Nepřítel v táboře
(Hra ve formě povídky)
Vůdcova píšťalka ostrým hvizdem svolávala hochy k náhlému nástupu. Někteří prali své prádlo, jak bylo dnes na programu. Nechali všeho a hned přibíhali od řeky. V kuchyni hoši z denní služby radostně práskli nedoloupanými brambory a úprkem se ženou k vůdci. Z lesa, kde sbírali roští, se vyřítili tři jiní hoši.
Byl nutný ten spěch, neboť signál k nástupu nestrpí odkladu. Do třinácti vteřin po signálu musí být každý v nástupu, ať byl kde byl a ať dělal co dělal. Proč zrovna do třinácti vteřin, to je jiná kapitola.
Vůdce již mluvil: "Hoši, vloudil se mezi nás nepřítel. Je jím někdo z vás. Ten někdo má za úkol během tří hodin vytrhnout odsud ze země tento žlutý praporek a utéci s ním na druhou stranu řeky...."
"A kdo bude tím nepřítelem?" ptá se zvědavě Jirka Říhů.
"To víš, to se ti zrovna řekne," chechtá se Zub, "abys ho hlídal krok za krokem, viď?"
V tom vězí právě ten vtip," vysvětluje zase vůdce.
"Nikdo z vás neví, kdo nepřítele bude představovat, jen právě ten, jemuž jsem úkol nepřítele svěřil."
"Klucííí....", křičí Koloušek, "to bude jistě Mirka Kaizlú, ten umí z nás přece nejrychleji běhat....."
"Přes řeku se, holenku, ale musí také plavat," usazuje ho Špígl, plavecký rekordman.
"Já si zkrátka u toho praporku tady sednu," rozumuje Hapík, "a nehnu se odsud. A uvidíme, jestli nepřítel bude mít odvahu před nosem mně praporek vzít a utíkat."
"Ale to přece není žádná hra," podezřele bouřil Sopka, "to pak do smrti praporek nikdo nemůže vzít!"
"A jéje jej" - řehoní se táborové mužstvo - "nepřítel promluvil. Sopka se prozradil. Sopka měl dělat nepřítele, proto má takový strach."
"Náhodou to nejsem," brání se uraženě Sopka. Ale podezření je zaseto.
"Můžete si mě hlídat, můžete," trucuje naoko Sopka a je při tom trucování ještě legračnější, než kdy jindy.
"Praporek zblízka hlídán nebude ani být nesmí," rozhoduje vůdce, aby zabránil pokažení hry. "Každý, jděte po své práci, chvílemi k praporku pohlédněte, ale žádné seděni u něho."
Hoši se rozcházejí. Tři hodiny má nepřítel možnost ukořistit praporek. Za tři hodiny se pozornost otupí, hoši zapomenou, nevšimnou si....
Prozatím kuchaři mají u kuchyně hlídku. Střídají se v seděni a hledění na praporek. Je od nich asi třináct metrů daleko. No - ale dohnali by ten rozdíl, než by nepřítel doběhl křeče?
A Jaromír tadyhle je výborný plavec, dožene ve vodě každého. Ale kdoví, jestli "nepřítel" není právě někdo z nich -kuchařů. Tady naoko sedí s nimi, hlídá, rozumuje, dělá jako by nic a potají kuje plány a číhá na vhodný nestřežený okamžik.
Dole u řeky při prádle mluví hoši také o té věci.
"Tulku, přiznej se," škádlí chudáka Tulčinu, "že jsi nepřítel, viď?"
"Kudy poběžíš - Jendo?" útočí hned na jiného. Všude je plno hovoru o nepříteli.
Praporek zatím svítí a svítí svou žlutí na zelené louce. Větřík si s ním pohrává - teď na něj usedlo nahoře kovově zelené sídlo. - Květiny se kývají kolem v trávě, jitrocel voní, včely bzučí svou uspávající písničku, dopolední slunce jiskřivé září.
Voda se třpytí, že až oči přecházejí. Za půl hodiny přijde na program koupání. Hoši se těší. Nejraději by vpadli do vody už teď. Ale řád je řád a ten se nesmí překročit. Když tu není vůdce, nikdo se nesmí koupat.
Někteří mají už vypráno. Teď budou bílit. Rozprostřou vyprané kusy prádla na čisté trávě a když dosychá, pokropí je vždy vodou. Skautský kroj nebělí, aby příliš nevybledl. Ten pak po vyprání jen krásně vyžehlí. Ano - mají zde na táboře s sebou tři žehličky. Inu - pořádný skaut musí být stále jako "ze škatulky", to už je v 2. pražském oddíle takovým zvykem. - Jsou hoši, že tady na táboře si perou a žehlí svůj stejnokroj každý třetí - čtvrtý den, ač ho oblékají jen ráno několik minut, když je ranní hlášení a vztyčení státní vlajky nebo když jdou na nákup do městečka.
"Uáááá - holááááá - necháš to - nepřítéééél....."
Tichá říční zátoka se rozhlomozila divokým křikem. Na louce se mihl hnědý stín, ozval se zmatený dupot bosých nohou z několik…
