Jeho království (Mika Waltari)

LIST DRUHÝ

Marcus Tullii.

 

PÍŠI V DEN židovské velké noci v jejich svatém městě Jeruzalému, v pevnosti zvané Antonia“. Stalo se mi cosi netušeného a není mi ještě ani jasné, co se mi to vlastně stalo. Jsem zmaten, Tullie. Proto ti musím psát, abych si vyjasnil myšlenky.

Neopovrhuji již znameními, jimiž jsem de facto ve svém srdci nikdy neopovrhoval, ačkoli jsem o nich zvysoka mluvil i psal. Pevně věřím, že jsem byl veden na tuto cestu a nemohl jsem se jí vyhnout, i kdybych byl chtěl. Avšak jaké to byly síly, jež mne vedly, nevím. Začnu od počátku.

Najal jsem si tedy na joppském tržišti osla, odmítnuv všecky ostatní svody pohodlnějšího cestování, a dal se od pobřeží vzhůru směrem k Jeruzalému s hloučkem posledních poutníků. Můj osel byl vycvičený a mírný a po celou dobu jsem s ním neměl jedinou rozepři. Pochopil jsem, že putoval z Joppe do Jeruzaléma i zpět mnohokrát, neboť znal výborně každou studnu a místo k odpočinku, každou ves i hospodu. Lepšího průvodce jsem si nemohl ani přát. Myslím, že si mne také oblíbil, protože jsem si nesedl na něho ani v údolích, nýbrž jsem kráčel na vlastních nohou, abych se osvěžil.

Jeruzalém je vzdálen od Joppe necelé dva dny pochodu legie, ačkoli pahorkatina znaví poutníka více než krajina rovná. Na druhé straně je však cesta zajímavější a Judea je úrodná a krásná země. V údolích sice mandlovníky již odkvetly, zato všecky stráně hýřily barvami květů a jejich lahodné a silné vůně se táhly za mnou po celou cestu. Byl jsem jako omládlý, ulevilo se mi, ba radoval jsem se, že unavuji své údy jako kdysi na závodištích.Jak má výchova, tak i moje opatrnost, k níž - však víš dobře - mne přinutily různé události mého života, mne naučily opovrhovat vnějšími formami. Proto jsem se nechtěl lišit ani svým chováním ani svým oblečením od většiny lidí. Podobná marnivost mne vždycky jen rozesmála. Netoužím nikdy po služebnících ani po běžcích, kteří by ohlašovali můj příchod. Tak jsem i nyní pokorně ustupoval z cesty, když vážení poutníci pospíchali kolem, pobízejíce své otroky a soumary. Měl jsem více radosti ze svého osla, jestliže moudře zastříhal ušima otáčeje se po mně, než kdyby se byli vznešení bohatci zastavili a pozdravili mne, čí mne požádali, abych sdílel s nimi nadále cestu.

Židé mají v rozích svého pláště střapce a tím se poznají na první pohled od ostatních na celém světě, třebaže se jinak oblékají stejně jako my. Nicméně tato cesta, kterou Řím upravil na zvláštní vojenskou silnici, je tak stará a viděla tolik různých národů, že si mne nikdo nevšiml, i když na mém plášti nevisely střapce. V noclehárně, kde se můj osel zastavil, jsem dostal jako jiní vodu, abych napojil osla i abych si omyl ruce a nohy. V návalu poutníků neměli sluhové ani čas rozlišovat cizince od Židů. Vypadalo to tam, jako by se všichni národové, či lépe řečeno lidé celého světa vydali na radostnou cestu, aby oslavili osvobození Židů z egyptského otroctví.

Navečer druhého dne byl bych dobře došel až do Jeruzaléma, kdybych si byl jen trochu pospíšil. Ale mne, cizince, se netýkal spěch Židů. Nadšeně jsem dýchal osvěžující vzduch judských hor a nádhera květů na jejich svazích lákala můj zrak. Po alexandrijském nyvém životě jsem se cítil tak volně a vychutnával jsem tyto chvíle, takže prostý chléb mi byl lahodnější než všecky egyptské lahůdky. Ba nemíchal jsem do pramenné vody své víno, ale pil jsem jí čistou, a byla dobrá.

Tak jsem se opožďoval za ostatními. Ještě hodný kus cesty před Jeruzalémem mne překvapil hlas rákosové flétny pastýřů, kteří svolávali svá stáda k nočnímu odpočinku. Byl bych se mohl jen trochu pozdržet a dojít pak za svitu měsíce, ale vypravovali mi, jak nádherný je pohled na Jeruzalém za údolím, když slunce září vysoko na obloze a chrám oslňuje poutníkovy oči bílým mramorem a zlatem.

A takové jsem chtěl vidět toto židovské svaté město. Proto jsem k oslově údivu uhnul z cesty a oslovil pastýře, jenž vedl hustě nachumlané stádo ovcí k jeskyni na svahu. Mluvil venkovským nářečím, ale rozuměl mé aramejštině a ujistil mne, že zde, v obydleném kraji, nejsou vlci. Neměl ani psa k ochraně stáda před šelmami a řekl mi, že sám spí u vchodu jeskyně, to kvůli šakalům. Měl jen učazený ječný chléb a v kousky vymačkaný ovčí sýr. Podivil se velice, když jsem vytáhl a jemu nabídl chléb pšeničný, medový koláč a stlačené fíky.

Nicméně se mého sušeného masa nedotkl, zjistiv, že nejsem Žid, ale jinak se mne neštítil. Pojedli jsme společně před jeskyní a osel se dal chtivě do okusování trnových keřů. Potom celý kraj zfialověl, jako by byl pokryt anemonkami, ztemněl a na obloze se rozsvítily hvězdy. Zároveň se ochladilo a z jeskyně táhlo živočišné teplo shluknutého stáda. Silný byl ten pach vlny a stáje, ale nebyl nepříjemný. Dával spíše pocit bezpečí, jako vůně dětství a domova. K mému vlastnímu údivu mi vyhrkly slzy. A neplakal jsem kvůli tobě, Tullie. To jen mé zhýčkané tělo bylo znaveno namáhavou cestou. I byly mé slzy slzami únavy, aspoň jsem si to myslel.

