Cesta na hřbitov přes tři bloky byla pozoruhodná především tím, že jsme ji zdánlivě ani nezaznamenali. V jednom okamžiku jsme byli ochromeni nezměrnou zranitelností Mahlerova adagia, prostotou, která není vyumělkovaná ani vypočítaná na efekt, která se, jak se téměř zdá, rozvíjí s nahromaděným tempem života a se vší tou neochotou života skončit… v jednom okamžiku jsme byli ochromeni tím skvostným protikladem velkoleposti a důvěrnosti, který začíná tichým, zpěvným nasazením smyčců, pak se zvedá do mohutného předstíraného závěru, a ten pak vede ke skutečnému, širokému, monumentálnímu závěru… v jednom okamžiku jsme ochromeně sledovali, jak se ta orgiastická elegie vzdouvá, stoupá, vrcholí a opadává, valí se a valí v neústupném, odhodlaném tempu, jež se ani na chvíli nemění, pouze ustupuje a pak se opět vrací jako bolest nebo touha, které odmítají vyhasnout… v jednom okamžiku jsme na Mahlerovo naléhání leželi s Colemanem v rakvi vyladěni na všechen ten děs nekonečna a na vášnivou touhu uniknout smrti – a pak se nás nějakých šedesát sedmdesát ocitlo na hřbitově a přihlíželi jsme, jak ho pohřbívají, což byl obřad velice prostý, stejně rozumné řešení jako každé jiné, a přesto pokaždé ne zcela pochopitelné. Člověk to vždycky musí vidět, aby tomu uvěřil.
Pochybuji, že většina lidí měla původně v úmyslu doprovodit tělo až ke hrobu. Ale Silkový děti měly zvláštní nadání vybudit a živit patos, a proto, domníval jsem se, se nás tolik tísnilo co nejblíž kolem jámy, která se měla stát Colemanovým domovem na věčnosti, jako bychom téměř dychtili se do ní vplížit a zaujmout jeho místo, nabídnout se jako náhradníci, jako obětní dar, pokud by to nějakým zázrakem umožnilo resuscitovat onen příkladný život, jenž, jak Herb Keble sám připustil, byl před dvěma lety Colemanovi prakticky uloupen.
Coleman měl být pohřben po boku Iris. Na jejím náhrobku stálo 1932-1996. Na jeho vyryjí 1926-1998. Jak strohá jsou ta čísla. A jak málo vypovídají o tom, co se opravdu dělo.
Uslyšel jsem kadiš dřív, než jsem si uvědomil, že ho někdo odříkává. Na okamžik jsem si představil, že k nám doléhá z jiné části hřbitova, zatímco hlas přicházel z protilehlé strany hrobu, kde Mark Silk, nejmladší syn, rozzlobený syn, syn, který stejně jako jeho sestra se nejvýrazněji podobal otci, stál sám a s knihou v ruce a s jarmulkou na hlavě odříkával tichým, uslzeným hlasem důvěrně známou hebrejskou modlitbu.
Jisgadal, v-jiskadaš…
Většina lidí v Americe včetně mě a nejspíš i Markových sourozenců neví, co tato slova znamenají, ale téměř všichni chápou obsah toho truchlivého sdělení: zemřel Žid. Zemřel další Žid. Jako by smrt nebyla důsledkem života, ale důsledkem toho, že ten člověk byl Žid.
Když Mark skončil, zavřel knihu a poté, co všechny povznesl ke chmurné vyrovnanosti, sám propadl hysterii. Tak skončil Colemanův pohřeb – jako ochromeni jsme přihlíželi, jak se Mark před námi sype, bezmocně mává rukama ve vzduchu, široce rozevírá ústa a hlasitě kvílí. Ten divoký nářek, ještě starší než modlitba, kterou odříkal, sílil a sílil, až Mark uviděl, jak k němu běží s rozevřenou náručí jeho sestra, a v naprosto dětinském úžasu zvolal: „Už ho nikdy neuvidíme!“
Opravdu mě nenapadlo nic velice ušlechtilého. Ušlechtilých myšlenek se mi ten den nějak nedostávalo. Co by se změnilo? ptal jsem se v duchu. Nijak zvlášť jsi ho netoužil vídat, když ještě žil.
Mark Silk si zjevně představoval, že bude mít otce po ruce jako objekt své nenávisti navždycky. Nenávidět, nenávidět, nenávidět a nenávidět a potom možná, až si to dostatečně vychutná, až scény plné obvinění dosáhnou maximálního crescenda a svým potěhem synovské ukřivděnosti ubije Colemana na samý okraj smrti, pak mu odpustí. Myslel si, že mu Coleman vydrží, dokud se celé drama nedohraje do konce, jako by s otcem nesdíleli obyčejný lidský život, ale stáli na pódiu pod jižním svahem athénské akropole, v amfiteátru zasvěceném Dionýsovi, kde se před očima deseti tisíc diváků rigorózně dodržovala dramatická jednota a každý rok se tu o…
