V
Řada dveří po pravé straně skončila. Za zdí byl určitě nějaký velký sál. O kousek dál jsem narazil na odbočku chodby, která mě zavedla na zdejší toaletu. Dveře předsíňky byly pootevřené. Nahlédl jsem do koupelny, a protože byla prázdná, zavřel jsem se v ní. Když jsem usedl na okraj vany, zahlédl jsem na poličce pod stropem nevelký tmavý předmět. Byla to pootevřená, na bílém ubrousku vyzývavě položená břitva. Nevím, proč to ve mně vyvolalo nedůvěru. Uchopil jsem ji do ruky, vypadala jako nová. Ještě jednou jsem se rozhlédl po místnosti, připomínající nablýskanou čistotou operační sál. Vrátil jsem břitvu na původní místo. Nějak jsem se nemohl odhodlat otevřít tašku před ní. Opustil jsem lázeň, abych sjel do nižšího patra, do oné koupelny, kde jsem nalezl úkryt minulou noc.
Byla také prázdná, ve stejném stavu, v jakém jsem ji opustil, jen ručníky vyměnili za čisté. Na okraji vany jsem rozvázal tkanice a z kartónových desek vyňal silný svazek bílých papírů.
Ruce se mi roztřásly, protože jsem si pamatoval, že první byl potištěn. Rozevřel jsem papíry - všechny byly prázdné. Listoval jsem stále rychleji. Vodovodní trubka vydala jeden z oněch nesmyslných, podivných zvuků, které někdy provázejí otevření kohoutku v jiném patře. Vyjekla skoro lidským hlasem, který přešel v bublání, stále slabší, jak se rozbíhalo kovovými střevy Baráku. Stále jsem překládal bílé listy a mechanicky je počítal, nevím proč, a současně jsem se v duchu vrátil k Prandtlovi, vrhal se na tlusťocha, bil ho, kopal do ohavně opuchlého těla - jen kdybych ho měl před sebou.
Vztek zmizel stejně rychle, jako přišel. Seděl jsem na okraji vany, skládal papíry a nově, jinýma očima jsem uviděl, co znamenalo jeho fouknutí. Vše bylo dohodnuto předem, aby mi ukradli instrukci. Ale proč, když mi ji Erms mohl rovnou nedat?
Ruce překládající papíry znehybněly. Hromádka prázdných papírů ukrývala dva odlišné. Na jednom byl rukou narýsován plán Baráku i s mapkou Vrchu svatého Juana, v jejímž nitru byl, na druhém, přišitém k prvnímu bílou nití, byl ve dvanácti bodech vytištěn plán diverzní operace „Hrot“. Hleděl jsem na ně a plánoval další postup. Předám je úřadům. Uvedu, jak se dostaly do mého vlastnictví. Třeba mi uvěří. Ale jak dokážu, že jsem se s těmito tajnými akty neseznámil? Že jsem si nezapamatoval polohu Baráku - sto osmnáct mil na jih od Harvurdovy hory - ani jeho plán, rozmístění místností, štábů, že jsem si nepřečetl popis diverzní operace? Bylo to beznadějné. Viděl jsem, jak se má dosavadní činnost skládá do stále úplnějšího celku, jak se zdánlivě nesmyslné náhody mění v past, do které padám stále hlouběji, až po současnou chvíli, tak výmluvnou.
Pohnul jsem prsty, abych roztrhal kompromitující papíry a spláchl je - ale ihned jsem si připomenul Ermsovo varování. Opravdu bylo všechno připravené? Každé pronesené slovo, pohyb hlavy, nepozornost, úsměv - všechno bylo vypočteno a celý ten obrovský stroj pracoval s touto matematickou přesností výhradně pro mou zkázu? Cítil jsem se vinen uvnitř hory prošpikované pozornýma očima a málem jsem se zhroutil na dlaždičkovou podlahu. Kdybych se tak mohl před nimi někam schovat, zašít, zalézt do díry, přestat existovat… Břitva! Proč tam ležela? Věděli, že zůstanu sám a nastražili ji?
Ruce se mi rytmicky pohybovaly. Skládal jsem papíry. Jak se taška plnila, roj nápadů, z nichž každý měl posloužit mé záchraně, řídl, takže při hledání nějakého východiska, odvážné finty, kterou bych jako prohnaný hráč náhle změnil svůj úděl, jsem viděl stále výrazněji vlastní, pokorně zpocenou tvář odsouzence. Čekalo mě ještě několik formalit. Musím je zařídit rychle a přímo - teď kdy jsem ztracen, mi nehrozí už nic. Ta myšlenka musela být potenciálně připravená, protože vyklouzla z davu nereálných výmluv jako vysvobození.
V okamžiku, kdy jsem chtěl převzít majestát odsouzence, vypadla z papírů neveliká tuhá kartička s nevýrazným nápisem 3883 a padla mi k nohám. Zvolna jsem ji zvedl. Snad k odstranění nedorozumění jiná ruka dopsala před č…