Plakal jsem však také kvůli sobě, pro všecko to, co jsem měl za sebou, a nenávratně za sebou, a také pro to, co mne čeká v budoucnu. V té chvíli bych se byl bez bázně sehnul a pil z pramene zapomnění.

Přenocoval jsem na louce před jeskyní a nebe bylo mou střechou jako nejchudšímu z poutníků. A spal jsem tak hluboce, že pastýř již dávno odvedl své ovce na pastviny,když jsem se probudil. Neměl jsem žádný zlověstný sen, ale když jsem vstal, cítil jsem vše, vzduch i zem, docela jinak než navečer. Svah byl na západ a zůstával ve stínu, zatímco slunce již ozařovalo protější stráně. Tělo jsem měl jako zbičované, ochablé a bez vůle, a osel nedaleko stál se svěšenou hlavou, jako by ho něco trápilo. Nemohl jsem pochopit, odkud se vzala ta změna v mé náladě, vždyť jsem přece snad nebyl natolik zhýčkán, aby mne dvoudenní pěší cesta a spaní na holé tvrdé zemi natolik poničilo. Pomyslel jsem si, že se asi mění počasí, protože jsem byl odjakživa citlivý na jeho změny, stejně jako na sny a předzvěsti.

Moje úzkost byla tak mocná, že jsem neměl ani chuť k jídlu. Nebyl bych mohl ani polknout. Napil jsem se dvěma doušky z koženého vaku, ale ani víno mě neosvěžilo. Obával jsem se, že jsem pil zkaženou vodu a že se mne chytá nějaká nemoc.

Daleko na cestě jsem spatřil několik postav vystupujících k hřebenu. Trvalo mi však dlouho, než jsem přemohl svou nechuť, naložil osla a sešel k cestě zpátky. Dalo mi hodně námahy, než jsem vystoupil na hřeben, ale tam jsem konečně pochopil, co se stalo. Žhavý suchý vítr vál mi vstříc, vytrvalý pouštní vítr, jenž začnevát, pak vane ze dne na den, lidé z něho onemocní, hlava je rozbolí a ženy i vrhnou a vítr proniká do všech koutů a spár domů a za nocí roztřásá okenice.

V okamžiku mi ten vítr vysušil obličej a podráždil oči. Slunce vysoko na obloze vypadalo jako červený míč. Tak jsem spatřil svaté město židovské vystupovat v hradbách na druhé straně údolí a měl jsem v ústech slanou pachuť větru a oči rozbolavělé. Tak jsem spatřil věže Herodova paláce21, zdi velkoměstských domů nalepených jeden na druhém, budovy divadla a cirku22 a nad tím vším se zvedající bílou a zlatou stavbu chrámu23 s hradbami a portiky.

Avšak v potemnělém slunečním světle nezářil chrám,jak mi vypravovali. Mramor nesvítil a ani zlato se nelesklo. Nepopiratelně je to přesto zázračné dílo nové architektury, mocné, stabilní a nesrovnatelně monumentální. Nicméně jsem k němu neměl ten vztah jako Židé. Hleděl jsem na něho pouze proto, že patřil k věcem, jež jsem měl vidět na této cestě. Nebyl jsem již tak mlád, jako když jsem kdysi viděl chrám v Efesu. Ani jsem neměl ten zbožný pocit krásy a zázraku, vždyť mi horký vítr foukal slaný písek do očí.

Osel se po mně s podivem ohlédl, když jsem ho pobídl k pohybu. Tady nahoře se zastavil sám od sebe, abych se mohl pokochat nejlepší vyhlídkou, a zřejmě očekával, že zde setrvám delší dobu v údivu, ve výkřicích radosti, ve chvalozpěvech a modlitbách. Obviňoval jsem se, že jsem mrzout a otrok těla, protože jsem nedovedl dostatečně ocenit nejposvátnější pohled nesčetných lidí pro tělesné utrpení a nepříjemný vítr. Osel zastříhal ušima a pustil se po svahu dolů. Kráčel jsem mu po boku, pevně se přidržuje postroje, neboť kolena pode mnou klesala.

A jak jsme sestupovali, vítr slábl, až na dně údolí byl sotva znatelný. Bylo již k poledni, když jsme došli v místa, kde se joppská cesta spojuje s cestou z Caesareie a mění se v širokou římskou silnici. Tam již byla spousta lidí. Poblíže brány se lidé zastavovali a shlukovali hledíce k blízkému pahorku, ale mnozí si přikryli tvář a pokračovali spěšně v cestě do města. Můj osel začal jančit. Pozvedl jsem zrak a spatřil tyčit se na pahorku, trnovým křovím porostlém, tři kříže a rozeznal jsem na nich zkroucená těla ukřižovaných. Houf lidí byl shromážděn na té stráni směřující k městu a hleděl na kříže.

I na cestě se vytvořil hustý dav lidí, že jsem nemohl projít k bráně, i kdybych byl chtěl. Viděl jsem přece již dost ukřižovaných zločinců ve svém životě a zastavil jsem se u nich, abych se otužil při pohledu na jejich utrpení. V aréně cirku jsem viděl ještě krutější způsoby smrti, ale v nich bylo alespoň nějaké napětí. V křižování nic takového není. Je to jen potupný a pomalý způsob, jak potrestat smrtí. Mám-vůbec nějakou radost ze svého římského občanství, pak pouze dobrou jistotu, že mne popraví mečem a ihned, kdybych byl někdy obviněn z takového činu, že by mne proň odsoudili k smrti.

Kdybych byl býval v jiné náladě, byl bych nejspíše odvrátil hlavu, zapomněl na zlé znamení a razil si cestu třeba násilím. Avšak pohled na ty tři ukřižované zvýšil nevysvětlitelně mou úzkost, ačkoli jsem neměl na jejich osudu nejmenší účast. A nevím proč, ale musel jsem to udělat, vedl jsem osla ze silnice asi na jedno stadion daleko a vmísil se tam do hloučku mlčících diváků.

