4
Kemal
Santa Maria se potopila na útesu při severním pobřeží Hispanioly. Příčinou bylo Kolumbovo nerozumné rozhodnutí plout za noci, a také kormidelníkova nepozornost. Avšak Niña a Pinta neztroskotaly; dopluly domů a Evropané se tak dozvěděli o rozlehlých zemích západu, jež na ně čekají. Ta zpráva spustila lavinu přistěhovalců, dobyvatelů a výzkumníků, jež neustala po dalších pět set let. Pokud tedy chtějí Kolumba zastavit, Niña a Pinta se nesmějí vrátit do Španělska.
Muž, který tyto dvě lodi potopil, se jmenoval Kemal Akyazi, a cesta, která ho přivedla k Tagirinu projektu změny historie, byla dlouhá a podivná.
Kemal Akyazi vyrůstal několik mil od rozvalin Tróji; z domu svého dětství nad Kumkale měl výhled na Dardanely, úzký průliv, jenž spojuje vody Černého a Egejského moře. Na obou stranách průlivu došlo k mnoha velkým bitvám a jedna z nich se stala předlohou ke slavné Homérově Iliadě.
Tato tíha dějin měla na malého Kemala prazvláštní vliv. Znal, samozřejmě, všechny slavné příběhy, které se k místu vázaly, ale také si uvědomoval, že jsou řeckého původu, neboť jeho rodiště bylo kdysi součástí helénského světa. Sám však byl Turek; jeho předkové připutovali k Dardanelám teprve v patnáctém století. Cítil sílu onoho místa, ale neměl k němu žádný vztah. Proto Ilias nepromlouvala k jeho srdci. Spíš to byl příběh Heinricha Schliemanna, německého badatele, který v době, kdy byla Trója považovaná za pouhou legendu, pověst či báchorku, byl nejen přesvědčen o tom, že je skutečná, ale podařilo se mu ji také najít. Navzdory všem, kdo se mu vysmívali, uspořádal výpravu, určil, kde se město nachází a vykopal je. Staré báje se ukázaly pravdivé.
V době dospívání si Kemal myslel, že největší tragédií jeho života je fakt, že Institut minulosti používá stroje k prohledávání tisíciletí lidských dějin. Už nebudou žádní další Schliemannové, kteří by studovali, hloubali a přemítali tak dlouho, než by objevili nějaký artefakt, několik kamenů z trosek dávno ztraceného města, kousek legendy, která by se opět proměnila v pravdu. To byl důvod, proč nikdy neprojevil zájem o práci v Institutu, třebaže se jej pokusili získat, sotva nastoupil na univerzitu. Neprahl po holografickém studiu dějin, ale po bádání a objevování; co je to za slávu najít pravdu pomocí přístroje?
Po neúspěšném flirtu s fyzikou se rozhodl stát meteorologem. Ve věku osmnácti let se hluboce ponořil do studia počasí a podnebí, a tehdy se znovu setkal s objevy z Institutu minulosti. Práce meteorologů a snaha určit dlouhodobý vývoj podnebí již dlouho nezávisely jen na výsledcích několika století měření a analýzy skrovných fosilních nálezů. Nyní měli k dispozici přesné záznamy počasí za miliony let. Jistě, v raných dobách byly časozory tak nedokonalé, že jimi nebylo možné sledovat jednotlivce. Záznam připomínal časosběrnou fotografii, a lidé setrvávají na jednom místě příliš krátce na to, aby se objevili na více než jediném okénku filmu a byli tak vůbec pozorovatelní. V oněch dobách tedy časozory zaznamenávaly hlavně počasí, erozi půdy, sopečné erupce, doby ledové a klimatické změny.
Všechna shromážděná data se stala základem pro moderní předpovídání a kontrolu počasí. Meteorologové mohli pozorovat vývoj vzorců, a aniž by narušili celkový charakter počasí, byli schopni provádět drobné změny, jež dovolovaly zabránit, aby jedna oblast v dobách sucha zcela vyschla či jiná trpěla nedostatkem slunečního svitu během vegetačního období. Podařilo se jim otupit nelítostné ostří klimatu a nyní pracovali na velkolepém plánu, jak provádět modifikace ve větším měřítku, jak zajistit pravidelné lehké deštíky pouštním oblastem a obnovit prérie a savany, které se zde kdysi nacházely. Právě na tomto projektu se Kemal chtěl podílet.
Přesto se nedokázal vymanit ze stínu Tróje, zapomenout na Schliemanna. Dokonce i během studia změn podnebí při střídání dob ledových a meziledových mu hlavou poletovaly obrazy ztracených civilizací a bájných míst, která čekala na nového Schliemanna.
Jeho diplomo…
