5: KONEČNÉ NAPLNĚNÍ
Také já jsem znal Rudolfa Hösse, velitele Osvětimi. Potkal jsem ho během války ve Varšavě na silvestrovském večírku - na počátku roku 1944.
Höss slyšel, že jsem spisovatel, a tak si mne vzal na večírku stranou a řekl mi, že by si přál, aby také uměl psát.
"Jak vám, tvůrčím lidem, závidím," - řekl mi. "Schopnost tvořit je darem od Boha."
Höss řekl, že by mohl vyprávět nějaké báječné historky. Říkal, že jsou všechny pravdivé, ale že by jim lidé nevěřili.
Höss mi ty historky nemohl povědět, jak říkal, dokud válku nevyhrajeme. Po válce, říkal, bychom mohli spolupracovat.
"Dokážu to vyprávět," řekl, "ale neumím to napsat." Hledal u mne pohled lítosti. "Když se posadím, že budu psát," řekl, "tak mrznu."
Co jsem dělal ve Varšavě?
Byl jsem tam vyslán svým šéfem, Reichsleiterem Dr. Pavlem Josephem Goebbelsem, předsedou německého ministerstva všeobecné osvěty a propagandy. Jako dramatik jsem měl určitou zručnost a Dr. Goebbels chtěl, abych ji využil. Dr. Goebbels chtěl, abych napsal alegorický obraz k poctě německých vojáků, kteří dosáhli konečného naplnění svého osudu - tedy, kteří zahynuli - při potlačování povstání Židů ve varšavském ghettu.
Dr. Goebbels snil o tom, že bude tento alegorický obraz předvádět po válce každoročně a že ruiny ghetta zachová navždy jako pozadí.
"V tom alegorickém obraze by byli Židé?" zeptal jsem se ho.
"Ovšem -," řekl, "tisíce Židů."
"Mohu se vás, pane, zeptat, kde si myslíte, že najdete po válce nějakého Žida?"
Zdálo se mu to vtipné. "Velice správná otázka." Řekl a pochechtával se. "Budeme to muset s Hössem probrat."
"S kým?" řekl jsem. Nebyl jsem ještě tehdy ve Varšavě a nepoznal ještě bratra Hösseho.
"Má na starosti malý zdravotní obvod pro Židy v Polsku," řekl Goebbels. "Musíme mu určitě říci, aby nám nějaké nechal."
Může být do seznamu mých válečných zločinů připočteno sepsání tohoto hrůzného alegorického obrazu? Ne, díky Bohu. Nedošlo to nikdy dál, než k pracovnímu názvu, který zněl "Konečné naplnění".
Jsem ale ochoten přiznat, že bych to pravděpodobně napsal, kdyby bylo víc času a kdyby na mne moji nadřízení víc naléhali.
Skutečně, jsem ochoten přiznat takřka cokoli.
Ještě k živému obrazu: mělo to jeden zvláštní výsledek. Přilákalo to Goebbelse a pak samotného Hitlera k projevu Abrahama Lincolna v Gettysburgu.
Goebbels se mne zeptal, kde jsem vzal pracovní titul, a tak jsem mu celý projev z Gettysburgu přeložil.
Přečetl si ho a jeho rty se celou dobu pohybovaly. "Víte," řekl mi, "tohle je nádherný propagandistický kousek. Nikdy nejsme tak moderní, tak napřed před minulostí, jak si rádi myslíme, že jsme."
"V mé rodné zemi je to velmi známá řeč," řekl jsem. "Každý školák se ji musí naučit nazpaměť."
"Chybí vám Amerika?"
"Chybí mi hory, řeky, rozlehlé pláně, lesy," řekl jsem. "Ale nemohl bych tam být nikdy šťastný s Židy, kteří na všechno dozírají."
"V odpovídající době o ně bude postaráno.
"Pro ten den žijeme - má žena a já pro ten den žijeme," řekl jsem.
"Jak se má vaše paní?" zeptal se.
"Jenom kvete, děkuji."
"Krásná žena."
"Povím jí, co jste řekl. Nesmírně ji to potěší."
"Ještě k tomu projevu Abrahama Lincolna -," řekl.
"Prosím -," řekl jsem.
"Jsou tam fráze, které by se daly velice působivě použít pro nápisy na německých vojenských hřbitovech," řekl. "Upřímně řečeno, s většinou našeho pohřebního řečnictví nejsem spokojen. Zdá se mi, že tohle má zvláštní rozměr, který jsem hledal. Moc rád bych to poslal Hitlerovi."
"Jak myslíte, pane," odpověděl jsem.
"Lincoln nebyl Žid, nebo snad ano?"
"Nejsem si jistý."
"Bylo by to pro mne velmi trapné, kdyby se ukázalo, že byl," řekl.
"Nikdy jsem nikoho neslyšel vyslovit domněnku, že by byl," řekl jsem.
"To jméno - Abraham - je přinejmenším velmi podezřelé," řekl Goebbels.
"Jsem si jistý, že si jeho rodiče neuvědomili, že je to židovské jméno," řekl jsem. "Určitě se jim prostě líbil zvuk toho jména. Byli to prostí lidé z pohraničí. Jsem si jist, že kdyby byli věděli, že je to židovské jméno, naz…
