Rozsouzený spor
(Příhoda z lyžařské výpravy)
"Už jsou tady," oddychl si starý horal, když v šeru uviděl sjíždět ke své chatě výpravu hochů-kautů, a spěchal do světnice sdělit tu zprávu.
"Skauti lyžaři už jsou tady." Vyběhl zase ven s rozžatou lucernou.
Před chatou, zpola zavátou sněhem, už je živo. Z večerních stínů už se vynořilo asi patnáct postaviček na lyžích se svým vůdcem. Ani teď, po dlouhé namáhavé jízdě, jim nezamrzl smích a vtip.
Mášovi někdo nasypal při odepínání lyží trochu sněhu za krk (byl to docela určitě Pecha, ale dělá "jakoby nic") a Jangovi schovali jednu odepnutou lyži za hromadu sněhu, zatímco si pracně odepínal druhou.
"To přece není možné, že bych přijel jen s jednou lyží..." směje se Jang, ale v duchu už ví, kolik uhodilo a hledá lyži na všech stranách. Tříska mu ji "náhodou" našel.
Ale konečně jsou hoši pod střechou. Světnice je jimi zaplněna. A teď přichází na stůl polévka. Hoši povídají, mluví jeden přes druhého a ti, kteří jsou prvně na horách s lyžemi, mají "nejvíce rozumu". Debatují, jaký vosk je lepší na "firn", jaký na prašan nebo na lepicí sníh, umlouvají si, že si udělají zítra skokanský můstek - počkat - nelekejte se - jen docela takový malinkatý můstek, jen několik decimetrů, aby viděli, "co to bude dělat."
U druhého konce dlouhého stolu Ala dává k lepšímu historku, jak vloni zabloudili ve sněhové vánici. Racek mu visí očima skoro na ústech a pořád jen říká: "jejda - jejda, no ne."
Horký čaj a nějaká sladkost z tomy zakončí večeři. Hovor se ztlumil, každý se něčím zabývá. Máša už zase čte. Vyštrachal tady někde pohádky a z nouze mu jdou docela k duhu. Mílek se Zlatohlávkem si vyměňují známky. Ani tady toho nemohou nechat, ti staří partykové1. V koutě několik podnikavců umlouvá ten zítřejší můstek. To se ví, že Flik musí být u toho, ten osvědčený "technik".
A najednou se od druhého stolu šíří nějaký hlasitý hovor. A je prudší a prudší, vypadá to už skoro jako nějaká vážná rozepře. Vůdce jde zneklidněn ke stolu. Není v dobrém skautském oddílu zvykem, aby se hoši mezi sebou hádali.
Jirka s Vendou tam hrají dámu. Před chvílí si ji vypůjčili zde v chatě. Oba jsou ve hře odborníci, v létě na táboře pořádali tolik turnajů a vždy byli střídavě oba první v žebříčku. A teď se nějak nemohli dohodnout. Jirka už má skoro až slzy v očích.
"Táhnul jsi, Vendo, dvakrát místo jednou ... a připravil jsi mne tak o tři kostky ... opravdu jsi táhl dvakrát... tadyhle s tou a zde s tou také ..."
Venda se ohrazuje: "Ne, to jsi špatně viděl. S tou první jsem netáhl, držel jsem na ni jednu ruku a pak jsem si to rozmyslel a táhl druhou ..."
"Ale to není možné ..."
"Je to možné, proč by nebylo, máš se lépe dívat..."
"A ty lépe hrát..."
Vzrušení a nedůvěra k tvrzení druhého stoupala na obou stranách.
A pak do toho zasáhl vůdce: "Rozsoudím vás, hoši. Můžeš, Jiříku, tvrdit o Vendovi, že by úmyslné hrál nepoctivě?"
Jiřík byl zaražen. "Ne - to nemohu -" soukal ze sebe.
"A ty, Vendo, můžeš říci o Jirkovi, že se chce svým tvrzením zachránit před prohrou?"
"Ne - to jistě nemohu ..."
"Tak vidíte," pokračoval vůdce. - "Zřejmě u někoho z vás dvou se zde stal omyl, nevíme jen, u koho. A víme, že to byl opravdu omyl a ne úmyslnost. A omyl si musíte navzájem odpustit, jako byste si odpustili, když jeden do druhého neúmyslně vrazíte. Každý z vás si uvědomte, že jsi to možná ty sám, který se zmýlil, a i když se zmýlil druhý, že to neudělal schválně. Rozhodce raději kostky a hrajte znovu ..."
Oba s tím souhlasili a jsou rádi, že mezi nimi bude zase mír. Ale už nehrají.
U kamen začal Jaromír s Gaučíkem zpívat. Druzí se přidávají pomalu, až zpěv upoutal všechny. Hoši se rozezpívali tichými, trojhlasně zvučícími písněmi.
"Pod tím naším okénečkem" - "Zelení hájové" - "My plujem dál a dál" - "Boleraz". Teď není chvíle na břeskné pochodové písničky. Hoši to cítí, nikdo takovou teď ani nezačne. Vůdce stáhl knot u petrolejky. Do tmy vybíhá jen červená záře kamen. Nálada táborových ohňů se snesla mezi hochy.
A k…
