14: POHLED ZE SCHODŮ
Jones mě navštívil týden po tom, co jsem zjistil, jak rozčilujícím se stal obsah mé schránky. Pokusil jsem se ho navštívit první. Vydával své hnusné noviny jenom pár bloků od mé mansardy a já jsem tam šel žádat o odvolání toho článku.
Nebyl tam.
Když jsem přišel domů, měl jsem ve schránce spoustu další pošty, skoro většinu toho od předplatitelů Zápisníku bílého křesťana. Společným námětem bylo, že nejsem osamocený, že nejsem bez přátel. Nějaká žena z Mount Vernonu v New Yorku mi psala, že v nebi je pro mne trůn. Nějaký muž z Norfolku tvrdil, že jsem nový Patrick Henry[1]. Žena ze St. Paul mi poslala dva dolary, abych pokračoval ve své chvályhodné práci. Omlouvala se. Psala, že to jsou všechny peníze, které má. Muž z Bartlesville v Oklahomě se mne ptal, proč jsem nevypadl z New Yorku a neodešel žít do boží země.
Neměl jsem ani tušení, jak na mne Jones přišel.
Kraft tvrdil, že je také zmaten. Ve skutečnosti zmaten nebyl. Napsal Jonesovi coby anonymní spoluvlastenec a sdělil mu tu dobrou zprávu, že jsem naživu. Také požádal Jonese, aby poslal zdarma výtisk svých velkolepých novin Bernardu O'Harovi z místní organizace americké legie Francise X. Donovana.
Kraft si dělal se mnou plány.
A zároveň v té samé době dělal můj portrét, který určitě prozrazoval mnohem chápavější pohled na mne, mnohem intuitivnější náklonnost, než by se dalo vysvětlit tím, že mě chtěl zbulíkovat.
Právě jsem mu seděl modelem, když přišel Jones. Kraft rozlil tuplák terpentýnu. Otevřel jsem dveře, abychom se zbavili výparů. Po schodech nahoru a skrz dveře přicházel velice podivný zpěv.
Vyšel jsem ze dveří k zábradlí a podíval se dolů dubovým omítnutým šnekem schodištní šachty. Vše, co jsem mohl vidět, byly ruce čtyř osob - ruce, které se sunuly nahoru po zábradlí.
Tu skupinku tvořil Jones a tři přátelé.
Ten zvláštní zpěv byl spojen s pohybem rukou. Ruce se posunuly asi tak čtyři stopy nahoru po zábradlí, zastavily se a pak začalo prozpěvování. Tím zpěvem bylo broukané počítání do dvaceti. Dva z Jonesovy skupiny, jeho osobní stráž a jeho sekretář, měli velmi špatná srdce. Aby svá nebohá stará srdce uchránili před prasknutím, zastavili vždy po pár schodech a načasovávali si svůj odpočinek počítáním do dvaceti.
Jonesovou osobní stráží byl August Krapptauer, bývalý Vicebundesführer německo-amerického Bundu. Krapptauerovi bylo šedesát tři. Jedenáct let si odseděl v Atlantě a byl na skapání. Přesto ale vypadal nápadně chlapecky, jako kdyby pravidelně chodil k márničnímu kosmetikovi. Jeho největším životním úspěchem bylo uspořádání společného setkání Bundu a Ku-klux-klanu v New Jersey v roce 1940. Na této schůzi prohlásil Krapptauer, že papež je Žid a že Židé uvalili na Vatikán hypotéku za patnáct milionů dolarů. Výměna papežů a jedenáct let ve vězeňské prádelně nezměnilo jeho názor.
Jonesův sekretář byl paulánský otec, zbavený kněžské hodnosti, jménem Patrick Keeley. "Otci Keeleymu", jak ho stále nazýval jeho zaměstnavatel, bylo sedmdesát tři. Byl to pijan. Před druhou světovou válkou byl kaplanem Detroitského zbrojního klubu, který, jak později vyšlo najevo, byl organizován agenty nacistického Německa. Snem tohoto klubu zjevně bylo postřílet všechny Židy. Jednu z modliteb otce Keeleyho z klubové schůze zaznamenal novinový reportér a byla v plném znění otisknuta následující ráno. Modlitba se obracela k tak zvrácenému a bigotnímu bohu, že to vzbudilo ohromenou pozornost papeže Pia XI.
Keeley byl zbaven kněžské hodnosti a papež Pius poslal dlouhý dopis americkému hierarchovi, ve kterém kromě jiného pravil: "Žádný opravdový katolík se nezúčastní pronásledování svých židovských spoluvěřících. Výpad proti Židům je výpadem proti naší společné lidskosti."
Keeley nešel nikdy do vězení, přestože mnoho z jeho blízkých přátel ano. Zatímco si jeho přátelé užívali parní vytápění, čisté postele a pravidelné jídlo na vládní útraty, Keeley se třásl, svrběl, hladověl a zpíjel do němoty po všech možných pajzlech celé země. Byl by se dál smýk…
