Vykoupení Kryštofa Kolumba (Orson S. Card)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

7
Minulost, která nebyla

Diko přišla Hunahpúa vyzvednout na nádraží v Jubě. Poznala ho ihned podle nevysoké postavy, světle hnědé pleti a mayských rysů. Působil vyrovnaně; stál klidně na nástupišti a pomalu se rozhlížel po kolemjdoucích. Diko překvapilo, jak mladě vypadá, třebaže věděla, že Indiáni s hladkou pletí se často zdají v očích těch, kteří jsou navyklí pohledu na jiné rasy, mladší, než skutečně jsou. A bylo překvapivé, že nepůsobil nijak napjatě – speciálně na někoho, kdo vyhlíží tak mladě. Budil dojem, jako by sem zavítal už tisíckrát. Jako by si prohlížel dobře známé místo a zkoumal, zda se za ty roky, co byl pryč, nic nezměnilo. Kdo by při pohledu na něj hádal, že jeho kariéra visí na vlásku, nikdy předtím necestoval dál než do Mexico City a že se chystá přednést prezentaci, která možná změní běh dějin? Diko mu záviděla vnitřní klid, který mu umožňoval vypořádávat se s životem tak… tak vyrovnaně.

Vydala se k němu. Díval se na ni s kamennou tváří, bez jediné známky zvědavosti nebo úlevy, přestože ji jistě poznal podle fotografie na seznamu zaměstnanců Institutu, kterou si před příjezdem bezpochyby vyhledal.

„Jsem Diko,“ představila se a natáhla obě ruce.

Muž je krátce stiskl. „Hunahpú,“ lehce pokynul hlavou. „Děkuji, že jste mi přišla naproti.“

„Naše ulice nejsou značené,“ usmála se. „A já řídím lépe než naši taxikáři. Tedy, to možná ne, ale určitě jsem levnější.“

Ani se neusmál. Studený čumák, pomyslela si. „Máte s sebou nějaká zavazadla?“

Zavrtěl hlavou. „Jen tohle.“ Mávl rukou k malému batůžku. Vejdou se mu do něj alespoň nějaké svršky? Ale ovšem, cestuje přece z jednoho místa s tropickým podnebím do druhého a nepotřebuje se holit – nedostatek vousů je jedním z důvodů, proč indiánští muži působí mladší, než skutečně jsou – a co se týkalo jeho práce, všechno již zaslal elektronicky. Nicméně, pomyslela si, většina lidí by tak nalehko necestovala. Možná proto, že se necítí bezpečně a chtějí se obklopit známými věcmi nebo se každý den převlékat, aby nepociťovali strach nebo bezmocnost. Hunahpúa očividně nic podobného netrápilo. Strach neměl podle všeho ani v nejmenším, nebo se snad nikde nepovažoval za cizince. Jak pozoruhodné by bylo, pomyslela si Diko, cítit se všude doma. Chtěla by mít tento dar. Ke svému velkému překvapení zjistila, že jej obdivuje, zároveň ji však odrazoval jeho chlad.

Cestou do hotelu mlčeli a Hunahpú nijak nekomentoval ani svůj pokoj. „Předpokládám, že si budete chtít odpočinout, abyste překonal potíže spojené s časovým posunem,“ nadhodila Diko. „Nejlépe pomáhá jít si tak na tři hodiny lehnout, pak vstát a ihned se najíst.“

„Nic takového nepotřebuji,“ odpověděl. „Spal jsem v letadle a ve vlaku.“

On spal? Cestou na nejdůležitější setkání v životě?

„Pak tedy určitě máte hlad.“

„Jedl jsem ve vlaku,“ zavrtěl hlavu.

„Dobrá. Kolik času budete potřebovat, než budeme moci začít?“

„Můžeme začít ihned,“ odpověděl. Shodil batoh a položil jej na postel. Pohyboval se s jakousi zvláštní úsporností. Batoh neodhodil ani jej nepoložil příliš opatrně, ale pohyboval se tak přirozeně, až se zdálo, že zavazadlo sklouzlo na postel z vlastní vůle.

Diko se roztřásla. Ani sama nevěděla proč. Po chvíli si uvědomila, co ji tak znepokojilo. Hunahpú před ní stál s prázdnýma rukama. Neměl nic, čeho by se držel nebo s čím by si mohl pohrávat. Odložil jediný předmět, který si s sebou přivezl, a přesto působil stejně klidně a uvolněně jako předtím. Najednou si připadala, jako by pozorovala někoho, kdo stojí při samém okraji propasti, a cítila závrať místo něj. Ona by něco takového nezvládla. Kdyby se ocitla sama na cizím místě, musela by v ruce držet něco známého. Poznámkový blok. Tašku – nebo alespoň náramek, prstýnek nebo hodinky, cokoli, s čím by si mohla hrát. Avšak tento muž vypadal ideálně klidný a nic takového nepotřeboval. Bezpochyby by mohl odhodit oděv a kráčet životem nahý, a nikdy neprojevit sebemenší známku zranitelnosti. Jeho perfektní sebeovládání bylo zneklidňující.

„Jak to děláte?“ vyhrkla.

„Co máte na mysli?“

„Že jste… tak klidný.“

Na okamžik se zamyslel. „Protože nevím, co jiného bych měl dělat.“

„Já bych byla vystrašená,“ přiznala. „Vydat se do neznámých krajů. Vložit své životní dílo do rukou cizinců.“

„Chápu,“ přikývl. „To já taky.“

Podívala se na něj, neboť si nebyla jistá, co tím myslí. „Vy máte strach?“

Hunahpú přikývl. Avšak jeho tvář vypadala stále stejně klidná jako předtím, tělo měl stejně uvolněné. Dokonce i v okamžiku, kdy přiznal, že má strach, jeho pohyby a výraz vysílaly zcela opačnou zprávu – vypadal vyrovnaně, možná maličko znuděně, ale ještě ne netrpělivě. Jako by byl nezaujatým pozorovatelem věcí příštích.

Náhle začaly poznámky jeho nadřízené dávat smysl. Zmiňovala se, jak lhostejně vždy vypadá, dokonce i v případě, že mu na něčem záleží. „Nedá se s ním pracovat, nicméně přeji vám dobré pořízení,“ dodala. Diko přesto viděla, že Hunahpú nežije ve vlastním světě. Hleděl na všechno kolem sebe a jistě to také dokonale zaznamenal. Když se na něho obrátila, byl zdvořilý a pozorný.

Ale co naplat, je to podivín, o tom není pochyb. Důležité je však především to, co jim hodlá ukázat, a proč se do toho nepustit hned teď? „Co budete potřebovat k tomu, abyste mě přesvědčil?“ zeptala se. „Chronohled?“

„A síťový terminál,“ dodal.