Poblíž kříže leželo na zemi několik syrských vojáků z dvanácté legie a hráli v kostky a popíjeli kyselé víno. Nešlo zřejmě o obyčejné otroky či zločince, neboť stranou od vojáků postával i centurio.

Podíval jsem se nejdříve jen roztržitě na ukřižované, kteří se chvílemi zachvívali v křečích. Avšak na prostředním kříži, nad hlavou odsouzeného, byla připevněna tabulka. Na ní nápis řecký, latinský a jazykem lidu: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ Zprvu jsem nevnímal, co čtu, takové dojetí se mne zmocnilo. Pak jsem viděl, že má na skleslé hlavě hluboko vražený trnový věnec, napodobující korunu. Ze stop trnů pak stékaly tuhnoucí praménky krve na jeho tvář.

Skoro současně mi nápis i jeho tvář zmizely. Slunce totiž zmizelo z oblohy a nastala taková tma uprostřed dne, že jsem stěží rozeznal stojící lidi. Zpěv ptáků umlkl stejně, jak to bývá za zatmění slunce, a umlkly i lidské hlasy, takže bylo slyšet zaznění vojákovy kostky o štít a těžký povzdech ukřižovaných.

Vydal jsem se na cestu hledat židovského krále, jak jsem ti napůl žertem napsal v předešlém svém listě, má milá Tullie. A našel jsem ho na pahorku před jeruzalémskou branou ukřižovaného, ale ještě žijícího. Pochopiv obsah nápisu a vida trnovou korunu na jeho hlavě, nepochyboval jsem ani okamžik, že jsem našel toho, koho jsem hledal, muže, jehož narození za konjunkce hvězd bylo prorokováno, židovského krále, jenž podle jejich písem měl vládnout celému světu. Jak jsem to tak jasně pochopil, to je mi zcela nemožno vysvětlit. Ale má ranní úzkost, jež mne od rána neopouštěla, mne připravila na tuto podivnou podívanou.

Byl jsem rád, že obloha potemněla, aspoň jsem se nemusel dívat na jeho hanbu a utrpení. I při letmém pohledu jsem stačil zjistit, že byl zle zbičován v obličeji a na těle po římském způsobu. Proto byl v očividně horším stavu než oba druzí ukřižovaní, robustní a osmahlí chlapi z lidu.

Na kratičkou chvilku zmlkly všecky hlasy přírody a lidí. Ale potom bylo slyšet ze zástupu diváků výkřiky překvapení a strachu. Zahlédl jsem, že i centurio pozvedl svůj zrak k obloze a zvědavě se rozhlížel na všecky strany. Mé oči přivykly tmě a začal jsem rozeznávat tvar země i lidí kolem. Ze zástupu se protlačili vznešení Židé, jež jsem poznal podle klobouků, a také učenci, kteří měli veliké střapce v rozích pláště. Vidouce postrašené lidi v zástupu, povzbuzovali je, ale ukřižovanému se posmívali. Vyzývali ho, aby dokázal nyní, že je králem, aby sestoupil s kříže. I různé jiné posměšky volali na něho, narážejíce zřejmě na to; co on dříve říkal lidu.

Tak se snažili získat si lid na svou stranu a také tu a tam se ozval nějaký posměšek. Avšak většina lidu hluboce mlčela, jako by chtěla skrýt své city. Podle šatu i vzhledu byla většina diváků z prostého a chudého rodu, mnoho jich přibylo na svátky z venkova. Vytušil jsem, že v srdci sympatisovali se svým ukřižovaným králem, ačkoli se to neodvážili ukázat ani před římskými legionáři, ani před vlastními vládci. Bylo tam také hodně žen. Mnohé z nich měly přikryté hlavy a plakaly.

Slyše ty výkřiky, pozvedl ukřižovaný chvějící se hlavu a opřel si tělo o přibité nohy. Byl totiž přibit s pokrčenými koleny, aby nezemřel příliš brzo zadušením. Ztěžka nadechl vzduch do plic a křeče otřásly celým jeho tělem. Otevřel zemdlené oči a otáčeje pomalu hlavu, rozhlížel se, jako by někoho hledal. Ale na posměšky neodpověděl. Měl dost co dělat, aby vydržel utrpení svého těla.

Druzí ukřižovaní měli ještě dosti sil. Ten z levé strany využil příležitosti a pitvořil obličej na lid. S okázalou tvrdošíjností obrátil hlavu ke králi a přidal se k posmívajícím se s pyšným, ubohým uspokojením. „Což nejsi onen pomazaný?“ zvolal. „Pomoz tedy sobě i nám.“

Avšak onen z pravé strany káral ho s kříže a bránil krále: „My trpíme pro svoje činy, ale tento neučinil nic zlého.“ Potom mluvil ke králi pokorně a smutně a vroucně ho prosil: „Ježíši, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království.“

V takové situaci a v blízkosti bolestné smrti mluvil opravdu o království. Kdybych byl býval ještě takovým jako dříve, byl bych se rozesmál pro tu neochvějnou víru. Ale teď mi nebylo do smíchu. Sama o sobě byla ona rozmluva příliš tragická a otřesná. Ještě více jsem se však podivil, když onen židovský král otočil vlídně trpící hlavu k němu a utěšoval ho vyhaslým hlasem: „Budeš se mnou v zahradě krále.“

Nerozuměl jsem jeho slovům. Tehdy právě kráčel kolem mne učený muž, jenž si ostrým zrakem podezřívavě prohlížel dav. Zadržel jsem ho a zeptal se: „Co míní váš král královými zahradami? Proč byl ukřižován, když neudělal nic zlého?“

Učenec vyprskl ve výsměšný smích a pravil: „Jsi cizinec v Jeruzalémě? Věříš svědectví lupiče víc než vysoké radě a římskému vladaři, jenž ho odsoudil? On není židovským králem. On jen řekl, že je král, a rouhal se Bohu. Ještě na kříži se rouhá Bohu mluvě o zahradách krále.“

