Kdyby uvedla, že žije v západním Massachusetts, její kolegové, kteří odebírají New York Review of Books, by pochopili, že jde o ni, zvlášť kdyby ještě popsala svůj vzhled a akademickou dráhu. Ale kdyby neuvedla, kde bydlí, nemusela by nakonec dostat jedinou odpověď z okruhu dvou set, tří set, dokonce pěti set kilometrů. A protože všechny inzeráty, které v New York Review prostudovala, podávaly ženy o patnáct i o třicet let starší, jak by mohla odhalit svůj skutečný věk – a celkově se vylíčit v pravdivém světle –, aniž by vyvolala podezření, že je zde něco důležitého, co si nechala pro sebe, nějaká skrytá vada, když žena, která o sobě tvrdí, že je tak mladá, tak přitažlivá, tak úspěšná, musí hledat muže pomocí seznamovacího inzerátu? Kdyby o sobě napsala „vášnivá“, chlípnější muži by si to vysvětlovali jako záměrnou provokaci ve smyslu „přístupnější“ nebo ještě něco horšího a do její schránky v NYRB by se hrnuly dopisy od mužů, s nimiž si nechce vůbec začínat. Ale kdyby zas působila jako modrá punčocha, pro kterou je sex rozhodně méně důležitý než její akademické, badatelské a intelektuální cíle, určitě by k odpovědi povzbudila typy příliš zastydlé pro osobu tak vzrušivou, jako je ona, pokud má erotický protějšek, kterému může důvěřovat. Kdyby o sobě uvedla, že je „hezká“, zařadila by se do příliš obecné kategorie žen, které berou všechno, ale kdyby bez okolků napsala „krásná“, kdyby se odvážila pravdy a evokovala slovo, které nikdy nepřipadalo extravagantní jejím milencům – kteří ji nazývali éblouissante (například „Éblouissante! Tu as un visage de chat“), oslňující, ohromující – či kdyby kvůli přesnosti v textu dlouhém pouze asi třicet slov naznačila podobu s herečkou Leslie Caronovou, jak si všimli někteří starší muži a její otec jí to vždy s potěšením zdůrazňoval, pak by se jí ozval pouze nějaký megaloman a ostatní by se cítili příliš zastrašení nebo by ji odmítli brát vážně jako intelektuálku. Kdyby napsala: „Přiložené foto vítáno“ nebo prostě „Prosím foto“, mohlo by se to mylně vykládat, že si cení pohledné tváře nad inteligenci, erudici a jemnou kultivovanost. Navíc by zaslané fotografie mohly být retušované, letité či naprosto neautentické. Žádost o fotografii by dokonce mohla od odpovědi odradit právě ty muže, u nichž chtěla vzbudit zájem. Kdyby ovšem o fotografii nepožádala, mohlo by to dopadnout tak, že pojede až do Bostonu, New Yorku nebo dál na večeři s někým, kdo pak bude naprosto nevhodný nebo dokonce nechutný. A nechutný nejen třeba kvůli vzhledu. Co když to bude lhář? Co když to bude nějaký podvodník? Co když to bude psychopat? Co když bude mít AIDS? Co když to bude násilník, nemrava, co když bude ženatý nebo invalidní? Co když to bude nějaký potrhlík, někdo, koho se pak nebude moci zbavit? Co když sdělí svoje jméno a místo, kde pracuje, někomu, kdo ji pak bude neustále špehovat? Ovšem jak by mohla na první schůzce zatajit jméno? Hledá-li vážný a vášnivý milostný poměr, který by měl být završen manželstvím a rodinou, jak by mohla otevřená, čestná osoba začít tím, že někomu bude lhát o něčem tak základním, jako je jméno? A co rasa? Neměla by připojit laskavou svůdnost „Barva pleti nerozhoduje“? Ale barva pleti je důležitá – neměla by být, nesmí být důležitá a možná by ani nebyla, nebýt toho fiaska, které se jí přihodilo v sedmnácti ještě v Paříži a které ji přesvědčilo, že muž jiné rasy je nepřijatelný jako partner, protože je nepoznatelný.
Byla mladá a toužila po dobrodružství, nechtěla být opatrná a on pocházel z dobré rodiny v Brazzaville, syn soudce Nejvyššího soudu – alespoň to tvrdil –, a do Paříže přijel na roční výměnný studijní pobyt v Nanterre. Dominique se jmenoval a ona ho považovala za duchovně spřízněného milovníka literatury. Potkala se s ním na přednášce Milana Kundery. Sbalil ji tam, a když odcházeli, pořád je ještě rozněcovaly Kunderovy postřehy o PaníBovaryové – oba byli infikovaní tím, co Delphine samým vzrušením nazvala „Kunderova nemoc“. Kundera byl pro ně přijatelný jako pronásled…
