MEZI SVOBODOU A URČENOSTÍ
Sbírka povídek Jean-Paul Sartra (1905-1980) vznikala postupně v rozmezí tří let. Některé z nich byly nejprve otištěny samostatně. Avšak od roku 1939, kdy vyšly poprvé pod názvem Zeď (Le Mur), byly nadále vždy publikovány společně ve stejném pořadí a pod stejným titulem. Můžeme tedy předpokládat, že koherentní soubor nebyl výsledkem pouhého dodatečného seřazení, ale především podobného významu, který autor povídkám dal. Sbírka vyšla rok po proslulém románu Nevolnost (La Nausée, 1938) a několik málo let před vydáním Sartrova filozofického spisu Bytí a Nicota (L'Etre et le Néant, 1943), který založil autorovu slávu. Tvář světoznámého filozofa probleskuje už v literárních dílech třicátých let. Rozdíl - a ne zanedbatelný - je tu však v systémovém a systematickém uvažování, protože nelze zcela ztotožňovat svět myšlenek a postojů Sartrových hrdinů se světem Sartra filozofa, ačkoli se tato analogie v minulosti běžně přijímala. I když popřít podstatné souvislosti samozřejmě není možné; pokud bychom přistoupili na dokonalé překrývání Sartrova existencialismu jakožto filozofického systému s „filozofií“ jeho postav, muselo by z literárního díla vyvanout nejedno kouzlo a vytratit se nejedná hloubka (a u některých jeho textů tomu tak skutečně je), tak jak se to stalo Sartrově filozofii, která ve své době a „pro svou dobu“ byla jednou z nejvlivnějších filozofií. Svět se proměnil a s ním i otázky kladené tomuto světu. Je ovšem pravda, že tato filozofie má několik fází a podob (často paradoxních), z nichž zřejmě nejpronikavější nebo spíš nejkonzistentnější je právě období Bytí a nicoty. Jestliže román Nevolnost a sbírka povídek Zeď jsou v blízkosti tohoto spisu, může to mimo jiné svědčit o tom, že vznikaly na vyhraněném reflexívním pozadí ateistického existencialismu nebo že se dokonce na jeho profilování souběžně podílely.
Nebude snad na škodu připomenout některá východiska a některé závěry této myšlenkové orientace, třebaže nemáme v úmyslu zabývat se Sartrem filozofem ani hledat klíč k jeho literárnímu dílu výlučně v jeho filozofii.
O Sartrovi filozofovi se už zdaleka tak nemluví jako třeba před pětadvaceti lety, a proto se může zdát, že už ani obrysy Sartrovy filozofte nejsou tak zřetelné, byť se její prvky dostaly do jiných myšlenkových proudů. Jejím základním axiómem je, že existence se předřazuje esenci. Podle současného francouzského filozofa E. Lévinase to znamená, že život předchází filozofii, inteligenci. Není-li podle Sartra Bůh, je alespoň bytí, které existuje dříve, než může být definováno nějakým konceptem. Toto bytí je člověk nebo - jak říká Martin Heidegger lidská realita. Co však značí pro Sartra výchozí bod, že existence předchází esenci? Stručně řečeno to, že člověk napřed existuje, objevuje se, nachází se ve světě a teprve potom se určuje. Jednou ze zásad Sartrova existencialismu je, že člověk není napřed ničím a „bude takovým, jakým se učiní“, z čehož kromě jiného vyplývá naprostá odpovědnost člověka za to, čím je. Protože podle Sartra není žádná nejvyšší instance, člověk je opuštěný - nemá, k čemu by se upnul, ale také žádnou možnost výmluvy, nenalézá žádnou referenci: je naprosto svobodný. „Jsme sami, bez omluv. Vyjádřím to tím, když řeknu, že člověk je odsouzen k tomu být svobodný. Odsouzený, protože sám sebe nestvořil, a přesto svobodný, neboť; vržen do světa, je odpovědný za všechno, co dělá“ (Existencialismus je humanismus, 1946). Člověk je jenom svým životem, je jakousi sumou nepřetržitých počinů a podniků. Na tomto světě Sartre nenachází orientační znamení, žádná všeobecná morálka nemůže naznačit, co se má udělat, všechno záleží jen na naší vůli, skutečnost je pouze v činu a člověk sám je jenom svým projektem, existuje potud, pokud se realizuje. A tato realita člověka je pochopitelně různá. Když kritici Sartrovi vyčítali, že ve svých dílech popisuje ochablá stvoření, slabochy a zbabělce, nebo přímo záporné hrdiny, polemizoval s nimi ve shodě s logikou své filozofie. Sartre k tom…