A přitáhl si těsněji plášť, aby ani střapcem nezavadilo můj šat. To mne urazilo a řekl jsem: „Pozeptám se po té věci.“

Hrozivě na mne pohlédl a varoval mě: „Dej si pozor. Nelituj ho. Je to buřič lidu, povstalec, horší než oba lupiči po jeho stranách.“

Tehdy moje stísněnost propukla v hněv, odstrčil jsem ho a zapomenuv na osla i na svou situaci, zamířil jsem k centurionovi, oslovil jsem ho pro jistotu latinsky a, ukázav na onoho židovského učence prstem, řekl jsem: „Jsem římský občan, tamten Žid mi vyhrožuje.“

Centurio si mne ve tmě pozorně prohlédl, povzdychl znechuceně a udělal, zvoně brněním, několik kroků podél shluku lidí, takže byli nuceni ustoupit a vyklidit místo před křížem. Potom mne pozdravil latinsky, aby mi ukázal, že je vzdělán, ale hned obrátil na řečtinu a řekl: „Neunáhli se, brachu. Jsi-skutečně občanem, pak se nesluší tvé důstojnosti začínat si takto hádky s Židy v předvečer sabatu.“

Potom se obrátil k zástupu, aniž oslovil zvláště vysoké úředníky a učence, a zvolal: „Rozejděte se do svých domovů! Už jste se tady dost narvali. Žádné zázraky se tu nestanou. Běžte a nacpěte se svými beránky, a ať vám kosti uvíznou v hrdle!“

Z jeho slov jsem vyrozuměl, že zde nebyli jenom nepřátelé, ale i takoví, kteří skutečně očekávali zázrak, ba přáli si, aby jejich král vlastní silou sestoupil s kříže. Museli však zůstat tiše v pozadí, ježto se báli úředníků i učenců. Někteří poslechli centuriona a vydali se do města. Také tlačenice na cestě se uvolnila.

Centurio mi vrazil důvěrně do boku a vyzval mě: „Pojď si dát srk vína. Tahle věc se nás netýká, ačkoli jsem zde z úřední povinnosti. Židé vždycky zabili své proroky. Jestli si přáli mermomocí ukřižovat svého krále pomocí Římanů, pak přece ještě není důvodu, aby Říman strkal do toho prsty.“

Odvedl mne za kříže, kde leželo na zemi šatstvo ukřižovaných. Vojáci si je rozdělili a každý si dal svůj uzlík zvlášť. Setník zvedl se země vak s vínem a nabídl mi. Ze zdvořilosti jsem se napil kyselého legionářského vína a on se napil také, oddechl si a ujistil mě: „Nejlépe je opít se do němoty. Naštěstí má povinnost končí s večerem. Dnes je předvečer sabatu a podle židovských zvyků není možno nechat viset těla přes noc.“

A ještě dodal: „Celý Jeruzalém je jako syčící hnízdo zmijí. Čím více poznávám Židy, tím spíše věřím, že nejlepší Žid je mrtvý Žid. Proto je jen dobře, že v předvečer svátků visí u cesty na těch kládách strašáci a varují je, aby se nebouřili a nepropichovali bezstarostné našince. Ale tento muž je nevinen a prorok.“

Tma byla stále, ačkoli se občas protrhla zarudlým svitem, ale hned zase potemněla. Vzduch pálil k zadušení. Centurio se podíval na oblohu a vykládal: „Vítr z pouště asi zdvihl mračna prachu od východu, ale tak temné mraky jsem ještě neviděl. Kdybych byl Žid, obával bych se, že slunce skrylo svou tvář a že nebesa truchlí nad smrtí božího syna. Onen Ježíš totiž tvrdil, že je syn boží. Proto musel zemřít potupnou smrtí.“

Nemluvil se mnou příliš uctivě. V temnotě se pokoušel poznat podle mého oděvu a tváře, co jsem vlastně zač. Pokusil se i zasmát, ale smích mu uvízl v hrdle. Obrátil zase hlavu k nebi.

„I zvěř je neklidná,“ pokračoval. „Psi i lišky běželi do hor a velbloudi dupali před branou a vzpírali se vstoupit do města. To je zlý den pro celé město.“

„Zlý den pro celý svět,“ řekl jsem s úzkostí v mysli.

Centurio se zarazil nad mými slovy, pozvedl paže jako na obranu a namítl: „Vskutku je tohle jen věc Židů, nikoli Římanů. Ani prokurátor ho nechtěl odsoudit a byl by ho propustil. Ale lid řval chórem: Ukřižuj, ukřižuj! A jejich rada vyhrožovala, že si bude stěžovat až u Caesara25 na vladaře, že chrání buřiče. Proto si omyl ruce v posvátné nádobě, aby se očistil od nevinné krve. Židé řvali a v jásotu přísahali, že berou na sebe krev prorokovu.“

„Kdopak je nyní prokonsulem v Judeji?“ zeptal jsem se. „Snad bych to měl vědět, ale jsem zde cizí. Přicházím z Alexandrie, kde jsem studoval po celou zimu.“

„Pontius Pilatus,“ odpověděl a podíval se zvysoka na mne. Asi mě považoval za potulného sofistu.

Byl jsem velice překvapen. „Ale toho já znám,“ vykřikl jsem. „Či přesněji, znám jeho manželku z Říma. Nenípak ona Claudia, z rodiny Proculů?“ Skutečně jsem byl kdysi návštěvou v římském sídle Proculů na předčítání jakéhosi nudného díla, jehož úmyslem bylo dosvědčit, jak mnoho dokázali Proculovci v Asii pro dobro Říma. Avšak víno a ostatní pohoštění bylo výtečné a horlivě jsem se bavil s Claudií Proculou, ačkoli byla zřejmě starší než já. Dělala dojem jemné a citlivé ženy, a oba jsme se o závod ujišťovali, že se rádi opět sejdeme. A nebylo to jenom ze zdvořilosti. Nicméně jsme se již nesetkali. Pamatuji se nejasně, že jsem slyšel cosi o tom, že onemocněla a odcestovala z Říma. Ty jsi ještě příliš mladá, Tullie, a sotva se na ni pamatuješ. Objevovala se také u dvora Caesarova, než se Tiberius odstěhoval na Capri.

