MÍSTNOST
I
Paní Darbédatová držela v ruce kousek rahatu. Opatrně jej přibližovala ke rtům a zadržovala dech, aby nesfoukla jemný cukrový poprašek, jímž byl posypán. „Tenhle je z růží,“ říkala si. Prudce se zakousla do sklovité masy a ústa jí naplnil zápach ztuchliny. „To je zvláštní, jak nemoc zjemňuje chuť.“ Začala vzpomínat na mešity, na lepkavě zdvořilé Orientálce (byla na svatební cestě v Alžíru) a na bledých rtech se jí mihl úsměv: i v rahatu bylo cosi lepkavého.
Několikrát musela dlaní přejet po stránkách knihy, protože se při vší opatrnosti pokryly tenkou vrstvou bílého prášku. Cukrová zrníčka jí na hladkém papíře klouzala, koulela se, skřípala pod rukama. „To mi připomíná Arcachon, když jsem čítávala na pláži.“ Strávila roku 1907 léto u moře. Nosila tenkrát široký slamák se zelenou stuhou; lehala si blízko mola s románem, buď Gypiným nebo Colette Yverové. Vítr zvedal kotouče písku a sypal jí ho na kolena, takže každou chvíli musela vzít knížku za rohy a vyklepat ji. Teď měla stejný pocit. až na to, že zrnka písku byla tenkrát úplně suchá, kdežto krupičky cukru se trochu lepí na prsty. Znovu viděla pruh perlově šedé oblohy nad černým mořem. „Eva ještě nebyla na světě.“ Cítila se celá zmalátnělá vzpomínkami a vzácná jako skříňka ze santalového dřeva. Najednou si vzpomněla i na název románu, který tenkrát četla: jmenoval se Panička a nebyl nudný. Ale od chvíle, co ji neznámá choroba zdržuje v pokoji, dávala paní Darbédatová přednost historickým knihám a memoárům. Přála si, aby nemocí, vážnou četbou, bedlivým soustředěním pozornosti k vlastním vzpomínkám a nejvybranějším zážitkům dozrála jako krásný skleníkový květ.
Vtom ji napadlo, a trochu přitom znervózněla, že co nevidět zaklepe její muž. Ostatní dny v týdnu přicházel až navečer, políbil ji tiše na čelo a četl naproti ní v lenošce Le Temps. Ale čtvrtek byl Darbédatův „den“: odcházel na hodinku ke své dceři, zpravidla mezi třetí a čtvrtou. Než odešel, stavil se u ženy a trpce se spolu bavili o zeovi. Tyhle čtvrteční rozhovory, které do nejmenších detailů předem znala, paní Darbédatovou vyčerpá valy. Darbédat zaplnil tichý pokoj svou přítomností. Nesedl si, chodil sem tam a otáčel se na podpatku. Každé jeho rozčilení paní Darbédatovou zraňovalo jako řinčení rozbitého skla. Tento čtvrtek to bylo ještě horší než obvykle: při pomyšlení, že za chvilku bude muset manželovi opakovat, k čemu se Eva přiznala, a že uvidí, jak ten velký, hrozný člověk vztekle vyskočí, vyvstával na paní Darbédatové pot. Vzala si z talířku kousek rahatu, chvíli si ho váhavě prohlížela, pak jej smutně dala zpátky: nechtěla, aby ji muž viděl, jak jí rahat.
Trhla sebou, když uslyšela zaklepání.
„Dále,“ ozvala se slabě. Darbédat vešel po špičkách.
„Zajdu k Evě,“ řekl jako každý čtvrtek. Paní Darbédatová se na něho usmála.
„Pozdravuj ji ode mne.“
Darbédat neodpověděl a starostlivě nakrčil čelo: každý čtvrtek v tuto chvíli se u něho k zažívacím potížím přidalo tupé podráždění.
„Až půjdu od ní, zastavím se u Franchota, chtěl bych, aby s ní vážně promluvil a snažil se ji přesvědčit.“
Navštěvoval doktora Franchota často. Ale nadarmo. Paní Darbédatová pokrčila obočí. Kdysi, když bývala zdravá, krčívala ráda rameny. Ale od té doby, co jí tělo nemocí zmalátnělo, nahrazovala pohyby, které by ji příliš unavily, hrou svalů v obličeji: přisvědčovala očima, odporovala koutky úst; nekrčila rameny, ale obočím.
„Kdyby bylo možné vzít mu ji násilím.“
„Už jsem ti říkal, že to je vyloučeno. Ostatně zákony nejsou k ničemu. Franchot mi onehdy vyprávěl, že mají s rodinami nemocných nepředstavitelné trápení: lidé ne a ne se rozhodnout, nebo si chtějí nemocného nechat doma; lékaři mají svázané ruce, mohou dát dobrozdání, a to je všecko. Říkal, že by musel udělat veřejný skandál nebo by ona sama musela požádat o jeho internování.“
„A to,“ řekla paní Darbédatová, „to tak hned nebude.“
„Kdepak.“
Otočil se k zrcadlu, hrábl si rukou do vousů a začal si je česat. Paní Darbédatová se lhostejně dívala na …
