Ve Springfieldu je malá rozhlasová stanice, která v sobotu večer od šesti do půlnoci přestane vysílat vážnou hudbu, prvních několik hodin hraje swing a pak jazz. Na mé straně kopců je na té FM frekvenci slyšet jen chrastot, ale na svahu, kde žije Coleman, je dobrý příjem, a když mě někdy pozval v sobotu večer na skleničku, všechny ty slaďákové taneční melodie čtyřicátých let, které naše generace v mládí neustále poslouchala z rádia a z džukboxů, vyhrávaly z Colemanova domu, sotva jsem ve vjezdu vystoupil z auta. Coleman měl naplno puštěné nejenom stereo v obývacím pokoji, ale i rádio vedle postele, rádio vedle sprchy a rádio vedle schránky na chleba v kuchyni. Ať v sobotu večer dělal cokoli, ani na minutu se neocitl z doslechu, dokud stanice o půlnoci neukončila vysílání po rituální každotýdenní půlhodince s Bennym Goodmanem.
Vyprávěl mi, jak je to zvláštní, že nic z vážné hudby, co poslouchá celý svůj dospělý život, ho nedokáže citově rozebrat tak jako stará swingová muzika: „Všechen stoicismus ve mně povolí a to přání nezemřít, nikdy nezemřít, je až nesnesitelně silné. A to všechno jen proto, že poslouchám Vaughna Monroea.“ Některý večer dostal každý verš každé písně význam tak bizarně monumentální, že Coleman posléze tančil sám se sebou šoupavý, klouzavý, stereotypní, nenápaditý, ale báječně funkční náladový foxtrot, který kdysi tancoval s děvčaty na East Orange High, jimž tiskl přes kalhoty na bříško své první významné erekce. A vyprávěl mi, že když tancuje, nic z těch pocitů není hrané, ať už je to děs (že zemře), nebo extáze (při slovech: „Vzdychneš, a ve mně píseň začne snít. Promluvíš, a já slyším housle znít.“). Slzy mu tekly zcela spontánně, ať už ho sebevíc překvapovalo, jak nízkou odolnost má vůči Helen O’Connellové a Bobovi Eberlymu, když střídavě zpívají verše „Zelených očí“, ať se sebevíc divil tomu, jak ho Jimmy a Tommy Dorsey dokážou proměnit v sentimentálního starce, jakým nikdy nechtěl být. „Ale ať si každý, kdo se narodil v roce 1926,“ tvrdil, „zůstane doma sám v sobotu večer v roce 1998 a poslouchá Dicka Haymese, jak zpívá Ty malé nevinné lži. A ať se mi potom ještě pokouší vykládat, že dosud nepochopil proslulou doktrínu o katarzi vyvolané tragédií.“
Když jsem vešel zadními síťovými dveřmi do kuchyně, Coleman myl nádobí od večeře. Protože stál u dřezu, rádio hlasitě hrálo a on zpíval spolu s mladým Frankem Sinatrou „Všechno, co se mi stane“, neslyšel mě přijít. Byl horký večer – Coleman měl na sobě pouze džínové šortky a tenisky. Zezadu tenhle jednasedmdesátník vypadal na pouhých čtyřicet – jako štíhlý sportovní čtyřicátník. Neměřil o mnoho víc než sto sedmdesát, možná ani to ne, svaly na něm nehrály, ale vyzařoval značnou sílu a pořád ještě jste na něm mohli pozorovat pružnost vypěstovanou sportem na střední škole, rychlost, schopnost bleskově a tvrdě reagovat, které jsme tenkrát říkali odpich. Tuhé kudrnaté nakrátko ostříhané vlasy zesvětlaly do barvy ovesných vloček a zpředu přes svůj chlapecký tupý nosík nepůsobil tak mladě, jako by vypadal s tmavými vlasy. U koutků úst mu čas vytesal hluboké rýhy a v hnědých očích s nádechem do zelena se po manželčině smrti a odchodu ze školy zračila značná únava a vyčerpanost ducha. Coleman se vyznačoval absurdně pohlednou tváří, ne nepodobnou loutce, s jakou se člověk setkává u filmových herců, kteří bývali na plátně slavní jako oslnivě krásné děti a do jejichž tváří se ta mladistvá hvězda nesmazatelně vryla.
V každém ohledu zůstával i ve svém věku uhlazeným, pohledným a sporým chlapem – židovský typ s malým nosem a s těžištěm tváře ve spodní čelisti, židovský typ s drobně kudrnatými vlasy a mírně nažloutlou pigmentací kůže, vyznačující se částečně ambivalentní aurou světlých černochů, kteří jsou někdy omylem považováni za bělochy. Když byl Coleman Silk na sklonku druhé světové války jako námořník na norfolkské základně dole ve Virginii, protože jeho jméno neprozrazovalo židovský původ – stejně snadno to totiž mohlo být jméno černošské –, označili ho v j…