„Pak tedy vzhůru do mé pracovny,“ navrhla Diko.

~~~

„Dokázal jsem přesvědčit i dona Enriqua de Guzmána,“ povzdechl si Kolumbus. „Čím to, že králové na má slova nedají?“

Otec Antonio se jen usmál a zavrtěl hlavou. „Nedá na ně žádný ze vzdělanců, Cristóbale. Jsou chabá a nesmyslná. Stojí proti tobě matematikové i všichni významní učenci starověku. Králové jsou k tvým řečem neteční, neboť se radí se vzdělanými lidmi, a ti tvé důvody rozcupují na kousíčky.“

Kolumbus byl zdrcen. „Pokud si to skutečně myslíte, otče Antonio, proč mě tedy podporujete? Proč jsem zde vítán? Proč jste mi pomohl přesvědčit dona Enriqua?“

„Nepřesvědčila mě tvá slova,“ odpověděl otec, „ale jiskra boží ve tvém srdci, plamen, kterým hoříš. Jsem přesvědčen, že jeho původcem může být pouze Bůh, a přestože tvé nápady považuji za nesmyslné, věřím také, že Bůh chce, aby ses vydal na západ, a proto ti pomohu, jak jen dokážu, protože Boha miluji a protože i já v sobě nosím jiskřičku onoho ohně.“

Při těch slovech Kolumbovi vhrkly slzy do očí. Za celá ta léta studií, během všech disputací v Portugalsku a ještě nedávno v domě dona Enriqua, nikdo nikdy neukázal, že ho Bůh naplnil vírou a proto podpoří ideu výpravy. Začínal se už obávat, že jej Bůh zavrhl a nehodlá mu být dále nápomocen. Avšak slova, která nyní slyšel od otce Antonia, jenž byl konec konců velmi vzdělaný muž, těšící se velké úctě učenců v celé Evropě, mu byla důkazem, že Bůh se skutečně dotýká srdcí dobrých lidí, neboť chce, aby uvěřili v jeho poslání.

„Kdybych nevěděl, co vím, ani já bych takovým řečem nevěřil, otče Antonio,“ podotkl Kolumbus.

„Dost o tom,“ ozval se otec Perez. „To už nikdy neříkej.“

Kolumbus se na něj polekaně podíval. „Co tím myslíte?“

„Zde, v La Rábidě, za zavřenými dveřmi, můžeš podobné věci vyslovit a my to pochopíme. Od nynějška ale nesmíš před nikým ani slůvkem naznačit, že o tvých slovech vůbec lze zapochybovat.“

„Ale vždyť tomu tak je,“ namítl otec Antonio.

„Kolumbus však nikdy nesmí ani naznačit, že si toho je vědom. Cožpak nechápete? Pokud Bůh skutečně chce, abys plavbu uskutečnil, pak musíš ostatní přesvědčit svojí vírou. Jen tak dosáhneš vítězství, Kolumbe. Nikoli rozumem, ale skrze víru, odvahu, vytrvalost a sebejistotu. Jistě, ti, kterých se dotkne Duch svatý, ti uvěří za všech okolností. Kolik ale takových je? Kolik takových kdy žilo?“

„Počítám-li otce Antonia a vás,“ odvětil Kolumbus, „pak dva.“

„Silou svých slov nezvítězíš, neboť ta jsou vskutku chabá. Duch Boží také nevejde v každého, s kým se na své cestě setkáš, neboť Bůh tak nepracuje. Co je na tvé straně, Cristóbale?“

„Vaše přátelství,“ odpověděl bez váhání.

„A tvá hluboká, neotřesitelná víra,“ dodal otec Perez. „Nemám pravdu, otče Antonio?“

Otec Antonio přikývl. „Ti, kdož jsou slabí ve víře, přijmou víru těch, kdož jsou silní. Bude-li tvá víra pevná, pak zapálí plamen v jejich srdcích a oni jej ponesou dál.“

„A proto nikdy nesmíš projevit sebemenší pochybnost, dokonce ani připustit její možnost,“ dodal otec Perez.

„Dobrá,“ přikývl Kolumbus. „Udělám to.“

„Musíš také vždy budit dojem, že víš víc, než říkáš,“ dodal otec Perez.

Kolumbus mlčel a jen přikývl, neboť nemohl otci Perézovi přiznat, že je to pravda.

„To znamená, že nikdy, nikdy nikomu neříkej: ‚Toto jsou všechny mé argumenty.‘ Pokud se tě někdo bude tázat přímo, odpovíš, jako kdybys prozrazoval jen střípek ze svých vědomostí. Chovej se tak, jako by měli samozřejmě vědět totéž co ty a ty jsi rozčarovaný, že to tak není. Chovej se, jako by každý věděl tytéž věci co ty a ty si zoufáš, že musíš učit nezasvěcené.“

„To, co popisujete, mi zní jako zpupnost,“ namítl Kolumbus.

„To je víc než zpupnost,“ zasmál se otec Antonio, „je to zpupnost vzdělanců. Věř mi, Cristóbale, stejně budou jednat i oni s tebou.“

„Pravda,“ Kolumbus, který si dobře vzpomínal na chování rádců krále Joãa v Lisabonu, souhlasně přikývl.

„A ještě něco, Cristóbale,“ pokračoval otec Perez. „Máš silný vliv na ženy.“

Kolumbus překvapeně zvedl obočí. Od převora františkánského kláštera neočekával takovou úvahu.

„Nemluvím o svádění, třebaže jsem si jist, že i toto umění by sis osvojil, pokud se tak už nestalo. Hovořím o způsobu, jakým na tebe ženy hledí, jak tě vnímají. I to je nástroj, neboť žijeme v časech, kdy Kastilii vládne žena. Skutečná panovnice, nikoli jen loutka v rukou krále. Myslíš, že Bůh nechává takové věci náhodě? Isabela se na tebe bude dívat tak, jak se ženy dívají na muže, a bude tě soudit tak, jak ženy soudí muže – bude tě soudit nikoli podle přesvědčivosti slov, bystrosti či obratnosti v boji, ale podle síly charakteru, intenzity plamene, jenž ti hoří v srdci, podle síly ducha, schopnosti soucitu, a – to především – podle schopnosti s ní rozmlouvat.“

„Netuším, jak bych měl tohoto domnělého daru využít,“ zavrtěl hlavou Kolumbus. Vzpomněl si, jak mrzce zacházel s vlastní ženou a jak moc ho přes to všechno milovala. „Nemůžete přece navrhovat, abych zažádal o soukromou audienci u královny Isabely.“

„To ani nesmíš!“ vykřikl zděšeně otec Perez. „Myslíš, že bych navrhoval zradu? Kdepak, setkáš se s ní veřejně – to je ostatně důvod, proč pro tebe dala poslat. Mé postavení královnina zpovědníka mi umožnilo, abych se o tobě zmínil v naší korespondenci, a není vyloučeno, že právě to pomohlo vzbudit její zájem. Don Louis jí napsal a nabídl, že přispěje na tvou cestu čtyřmi tisíci dukáty. Don Enrique chtěl zaplatit celou výpravu sám. Všechny tyto skutečnosti způsobily, že jsi se stal v jejích očích zajímavou osobou.“

„Čeká tě tedy audience u královny kastilské a jejího chotě krále aragonského,“ pokýval hlavou otec Antonio.

„Přesto ti říkám znovu, že o ní musíš smýšlet jakožto o setkání s královnou samotnou,“ připomínal otec Perez. „Musíš s ní mluvit jako se ženou, podle způsobu žen, ne podle způsobu mužů. Stejně jako většina dvořanů a vyslanců budeš i ty mít nutkání obracet se ke králi. Ona podobné jednání nenávidí, Cristóbale. Neporušuji žádné zpovědní tajemství, když ti to říkám. Chovají se k ní, jako by byla vzduch, třebaže je její království více než dvakrát tak velké jako královo. Co víc, to její národ je národem mořeplavců, její království je obráceno na západ k Atlantiku. Budeš-li mluvit, oslovuj tedy oba, neboť si nesmíš pohněvat krále. Kdykoli však začneš mluvit, podíváš se nejdříve na královnu. To k ní mluv. Jí vše vysvětluj. Ji přesvědčuj. Měj na paměti, že suma, o kterou prosíš, není velká. Několik lodí? To královskou pokladnici nevyčerpá. Je v její moci poskytnout ti pomoc i v případě, že tě její choť odmítne. A protože je žena, je také v její moci uvěřit tvým slovům, důvěřovat ti a způsobit, že tvé modlitby budou vyslyšeny, i kdyby proti tobě stáli všichni učenci Španělska. Rozumíš?“

„Musím přesvědčit jen jedinou osobu,“ přikývl Kolumbus, „a tou je královna.“

„Musíš být vytrvalejší než učenci na královském dvoře. Nikdy, nikdy jim zkrátka nesmíš říct ‚to je vše, co mám, toto jsou všechny mé důkazy‘. Pokud bys kdykoli něco takového přiznal, rozcupují tvé argumenty na kousíčky a ani královna Isabela nic nezmůže. Pokud se dokážeš podobnému přiznání vyhnout, jejich zpráva bude znít mnohem méně jednoznačně. To ponechá místo na odlišnou interpretaci. Budou samozřejmě vzteky bez sebe a budou se tě snažit zničit, avšak jsou to čestní mužové a budou muset nechat otevřených pár dvířek pochybností, několik odlišných nuancí ve významech, a budou muset nakonec připustit, že ačkoli jsou přesvědčeni, že se mýlíš, nemohou si být zcela a úplně jisti.“

„A to postačí?“

„Kdo ví?“ pokrčil rameny otec Perez. „Možná bude muset.“

Když mi Bůh svěřil tento úkol, přemítal Kolumbus, doufal jsem, že mi připraví cestu. Místo toho zjišťuji, že nemohu doufat v nic víc než jen tuto mizivou příležitost.

„Přesvědči královnu,“ nabádal ho otec Perez.

„Pokud to dokážu,“ zasmušil se Kolumbus.

„Je dobře, že jsi vdovec,“ pokračoval otec Perez. „Vím, že to zní krutě, ale kdybys byl ženatý, její zájem o tebe by nebyl tak silný.“

„Královna je přece vdaná,“ opáčil Kolumbus. „Co tím tedy chcete naznačit?“

„Chci jen říci, že ženatý muž není pro ženu už ani zpola tak okouzlující. Dokonce ani pro vdanou ženu. A především ne pro ni, neboť ta si myslí, že dobře ví, jací muži jsou!“

„Mužům ale taková věc není na překážku. Troufám si tvrdit, že muže více lákají vdané ženy než svobodné, soudě přinejmenším dle zpovědí, které jsem vyslechl,“ dodal otec Antonio.

„Pak tedy ze sebe s královnou nespustíme oči,“ podotkl Kolumbus suše.

„Myslím, že ano,“ usmál se otec Perez. „Avšak vaše přátelství bude čisté, a dětmi, které vzejdou z vašeho spojení, budou karavely s východním větrem v plachtách.“

„Víra je pro ženy, důkazy pro muže,“ dodal otec Antonio.

„Znamená to, že křesťanství je pro ženy?“

„Řekněme spíše, že křesťanství je pro věrné, a proto je více skutečných křesťanů mezi ženami než mezi muži,“ odpověděl otec Perez.

„Avšak bez pochopení,“ pokračoval otec Antonio, „není víry, a proto zůstává oblastí mužů.“

„Jsou dva druhy pochopení. Prvním z nich je pochopení skrze rozum, a právě v něm muži vynikají,“ vysvětlil otec Perez, „druhým je pochopení skrze srdce, v němž muže dalece předčí ženy. Co myslíš, ze kterého z nich vyrůstá víra?“

Kolumbus opustil stále disputující kněží a vzdálil se, aby dokončil přípravy na cestu do Córdoby, kde měli král s královnou dvůr, zatímco vedli více méně nepřetržitou válku proti Maurům. Všechny řeči o tom, po čem ženy touží, co potřebují, obdivují a v co věří, mu připadaly směšné – co mohou kněží, žijící v celibátu, vědět o ženách? I když… sám byl ženatý, a přesto se v nich nevyzná, naproti tomu otec Perez i otec Antonio již vyslechli zpovědi mnohých žen. Možná tedy přece jen nejsou tak neznalí.

Felipa ve mě věřila, přemítal Kolumbus. Považoval jsem to za samozřejmost, nyní si ale uvědomuji, jak moc jsem ji potřeboval, jak moc jsem na ní byl v tomto ohledu závislý. Věřila ve mě i přesto, že nerozuměla mým důvodům. Snad má otec Perez pravdu a ženy skutečně dokážou vidět do srdce věcí a vnímat pravdu, byť je sebevíc skrytá. Možná, že Felipa viděla misi, kterou vložila svatá Trojice do mého srdce, a právě proto mi byla oporou, navzdory všemu. Snad to spatří i královna Isabela, a protože je to žena na místě obvykle určeném mužům, bude moci pootočit kolem osudu a umožní mi splnit poslání, jež mi uložil Všemohoucí.

S přibývající tmou na něj padla samota. Poprvé, co si vzpomínal, se mu zastesklo po zesnulé ženě a zatoužil po její blízkosti. Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc pro mě znamenáš, šeptal, přestože pochyboval, že jej uslyší. A co když přece jen ano? Jestliže slyší modlitby svatí, proč ne manželky? A pokud mi již nenaslouchá – proč by ostatně měla? – jistě bude naslouchat Diegovým modlitbám.

S těmito myšlenkami prošel pochodněmi osvětlenými chodbami kláštera až k synově cele. Diego spal. Zvedl ho a odnesl ho houstnoucí tmou do své ložnice, do prostorné postele, kam si lehl se synem v náručí. Jsem tu s Diegem, řekl v duchu. Vidíš mě, Felipo? Slyšíš mě? Teď už ti alespoň trošku rozumím, říkal své zesnulé ženě. Teď už chápu velikost tvého daru a děkuji ti za něj. A pokud máš v nebi nějaký vliv, dej, ať Bůh otevře srdce královny Isabely. Nechť ve mně uvidí to, co jsi ve mně viděla ty. Nechť mě miluje z desetiny tolik, jako jsi mě milovala ty, a budu mít své lodě a z Boží vůle přinesu kříž královstvím východu.

Diego se zavrtěl. „Jen spi, můj synu. Jen spi,“ zašeptal mu Kolumbus. Chlapec se k němu přitulil, aniž by se probudil.

~~~

Hunahpú procházel v doprovodu Diko ulicemi Juby, jako by považoval nahé děti a slaměné chýše za ten nejobvyklejší výjev na světě; Diko se doposud nesetkala s nikým, kdo by se k jejich způsobu života nevyjádřil, kdo by nepoložil byť jedinou otázku. Někteří předstírali blazeovaný zájem a ptali se, zda se tráva ke stavbě chýší pěstuje v Jubě nebo zda se dováží a na další podobné nesmysly, které byly ve skutečnosti pouze nepřímým způsobem, jak říci: „To tu opravdu takhle žijete?“ Ale Hunahpú se vůbec nezdál překvapen, třebaže Diko viděla, že si dobře všímá každé drobnosti.

Uvnitř budovy Institutu bylo samozřejmě všechno důvěrně známé, a sotva dorazili do její pracovny, posadil se k počítači a začal vyhledávat potřebné soubory. Ani ji nepožádal o svolení, ale proč taky? Pokud jí má něco ukázat, pak se toho musí ujmout; konec konců, právě proto ho sem přivedla, proč tedy žádat o svolení použít něco, co mu bezpochyby chtěla sama poskytnout? Nebyl nezdvořilý. Říkal přece, že je strachy bez sebe. Jsou tedy onen klid a mlčenlivost způsobem, jak se vypořádat se strachem? Možná, že jestli se někdy opravdu uvolní, bude vypadat mnohem nervózněji! Začne se smát, žertovat, ukazovat emoce, angažovat se. Možná působí klidně jen tehdy, když ho svazuje strach.

„Kolik toho už vlastně víte?“ zeptal se. „Nechci marnit váš čas opakováním věcí, které znáte.“

„Vím, že Aztécká říše dosáhla vrcholu za vlády Ahuitzotla. Dá se říci, že tento panovník vymezil limity této středoamerické říše. Dobytá území byla natolik vzdálená, že je Moctezuma II. musel znovu dobývat, a přesto se opět dokázala vymanit z aztéckého područí.“

„A víte, co byly ty limity?“

„Doprava,“ odpověděla. „Vzdálenosti byly zkrátka příliš velké a zásobovat armádu bylo příliš náročné. Nejvýznamnějším počinem aztéckých vojsk byl zábor Soconuska, daleko při pobřeží Pacifiku. Území se jim nicméně dařilo udržet jen proto, že odtamtud neodváděli zajatce k obětem, ale obchodovali s nimi. Byla to spíše aliance než porobení.“

„To bychom měli omezení daná vzdáleností,“ přikývl Hunahpú. „Co omezení společenská a hospodářská?“

Připadala si jako u zkoušky. Ale měl pravdu – pokud si nejprve ověří, co všechno Diko zná, bude vědět, jak hluboko se může ponořit do výkladu svých nových objevů, o nichž se domníval, že představují odpověď na otázku, proč Interventi nařídili Kolumbovi plout na západ.

„Z hospodářského hlediska byl aztécký kult lidských obětí velmi neproduktivní. Dokud dobývali nová území, zajímali dostatek válečných zajatců, což znamenalo, že v přilehlých oblastech zůstával dostatek pracovní síly k produkci potravy. Jakmile se však začali vracet z boje s dvaceti či třiceti zajatci místo dvou nebo tří tisíc, stanuli náhle před dilematem. Pokud začnou své oběti přivážet z dříve dobytých oblastí, produkce potravin klesne. Když však nechají ty lidi v klidu pracovat, pak bude třeba snížit počet obětí, a to znamená menší sílu v bitvě, menší přízeň jejich státního boha – jakže se to jmenoval?“

„Huitzilopochtli,“ odpověděl Hunahpú.

„Inu, vybrali si zvýšení počtu obětí. Jako způsob potvrzení své víry. Následkem toho produkce poklesla, nastal hlad. A lidem, kterým vládli, se obětovávání líbilo stále méně a méně, třebaže všichni byli vyznavači téhož náboženství lidských obětí, ovšem před příchodem Aztéků s jejich kultem Uitsil… Huitzil –“

„Huitzilopochtliho –“

„– byly ceremoniální oběti méně časté. Obětní rituály se prováděly pouze po obřadných válkách nebo dokonce po válkách hvězd. A po míčových hrách. Aztékové, s jejich neustálou nutností přinášet oběti, byli cizorodým prvkem. Lid to nenáviděl. Odvlékali jim nejbližší příbuzné, a navíc, protože byl počet obětovaných tak vysoký, nepředstavovala nadále rituální smrt už takovou čest.“

„A co se dělo uvnitř aztécké kultury?“

„Stát vzkvétal, neboť garantoval sociální mobilitu. Když ses vyznamenal ve válce, stoupal jsi po společenském žebříčku. Obchodníci si mohli šlechtický titul koupit. Mohl ses dostat nahoru. To však ustalo ihned po smrti Ahuitzotla, kdy Moctezuma prakticky zakázal kupčit s tituly, a pro jednu válečnou prohru za druhou již nebylo možné očekávat vzestup za statečnost v boji. Moctezuma říši nerozšiřoval, a to mělo katastrofální následky, neboť celá struktura aztécké společnosti závisela na expanzi a sociální mobilitě.“

Hunahpú přikývl.

„S čím z toho, co jsem řekla, tedy nesouhlasíte?“ zeptala se Diko.

„Souhlasím se vším, co jste zmínila,“ odpověděl.

„Z toho všeho lze ale vyvodit, že by Aztécká říše do několika let zanikla i bez Cortése.“

„Během několika měsíců,“ upřesnil. „Cortésovými nejdůležitějšími místními spojenci byli Tlaxcalané. To oni už dokázali zlomit sílu aztécké válečné mašinérie. Ahuitzotl a Moctezuma proti nim posílali jednu armádu za druhou a jim se přesto dařilo udržet svá území. Bylo to ponižující, neboť Tlaxcala se nacházela východně od Tenochtitlánu, ze všech stran obklopena jejich územím. A všechny okolní národy, jak ty, které Aztékům stále odolávaly, tak i ty, které jejich nadvláda rozdrtila na prach, začaly k Tlaxcale vzhlížet jako ke své spáse.“

„Ano, četla jsem vaše pojednání na toto téma.“

„Podobně tomu bylo v případě Perské říše po Chaldejcích,“ pokračoval Hunahpú. „Pád Aztécké říše by neznamenal zánik celého správního aparátu. Tlaxcalané by jej z velké části převzali.“

„To je jen jeden z možných scénářů,“ namítla Diko.

