Zeď (Jean-Paul Sartre)

Sbírka novel Zeď vznikala postupně v rozmezí tří let. Některé z nich byly nejprve otištěny samostatně. Avšak od roku 1939, kdy vyšly poprvé pod názvem Zeď (Le Mur), byly nadále vždy publikovány společně ve stejném pořadí a pod stejným titulem. Tato sbírka obsahuje 5 novel: Zeď, Místnost, Hérostratos, Intimita a Mládí vůdce.

Jean-Paul Sartre je francouzský filozof, prozaik, dramatik a publicista, silně ovlivněný heideggerovským a husserlovským existencialismem. Podle Sartra není Bůh, je ale bytí, které existuje dříve, než může být definováno nějakým konceptem. Toto bytí je člověk. Stručně řečeno – člověk nejdříve existuje, objevuje se, nachází se ve světě a teprve potom se určuje. Jednou ze zásad Sartrova existencionalismu je, že člověk není napřed ničím a "bude takovým, jakým se učiní", z čehož kromě jiného vyplývá naprostá odpovědnost člověka za to, čím je. Protože podle Sartra není žádná nejvyšší instance člověk je opuštěný – nemá k čemu by se upnul,ale také nemá žádnou možnost výmluvy, je naprosto svobodný.

Je zřejmé, že pro Sartra filozofa je v jeho prvním období lidská subjektivita nepřekročitelná. Ve Zdi se však tento problém projevuje složitěji, z různých protikladných aspektů. Prostor Sartrových povídek je příznačně tvořen uzavřenými místnostmi – celami či sklepy, skleníkovými pokoji, chodbami. Uzavřenost je pravidlem tohoto světa, který připomíná labyrint, z něhož se nevychází. Nejen místnosti, ale i města a venkov jsou tu jakýmisi uzavřenými prostory. Uzavřený prostor je – vcelku podle tradiční sémantiky tohoto toposu – útočištěm i vězením. S tímto prostorem významově souvisí i motiv svým způsobem sjednocující Sartrovy příběhy. V knižní anonci, kterou napsál sám autor, se o všech pěti povídkách dočteme: "Všechny tyto útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit." V povídkách se zeď objevuje vícekrát. V titulní povídce je to zeď zastřelených, zeď smrti, k níž přivlečou vězně, který se pokouší co nejvíc vmáčknout do zdi – "a zeď nepovolí", protože je nezrušitelná, nepovalitelná, zeď okrsku existence, v určenou chvíli svírající Pabla, jenž by chtěl své myšlení dostat na druhou stranu existence a pochopit vlastní smrt. Zřetelně metaforická je zeď v Povídce Místnost: je to zeď pokoje, ale ještě více zeď, která odděluje normální lidi a blázny. V dalších povídkách je motiv zdi méně výraznější, méně obsesívnější. V Mládí vůdce zeď vystupuje jako konkrétní překážka pro druhého, pronásledovanou oběť "králových kamelotů". V Hérostratovi se zdí stává tenká přepážka, za kterou se hrdina utíká schovat před svými nepřáteli, lidmi. V Intimitě je to okno balkónu, kam Lulu zavírá Henriho. Okno je průhledné a tato "průhlednost" vůbec obkličuje Lulu při její snaze uniknout. Zeď je u Sartra překážkou na útěku před existencí, na útěku z pocitu existence. Vítězství existence je zjevné i v povídkách, které se zdánlivě vymykají tomuto úhlu pohledu. Na závěr Mládí vůdce se Lucienova proměna zdá dokonalá, přesto se však na samém konci vynoří úsměšek, který tuto proměnu zpochybňuje: Lucien, ten tvrdý mladý muž, mající své "přesvědčení" a hlásící se o svá "práva", se dívá do zrcadla a vidí "jen obraz hezkého, dychtivého obličejíčku, který pořád ještě nevypadal dost hrozivě". Objevuje se cosi jako ironie existence, protože knírek, který si Lucien chce nechat narůst, aby vypadal mužně v souladu se svým odhodláním, se svou volbou, vlastně vyjadřuje nedostatek a neúplnost, jež se bude stále obnovovat a prozrazovat.

Smrt je pobuřující fakt, ale nevyvratitelný, stejně tak nevyvratitelná je se všemi svými zvraty existence.

