Lidská skvrna (Philip Roth)

„Sněhobílý?“ podivoval se ten večer Primus, když to vyprávěl své ženě. Proč sněhobílý? Člověk nikdy nemůže lidem zazlívat, s čím na něj vyletí, když mají pocit, že je někdo využil a připravil o důstojnost. Ale chtěl jsem snad vypadat, jako že na něj útočím? Určitě ne. Je to ještě horší. Horší, protože starý pán už neví, čí je, a já jsem mu chtěl pomoct. Horší, protože u něho teď může malá chyba přerůst v katastrofu a já jsem ho chtěl zastavit. To, co považoval za útok na svou osobu, byl ve skutečnosti nepodařený pokus, aby mě začal brát vážně, abych na něj udělal dojem. Selhal jsem, Beth, vzal jsem to za naprosto nesprávný konec. Možná proto, že zastrašil on mě. Je štíhlý, drobný, ale je v něm síla. Nikdy jsem ho neznal jako velkého pana děkana. Poznal jsem ho, až když měl trable. Ale člověk cítí tu sílu osobnosti. Dokážu pochopit, proč se před ním lidé třásli. Když u mě sedí, máš pocit, že tam opravdu někdo je. Podívej, nevím, v čem to vězí. Není snadné někoho odhadnout, když jsi ho předtím viděla jenom párkrát. Možná je to primárně moje hloupost. Ale ať už to způsobilo, co chtělo, udělal jsem snad všechny klasické amatérské chyby. Psychopatologie, viagra, Doors, Norman O. Brown, antikoncepce, AIDS. Věděl jsem o všem všechno. Zvlášť pokud se to stalo dřív, než jsem se narodil, věděl jsem všechno, co je vůbec možné vědět. Měl jsem být stručný, věcný, nezaujatý. Místo toho jsem ho rozzlobil. Chtěl jsem mu pomoct a místo toho jsem ho urazil a udělal jsem mu to ještě horší. Ne, vůbec mu nevyčítám, že si na mě takhle vylil vztek. Ale lásko, pořád to nechápu: proč snehobilýV