Kdyby nás tak ve "SLOVÍČKU" viděli...
Sotva jsme si vystavěli svůj skautský tábor a trochu si odpočinuli, už se nám nedalo dobře dělat a jak byla jen chvilka volna, rozběhli jsme se po okolí shánět nějaké příhody.
Na dobrém skautském táboře, kde se nepinká jen volejbal nebo kopaná, nýbrž kde je prováděn pořád skautský výcvik, se zažije příhod dost a dost - a ani letos nedaly na sebe dlouho čekat.
Jednou přiběhl Vilda z lesa a hned spustil:
"Tak jsem vám, lidičky, našel v lese na zemi hnízdo, zrovna tady u tábora."
"O je - to tam asi dlouho nevydrží a člověk aby se bál šlápnout do trávy, že je rozšlápne," děsil se někdo.
"A kde je? Kde je?" ozvaly se hlasy nováčků.
"Půjdeme se tam podívat."
"To víte - " odbyl je pohrdlivě Vilda. "Zrovna vám je půjdu ukazovat - abyste vyplašili starou - ne?, vy jste taky - táborníci."
"A jaké je to hnízdo?"
"Když já jsem byl v dějepise vždycky slabý. Hoši se chechtají a poučují Vildu, že je to hnízdo strnada.
"Tak dobře," rozsuzuje nakonec vůdce, "ale ukázat nám to hnízdečko, Vildo, přece jen musíš, abychom viděli, kde je a mohli se mu vždycky vyhnout. To by bylo, aby u tábora skautů, kteří jsou přátelé přírody, nevydrželo jedno ptačí hnízdo!"
"To se ví, to by bylo!" přitakají nováčci samolibě, protože mají radost, že se přece jen půjde po jejich a že se na hnízdo podívají.
Celé táborové mužstvo kráčí za Vildou. Ten je, vědom si své důležitostí, vede neobyčejně slavnostním krokem, levou ruku drží varovně od těla, jako kdyby chtěl zadržet chůzi ostatních
"Tak támhle je to. Pod tím keříčkem."
"Je. A jsou tam vajíčka. Samička na nich sedí. Heledte!"
"Ticho - nevyplašit ji. A nechoďte blíž. Ticho, ticho Vtom - bac - pčich - rána jako z hmoždíře.
"Který skoták to kýchnul?" syčí zlobně Vilda.
"Copak za to můúůžú," vzdychal Koloušek, "dyž sem musel kejchnout?"
"Ona ta samička byla taková zelená!"
"A ty nevíš, co to je?"
Vzhledem k tomu, že se slepička nevyplatila, je Kolouškovi dána milost.
"Tak a teď mazat odtud," určuje vůdce, protože se Kolouškovi už zase nějak podezřele stahuje nosánek a přimhuřují očka. Hoši odcházejí opatrně a rokují.
"Dáme tam dokola kolem provaz na strom, aby tam nikdo nešel, navrhuje kdosi. Dobrá. Kdo má provázky, sem s nimi. Všichni musíte mít přece provázky, vždyť byly předepsány do tábornické výzbroje."
"Já jsem si s nimi vypletl postel!"
"Já dal svůj na vlajkový stožár."
"Můj drží střechu u kuchyně."
Konečně se ale sehnala hromádka s provázky. Navázali jsme je a ohnali s nimi okolí hnízdečka, aby bylo chráněno a nerušeno. Až k provázku se smělo.
Hoši se chodili potom opatrně dívat, co se bude dít dále. Několik dní nebyly žádné změny.
Pak jednoho odpoledne jsme objevili, že v hnízdečku už jsou mláďata. Měli jsme z toho velikou radost a v duchu jsme si pořád namlouvali, že je to také trochu naším přičiněním. Nebýt našeho provázku, hnízdečko by bylo již třeba rozšlapáno.
Pak přišlo v neděli Slovíčko a v něm článek o ptačích hnízdech, jak se musí kol nich opatrně chodit, neubližovat jim, neplašit samičky, atd.
"Kdyby nás tak ve Slovíčku viděli," říkali jsme si, "jak my se tady staráme o své strnádky ...."
Celý tábor pečoval o hnízdo. Každý den přišel někdo se zprávou, co se tam děje. Nejdříve bylo krmení, pak už stará učila mladé poskakovat u hnízda - a když jednou bylo nalezeno hnízdo prázdné, byli jsme tak nějak zaraženi, jako kdyby se stalo neštěstí.
A on to byl zatím jen důkaz, že jsme hnízdečko dobře ochraňovali. Dodrželi jsme 6. článek nového skautského zákona: "Skaut je ochráncem přírody."
