Indiánské léto
(Ze skautského deníku)
Znáš smutnou náladu podzimních dnů, kdy jeseň v pestrých barvách teskně usmívá se nad umdlévajícími silami přírody? Když po stříbrolesklých vláknech pavoučků posílá své pozdravy do hor v mlze? Znáš tesklivý hukot ve starých stromech a olších u zelené vody? To vítr zpívá píseň podzimu .... Ranní tmy a mlhy rozptýlily se ze strnisek a posečených luk a do šedé vrstvy mraků udělalo si okénko podzimní slunce. Takové jasné, zlaté, a přece již chladné! Jeho úsměv propadl barevnou pokrývkou listů do nízkého lesa na povadlý mech. Poláškoval s dlouhým pruhem "babího léta" uvázlého v křoví, pak skulinou spadl do stanu a díval se na spáče.
Však již také hlídka hlásí nový den.
"Myslím, že bys měl vstávat, Karle!" pošťuchuje kuchaře Venda, který, jak Pán Bůh dá, myslí jen na prozaické věci.
"Jo, jo, není to nic platno", zabroukl si vrchní kuchař, obrátil se pohodlněji a - spal zase dál. Konec jeho spánku učinil však Jenda, který mu zatroubil signálkou poblíž ucha. A za chvíli již bublá voda v kotlíku na čaj!
"Tohle je letos asi poslední noční výlet", praví u ohně se ohřívající Fakír, náš nanejvýš vážený bratr vůdce.
Stoupám na mírné návrší a jasným vzduchem pohlížím do daleka na českou zem a mám touhu rozběhnout se až tam, kam zrak můj nejdál vidí ...., tam daleko ..., přes černé potoky do usínajících lesů, v nichž voní zetlelé Ústí, k rybníkům, pokrytých jimi co barevným rouchem, jak smetl je tam nelítostný vítr z vysokých stromů.
V topolech u silnice se naříkavě ozvala vrána. A zase ticho. Smutné, a přece uklidňující ticho. Na kopci zaorává sedlák a po chvíli donese nám slabý větřík zvonivý klapot jeho stroje.
Dopoledne jsme strávili většinou v ležení, ale odpoledne nás již zlákala bezprašná silnice. (A řekl bych i "bílá silnice", kdybych se nebál poznámek o odrhovačkách!)
Sbalili jsme stany, zahladili stopy po ohništi - a šli. Jaká to rozkoš, brodit se závějemi spadlého listí, jež šustí pod našimi kročejemi! Někdo začal zpívat, Venda sáhl do pouzdra po mandolíné a za chvíli již třepetá se pochodová písnička:
"Vandrovali dráteníci,
vandrovali po silnici,
Trenčín, Trnava,
růže voňavá opadává."
Víte, jak za zpěvu ubíhá cesta?! Číslované mezníky couvají dozadu, bílé patníky se jen míhají. Když jsme přezpívali všech 26 pochodových písní, jež známe, a Jenda chtěl znovu začít tu "drátenickou", prohlásil Míla rezolutně, že už dál nejde, poněvadž prý má hlad. Na otcovské domluvy vůdce přistoupil konečně na návrh, že bude odpočinek až v lese, který se právě vynořil na obzoru.
Na poli vznesl se obláček dýmu. Pasáčci hus si zapálili suchou nať a ve žhavém popelu pečou zpaběrkované brambory. Z luk létají "dráteníci", okřídlená seménka odkvetlých pampelišek.
"Koukejte - koukejte - hele hóo - " chrlí ze sebe najednou příval slov a ukazuje na ušáka, upalujícího přes silnici do strnišť. Všichni se za ním díváme se zájmem.
"A pro pět ran do hlavy, to budu mít zase smůlu!" křižuje se pojednou Ondra, jehož příslovečné nehody dobyly mu naší úcty.
"Přeběhl mi přes cestu!"
Pak náš zájem upoutal sadař s koši jablek. Seskupili jsme se u nich jako vosy na medu. Míla, protože to nemohl vydržet, koupil si hned dvě kila a dobromyslný dědeček se dlouho ještě za námi díval, probručuje si při tom do učouzené fajfky:
"To sou kluci, to sou kluci, jen aby jim potom něco nebylo!"
Druhý tábor jsme rozbili na malé pasece u silnice. Nebe se opět zatáhlo chmurnými mraky a sluneční záře běží z polí.
Sedím s Rudou ve fialovém vřesu a pozoruji, jak se na obloze bourají hrady, jak se staví nové ... A pod nimi odlétá do dálných zemí z útulných hnízd veliké hejno vlaštovek.
"Kam se asi až dostanou.... a kolik se jich vrátí," hovoří vedle mne Ruda a jeho modré oči snivě hledí za mizícím houfem všedi.
V pozadí paseky - před vysokým lesem - rozvily svou rudou nádheru jeřábové keře. Vše zde dýchá mírem, odumíráním a--------
Avšak náhle konec kouzla a poezie!
Někdo mi přeletěl přes hlavu zezadu (byl to chudák Ondra)…
