12
Útočiště
Žena z hor jej uhranula, Cristoforo však věděl, že k tomu nepoužila kouzla. Prokletím bylo, že nedokázal myslet na nikoho a nic jiného než na ni a na to, co mu řekla. Všechno jej přivádělo zpátky k výzvám, které vyřkla.
Seslal mu ji snad skutečně Bůh? Nebyla konec konců prvním ujištěním o správnosti jeho cesty, kterého se mu dostalo od okamžiku zjevení na pláži? Tolik toho věděla; znala slova, která k němu pronesl Spasitel. Jazyk jeho mládí v Janově. Věděla o výčitkách, jež si dělal kvůli Diegovi, kterého přenechal na výchovu mnichům v La Rábidě.
Přesto se ani zdaleka nepodobala tomu, co hledal. Nebývají andělé oslnivě bílí? Alespoň tak je ztvárňují všichni malíři. Možná tedy není anděl. Proč by mu ale Bůh poslal do cesty ženu – a k tomu Afričanku? Nejsou snad černí lidé ďábly? Všichni to potvrzují, a Španělé dobře vědí, že černí Maurové bojovali jako démoni. A Portugalci říkají, že černí divoši z guinejského pobřeží provádějí kouzla a uctívají ďábla a dokážou na bílé muže seslat nemoci tak rychlé, že ti nebožáci zemřou, sotva vkročí na africké břehy.
Na druhou stranu – nebylo nejdůležitějším cílem této cesty pokřtít ty, s nimiž se na jejím konci setká? Pokud je lze pokřtít, znamená to, že mohou být spaseni. A pokud mohou být spaseni, pak má ta žena možná pravdu, a jakmile budou obráceni na víru, měli by mít i stejná práva jako Evropané.
Avšak nyní jsou divochy. Chodí nazí. Neumějí číst ani psát.
Ale mohou se to naučit.
Kéž by jen dokázal vidět svět očima svého pážete. Mladého Pedra beznadějně okouzlila Chipa. Třebaže je snědá, podsaditá a ošklivá, má hezký úsměv a nikdo nemůže popřít, že je stejně chytrá jako španělská děvčata. Poznávala Krista. Trvala na tom, že chce být co nejdřív pokřtěna. Až se stane dítkem Božím, nebude pod stejnou ochranou jako kterýkoli jiný křesťan?
„Musíte být opatrný, pane,“ nabádal ho Segovia, „věci se vám začínají vymykat z rukou. Pinzón je nezvladatelný – poslouchá jen ty rozkazy, se kterými souhlasí, a ostatní muži plní jen jeho rozkazy.“
„A co bych s ním měl udělat?“ zeptal se Cristoforo. „Vsadit ho do želez?“
„Přesně to by udělal král.“
„Král má pouta. Naše leží na dně moře. Král má také tisíce vojáků, kteří dohlížejí na to, aby ostatní plnili jeho rozkazy. Kde jsou mí vojáci, Segovio?“
„Nezískal jste si patřičnou vážnost.“
„Jsem si jist, že vy byste si na mém místě vedl lépe.“
„To není vyloučeno, pane.“
„Vidím, že duch neposlušnosti je nakažlivý,“ odpověděl Cristoforo. „Buďte však klidný. Jak řekla ta černá žena z hor: bude mě stíhat jedna pohroma za druhou. Možná, že po příští z nich se jakožto králův inspektor ocitnete v čele výpravy vy.“
„Jistě bych nebyl o nic horší než vy.“
„O tom nepochybuji. Ten Turek by nezničil Pintu a požár na Niñě byste uhasil vlastní močí,“ opáčil jízlivě Cristoforo.
„Vidím, že jste zapomněl, čím jménem mluvím!“
„Jen proto, že vy jste zapomněl, z čí moci velím. Pokud jste zmocněncem krále, nezapomeňte, že mně týž muž udělil ještě větší pravomoci. Pokud se Pinzón rozhodne rozmetat poslední zbytky mé autority, nebudu jediný, kdo tím utrpí.“
Sotva však Segovia odešel, vrátil se Cristoforo k hloubání nad tím, co od něj Bůh vlastně očekává. Co může udělat pro to, aby se muži opět vrátili pod jeho velení? Pinzón je donutil stavět nové plavidlo, oni však nebyli loďmistry z Palosu, ale obyčejnými námořníky. Domingo byl šikovný bednář, ale vyrobit sud není totéž co zhotovit kýl. Lopez byl tmelař, nikoli tesař. Ano, zruční byli téměř všichni, neměli však se stavbou lodi žádnou zkušenost a nikdo z nich neměl ani potřebné znalosti.
Přesto nezbývalo než se o to pokusit. A pokud se jim to nepodaří nyní, musí se o to pokusit znovu. V této otázce byli Colón s Pinzónem zajedno. Rozepře přinášel způsob, jakým muži nakládali s Indiány, bez jejichž pomoci by se neobešli. Štědrý duch spolupráce, který Guacanagarího lidé kdysi projevili při vykládání Santy Marii, již dávno vyprchal. Čím více jim Španělé přikazovali, tím méně Indiáni pracovali. …
