15
Koncem dubna se v noci přeplavili loďkou přes Don. Na břehu u Rubežného je očekával mladý kozák z Nižně-Krivského, Alexandr Košelev.
„Půjdu s vámi, Jakove Jefimyči. Omrzelo mě to doma,“ řekl, když se pozdravil s Fominem.
Fomin šťouchl loktem Grigorije a zašeptal:
Vidíš? Co jsem říkal... Jen jsme se přepravili z ostrova a už tady máš lidi — tenhle je první! Je to můj známý, chrabrý kozák. To je dobré znamení pro naši věc!“
Z hlasu se dalo poznat, že se Fomin spokojeně usmívá. Byl zřejmě potěšen, že se objevil nový společník. Že přeprava dobře dopadla a že se k ním dobrovolně přidal nový člověk — to mu dodávalo odvahy a budilo naděje.
„Ty máš kromě pušky a revolveru ještě šavli a kukátko?“ spokojeně se ho dotázal Fomin, prohlížeje a ohmatávaje potmě Košelevovy zbraně. „Tohle je mi kozák, jaký má být! Kozák každým coulem, to se hned pozná!“
Fominův bratranec zajel ke břehu s povozem taženým malým koníkem.
„Hoďte sedla na vůz,“ polohlasně jim řekl. „A pospěšte si, proboha, už je dost pozdě a máme před sebou dlouhou cestu...“
Byl celý nesvůj a pobízel Fomina, který teď, když se přepravil z ostrova a ucítil pevnou půdu pod nohama, měl sto chutí zaskočit aspoň na hodinku domů a navštívit známé ve vsi...
Před svítáním narazili u Jahodného na stádo koní, vybrali si z něho ty nejlepší a osedlali je. Starci, který hlídal stádo, Čumakov řekl:
„Dědečku, pro koně tuze nenaříkej. Nestojí za mnoho. My se na nich jen trochu projedeme, a jak najdeme nějaké lepší, vrátíme ti je. Budou-li se ptát, kdo je vzal, řekni, že si je půjčila milice z Krasnokutské. Ať si tam hospodáři dojdou... A my že stíháme bandu!“
Rozloučili se s Fominovým bratrance, vyjeli na cestu, pak zahnuli vlevo a všech pět čilým klusem zamířilo na jihozápad. Jak se proslýchalo, kdesi nedaleko Meškovské se v těchto dnech objevila Maslakova banda. Fomin se svými lidmi tam zamířil rozhodnut, že se s ní spojí.
Při hledání Maslakovy bandy bloudili tři dny po stepních cestách na pravém břehu Donu, vyhýbajíce se velkým chutorům a stanicím. V tavričanských osadách sousedících s Karginským okruhem vyměnili své nevalné koníčky za vykrmené a rychlé koně tavričanské.
Čtvrtého dne ráno, nedaleko chutoru Věži, Grigorij první na vzdálené výšině zpozoroval jízdní kolonu. Nejméně dvě eskadrony jely po cestě, vpředu a po stranách popojížděly menší hlídky.
„Buď je to Maslak, nebo...“ Fomin přiložil k očím kukátko.
„Buď je to deštík, nebo sníh, jedno z toho,“ uštěpačně prohodil Čumakov. „Dívej se líp, Jakove Jefimyči: jsou-li to rudí, musíme otočit koně, a to hezky zčerstva!“
„Čert aby je odsud rozpoznal!“ rozhorlil se Fomin.
„Podívejte! Uviděli nás! Jede sem hlídka!“ zvolal Stěrljadnikov.
Opravdu je zahlédli. Hlídka, jedoucí na pravé straně, se pojednou rychle otočila a klusem zamířila k nim. Fomin kvapně zastrčil kukátko do pouzdra; Grigorij se však s úsměvem naklonil ze sedla a vzal Fominova koně za uzdu.
„Nechvátej! Pusťme je trochu blíž. Je jich jen dvanáct. Podíváme se na ně jaksepatří, a kdyby se nám nelíbili — máme dobré koně, vždycky upláchneme... Čeho se bojíš? Podívej se raději ještě jednou!“
Dvanáct jezdců se k nim blížilo, každou vteřinou se jejich postavy zvětšovaly, stále zřetelněji se rýsujíce na zeleném pozadí kopce, porostlého mladou trávou.
Grigorij a ostatní netrpělivě hleděli na Fomina, kterému se lehce třásly ruce, držící kukátko. Díval se tak napjatě, že mu po tváři, obrácené k slunci, skanula slza.
„Rudí to jsou! Mají hvězdy na čepicích...“ vykřikl konečně polohlasně Fomin a prudce obrátil koně.
Začala jízda o závod. Za zády jim třeskly ojedinělé výstřely, Čtyři versty cválal Grigorij vedle Fomina, občas se ohlížeje nazpět.
„To jsme se spojili, co?...“ řekl jízlivě.
Fomin stísněně mlčel. Čumakov trochu zmírnil běh koně a křikl:
„Musíme se vyhnout chutorům. Bude lepší zamířit k Věšenské, tam je klidněji.“
Ještě několik verst šílené jízdy a koně se uženou. Na jejich natažených krkách vystoupil zpěněný pot, hluboko zapadly podélné vrás…