„Nikoli,“ ohradil se Hunahpú. „Je to jediný možný scénář. Ten proces již probíhal.“

„Obávám se, že nyní přichází čas předložit důkazy,“ upozornila ho Diko.

Hunahpú přikývl. „Něco vám ukážu.“

Otočil se k chronohledu a začal vyvolávat potřebné soubory. Bylo zřejmé, že se na ten okamžik pečlivě připravoval, neboť ji prováděl jednotlivými výjevy téměř tak plynule jako ve filmu. „To je Chocla,“ oznámil, a ukázal jí několik krátkých záběrů s mužem jednajícím s tlaxcalským králem a nato při jiných příležitostech s dalšími osobami; poté jí představil dalšího tlaxcalského vyslance a ukázal jeho činnost.

Rychle vyvstal celkový obraz. Tlaxcalané si byli dobře vědomi neklidu jak mezi porobenými národy, tak i mezi obchodníky a válečníky uvnitř aztécké říše. V zemi nazrával čas na puč a revoluci, a bylo úplně jedno, co nastane první; zcela jistě to spustí lavinu změn. Tlaxcalané se setkávali s vůdci všech těchto skupin, uzavírali spojenectví, připravovali se.

„Tlaxcalané byli připraveni. Kdyby nepřiplul Cortés a nepřekazil jim jejich úmysly, pronikli by do říše Aztéků a převzali by nad ní moc. Všechno připravili tak, aby všechny porobené národy povstaly najednou a přidaly se k Tlaxcalanům, kterým pro jejich velkou prestiž důvěřovali. V tentýž okamžik chtěli provést státní převrat a svrhnout z trůnu Moctezumu, což by zlomilo vládnoucí trojité spojenectví, když by se Texcoka a Tacuba odvrátily od Tenochtitlánu a uzavřely nový triumvirát s Tlaxcalou.“

„Ano,“ přikývla Diko. „Domnívám se, že je to zjevné. Myslím, že máte pravdu. Právě to měli v úmyslu.“

„A taky by se jim to bývalo podařilo,“ přikývl Hunahpú. „Všechny řeči o brzkém pádu Aztécké říše jsou tedy nesmyslné. Vystřídala by ji nová říše, silnější a odolnější. A, jak je třeba podotknout, říše, která by byla stejně krutá a stejně ochotná k hromadným lidským obětem. Jediný rozdíl je ve jménu boha – místo Huitzilopochtliho Tlaxcalané prováděli svá jatka ve jménu Mixcoatla.“

„To vše zní velmi přesvědčivě,“ přikývla Diko. „Ale jaký by v tom byl rozdíl? Tlaxcalané by naráželi na stejné limity jako Aztékové. Na stejná omezení v dopravě. Neslučitelnost masových obětí a intenzivního zemědělství.“

„Tlaxcalané byli jiní než Aztékové,“ zavrtěl hlavou Hunahpú.

„Co tím myslíte?“

„Ve svém zoufalém boji o přežití proti vytrvalému a silnému nepříteli – války, jakou Aztékové nikdy nemuseli vést, dodal bych – opustili Tlaxcalané fatalistický pohled na dějiny, který před nimi ochromil Aztéky, Toltéky a Maye. Toužili po změně a chyběl jim jen krok, aby jí dosáhli.“

Pracovní den se pomalu chýlil ke konci a okolo Hunahpúa a jeho prezentace se shromáždily další osoby. Diko viděla, že mladého muže již strach přešel; nyní byl ve svém živlu, byl vášnivý a živý. Přemítala, zda právě takto nevznikl mýtus o ledově klidných Indiánech – kulturní reakce Indiánů na strach působila na Evropany jako netečnost.

Hunahpú jí začal promítat další sérii krátkých scén; ukazovaly posly tlaxcalského krále, kteří však nyní nenavštěvovali disidenty z řad Aztéků ani národy v jejich područí.

„Je dobře známo, že Taraskové, žijící na západ a sever od Tenochtitlánu, nedávno vynalezli bronz a dělali pokusy i s dalšími kovy a jejich slitinami,“ vysvětlil Hunahpú. „Zdá se, že nikdo z ostatních badatelů nepostřehl, že zatímco Aztékové neměli o tomto počínání ani tušení, Tlaxcalané o něm věděli všechno. Nejenže se snažili bronz koupit, chtěli se podílet i na jeho výrobě. Vyjednávali o spojenectví a pokoušeli se přivést taraské kováře do Tlaxcaly. Není pochyb, že se jim to podaří. Což znamená, že budou brzy vlastnit ničivé a hrozivé zbraně, které nemá žádný jiný národ v oblasti.“

„Opravdu by se toho s vynalezením bronzu tolik změnilo?“ zeptal se jeden z přihlížejících. „Pazourkové mačety Aztéků přece taky dokázaly useknout koni hlavu jednou ranou, nemůžeme tedy říct, že ničivé zbraně neměli už tehdy.“

„Šíp s bronzovým hrotem je lehčí a doletí dál a přesněji než šíp s kamenným hrotem. Bronzový meč dokáže proniknout brněním, které zastaví hroty i čepele z pazourku. To je obrovský rozdíl. A navíc, nezůstali by u bronzu. Taraskové se vážně zabývali prací s mnoha rozličnými kovy. Dokonce i se železem.“

„To není možné,“ ozvalo se několik přihlížejících najednou.

„Vím, co všichni říkají, ale taková je pravda.“ Ukázal jim scénu, v níž taraský kovotepec pracoval s již víceméně čistým železem.

„To nedokáže,“ ozval se jeden z přihlížejících. „Kov není dostatečně rozpálený.“

„Pochybujete o tom, že najde způsob, jak zvýšit teplotu ohně?“ zeptal se Hunahpú. „To je z doby, kdy už Cortés pochodoval do Tenochtitlánu. A to je právě důvod, proč pokusy se železem už nepokročily dál. Protože nepřinesly výsledky před příchodem Španělů, zapomnělo se na ně. Nalezl jsem to, protože jsem byl jediný, kdo věřil, že má smysl po něčem takovém pátrat. Taraskové byli krok od práce se železem.“

„Znamená to tedy, že doba bronzová by v Mezoamerice trvala pouhých deset let?“ zeptal se kdosi.

„Neexistuje pravidlo, které by stanovilo, že objev bronzu musí nastat před objevením železa, nebo že výroba železa musí čekat staletí po vynalezení bronzu,“ odpověděl Hunahpú.

„Železo není střelný prach,“ namítla Diko. „Nebo se nám chystáte ukázat, jak Taraskové pracují s ledkem?“

„Nesnažím se říci, že by v technologiích dostihli Evropu v řádu několika let, to považuji samozřejmě za nemožné. Tvrdím jen, že spojenectvím s Tarasky a jejich ovládnutím by Tlaxcalané získali zbraně, díky nimž by dosáhli drtivé převahy nad okolními národy. Vzbuzovali by takový strach, že národy jednou porobené by stále zůstávaly v područí, dobrovolně by posílaly daně, k jejichž získání museli Aztékové vysílat armádu. Hranice by se rozšířily, stejně tak jako stabilita říše.“

„Možná ano,“ přikývla váhavě Diko.

„Pravděpodobně,“ přikývl Hunahpú. „A ještě něco. Tlaxcala v té době již ovládala Huexotzingo a Cholulu – nevelká města poblíž, nicméně i to nám poskytuje jejich představy o impériu. A víte, co dělali? Vměšovali se do vnitřních záležitostí závislých států do takové míry, o níž se Aztékům ani nezdálo. Nejenže od nich vybírali daně a získávali oběti, ale také ustavili centralizovanou vládu s přísným dohledem nad vládami porobených národů. Skutečnou politicky sjednocenou říši místo volného systému vazalských států. Právě díky této inovaci získali obrovskou moc Asyřané, a tentýž model kopírovaly všechny následující velké říše. Tlaxcalané dospěli ke stejnému objevu o dva tisíce let později. Pomyslete však na to, jak ovlivnil Asyrskou říši, a představte si, co by to znamenalo v případě Tlaxcaly.“

„To prozatím stačí,“ přikývla Diko. „Zavolám rodičům.“

„Já ale ještě neskončil,“ protestoval Hunahpú.

„Sledovala jsem vaši prezentaci, abych rozhodla, zda má smysl vůbec jí věnovat čas. Přesvědčil jste mě. Ve Střední Americe té doby se toho zjevně dělo mnohem více, než kdokoli předpokládal, protože všichni badatelé se doposud soustředili pouze na Aztéky a možným nástupnickým státům nikdo nevěnoval pozornost. Váš přístup je jednoznačně přínosný a jsem přesvědčena, že to, co jste mi ukázal, musí vidět i lidé na vyšších místech.“

Všechno zanícení a nadšení jako by z něj náhle vyprchalo. Vystřídal je klid a zdánlivá netečnost. To znamená, že se opět bojí, pomyslela si Diko.

„Žádné obavy,“ usmála se. „Budou stejně nadšení jako já.“

Hunahpú přikývl. „Kdy se tedy sejdeme?“

„Předpokládám, že zítra. Zatím se běžte prospat. Povečeřet můžete v hotelové restauraci, nicméně nepředpokládám, že by nabízeli velký výběr mexických pokrmů. Doufám tedy, že postačí běžná mezinárodní kuchyně. Ráno vám zavolám a domluvíme se na dalším programu.“

„A co Kemal?“

„Myslím, že něco takového si nenechá ujít,“ usmála se Diko.

„Ještě jsem se vůbec nedostal k otázce dopravy.“

„Zítra,“ zopakovala Diko.

Místnost se pomalu vyprazdňovala, někteří však zůstávali v naději, že si s Hunahpúem budou moci pohovořit osobně. Diko se k nim otočila. „Nechte toho muže odpočinout,“ požádala je. „Všichni jste zváni na jeho zítřejší přednášku, proč by vám tedy měl dnes večer říkat něco, co zazní zítra pro všechny?“

Zaskočil ji Hunahpúův smích. Bylo to poprvé, co ho slyšela se smát, a překvapeně se k němu otočila. „Co vám připadá legrační?“

„Když jste mě zastavila, myslel jsem, že mi nevěříte a slib setkání s Tagiri, Hassanem a Kemalem je jen projev zdvořilosti.“

„Jak vás něco takového mohlo napadnout? Neřekla jsem snad, že vaše znalosti považuji za přínosné?“ Považoval ji za lhářku a ona se tím cítila dotčena.

„To proto, že jsem se doposud nesetkal s nikým, kdo by udělal to co vy. Zastavila jste mě uprostřed přednášky, protože ji považujete za důležitou.“

Diko mu nerozuměla.

„Většina lidí netouží po ničem jiném, než aby věděli víc než jejich nadřízení. Chtějí být první. Vy jste měla příležitost vyslechnout si všechno jako první, a přesto jste mě zastavila. Počkáte? A nejen to – slíbila jste lidem v hierarchii pod vámi, že mohou přijít i oni?“

„Tak to v Institutu chodí,“ pokrčila rameny Diko. „Pravda zůstane pravdou i zítra a všichni, kdo ji potřebují znát, na ni mají stejné právo.“

„Tak to chodí v Jubě,“ opravil ji Hunahpú. „Nebo možná pod vedením Tagiri. Ale všude jinde na světě jsou vědomosti zlatem. Lidé dělají všechno, aby je získali, a dávají si pozor, jak a kdy se o ně podělí.“

„Myslím, že jsme se překvapili navzájem,“ řekla Diko.

„Překvapil jsem vás?“

„Jste vlastně docela sdílný,“ usmála se.

