Náš alpinismus
Znáte zajisté pověstný libeňský most, který Hašler učinil nesmrtelným ve své písničce.
Pod ním "vodička se točí" a na něm skoro každou neděli točí se několik skautíků, kteří vyhlížejí své kamarády. Však již také br. Bobr se "nese" dnes v civilu, ale to nevadí. Řadíme se a v několika minutách kráčíme pochodem za zpěvu směrem ke Kobylisům.
Za Libní na návrší rozdělili jsme se na dvě skupiny. První vedl Bobr přímo na skalku, kde je náš cíl, já vedl ostatní oklikou přes Kobylisy. Díky této Bobrově manipulaci a přetržené tkaničce br. Plechého, přišel jsem ovšem se svojí družinou později, takže jsme měli čest "býti přepadeni" od družiny první.
Se svou skupinou jsem měl cvičit šplhání na skálu pomocí lana a hlavně jednoho skauta, který za to lano nahoře tahal! Bobr mi ještě povídal: "A můžeš jim to, bratře Foglare, ukázat první jak se to dělá. Já tě budu vytahovat!"
Tak já, "bratr Foglar kronikář", ustanoven takto za pokusného králíka, málem bych byl tyto špumprnákle a zbyteční namáhání těla zaplatil svým životem. Ale utiš se péro a piš dále!
Br. Bobr hodil mi dolů smyčku a optal se tvrdě: "Tak už? Načež já, pot krvavý z čela utřev, po krásném tom světě se rozhlídnuv a se svými drahými příbuznými v duchu srdečně se rozloučiv, zvolal jsem mužně hlasem velikým:
"NO TAK TEDY - TEDA - UŽ!"
Bobr začal pomalu tahat za zpěvu své oblíbené indiánské písně: "Eu, gonyjamá, gonyjamáááá," a já, opíraje se nohám o výstupky a chvějícíma se rukama se křečovitě drže provazu stoupal jsem tiše po skále z tohoto nuzného světa ku hvězdným výšinám.
Jaký to musel být smutný pohled pro hochy dole, když mě tak viděli mizet v oblacích par ne nepodobného čertu z pohádky dovede si každý jen trochu citlivý čtenář představit. Ještě ted', když sedím už dávno doma u půllitru horké kávy, mráz přejíždí pomně. Ze závratné hlubiny tří metrů slyšel jsem skauta skautu předříkávat nováčkovskou zkoušku:
"Za prvé: znát skautský zákon, význam našeho hesla značky, pozdravy."
"Jo - milý hochu, tohleto všechno ty už asi potřebovat nebudeš," kmitá se mi hlavou horečně a přitom se hledím zachytnout sporé travičky na skále. Skaut dole zatím odříkává dále:
"Za druhé: znát vlajku a znaky republiky československé národní hymny a hymnu skautskou."
"Tu skautskou ti budou hrát, až ti půjdou na pohřeb!" hovořím sám se sebou, nalézaje v tom útěchu.
"Za třetí: umět šest určitých uzlů."
"Jestli kdy zdráv vylezu, do smrti smrťoucí se na ně nekouknu," kormoutím se dále.
"Za čtvrté: použití skautské hole."
"V celém skautském životě by se hůl nejlépe upotřebila na toho, kdo vynašel dnešní šplhání," blekotám ještě v orgii.
A nevím opravdu, čím to bylo - jestli snad třináctá sloka Bobrovy indiánské písně nebo moje přemrzlé ruce, ale fakt je, že jsem spadl hezký kousek dolů (nahoru se nepadá - bohužel), odřel jsem si symetricky kolena a vážně pochroumal podrážku. Tuto moji leteckou nehodu uvítali dole skauti s pochvalným křikem a hned spustili písničku hodící se báječně na mě:
"Rozbité koleno,
klacek jak poleno,
kalhoty na cáry,
boty jak almary."
Bobr, zanechav své třinácté sloky indiánské písně, přidružil se k nim svým něžným basem.
Rozumí se samo sebou, že mne velice mile dojalo jejich uznání mého vlasteneckého počínání, a tak - s novou vírou v život - jsem přece jen na skálu vyšplhal a převzal úlohu bratra Bobra, který šel cvičit svoji družinu v pochodových obratech.
A hochy jsem komandoval: "Jak to lezeš, člověče - pro pět ran do hlavy! Já tadyhle sedmnáctiletý na stará kolena šplhám jako rybička a on ..." ( Tím jsem ovšem nechtěl tvrdit, že by rybičky šplhaly!)
Pak jsme vystřídali svá mužstva a začalo se od repetice. K večeru pak táhli jsme za zpěvu Stromovkou, kde zvláště Vlčata dělala díru do světa.
Po rozpuštění hochů šli jsme my, činovníci, k bratru vůdci, kde byl na počest mého zázračného zachránění života "five 6 clock tea".
A bylo - tuším - již půl desáté, když jsem se s bratrem Bobrem dostal ven do mrazivého vzduchu!