Novina mne překvapila, takže jsem zapomněl na chvíli čas i místo, a před očima se mi objevilo mé mládí a má první zklamání. Centurio mne přivedl zpět do skutečnosti. Řekl: „Jsi-přítelem prokonsula, občanem a cizincem ve městě, pak tě upřímně zvu, abys strávil čas svátků mezi Římany. Vzrušení Židů je v době jejich náboženských svátků vždycky veliké. Vždyť proto také přišel prokonsul z Caesareie do Jeruzaléma, aby udusil na místě samém bez prodlení všecky pokusy o vzpouru. Snad se lid uklidní, když dosáhl ukřižování svatého muže, ale ručit za ně nikdy nelze. Jeho přívrženci se ovšem ukryli a sotva si něco začnou, neboť ten člověk už s kříže nesestoupí.“

A zašel zpět před kříž, pohlédl pozorně na krále s trnovou korunou, i na oba lotry, a poznamenal znalecky: „Brzy zemře. Židé ho mučili, když ho zajali minulé noci a přivedli před svou radu. Prokonsul ho dal bičovat po římském způsobu, aby lid pocítil nad ním útrpnost, a ovšem také proto, aby mu urychlil smrt. Jak jistě víš, pořádné zbičování před ukřižováním je vlastně čin milosrdenství. Ale těm dvěma se mají zpřerážet holenní kosti, aby viseli bez opory nohou a před večerem se zadusili.“

V té chvíli jsem zaslechl tak strašný zvířecí řev, že jsem podobný nikdy dříve neslyšel. Temnota se proměnila v příšernou třepetavou rudou zář a celý zástup se pohnul v hrůze. To zařval můj osel, jenž se splašil a dal se do běhu, ale zpáteční cestou pryč od města. Několik příchozích ho násilím zadrželo. S nataženou hlavou zařval ještě jednou tím strašným hlasem, jako by v tom zahýkání prorazila úzkost všeho tvorstva. Utíkal jsem k němu. Již se nevzpíral, ale celé jeho tělo se třáslo a bylo pokryto potem. Chtěl jsem ho poplácat a uklidnit, ale mírné zvíře natáhlo krk a málem mě kouslo. Někdo poznamenal, že dnes jsou všechna zvířata jako ďáblem posedlá. To se někdy stává, když vane vítr z pouště.

Od brány přiběhl velitel oslařů, prohlédl oslovy postroje a znamení na uších a obořil se na mne: „Tohle je jeden z našich oslů. Cos mu učinil? Zaplatíš škodu, jestli ti osel onemocní a půjde na porážku.“

Sám jsem byl v úzkostech o osla, neboť v tak podivně rozechvělém stavu jsem nikdy žádného tvora neviděl. Začal jsem mu snímat náklad a bránil jsem se: „Jste všichni jako blázni, vy obyvatelé Jeruzaléma. Já jsem oslu neudělal nic zlého. Ale je postrašen pachem krve a smrti, protože jste ukřižovali svého krále.“

Ale naše hádka byla přerušena a batoh mi vypadl z rukou, neboť celý svět byl naplněn podivným hlasem, jakoby nesmírným povzdychem, a země se nám roztřásla pod nohama. To jsem již kdysi zakusil a uhádl jsem nyní, proč se slunce zatmělo, proč byla zvířata neklidná i proč jsem byl já sám prostoupen úzkostí, až jsem se zalykal. Věděl jsem, že by nebylo příliš rozumné pustit se právě nyní do města a pod střechy, ačkoli bych se byl raději vrhl na lože, zabalil si hlavu a pokusil se zapomenout na celý svět.

Dal jsem oslaři stříbrný denár a řekl: „Nehádejme se v takovéto chvíli, kdy se země chvěje bolestí. Vezmi má zavazadla a postarej se o ně. Převezmu je od tebe u brány.“

Snažil se bitím a kopáním přimět zvíře ke kroku, ale osel se ani nepohnul. Tak mu jen svázal přední nohy, vzal náklad na záda a vrátil se k bráně, k místu, kde se pronajímala zvířata na cestu.

A nevím, bylo to pouze ze strachu před zemětřesením, že jsem se neodvážil vstoupit do města, či měl-jsem neodbytné nutkání vrátit se na pahorek k ukřižovaným, jakkoli mi byl pohled na to utrpení proti mysli. V srdci jsem se modlil k bohům, k těm, jež jsem znal, i k těm, jež jsem neznal, i k zahaleným bohům svého rodu, a pravil jsem: „Ze své vůle jsem studoval proroctví a znamení, ale vaše proroctví mne přimělo k cestě z Alexandrie a vedlo mne v tato místa právě v tuto hodinu. Přišel jsem hledat krále budoucnosti, abych se posadil po jeho bok a dostal za to svou odměnu. Kéž mám takovou trpělivost, abych ho dokázal ctít až do své smrti, i když za to žádnou odměnu nedostanu.“

Vystoupil jsem tedy pomalu na pahorek a připojil se k zástupu. Prořídl zatím. Za ostatními jsem zahlédl skupinu plačících žen. Neviděl jsem jejich tváře, neboť měly hlavu přikrytu. Jejich ochráncem a těšitelem byl jen jakýsi mladík, jehož krásná tvář byla zkřivena strachem i žalem. Zeptal jsem se, kdo to jsou. Sluha jednoho učence mi ochotně sdělil, že ty ženy šly s Ježíšem až z Galileje, kde pobouřil lid a porušil zákony.

„Onen muž je jeden z jeho učedníků, ale nesluší se ho urazit, neboť jeho rodina i on jsou známí nejvyššího velekněze a on sám je jen pobloudilý mladík,“ vysvětloval mi sluha, ukazuje přitom posměšně prstem na ženu, která se opírala o mladíka: „To je myslím matka ukřižovaného.“

Když jsem to slyšel, neměl jsem dosti odvahy jít k nim a promluvit s nimi, ačkoliv jsem byl velice zvědav a byl bych rád zvěděl něco o tom Ježíšovi od jeho přívržence. A také hrůza mne jímala při pomyšlení, že jeho vlastní matka hleděla na potupnou smrt synovu. Avšak alespoň tolik úcty měli odpůrci královi k mateřskému utrpení, že nerušili bezútěšný hlouček žen.