— 1 —

---

Zeď

Hlavní postavy: Pablo Ibieta, Juan Mirbal, Tom Steinbock, lékař

 

Děj se odehrává během španělské občanské války. Vypravěčem je Pablo Ibieta, jeden ze tří vězňů odsouzených k trestu. Tím je zastřelení u zdi. Jsou považováni za anarchisty, a proto jim nepošlou faráře ale belgického lékaře, který jim má ulehčit poslední hodiny života. Pablo ale vůbec nemá pocit, že by jim nějak pomáhal: "Věděl jsem, proč sem přišel, nezajímalo ho, co si myslíme, přišel pozorovat naše těla, těla za živa překonávající agonii uprostřed života."

Vše okolo se jim zdá cizí, nové. Potom co si uvědomili, co s nimi bude, svět se pro ně změnil a budoucnost skončila: "Dívali jsme se na něj všichni tři, protože byl živý. Měl pohyby živého. Třásl se zimou, jako se třesou živý, tělo měl poslušné a dobře živené. My jsme však už necítili svoje těla – určitě ne tak jako on." "...hleděl jsem na Belgičana, který stál rozkročený na pevných nohách, ovládal si svaly – a který mohl myslet na zítřek."

Uvažují o tom, jak je zastřelí, mají strach z bolesti i ze smrti. Pablo se snaží vzpomínat na krásné chvíle svého života, ale jeho myšlenky vždy přerostou v obavu ze smrti. Před popravou myslí na to, jaká bude jejich poslední chvíle, cituji: "Budeme asi ustupovat ke zdi, budeme se zády zapírat o zeď ze všech sil, ale zeď nepovolí jako ve zlém snu."

Ráno odvedou Juana a Toma a popraví je. Pablovi ještě dají poslední šanci, ale jen pod podmínkou, že prozradí místo, kde se ukrývá Ramon Gris – jeho přítel. Neměl v úmyslu jeho skrýš prozradit (radši by zemřel), a tak jen z legrace pověděl, že se ukrývá na hřbitově. Když se vojáci vrátili ze hřbitova, čekal, že ho hned popraví, ale nestalo se tak. Až na to se dozvídá, že Ramon se pohádal se svým bratrancem a odešel se skrýt na hřbitov. Neuvěřitelnou shodou okolností se z člověka připraveného obětovat se stává zrádce.

Toto je typické existencionalistické dílo, soustředěné na osamělost člověka mezi lidmi a kritizuje dehumanizaci společnosti. Autor zobrazením člověka v krajní situaci poukázal na to, že život jednoho člověka nemá větší cenu než život jiného člověka.

— 2 —

---

Místnost

Hlavní postavy: Eve, Pierre, pan a paní Darbédatovi

 

Manželé Darbédatovi mají strach o svou dceru Eve, která žije s duševně chorým manželem Pierrem. Mívá halucinace, že ho navštěvují sochy a zahrávají si s ním. O jejich skutečnosti přesvědčí také Eve, která je sama začne "vidět". Eve ani Pierre nechodí vůbec ven. Přemluvit ji chce i její otec pan Darbédat, který jí navrhne, aby dala Pierra do ústavu, ale Eve si myslí, že se pomátl on a ne její manžel. Po dobu jeho návštěvy si z něj Pierre dělá blázny. Lékař Franchot Eve prozradí, že do dvou let Pierre úplně zešílí, ale jí to nevadí a chce s ním nadále žít. Nechápe, proč se do jejich života vměšují jiní a nerozumí jim.

Pierre ji oslovuje Agáto, mluví o jejich zážitcích, které se nikdy nestaly. Eve si myslí, že Pierre už úplně zešílel: "Jsem to hlupák." Říkala si: "nezačne to dříve než za rok; jak řekl Franchot." Ale úzkost ji neopouštěla; rok; zima, jaro, léto, začátek jiného podzimu. Jednoho dne jeho tvář ztuhne, čelist mu zůstane viset, pootevře uslzené oči. Eve se sklonila k Pierrově ruce a přitiskla k ní rty: "Dřív tě ale zabiju."

Tak jako ve všech povídkách v této sbírce mezi lidmi anebo okolo nich stojí zeď, někdy hmotná z malty a cihel jako zdi pokoje, ve kterém se izoluje mladá žena se svým duševně nemocným mužem, nebo pomyslná, neviditelná zeď, vytvořená potrhanými vztahy dcery a jejími rodiči.

