LIST SEDMÝ
Marcus Tullii.
OPĚT TOBĚ píši, Tullie, jako bych tebe pozdravoval. Můj dobrý učitel na Rhodu mne vychovával tak, abych si byl vědom, jak klamavá je lidská paměť a jak brzy se věci v mysli zmatou a smíchají a chronologie příběhů se zapomene. Vždyť i diváci jedné události se na ni pamatují různě a svědčí o ni každý jinak podle toho, co vzbudilo jeho zájem. Proto píši, abych si pamatoval, jak a v jakém pořádku se všecko stalo.
Začal jsem psát v předvečer sabatu, když se zavřely brány chrámu s“ velkým hlukem, jehož dunění se neslo nad městem daleko až do vzdálených údolí. I přes den sabatu jsem setrval ve své jizbě a psal, neboť Židé vyžadují i od cizince, aby respektoval jejich sabat a neběhal po ulicích. Sami jdou pouze do synagógy, oblečeni v sváteční roucho, modlit se a naslouchat čtení písem. Počet jejich kroků je pro den sabatu rovněž určen. V chrámě konají sice jejich kněží dvojnásobné oběti, tak mi bylo řečeno, ale to se nepovažuje za porušení dne odpočinku.
Před západem slunce, kdy sabat ještě trval, přišel mě navštívit centurio Adenabara. Neměl přílbu na hlavě a byl v syrském plášti, aby nebudil pozornost na ulicích, těžce oddychoval a pravil:
„Co chybí tvému pokoji? A jsi ještě vůbec živ a zdráv, když jsem po tolik dní o tobě neslyšel? Není nudnějšího dne nad židovský sabat, nemůžeme ani pochodovat, ani cvičit v cirku, jen abychom neurazili Židy pochodovými kroky. Nabídni mi krapet vína, neboť v Antonii je víno dnes pod zámky. Jinak by se legionáři nudou poprali, nebo by šli opilí do města a škádlili Židy prasečími uchy.“Můj Syřan se o mne dobře postaral: aby mne udržel v klidu a v dobré náladě, přinesl mi džbán galilejského vína, jež vychválil, že je ze všech vín nejzdravější. Nestoupá prý příliš do hlavy a nekazí žaludek, a aby se uchovalo, nemusí se míchat do něho pryskyřice, pokud se včas vypije a nezmění se v ocet.
Adenabara se hltavě napil, otřel si ústa, pohlédl pozorně na mne a konstatoval: „Změnil jsi zevnějšek, takže ani nejsi od pořečtěných Židů k rozeznání. Nechal sis narůst vousy, prsty máš potřísněné černidlem a v očích máš výraz, jenž se mi nelíbí. Co tě trápí? Snad ti přece jen nezmátl hlavu židovský Bůh bez obrazu, jak se tak často stává cizincům, kteří sem přijdou jako cestovatelé, aby spatřili chrám, ale potom začnou přemítat o věcech, jež hlava obyčejného člověka nevydrží? To vydrží pouze hlava židovská, poněvadž je od dětství vychovávaná rozumět tomu Bohu a v dvanáctém svém roce je tak Bohem utužená, že nepotřebuje již pomoc rodičů ani při žehnání chleba, ani při modlitbě.“
„Příteli Adenabara,“ řekl jsem. „Spolu jsme viděli a zakusili jakési věci. Proto přiznávám, že je má hlava zmatena i že se již za to nestydím.“
Avšak on mne živě přerušil: „Oslovuj mne raději mým římským jménem, neboť se nyní raději cítím Římanem než kdykoli dříve. Mé římské jméno je Petronius. Tím jménem podpisuji příjem mzdy před quaestorem legie a dostávám na ně písemné rozkazy, kdykoli někoho napadne napsat rozkaz na voskovou tabulku. Pohleď, mám možnost stát se velitelem celé kohorty a odejít do Gallie nebo Hispánie a snad jednou i dokonce do Říma. Proto se snažím vylepšit svou latinu a zvyknout si na své římské jméno.“
Opět se po mně zkoumavě podíval, jako by odhadoval, nakolik je má hlava zmatena i nakolik se může odvážit mi věřit.
„Pro mne jsi Adenabara,“ řekl jsem. „Neopovrhuji tebou pro tvůj syrský původ. Ani Židů se nestraním, ale snažím se objasnit si jejich zvyky i víru. Ale divím se jen, proč tě neodvolají do pouště ke strážní službě, nebo až tam, kde jsou skythské šípy na dosah. Rychleji bys tam vypustil ducha, takže by se již nikdo netrápil kvůli tomu, co víš.“
„Co blouzníš o tom, co já vím? Máš to pořád v hlavě pomíchané, či je to proto, že již od rána popíjel tohle dobré víno?“ vyčítal mi Adenabara něžně. „Ale pravdu máš, cítím se skutečně důležitějším člověkem než dřív. Ale nemluv mi o poušti, neboť poušť oslepuje, a i ten nejotužilejší muž má tam vidiny. Jízda na velbloudu budí…
