11
Vůbec bych nečekala, že budu mít starost o Lukáše, ale jak hodiny míjely a on se stále nevracel, začala jsem mít obavy.
Nasoukali jsme do sebe jednu z nejhorších večeří, jakou si lze představit. Připravil ji Abdulláh. Vysvětlil nám, že Lukášův kuchař a číšník, kteří nás ráno doprovázeli do tábora, nejsou nikde k nalezení. To mne trochu poděsilo, ale Emerson, který byl v neobyčejně dobré náladě, moje starosti odbyl mávnutím ruky.
Seděli jsme všichni na římse a pozorovali jsme, jak vychází měsíc, ale klidně bychom tam mohli být s Emersonem sami. Zbylá část společnosti se hovoru neúčastnila. Neslyšeli ani slovo z toho, co jim kdokoli z nás řekl. Musela jsem proto svěřit své obavy o Lukáše Emersonovi, i když jsem od něj v této oblasti neočekávala přílišný zájem. V tomto ohledu jsem se nemýlila.
„Nejspíš odešel se svými muži,“ řekl Emerson klidně. „Myslím si, Peabodyová, že jeho lordstvo už tady neuvidíme.“
„Vy myslíte, že nás opustil? Tak zbabělý by přece nebyl!“
„Řekl bych, že ano. Ale dovolte, abych ho ospravedlnil. Neopustil nás v nebezpečí. Vlastně si myslím, že možná už tady neuvidíme ani tu mumii.“
„Nesmysl,“ ohradila jsem se podrážděně. „Lukáš přece nemohl být ta mumie. Viděli jsme je oba pohromadě, a ne jednou.“
„Snad se mýlím,“ řekl Emerson tónem, jenž protiřečil falešné skromnosti jeho slov. „Jeho nápad, který mi také přišel na mysl, mohl být správný. Vesničané skutečně mohli najít někde v kopcích dosud nevyloupenou hrobku a třeba doufají, že toho využijí ve svůj prospěch. Každopádně i vám, Peabodyová, musí být jasné, že strůjcem tohoto spiknutí není žádný Egypťan. Je tu příliš mnoho věcí, které mohl vymyslet jen Evropan nebo Angličan. Nebo možná třeba Američan, mezi těmi je také dost bezohledných sběratelů…“
„O čem to mluvíte?“
„Profesionální žárlivost, Peabodyová. Vám se to bezpochyby zdá neuvěřitelné, ale ujišťuji vás, že v našem oboru jsou lidé, kteří by šli do jakéhokoli extrému, aby využili tak senzačního objevu, jakým je odhalení královské hrobky. Já mám povolení v Amárně kopat. Trvalo mi strašnou dobu, než jsem jej z Maspera vymáčkl, ale on by se už neodvážil mi teď licenci odebrat. Ten člověk je klidně schopen použít takové lsti, aby mne donutil opustit mé vykopávky a zanechal mu volné pole působnosti. Měl by další důvod k vychloubání! Ne že by Maspero byl jediný –“
„Ze všech vašich směšných nápadů!“
„A jaká je jiná možnost? Pokud nejde o útok na místo, jde o útok na osobu. A já nemám nepřátel –“
„Haha,“ ušklíbla jsem se.
„Několika jedincům se nelíbí moje oprávněná kritika,“ připustil Emerson zadumaně. „Ano, troufám si říct, že někteří jedinci jsou tak nízcí, že by na mé dobře míněné návrhy mohli reagovat zahořkle –“
„Jestli vás někdo zabije,“ přerušila jsem ho, „což se zdá být docela pravděpodobné, bude to v návalu vzteku a udělá to klackem nebo jiným vhodným tupým předmětem. Jen mě překvapuje, že se to ještě nestalo.“
„Mám profesní nepřátele, ne osobní,“ trval na svém Emerson. „Walter nemá žádné. Má žalostně mírnou povahu. Jste si jistá, že vás nepronásledují nějací odložení milenci?“
Jeho otázka si nezasluhovala odpověď.
Po chvíli Emerson pokračoval. „Pak to tedy musí být slečna Evelyn, která podněcuje takovou horečnou aktivitu ze strany našeho neznámého nepřítele. Je-li tomu tak, musí události z dnešního večera celou záležitost uzavřít. Jeho lordstvo dostalo košem a odporoučelo se –“
Chřestění oblázků dole na cestě jeho slova vyvrátilo v okamžiku, kdy je vyslovil. Ten krok jsem znala.
Měsíc připomínal velkolepou stříbrnou kouli a byl téměř v úplňku. Stříbřitými paprsky zaléval ztichlou poušť, řeku i útesy. Světlo však nebylo natolik jasné, abych rozeznala Emersonův výraz. To mě hrozně mrzelo.
„Lukáši,“ otočila jsem se, abych uvítala příchozího s vřelostí, již jsem nikdy předtím nedala najevo. „To jsem ráda, že jste zpátky. Měla jsem o vás starost.“
„To je od vás milé.“ Lukáš výmluvně pohlédl za nás, kde seděli Evelyn a Walter. Když se mu od nich žádného uvítání nedostalo, vrá…
