6.
(Vchází Garcon 1 a Claudia)
CLAUDIA: Vraťte mi ty věci z kabelky! Chci zpátky svoje zrcátko! Slyšíte?!! Nemáte
právo...(zpozoruje, že není sama)...Vás neznám.
ARTHUR: Nejsem kat, paní.
CLAUDIA: Nepovažovala jsem vás za kata. (mírně s ním koketuje) Právě tady pánovi
vysvětluji,... vlastně jej žádám o to, aby mi vrátil mé osobní věci z kabelky...
(ke Garconovi 1)... Na co ještě čekáte?
GARCON 1: Nikdo sem už nepříjde.
CLAUDIA: Zůstaneme tu docela sami? Pán, ta dáma a já? (směje se)
ARTHUR: Na tom není nic vtipného!
CLAUDIA: (stále se směje) No ale tady je to ošklivé...No a ty pohovky...podívejte se, jak je rozestavěli...hrůza. (schválně se dívá na Garcona 1) To určitě dělal někdo, kdo tomu vůbec nerozumí... Každý asi bude mít svojí... Tahle je asi moje?...
MARTHA: Ano, ta je vaše.
CLAUDIA: Ale vždyť já si na ni nemůžu nikdy sednout...To je strašné!...Mám modré šaty a ta pohovka je ... zelená.
MARTHA: Chcete raději mou?
CLAUDIA: Tu červenou? Jste velmi laskava, ale to příliš nepomohlo. (nasadí trpitelský výraz) No, co se dá dělat, každý má svůj úděl - můj je zelený, nechám si ho...(po chvíli)...Jediná, která by, přesně vzato, vyhovovala je tadyhle pánova.
MARTHA: Arthure!
ARTHUR: Ano?...Ano...samozřemě...prosím...(vstává a nabízí ji Claudii)
CLAUDIA: Představme se, máme-li bydlet společně.(Představuje se Arthurovi) Jsem
Claudia Vendeuse. (Než však stačí Arhur cokoli říct, přeběhne jej Martha)
MARTHA: Martha Harm, velmi mě těší!
ARTHUR: Já jsem Arthur Startle.
CLAUDIA: A já Claudia Vendeuse.
GARCON 1: Potřebujete mě ještě?
CLAUDIA: Ne, můžete už jít. Až budu potřebovat zazvoním. (zpozoruje zbraň)...
Proboha, co to tady visí za předmět?...Zbraň?..Já se děsím takovýchto
předmětů...Doufám, že není nabitá!
MARTHA: Nemějte strach. Není.
CLAUDIA: Tady by mě už nepřekvapilo vůbec nic. Takže není...alespoň něco. (Chvíli se prochází) Nejsou tu žádná zrcadla...To je konec. Ve svém pokoji jsem měla šest obrovských zrcadel. Ráda se na sebe dívám...a tady není ani jedno zrcadlo, ani jediné malé zrcadlo. Já nesnesu pomyšlení na to, že se nevidím. To bude peklo...
MARTHA: Žádná zrcadla nepotřebujete, jste krásná.
CLAUDIA: Tím si nejsem tak jistá...myslíte to vážně?
MARTHA: Naprosto.
CLAUDIA: On si to určitě nemyslí.
MARTHA: Ten tomu nerozumí. Je k ničemu. (Chvíle ticha)
CLAUDIA: Vy jste...
MARTHA: Ano, minulý týden. A vy?
CLAUDIA: Včera. Bolelo vás to?
MARTHA: Necítila jsem nic. Vlastně...bylo to docela příjemné.
CLAUDIA: A vy, pane?
ARTHUR: Já...nejsem mrtvý z dobré společnosti...Kulka do hlavy.
CLAUDIA: Žádám vás, abyste neužíval hrubých slov. Když chcete tuto...tento stav věcí pojmenovat, navrhuji, abychom říkali "nepřítomný" - to je daleko lepší...Jak dlouho už jste, pane, nepřítomen?
ARTHUR: Asi měsíc.
CLAUDIA: Tady je nějaká zima, nezdá se vám?
ARTHUR: Prosím?
CLAUDIA: Zima...Je tu zima.
ARTHUR: Ano...ano je tu zima...
CLAUDIA: Co je s vámi?...Vypadáte nějak zamyšleně...
ARTHUR: Dávám si do pořádku svůj život.
MARTHA: (začne se bát, evidentně ji Arthur pobavil)
ARTHUR: ...A bylo by dobře, kdyby ti, co se smějí udělali totéž!!!
MARTHA: Nebuďte směšný!...Na co si to hrajete, Arthure?! Vy už nemáte co dávat do pořádku.
ARTHUR: Opravdu?...A...a vy si myslíte, že je to tak jednoduché?! (ke Claudii) Máte
pravdu, je tu příšerná zima. (Chvíle ticha)
CLAUDIA: Já...dívám se na vás dva a říkám si: Budeme bydlet spolu...Čekala jsem, že se tu setkám s rodinou, přáteli...Opravdu by mě zajímalo, podle čeho nás dali dohromady.
ARTHUR: Je to náhoda. Ukládají lidi kam se dá, podle toho, jak přicházejí.
MARTHA: (začne se opět smát)
ARTHUR: Proč se smějete?
MARTHA: Protože jste k smíchu s tou svou náhodou. Opravdu se potřebujete tolik uklidnit? Nic nenechávají náhodě.
CLAUDIA: Třeba jsme se už někdy setkali.
MARTHA: Nemyslím. Nikdy bych na vás nezapomněla.
CLAUDIA: Tak...Třeba máme společné známé. Neznát…
