XI
Oblékal jsem se v koupelně a pootevřenými dveřmi jsem přes krátkou prázdnou chodbičku - protože i dveře pokoje byly pootevřené - stále pozoroval lebku. Má krasavice! říkal jsem si. Celé hodiny bych dokázal na ni pohlížet, taková byla blažená odpornost, vzrušující a ohavná po tom, co jsem odhalil. Až mě zalila jakási bojácnost, přirozeně ne před lebkou, ale před sebou, protože co jsem v ní vlastně našel? Pořádně vyvařenou kost. Čím je mi tak sympatická, že bych na ni pořád hleděl a čichal k ní? Smrtí onoho člověka, ze kterého ji vyňali? Nemá přece nic společného s tím posmrtným těžítkem na papíry, navíc mě vůbec nezajímá. Podivná věc, v každém případě jsem už chápal, proč kdysi, před dávnými časy popíjeli víno z kalv. Dodávaly chuti. Přemýšlel bych tak ještě dlouho, ale z chodby jsem zaslechl skřípot druhých dveří, od lékařovy pracovny, vedoucích na hlavní chodbu. Přivřel jsem dveře koupelny, rychle si dopnul poslední knoflík, zkontroloval v zrcadle obličej a pomalu, váhavě, vyhlédl.
V místnosti byli dva lidé v barevných pyžamech.
Jeden, s nerovnoměrně zrzavými vlasy, jakoby nabarvenými a místy vybledlými, stojící ke mně zády, s nakloněnou hlavou, četl názvy na hřbetech knih; druhý, obtloustlý, s opuchlými víčky barvy silného čaje, seděl u stolku a říkal:
„Nech toho. Už dost. Znáš to nazpaměť.“
Vstoupil jsem dovnitř. Sedící na mě zběžně pohlédl. Měl bílý a převislý krk, zato osmahlou, opotřebovanou tvář.
„Zahrajete si?“ zeptal se a vytáhl z kapsy tmavočerveného pyžama malý kalíšek, ze kterého se vysypaly na stůl hrací kostky.
„Nevím o co,“ zaváhal jsem.
„Jako vždycky, o hvězdy… Kdo vyhraje, ten jmenuje, platí?“
Už chrastil kostkami.
Neřekl jsem nic. Hodil a spočítal body: jedenáct.
„Teď vy, kolego.“
Podal mi kalíšek. Zatřásl jsem s ním a hodil kostky - padly dvě dvojky a čtyřka.
„Já!“ řekl spokojeně. „Nu… může být třeba Mallinflor! Stejně dobrá jako každá jiná!“
Tentokrát padlo třináct.
„Jeden bodík chybí,“ ušklíbl se. Hodil jsem kostky bez míchání. Dvě pětky a šestka.
„Fiú,“ hvízdl. „Poslouchám…“
„Nevím,“ broukl jsem.
„Jen odvahu!“
„Admiralissima.“
„Míříte vysoko! Dobře, teď já…“
Hodil sedm. Přišla řada na mě. Padly mi dvě pětky, třetí kostka spadla ze stolu a odkutálela se až k nohám muže prohlížejícího si knihovnu.
„Kolik, kremátore?“ otázal se jeho zad můj partner, aniž se pohnul.
„Šestka,“ odvětil muž po letmém pohledu na podlahu.
„Klikař!“ vycenil sedící muž zanedbané zuby. „Nuže, využijte toho!“
„Hvězda,“ začal jsem.
„Kdepak! Šestnáctka!! Celá soustava!“
„Soustava? Soustava - Zlatookého staříka,“ ujelo mi.
Připadalo mi, že na mě pozorně pohlédl víčky poletujícími jako motýli; mezitím k nám přistoupil druhý muž se slovy:
„Schovejte to, jde doktor, nemá smysl hrát.“
Trošku se zajíkal, tvář měl jako stará veverka, s vyčnívajícími řezáky, se zrzavým knírkem, vybledlýma očima v síti hlubokých vrásek.
„Neznáme se. Dovolíte?“ podal mi ruku. „Sempriaq, starší kremátor. Sempriaq s „kvé“, pane.“
Broukl jsem své jméno; sedící muž se zeptal:
„Kde je ten tvůj doktor?“
Stále potřásal kalíškem s kostkami.
„Přijde hned. Léčíte se ambulantně?“
„Ano,“ odvětil jsem.
„My taky. Chodíme sem přímo z práce, abychom neztráceli čas. Nepopírám, že to má své výhody. Máte zrcátko?“
„Nech toho,“ vmísil se jeho společník, ale Sempriaq si ho nevšímal.
„Někde bych ho měl mít,“ prošacoval jsem kapsy a podal mu malé čtvercové zrcátko, od nošení už trošku poškrábané a ztmavlé. Pozorně se v něm prohlédl, zblízka vycenil zkažené zuby a střídal grimasu grimasou, jako by chtěl zjistit, kdy je nejošklivější.
„Hm… hm…,“ pronesl s uspokojením, „mrtvák. Už dávno tak nezestárnul! Tělo na draka!“
„To vás uspokojuje?“ zeptal jsem se.
„To bych řekl! Neuvidím ho, takže alespoň…“
„Koho neuvidíte?“
„Ovšem, vy nic nevíte. Bráchu. Mám bráchu, dvojče, je na Misi, léta ho nevídám, zalezl mi pod kůži, tak se alespoň v zrcátku rád dívám, jak stárne. Zub času, pane…“
„Nech toho,“ opakoval tlouštík s výraznější nespokojenos…
