37: TO STARÉ ZLATÉ PRAVIDLO
Odešel jsem od Wirtanena.
Ale ušel jsem jen pár kroků, když jsem si uvědomil, že jediné místo, kde bych chtěl zase být, je v Jonesově sklepě se svou milenkou a svým nejlepším přítelem.
Věděl jsem, co jsou zač, ale faktem zůstávalo, že jsou vším, co jsem měl.
Vrátil jsem se stejným způsobem, kterým jsem unikl, a vešel skrz dveře Jonesova uhelného skladu.
Resi, otec Keeley a Černý vůdce hráli karty, když jsem se vrátil.
Nikdo mě nepohřešoval.
Železná stráž bílých synů americké ústavy dostávala v kotelně lekci o signalizaci vlajkami, lekci vedenou jedním z vlastních členů.
Jones odešel nahoru psát, tvořit.
Kraft, ten ruský vůdčí špion, četl výtisk Lifu, ten, na jehož obálce byl portrét Wernera von Brauna. Kraft měl časopis otevřený na střední dvojstraně na panoramatu bažiny z doby druhohor.
Hrálo malé rádio. Oznamovalo píseň. Název písničky se mi usadil v hlavě. To není žádný zázrak absolutní paměti, to, že si pamatuji název. Ten název se hodil pro tu chvíli - vlastně skoro pro kteroukoliv chvíli. Název zněl "To staré zlaté pravidlo."
Na mou žádost mi haifský Institut pro dokumentaci válečných zločinců vypsal text té písně. Text zní následovně:
Ou bejby, bejby, bejby,
proč mi tak srdce lámeš?
Říkáš, že chceš jít zpříma,
přesto jen pořád tápeš.
Jak mne to mate, to Bůh ví,
a že mne příliš nepobaví,
když jako hlupák vypadám.
Umíš se smát a umíš lhát,
kvůli tobě pláč v očích mám.
To staré zlaté pravidlo měla bys už znát.
"Co hrajete?" zeptal jsem se karbaníků.
"Černou kočku," řekl otec Keeley. Bral tu hru vážně. Chtěl vyhrát a já jsem videl, že má pikovou dámu, Černou kočku, v ruce. V tomto bodě bych mohl vypadat lidštěji, abych tak řekl pochopitelněji, kdybych řekl, že jsem byl vydrážděný, oslepený a takřka strnulý pocitem nereálnosti.
Bohužel.
Není to tak.
Přiznám se ke své hrozné vadě. Cokoli vidím, slyším, cítím, ochutnávám nebo čichám, je pro mne reálné. Jsem dokonce tak lehkověrnou hříčkou svých smyslů, že pro mne není nic nereálné. Tato opancéřovaná lehkověrnost neztrácela soudržnost ani tehdy, když jsem dostal po hlavě, opil se a nebo, když jsem při jednom šíleném dobrodružství, které zde není nutno zmiňovat, byl pod vlivem kokainu.
Tam v Jonesově suterénu mi Kraft ukázal portrét von Brauna na titulní straně Lifu a zeptal se mě, jestli ho znám.
"Von Brauna? Toho Thomase Jeffersona kosmického věku? Jistě. Na jednom večírku v Hamburku na počest narozenin generála Waltera Dombergera tancoval s mou ženou."
"Dobrý tanečník?" zeptal se Kraft.
"Tancoval trochu jako Mickey Mouse -" řekl jsem. "Způsobem, jakým tancovali všichni velcí nacisté, pokud tancovat museli."
"Myslíš, že by tě teď poznal?"
"Vím, že ano. Asi před měsícem jsem na něho narazil na Padesáté druhé avenue a on na mne zavolal jménem. Šokovalo ho, že mne vidí v takových skrovných poměrech. Říkal, že zná spoustu lidí v oboru styku s veřejností a nabídl se, že s nimi promluví o nějakém zaměstnání pro mne."
"Ve styku s veřejností bys byl dobrý," řekl Kraft.
Jenže já nemám žádné mocné nutkání stát se něčím, jako je zakázkový hlasatel."
Hra o černou kočku skončila, otec Keeley prohrál a ta dojímavá stará panna mu zůstala na krku společně s pikovou dámou.
"No," řekl Keeley, jako kdyby v minulosti hodně vyhrál a jakoby bohatá budoucnost byla stále jeho, "člověk nemůže vždycky vyhrát."
On a Černý vůdce odešli nahoru a zastavovali se po každých pár schodech, aby počítali do dvaceti.
A tak jsme já, Resi a Kraft-Potapov zůstali o samotě.
Resi přišla ke mně, dala mi ruku okolo pasu a tvář mi položila na prsa. "Jen si pomysli, miláčku-" řekla.
"Hm," řekl jsem.
"Zítra budeme v Mexiku."
"Hm."
"Vypadáš ustaraně."
"Já a ustaraně?"
"Přetaženě."
"Zdám se ti přetažený?" řekl jsem Kraftovi. Prohlížel si zase obrázek bažiny.
"Ne."
"Můj starý dobrý normál," řekl jsem.
Kraft ukázal na pterodaktyla, který se vznášel nad bažinou. "Kdo by si pomyslel, že by takováhle věc mohla létat?"
"Kdo by si kdy pomyslel, že takove…
