VIII
Skoro jsem odtud utíkal, snad v obavě, že mě bude honit. K čemu mi to bylo? Chtěl jsem mu nahnat strach? Mohl jsem si ušetřit námahu - určitě se nebál mě, bezmocně zapleteného do sítě, jejíž konce on a jemu podobní drželi volně v rukou. V každém případě jsem opět vzpružený - ale proč? Když jsem se nad tím zamyslel, dospěl jsem k názoru, že to způsobil Erms - přirozeně ne svými upřímnými slovy ani předstíráním upřímnosti a pozornosti, kterým jsem na chvíli uvěřil jen proto, že jsem si to moc přál, ale scénou spatřenou ode dveří. Jestliže - tak nějak zněla má úvaha - je muž v takovém postavení agentem oněch, znamená to, že lze splést, oklamat a obelstít Barák v jeho centrech, v jeho nejcitlivějších uzlech, má tedy daleko k neomylnosti, a jeho vševědoucnost existuje jen v mé představě. Tento sám o sobě spíše chmurný objev mi tedy otevírá naprosto nečekaně zadní vrátka.
V půli cesty do podatelny jsem si vše rozmyslel. Poslal mě tam Erms. Přál si, abych tam šel, musím tedy jednat jinak, uniknout ze zakletého kruhu činnosti pro mě připravené předem. Kam však můžu jít? Nikam - a on to věděl. Zbývá jenom koupelna. Koneckonců není tak zlá - můžu tam v klidu a samotě rozmýšlet, strávit početné události, pokusit se je spojit, prozkoumat pod jiným úhlem, a konečně se prostě oholit. Štětinami na tváři jsem se příliš odlišoval od pracovníků Baráku, a kdoví jestli jen na zvláštní rozkaz nepředstírají, že to nepozorují.
Odjel jsem výtahem nahoru do koupelny, ve které jsem nedávno nalezl břitvu, vzal jsem ji a vrátil se dolů - k sobě, jak jsem v duchu to místo nazýval. Přede dveřmi své koupelny jsem si vzpomněl, že Erms, když jsem ho poprvé zamyšlen opouštěl, zmínil se o oholení. Že by předvídal i tuto alternativu? Asi minutu jsem stál na chodbě a tupě zíral na bílé dveře. Tedy nevstupovat? Ale vždyť na tom opravdu nezáleží! Po oholení můžu zůstat sám, jak dlouho budu chtít - to mi určitě nemůže přikázat!
Opatrně jsem tedy vstoupil, třebaže jsem si zvykl na prázdno, které tu vždycky bylo. Předsíňku s postranním vchodem na toalety osvětlovala jiná, silnější žárovka, ale snad se mi to jen zdálo. Otevřel jsem dveře koupelny a téměř okamžitě je zavřel: někdo v ní byl. Na stejném místě jako já předtím, vedle vany, ležel s ručníkem pod hlavou nějaký muž. První myšlenka byla ústup, ale zavrhl jsem ji. „Očekávají, že uteču,“ napadlo mě, „což by bylo nejpřirozenější, a právě proto vstoupím a zůstanu.“
Udělal jsem to. Přistoupil jsem ke spáčovi po špičkách, ale přestože jsem na prahu hlučně zakopl, ani se nehnul. Spal jako zabitý. Pohlížel jsem na něj směrem od jeho hlavy, ležící asi metr od mých nohou, takže bych ho nejspíš nepoznal, i kdybych ho už někdy viděl. Ostatně vypadal cize. Byl v civilu, bez kabátu, kterým se přikryl - zuté boty stály pod vanou. Na košili se špinavými manžetami měl tenký svetr; ruku ovinutou ručníkem si vložil pod hlavu, kolena přikrčil k bradě. Pravidelně oddechoval.
„Co je mi do něj?“ řekl jsem si. „Existují i jiné koupelny. Můžu jít, kam chci.“ To jsem si říkal, abych se uklidnil, nápad přesídlit byl vlastně směšný, co jsem totiž mohl přenést kromě sebe?
Rozhodl jsem se využít jeho spánku a oholit se. V tom nebylo nic podezřelého ani nedovoleného. Položil jsem přinesenou břitvu na poličku. Ještě jsem musel sáhnout přes spícího pro mýdlo v síťce nad vanou, a když jsem z kohoutku pouštěl pramínek teplé vody, pohlédl jsem na něj, jestli ho tento zvuk nevzbudil. Když jsem viděl, že se ani nehnul, obrátil jsem se k zrcadlu. Má tvář vypadala opravdu nepěkně, jako u galejníka. Porost ji zatemnil a současně jaksi vyhubla, takže by stačily snad už jen tři čtyři dny a zmizela by pod vousy. Poněkud pracně jsem se namydlil, protože jsem neměl štětku, zato břitva byla neobyčejně ostrá. Muž na podlaze mě opravdu nerušil v úvahách - při holení se mi vždycky dobře uvažovalo - o svém nezáviděníhodném osudu.
Co se mi vlastně přihodilo? Návštěva u komandanta Kashenblada skončila pověřením Misí, po návštěvě sbírek zatkli …
