17
Pozdě v noci přicválal na louku proti Tatarskému. Dole pod vsí, kde byl Don mělčí, se svlékl do naha, přivázal k hlavám koní oděv, boty, zbraně, a drže v zubech tašku s patronami, pustil se s koňmi přes řeku. Voda ho šlehla ostrým chladem. Chtěje se zahřát, rychle zavesloval pravou rukou, nevypouštěje z levé svázané uzdy, a polohlasně povzbuzoval při plavání namáhavě odfrkující koně.
Na břehu se rychle oblékl, utáhl popruhy sedel, a aby zahřál koně, bystře odcválal k vesnici. Provlhlý plášť, mokré sedlo a vlhká košile ho studily. Zuby mu cvakaly, mrazilo ho, celý se chvěl zimou, brzy však se rychlou jízdou zahřál. Když se blížil k chutoru, jel krokem, rozhlížel se kolem sebe a napínal sluch. Rozhodl se, že koně nechá ve strži. Spustil se po kamenitém svahu na její dno. Pod kopyty koní zachrastily kamínky, od podkov vyletovaly jiskry.
Grigorij přivázal koně k suchému jilmu, známému od dětství, a vydal se do chutoru.
Tady stojí starý melechovský statek, tam se černají tmavé koruny jabloní a tuhle ční do výše jeřáb studny přímo pod Velkým vozem. Grigorij, zalykaje se vzrušením, sestoupil k Donu, opatrně přelezl plot Astachovova dvora a přistoupil k oknu s otevřenými okenicemi. Slyšel jenom zrychlený tlukot srdce a tiché hučení krve v hlavě. Tiše zaklepal na okenní rám, tak tiše, že sám klepání téměř neslyšel. Axiňja mlčky přistoupila k oknu a vyhlédla. Viděl, jak přitiskla ruce k hrudi, a zaslechl nejasné zasténání, které se jí vydralo z úst. Pokynul jí, aby otevřela okno, a sňal pušku. Axiňja rozmáchla okenice dokořán.
„Tiše! Buď zdráva! Neotvírej dveře, vlezu oknem,“ zašeptal Grigorij.
Stanul na záspí. Axiňjiny holé ruce objaly jeho krk. A ty drahé ruce se na jeho ramenou tak třásly a škubaly, že se jejich chvění přeneslo i na Grigorije.
„Ksjušo... Počkej... vem pušku,“ šeptal téměř neslyšně zajíkavým hlasem.
Přidržuje rukou šavli, vskočil do světnice a zavřel okno.
Chtěl Axiňju obejmout, Axiňja však před ním těžce dopadla na kolena, objala mu nohy, přitiskla se obličejem k jeho mokrému plášti a celá se roztřásla potlačovaným usedavým pláčem. Grigorij ji zvedl a posadil na lavici. Přitulena k němu, s obličejem na jeho prsou, Axiňja mlčela, chvějíc se vzlykotem a zatínajíc zuby do límce jeho pláště, aby potlačila štkaní a neprobudila děti.
Bylo vidět, že i ji, takovou silnou ženu, utrpení zmohlo. Bylo vidět, jak těžko jí poslední dobou bylo... Grigorij jí hladil vlasy, rozpuštěné po zádech, a horké, potem zvlhlé čelo. Nechal ji dosyta vyplakat a pak se zeptal:
„Co děti, jsou živy a zdrávy?“
„Jsou.”
„A Duněčka?“
„I Duněčka je živa a zdráva...“
„Michail je doma?... Tak počkej s tím pláčem! Přestaň, mám už od tvých slz celou košili mokrou... Ksjušo! Moje drahá, tak už dost! Na pláč teď není kdy, čas utíká... Michail je doma?“
Axiňja si utřela obličej a mokrými dlaněmi mu stiskla tváře. Usmívajíc se v slzách a nespouštějíc oči z milého, tiše řekla:
„Nebudu... Už nepláču... Michail tu není, už přes měsíc je ve Věškách, slouží nevím v jakém oddílu. Pojď a podívej se taky na děti! Už jsme tě ani nečekali... už jsme ani nedoufali, že se vrátíš...“
Obě děti, Mišatka i Poljuška, spaly rozvalené na posteli. Grigorij se nad nimi sklonil, chvíli u nich postál, pak po špičkách poodešel a mlčky usedl vedle Axiňji.
„A co ty?“ vroucně zašeptala. „Jak jsi se sem dostal? Kdepak ses toulal? A což když tě chytí?“
„Neboj se, mě nechytnou! Přišel jsem pro tebe. Pojedeš se mnou?“
„Kam?“
„Pojedeme spolu. Utekl jsem z bandy. Byl jsem u Fomina, slyšelas o tom?“
„Slyšela. Ale kam spolu pojedeme?“
„Na jih. Na Kubáň nebo ještě dál. Nějak se uživíme. K jídlu vždycky něco seženeme, no ne? Žádné práce se neštítím. Mám ruce k práci a ne k válčení. Srdce mě z toho rozbolelo za tu dobu, co jsem byl od tebe pryč... Nu, o tom až později.“
„A co s dětmi?“
„Ty necháme zatím u Duněčky. Prozatím. Dál uvidíme, co a jak. Později si je vezmeme. Tak co, pojedeš?“
„Gríšo... Gríšeňko...“
„Nesmíš plakat! Nech toho! Pak si popláčem spolu, …
