4
Myslela jsem, že se panu Lukášovi vyhneme, když ráno vyjedeme nekřesťansky brzo. Podcenila jsem ho. Sotva se na obloze objevily růžové záblesky, sešly jsme do hotelové haly a našly jsme tam čekajícího Lukáše s náručí květin pro Evelyn a mazaným úsměvem, který patřil mně. Trval na tom, že nás doprovodí do Boulaqu. Když nás malý člun převážel ke kotvící dáhabíji, stál na břehu, mával oběma rukama jako semafor a vesele se na nás zubil.
Za všeobecného shonu a radostného hlaholu zaujali muži svá místa. Uvolnili kotvicí lana, veslaři se odrazili od břehu, veliká plachta se vzdula větrem. Vypluli jsme. Naše posádka vystřelila šestinásobnou salvu a ostatní lodě kotvící u břehu jí odpověděly.
Sedli jsme si vysoko na horní palubu pod baldachýn, který nás měl chránit před sluncem. Koberečky, pohovky a stolky změnily tento prostor v útulný salon. Ihned se objevil mladý číšník Habib s mátovým čajem a bochánky. Evelyn již nevypadala tak zadumaně. Seděla zpříma a nadšeně vykřikovala, ukazujíc na zajímavé pamětihodnosti. I ten největší pesimista na světě by se musel radovat z výletu za tak krásného dne. Slunce už bylo nahoře a svítilo z bezmračného nebe dolů. Tváře nám ovíval jemný vánek. Paláce a zahrady na břehu řeky kolem nás zvolna klouzaly jako ve snu a každou minutu se našim dychtivým očím naskytl nový výjev na nádhernou krajinu a velkolepou architekturu. V dálce se zarývaly do modrého nebe hroty pyramid. Bylo tak jasno, že vypadaly jako miniaturní pomníčky vzdálené jen pár metrů od nás.
Seděly jsme na palubě celý den. Byl to pro nás natolik nový a okouzlující zážitek, že jsme se od něj nemohly odtrhnout. V čas večeře se z kuchyně na přídi začaly linout libé vůně. Už dlouho jsem neviděla Evelyn jíst s takovou chutí. Když se začalo stmívat a my jsme se odebraly do salonu, zahrála krásně na piano Chopina. Seděla jsem u okna, kochala jsem se překrásným západem slunce a naslouchala něžným tónům melodie. Tuhle krásnou chvíli si navždy uchovám v paměti.
Jak dny běžely, zažily jsme takových chvil ještě mnoho, ale musím krotit své nadšení, protože bych mohla nedopatřením napsat o našem výletu další z nesčetných cestopisů – o tajemném nočním zpěvu posádky, když jsme kotvili u břehu, o tom, jak si Cookovy parníky navzájem odpovídaly salvami z děl, na návštěvu památek v Dahšúru (pyramidy) a Abúsíru (další pyramidy).
Většina turistů spěchá co nejrychleji po řece nahoru a plánuje návštěvu různých památek na zpáteční cestě. Cesta nahoru proti proudu je obtížná. Jak je čtenáři jistě známo, Nil teče od jihu na sever. Člověk je závislý na severním větru, který v těchto končinách převládá. Pokud ale přestane vát, což se stává poměrně často, musí se spolehnout na svalnaté paže mužů. Když jsme viděly, jak vlečou těžkou loď v bezvětří písčinami, nesnesly jsme, aby se takhle dřeli častěji, než bylo nezbytně nutné. Bylo nám vyloženě nepříjemné vidět ty nebohé chlapíky přivázané k lanům, jako by to byli nějací dávní otroci.
Měla jsem své důvody, proč jsem si přála cestovat co nejrychleji. Temperamentnímu panu Lukášovi se sice nejspíš nepodaří najmout si dáhabíji tak rychle, jak doufal, ale nepodceňovala jsem jeho umíněnost a chtěla jsem si užít několika týdnů v klidu, než nás dohoní.
Mé studium historie mě však přesvědčilo o tom, že obvyklý způsob cestování není správný. Památky v okolí Káhiry patří k nejstarším. Aby se před námi mohly odvíjet egyptské dějiny ve správném sledu, musíme se zastavovat cestou na jih, a ne čekat s prohlídkami pamětihodností na zpáteční cestu. Chtěla jsem vidět hrobky Dvanácté dynastie a chrámy Osmnácté dynastie ještě předtím, než si prohlédnu zbytky pozdně řeckého a římského období. Proto jsem ještě před odplutím z Káhiry vypracovala itinerář a předala ho Reisi Hassanovi.
Podle toho, jak vyváděl, by si člověk myslel, že jsem navrhla nějakou revoluci. Prostřednictvím Michaela mi oznámil, že musíme využít větru a plout až tam, kam on nám dovolí.
V tu dobu jsem už trochu začínala rozumět arabsky a pochopila jsem ně…