Setrval jsem tedy mezi lidmi a čas plynul. Obloha zase potemněla, ba byla temnější než prve, a horká suchost vzduchu ztěžovala dýchání. Odporné mouchy a komáři se slétli kolem ran a očí ukřižovaných, jejichž těla se zachvívala křečemi. Král Ježíš se ještě jednou na kříži narovnal, pootevřel své zemdlené oči, pohnul prudce hlavou a hlasitě zvolal: „Má sílo, má sílo, proč jsi mne opustila?“

Jeho hlas byl tak zlomený, že mu bylo sotva rozumět. Diváci se pohnuli a ptali se navzájem, co to volal. Jedni tvrdili, že volal, že ho Bůh opustil, ale druzí ujišťovali, že volal Eliáše. Eliáš byl jeden z židovských proroků a vystoupil v ohňovém voze na nebesa. Proto ti nejzlomyslnější se znovu dali do posmívání a vyzývali ho, aby i on vystoupil na nebesa, pokud jsem dobře rozuměl. Ale zvědaví a zázraků dychtiví si spolu šeptali a přáli si skutečně, aby prorok Eliáš sestoupil a pomohl mu. Mnozí byli přestrašeni, že v tom svém posvátném strachu ustoupili dále od křížů a byli hotovi skrýt si tváře.

A opět řekl něco král na kříži. Blíže stojící volali, že si stěžuje na žízeň. Jakýsi milosrdný běžel hned ke kříži, vymačkal z vaku vojáků trochu kyselého vína na houbu, narazil ji na špičku hole a vynesl ji před jeho ústa. Ani vojáci, ani setník mu v tom nezbraňovali. Nevím, byl-ještě schopen pít, neboť tma byla tak hustá, že jsem jeho rysy nerozeznával. Nicméně jeho rty se jistě svlažily, poněvadž jeho hlas zněl pak jasněji a v hrozné smrtelné bolesti jako osvobozený, když po chvíli se ještě jednou vzepřel na nohy a zvolal: „Dokonáno jest.“

Opět se začali lidé přít, co to volal. Jeden říkal to, druhý ono. Avšak ve tmě jsem zaslechl zapraskání, když jeho tělo kleslo a zůstalo viset jen na rukou a hlava spadla na hruď. To byl strašný zvuk v temnotách a věděl jsem, že to byla smrt a že již nikdy hlavu nezvedne. Kvůli němu jsem se zaradoval, neboť zajisté se již dost natrpěl, i kdyby byl jakkoli porušil zákony svého lidu.

Ale byl jsem přesvědčen, že jakmile zemře, země opět vzdychne a zatřese se nám pod nohama. Tak se také stalo. Temné podzemní dunění, temnější a strašnější než dunění bouře, bylo slyšet pod námi a vzdalovalo se směrem k městu. Slyšel jsem pukající skálu a řítící se kamení, i vrhl jsem se s ostatními na zem, neboť jakkoli krátké bylo zemětřesení a hned se ztišilo, bylo přece jen strašlivé.

Potom nastalo naprosté ticho po vší zemi. Najednou se od cesty ozval dupot kopyt tažných zvířat, která zpřetrhala své oprati. Obloha pomalu bledla, poměrně se rozjasnilo a lidé se zvedli a vlekli se, natřásajíce šat. Kříže stály nepohnutě, ale Ježíš Nazaretský, král židovský, visel umučen na pažích a již nedýchal. I vojáci povstali se země a v hloučku se na něho dívali s obdivem i ve strachu a šeptali si mezi sebou.

Myslím, že centurio vyjádřil jejich pocity, když neohroženě řekl: „To byl zbožný muž.“ Hledě na přestrašené Židy, rozhněval se na ně, znenáviděl si svůj úřad a volal:

„Vskutku, byl to syn boží!“

Avšak já jsem si připomněl proroctví, jež jsem v zimě studoval, velice jsem se podivil a zašeptal jsem sám k sobě: „Pokoj tobě, vládce světa, králi židovský. Tvé království ani nepřišlo.“

A zároveň jsem se rozhodl, že se vynasnažím ze všech sil a podle svého nejlepšího svědomí objasnit si, jak a proč se toto všecko stalo a jaké byly činy, pro které byl ukřižován a usmrcen tak potupným způsobem, aniž kdo hnul prstem na jeho obranu. Jeho politické plány musely být podle mého buď velmi primitivní, nebo neměl žádného školeného státníka jako poradce. To bylo ovšem pochopitelné, neboť sotva by se byl kterýkoli rozumný muž postavil po bok Židovi, aby dobyl svět.

Opět se objevilo slunce, ale jeho světlo bylo stále ještě podivné a tváře lidí byly sinavé a příšerné v tomto osvětlení. A ještě jednu okolnost ti musím doznat, Tullie. Opravdu je to moje chyba. Nedovedu ti popsat podobu židovského krále. Viděl jsem ho na vlastní oči, a jakkoli byl v hrozném stavu, měla by se mi do mysli vrátit jeho tvář. Ale při nejlepší vůli nemohu o něm říci nic jiného, než že byla opuchlá ranami a promodralá a posetá potůčky krve tekoucí z ranek od trnů. Přesto muselo být něco božského v jeho výrazu, protože po přečtení nápisu na kříži jsem ani na okamžik nepochyboval o tom, že je on skutečným králem Židů.

Rád bych řekl, že v něm byla pokojná důstojnost, ale obávám se, že ta slova mne napadla až post festům. Spíše se mi vrací pocit pokorné poddajnosti, s níž se podrobil svému osudu. Ale jak může být král, jenž ví, že se narodil proto, aby vládl celému světu, pokorný a podvolit se po nezdaru potupné smrti? Co bylo dokonáno? Jen jestli vůbec věděl, že umírá?

