Coleman mi občas v sobotu zavolal a pozval mě, abych k němu ze své strany hor po večeři zajel a poslouchal s ním hudbu, nebo si s ním o centy zahrál partičku žolíků, nebo s ním pár hodin poseděl v obývacím pokoji, popíjel koňak a pomohl mu přečkat večer, který byl pro něho nejhorším večerem v týdnu. V létě roku 1998 už tu žil sám – osamělý ve velkém starém bílém dřevěném domě, kde se svou ženou Iris vychoval čtyři děti – skoro dva roky od chvíle, kdy Iris za jedinou noc zabila mozková mrtvice uprostřed Colemanovy války s univerzitou, kde ho dvě studentky z jeho semináře obvinily z rasismu.
Coleman prožil na Athéně většinu své akademické dráhy. Byl to přívětivý, bystrý, tvrdě uhlazený okouzlující světák, tak trochu válečník, trochu intrikán, na hony vzdálený prototypu pedantského profesora řečtiny a latiny (což dokládá řecko-latinský konverzační klub, který z recese založil jako mladý asistent). Jeho proslulý kurz staré řecké literatury v anglickém překladu – známý pod zkratkou BRM, Bohové, rekové a mýtus – studenti hojně navštěvovali právě pro bezprostřednost, otevřenost a výrazně neakademický způsob výkladu přednášejícího. „Čím myslíte, že začíná evropská literatura?“ zeptal se, když si na prvním semináři udělal docházku. „Hádkou. Veškerá evropská literatura pramení ze sporu.“ Pak zvedl Iliadu a přečetl studentům úvodní verše. „‚Božská múzo, zpívej o zhoubném hněvu Achilleově… Začni o tom, jak se poprvé střetli, Agamemnon, král mužů, a hrdina Achilleus.‘ A o co že se ti dva udatní, násilničtí mužové pohádali? Jádro sporu je primitivní jako při hospodské rvačce. Tahají se o ženskou. Vlastně o děvče. O dívku, kterou ukradli jejímu otci. O dívku unesenou jako válečnou kořist. Mia kúré – tak je popisována v eposu. Mia je stejně jako v dnešní řečtině neurčitý člen, kúréy dívka, přešla do současné řečtiny jako kori, dcera. Agamemnonovi se dívka líbí mnohem víc než jeho žena Klytaimnéstra. Klytaimnéstra není tak pěkná, říká, nemá tak hezkou tvář ani tak hezkou postavu. Tím vysvětluje naprosto otevřeně, proč se jí nechce vzdát, že? A když Achilleus žádá, aby Agamemnon dívku vrátil jejímu otci a usmířil tak Apollona, boha, který se vražedně rozhořčil nad okolnostmi jejího únosu, Agamemnon odmítá – svolí pouze v případě, že mu Achilleus dá svoji dívku jako náhradu. To Achillea rozběsní. Achilleus nabitý adrenalinem, nejvýbušnější ze všech divokých a prudce vznětlivých chlapů, jaké měl kdy který básník to potěšení zobrazit. Vraždící stroj, ale nejpřecitlivělejší vraždící stroj v dějinách, zvlášť když jde o jeho prestiž a choutky. Oslavovaný Achilleus zapškle trucuje, protože byla dotčena jeho čest. Velký hrdina Achilleus, jehož uražená čest – urazili ho, protože mu sebrali holku – v něm zvedne takový hněv, že se válečník uchýlí do samoty, dotčeně se odtáhne od společenství, jehož je skvělým ochráncem a které jej naléhavě potřebuje. Tedy svár, brutální svár o mladou dívku a její mladé tělo a rozkoš z podmaňování nepovolného pohlaví. A tímto, pro dobro zlo dalších století, touto urážkou falického nároku, falické důstojnosti udatného urozeného válečníka, začíná velká evropská imaginativní literatura, a proto i my o tři tisíce let později začneme zde…“
Když Colemana přijali na Athénu, byl jedním z pouhé hrstky Židů ve sboru a možná jedním z prvních Židů, kterému někde v Americe dovolili učit na katedře starověku. O pár let dřív působil na Athéně jediný osamělý Žid, E. I. Lonoff, dnes téměř zapomenutý autor povídek, u něhož jsem kdysi jako autor čerstvě vydané prvotiny a učedník v nesnázích, dychtivě toužící po mistrově uznání, vykonal památnou návštěvu. V osmdesátých a devadesátých letech Coleman jako první a jediný Žid působil na Athéně jako děkan. V roce 1995 předal úřad, aby zakončil svou akademickou dráhu v posluchárně, a začal opět učit dva ze svých kurzů v rámci kombinovaného studia jazyků a literatur, které pohltilo katedru starověku a které nyní řídila profesorka Delphine Rouxová. Jako děkan, s plnou podporou ambiciózního …
