Zákon proti zločinu
Ve čtvrtek mě to napadlo ...
V pátek jsem celou věc začal promýšlet, sobotní odpoledne a noc ze soboty na neděli padly na propracování nápadu a v neděli ráno z vlhkého mrazivého počasí běhal jsem po Letné, zapisoval některé obchody, měřil vzdálenosti na kroky, načrtával plánky ulic, zakresloval do nich poznamenané obchody a při tom všem jsem si ustavičně dýchal na zkřehlé ruce.
Lidé si mne s mými lejstry a rýsovací podložkou nedůvěřivě prohlíželi, vrtěli hlavou, otázka chvěla se jim na rtech, ale neodvážili se mě zastavit v šíleném pobíhání ulicí.
Jedni si šeptali, že ten mladej už vyměřuje tu podzemní dráhu co se tam má roku 1984 stavět. Jiní zase tvrdili, že tudy má téci Vltava a já prý měřím koryto, aby "to" nikomu neteklo do sklepa. Ale nic mě tak při mé namáhavé přípravě hry nerozzlobilo jako rozespalá babka, vyhlížející z okna vedle svého hokynářství, jež jsem si právě poznamenával coby opěrný bod naší hry.
Babka mně totiž koukala do plánku, div z okna nevypadla, pak si významně zatokala na čelo (čímž zřejmě vyjádřila své pochyby o mém zdravém mozku), plivla po mně a zavřela hněvivě okno.
Před polednem jsem už byl doma, zpracovával přinesený materiál, překresloval všechny plány, stříhal zatykači listy, zalepoval ústřižky.....a ve dvě hodiny v klubovně začala hra. Hra na život a na smrt, při které tuhla i nejotužilejším hochům krev v žilách.
"Dávejte, hoši, dobrý pozor," začal jsem slavnostně, "neboť je to hra strašně spletitá. Tak spletitá, že se mně až samotnému z toho točí hlava...." Po tomto úvodu spadl Skaukům samým napětím z lavičky, ale já pokračoval:
"V Chicagu se usídlila rota lupičů a nejobratnější detektivové byli proti ní bezmocní. Plešatý pan policejní ředitel si přál mít vlasy, aby si je mohl rvát zoufalstvím (taková věc hrozně pomáhá) a strážníci byli již celí usoužení. Až jednou se detektivové dozvěděli, že lupiči vyjdou do jistých chicagských ulic a tam že si budou vyhlížet nové obchody, jež by mohli vyloupit".
Na to spadl Skukům podruhé z lavičky a nováček Olda Beňačků poznamenal:
"Himbajs, tohle začíná lip než Cliftonovka...!"
Ale nejlepší ze všeho teprve mělo přijít. Pravil jsem slavnostně:
"A nyní si, hoši, představte, že jsme v Chicagu a že polovina z nás jsou oni tajemní lupiči, druhá polovina pak zoufalí detektivové."
"To je opravdu originál Váša," pronesl Mýval naše oddílové úsloví obdivu.
"Někdo se však honem musí ostříhat dohola, aby mohl dělat toho plešatého ředitele..."
A aby představa lupičského Chicaga byla aspoň trochu výstižná a živá, vystřelil někdo u kamen z dětské pistolky. A já pokračoval:
"Každému lupiči odevzdám nakreslený plánek ulice, pro každého jiný, podle kterého se musí ubírat. V plánku jsou zakreslené určité obchody a ty si musí lupič zapsat jejich plným jménem, jak zní vývěsní tabule. Ale teď pozor....", pozdvihl jsem výstražně hlas jako maminka, když nese z trouby koláč a někdo jí stojí v cestě.
"Někde blízko takového prvního naznačeného obchodu je skryt detektiv, jehož jedinou snahou je, aby vypozoroval, které obchody si lupič zapisuje. Lupič musí prohlížení obchodů provádět postupně podle plánku. Přitom však nenápadně. A jméno obchodů si musí zapisovat pokud možno dál od jeho místa. Tím ovšem vzniká pro něj nebezpečí, že zapomene přesné znění vývěsní tabule a ztrácí body."
"Detektiv nezná cestu, kterou se lupič bude ubírat, neboť nemá jeho plánek. Musí tedy lupiče stále stopovat a ztratí-li jeho stopu, musí odejít na pravou stranu Kostelního náměstí, kde bude čekat do čtyř hodin na další události."
"Lupičovi nesmí trvat procházení ulic a zapisování obchodů podle plánku déle než do čtyř hodin, kdy už musí být na levé straně Kostelního náměstí, kam všechny plánky nakonec vedou. A tím končím první část hry."
Sotva jsem domluvil, byl jsem zaplaven tisícerými otázkami, jako například:
"Co bude dělat detektiv, když ho začne bolet břicho?"
"Co když potká lupič svého tatínka a on mu nakáže jít domů???"
"Co udělá detektiv, když ho …
