LIST DEVÁTÝ
Marcus Tullii.
KDYŽ JSEM se pozdravil, byl jsem sláb a posmutnělý. Do srdce se mi vplížila myšlenka, že moje onemocnění, jež bylo až životu nebezpečné, znamenalo vlastně varování, abych se nevměšoval do tajemství, jež se mne netýkají. Setrvával jsem ve své jizbě a nenavázal jsem styky s ostatními lázeňskými hosty, ačkoli jich bylo hojně v tomto proslaveném městě i z mnohých zemí i ze všech národů. Většinou byli bohatí a léčili si choroby z přepychu a pohodlného života, ale byli mezi nimi i vyšší římští vojenští velitelé, kteří se hojili z následků táborového života.
Cvičil jsem a dal si hníst tělo, ba pozval jsem si i kadeřníka, aby mne učesal po řeckém způsobu. Svěřil jsem mu také svůj vous a vytrhal mi i chloupky po celém těle, ačkoli mi bylo to všecko přece jen lhostejné. Snad jsem se choval jako uražené dítě, vždyť jsem byl upřímný a nezasloužil jsem si takového trestu. Také jsem vzpomínal na tebe, Tullie, sice jen občas, ale jinak než v Jeruzalémě, přesto jsem po tobě toužil. Hloupá Marie mne unavovala, ježto dosáhnuvši mého uzdravení svým věrným ošetřováním, byla příliš spokojena sama se sebou a domnívala se, že mne vlastní.
Tehdy nastal v lázních neobvyklý ruch a Marie si pospíšila, aby mi pověděla, že z Caesareie sem přibyla manželka prokurátora Pontia Piláta a bude se koupat v teplých zřídlech. Se střechy jsem pozoroval její nosítka a doprovod. Kromě legionářů poslal Héródés Antipas i své jezdce v rudých pláštích, aby ji doprovázeli od galilejských hranic až do Tiberiady. Byl pro ni připraven letní palác a v jeho krásné zahradě měla zvláštní koupací nádrž sama pro sebe.
Věděl jsem, že Claudia Procula postonává i že je rozcitlivělá jako tak mnohé ženy na prahu stáří, ačkoli si to ani samy ještě nepřiznávají. Bezpochyby nutně potřebovala koupele a podnebí Galilejského moře na prahu léta bylo zajisté nejsvěžejší a nejpříjemnější z celé východní části Středozemního moře. Přicházeli totiž lázeňští hosté do Tiberiady zásluhou representanta, či spíše náhončího Héróda Antipy až z Damašku, ba až z Antiochie. Přesto jsem tajně v mysli podezříval Claudii Proculu, že měla k náhlé cestě i jiné důvody.
Po dvou dnech jsem podlehl své nenapravitelné zvědavosti a napsal jsem jí dvojitou voskovou tabulku, zda ji smím navštívit. Sluha se vrátil brzy a řekl mi, že byla Claudia Procula mým listem velmi překvapena a zároveň potěšena. A jsem jí vítán, až mi to má noha dovolí.
Kvůli své noze jsem se dal nést v nosítkách zahradou letního paláce až ke sloupoví. Odtamtud jsem šel pěšky, kulhaje a opíraje se o hůl. Claudiina přízeň ke mně vzbudila velkou pozornost a mnozí lázeňští hosté se šli dívat na můj příchod. Claudia Procula totiž dala kategoricky oznámit, že pro svou nemoc nemůže nikoho přijmout ke zdvořilostní návštěvě.
Sluhové mne vedli přímo před ni do svěží, ale prosluněné komnaty. Claudia Procula odpočívala na purpurových poduškách nízkého lehátka, s bledými lícemi a s vyhaslýma očima. Vedle ní uctivě seděla zřejmě její vrstevnice, nádherně oblečená Židovka.
Claudia mi podala obě úzké ruce, vykřikla radostí a pravila: „Oj, Marcu, jak se raduji, že vidím známého a chápajícího člověka. Co se ti stalo a proč je tvá noha nemocná? I se mnou je zle. Nemohu v noci spát, jen vidím zlé sny, ba i mé vnitřnosti jsou v nepořádku a bolí mne játra.“
Obracejíc se ke své společnici, vysvětlila jí: „Toto je onen mladík, o němž jsem ti vyprávěla. Jmenuje se Marcus Manilius Mezentianus, můj přítel z mládí. Jeho otec byl nejpřednější římský astronom. Marcus je také příbuzný Maecenatův, ježto pochází z Etrusků, kteří soupeřili o moc s Aeneem. Naposledy jsem s ním mluvila v Jeruzalémě v době velikonočních svátků, avšak nikterak jsem neočekávala, že se s ním sejdu zde.“
Nechal jsem ji mluvit, třebaže neříkala plnou pravdu, ale silně přeháněla. Avšak bylo-jí třeba z toho či onoho důvodu otočit všecko do nejlepšího světla a pozvednout mou důstojnost v očích své společnice, tak proč bych jí odporoval? Obrátila se potom ke mně…
