10
I
Brzy po snídani jsme vyrazily. Slunce už bylo na obloze, písek svítil bledým zlatem a i v této časné hodině se leskl tak, že nás oslňoval. Moc jsme toho po cestě nenamluvily. Evelyn od okamžiku, kdy učinila své prohlášení, nepromluvila vůbec. Měla jsem o ni strach, a i když to u mne není obvyklé, nebyla jsem si jistá, jak bych jí mohla od jejích podivných obav nejlépe pomoci. Ne že bych jí dávala vinu za to, že je rozrušená. Většina dívek v jejím životním postavení by se po tom, co ona zažila, už dávno sesypala.
První člověk, s nímž jsme se pozdravily, nebyl nikdo jiný než Walter. Poraněnou paži měl zavěšenou na pásce, ale jinak vypadal docela dobře. Měla jsem radost, že ho zase vidím na nohou. Přišel nás uvítat, téměř běžel. Popadl mě za ruku, ale díval se na Evelyn.
„Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když vás zase vidím,“ zvolal. „Měl jsem na Radcliffa hrozný vztek, když mi řekl, že jste pryč.“
„Nechápu, proč byste si měl dělat starosti,“ oplatila jsem mu jeho srdečný stisk. „To my jsme měly starost o vás. Jak se cítíte? A kde máte bratra?“
„To neuhodnete,“ řekl Walter s úsměvem. „Hádejte.“
„Ani nemusím hádat,“ kasala jsem se. „Emerson využil mé nepřítomnosti k tomu, aby pokračoval na vykopávkách. On je snad dočista smyslů zbavený! Nejspíš zase našel něco úžasného. Co to je? Zase nějaký fragment malby?“
Walter doširoka otevřel oči překvapením.
„Udivujete mne, slečno Amélie! Vy snad čtete lidem myšlenky. Jak to víte?“
„Znám vašeho bratra,“ řekla jsem rozzlobeně. „Když jde o ty jeho povedené staré střepy, je schopný jakékoli hlouposti. Zrovna v tuhle dobu plýtvat časem a energií… Kde vůbec je? Chci s ním mluvit…“
„Tohle dláždění není daleko od toho prvního, které bylo zničeno,“ odpověděl Walter. „Ale –“
„Žádné ale,“ usadila jsem ho. „Vy ostatní se vraťte do tábora. Já dojdu pro Emersona.“
Bez dalších slov jsem se vydala na cestu. Ani jsem nečekala, jestli mne poslechnou. Než jsem došla k Emersonovi, měla jsem už pořádný vztek. Jeho hnědé šaty a zaprášená helma tak dokonale splývaly s písčitým okolím, že jsem jej rozpoznala, teprve až když jsem stála nad ním. Seděl na bobku na zemi a byl tak zaujatý svou prací, že si ani nevšiml, že se blížím. Praštila jsem ho slunečníkem.
„Au,“ pohlédl na mě. „Tak to jste vy, Peabodyová. Samozřejmě. Kdo jiný by člověka zdravil tím, že ho bací po hlavě?“
Dřepla jsem si vedle něj. Tenhle posez se mi zpočátku zdál dosti obtížný, ale už jsem si docela zvykla. Když jsem si klekala, už mi tak nevrzalo v kolenou.
Očistil asi necelý čtvereční metr dláždění. Viděla jsem modrý podklad, který představoval vodu, a na ní plavaly tři nádherně tvarované lotosové květy se zelenými listy, jež lemovaly bílé korunní plátky.
„Tohle je tedy důvodem vašeho tajného plánu,“ poznamenala jsem. „Pošlete mě s Evelyn pryč, abyste zmátl mumii a mohl v klidu pracovat. Díky vám, Emersone, za vaši starost! Jste ohavný sobec… Je to jen marnění času, takhle se hrabat holýma rukama v písku. Takhle to dláždění nikdy neočistíte. Písek vám to stejně zase zasype.“
Emerson se na mne přes rameno nepříjemně ušklíbl.
„Ale no tak, Peabodyová, nedokončila jste, co jste chtěla říct. Jsem ohavný sobec – a dál?“
„Copak ani nejste zvědavý?“ vykřikla jsem rozzlobeně. „To vás ani nezajímá, co se dnes v noci stalo?“
„Já vím, co se stalo.“ Emerson se posadil do písku. „Krátce před rozbřeskem jsem šel k lodi a mluvil jsem s Hassanem.“
Když jsem se na něj teď znovu podívala, uvědomila jsem si, že vypadá unaveně. Měl tmavé kruhy pod očima a kolem sevřených úst nové vrásky. Na okamžik mě to zchladilo. Ale jen na okamžik.
„Opravdu jste tam byl? A co si o tom všem myslíte?“
„Nu, všechno se odehrálo tak, jak jsem očekával. Mumie se objevila a vy jste ji náležitě porazila na hlavu –“
„Já ne, to Lukáš,“ přerušila jsem ho.
„Zdá se, že jeho lordstvo nebylo nijak zvlášť k užitku. Posádku po jeho zhroucení zachvátila naprostá panika. Dokonce i Reis Hassan – který má do zbabělosti hodně daleko, to vás ujišťuju – měl str…
