II
Od chvil, které jsem tu popsala, uplynuly dva roky. Dva báječné roky, plné napínavých osobních i historických událostí. Emersonovy obavy o chrabrého Gordona byly bohužel opodstatněné. V lednu byl ohavně zavražděn, ještě předtím, než dorazily posily. Cíl, pro nějž zemřel, však nebyl ztracen. Šílený Mahdi zemřel ještě téhož roku a naše jednotky už opět vítězí nad povstalci. Můj přítel Maspero z Památkového úřadu odešel, teď jej spravuje pan Grebaut, kterého Emerson nesnáší ještě víc než Maspera. A pokud jde o Emersona samotného…
Sedím a píšu tyto řádky na římse nad známou a milovanou plání v Amárně. Když zvednu oči od papíru, vidím činorodé skupiny dělníků, roztroušené na světlém písku jako hloučky černých mravenců, jak odhalují pozůstatky Achnatonova města. Můj samozvaný Kritik na chvíli odešel, aby dohlédl na odkrývání nějaké sochařské dílny. Našlo se už několik nádherných byst. Není to nutné, protože Abdulláh je skvělý předák, spolehlivý a šikovný. Jak říká Emerson, není nad kapku vyděračství a člověk pak pracuje, jak nejlépe dovede. Abdulláh se nikdy o událostech před dvěma lety nezmiňuje.
Vybavuji si všechno překvapivě jasně a živě, jako by se to stalo včera. Nikdy v životě jsem se tak dobře nebavila. Ano, jistě, občas se vyskytly i velmi nepříjemné chvíle, ale s odstupem času se mi po dobrodružství, nebezpečí a riziku docela stýská.
Museli jsme vykopávky na několik týdnů přerušit. K Emersonově veliké nelibosti jsme museli dopravit zajatce do Káhiry a vysvětlit tamějším úřadům, co se přihodilo. Navrhovala jsem, abychom Alberta nechali v hrobce. Připadalo mi to jako příhodný trest, ale můj nápad se setkal s Evelyniným zděšeným protestem.
Takže jsme se za východu slunce vrátili k naší dáhabíji. Emerson pronesl ke shromážděné posádce skvělou řeč. Muži seděli na bobku na palubě a civěli na něj udivenýma kulatýma černýma očima, když jim vysvětloval, že mumie byla pouhý podvod, že žádná kletba neexistuje a že za celou věcí byla obyčejná lidská bytost. Ve vhodnou chvíli předvedl svého sklíčeného, třesoucího se zajatce. Myslím, že tím, že jim ukázal v poutech Angličana, představitele vládnoucí rasy, vystaveného pohrdání, jako by to byl obyčejný zločinec, si získal jejich oddané spojenectví víc než čímkoli jiným. Lukášova posádka nám nedělala žádné problémy. On si jejich věrnost koupil penězi, a jakmile pramen bohatství vyschl, oddanost vyprchala. Ihned jsme poslali výpravu do tábora. Přivedli žíznivého Alberta a přinesli naše zavazadla a veškeré vybavení. Za mého dohledu přenášeli ubohého Michaela na nosítkách. Ihned jsme vypluli do Káhiry.
Byla to radostná cesta. Velkou plachtu jsme měli svinutou a nechali jsme se unášet po proudu dolů. Měli jsme také několik nehod. Párkrát jsme uvízli na písčině a jednou jsme narazili do jiné dáhabíje, která při srážce přišla o druhý čelen. Vyneslo nám to spoustu kleteb od jejích amerických cestujících. Byly to však nehody, které jsou při plavbě po Nilu na denním pořádku. Jinak se věci ani nemohly vyvíjet lépe. Michael se k mé veliké úlevě začal docela dobře zotavovat. Posádka se překonávala v laskavostech. Kuchař vařil báječná jídla, rozmazlovali nás jako princezny a Reis Hassan poslechl můj sebemenší rozkaz. Na cestu nám svítil měsíc v úplňku a kolem mírně plynula řeka… A Emerson nepromluvil ani slovo.
Čekala jsem od něj nějakou zmínku, ne-li omluvu za jeho ostudné chování – za to, že si troufl – zkrátka za to, že mne políbil. Ale on nejen že nic neříkal, ale vyhýbal se mi s důsledností, která nebyla zrovna příjemná. V prostorách lodi bychom měli být více pohromadě, ale kdykoli jsem vešla do salonu, zdálo se, že Emerson právě odchází, a když jsem se procházela po palubě a obdivovala stříbřité vlnky měsíčního světla na vodě, Emerson zmizel do podpalubí. Walter nebyl k ničemu. Strávil celou dobu s Evelyn. Nemluvili, jen seděli, drželi se za ruce a přihlouple civěli jeden druhému do očí. Walter byl rozumný chlap. Evelynin majetek mu ve štěstí nezabrání. Je možné, že by Emerson…?
…