„Jen mezi přáteli.“

Přijala jeho kompliment s úsměvem. Úsměv, který jí opětoval, byl vřelý a o to cennější, že byl tak vzácný.

~~~

Od okamžiku, kdy Kolumbus promluvil, Santangel věděl, že nemluví s obyčejným dvořanem, který touží po povýšení. Tak především v něm nebyla ani stopa chvástavosti a naparování. Měl mladistvější tvář, než by napovídaly jeho dlouhé bílé kadeře, což mu dodávalo jakéhosi tajemného, bezvěkého vzezření. Nejpoutavější však byly jeho způsoby. Téměř šeptal, takže celý dvůr musel utichnout, aby jej král s královnou slyšeli, a přestože se obracel stejným dílem k Ferdinandovi i Isabele, Santangel ihned postřehl, že tento muž dobře ví, koho přesvědčit – a Ferdinand to nebyl.

Ferdinand nesnil o křížové výpravě; usiloval o dobytí Granady, neboť ta představovala španělskou půdu a jeho snem bylo velké, sjednocené Španělsko. Věděl, že nedosáhne toho cíle ihned. Spřádal své plány trpělivě. Kastilie se zmocnit nemusel; stačilo se oženit s Isabelou. Tím zaručil, že díky jejich třem dětem budou království sjednocena navždy, a prozatím jí dopřával v jejím království velkou svobodu rozhodování, výměnou za to, že o pohybu vojsk bude rozhodovat výhradně on. Stejnou trpělivost prokazoval i ve válce s Granadou. Nikdy neriskoval armádu v bitvách, kde mohl sice všechno získat, ale také všechno ztratit; raději obléhal, klamal, taktizoval, mátl a podrýval moc nepřítele, který věděl, že se jej snaží zničit, avšak nikdy si nemohl být jist, kam napřít své síly, aby ho zastavil. Chtěl vyhnat Maury ze Španělska, aniž by přitom zemi zničil.

Avšak Isabela byla více křesťankou než Španělkou. Do války proti Granadě se zapojila proto, že chtěla, aby se země ocitla pod vládou křesťanů. O vyčištění Španělska a vyhnání všech nekřesťanů usilovala již velmi dlouho a značně ji zneklidňovalo, že jí Ferdinand nepovolil vyhnat Židy dříve, než skoncuje s Maury. „Všechny nevěřící psy pěkně postupně,“ říkával, a ona, ačkoli souhlasila, trpěla a přítomnost každého nekřesťana ve Španělsku ji tížila jako mlýnský kámen uvázaný okolo krku.

Když se Kolumbus rozhovořil o rozlehlých východních královstvích a říších, kde Kristovo jméno dosud nezaznělo nahlas, avšak žije jako sen v srdcích těch, jež lační po spravedlnosti, věděl Santangel, že právě tato slova budou planout v královnině srdci jako oheň, zatímco Ferdinanda uspí. Když Kolumbus začal mluvit o tom, že přivést tyto pohanské národy k Bohu je pro Španělsko povinností, „neboť leží k těmto zemím blíže než kterýkoli jiný křesťanský národ kromě Portugalců, kteří se k nim ovšem snaží dostat tou nejdelší cestou, podél Afriky, namísto plavby přes nevelký Atlantik, za kterým žijí miliony duší, jež stanou pod standartou křesťanského Španělska,“ upřeně na něj hleděla a tajila dech.

Santangela nijak nepřekvapilo, když se král omluvil a zanechal svou choť, aby ve slyšení pokračovala sama. Věděl, že Ferdinand okamžitě nařídí svým rádcům, aby Kolumba prověřili, což ovšem nebude nijak jednoduché. Ale tento Kolumbus – když ho poslouchal, nemohl se Santangel ubránit dojmu, že pokud se má někomu podařit tak šílený podnik, bude to tento muž. Se žádostí o uspořádání výzkumné výpravy však přišel ve velmi nevhodný okamžik. Španělsko bylo ve válce a veškeré zdroje království proudily k vojskům, která vyháněla Maury z Andalusie. Královna tedy může sotva poskytnout prostředky na takovou cestu. Santangel si dobře vzpomínal na vztek, který se objevil králi v očích, když mu nedávno předčítali dopisy dona Enriqua, vévody ze Sidonie, a dona Luise de la Cerdy, vévody z Mediny. „Pokud mají tolik peněz, že si je mohou dovolit utopit v Atlantiku, proč nám je neposkytli, abychom mohli vyhnat Maury od našeho prahu?“ hromoval.

Isabela však byla zároveň rozumnou panovnicí, která nikdy nedopustila, aby její osobní touhy převládaly nad potřebami království nebo příliš vyčerpávaly královskou pokladnici. Přesto celou záležitost viděla jinýma očima. Pochopila, že dva důležití muži uvěřili slovům onoho Janovana, který před časem neuspěl u portugalského dvora. Dostala dopis od otce Juana Pereze, svého zpovědníka, který dosvědčoval, že Kolumbus je čestný muž, jenž nežádá o nic víc než o příležitost dokázat svá tvrzení, a to i za cenu vlastního života, bude-li to nutné. Pozvala jej tedy do Córdoby. Král s tímto krokem blahosklonně souhlasil a nyní tedy naslouchala onomu bělovlasému muži s planoucíma očima.

Jakožto králův zmocněnec pečlivě naslouchal také Santangel, aby mohl panovníka zpravit o všem, co Kolumbus řekl. Polovinu zprávy již znal: nemůžeme si v současné době dovolit vynaložit na takovou plavbu žádné prostředky. Jako králův pokladník a hlavní výběrčí daní věděl, že si jeho role žádá naprostou poctivost a důkladnost, neboť král potřeboval přesně vědět, jaké výdaje si Španělsko může dovolit a jaké ne. Právě on králi také vysvětlil, proč by se neměl hněvat na vévody medinského a sidonského. „Platí každoročně nejvyšší daně, jaké může jejich panství unést. Tato výprava by se uskutečnila pouze jedenkrát a představovala by pro ně velkou oběť. Měli bychom jejich ochotu považovat nikoli za okrádání královské koruny, ale za důkaz, že onomu Kolumbovi zcela věří. Tak či tak, vyplácejí ze svého majetku na válku tolik jako kterýkoli jiný šlechtic, a kdybychom jejich blahosklonnosti využili jako záminky k vybrání ještě více peněz, znepřátelili bychom si je a mnohé další pány bychom znepokojili.“ Král tedy myšlenku na vyšší daně obou vévodů konec zavrhl, neboť ve finančních záležitostech Santangelovu úsudku plně důvěřoval.

Nyní králův pokladník poslouchal, jak Kolumbus zaujatě líčí své sny a naděje královně. O co vlastně chceš žádat? ptal se v duchu. Trvalo celé tři hodiny slyšení, než se Kolumbus dotkl této věci. „Nic víc než tři nebo čtyři lodi – postačí obyčejné karavely,“ řekl. „Nechystám válečnou výpravu. Chceme pouze prozkoumat cestu. Až se vrátíme se zlatem, drahými kameny a kořením východu, pak bude možné vypravit velké flotily s kněžími a vojáky, kteří ctěné duchovenstvo ochrání před závistivými nevěřícími. Vydají se do každého kouta Cipangu, Kataje, Ostrovů koření a Indie, kde miliony pohanů uslyší sladké Kristovo jméno a požádají o křest. Stanou se vašimi poddanými a budou k vám navždy vzhlížet jako k tomu, kdo jim přinesl radostnou zprávu o vzkříšení a pověděl jim, jak se mohou kát ze svých hříchů. A se zlatem a stříbrem, s bohatstvím Východu, jež vám bude patřit, už nebude třeba dlouze zvažovat, kde sehnat peníze na výdaje za nepatrnou válku proti Maurům. Budete moci shromáždit veliká vojska, která osvobodí Konstantinopol. Díky vám bude Středozemní moře opět patřit křesťanům. Budete moci stanout v hrobce, v níž je uloženo tělo našeho Spasitele, budete moci pokleknout a pomodlit se v zahradě Getsemanské, znovu pozvednout kříž nad svatým městem Jeruzalémem, Betlémem, městem Davidovým, nad Nazaretem, kde vyrůstal Ježíš v milující péči tesaře a svaté Panny Marie.“

Jeho slova zněla jako hudba. Kdykoli si Santangel začínal myslet, že to není nic víc než pouhé lichotky, že tomuto muži, stejně jako většině ostatních, jde pouze o vlastní prospěch, připomněl si důležitou věc: je ochoten nasadit vlastní život. Nedožaduje se titulu, privilegií ani majetku dříve, než se úspěšně navrátí z plavby. To dává jeho plamenné řeči punc upřímnosti, která je u dvora tak vzácná. Je možná šílený, přemítal Santangel, ale poctivý. Poctivý a chytrý. Ani jednou nezvýšil hlas, povšiml si. Nikdy nepoučuje, nikdy nekáže. Místo toho hovoří, jako by rozmlouval se svou sestrou. Vždy je uctivý, ale také důvěrný. Vyzařuje z něj mužná síla, a přesto nemluví tak, jako by královnu považoval za hloupou v úsudku či chápání. Tuto osudovou chybu učinilo za ta léta mnoho mužů, kteří s Isabelou rozmlouvali.

Slyšení se po drahné době nachýlilo ke konci. Isabela, vždy opatrná, neslíbila vůbec nic. Santangelovi však neunikla záře v jejích očích. „Ještě si o tom promluvíme,“ zakončila.

Neřekl bych, pomyslel si Santangel. Předpokládám, že Ferdinand bude chtít kontaktu mezi svou ženou a tímto Janovanem co nejvíce zamezit. Ona na něj však nezapomene, a přestože si nyní státní pokladna nemůže dovolit nic než výdaje spojené s válkou, bude-li Kolumbus dostatečně trpělivý a nedopustí se chybného kroku, Isabela jistě najde způsob, jak mu dát šanci.

Šanci k čemu? Zahynout na moři, ztratit tři karavely s posádkami, zemřít hlady či ještě dříve žízní, ztroskotat v bouři nebo vklouznout do chřtánu mořského víru?

Kolumbus směl odejít. Isabela, znavená, avšak šťastná, usedla opět na trůn a kývla na Quintanillu a kardinála Mendozu, kteří po celou dobu audience také vyčkávali. K Santangelovu překvapení přizvala i jej samotného.

„Co si myslíte o tom člověku?“ zeptala se jich.

Quintanilla, vždy první v mluvení, ačkoli málokdy měl do diskuse něco cenného, jen pokrčil rameny.

„Kdo může říct, že je jeho plán reálný?“

Kardinál Mendoza, muž, jehož někteří nazývali „třetím králem“, se usmál. „Umí dobře mluvit, Vaše Veličenstvo, plavil se s Portugalci a setkal se s jejich králem,“ odpověděl. „Avšak dříve, než budeme schopni posoudit, zda je jeho plán reálný a přínosný, bude jej třeba pořádně prostudovat. Domnívám se, že jeho odhad vzdálenosti mezi Španělskem a Katají je velmi nepřešný.“

Královna se podívala na Santangela. To ho vyděsilo. Své postavení důvěrníka nezískal díky proslovům v přítomnosti jiných. Nebyl řečníkem. Raději jednal. Král mu důvěřoval, neboť kdykoli tvrdil, že získá potřebné prostředky, svůj slib dodržel; když slíbil, že si budou moci dovolit vypravit tažení, byla pokladnice plná.

„Co já o takových věcech vím, Vaše Veličenstvo?“ odvětil. „Plavba na západ – co já o ní vím?“

„Co řeknete mému choti?“ zeptala se maličko jízlivě, neboť byl otevřený pozorovatel, nikoli špion.

„Povím mu, že Kolumbova plavba stojí méně než obléhání města, ale více, než si nyní můžeme dovolit.“

Poté se obrátila na Quintanillu. „A co Kastilie – také si to nemůže dovolit?“

„V současné době by to bylo značně složité, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl Quintanilla. „Nikoli nemožné, ale pokud by neuspěl, vypadala by Kastilie v očích ostatních pošetile.“

Nebylo třeba vysvětlovat, že těmi ostatními míní krále Ferdinanda a jeho rádce. Santangel věděl, že královna vždy dbala na to, aby si udržela úctu svého muže a těch, kterým naslouchal, neboť kdyby si získala pověst pošetilce, mohl by snadno zasáhnout a postupně přebrat moc nad Kastilií, aniž by se mu kastilští šlechticové postavili na vážnější odpor. Pouze její pověst „mužské“ moudrosti jí umožňovala zůstávat silným jednotícím prvkem Kastilie, což jí poskytovalo značnou nezávislost na manželovi.

„A přesto, proč mě Bůh učinil královnou, pokud nechtěl, abych přiváděla Jeho děti ke kříži?“ opáčila.

Kardinál Mendoza přikývl. „Pokud jsou jeho nápady proveditelné, pak by jejich dosažení stálo za jakoukoli oběť, Vaše Veličenstvo. Nechť tedy zůstane u dvora, aby bylo jeho tvrzení možné prozkoumat a porovnat s vědomostmi starověkých učenců. Myslím, že není třeba spěchat. Kataj bude za měsíc, dva měsíce či jeden rok ležet na stejném místě jako dnes.“

Isabela se na okamžik zamyslela. „Ten muž nemá žádný majetek,“ podotkla. „Pokud tu má zůstat, musí být naším hostem.“ Podívala se na Quintanillu. „Musí mít možnost žít jako šlechtic.“

Přikývl. „Již jsem mu věnoval nevelký obnos, aby mohl vyčkat audience.“

„Patnáct tisíc maravedís z mé pokladny,“ rozhodla královna.

„Předpokládám, že na jeden rok, Vaše Veličenstvo?“

„Pokud za rok nebude rozhodnuto,“ odvětila, „promluvíme si o tom znovu.“ Mávla rukou a odvrátila zrak. Quintanilla odešel. Hned nato opustil sál i kardinál. Santangel se chtěl vydat za nimi, královna jej však zastavila. „Luisi,“ zavolala.

„Ano, Vaše Veličenstvo?“

Počkala, dokud kardinál Mendoza za sebou nezavřel.

„Jak zvláštní, že se kardinál rozhodl vyslechnout Kolumba od začátku do konce.“

„Je to pozoruhodný muž,“ pokýval hlavou Santangel.

„Který? Kolumbus nebo Mendoza?“

Jelikož si Santangel sám nebyl jistý, neměl po ruce žádnou odpověď.

„Slyšel jste ho a jste rozumný muž, který stojí oběma nohama na zemi. Co si o něm myslíte?“

„Jsem přesvědčen, že je poctivým člověkem. Co víc mohu říci? O mořích, plavidlech a východních říších nevím zhola nic.“

„Víte ale, jak posoudit, zda je člověk poctivý.“

„Nepřijel s úmyslem okrádat královskou pokladnici,“ odpověděl Santangel. „A věří každému slovu, které vám dnes řekl. Tím jsem si jist, Vaše Veličenstvo.“

„I já,“ přitakala královna. „Doufám, že bude schopen přesvědčit i učence.“

Santangel přikývl, a ač věděl, že je to nerozumné, troufale dodal: „Ani ti nevědí všechno, Vaše Veličenstvo.“

Královna překvapeně zvedla obočí, vzápětí se však usmála. „Získal si i vás, nemám pravdu?“

Santangel zrudl. „Jak jsem řekl – myslím, že je to poctivý muž.“

„Ani poctiví mužové nevědí všechno.“

„Ve své práci, Vaše Veličenstvo, jsem došel k přesvědčení, že poctiví lidé jsou drahocennou vzácností, zatímco za vzdělance se považuje každý druhý.“

„To všechno zamýšlíte říci mému choti?“

„Váš choť,“ odpověděl obezřetně, „mi bude klást jiné otázky než vy.“

„Pak se ale dozví méně, než by měl, nemyslíte?“

To bylo nejotevřenější vyjádření, jímž mohla královna Isabela přiznat rivalitu mezi oběma korunami Španělska, navzdory opatrné harmonii jejich manželství. Odpovědět na tak nebezpečnou otázku přímo by však nebylo rozumné. „Není mi dáno určovat, co by panovníci měli či neměli znát.“

„Ani mně ne,“ prohodila královna tiše. Odvrátila zrak a tváří jí přelétl závan melancholie. „Neměla bych ho vídat příliš často,“ zašeptala. Poté, jako by si opět uvědomila, že je Santangel stále přítomen, ho mávnutím dlaně propustila.

Okamžitě opustil sál, její slova mu však stále zněla v hlavě. Neměla bych ho vídat příliš často. Kolumbus ji tedy zaujal mnohem více, než by sám věřil. To nebyla věc, kterou by král musel vědět. Není důvodu prozrazovat Jeho Veličenstvu nic, co by se mohlo stát důvodem, aby onen nebohý Janovan skončil jedné temné noci s dýkou zabodnutou mezi žebry. Poví králi jen to, na co se jej sám zeptá: zda Kolumbův nápad stojí za provedení? Na tuto otázku mu Santangel odpoví pravdivě: výprava by stála více, než si nyní může královská koruna dovolit, ale jednou, až zvítězíte nad Granadou, může být žádoucí ji uskutečnit, pokud ovšem královští učenci naznají, že není předem odsouzena k neúspěchu.

S královninou poznámkou si mezitím rozhodně není třeba dělat starosti. Je dobrá křesťanka a rozumná královna. Kvůli poblouznění tímto bělovlasým Janovanem by nikdy neohrozila své místo na věčnosti ani na trůnu; a zdálo se, že ani Kolumbus není tak pošetilý, aby se snažil prosadit svou žádost tak nebezpečným způsobem. Přesto by rád věděl, zda Kolumbus ve skrytu duše nedoufá, že by mohl získat více než jen královninu podporu.

Co na tom ale záleží. K ničemu takovému nedojde. A protože vskutku uměl dobře posoudit lidi, byl si jist, že kardinál Mendoza opustil dnešního večera dvůr s úmyslem dohlédnout, aby se Kolumbova žádost dočkala zdrcujícího odmítnutí. Rozcupují toho nebožáka na kousky; není pochyb o tom, že až s ním budou hotovi, odplíží se ten cizinec zahanbeně z města.

Velká škoda, pomyslel si Santangel. Udělal tak dobrý dojem.

Vzápětí si pomyslel: Chci, aby uspěl. Chci, aby dostal lodě, o které žádá, a podnikl cestu, po níž touží. Co to se mnou provedl? Proč mi na tom vlastně záleží? Svedl mě stejně jako svedl královnu.

Otřásl se, vylekán vlastní slabostí. Doposud se považoval za silnějšího.

