Kapitola 9
Zatímco se mnou taxík ujížděl k hotelu Imperial, hladil jsem si oběma rukama ztuhlou, bolavou šíji a znovu v duchu probíral celou situaci.
Jakmile Webberovi lidé zjistí, že jsem jim podstrčil atrapu… a na to přijdou brzy… půjdou tvrdě po mně. Bylo mi jasné, že bych na ně nestačil a že potřebuji policejní ochranu. Tu jsem měl, aniž jsem o ni musel žádat! Až mě Taylor a O’Hara znovu najdou, už se mě nepustí a já neměl vůbec v úmyslu se od nich odpoutávat. Pokud mě budou hlídat ti dva, tak si na mě Webberovi lidé netroufnou.
Zaplatil jsem taxík a šel k svému vozu. Nohy se mi ještě třásly. Povšiml jsem si, že modrý mustang parkuje o pět míst dál, s Taylorem u volantu. O’Haru jsem nikde neviděl.
Nasedl jsem do vozu a jel ke svému bytu. Cestou jsem se co chvíli podíval do odrazového zrcátka. Mustang se mě držel. Zajel jsem do podzemních garáží a výtahem nahoru k svému bytu.
Když klec výtahu zastavila v mém patře, vytáhl jsem z pouzdra pistoli a přidržoval ji u boku. Webberovi lidé možná už zjistili, že film nemají, a čekají teď na mě.
Vyšel jsem do chodby, rozhlédl se doprava a doleva, ale neviděl jsem nic podezřelého. Přešel jsem ke svým dveřím, odemkl a vstoupil do haly, zavřel za sebou a rozsvítil. Pak jsem otevřel dveře do obývacího pokoje, poodstoupil, natáhl se k vypínači a rozsvítil. Nikde nikdo. Ještě jsem zamkl dveře do chodby, pojistil je řetězem a pak jsem opatrně prošel celý byt. Nebyli tam.
Zatím jsem byl v bezpečí. Kdyby se někdo chtěl dostat dovnitř, musel by vyrazit dveře.
Položil jsem pistoli na stůl, přešel k baru, nalil si pořádnou dávku whisky a svezl se do křesla.
V duchu jsem znovu probíral všechny poslední události. Stále jsem ještě nemohl pochopit, co s tím vším má společného Webber. Kdyby mě na to Brenner nebyl upozornil, nebylo by mě ve snu napadlo, že mě Webber dá sledovat. Jak dlouho už to asi trvá? Vzpomněl jsem si na Creedena: Ten má dost peněz na to, aby si Webbera najal. A že by si najal právě Webbera, bylo nasnadě.
Dopil jsem, postavil skleničku na stůl a zdvihl jsem se.
Byl jsem pevně přesvědčený, že klíč ke všemu najdu na filmu, který má u sebe Max; aspoň jsem doufal, že ho má. Co když al~ Webber uhodl, co zamýšlím, a co když ty své chlapy poslal za Charliem?
Zavolal jsem Maxovi.
Bylo čtvrt na Čtyři.
Musel jsem chvíli čekat, než se Max ozval. „Co se kčertu děje?“ zamumlal.
„Tady je Steve. Máš to? Odpověz jen ano nebo ne… nic víc.“
„Propána! Ano!!“
Ihned jsem zavěsil.
Odešel jsem do opuštěné ložnice, svlékl se a padl na postel. Za krkem mě bolelo a byl jsem vůbec celý rozlámaný a strašlivě unavený. Ležel jsem bez hnutí a v hlavě se mi zmateně honily myšlenky. Konečně jsem usnul.
Ráno jsem vyjel do redakce, modrého mustanga v patách.
To, že mě ti dva policisté sledují, mi dodávalo docela příjemný pocit bezpečí. Takhle se Webberovi lidé vůbec nedostanou ke hře.
Judy mě s úsměvem uvítala.
„Volala Jean, že přijde po obědě, pane Mansone. Myslím ale, že jí ještě není moc dobře. A čeká tu slečna Shelleyová.“
„Děkuji vám, Judy.“
Nadiktoval jsem dopisy a slečna Shelleyová, baculatá, vážná dívka, schovaná za velikými brýlemi, pak odešla vedle do kanceláře psát. Zavolal jsem Freddie Dunmorovi.
„Freddie… já to včera večer nestačil. Potřebuju tu promítačku teď. Můžete mi ji sem poslat?“
„Samozřejmě, Steve.“
„Prosím vás, nějak ji ale zabalte, nechci, aby tady lidé věděli, že je to promítačka.“
Po krátkém mlčení se zeptal: „To je asi něco jako James Bond, ne?“
„Něco takového, ano. Tak to, prosím vás, zabalte a co nejdřív mi to pošlete.“
„Jistě, hned to zařídím.“
Pak jsem zavolal Maxe Berryho.
„Maxi, přines mi sem tu obálku teď hned! Zastrč si ji pod sako, jak už jsem ti říkal, je to bomba.“
„Dobře, už běžím.“
Víc už jsem dělat nemohl, mohl jsem jen doufat. Ačkoliv jsem neměl času nazbyt, požádal jsem ještě Judy, aby mě spojila s Jean. Přepojila mi ten hovor, právě když jsem se potýkal s horou pošty.
„Jean? Jak je vám?“
„Už jsem v pořádku. Prosila jsem Judy, ab…
