Kapitola 6
Jakmile jsem ráno prošel poštu a nadiktoval Jean nějaké dopisy, nechal jsem všeho a jel za Webberem.
Herman Webber byl vysoký, mohutný, hřmotný chlap, na první pohled pravý typ policisty. Obličej měl jako vytesaný ze žuly, malé, nedůvěřivé modré oči a úzké, tvrdé rty, které se nikdy neusmívaly.
„Nazdar, Steve.“ Zůstal sedět za psacím stolem. „Posaďte se. Oč vám jde?“
„Jde mi o Wallyho zápisníky,“ posadil jsem se. „Shirley mi řekla, že je máte vy.“
„Jo, mám.“
Upřeně jsem se na něho zadíval.
„Co to má znamenat?“
„To znamená, že v tom umím chodit.“ Vtáhl do sebe kouř z doutníku, který držel v zubech, a vyfoukl oblak směrem ke mně. „Od toho jsem tady, abych v tom uměl chodit.“
„Jak?“
„Ten štráfek Goldstein byl za Wallym. Chce se dozvědět, kdo Wallymu dal echo o těch Hammondových čachrech, jenže Wally nic o svých informátorech nevykecá. Věděl jsem ale, že si zapisuje jména, takže jsem všechny jeho notesy rychle sbalil, než Goldstein přijde za Shirley.“
Znělo to věrohodně, skoro až příliš věrohodně.
„A co když Shirley poví Goldsteinovi… jako to řekla mně… že ty notesy máte vy, co řeknete, až za vámi Goldstein přijde?“
Webber mi znovu vyfoukl kouř do obličeje.
„Shirley je hodná holka, ta mu to nepoví. Už jsem vám řekl, že v tom umím chodit.“
Upřeně jsem se na něho díval. „Wally je můj spolupracovník, jsem jeho nadřízený a ty zápisníky chci.“
Přikývl.
„Když je chcete, máte je mít.“ Přehodil páčku na vysílací aparatuře. „Mavis? Přineste mi Mitfordovy zápisníky, do něčeho je zabalte, chce je pan Manson.“ Podíval se na mě. „V pořádku? A teď… mám fůru práce a vy nejspíš taky.“
„Ještě Gordyho spis,“ řekl jsem, „ten taky chci.“
Zatvářil se zasněně.
„Už jsem vám přece řekl, že ho tu nějaký cvok ukradl, ještě s jinými spisy.“
„Nevykládejte, na tohle vám neskočím. Myslím si, a taky vím proč, že jste tu žádné vloupání neměl. Přeji si ten spis!“
„Fakt?“ Nedal na sobě nic znát, jako pravý policajt. „Co mi to tu, prosím vás, vykládáte?“
„Říkám, že chci ten spis. Domnívám se, že je u vás, a chci ho mít.“
„Povídám, že ho někdo ukradl. Já ho nemám.“
„Gordy byl zavražděn. Mám říct Goldsteinovi, že se k vám někdo vloupal a ukradl vám jeho spis? Buď mi ten spis dáte, nebo to Goldsteinovi oznámím.“
„Jen si poslužte.“ Webber si odklepl popel z doutníku. Tvářil se naprosto sebejistě. „To mi může být jedno.“
„Nemůže a já vám povím proč. Goldsteina by určitě zajímalo, proč jste to vloupání nehlásil ihned nebo aspoň tehdy, když jste se dozvěděl, že Gordyho někdo zabil. Jistě vás má v lásce a tohle by vám s gustem omlátil o hlavu.“
„Myslíte?“ Předklonil se. Oči mu zlověstně zasvítily. „Jestli budete před Goldsteinem zbytečně kecat, dostanete se do velkýho maléru sám!“ Vyštěkl tak ostře, až to se mnou trhlo. „Radím vám, abyste do toho nestrkal nos.“ Ukázal na dveře. „Vypadněte, mám moc práce!“
Vstal jsem.
„Promluvím s panem Chandlerem. Je nejvyšší čas, aby se dozvěděl, jak se chováte.“
„Tak?“ Opřel se o opěradlo židle a výsměšně se ušklíbl. „Bejt váma, tak bych si to rozmyslel. To vám ještě nedošlo, že já vás kreju? Jak do tyhle věci zatáhnete šéfa, tak jste v hajzlu. A teď koukejte vypadnout, mám moc práce.“
Pochopil jsem, že drží v ruce silnější kartu než já. Já vás kreju… to znamenalo, že musí vědět o Lindě a o těch krádežích.
Vyšel jsem do sekretariátu. Hubená, ustaraná Mavis Shermanová mi podala plastikový pytel plný Wallyho zápisníků.
Když jsem se vrátil do redakce, rozložil jsem je na psacím stole. Byly očíslované, od jedničky do čtrnáctky. Třináctka chyběla. Ani jsem se nenamáhal zápisníky prohlížet, bylo mi jasné, že poznámky o obchodním domě Welcome musely být v chybějícím notesu. Notes zmizel stejně jako Gordyho spis.
Seděl jsem a uvažoval o situaci. Z toho, co říkal Webber, jsem pochopil, že nemůžu jít za Chandlerem. Kdybych šel proti Webberovi, šel by on proti mně ještě ostřeji. Byl jsem přesvědčen, že někdo Wallyho zastrašil. Byl to Webber? Možná že neuvažuji správně, říkal jsem si, možná že Wa…