— 3 —

---

Hérostratos

Hlavní postavy: Paul Hilbert

 

Příběh vypráví Paul Hilbert, introvert, který nesnáší lidi. Hnusí se mu celá společnost, v davu se cítí obklopený nepřáteli. Aby si dodal alespoň trochu sebevědomí, koupí si revolver. Jednoho dne ho napadlo, že by mohl střílet do lidí. Už nemyslí na nic jiného než na zabíjení. Vzpomíná si na příběh o Herostratovi, který se chtěl stát slavným a nepřišel na nic moudřejšího než podpálit chrám v Efezu, jeden z divů světa. Hérostratos byl "černý hrdina" a od toho dne se jím chtěl stát i Paul. Začne si namlouvat, že jeho osud bude krátký a tragický:

"Když jsem vyšel na ulici, pocítil jsem v sobě zvláštní sílu. Nečerpal jsem už jistotu z revolveru, nýbrž ze sebe samého: jsem tvor z rodu revolverů, rozbušek a bomb. Také já jednou, až nadejde konec mého temného života, vybuchnu a ozářím svět prudkým a krátkým plamenem jako magnéziový blesk."

Celý svůj čin naplánuje. Od rozeslání stovky dopisů známým francouzským spisovatelům, ve kterých vysvětluje svůj zločin (zastřelení lidí na ulici a jednu kulku si nechá pro sebe), přes únikovou cestu až po sebevraždu. S radostí sleduje, jak se jeho tvář mění na tvář vraha. Když už má dojít k jeho zločinu, zalekne se: "Na co zabíjet všechny tyto lidi, když už jsou vlastně mrtví." Rozhodne se tedy jít domů, ale zastřelí chodce vylekaného revolverem. Zpanikaří, vystřelí párkrát do davu a uteče do kavárny, kde se chce zamčený na toaletě zastřelit. Jenže v sobě nenašel tu odvahu, a tak se vzdává.

— 4 —

---

Intimita

Hlavní postavy: Lucienne Crispinová – Lulu, Henri Crispin, Riretta

 

Povídka zobrazuje manželskou krizi Lulu a Henriho Crispinových. Lulu je mladá, hezká a temperamentní žena, která nemiluje svého muže, ale je jí ho líto. Její manžel Henri je lenivý, impotentní a ne nejkrásnější. Jí to vlastně ani nevadí, ale když nafackuje jejímu bratrovi, pomstí se mu tak, že ho po čas návštěvy jejich přátel zavře na balkóně. Po jejich odchodu ho pustí. Henri je tak naštvaný, že dá facku i Lulu, což jí definitivně přesvědčí o tom, že od něj má odejít. Henri je z jejího odchodu zdrcený a neví, co má dělat a co řekne rodičům. "Náhodou" se potkají ve městě a i když si s ním chce Lulu promluvit, její kamarádka Riretta jí táhne pryč od Henriho.

Lulu se sejde se svým nápadníkem Pierem, se kterým chce utéci, ale po společně strávené noci si to rozmyslí a znovu touží po tom vrátit se k Henrimu. Nakonec to i udělá, ale píše milostný dopis Pierrovi, kde mu slibuje věrnost. Lulu cítí zodpovědnost za Henriho a bojí se ho opustit, protože by se trápil. Proto zůstane s ním, i když miluje Pierra.

— 5 —

---

Mládí vůdce

Hlavní postavy: Lucien Fleurier, paní a pan Fleurier, Berger

 

Lucien Fleurier je synem továrníka z Férolles, který se celý život připravuje na to, že nahradí svého otce. Povídka zachycuje období ranného dětství až do adolescenčního věku. Lucien se snaží najít sám sebe, jako každý v tomto věku. Nechává se ovlivňovat množstvím zajímavých a známých lidí, například Freudem, nebo Platónem. Ještě jako malé dítě přijde na to, že svět vlastně neexistuje, že všechno je jen iluze. Uvažuje i o sebevraždě, protože podle něj nemá život smysl, chtěl se jen probudit ze snu. Na to se dostává do společnosti "zatracených", kde se jeho idoly stávají prokletí básníci (Charles Baudelaire, Paul Verlaine). Setkává se s drogami, je obtěžovaný starším kamarádem. Uvědomuje si, že ani zde nenajde sám sebe, a proto zkouší stále něco nového. Zapálil se do politiky. Po každém přechodu na jinou univerzitu se jeho charakter více či méně mění. Neustále si klade otázku: "Kdo jsem?" Ale odpověď je pro něho zahalená v mlze.

