II
Myslela jsem, že spát nebudu. Můj mozek byl ve stavu zmatku, jaký tomuto orgánu jen málokdy trpím. Tentokrát však všechny metody, které normálně používám k vyjasnění mysli, zklamaly. Něco mi bránilo v logickém uvažování. Duševní únava spojená s tělesným vyčerpáním mne nakonec uvrhly do hlubokého spánku plného útržků jakýchsi pomatených snů. Vypadalo to, že jejich společným tématem je světlo – jasné paprsky světla, které se hned rozsvěcovaly, hned zase zhasínaly a nechávaly mne v ještě větší tmě než předtím. Tápala jsem ve tmě a hledala jsem, nevím co.
Jeden takový paprsek světla mne nakonec vzbudil. Když se zvedl vchodový závěs, udeřily přímo do stinné hrobky paprsky zapadajícího slunce. Ležela jsem bez hnutí a bojovala jsem s tenaty spánku, která mne dosud poutala.
V neklidné dřímotě jsem si omotala noční košili kolem těla a vlasy mi vyklouzly ze síťky. Propocené kadeře mi tížily hlavu.
Pak jsem zaslechla ten hlas. Zpočátku jsem ho nepoznala, byl to výstražný drsný šepot, který se chvěl strachem.
„Nehýbejte se! Pro všechno na světě, zůstaňte ležet!“
Ten tón mne probudil jako studená sprcha. Otevřela jsem ospalé oči. První, co jsem spatřila, byl uzel něčeho, co vypadalo jako silný hnědý provaz, ležící v nohou mého lůžka. Jak jsem se na něj dívala, uzel se pohnul. Náhle se z toho chuchvalce zvedla plochá hlava a upřely se na mne dvě úzké, životem sršící zorničky.
Opět se ozval ten šepot.
„Buďte v klidu. Ani se nehněte, ani nedýchejte…“
Takový příkaz jsem vůbec nepotřebovala. Nemohla jsem se pohnout, i kdyby mě můj právě se probudivší rozum nevaroval, že sebemenší pohyb by mohl hada pohnout k útoku. Malé obsidiánové oči mne držely v šachu. Četla jsem o tom, že hadi takhle ochromují svou zamýšlenou kořist. Teď jsem věděla, jak se asi cítí třesoucí se králík, když se k němu sune jeho zákeřný vrah.
S šíleným úsilím jsem odtrhla oči od hadova hypnotizujícího pohledu. Obrátila jsem je ke vchodu. Většího pohybu jsem se neodvážila.
Emersonovi stékaly po tváři čůrky potu. Nedíval se na mne. Oči měl upřené na plochou hlavu plaza, která se teď pomalu pohybovala dopředu a dozadu. Jeho napůl zvednutá ruka se chvěla napětím. Pohybovala se pomalu, centimetr po centimetru. Dotkla se jeho kapsy a s hrozivou rozvážností vnikla dovnitř.
Po celou tu dobu jsem vynakládala strašlivé úsilí, abych se nepohnula. Snad nikdy jsem nedělala nic obtížnějšího. Moje ochromení vystřídala opravdová hrůza. Každý nerv v těle se mi chvěl touhou po nějakém činu. Chtělo se mi nahlas křičet, vrhnout se pryč z té smrtelné postele. Každičká unce mé vůle se snažila tento můj instinkt potlačit. Napětí bylo nesnesitelné. Oči mi zahalila mlha. Věděla jsem, že v příští vteřině se musím pohnout.
Když to nakonec přišlo, byl to tak bleskový pohyb, že jej můj ochablý zrak nestačil ani postřehnout. Emersonova ruka se prudce vymrštila. V týž okamžik, nebo to tak aspoň vypadalo, spadlo nebe. Oslepující světlo a ohlušující třesk, který rachotil jako hrom… Vše náhle upadlo do milosrdného zapomenutí.
Nebyla jsem v bezvědomí dlouho. Když jsem se probrala, zpočátku jsem si nevzpomínala, co se stalo. Moje hlava spočívala na nějakém teplém, nepravidelně se chvějícím předmětu. V uších mi stále ještě zněla ozvěna toho strašného rachotu. V rozespalosti jsem usoudila, že onen rychlý tepavý zvuk je puls mé vlastní krve, která v hrůze spěchá tepnami, protože normální tep nemůže být tak zběsilý. Cítila jsem se překvapivě dobře – skleslá a bezvládná jako dítě v matčině náručí. Potom se něco začalo dotýkat mého obličeje – mých rtů, zavřených očí, tváří. Byl to jemný tlak, jako by se mne někdo zlehka dotýkal konečky prstů, jen o něco teplejší a měkčí. Ten podivný letmý dotyk měl na mne zvláštní účinek. Už už jsem chtěla otevřít oči. Místo toho jsem je ale zavřela ještě pevněji. Usoudila jsem, že se mi to musí zdát. Podobné pocity člověk občas ve snu prožívá. Proč bych měla zapudit tak příjemný pocit ve prospěch skutečnosti, která tak příjemná nebude? Už jsem si na všechno …
