Jean-Paul Sartre

Jean-Paul Sartre byl levicově orientovaný francouzský filosof, prozaik, dramatik, esejista a literární kritik. Narodil se roku 1905 v Paříži. Za svůj věhlas vděčí nejen vlně existencialismu vrcholící po druhé světové válce. Sartrova filosofie se stala mimořádně známou jak díky jeho politickému angažmá (proti imperialismu, kolonialismu a buržoaznímu státu), po určitou dobu i na pozicích komunistických stran, tak také díky jeho úspěchům na poli divadla a literatury.

Sartre, po matce původem z alsaské rodiny (příbuzný Alberta Schweitzera), studoval v letech 1924-1928 na École Normale Supérieure v Paříži, kde se setkal vedle Maurice Merleau-Pontyho a Raymonda Arona též se svou životní družkou Simone de Beauvoirovou. Po delším učitelském působení na gymnáziích v Le Havru a v Paříži následoval studijní pobyt v Berlíně (1933), během nějž Sartre objevil Husserla. Po uveřejnění románu La nausée (1938; česky Nevolnost) narukoval Sartre do armády a padl na 9 měsíců do německého zajetí. Po svém propuštění se angažoval v hnutí odporu a žil jako svobodný spisovatel. V roce 1943 měla premiéru divadelní hra Les mouches. V témže roce vydal hlavní filosofické dílo L’etre et le néant. Spolu se svou celoživotní družkou Simonou de Beauvoirovou založil v roce 1945 časopis ‚Les Temps Modernes’, který pak řídil až do své smrti. Sartrova obecně srozumitelná přednáška L’existentialisme est un humanisme (1946) se rychle rozšířila po Evropě a učinila z existencialismu módní filosofický proud. V roce 1948 se Sartrova díla dostala na index katolické církve. Po válce se stal Sartre členem komunistické strany, v roce 1956 z ní však na protest proti sovětské intervenci v Maďarsku vystoupil. Podnikl značné množství cest (mj. do Sovětského svazu, Spojených států, Egypta, Číny a Kuby, přednášel i v Praze) a angažoval se v mnoha politických i sociálních problémech (alžírská válka 1954-62, vietnamská válka 1964-68, studentská hnutí v roce 1968).

V následujících letech došlo u Sartra k odklonu od fenomenologicko-existencialistické filosofie směrem k neortodoxnímu marxismu. V roce 1960 vydal Sartre hlavní dílo tohoto období Critique de la raison dialectique (Kritika dialektického rozumu: Otázka metody). Po nezdařeném pokusu o založení vlastní politické strany se Sartre ocitl trvale ve víru společensko-politických zápasů. Jeho angažmá dosáhlo vrcholu v alžírském boji za nezávislost. V 50. letech dochází k rozchodu s Merleau-Pontym a Albertem Camusem, v neposlední řadě z důvodů rozdílných politických stanovisek. V roce 1964 byla Sartrovi udělena Nobelova cena, kterou odmítl přijmout. V roce 1968 se angažoval v květnové revoluci v Paříži a ujal se vydávání maoistických novin. V letech 1971-1972 bylo vydáno jeho třísvazkové pozdní dílo L’idiot de la famille, monumentální flaubertovská biografie. Středem pozornosti se stala Sartrova návštěva vězňů RAF ve Stammheimu v roce 1974. Jean-Paul Sartre zemřel roku 1980 v Paříži.

Sartrovo rozsáhlé dílo je možné rozčlenit do rozdílných období. Rané období je filosoficky silně ovlivněno příklonem k Husserlovi (dále pak k Schelerovi, Jaspersovi a Heideggerovi) a k fenomenologii. Na modifikované teorii vědomí staví též Sartrova fenomenologická ontologie v L’étre et le néant, která rozvíjí filosofii existence, jejímž středobodem se stává svoboda a potažmo hledání sociálně spravedlivé společnosti. Z ní vychází fragmentární teorie jednání, která se projevuje v prvé řadě ve zvýšeném politickém angažmá. Ta pak opět ústí ve „filosofii praxe“, v níž Sartre usiluje o integraci existencialistických tezí do marxismu. Zaujímal kritický postoj k imperialistické společnosti, kolonialismu, rasismu a politickým poměrům v tzv. „kapitalistických“ státech.Sartrovo pozdní dílo obsahuje východisko teorie „individuálního ozvláštnění všeobecného“, jak to dokumentuje rozsáhlá flaubertovská studie.

Myšlenky se rodí z praxe.

Chtěl jsem dobro – byla to pošetilost. Na téhle zemi a v téhle době neoddělíš dobro od zla.

Dlouho jsem pokládal pero za meč, ale nyní vidím naši bezmocnost.

Člověk není ničím jiným než tím, čím se učiní.

Život je udělán z budoucnosti jako tělesa z prázdného prostoru.

Lidský život začíná na rubu zoufalství.

Můj život nekonečně překračuje hranice uvědomění, jehož kdy mohu o svém životě nabýt.

Lidé už objevili vše mimo to, jak mají žít.

Existovat znamená prostě být tu: existující se objevují, dají se potkat, ale nikdy je nelze odvodit.

Brány svého vězení si každý nese v sobě.

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat.

Zemřít není všechno. Je třeba zemřít včas.

Chci být člověkem, který se mi nehnusí.

Být člověkem znamená snažit se být bohem.

Jsme tím, čím chceme být.

Člověk je takový, jaká je jeho činnost. Člověk není nic jiného než jeho život.

Protože se nám nedostává síly vůle vykonat zamýšlené činy, chováme se tak, jako by svět od nás nic nežádal.

Člověk žije, umírá a neví ani jak žije, ani jak umírá.

Lidé jsou bezmocní jen tehdy, jestli-že to sami připustí.

Když jsou lidé průměrní, neznamená to, že musí být skromní. Naopak, jsou pyšní na to, že jsou průměrní.

Člověk není souhrnem toho, co má, ale souhrnem všeho toho, co ještě nemá, čeho ještě nemá, čeho ještě může dosáhnout.

Peklo jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj sou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.

Člověk bude především tím, čím se být rozhodl.

Dobrý otec neexistuje, to je pravidlo; z toho bychom neměli vinit muže, ale prohnilá otcovská pouta.

Je zapotřebí, aby otcové pochopili syny a poskytli jim prostředky, s nimiž mladí lidé budou s to realizovat sny svých otců.

Možná, že by kritika více prospěla literatuře, kdyby především pomáhala pochopit dílo, kdyby je všeobecně chválila.

Kritika bez disciplíny je rozmar, disciplína bez kritiky je pasivita.

Kritika může být nepohodlná, ale nikdo neříká,že člověk je tu proto, aby žil v pohodlí.

Jean-Paul Sartre