~~~

Hunahpú od samého začátku věděl, že je Kemal mrzutý, protože poslouchat nějakého mladíčka z Mexika považuje za ztrátu času. Byl odtažitý a netrpělivý. Tagiri s Hassanem byli naopak velmi milí, a když se podíval na Diko, viděl, že je zcela klidná a vřelým úsměvem mu dodává odvahu. Kdo ví, snad je Kemal takový pořád. Inu, co na tom, pomyslel si. Důležitá je pravda a tu on přinejmenším v této otázce zná lépe než kdokoli jiný.

To, co Diko předchozího dne ukázal za půl hodiny, mu dnes trvalo dvakrát tak dlouho, převážně proto, že jej Kemal zpočátku přerušoval a napadal jeho tvrzení. Avšak postupem času, kdy začínalo být zřejmé, že všechny Kemalovy záludné otázky zodpoví důkazy, které měl Hunahpú v úmyslu do své přednášky zahrnout, se Kemalova nevraživost vytratila a Hunahpú mohl pokračovat bez přerušování.

Teď se dostal do momentu, kdy předešlý den skončil. Jako signál tohoto faktu se Diko přesunula s křeslem k obrazovce. Zpozorněli i včerejší přihlížející. „Ukázal jsem vám, že Taraskové měli technologii k tomu, aby vybudovali mnohem vlivnější říši než Aztékové, a Tlaxcalané po této technologii sahali. Boj o přežití je přinutil, aby ke změnám přistupovali s větší ochotou – což uvidíme, samozřejmě, později, když uzavřeli spojenectví s Cortésem. To ale není všechno. Zapotékové ze severního pobřeží Tehuantepecké šíje také rozvíjeli novou technologii.“

Chronohled vzápětí zobrazil dělníky při stavbě lodi. Hunahpú ukázal běžné námořní kánoe Taínů a Karibů z ostrovů na východě, a poté rozdíly v nově budovaných lodích Zapotéků. „Kormidla,“ poznamenal, aby si všichni povšimli, že kormidelní páku nahradilo účinnější zařízení. „A nyní se podívejte, jak své lodě zvětšili.“

Bylo zřejmé, že Zapotékové se blížili dosažení větší nosnosti, než by bylo možné u kánoí vydlabaných z jednoho kmene. Vylepšení zpočátku sestávalo z širokých desek položených přes boky kánoe, to se však ukázalo jako nevhodné, neboť loď se díky nim příliš houpala. Lepší řešení bylo uzpůsobit ještě jeden kmen tak, aby se zvýšily boky kánoe, a připevnit ho k trupu pomocí otvorů v bocích. Aby bylo plavidlo vodotěsné, natřeli povrch obou spojených částí pryskyřicí, která po zaschnutí ztvrdla na kost.

„Chytré,“ poznamenal Kemal.

„Tím se zdvojnásobila nosnost jejich lodí. Ale zároveň se zpomalily – měly větší ponor. Důležité však je, že se naučili spojovat dřevo a vyrábět vodotěsná plavidla. Lodě z jednoho kusu dřeva se staly minulostí. Je jen otázkou času, kdy se původní kánoe stanou kýly a k výrobě širšího a méně zanořeného trupu začnou používat prken.“

„Otázkou času,“ odfrkl si Kemal. „Nic takového ale nevidíme.“

„Chybí jim potřebné nástroje,“ vysvětlil Hunahpú. „V okamžiku, kdy Tlaxcala ovládne říši Aztéků, dostane se k Zapotékům taraský bronz a tak budou moci vyrábět hladší prkna, navíc mnohem rychleji. Důležité však je, že se každý nový vynález rychle rozšíří. I Zapotékové jsou pod tlakem Aztéků. Musí najít nové zdroje obživy, neboť aztécké armády je vyhnaly z polí. Země plná mokřadů činí zemědělství značně nejistým. Podívejte, kam se tedy na svých lodích vydali.“

Ukázal jim těžkopádné, hluboce zanořené lodi Zapotéků, které přepravovaly velký náklad z Veracruzu a Yucatánu. „Ač pomalé, jsou schopny unést takový náklad, že se každá cesta vyplatí. Nyní se plaví dostatečně daleko od veracruzského pobřeží, aby navázali styky s Tlaxcalany a Tarasky. A tady.“ Obraz se opět změnil. „To je ostrov Hispaniola a podívejme se, kdo přijíždí na návštěvu.“

Sledovali, jak se k pobřeží blíží tři zapotécké lodě.

„Naneštěstí,“ podotkl Hunahpú, „už tam byl Kolumbus.“

„Avšak pokud by tam nebyl,“ ozvala se Diko, „mohl se vliv Tlaxcalanů rozšířit až na ostrovy.“

„Přesně tak,“ přikývl Hunahpú.

„Mezi Střední Amerikou a ostrovy Karibiku již zřejmě panovaly čilé styky,“ ozval se Kemal.

„Samozřejmě,“ přitakal Hunahpú. „Taínská kultura byla ve skutečnosti výsledkem dřívějších nájezdů z Yucatánu. Mayové s sebou přivezli například míčové hry a stali se vládnoucí třídou. Osvojili si však arawačtinu, brzy zapomněli na své kořeny a zcela jistě nepěstovali pravidelné obchodní styky. Proč také? Jejich lodi neměly dostatečnou nosnost, aby se obchod vyplatil. Výhodné se ukázaly pouze nájezdy. Nájezdníky ale byli Karibové, ne Taínové, protože žili v jihovýchodní části Karibiku. Mezoamerika pro ně byla příliš vzdálená. Taínové ji znali jen z vyprávění o zemi plné zlata, hojnosti a mocných bohů – právě o ní mluvili, když Kolumbovi vyprávěli o zemi velkého bohatství, která se nachází na západ od nich – s jejími obyvateli však neudržovali pravidelné kontakty. To vše by změnily nové lodě Zapotéků. Speciálně kdyby se zvětšily a zlepšily. Byl by to začátek námořní tradice, která by dovedla tyto lodi na druhou stranu Atlantiku.“

„Příliš spekulativní,“ poznamenal Kemal.

„Promiňte, prosím,“ ozvala se Diko, „ale není právě spekulace základem celého vašeho projektu?“

Kemal ji probodl pohledem.

„Na detailech nezáleží,“ přispěchal s odpovědí Hunahpú, který si Kemala nechtěl znepřátelit, „Důležité je, že Zapotékové zdokonalovali svá plavidla, dopluli na ostrovy s loďmi, které mohly nést větší náklad, a protože se často plavili podél veracruzského pobřeží, věděli i o Tlaxcalanech. Je nemyslitelné, že by se Tlaxcalané jejich objevu nezmocnili tak, jako se chopili výroby bronzu v případě Tarasků. Tato doba byla pro Mezoameriku dobou objevů a inovací, a jedinou překážku představovala pouze ultrakonzervativní vláda Aztéků. Všichni věděli, že jejich říše je odsouzena k zániku, a tyto materiály mě přivádějí k závěru, že by jejich místo zaujali Tlaxcalané. Stejně jako Peršané v mnoha ohledech předčili Chaldejce, tak podobně pragmatické, politicky sofistikovanější tlaxcalské impérium by mohlo nahradit Aztéckou říši.“

„Řekl bych, že jste v této otázce přinesl vskutku pádné důkazy,“ pokýval hlavou Kemal.

Hunahpú si téměř slyšitelně oddechl.

„Tvrdil jste ale také spoustu dalších věcí, nemýlím-li se. A pro ty nemáte důkazy žádné.“

„Příchod Kolumba všechny zničil,“ odpověděl Hunahpú. „Ale z druhé strany, zásah Interventů také vymazal Kolumbovu křížovou výpravu na východ. Myslím, že se oba pohybujeme na stejné půdě.“

„Stejně nejisté,“ přikývl Kemal.

„Kemal se věnuje spekulativním aspektům našeho výzkumu, protože vůči nim zaujímá hluboce skeptický postoj. Je přesvědčen, že přesná rekonstrukce není proveditelná,“ vysvětlila Tagiri.

To, že by Kemal odmítal veškeré spekulace, Hunahpúa nikdy nenapadlo. Předpokládal, že jeho jediným úkolem je přimět jej, aby zvážil další možný scénář, nikoli přesvědčit ho, že je vůbec možné nějaký vytvořit.

Zdálo se, že Diko vycítila jeho ohromení. „Hunahpú, ponechme stranou otázku, co je a co není možné dokázat. Určitě jste musel přemýšlet o dalším vývoji dané situace. Považujme tedy za pravděpodobné, že Tlaxcala dobyla a sjednotila celou starou Aztéckou říši a nyní jí vládne; teď funguje jako dobře namazaný stroj, využívá zapotécké lodi k obchodním výpravám a taraští bronzotepci pro ně vyrábějí zbraně a nářadí. Co bude dál?“

Dičina slova mu pomohla navrátit sebejistotu. Přesvědčit velkého Kemala proti jeho vůli bylo příliš velké sousto; diskutovat o idejích s ním ale mohl.

„Nejprve je třeba mít na paměti,“ navázal, „že jednu obtíž, s níž se potýkali Aztékové, se nezdařilo překonat ani Tlaxcalanům. U Tlaxcalanů, stejně jako u Aztéků, zvyk hromadných obětí krvežíznivému bohu odčerpával pracovní sílu, které bylo třeba k výživě populace.“

„Co by tedy podle vás udělali?“ zajímal se Kemal. „Jistě byste za námi nepřišel, kdybyste již neznal odpověď.“

„V každém případě mám hypotézu. Nemám pro ni ale žádný důkaz, neboť Tlaxcalané nemuseli řídit skutečné impérium. Pokud by ale činili stejnou chybu jako Aztékové a vybíjeli by práce schopné muže z porobených národů, nikdy by neuspěli. Jak by si s tím podle mě poradili? V kněžské třídě existuje stopa doktríny, která říká, že jejich válečný bůh Mixcoatl zatouží po krvi obzvláště silně vždy poté, co vynaložil síly na vítězství svých uctívačů. Tato myšlenka umožnila Tlaxcalanům nabízet Mixcoatlovi hromadné lidské oběti pouze po úspěšném vojenském tažení, neboť právě tehdy Mixcoatl opravdu potřebuje krev. Pokud se tedy město, národ či kmen stali spojenci Tlaxcalanů nebo dobrovolně, z vlastní vůle uznali jejich nadvládu a svolili k tomu, aby tlaxcalanská byrokracie spravovala jejich záležitosti, pak nemuseli být obětováni, ale mohli dál pracovat na svých polích. Je taky možné, že poté, co prokázali svou spolehlivost, mohli se i oni stát členy tlaxcalské armády či bojovat na její straně. Hromadně se obětovali pouze zajatci z armád, které kladly odpor. Počet obětí by se mimo tyto případy držel v dobách míru na únosném počtu – tak, jak tomu bylo před vznikem Aztécké říše.“

„Okolním národům by se tedy vyplatilo poddat se,“ přikývl Hassan, „a neměli by důvod ke vzpouře.“

„Stejně tak většina Římského impéria nebyla dobyta silou,“ upřesnil Hunahpú. „Vládci sousedících zemí činili římský senát svým dědicem, takže sami mohli dožít jako jako svrchovaní panovníci, a když zemřeli, jejich království nenásilně přešla pod správu Římanů. Je to nejlevnější způsob rozšiřování říše, neboť nedochází k žádným škodám na nově získaném území.“

„Pokud tedy jejich bůh touží po krvi pouze po vítězné bitvě, pak, stanou-li se mírumilovným národem, jejich bůh bude spát,“ konstatoval Kemal.

