IX
Spáč začal chrápat, nikoli však se zvukomalebnou virtuozitou admiralissima, ale monotónně. Po chvíli už chroptěl s úporností hodné lepší věci, jako kdyby si umínil, že napodobí agónii. Tyto předsmrtné zvuky mě vyváděly z rovnováhy, už jsem se nedokázal soustředit - chce snad takto na sebe upozornit? Byl jsem unaven. Bolely mě všechny kosti. Rozhodl jsem se, bůhví pokolikáté, že tentokrát opravdu půjdu, třeba k poustevníkovi; odrazovalo mě jedině pomyšlení na nával v poustevně. Protáhl jsem se, spustil nohy na dlaždičky a šel do umývárny. Břitvu jsem strčil do kapsy. V zrcadle jsem uviděl část onoho muže, od prsou nahoru, a připadalo mi, že vidím najednou sám sebe, omámeného spánkem po únavném putování.
Není to domluvené? Nemám v něm společníka, ztraceného v Baráku, honícího se za přeludem, který mu ukázali?
Začal se probouzet. Poznal jsem to podle toho, že ztichl. Se zavřenýma očima se hýbal, úporně a s námahou, jako by někam pracně schovával onu předstíranou agónii, kterou předváděl před chvílí. Najednou otevřel oči, přejel po mně, kterého viděl vzhůru nohama, jediným pohledem, přivřel víčka a chvíli se soustřeďoval, načež se pomalu pozvedl na loktech.
Ještě než promluvil, jeho probuzená tvář mi někoho připomněla. Už jsem ho někde viděl. Se zavřenýma očima broukl:
„Pión…“
„Cože?“ zareagoval jsem bezděčně. Při zvuku mého hlasu usedl. Byl hrozně zarostlý. Hleděl na mě a mrkal. Výraz jeho očí se zvolna měnil - sklouzly na podlahu, odkašlal si, zamnul rukama a řekl:
„Ty kedlubny… pořádně je neuvaří, hajzlové, a pak má člověk těžké sny…“
Pohlédl k umyvadlu, které jsem zakrýval. Naklonil se stranou a oči se mu na chviličku rozšířily.
„Kde je břitva?“ zeptal se.
„Tady,“ ukázal jsem na kapsu.
„Naval.“
„Proč?“ odporoval jsem. Vzrůstala ve mně antipatie. Drze mi tykal, navíc jsem ho odněkud znal - a nebyla to hezká vzpomínka.
„Přinesl jsem ji shora,“ poznamenal jsem, abych zdůraznil svá práva. Vyzývavě jsem čekal na odpověď, ale vstal zády ke mně, narovnal se, protáhl se a s rafinovanou pomalostí se začal škrábat na zádech. Potom vzal kartáč ležící nad vanou a pustil se do čištění kalhot.
„Tak šup!“ broukl s pohledem stranou.
„Cože?“ zeptal jsem se.
„Neobtěžuj a povídej - nebo vypadni.“
„Co mám povídat?“
Tón mého hlasu ho zřejmě zaujal, protože přestal dobývat smetí z kalhotových manžet a pohlédl na mě.
„Naval,“ řekl a přistoupil ke mně s nataženou dlaní. „Co koukáš? Sem s ní, neboj se.“
„Vůbec se vás nebojím,“ odvětil jsem a podal mu břitvu. Nadhodil ji a zamyšleně na mě pohlédl.
„Mě?“ řekl. „Myslím…“
Pověsil kabát na kliku, opásal se ručníkem a začal si mydlit tváře. Chvíli jsem stál za ním, pak jsem odstoupil a nakonec usedl na okraj vany. Nepromluvil, docela jako by byl sám. Jeho záda jsem znal ještě líp než obličej, možná proto, že jej změnily vousy. Předklonil jsem se a tu jsem zahlédl pod vanou tenký řemínek. Nu ovšem, nadskočil jsem, to je špion s fotoaparátem! S námahou jsem uvolnil svaly, usedl a chvíli počkal, než jsem promluvil. Poštvanec, řekl jsem si. Poštvali ho, aby… aby co? Uvidíme: hned se do mě pustí. Mlčení se protahovalo. Trýznilo. Chtěl jsem napustit vodu do vany, potřeboval jsem ten zvuk, ale to mohlo prozradit mou slabost. Dotýkal jsem se podlahy jen špičkami prstů, a jako často v tak nevhodné pozici se mi levá noha roztřásla, stále rychleji, až přešla do vlastního rytmu.
„Jste tu… dlouho?“ zeptal jsem se jen tak jeho zad.
Ze zrcadla hleděly namydlené tváře. Oči jsem neviděl. Odpoví, až dojde k uchu, odhadl jsem. Od ucha však přešel k bradě, jako by neslyšel.
„Jste tu dlouho?“ zeptal jsem se ještě jednou.
„Dál?“ řekl a nepřestal si holit krk.
„Co dál?“ odvětil jsem zmateně. Ale on neráčil ani odpovědět. Nakloněn nad umyvadlem si oplachoval obličej. Cákal až ke mně.
„Opatrně, cákáte,“ řekl jsem.
„Nelíbí se ti to? Tak můžeš jít.“
„Byl jsem tady dřív.“
Vykoukl na mě jedním okem z ručníku.
„Ale?“ řekl. „Opravdu?“
„Jistě.“
Hodil ručník na podlahu, sáhl po kabátě a nadhodil…
