Iris Gittelmanová, podle toho, jak při seznámení Colemanovi popisovala sebe a svůj původ, vyrostla v paličatou, chytrou dívku tutlající svou vzdorovitost – a od druhé třídy tajně plánující únik z deprimujícího prostředí – v passaické domácnosti, kde to temně burácelo nenávistí k jakékoli formě sociálního útlaku, zvlášť k autoritě rabínů a k jejich vlezlým lžím. Svého otce, hovořícího jidiš, popisovala jako heretického anarchistu zásadového do té míry, že své dva starší syny nedal ani obřezat, její rodiče si ani neopatřili povolení ke svatebnímu obřadu za účasti rabína, ani se nepodřídili civilnímu sňatku. Považovali se za manžele, tvrdili o sobě, že jsou Američané, dokonce se tihle dva nevzdělaní přistěhovalečtí ateisté, kteří plivali na zem, když šel kolem rabín, prohlašovali za Židy. Ale ať se prohlašovali za cokoli, činili tak svobodně, bez toho, že by museli žádat o povolení nebo o souhlas těch, jež její otec s opovržením popisoval jako pokrytecké nepřátele všeho přirozeného a dobrého – totiž úředníky, kteří nezákonně drží v rukou moc. Na popraskané a špínou pokryté stěně nad pultem se zmrzlinou a nápoji v rodinné cukrárně na Myrtle Avenue – stísněném obchůdku nacpaném zbožím a tak malém, že podle ní „by nás tam nemohli všech pět bok po boku ani pohřbít“ – visely dva zarámované obrazy, na jednom Sacco, na druhém Vanzetti, fotografie vytržené z novinového magazínu. Každý rok 22. srpna – výročí dne, kdy roku 1927 stát Massachusetts nechal oba anarchisty popravit pro vraždu, kterou, jak bylo dětem k věření předkládáno, ani jeden nespáchal – se podnik zavřel, rodina se uchýlila nahoru do malého, šerého bytu, kde panoval ještě zběsilejší nepořádek než dole v cukrárně, a zasvětila den půstu. Tento rituál si její otec, jako vůdce nějaké sekty, vysnil zcela sám a trochu potrhle k němu jako model využil židovský Den smíření. Její otec si ve skutečnosti nic nemyslel o tom, co považoval za myšlenky – v hloubi duše to všechno byla zoufalá nevědomost a zatrpklá beznaděj z pocitu, že ho společnost okrádá, bezmocná revoluční nenávist. Všechno se říkalo se zaťatou pěstí a každá promluva se měnila v kázání. Znal jména Kropotkin a Bakunin, ale nic od nich nečetl a z anarchistického týdeníku Freie Arbeiter Stimme vydávaného v jidiš, který neustále nosil po bytě, každý večer přečetl sotva pár slov a usnul. Její rodiče, vysvětlovala teatrálně, přímo nehorázně teatrálně Colemanovi v kavárně na Bleecker Street pár minut poté, co ji na Washington Square sbalil – její rodiče jsou prostí lidé v zajetí vzdušných zámků, které ani nedokážou popsat slovy či rozumově obhájit, ale pro něž jsou s veškerým zanícením ochotni obětovat přátele, příbuzné, podnik, dobré sousedské vztahy, vlastní duševní zdraví, dokonce duševní zdraví svých dětí. Vědí jen, s čím nechtějí mít nic společného, což jejich dceři, jak dospívala, připadalo posléze úplně všechno. Společnost taková, jak byla ustavena – její síly všechny v neustálém pohybu, složité pavučiny zájmů natažené k prasknutí, neutuchající bitva o získání výhod, neutuchající podmaňování jedněch druhými, střety a tajné dohody jednotlivých frakcí, prohnaná hantýrka moralistů, laskavá despocie konvence, nestabilní iluze stability –, společnost taková, jaká vznikla, vždycky taková byla a být musí, jim byla stejně cizí jako dvůr krále Artuše Yankeeovi z Connecticutu. A přitom to nebylo proto, že by byli svázáni nesmírně silnými pouty s nějakým jiným místem a pak násilně vysazeni v naprosto odcizeném světě. Chovali se jako lidé, kteří rovnou z kolébky vkročili do dospělosti a nikdo je nepoučil o tom, jak funguje a jak se ovládá lidská zvířeckost. Iris se už od batolecího věku nedokázala rozhodnout, jestli ji vychovávají pomatenci nebo vizionáři, či zda ta vášnivá nenávist, kterou s nimi měla sdílet, je zjevením strašlivé pravdy či nenávistí naprosto směšnou a možná šílenou.
Celé odpoledne Colemanovi vyprávěla folkloristicky okouzlující příběhy, takže její dospívání v bytě nad cukrárnou v Passaicu v zajetí takov…