„To by bylo samozřejmě hezké,“ usmál se Hunahpú, „bohužel součástí jejich náboženství bylo, že kromě potřeby krve po vítězství Mixcoatl miluje krev, Mixcoatl miluje válku. Mohli tedy odložit hromadnou oběť na okamžik po vítězné bitvě, zároveň však vyhledávali další příležitosti k boji, které by jim vynesly vítězství. Mimo to, jejich systém sociální mobility byl stejný jako u Aztéků v době před Moctezumou. Jedinou cestou po společenském žebříčku bylo hromadění majetku nebo statečnost v boji. První způsob připadal v úvahu pouze pro ty, jež ovládali obchod. Druhá možnost znamenala konstantní tlak na vyvolávání nových válek se stále vzdálenějšími sousedy. Myslím, že by Tlaxcalanům s bronzovými zbraněmi netrvalo dlouho, než by svou říši rozšířili k přirozeným hranicím: Karibským ostrovům na východě, Kolumbijským horám na jihu a k pouštím severu. Dobývat území za těmito hranicemi by se nevyplácelo, ať už proto, že nebyla natolik lidnatá, aby stálo za to je vykořisťovat či z nich přivážet oběti, nebo proto, že by jejich odpor byl příliš silný, což by platilo při kontaktu s Inky.“

„A proto by se tedy vydali na pustý Atlantik? To je nepravděpodobné,“ namítl Kemal.

„Souhlasím,“ přikývl Hunahpú. „Myslím, že ponecháni sami sobě by se nikdy neobrátili na východ, nebo alespoň ne v nadcházejících stoletích. Ale nebyli ponecháni sami sobě. Přišli Evropané.“

„A jsme přesně tam, kde jsme začali,“ pronesl vítězně Kemal. „Vyspělejší evropská civilizace objeví zaostalé Indiány a…“

„Teď už ne tak zaostalé,“ namítla Diko.

„Bronzové čepele proti mušketám?“ zasmál se Kemal.

„Muškety nebyly rozhodující, jak všichni víme,“ odpověděl Hunahpú. „Evropané prostě nepřicházeli v dostatečném počtu, aby si jejich vyspělejší zbraně poradily s početní převahou Indiánů. Mimoto je třeba zvážit ještě jednu okolnost. Evropané by tentokrát nezamířili přímo do srdce Karibiku. Pozdější objevení by téměř jistě bylo dílem Portugalců. Několik jejich lodí zahlédlo či dokonce navštívilo brazilské pobřeží nezávisle na Kolumbovi již koncem devadesátých let patnáctého století. Země, kterou spatřili, však byla vyprahlá a pustá a cesta podél pobřeží nevedla do Indie jako v Africe. Jejich průzkum by tedy byl pouze příležitostný a nedůsledný, neboť neměli potřebu podobné expedice jako Kolumbus. Trvalo by celá léta, než by portugalské lodě připluly do Karibiku. V té době by zde již vládli Tlaxcalané. Evropané by tu tedy nenarazili na mírumilovné Taíny, ale divoké a krvelačné bojovníky, poněkud mrzuté z faktu, že se jim už nějaký čas nedaří rozšířit hranice své říše mimo Karibské moře. A jak by Tlaxcalané vnímali zaoceánské návštěvníky? Evropané by pro ně nepředstavovali bohy z východu. Pro ně by to byly nové oběti, které jim přivedl Mixcoatl, neboť jim chce pomoci navrátit se na cestu produktivních výbojů. Velké evropské lodě a muškety by rozhodně nepovažovali za podivné zázraky. Tlaxcalané – nebo jejich taraští či zapotéčtí spojenci – by je ihned začali rozebírat. Pravděpodobně by obětovali dostatečné množství námořníků, aby přinutili tesaře a kováře ke spolupráci, a na rozdíl od Aztéků by je nechali naživu a učili by se od nich. Jak dlouho by trvalo, než by měli vlastní muškety? Nebo lodě s širokým dnem? Po celá ta léta by Evropané neměli o Tlaxcalanské říši ani ponětí, neboť všechny lodě, které by dopluly do Karibiku, by padly do zajetí a jejich posádka by se nikdy nevrátila domů.“

„Tlaxcalané by tedy již nemuseli nezávisle vyvíjet nové technologie,“ podotkla Tagiri.

„Přesně tak. Potřebovali by být pouze dostatečně vyspělí na to, aby porozuměli evropské technologii, když se s ní setkali, a odpovídající přístup, který by jim dovolil ji využít. To všechno Interventi dobře věděli. Museli tedy dohlédnout na to, aby Evropané objevili Nový svět dříve, než se Tlaxcalané dostanou k moci, tedy ještě v době, kdy zde vládl poměrně zaostalý a upadající národ Aztéků.“

„To dává smysl,“ poznamenal zamyšleně Kemal. „Dovoluje to vytvořit poměrně pravděpodobný scénář. Tlaxcalané začali stavět evropské lodi a vyrábět evropské muškety a poté se plně připraveni k boji vydali ke břehům Evropy, aby rozšířili svou říši a zároveň zajali dostatek mužů a žen k obětování v chrámech Mixcoatla. Předpokládám, že by používali tentýž vzorec. Každý národ, který by se jim postavil, by zmasakrovali, zatímco z řad spojenců by obětovali pouze únosný počet mužů a žen. Není těžké představit si Evropu, jak se v důsledku takového nájezdu rozpadá. Nemyslím, že by zde Tlaxcalané nenašli spojence, zvláště poté, co Evropu oslabila dlouhá a krvavá křížová výprava.“

Hunahpú se cítil jako vítěz. Scénář, nad kterým dlouhá léta přemýšlel, doplnil sám velký Kemal.

„K ničemu takovému by přesto nedošlo,“ dodal suše Kemal.

„Proč ne?“ podivila se Diko.

„Neštovice,“ odpověděl Kemal. „Dýmějový mor. Obyčejné nachlazení. To byli největší zabijáci Indiánů. Na každého, kdo zemřel na upracování v otroctví nebo mečem či mušketou Španělů, připadá dalších sto, kteří podlehli nemocem. Tyto pohromy by nastaly i v tomto případě.“

„Samozřejmě,“ přikývl Hunahpú. „To byl pro mě také jeden z největších oříšků, a jsem si vědom skutečnosti, že pro to, co nyní řeknu, nelze nalézt jediný důkaz. Ale víme, jakým způsobem se epidemie chovají v lidské populaci. Evropané šířili tyto epidemie, protože představovali velkou populaci a mnoho cestovali, obchodovali a válčili. Mezi jednotlivými národy existovaly čilé styky, což znamená, že Evropa byla semeništěm bakterií a virů různých nemocí podobně jako Čína nebo Indie, které měly své specifické epidemie. Ve velké populaci jako tato jsou úspěšné ty nákazy, které se změnily tak, že zabíjejí pomalu a nejsou vždycky fatální. Tím získají čas k rozšíření, a po útoku zanechávají populace tak početné, že se z nákazy vzpamatují a během několika let vychovají novou generaci, na kterou je možné zaútočit. Tyto nemoci se časem proměnily v dětské nemoci, epidemie, které kolují v celé populaci a tu a tam udeří silněji. V době, kdy Kolumbus připlul do Ameriky, se na novém kontinentě nikde tak početné obyvatelstvo nenacházelo. Cestovalo se příliš pomalu a překážky pro šíření nemocí byly příliš velké. Bylo zde pár lokálních nemocí – napadá mě například syfilis, ta však zabíjela poměrně pomalu. Rychle se šířící nákazy se zde nevyskytovaly, neboť by zničily své hostitele dříve, než by se mohly rozšířit do nových oblastí. To by se ale s nástupem tlaxcalské říše změnilo.“

„Lodě Zapotéků,“ podotkla Diko.

„Správně. Spojení po celém území říše by zprostředkovávaly lodě, které by s nákladem a pasažéry křižovaly celý Karibik. Právě díky nim by se nemoci mohly šířit dostatečně rychle, aby se z nich staly skutečné epidemie.“

„To ale přece pořád neznamená, že by nové nemoci nebyly ničivé,“ namítl Kemal. „Neštovice by se pouze rozšířily rychleji a napadly by celou říši více méně v jednom okamžiku,“ dodal.

„Samozřejmě,“ přikývl Hunahpú. „Stejně jako sužoval Evropu ve čtrnáctém století dýmějový mor. Je tu ale jeden rozdíl. Nákazu by do Tlaxcalanské říše zavlekli příležitostní portugalští námořníci dříve, než by do oblasti začali proudit Evropané ve velkém počtu. Napáchala by zde stejnou škodu jako v Evropě. Neštovice, spalničky – to jsou smrtonosné nemoci. Ale v Evropě jejich následkem nevymřel ani jeden národ. Nezanikla kvůli nim jediná říše, stejně jako žádná choroba nezničila Řím. Ve skutečnosti infekce vlastně pomáhaly regulovat obyvatelstvo. Bylo by třeba nakrmit méně hladových krků a Tlaxcalané by tak mohli vypěstovat více, než by sami spotřebovali. Mimoto, co kdyby tyto epidemie považovali za znamení, že Mixcoatl chce, aby se vydali na výpravu a získali ještě více zajatců k obětování? Právě to by mohl být poslední impulz, co je přiměl, aby vypluli na východ. V době, kdy by dorazili k evropským břehům, by pro ně tedy nebyly neštovice, spalničky ani obyčejné nachlazení ničím neznámým. Připlouvají k evropským břehům imunní na zdejší nemoci. Ale Evropané se dosud nesetkali se syfilidou. Když se syfilis v Evropě objevila poprvé, v naší historii, udeřila velmi silně a bleskově zabíjela. Teprve potom se postupně změnila v pomalého zabijáka, jakým byla mezi Indiány. A kdo ví, jaké další choroby by se u Tlaxcalanů objevily během rozšiřování jejich říše? Myslím, že v tomto případě by epidemie pracovaly v neprospěch Evropanů a ve prospěch Indiánů.“

„Možná,“ připustil Kemal. „Stavíme však na příliš velkém počtu domněnek.“

„Stejně by tomu bylo v případě kteréhokoli jiného scénáře,“ poznamenala Tagiri. „Avšak tento má jednu výjimečnou vlastnost.“

„A tou je?“ zeptal se Kemal.

„Předložená budoucnost by byla dostatečně hrozivá na to, aby Interventi usoudili, že stojí za to vydat se zpět v čase a vymazáním minulosti odstranit příčinu katastrofy. Pomyslete na to, jak by se odvíjely lidské dějiny, kdyby celý svět ovládla silná a technicky vyspělá civilizace, která věří v lidské oběti. Kdyby Mezoameričané se svými kulty plnými mučení a vraždění přišli vyzbrojeni puškami do Indie, Číny, Afriky nebo Persie a dokázali vzdálené země spojovat sítí železnic.“

„A navíc řízeni jednotnou, mocnou a výkonnou byrokracií, jako měli Římané,“ dodala Diko. „Evropa musela ujít dlouhou cestu, než se jí podařilo oslabit moc hrstky šlechticů.“

Nyní se slova ujala Tagiri. „Není těžké si představit, že Interventi při pohledu do minulosti vnímali tlaxcalanské dobytí Evropy jako největší, nejstrašlivější katastrofu v historii lidstva. A když pak poznali Kolumbovo zanícení, ctižádost a osobní charizma, spatřili nástroj, který by jí zabránil.“

„Co to tedy pro nás znamená?“ zeptal se Hassan. „Zastavíme celý projekt, protože zabránit Kolumbovi v plavbě by přineslo víc utrpení, než bylo to, které způsobil on a jeho následovníci v naší historii?“

„Více utrpení?“ podivila se Tagiri. „Kdo může něco takového posoudit? Co si myslíte vy, Kemale?“

Kemal se na ně triumfálně podíval. „Myslím, že pokud má Hunahpú pravdu, což ovšem nelze prokázat, jakkoli jeho slova zní přesvědčivě, můžeme si z toho odnést jediné ponaučení: zasahovat do minulosti je zbytečné, neboť, jak nám ukázali Interventi, bordel, který uděláte, je jen o trochu menší než bordel, který jste napravovali.“

„Mýlíte se,“ ozval se Hunahpú.

Všechny pohledy se k němu obrátily a on si uvědomil, že ho diskuse zaujala natolik, že zapomněl, s kým má tu čest, a před zraky Tagiri a Hassana neodporuje nikomu jinému než samotnému Kemalovi. Podíval se na Diko. Dívka nevypadala ani v nejmenším znepokojeně. Naopak, hleděla na něj se zájmem a dychtivě očekávala, co se jim chystá říci. Uvědomil si také, že totéž říkají i pohledy všech ostatních, mimo zachmuřeného Kemala. Ovšem jeho podmračený výraz zřejmě nebyl výrazem osobní zášti – zdálo se, že se jinak ani tvářit neumí. Hunahpú poprvé cítil, že s ním jednají jako s rovnocenným a jeho odvaha promluvit je neurazila ani neznechutila. Jeho názor byl stejně důležitý jako názory ostatních. Radostným překvapením málem ztratil řeč.

„Nuže?“ vybídl ho Kemal.

