9 ZÁKON DOSPÍVÁ
Náš přehled se už protáhl. A to jsme sotva začali. Všechny hlavní, všechny významné procesy nás teprve čekají. Základní linie se však už rýsují.
Provázejme tedy náš zákon i v jeho pionýrském věku.
Připomeňme dávno zapomenutý a dokonce nepolitický
f) Proces s Hlavní správou palivového průmyslu (květen 1921) – a to proto, že se týkal inženýrů, tj. odborníků neboli speců, jak se jim tehdy říkalo.
Uplynula nejkrutější ze čtyř zim občanské války, kdy už nebylo vůbec čím topit, kdy vlaky zůstávaly stát mezi stanicemi a kdy ve velkých městech byla zima a hlad a vlna továrních stávek (dnes vyškrtnutých z dějin). Kdo je vinen? – proslulá otázka: kdo je vinen?
Samozřejmě že ne ústřední vedení. Ale ani ne místní! – a to je důležité. Jestliže totiž „soudruzi, kteří dosud v oboru nepracovali“ (komunisté na vedoucích místech), neměli o něm správnou představu, pak tedy odborníci jim měli „ukázat správný přístup k věci“[246] To znamená: „vinni nejsou vedoucí… – vinni jsou ti, kdo prováděli výpočty, kontrolovali je a sestavovali plán“ (jak obstarat potraviny a palivo z ničeho). Vinen není ten, kdo k plánu donucoval nýbrž kdo ho sestavoval! Plánovitost se ukázala jako fikce – ale vinni jsou odborníci! Že čísla plánu nesouhlasila – „to je vina odborníků a ne Rady práce a obrany“, ba dokonce „ani ne odpovědných vedoucích Hlavní správy palivového průmyslu“.[247] Není ani uhlí, ani palivové dříví, ani ropa – protože odborníci „vyvolali nepřehlednou chaotickou situaci“. Oni také mají vinu na tom, že nekladli dostatečný odpor Rykovovi, který je bombardoval telefonogramy, a vydávali a přidělovali palivo mimo plán.
Vším jsou vinni odborníci! Proletářský soud však k nim není nemilosrdný, rozsudky jsou mírné. Samozřejmě že proletářskému nitru jsou tito zatracení odborníci naprosto cizí, ale bez nich to prozatím nejde, všechno je v rozvalinách. A tak je tribunál nepronásleduje a Krylenko dokonce řekne, že od roku 1920 „se nedá o sabotáži mluvit“. Odborníci jsou vinni, to ano, ale oni to nedělají ze zlé vůle, jsou to prostě popletové, neumějí to líp, nenaučili se za kapitalismu pracovat, nebo jsou to jednoduše sobci a úplatkáři.
A tak na začátku údobí obnovy najdeme překvapující rysy shovívavosti k inženýrům.
Rok 1922, prvý mírový rok, byl tak bohatý na veřejné procesy, že mu budeme muset věnovat skoro celou tuto kapitolu. (Je to divné: bylo po válce – a takové oživení soudů? Ale vždyť i v letech 1945 a 1948 projevil Drakón mimořádně zvýšenou činnost. Není v tom nějaká velmi jednoduchá zákonitost?) Třebaže se IX. sjezd sovětů v prosinci 1921 usnesl omezit pravomoc čeky[248], jež byla kvůli tomu zrušena a přejmenována na GPU, byla práva GPU již v říjnu 1922 znovu rozšířena. V prosinci pak Dzeržinskij prohlásil k jednomu dopisovateli Pravdy: „Teď musíme obzvlášť pozorně sledovat protisovětské proudy a skupiny. GPU zmenšilo svůj aparát, ale zvýšilo jeho kvalitu.“[249]
Hned na začátku roku 1922 nesmíme přehlédnout
g) Případ sebevraždy inženýra Oldenborgera, (Nejtrib, únor 1922) – proces zcela nevýznamný a vůbec ne charakteristický, na který si už nikdo nevzpomene. Není charakteristický proto, že jeho obsahem byl jen jeden jediný lidský život, a i ten už skončil. Kdyby však dobrovolně neskončil, seděl by právě tento inženýr a s ním ještě kolem desítky lidí na lavici obžalovaných před Nejvyšším revolučním tribunálem za to, že vytvořili centrum, a pak už by to byl proces zcela charakteristický. Teď však sedí na lavici obžalovaných přední stranický pracovník Sedělnikov, dále dva pracovníci Dělnicko-rolnické inspekce a dva odboráři.
Avšak jako vzdálený zvuk prasklé struny vyvolává tesknotu a sklíčenost u Čechova, tak i z tohoto procesu, který je předchůdcem Šachtinského procesu a procesu s Průmyslovou stranou, vane podobný pocit.
V. V. Oldenborger pracoval třicet let v moskevských vodárnách a stal se jejich hlavním inženýrem zřejmě už začátkem tohoto století. Minul stříbrný věk umění, zasedaly čtyři státní dumy, přešly tři války…
