1
Guvernérka
Jen jednou Kolumbus zalitoval, že se vydal na svou smělou plavbu. Stalo se tak v noci z 23. na 24. srpna v přístavu Las Palmas na ostrově Gran Canaria.
Po tolika letech úsilí jeho tři karavely nakonec přece jen vypluly, avšak jen co opustily Palos, Vyskytly se první potíže. Poté, co se na něj na španělském a portugalském dvoře usmálo tolik kněží a urozených mužů, aby se mu vzápětí pokusili zabodnout dýku do zad, sotva věřil, že se kormidlo na Pintě uvolnilo a téměř zlomilo bez cizího zavinění. Tak především, k události došlo i přesto, že Quintero, jenž Pintu vlastnil, byl z představy, že by se jeho malá loď měla vydat na takovou plavbu, natolik nesvůj, že se na ni nechal najmout jako obyčejný lodník, a střežil ji jako oko v hlavě. Pinzón se navíc Kolumbovi mezi čtyřma očima svěřil, že krátce před vyplutím zahlédl na zádi skupinku mužů. Kormidlo se podařilo opravit, ale druhého dne bylo opět rozbité. Pinzón byl vzteky bez sebe, slíbil však Kolumbovi, že dá vše do pořádku a během několika dní mohou loď s celou posádkou očekávat v Las Palmas.
Kolumbus si byl Pinzónovými schopnostmi a jeho oddaností jist natolik, že celou záležitost rychle pustil z hlavy a zamířil se Santou Marií a Niñou k ostrovu La Gomera, který spravovala Beatrice de Bobadilla. Na toto setkání se těšil již dlouho, neboť se chtěl o své vítězství na španělském dvoře podělit s tou, jež tolik doufala v jeho úspěch.
Avšak lady Beatrice byla na cestách. A zatímco čekal, den za dnem, musel strpět dvě nesnesitelné věci.
Zaprvé musel zdvořile naslouchat nahlouplým šlechticům zdržujícím se na Beatricině nevelkém dvoře, kteří mu do omrzení vyprávěli ty nejnehoráznější lži o tom, jak lze za dnů, kdy je dobrá viditelnost, pozorovat z ostrova Ferro, nejzápadnějšího z Kanárských ostrovů, nejasný obraz modrého ostrova na západním obzoru. Jako by se tak daleko na západ nevydalo už dost lodí! Avšak Kolumbus se postupem času naučil usmívat a přikyvovat i těm nejnestydatějším nesmyslům. Právě tato schopnost mu umožnila přežít nejen na často se stěhujícím dvoře Ferdinanda a Isabely, ale také na stálejším, leč mnohem arogantnějším dvoře portugalského krále Joãa. Poté, co celá desetiletí čekal, až mu král poskytne lodě, muže a zásoby a především mu udělí svolení k plavbě, představovalo několik dalších dní strávených mezi těmito hlupáky jen drobné nepohodlí. Třebaže se občas musel kousnout do jazyka, aby nepodotkl, jak strašlivě zbyteční se tito muži, kteří si neumějí najít lepší zábavu než zahálet na dvoře nepřítomné guvernérky, musí jevit očím Božím i poddanstva. Nepochyboval o tom, že jsou Beatrici k smíchu. Ubohost většiny mužů rytířského stavu si bezesporu uvědomovala již tehdy, když s Kolumbem rozmlouvala na královském dvoře v Santa Fé. Bezpochyby je nepřetržitě častovala jízlivými poznámkami, které mylně považovali za lichotky.
Daleko mučivější bylo mlčení z Las Palmas. Před odjezdem svým mužům nařídil, aby jej uvědomili ihned, jakmile Pinzón vpluje s Pintou do přístavu. Dny plynuly, zprávy nepřicházely a hloupost dvořanů se stávala natolik nesnesitelnou, až se rozhodl dát gomorským pánům sbohem a s úlevou v srdci se vydal do Las Palmas, aby 23. srpna, v den svého příjezdu, zjistil, že Pinta ještě stále nepřiplula.
Ihned mu přišly na mysl ty nejhorší možnosti. Záškodníci byli natolik odhodlaní překazit plavbu, že vyvolali vzpouru nebo nějakým způsobem Pinzóna donutili, aby se vydal zpátky ke břehům Španělska. Možná je mořské proudy odnesly do neznámých míst. Nebo je zajali piráti – nebo Portugalci, kteří se domnívali, že se je pošetilí Španělé snaží připravit o jejich výsostné vody podél afrického pobřeží. Nebo Pinzón, který se považoval za lepšího kapitána, než byl Kolumbus – ačkoli sám by nikdy nebyl schopen získat pro takovou výpravu podporu královského dvora, neboť neměl vzdělání, způsoby ani trpělivost, které k tomu byly třeba – dostal pošetilý nápad vydat se na cestu sám a doplout do Indie jako první.
Nic nebylo možné zcela vyloučit a každou …
