Kapitola 4
Teprve v důvěrně známém prostředí svého vlastního obývacího pokoje jsem byl konečně schopen logicky uvažovat. Sedl jsem si do křesla a přemýšlel o situaci.
Gordy byl zavražděn. Jakási žena zalarmovala policii a ta ihned dorazila na místo. Zanedlouho jistě přijedou další policisté a lidé z oddělení pro vyšetřování vražd. Prošmejdí celý dům, budou hledat otisky prstů, budou se všude vyptávat. Jestli najdou ten vyděračský film, tak nám všem, Lindě, mně, Markovi a Mabel Creedenovým, Frankovi a Sally Latimerovým a možná že mnoha dalším lidem bude zatraceně horko. Z filmu policie zjistí, že se naše ženy dopustily krádeže, a bude mít motiv vraždy. Všechny nás budou vyšetřovat. Pokud zjistí, že se Creeden pohyboval v blízkosti Gordyho domu přibližně v době vraždy, budou ho podezřívat, a jestli vypoví, že tam viděl mne, budou podezřívat také mne… ledaže by Creeden držel jazyk za zuby a já taky.
V první řadě se tedy musím pokusit přimět Creedena, aby mlčel.
Mnoho času jsem neměl. Šel jsem k telefonu a vytočil číslo Creedenova bytu. Ozval se mi sluha. Řekl jsem mu, kdo volá, a že bych si přál mluvit s panem Creedenem. Po malé chvíli přišel k telefonu.
„Ano, Steve?“
„Poslouchejte dobře, Creedene,“ řekl jsem. „Vím, že se vaše žena dopustila krádeže v obchodním domě Welcome. Moje žena provedla tutéž pitomost. Mne vydírají a předpokládám, že vás také. Šel jsem dnes večer ke Gordymu, abych ho vyplatil, a našel jsem ho zavražděného. Vás jsem potkal na Východní třídě poblíž jeho domu a vy jste tam potkal mne
Budou nás vyslýchat. Navrhuji, že jsme se my dva dnes večer vůbec neviděli.“
Ozval se po delší odmlce. „To zní nanejvýš rozumně. Vy jste neviděl mne… já neviděl vás… je to tak?“
„Ano.“
„Dobře, takhle to tedy bude.“ Zavěsil.
Položil jsem telefon a zhluboka j^m vydechl. Bylo to k neuvěření jednoduché.
A teď Linda.
S Lindou jsem to telefonicky vyřídit nemohl, musel jsem se s ní sejít. Nechtělo se mi, ale nedalo se nic dělat. Když jsem vstal, zahlédl jsem na gauči pouzdro s pistolí. Uklidil jsem je do zásuvky stolu. Pak jsem zhasil světlo, vyšel z domu, zamkl hlavní vchod a vyrazil po cestičce k ulici. Když jsem docházel k brance, uslyšel jsem kvílení policejní sirény. Díval jsem se, jak kolem uhánějí dva vozy směrem k Východní třídě.
Vydal jsem se na dlouhý pochod k Lucillině domu. Znovu jsem zaslechl, jak se blíží sirény, a ustoupil jsem z ulice do tmy. Kolem mne projel další policejní vůz a za ním sanitka.
Srdce mi tlouklo jako zvon. Štěstí, že byl v televizi tak dobrý program a že byl natolik hlasitý, aby přehlušil zvuk sirén, jinak by jistě všichni sousedé byli v oknech.
Konečně jsem dosel k Lucillinu domu. Přeběhl jsem od branky ke vchodu a zazvonil.
Chvíli jsem netrpělivě čekal, pak mi konečně Lucilla přišla otevřít.
„Nazdar, Steve,“ předla. „Tak co, přinesl jste nám dobré zprávy? Nebo snad ne?“
„Žádné dobré zprávy.“
Šel jsem za ní do pokoje. Linda se ještě válela na gauči, dívala se na mne chladným a nepřátelským okem.
„Tak co?“
Lucilla se chystala zmizet.
„Miláčkové, nechám vás tady o samotě, abyste si mohli v klidu popovídat.“
„Jen tu zůstaňte, třeba se vás to bude také týkat,“ řekl jsem.
„Nepovídejte!“ Usadila se v křesle a začala zastrkávat cigaretu do sáhodlouhé špičky.
Stručně jsem jim pověděl o tom, jak jsem šel za Gordym, jak jsem ho našel zabitého a že policie už je na místě.
„Jestli měl Gordy ten film a negativy zvětšenin doma a jestli to všechno kriminálka najde, je s námi zle,“ řekl jsem Lindě. Obličej jí strachem zešedl.
„No, aspoň nebudeš muset tomu darebákovi platit,“ řekla Lucilla.
Linda dostala hysterický záchvat.
„Že já jsem si tě vůbec brala,“ křičela na mne. Pak se obrátila k Lucille. „Lucy, pomoz mi! Co si počneme?“
Když jsem viděl, jak se moje žena dívá na tu stárnoucí lesbičanku, pochopil jsem, že pro ni znamená víc, než jsem kdy znamenal já.
„Co si počneme?“ Lucilla odklepla popel z cigarety. „Přece se chceš dát rozvést, ne, kočičko?“
„Samozřejmě!“
„No, tak vid…
