Jeden život (Vilém Závada)

A přece

Už jsem jako veřejná zpovědnice, 
co lidí chodívá se ke mně zpovídat. 
Beru na sebe všechny hříchy světa, 
jak mám z nich potom rozhřešení dát?

Už jsem jako veřejná nemocnice,
kde není volný ani jeden kout.
Sám trpím všemi chorobami lidstva
a každý nemocný chce ve mně ulehnout.

Už jsem jako ty městské hřbitovy, 
co leží ve mně mrtvých, kost na kosti. 
Dlouhým schodištěm hrobů sestupuji 
dolů až na dno, na tržiště marnosti.

Já také denně stokrát umírám, 
uvnitř jak ohořelé dřevo zčernalý. 
Nemyslím ale na nářky a na máry, 
spíš na snoubení, kolébky a chorály.

Tam, kde se lidé svíjejí a reptají, 
ukazuji jak střelka u kompasu 
vždy na sluneční stranu života, 
na jeho vznešenost, na jeho krásu.

 Hledívám dlouze k ozářeným vrcholům, 
až rozpustí se ve mně všechen kal. 
Už necítím křehkost a bídu člověka, 
když první kroky k hvězdám udělal.

Nasednu jednou do podzemní dráhy, 
abych si našel poslední svůj byt. 
A z něho potom budu zemi žehnati, 
že směl jsem na ní aspoň chvíli žít.

— 1 —

---

Zvony

 
Už mi zvony vyzvánějí
umíráčkem truchlivým,
ze spaní mě probouzejí,
když na márách trouchnivím.

Že ty zvony nezvonily
na všech věžích vášnivě,
z dřímoty mě nebudily,
dokud jsem byl na živě.

— 2 —

---

Dolování

Rád bych si vyjel občas ven, 
do Moskvy nebo Itálie, 
sedával na terasách kaváren, 
prohlížel slavné galerie.

Rád bych se slunil u moře, 
sál všemi póry lásku 
a potom v hrdé pokoře 
šel — jako na procházku.

Nemohu dělat, co bych rád. 
I láska ode mne dál kluše. 
Jak za trest musím dolovat 
ve sloji vlastní duše.

Když plamen vyšlehne v mé strofě 
a když ji ohněm zachvátí, 
je to jak v důlní katastrofě 
a ta mě v popel obrátí.

— 3 —

---

Po dešti

Se střech pokojně stoupá dým. 
Vzduch je pln šťavnaté vůně. 
Za chvíli bude večeře.

Obloha v modré zástěře 
s váhami duhy na ramenou 
pomalu sestupuje dolů

a chvíli postojí opodál žen,
jež přicházejí k studni pro vodu.

— 4 —

---

Posvícení

Františku Branislavovi

Amplión chrčí staré odrhovačky 
a do nich vřeští dětská trumpeta. 
Točí se kolotoč, houpají houpačky, 
až jásot ve vzduchu se třepetá.

Po naleštěném parketě
dvojice s rozpálenou tváří
nehlučně v tanci plují,
na vlnách valčíků se pohupují
a v mladé lásce září
jak na té nejšťastnější planetě.

Též u tomboly a u střelnice 
je o pouti vždy tlačenice. 
Lidé si šlapou na paty, 
kdekdo chce býti bohatý, 
jenomže nad mzdu milejší je 
každému výhra z loterie.

Já také jsem se kdysi sázel, 
když s přáteli jsem koulí házel, 
až mé vysoké štíhlé dny, 
zářivě klidné poledne, 
dnes jantarově průhledné, 
na zemi leží jako kuželky
 a já je v dobách mladosti 
porážel jen tak z bujnosti.


Též já jsem s přimhouřeným okem
nejednou na terč zalícil,
vždy aspoň jedním brokem
chtěl jsem zasáhnout cíl
a zvláště srdce jedné ženy,
až pocítil jsem jeden den,
že sám jsem v hloubce zasažen
a ne prskavkou z posvícení.
Zbloudilá střela ve mně tkví.
Ta rána je mé bohatství.

Smolaři, i vy, šťastní hráči, 
já nebudu už s vámi hrát. 
I já mám karty vyložené 
a mohu také ve hře brát, 
však na duši mě něco tlačí 
a osud mě též k tomu žene, 
svůj život v sázku dát.

