II
„Odešel.“ Dveře bytu se zavřely s ostrým zaklapnutím; Eva zůstala v pokoji sama. „Přála bych si, aby umřel.“
Rukama se křečovitě chytila křesla: vzpomněla si na otcovy oči. Darbédat se prve se sebejistým výrazem sklonil k Pierrovi; řekl mu: „To je dobrota, co!“ jako člověk, který to s nemocnými umí. Podíval se na něho a Pierrův obličej se zrcadlil v jeho velkých těkavých očích. „Nenávidím ho, když se na něho tak dívá, když si pomyslím, že ho vidí.“
Eviny ruce sjely po křesle. Otočila se k oknu. Oslnilo ji světlo. Pokoj byl zalitý sluncem, slunce bylo všude: v bledých kroužcích na koberci, v oslepujícím prachu ve vzduchu. Eva odvykla pronikavému, dotěrnému světlu, které všude slídilo, vymetalo všechny kouty, otíralo se o nábytek a leštilo ho jako dobrá hospodyně. Přece však popošla až k oknu a nadzvedla mušelínovou záclonu. Darbédat vycházel právě z domu; Eva zahlédla jeho široká ramena. Zvedl hlavu a přimhouřenýma očima se rozhlédl po obloze, pak se dlouhými kroky jako mladík vzdaloval. „Moc to přehání,“ říkala si Eva, „co nevidět ho začne píchat v boku.“ Skoro ho už přestala nenávidět: má toho tak málo v hlavě; leda malichernou starost, aby vypadal mladě. Ale zlost ji popadla znovu, když viděla, jak zahýbá na bulvár Saint-Germain a mizí. „Přemýšlí o Pierrovi.“ Z uzavřené místnosti unikla trocha jejich života a ploužila se ulicemi, na slunci, mezi lidmi. „Copak nás nikdy nenechají na pokoji?“
Ulice du Bac byla skoro liduprázdná. Stará dáma přecházela drobnými krůčky jízdní dráhu; tři dívky přešly kolem a smály se. A pak muži, silní a vážní muži s aktovkami, hovořící mezi sebou. Normální lidé, říkala si Eva, udivená, že v sobě nachází takovou schopnost nenávidět. Hezká, tlustá žena ztěžka běžela vstříc elegantnímu pánovi. Objal ji a políbil ji na ústa. Eva se drsně zasmála a spustila záclonu.
Pierre už nezpíval, ale mladá paní ve třetím patře sedla k pianu; hrála Chopinovu etudu. Eva už byla klidnější; zamířila k Pierrovu pokoji, ale hned se zastavila a opřela se zády o stěnu, trochu ji přepadla úzkost: pokaždé, když odešla z té místnosti, zmocnilo se jí zděšení, že se tam musí vrátit. A přece věděla dobře, že by jinde nemohla žít: měla tu místnost ráda. S chladným zájmem, jako by chtěla získat trochu času, rozhlížela se po pokoji bez stínů a bez vůně a čekala, až se jí vrátí odvaha. „Jako čekárna u zubaře.“ Křesla potažená růžovým hedvábím, divan, prostá, skromná sedátka a v nich cosi otcovského; dobří přátelé člověka. Eva si představovala, že do čekárny vcházejí vážní, světle odění pánové, navlas podobní těm, které prve viděla z okna, a pokračují v započatém rozhovoru. Ani jim nestálo za to, rozhlédnout se kolem; jistým krokem popošli až doprostřed pokoje. Jeden za sebou vláčel ruku jako ploutev, a jak šel kolem, tu a tam zavadil o polštářek, o předmět na stole, a kdykoliv se něčeho dotkl, ani to s ním nehnulo. A když jim stál v cestě kus nábytku, ti rozvážní mužové jej klidně přemístili, aby ho nemuseli obejít. Potom se posadili, stále ještě zabraní do své rozmluvy, ani se neohlédli. „Čekárna pro normální lidi,“ říkala si Eva. Upřeně se dívala na kliku zavřených dveří a úzkost jí svírala hrdlo. „Musím tam jít. Nikdy ho nenechávám tak dlouho o samotě.“ Bude muset otevřít dveře, pak zůstane stát na prahu, bude se snažit, aby si oči zvykly na přítmí, a ta místnost jí bude nesnesitelně odporná. Bude muset přemoci ten odpor a proniknout dál do místnosti. Najednou dostala hroznou chu Pierra vidět: ráda se s ním vysměje Darbédatovi. Ale Pierre se bez ní obejde; nemohla předvídat, jak ji přijme. Náhle si skoro hrdě uvědomila, že už pro ni není nikde místo. „Normální lidé si ještě myslí, že k nim patřím. Ale nemohla bych s nimi být ani hodinu. Potřebuju žít tady, na druhé straně téhle zdi. Ale tady se zas o mě nestojí.“
Kolem ní nastala velká změna. Světlo zestárlo, zšedlo: bylo teď kalné, jako když se ve váze s květinami den nevymění voda. Na všech věcech ležela v tom zestárlém světle melancholie, na kterou se Eva …