„Myslím si,“ spustil Hunahpú, „že z toho nevyplývá poučení, že nemůžeme efektivně ovlivnit minulost. Ostatně, Interventi skutečně zabránili přesně tomu, čemu zabránit chtěli. Vím toho o mezoamerických kulturách víc než kdokoli z vás, je to moje vlastní kultura, můj vlastní lid, dám ruku do ohně za to, že ve světě, kterému by vládli Tlaxcalané nebo Aztékové – nebo dokonce Mayové – by se nikdy nezrodila demokracie, tolerance ani vědecké poznatky, které vyšly z kultury evropské, navzdory vší zatracené povýšenosti Evropanů nad ostatní.“

„To přece nemůžete s jistotou tvrdit,“ namítl Kemal. „Evropané zpočátku podporovali obchod s otroky a otroctví zavrhli až postupem času. Jak můžeme vědět, že by Tlaxcalané postupně také nezavrhli obětování lidí? Evropané dobývali ve jménu svých králů a královen, aby ty, kteří ještě vůbec zůstali, o pět set let později zbavili každého kousíčku jejich moci. I Tlaxcalané by prošli jistým vývojem.“

„Nadvládu Evropanů však všechny kultury mimo amerických nakonec přese všechno přežily,“ namítl Hunahpú. „Změnily se, to ano, ale stále zůstaly do velké míry samy sebou. Myslím, že tlaxcalská nadvláda by se spíše podobala nadvládě Římanů, kteří téměř dokonale zničili původní kulturu Galů či Iberů.“

„Nicméně to je vedlejší,“ podotkla Tagiri. „Nevolíme mezi dějinami Interventů či našimi. Ať už podnikneme cokoli, jejich minulost nevzkřísíme, a ani bychom to nechtěli. Co záleží na tom, která minulost, naše nebo jejich, je horší? Obě jsou bezpochyby strašlivé.“

„A obě,“ dodal Hassan, „vedly k vytvoření nějaké verze Institutu minulosti a k budoucnosti, kdy lidé znali svou minulost a byli schopni ji posoudit.“

„Jistě,“ ušklíbl se Kemal, „obě vedly k okamžiku, kdy se šťouralové, kteří neměli do čeho píchnout, rozhodli vydat zpět v čase a změnit minulost, aby odpovídala hodnotám přítomnosti. Mrtví zůstanou mrtvými; studujme je a učme se od nich.“

„A pomozme jim, pokud to dokážeme,“ dodala Tagiri zaníceně. „Kemale, to nejdůležitější, co jsme se od Interventů naučili je, že jejich zásah byl nedostatečný, a ne že se vůbec neměli pokoušet o změnu.“

„Prý nedostatečný!“

„Mysleli jen na historii, které se chtějí vyhnout, nikoli na historii, kterou chtějí vytvořit. Musíme to udělat lépe.“

„Jenže jak?“ zeptala se Diko. „V okamžiku, kdy začneme jednat, v okamžiku, kdy změníme tu nejmenší drobnost, se vystavujeme nebezpečí, že sami sebe vymažeme z dějin. Můžeme si tedy dovolit jen jednu změnu, stejně jako oni.“

„Oni si mohli dovolit změnit pouze jedinou věc,“ řekla Tagiri, „protože poslali Kolumbovi zprávu. Co kdybychom mu my poslali zpravodaje?“

„Vyslat osobu?“

„Důkladným zkoumáním jsme zjistili, jakou technologii Interventi použili,“ pokračovala. „Nevyslali do minulosti zprávu ze svého času, neboť jakmile by začali s jejím vysíláním, zničili by vysílač i sebe samé. Místo toho poslali do minulosti objekt. Holografický projektor, jenž obsahoval potřebné sdělení. Přesně věděli, kam jej umístit a kdy jej zapnout. Našli jsme jej. Fungoval bezchybně a poté vypustil silné kyseliny, které zničily obvody, a asi hodinu poté, když nebyl nikdo nablízku, vyslal tepelný impulz, jehož následkem se roztavil: vzápětí vybuchl a nepatrné částečky se rozletěly po ploše několika akrů.“

„Tohle jste nám neřekla!“ ozval se Kemal.

„Tým, který má na starosti sestrojení stroje času, o tom již nějakou dobu ví,“ odpověděla Tagiri. „Již brzy se chystají výsledky svého výzkumu zveřejnit. Podstatné je jedno: nevyslali zprávu, ale předmět. To stačilo, aby změnili dějiny, ne však aby je změnili rozumně. My musíme vyslat člověka, který bude moci reagovat na okolnosti, který neprovede jen jednu změnu, ale v případě potřeby hned celou řadu změn. Takto budeme schopni udělat víc než jen zamezit strašlivému vývoji – budeme schopni promyšleně a opatrně vytvářet nové cesty, které učiní dějiny nekonečně lepšími. Myslete na nás jako na lékaře minulosti. Jedna injekce či pilulka nestačí. Musíme o našeho pacienta pečovat delší dobu a přizpůsobovat léčbu průběhu nemoci.“

„Chcete tedy poslat do minulosti člověka,“ zopakoval Kemal.

„Jednoho člověka, nebo hned několik,“ potvrdila Tagiri. „Jednotlivec může onemocnět, stát se obětí nehody nebo být zabit. Pokud vyšleme celou skupinu, budeme mít alespoň nějakou zálohu pro případ, že by někteří z nich neuspěli.“

„Pak tedy musím být jedním z lidí, které pošlete,“ řekl rozhodně Kemal.

„Cože?!“ vykřikl Hassan. „Vy? Člověk, který je přesvědčen, že bychom vůbec neměli zasáhnout!“

„Nic takového jsem nikdy neřekl. Jen tvrdím, že je pošetilé zasahovat v okamžiku, kdy nemůžete ovlivnit další vývoj. Pokud hodláte vyslat do minulosti celý tým, chci být jeho součástí, abych dohlédl na to, že všechno probíhá, jak má. Aby celá ta věc měla smysl.“

„Myslím, že máte přehnané představy o svém úsudku,“ podotkl Hassan dopáleně.

„Bezpochyby. To však není rozhodující,“ řekl Kemal.

„Pokud máme vůbec někoho vyslat,“ ozvala se Tagiri, „musíme přezkoumat Hunahpúův scénář a shromáždit více důkazů. Poté musíme také rozhodnout, co vlastně hodláme změnit. Po celou tu dobu budou naši vědci pracovat na konstrukci stroje času – avšak s vyhlídkou na jistý úspěch, neboť jsme viděli, že je možné posílat do minulosti předměty. Až budeme všichni hotovi – až budeme schopní cestovat do minulosti a budeme přesně vědět, čeho a jak chceme dosáhnout, pak oznámíme výsledky naší práce; rozhodnutí nebude záležet jen na nás, ale na všech.“

~~~

Kolumbus se vrátil domů po setmění. Byla chladná noc a on byl na smrt znavený – nikoli cestou, která nebyla nijak dlouhá, ale z nekonečného proudu otázek, odpovědí a dokazování. Byly okamžiky, kdy toužil jednoduše říci: „Pověděl jsem vám vše, co vím, otče Talavero. Nemám už co dodat. Můžete rozhodnout.“ Avšak jak ho františkáni z La Rábidy varovali, znamenalo by to konec jeho nadějí. Talaverův posudek by byl zdrcující – a důkladný. Nezbývala by jediná skulinka, kterou by mohl s loděmi, posádkou a zásobami proklouznout na cestu a dojít vytouženého cíle.

Byly i okamžiky, kdy měl chuť popadnout trpělivého kněze za kolárek a říct mu: „Myslíte si, že nevím, jak neuskutečnitelné vám to připadá? Ale sám Bůh mi nařídil plout na západ a doplout do velkých království Východu! Mé úvahy musí být pravdivé nikoli proto, že bych pro ně měl důkaz, ale proto, že Bůh mi dal slovo!“

Tomuto pokušení ovšem nikdy nepodlehl. Třebaže doufal, že kdyby ho obvinili z kacířství, Bůh by zasáhl a zachránil ho před hranicí, nechtěl jej pokoušet. Konec konců, mlčení mu nakázal on sám a Kolumbus by sotva mohl očekávat zázrak, pokud by ho takovému nebezpečí vystavila jeho vlastní netrpělivost.

A tak ubíhaly dny, týdny a měsíce, a Kolumbovi se zdálo, že další dny, týdny, měsíce – a proč ne roky? – čekání má ještě před sebou. A jednoho dne snad Talavera prohlásí: „Zdá se, že Kolumbus ví víc, než nám říká, ale my musíme sepsat zprávu a uvědomit Jejich Veličenstva krále a královnu.“ Kolik ještě let? Jen samotné úvahy o těchto věcech jej vyčerpávaly. Čeká mě snad stejný osud jako Mojžíše? Budu v okamžiku, kdy získám svolení vyplout, tak starý a slabý, že budu pouze stát na pobřeží a sledovat, jak lodě mizí v dáli? Cožpak nikdy nevstoupím do země zaslíbené?

Sotva se dotkl kliky, rozlétly se dveře dokořán a Beatrice ho přivítala mohutným objetím, v němž jí nezabránilo ani vyklenuté břicho. „Jsi šílená?“ okřikl ji. „Mohl sem přijít kdokoli a ty bys otevřela, aniž by ses zeptala, kdo to je.“

„Ale byls to ty, nebo ne?“ usmála se a políbila ho.

Natáhl se po klice, zavřel za sebou dveře a poté se jí pokusil vymanit z příliš dlouhého objetí, aby je zajistil petlicí.

„Škodíš své pověsti, Beatrice. Vůbec ti nevadí, že teď celá ulice ví, že na mě čekáš v mém domě a vítáš mě polibkem.“

„Myslíš si, že už o nás dávno nevědí? Dokonce i ti nejmenší vědí, že Beatrice nosí pod srdcem Cristóbalovo dítě.“

„Měli bychom se vzít, Beatrice.“

„To říkáš jen proto, že víš, že odmítnu.“

Ohradil se, avšak v hloubi duše věděl, že má pravdu. Slíbil Felipě, že Diego bude jediným dědicem, a tak se těžko mohl oženit s Beatricí a uznat jejich dítě. Mimoto, důvody, pro které jej Beatrice odmítala, byly velmi rozumné.

Připomněla mu je i nyní. „Nemůžeš si dovolit břímě v podobě ženy a dítěte. Na jaře se královský dvůr přestěhuje do Salamanky a ty s ním. A navíc, nyní předstupuješ před krále a královnu jako šlechtic, který se v Portugalsku stýkal se dvorem i samotným panovníkem. Jsi vdovcem po ženě urozeného původu. Ožeň se se mnou a kým budeš? Muž sestřenice janovských obchodníků. To tě šlechticem neučiní. A myslím, že ani markýza de Moya by o tebe neprojevovala takový zájem.“

Ach ano, jeho další „láska“, dobrá přítelkyně královny Isabely. Marně Beatrici vysvětloval, že královna je natolik zbožná, že by nestrpěla ani náznak podezření, že by Kolumbus s její přítelkyní byť jen koketoval. Beatrice byla ale přesvědčená, že markýza je Kolumbovou milenkou a usilovně předstírala, že ji to netrápí. „Markýza de Moya je mým přítelem a pomocníkem, neboť věří, že jsem předurčen k velkým věcem, a královna jejím názorům dopřává sluchu,“ zopakoval. „Jediná věc, která se mi na ní líbí, je její jméno.“

„De Moya?“ dobírala si ho Beatrice.

„Křestní jméno,“ odpověděl. „Jmenuje se Beatrice, stejně jako ty. Když je slyším, naplňuje mě láskou, ale jen k tobě.“ Položil jí ruku na břicho. „Mrzí mě, že jsem ti způsobil takové těžkosti.“

„Tvé dítě pro mě není žádnou přítěží, Cristóbale.“

„Nikdy ho nemohu přijmout za vlastní. Pokud získám šlechtické tituly a jmění, připadne vše Felipině synu Diegovi.“

„V žilách mu bude kolovat tvá krev a dědictvím mu bude má láska, a láska, kterou jsi dal ty mně.“

„Co když neuspěju, Beatrice? Co když nikdy neodpluji a nezískám žádné bohatství ani tituly? Co bude z tvého dítěte pak? Levoboček janovského dobrodruha, který se pokusil vnutit korunovaným hlavám Evropy šílený nápad v podobě plavby do neznámých končin oceánu.“

„Já ale vím, že vypluješ,“ přivinula se k němu. „Bůh je s tebou.“

Skutečně? přemítal Kolumbus. Nebo jsem se o jeho přízeň připravil, když jsem ti podlehl, sdílel s tebou lože a vydal se napospas hříchu, který jsem do dnešního dne nedokázal opustit? Měl bych tě nyní zapudit a litovat své lásky k tobě, abych si opět Boha naklonil? Nebo bych měl zrušit slib, který jsem dal Felipě, vystavit se nebezpečí zatracení a oženit se s tebou?

„Bůh je s tebou,“ zopakovala. „Bůh mi dal tebe. Manželství se musíš vzdát v zájmu svého poslání, Bůh však jistě nechce, abys žil jako kněz, v celibátu a bez lásky.“

Stejné řeči vedla, co ji znal, a proto zpočátku přemítal, zda mu Bůh přece jen neseslal někoho, komu by se mohl svěřit se zjevením, kterého se mu dostalo na pláži nedaleko Lagosu. Avšak ne, ona o něm neměla ani tušení. A přesto pevně věřila v božský původ jeho poslání a byla mu oporou ve chvílích, kdy si zoufal.

„Musíš se najíst,“ pobízela ho. „Musíš mít sílu pro svá klání s kněžími.“

Měla pravdu, byl hladový. Nejprve ji však políbil, neboť věděl, že Beatrice potřebuje cítit, že pro něj znamená víc než cokoli jiného na světě, víc než jídlo, víc než jeho životní sen. Zatímco ji zahrnoval polibky, napadlo ho: kéž bych tak byl pečoval o Felipu. Kéž bych jí byl věnoval tu trochu času, abych rozptýlil její pochyby, nepropadla by zoufalství a nezemřela by tak mladá. A kdyby přesto zemřela, mohl být její život mnohem šťastnější. Bylo to tak snadné, ale já byl slepý.

Čím pro něj má být Beatrice? Příležitostí napravit chyby, kterých se dopustil v manželství s Felipou? Nebo jak napáchat nové?

Na tom nesejde. Pokud jej chce Bůh za obcování s Beatricí potrestat, pak nešť. Avšak pokud Bůh stále chce, aby navzdory svým hříchům a slabostem cestu na západ přece jen uskutečnil, pak se bude ze všech sil snažit splnit Boží vůli. Jeho hříchy nejsou o nic těžší než hříchy krále Šalamouna a mnohem menší než hříchy krále Davida, a Bůh přesto oběma nadělil slávu.

Po lahodné večeři následovaly tělesné slasti v lůžku a po nich spánek. Byly to v těchto chladných a temných dnech jediné jeho radosti, a co na tom, zda se Bohu nelíbí, on za ně byl vděčný.