Nakonec se mu podaří přijít na to, kdo vlastně je. Přišel-li na svět, bylo to jen proto, aby toto své místo zaujal: "Existuji, protože mám právo existovat." A snad poprvé v životě měl ohromující a slavné vidění svého budoucího osudu. Bude jeden z těch, kteří povedou tento národ.

— 6 —

Místnost

Pierrovi se ulevilo a zhluboka vydechl. Ale zornice měl stále podivně rozšířené; potil se.

„Viděla jsi je?“ zeptal se.

„Já je nemohu vidět.“

„Tak buď ráda, bála by ses jich. Já jsem na ně zvyklý.“

Evě se stále ještě chvěly ruce, krev jí bušila ve spáncích. Pierre vytáhl z kapsy cigaretu a strčil ji do úst. Ale nezapálil si.

„Mně nevadí když je vidím,“ řekl, „ale nechci, aby se mě dotýkaly: bojím se, abych od nich nedostal uhry.“

Chvilku přemýšlel a pak se zeptal:

„A slyšela jsi je?“

„Ano,“ řekla Eva, „je to, jako když hučí letadlo.“ (Právě tak jí to minulou neděli řekl Pierre.)

Pierre se poněkud shovívavě usmál.

„Přeháníš,“ řekl. Ale stále byl hrozně bledý. Podíval se Evě na ruce: „Třesou se ti ruce. Rozrušilo tě to, chudinko Agáto. Ale nemusíš se tím trápit: dříve než zítra už nepřijdou.“ Eva nemohla promluvit, jektala zuby a b•la se, aby si toho Pierre nevšiml.

Pierre si ji dlouze prohlížel.

„Jsi hrozně krásná,“ řekl a vrtěl hlavou. „To je škoda, to je opravdu škoda.“ Natáhl rychle ruku a dotkl se jejího ucha.

„Ďáblice krásná! Trochu mi překážíš, jsi příliš krásná, to mě rozptyluje. Kdyby nešlo o rekapitulaci …“

Zarazil se a podíval se překvapeně na Evu.

„Ale to není to pravé slovo … Přišlo mi tak … přišlo mi tak,´“ řekl a neurčitě se usmíval. „Měl jsem tamto už na jazyku … a tohle …se připletlo místo něho. Už nevím, co jsem ti chtěl říct.“

Na okamžik se zamyslel a zavrtěl hlavou.

„Tak,“ řekl, „a já budu spát.“ A dětským hláskem dodal: „ Víš, Agáto, jsem unavený. Už mi to vynechává.“

Odhodil cigaretu a díval se neklidně na koberec. Eva mu strčila pod hlavu podušku.

„ Můžeš taky spát,“ řekl jí, zavíraje oči, „ ty už se nevrátí.“

„REKAPITULACE.“ Pierre spal, nevinně se usmíval; hlavu měl nakloněnou: jako by se chtěl tváří dotýkat jejího ramene. Evě se nechtělo spát, říkala si: Rekapitulace. Pierre se prve najednou hloupě zatvářil a to slovo se mu vyvalilo z úst, dlouhé a bělavé. Pak se užasle díval před sebe, jako by to slovo viděl a nepoznával. Měl otevřená, ochablá ˙sta; jako by se v něm cosi zlomilo. „Blekotal. To je poprvé, co se mu to stalo: ostatně sám si toho všiml. řekl, že už mu to vynechává.“ Pierre tiše rozkošnicky zasténal a lehce pohnul rukou. Eva se na něho přísně podívala: „Co bude, až se probudí?“ To jí vrtalo hlavou. Hned jak Pierre usnul, musela na to myslet, nemohla si pomoci.

„Jsem to hlupák,“ říkala si, „nezačne to dřív než za rok; jak to řekl Franchot.“

Ale úzkost ji neopouštěla; rok; zima, jaro, léto, začátek jiného podzimu. Jednoho dne jeho tvář ztupne, čelist mu zůstane viset, pootevře uslzené oči. Eva se sklonila k Pierrově ruce a přitiskla k ní rty: „Dřív tě ale zabiju.“

— 1 —

---

Hérostratos

Když jsem vyšel na ulici, pocítil jsem v sobě zvláštní sílu. Nečerpal jsem už jistotu z revolveru, nýbrž ze sebe samého: jsem tvor z rodu revolverů, rozbušek a bomb. Také já jednou, až nadejde konec mého temného života, vybuchnu a ozářím svět prudkým a krátkým plamenem jako magnéziový blesk.

— 2 —