Kapitola 5
Jean vůbec nepřeháněla, když tvrdila, že mám plný stůl nevyřízených věcí. Max Berry pobíhal po mé kanceláři jak tygr v kleci, když jsem tam dorazil. Celé dopoledne jsme probírali Článek o Hammondovi. Dokud byl u mne Max, neměl jsem vůbec možnost promluvit s Jean.
Když jsem se ho konečně zbavil, přišel Jeremy Rafferty se svým povídáním o násilnostech v ulicích města. Bylo to tak výborně napsané, že jsem se rozhodl Slánek zařadit do příštího čísla. Pak jsem zavolal našemu ilustrátorovi a řekl mu, co bych si k tomu textu představoval. Přestože jsem se poslušně a soustředěně točil v soukolí redakční práce, co chvíli jsem si vzpomněl na ten ukradený magnetofonový záznam. Jakmile Rafferty odešel, běžel jsem k Jean, ale ta seděla s jedním z našich reklamních pracovníků potopená v práci. Oba vypadali na to, že hned tak neskončí.
Požádal jsem Judy, aby zatelefonovala do snack baru pro nějaké chlebíčky. Mezi jídlem jsem zatelefonoval do nemocnice, jak to vypadá s Wallym. Měl jsem štěstí, chytil jsem Stansteada.
„Tak co, Henry? Jak se daří Wallymu?“
„Není to slavné, nepokračuje to tak, jak bychom si přáli. Domluvil jsem s Carsonem, že se na něho přijde dnes odpoledne podívat. Ty kopance do hlavy musely být nebezpečnější, než jsme mysleli.“
Vyděsil jsem se.
„No nazdar! Ale, Henry, tys přece říkal, že není v nebezpečí… nebo snad je?“
„Podívej, jeho stav se nelepší tak, jak jsme očekávali. Carson už si prohlédl snímky, teď se rozhoduje, jestli to je na operační výkon nebo ne.“
„UŽ to ví Shirley?“
„Samozřejmě.“
„Je Wally při vědomí?“
„Ne, není. To víš, Steve, on Wally taky nebyl celkově v dobré kondici, je to takový bledý, pastózní typ… No, a jak ho z valchovali, to by málokdo přežil jen tak snadno.“
„Kdo je ten Carson?“
„To je náš nejlepší neurochirurg.“ Zjevně ho pohoršilo, že to nevím. „Pan Chandler prohlásil, že máme Wallymu zajistit nejlepší možnou péči, ať to stojí co to stojí, tak to tedy děláme.“
„Kdy se něco dozvíš?“
„Asi tak v pět, já ti pak zavolám.“
„Děkuju ti mockrát.“ Zavěsil jsem.
Opřel jsem se lokty o stůl. Tušil jsem, že bych se od Wallyho mohl dozvědět důležité věci o Gordym. Byl bych chtěl slyšet, kde vzal ta tři jména, Lucilla Bowerová, paní Creedenová a Latimerová, a jestli ví ještě o dalších.
Ve dveřích se objevila Jean.
„To bylo pekelné dopoledne!“ vzdychla. „Mám čas jen minutku, ale chtěla jsem vám říct, že jsem se té pistole zbavila ještě včera v noci. Zajela jsem do města a hodila jsem ji do popelnice. Nic lepšího mě nenapadlo, ale doufám, že ji nenajdou.“
„Jste ohromná, Jean. Nevím, jak vám poděkovat. Wally…“
„Já vím, mluvila jsem s Shirley, řekla mi o tom.“
„Jak to nese?“
„No, snaží se být statečná. Teď je v nemocnici.“
„Stanstead řekl, že mi v pět zavolá.“
Zadívali jsme se na sebe.
„Nešla byste se mnou dnes na večeři, Jean? Moc bych potřeboval s vámi mluvit.“
Zazvonil telefon. Zdvihla sluchátko, zeptala se, kdo volá, a pak mi je podala. „To je Borg. Jdu zpátky k sobě.“
„A co večer?“
„Tak dobře.“ Odešla.
„Haló, Steve? Slyšel jsem, že jste ztratil pistoli,“ řekl dopáleně.
„Někdo mi ji ukradl z vozu.“
„To je průšvih, jinou vám těžko seženu. Šéfovi to radši ani neříkejte. Prosím vás, co to provádíte? To si nemůžete zamykat auto?“
„Včera večer jsem měl v hlavě jiné věci.“
„Pošlete mi svůj zbrojní pas, uvidím, co se v tý věci dá dělat. Policajti mne asi pěkně proklínají.“ Zavěsil.
Uvědomil jsem si, že jsme s Maxem byli tak zabraní do práce na článku o Hammondovi, že jsem úplně zapomněl odevzdat mu jeho pistoli a zbrojní pas. Šel jsem se honem podívat do skříňky, jestli to tam všechno ještě je; bylo to tam.
Pak se dostavil Harry Lancing: ten psal naše finanční zprávy a dělal to výborné. Zbývající část odpoledne jsme strávili spolu, vyrušováni telefonickými hovory, a plánovali jsme článek do příštího čísla.
Bylo už skoro šest hodin, když odešel. Ozval se bzučák.
„Volá pan Chandler,“ hlásila Jean.
Zdvihl jsem sluchátko.
„Nazdar, Steve, právě jsem se vrátil,“ hlah…