Nechtějte mě už obírat 
jen krejcar za krejcarem, 
vždyť stejně chci se odevzdat 
a jen tak darem.

Netlučte mi už na stůl pěstí, 
vždyť já vám vše, co mám, 
rád z celé duše navždy dám 
jak chudák, jehož potká štěstí.

Toužíte vždy co nejšťastněji žít 
a sázíte jen po korunce. 
Chcete své štěstí v kapse mít 
a chcete ho mít plný byt, 
aby vám svítilo a hrálo 
a ve všech pokojích vás hřálo 
a pořád je vám všeho málo 
a já bych vás chtěl prozářit 
zlatým pokladem slunce.

Po boku země luna pluje 
a země s chladným potem rosy 
se dál tak lehce pohupuje, 
když otáčí se kolem osy

a já s ní jak na kolotoči, 
jen něco stahuje mě dolů. 
Nejednou se mi hlava zatočí 
jak od těžkého alkoholu.

 Odněkud ze tmy půlnoc bije 
a hudba k tanci ustává.

V srdci zní dál ta melodie,
vzdálená, tichá, houpává
a jako valčík světobolná.
K hrdlu se zvedá sladký tlak
a něco rozjíždí se zvolna,
jak by se dával do pohybu vlak,

— 5 —

---

Venkovská žena

Ať jenom pyšně klapají ti dřeváky, 
tvá duše venkovská vždy ráda do nich
      vklouzne,
když musíš třebas o půlnoci vstát 
a zajít přes dvůr do chléva, 
kde kráva táhle do tmy zabučí, 
řetězem řinčí po žlabu 
a rohy bije do stěn, 
jako by měla z něčeho strach.

Ty jenom vstoupíš do stáje, 
zavoláš na dobytče jeho jménem, 
žilnatou rukou pohladíš je po hlavě 
      jak matka

a kráva s pokojným a moudrým okem 
a s odvěkou vážností tažných zvířat, 
upokojena lidským hlasem, 
vděčně ti olizuje ruku drsným jazykem 
a vdechne do tváře svůj horký dech, 
vonící po rozkvetlém jeteli.

Má jemný čich i kočka zatoulaná. 
Plačtivě naříká jak dítě u dveří,
i když jí v očích fosforeskují
      zelená světla
jak tygru, číhajícímu v houštině. 
Přitře se k tobě nesměle, 
lísá okolo sukní a vrtí na pozdrav, 
jako by dobře cítila, 
že ty ji neodeženeš 
a že s ní budeš jednat jako s člověkem.

A co to zjara přisypáváš zemi, 
že ani choulostivé rostliny
      se u tebe netrápí 
a neutíkají pryč z pole?

Nikde ti dosud nepostavili pomník, 
nepíší o tobě v novinách,

však
u vás na vsi
země
se kolem tebe točí.

— 6 —

---

Žně

Zavály horce syté vůně léta, 
voňavé trávy sladce mrou. 
Rozpálen zpěvem skřivan vzlétá 
a pole třeští nádherou.

Umdlená řeka přestává už téci, 
tající vzduch se žárem chví, 
kameny žhnou jako v chlebové peci, 
dozrála žatva, je čas žní.

Nastal ten čas, kdy věci jsou tak prosté, 
že suchý, drolící se klas 
nakloněn k zemi žádá: ženci, koste 
hned u kořínků, prosím vás.

Teď zlato vyzařuje všechna země 
i na cestách zezlátne prach 
a žebřiňáky, sluncem naložené, 
praskají těžce v nápravách.

Najednou nebe pod mračny se skryje, 
na mezi chví se v bázni strom 
a lidé, s kterých pot se jenom lije, 
pracují, jak když bije hrom.

— 7 —

---

Zimní večer

Na nebi tma se slabou září hvězd.
Mrzuté slunce zašlo za obzor
a nezanechalo po sobě vzpomínky.

Stromy za den zešedivěly jíním.

Po bílém sněhu černé postavy 
spěchají beze slova domů.

A v tobě je jak o vánocích 
na ulici plné rozsvícených lamp 
a ozářených výkladů, 
kolem nichž hustě sněží.

— 8 —