~~~

Tagiri začlenila Hunahpúa do projektu Kolumbus. Společně s Diko měl vytvořit plán pro zásah v minulosti. Prvních pár hodin cítil zadostiučinění; toužil se vydat na své staré pracoviště, pouze aby se rozloučil a mohl spatřit závist ve tvářích kolegů i nadřízených, kteří opovrhovali jeho soukromým projektem, který se nyní stal základem pro velkou Kemalovu práci. Opojný pocit vítězství však brzy vyprchal a vystřídal jej děs: bude muset pracovat s lidmi, kteří jsou zvyklí na vysokou úroveň myšlení a analýz. Bude muset dohlížet na ostatní – on, se kterým si jeho nadřízení nikdy nevěděli rady. Jak se jim jen dokáže vyrovnat? Jistě ho budou mít za nekňubu, nadřízení i podřízení.

Strasti prvních dnů mu pomohla překonat Diko. Dávala si pozor, aby nepřevzala úlohu nadřízeného, a snažila se, aby všechna rozhodnutí prováděli společně; kdykoli potřeboval radu nebo jen zjistit, jaké mají možnosti, napověděla mu v soukromí, tak, aby si nikdo nemyslel, že „skutečnou“ hlavou intervenčního týmu je ona. Hunahpú brzy získal více důvěry ve své schopnosti a pak oba doopravdy řídili skupinu. O dílčích problémech se přeli tak dlouho, pokud nedosáhli společné shody. Když si po několika měsících spolupráce uvědomili, že jejich pracovní vztah přerostl v něco silnějšího a osobnějšího, zdálo se, že to nikoho nepřekvapilo – ovšem kromě nich samotných.

Hunahpúa přivádělo k šílenství, že každý den, který spolu strávili, si byl více a více jistý, že ho Diko miluje stejně silně jako on ji, a přesto odmítala jakýkoli náznak, jakýkoli návrh či přímou žádost, aby své přátelství přenesli i za stěny Institutu, do jedné z jubských slaměných chýší.

„Proč ne?“ ptal se jí tolikrát. „Proč ne?“

„Jsem unavená,“ říkávala. „Máme tolik práce.“

Za jiných okolností by ho taková odpověď odradila, ale dnes ne, dnes chtěl slyšet důvody. „Náš projekt šlape jako hodinky,“ přesvědčoval ji. „Pracuje se nám spolu skvěle a tým, který jsme sestavili, je spolehlivý a schopný. Každý den se domů vracíme v rozumnou dobu. Je načase, jen kdybys souhlasila, abychom… abychom si zašli na večeři. Poseděli a popovídali si jako muž a žena.“

„Na něco takového není čas,“ odpověděla.

„Proč?“ naléhal. „Jsme s naším úkolem téměř hotovi. Kemal stále ještě sepisuje zprávy o alternativních budoucnostech a stroj času je v nedohlednu. Máme spoustu času.“

Smutek, který se jí zračil ve tváři, by jej obvykle přinutil zmlknout, tentokrát však ne. „To tě přece nemusí trápit,“ usmál se na ni. „Tví rodiče také pracují spolu. A přesto se vzali a měli děti.“

„Oni ano,“ přikývla, „nás ale nic takového nečeká.“

„Proč ne? Je to proto, že jsem o tolik menší než ty? Nemůžu za to, že Mayové nejsou tak vysocí jako Turko-Dongotonové.“

„Ty jsi tak hloupý, Hunahpú,“ hněvala se. „Táta je taky menší než máma. To mě máš za takovou husu?“

„Jsi do mě zamilovaná stejně jako já do tebe, jen to z nějakého bláznivého důvodu odmítáš přiznat a odmítáš připustit, že bychom spolu mohli být šťastní.“

K jeho překvapení jí do očí vhrkly slzy. „Nechci o tom mluvit.“

„Ale já ano.“

„Myslíš si, že mě miluješ,“ pokračovala.

„Vím to.“

„A myslíš si, že já miluju tebe.“

„Doufám v to.“

„A možná se nemýlíš. Je ale něco, co oba milujeme ještě víc.“

„Co?“

„Tohle,“ ukázala na místnost vyplněnou časozorem a chronohledem, stoly a židlemi.

„I lidé z Institutu žijí a milují stejně jako ostatní,“ odpověděl.

„Nemám na mysli práci jako takovou, Hunahpú, ale náš projekt. Projekt Kolumbus. Podaří se nám. Chystáme se vytvořit tříčlenný tým, který se vydá do minulosti. A pokud uspěje, tento svět zanikne. Proč se brát a přivádět děti na svět, který stejně o několik let později necháme zničit?“

„Nevíme, co se stane,“ namítl. „Matematikové se stále neshodli. Možná, že náš zásah způsobí rozštěpení času a vzniknou budoucnosti dvě.“

„Víš, že je to ta nejméně pravděpodobná možnost. Víš, že se stroj času bude stavět podle teorie metačasu. Všechno, co pošleme zpátky v čase, se dostane mimo kauzalitu. Odeslaný předmět už nemůže být ovlivněn ničím, co se přihodí v jeho původní časové linii, a když do ní vstoupí v jiném okamžiku, stane se nekauzální kauzalitou. Změníme-li minulost, tato současnost zanikne.“

„Chod stroje času vysvětlují obě teorie,“ namítl Hunahpú, „nesnaž se tedy použít svého vyššího vzdělání v matematice a teorii času proti mně.“

„Na tom stejně nesejde,“ řekla posmutněle Diko, „protože i kdyby náš svět nezanikl, já v něm žít nebudu.“

A bylo to – konečně Diko vyslovila to, co všichni už dlouho tiše předpokládali: bude jednou z trojice lidí, kteří se vydají zpět časem.

„To je přece nemožné,“ zavrtěl hlavou. „Jak může žít vysoká černoška mezi Taíny?“

„Vysoká černoška s podrobnými vědomostmi o událostech, které jsou pro okolní kmeny stále budoucností,“ dodala. „Myslím, že docela dobře.“

„Tví rodiče ti to nikdy nedovolí.“

„Udělají všechno pro to, aby mise byla úspěšná,“ odpověděla. „Už teď jsem mnohem způsobilejší než kdokoli jiný. Jsem perfektně zdravá. Studovala jsem jazyky, které potřebuji znát pro svůj úkol v projektu – španělštinu, janovský dialekt, latinu, dvě arawacká a jedno karibské nářečí, a navíc sibonejštinu, která se stále používá ve vesnici, kde žije Putukam, protože ji považují za posvátnou. Kdo jiný se mi vyrovná? Znám také plán do nejmenších podrobností, a všechno, co k němu vedlo. Kdo jiný než já jej dokáže pozměnit, pokud se stane něco nenadálého? Proto půjdu já, Hunahpú. Otec s matkou se budou nejprve přít, ale pak si uvědomí, že jsem největší nadějí na úspěch a vyšlou mě.“

Hunahpú se nezmohl na slovo. Věděl, že Diko má pravdu.

„Jsi pokrytec,“ vysmála se mu. „Udělal jsi přesně totéž co já – navrhl jsi mezoamerickou část plánu tak, že jej můžeš uskutečnit jedině ty.“

I v tom měla pravdu. „Jsem stejně přirozeným kandidátem jako ty. Vlastně ještě vhodnější, protože jsem May.“

„May, který je víc než o stopu vyšší než tehdejší Mayové a Zapotékové,“ neodpustila si poznámku.

„Mluvím dvěma mayskými dialekty, jazykem nahuatl, zapotécky, španělsky, portugalsky a oběma důležitými taraskými dialekty. A všechno, co jsi řekla o sobě, platí i pro mě. Navíc také znám všechny technologie, které jim bude třeba představit, a podrobné životopisy všech, s nimiž budeme muset jednat. Kdo jiný by měl jít než já?

„Já vím,“ přikývla. „Věděla jsem to ještě dřív než ty. Nemusel jsi mě přesvědčovat.“

„Ach,“ vydechl pouze.

Jsi pokrytec,“ pokračovala, ne zcela lhostejně. „Sám ses chystal jít a přesto jsi čekal, že zůstanu. Měl jsi bláznivou představu, že bychom se vzali a měli dítě, a ty bys mě tu nechal samotnou, vydanou napospas vědomí, že nás nečeká žádná budoucnost, zatímco ty se pustíš do minulosti, abys naplnil svůj osud.“

„Ne, popravdě, o sňatku jsem nikdy nepřemýšlel.“

„A co sis myslel? Že se budeme někde potajmu scházet? Já nejsem Beatrice, Hunahpú. Mám své práce a svých starostí dost. A na rozdíl od Evropanů – a zdá se, že také Indiánů – vím, že stýkat se s někým mimo manželství je popřením všeho, na čem si společnost zakládá, a odmítnutím převzít v ní svou úlohu. Nebudu se pářit jako zvíře, Hunahpú. Jednou se řádně provdám. A nebude to v této časové linii. Pokud se vůbec kdy vdám, pak v minulosti, neboť to je jediné místo, kde mě čeká budoucnost.“

Naslouchal jí s těžkým srdcem. „Pravděpodobnost, že bychom oba žili tak dlouho, abychom se tam setkali, je velmi malá, Diko.“

„A právě proto, můj příteli, odmítám všechny tvé nabídky, abychom přenesli naše přátelství i za tyto zdi. Nečeká nás společná budoucnost.“

„Budoucnost, minulost, to je všechno, na čem ti záleží? Cožpak nemáš ani špetku místa pro přítomnost?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. Po tváři jí opět začaly stékat slzy.

Natáhl ruku, otřel jí je a poté si jimi potřel vlastní tváře. „Nebudu nikdy milovat nikoho kromě tebe,“ zašeptal.

„To říkáš teď,“ zavrtěla hlavou Diko. „Já tě však už teď od toho slibu osvobozuji a už dnes ti odpouštím, že jednou budeš milovat jinou dívku a oženíš se s ní. A pokud se někdy setkáme, budeme přáteli a budeme se radovat z opětovného shledání a ani na okamžik nezalitujeme, že jsme se kdysi nechovali jako blázni.“

„Budeme toho litovat, Diko. Alespoň ano. Lituju toho už teď a budu toho litovat i potom. Protože nikdo, koho potkáme v minulosti, neporozumí tomu, kdo skutečně jsme. Ne tak, jako si nyní rozumíme my dva. Nikdo z minulosti nesdílel naše společné cíle a nepracoval tak těžce na jejich splnění, jako my dva. Nikdo tě nebude znát a milovat tak, jako tě miluji já. A i kdybys měla pravdu, i kdyby nás nečekala žádná společná budoucnost, raději bych budoucnosti, která mě čeká, čelil se vzpomínkou na to, že jsme si byli blízcí alespoň na chvíli.“

„Ty jsi opravdu romantický blázen, moje máma to říkala od začátku!“

„Opravdu?“

„Máma se nikdy neplete,“ pousmála se Diko. „Také říkala, že nikdy nebudu mít lepšího přítele, než jsi ty.“

„Pak měla pravdu.“

„Buď mi opravdovým přítelem, Hunahpú. Už nikdy se mnou o těchto věcech nemluv. Pracujme spolu a až nastane čas přemístit se do minulosti, odejděme spolu. Naším manželstvím bude naše společná práce, a našimi dětmi budoucnost, kterou vytvoříme. Dovol mi, abych poznala budoucího muže nezatížená vzpomínkami na jiného muže nebo jinou lásku. Dovol mi, abych čelila budoucnosti s důvěrou ve tvé přátelství a nikoli s pocitem viny, ať už proto, že jsem svolila, nebo proto, že jsem odmítla. Uděláš to pro mě?“

Ne! vykřikl v duchu. Protože to není nutné, protože nemusíme, protože můžeme být šťastní nyní a stejně tak v budoucnu a protože se naprosto, ale naprosto mýlíš!

Avšak pokud čekala, že by ji manželství nebo románek učinily nešťastnou, pak by tomu tak skutečně bylo a má – ze svého úhlu pohledu – pravdu a jeho láska by – pro ni – nebyla nic dobrého. Musí si položit otázku: miluje ji, nebo ji chce jen vlastnit? Záleží mu na jejím štěstí, nebo na uspokojení vlastních potřeb?

„Ano,“ přikývl. „Udělám to pro tebe.“

To byl jediný okamžik, kdy ho políbila. Sklonila se a políbila ho na rty, ani letmo, ale ani vášnivě. Jediný polibek, plný lásky, obyčejné lásky. A poté odešla a nechala ho stát s krvácejícím srdcem.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024