Nehleděl jsem na jeho tvář jako ten, kdo si dělá exaktní poznámky, ale byl jsem sám zmaten. Jako by mi úcta bránila dívat se příliš dotěrně na něho v jeho utrpení. Pamatuj také, že po celou dobu byla skoro úplná tma, chvílemi tak hustá, že se sotva rozeznaly obrysy visících na křížích. A když se jakžtakž objevilo slunce, byl již mrtev, a tu teprve mi zakazovala úcta zkoumat tvář bez života.

Spousta lidí odešlo odtamtud, když král zemřel, takže kolem křížů pak bylo nadbytek místa. Židovští učenci a vládní úředníci také spěchali připravit vše na sabat a zanechali jen několik služebníků, aby tam bděli a hlídali, co se bude dít. Jeden z ukřižovaných lotrů začal temně naříkat nad nesnesitelnými bolestmi. Dvě milosrdné ženy se přiblížily se džbány k centurionovi a prosily o dovolení, aby mu směly dát opojného vína. A použily stejné houby a hole jako předtím, namočily houbu do džbánu a napojily pak oba zločince.

Podle slunce bylo zřejmé, že třetí hodina již přešla. Centurio se začal pohybovat jen s námahou, jsa unaven, neboť svůj hlavní úkol provedl a teď si přál zbavit se co nejdříve zbylých lotrů. A také brzy nato přišel z pevnosti kat, provázen vojínem. Nesl prkna. Pohlédnuv znalecky na Ježíše, zjistil, že je mrtev, a začal chladnokrevně lámat prknem holenní kosti obou ostatních. Bylo nepříjemné poslouchat zvuk lámaných kostí. Oba naříkali a bědovali, ale kat je utěšoval a řekl, že jim tak činí z pouhého milosrdenství. Jméno provázejícího jej vojáka bylo Longinus. Ten se nespokojil s prohlášením katovým, ale vrazil své kopí do boku krále zdola nahoru a zkušeným pohybem prorazil mu srdce. Když opět kopí vytáhl, vytekla z rány krev a voda.

Vojáci si začali sbírat své svršky i získané šatstvo ukřižovaných a s ulehčením spolu žertovali, poněvadž nepříjemná povinnost jim pomalu končila. Avšak několik buřičů, kteří se vloudili mezi dav a využili okolnosti, že lotři při umírání naříkali, začalo vykřikovat protiřímská hesla. Vojáci šli líným krokem proti houfu a strkali do něho štíty. Ve srážce se jednomu ž buřičů zlomila čelistní kost To jim vzalo odvahu a rozprchli se, již jen slabě vykřikujíce hrozby a slibujíce pobít všecky Římany a jejich nohsledy v chrámě, jen co budou mít zbraně. Nebyli to však přívrženci krále Ježíše, ale spoluviníci obou ukřižovaných lotrů, vysvětloval mi centurio.

Ten považoval za nejlepší být zdvořilý, přišel ke mně a prosil mne, abych omluvil tu srážku. Přál si, abych si dobře všiml, jak nenásilně všecko ukončil. Prokonsul zakázal totiž pobíjení Židů, a jenom v nezbytí dovolil použít zbraní. A neměli zadržet ani obvyklé demonstranty, ježto průvod s nimi by přilákal vždycky řvoucí davy, které se pak shromáždí u bran hradu a hulákají a vyvolávají nepokoje. Je třeba se vyvarovat jakýchkoli rušivých jevů, především v době židovských svátků. To byla nynější politika Pontia Piláta, jenž dříve používal násilných prostředků, jež mu vynesly pouze škodu a Caesarovy výtky. Nakonec centurio pravil:

„Mé jméno je Adenabar. Nyní se zbavím této povinnosti a zároveň tě doprovodím na hrad a ohlásím tě prokonsulovi, až budu podávat hlášení. Sám do města jít nemůžeš. Ti zlotřilci tě viděli hovořit s námi a také poznali, že nejsi Žid. Byly by jenom komplikace, kdyby tě nějak obtěžovali či dokonce zabili, vždyť jsi římský občan. Museli bychom pak provést důkladné vyšetřování a v tomhle prokletém městě je na statisíce úkrytů.“

Zasmál se a pospíšil si zmírnit svá slova: „Vyhneme se rozhodně nepříjemnostem. Ostatně, líbíš se mi a vážím si učených mužů. Dovedu taky číst a psát, i když moje latina je slabá. Ovšem hrad je přecpán, ale jistě najdeme pro tebe nějaké důstojné místečko.“

K svému vysvětlení ještě dodal, že prokonsul má skromné nároky a v Jeruzalému se spokojuje s Antonií, kde je pod ochranou svých vojáků. Herodův mohutný palác je ovšem nesrovnatelně vznešenější rezidence, ale posádka je tak malá, že prokonsul ji nechce dělit na dvě místa, po svých nemilých zkušenostech. Antonia je nedobytná pevnost a ovládá areál chrámu. A v jeho vnějším nádvoří začínají všecky nepokoje.

Palcem ukázal za sebe na mrtvoly visící z křížů, nahlas se zasmál a povídal dál: „Nejzábavnější, co jsem v životě viděl, bylo, když ten prorok Ježíš si svázal z provazů důtky a vyhnal z vnějšího nádvoří chrámu prodavače holubů a zpřevracel stoly směnárníků peněz. Tehdy se vládní úředníci ani neodvážili mu odporovat, protože měl s sebou mnoho svých přívrženců. A když vjížděl do Jeruzaléma na oslu, opojený dav mu prostíral vzácná roucha přes cestu, mával palmovými větvemi a slavil ho jako syna Davidova. Jinak se neodvážili ukázat, že ho považují za krále. Skutečně se ví, že je z rodu Davidova, a to jak po otci, tak po matce.“

Opatrně ukázal hlavou ke skupince žen, jež zůstala na pahorku, a poznamenal: „Tamhle je jeho matka.“

Když se zástup rozptýlil, usedly ženy na zem, znavené bolestí, jež byla nad jejich síly. Neskrývaly však již své tváře, ale pozvedly je ke kříži. Ani jsem nemusel hádat, která je jeho matkou. Nebyla ještě stará. V té chvíli se mi zdálo, že její obličej je ten nejkrásnější, jaký jsem kdy viděl. V jeho bolestné ztuhlosti bylo cosi jasného, ale zároveň nepřístupného, jako by ona žena jakživa neřekla jediné zbytečné slovo. Nepotřebovala dokazovat, že je královského rodu. Její tvář byla toho dostatečným důkazem, ačkoli její šat byl stejně prostý jako těch druhých žen.

