3
Grigorij se vrátil pozdě v noci ze štábu do bytu. Prochor Zykov na něho čekal u vrátek.
„Víš něco o Axiňje?“ zeptal se Grigorij se strojenou lhostejností v hlase.
„Ne. Jako by se propadla,“ odpověděl Prochor zívaje a hned si se strachem pomyslil: „Nedej bůh, abych ji zase musil hledat... To by se byli proti mně všichni čerti spikli!“
„Přines mi vodu na umytí. Jsem celý propocený. Mrskni sebou!“ řekl Grigorij již podrážděně.
Prochor zašel do chalupy pro vodu a dlouho ji lil ze džbánu Grigorijovi do nastavených dlaní. Grigorij se myl se zřejmým požitkem. Svlékl si blůzu páchnoucí potem a požádal:
„Polij mi záda!“
Proud studené vody ho šlehl přes zpocená záda, Grigorij hekl, zafuněl a dlouho a silně si třel chlupatá prsa a ramena otlačená od řemenů. Utřel se čistou čabrakou a již veselejším hlasem Prochorovi nařídil:
„Ráno mi přivedou koně. Převezmi ho, vykartáčuj a sežeň krmivo. Nech mě spát, dokud se sám neprobudím. Jen kdyby pro mne poslali ze štábu, tak mě vzbuď. Rozuměls?“
Odešel pod kůlnu. Lehl si do vozu a ihned tvrdě usnul. K ránu mu bylo zima, krčil nohy, přetahoval přes sebe plášť zvlhlý rosou, ale když vyšlo slunce znovu usnul a k sedmé hodině ho probudil hlučný dělový výstřel. Nad stanicí na modré a čisté obloze kroužilo matně se lesknoucí letadlo. Z druhého břehu po něm stříleli z děl i kulometů.
„Ještě ho sestřelí!“ procedil Prochor a zuřivě hřebelcoval vysokého rezavého hřebce, uvázaného u úvaziště. „Podívej se, Pantěleviči, jakého ti poslali koníčka!“
Grigorij mrkl na koně a spokojeně se zeptal:
„Ani jsem si nevšiml, kolik mu je let. Asi šest, ne?“
„Ano, šest.“
„Juj, ten je pěkný! Nožičky má jako vysoustruhované a na všech punčošky. Parádní koníček... No, osedlej mi ho, pojedu se podívat, kdo to přiletěl.“
„Copak o to, pěkný je. Jen jak bude běhat! Podle všeho by měl být hezky ohnivý,“ bručel Prochor a utahoval podpěnku.
Blízko letadla vybuchl další šrapnel a vylétl do výše kouřově bílý obláček.
Letec si vybral místo pro přistání a prudce klesal k zemi. Grigorij vyjel z vrátek a hnal se k staniční konírně, za níž letadlo přistálo.
V konírně pro staniční hřebce — byla to dlouhá kamenná budova na pokraji stanice — bylo namačkáno přes osm set zajatých krasnoarmejců. Stráže je nepouštěly ven, kbelíky v místnosti nebyly. Kolem konírny stál jako zeď těžký zápach lidských výkalů. Pod dveřmi vytékaly páchnoucí potoky moče; nad nimi se rojila mračna smaragdově zelených much...
Ve dne v noci se ozývalo z tohoto žaláře zasvěcenců smrti tiché sténání. Stovky zajatců umíraly vysílením a na tyfus i úplavici, které mezi nimi řádily. Mnohdy celé dni nevynášeli mrtvé.
Grigorij objel konírnu a právě se chystal seskočit s koně, když znovu dutě zarachotil z druhého břehu výstřel. Skřípot blížícího se granátu sílil a splynul s těžkým zaduněním výbuchu.
Sotva pilot a důstojník, který s ním přiletěl, vylezli z kabiny, obklopili je kozáci. V tu chvíli se na kopci rozštěkala všechna děla baterie. Granáty začaly padat přesně kolem konírny.
Pilot rychle vlezl do kabiny, ale motor ne a ne spustit.
„Zatlačte!“ hřmotně zavelel kozákům důstojník, který přiletěl s letadlem z druhého břehu Donu, a sám se první chopil křídla.
Letadlo se zakymácelo a lehce se rozběhlo k sosnám. Baterie je provázela rychlou palbou. Jeden granát dopadl na konírnu přeplněnou zajatci. V hustém kouři a oblacích vápenného prachu se zřítil roh budovy. Konírna se zatřásla zvířecím řevem krasnoarmejců zachvácených hrůzou. Dírou vyskočili tři zajatci, ale přiběhli kozáci a zblízka je prostříleli jako řešeto.
Grigorij uhnul stranou.
„Zabijou tě! Jeď pod sosny!“ křikl kozák s vyděšenou tváří a vytřeštěnýma světlýma očima, který utíkal kolem.
„Opravdu by na mne mohli něco hodit. Čert nikdy nespí,“ pomyslil si Grigorij a beze spěchu otočil koně k domovu.
Toho dne svolal Kudinov do štábu přísně důvěrnou poradu. Melechova nepozval. Důstojník Donské armády, který přiletěl, stručně oznámil, že oddíly úderné skupiny, soustředěné u Kamenské, v nej…