Byl bych ji rád doprovodil i s jejími společnicemi z onoho místa, byl bych ji rád utěšil a řekl jí, že její syn je mrtev a již netrpí. Ale její tvář byla tak vznešeně krásná a bolestí tak uzavřená, že jsem se neodvážil přiblížit se k ní. Na zemi vedle seděla druhá žena, jejíž obličej se neustále chvěl a oči se upíraly na kříž, jako by nechápala ještě zplna, co se stalo. Třetí žena byla starší. V jejím přísném židovském výraze bylo více nenávisti a zklamání než zármutku. Jako by až doposledka čekala na nějaký zázrak a nemohla prominout, že se nic nestalo. Ostatní ženy seděly opodál.

Můj pohled se vrátil k matce krále Ježíše a hleděl jsem na ni, zajat jejím kouzlem, že jsem ani neslyšel, co mi Adenabar povídá. Až teprve když se mne dotkl, probral jsem se z toho kouzla. Pravil: „Vykonal jsem svou povinnost a nechci se zde déle zdržovat, na tomto pustém místě. Ať si Židé sami sejmou ty mrtvoly, nechtějí-je nechat viset po dobu sabatu. To není už naše věc.“

Nicméně tu zanechal několik mužů na stráži. Myslím, že chtěl pomoci katovi, neboť ten by se sotva odvážil projít městem do hradu jen v doprovodu dvou stráží. Přátelé lotrů mohli docela dobře na něho číhat. Cesta byla liduprázdná a ani u brány skoro nikdo nebyl. Ze všech domů města se táhla vůně pečeného masa až k pahorku, ale já opravdu neměl hlad.

Adenabar změřil výšku slunce a poznamenal: „Do večera je ještě času dost. Židovský sabat začíná až při východu třetí hvězdy. Dnešního večera pojedí velikonočního beránka, i když existuje sekta, která jej snědla již včera večer.2“ Jejich chrám jsou vlastně ohromné jatky. Včera a dnes tam vytékala krev tisíců a tisíců jehňat podle jejich zvyku zabitých. Z každého kusu dostanou kněží plecko a Bůh tuk.“

Moje zavazadla byla ve stáji u brány. Adenabar nevlídně poručil u brány okounějícímu oslaři, aby si je naložil na záda a odnesl do hradu. Muž se neodvážil odporovat. Tak jsme kráčeli nahoru k pevnosti a okované boty legionářů zvonily rytmicky na kamenné dlažbě. Vojáci to byli dobře vycvičení, neboť jsem nezpozoroval, že by se byl někdo z nich cestou zadýchal. Kdežto já jsem sotva dechu popadal, když jsme došli k bráně hradu. Cesta byla přece chvílemi dosti příkrá. Žid hodil můj vak do brány a odmítl vstoupit dovnitř. Dal jsem mu dva ropy, třebaže Adenabar tvrdil, že je to zbytečné. Ale sotva se dostal onen muž na bezpečnou vzdálenost od brány, zastavil se a zahrozil pěstmi a hlasitě proklínal Římany, přestože já jsem byl k němu vlídný. Stráže pozvedly kopí, ale muž se dal na útěk a legionáři se doširoka rozřehtali jeho ubíhající postavičce.

Na kamenné dlažbě předního nádvoří se Adenabar nerozhodně zastavil a pohledem hodnotil můj vzhled. Sám jsem cítil, že nevzbuzuje příliš důvěry a že takto nemohu předstoupit před prokonsula, jakkoli na popravišti jsme spolu, centurio a já, docela dobře vyšli. Ale na nádvoří vládla římská strohost a římský pořádek. Ucítil jsem pach kasáren. Tento pach kovů, kůže, čisticích prostředků a dýmu není nepříjemný, ale přiměje člověka, že se podívá na své zaprášené boty a začne urovnávat záhyby na plášti. Na dvoře byl také oltář a pozdravil jsem jej uctivě, ale obraz Caesara jsem neviděl.

Adenabar se zamrzel nad špatnými možnostmi hygieny v pevnosti. Vodou se totiž muselo šetřit. Zavedl mne však do důstojnických místností a vyzval otroky, aby se o mne postarali. Zatím odešel k prokonsulovi podat hlášení a slíbil, že se zmíní o mém příjezdu.

Tak jsem se svlékl a umyl, pomazal mastmi a oleji, učesal vlasy, oblékl čistou tuniku a vykartáčovaný plášť. Měl jsem také za vhodné navléknout si zlatý prsten na palec, třebaže jsem jej obyčejně na veřejnosti nenosil, abych nevzbuzoval zbytečnou pozornost. Pospíšil jsem si a vyšel na nádvoří, právě když prokurátor Pontius Pilatus sestupoval s doprovodem se schodů věže, v tváři výraz netrpělivosti. Jakýsi bohatý Žid ho žádal o rozhovor, ale nechtěl jít dále do hradu než na nádvoří, aby se v předvečer sabatu neposkvrnil.

Zajisté to byl vlivný muž a žil ve shodě s Římany, neboť ho vladař svolil přijmout v tuto navečerní hodinu. Přiblížil jsem se k nim a postavil se do hloučku okukujících vojáků. I tato věc byla ve spojitosti s událostmi dne, neboť bohatý stařec prosil tiše a důstojně, aby směl sejmout tělo Ježíše Nazaretského a pochovat je, než začne sabat, ve vlastní zahradě poblíž popraviště.

Pontius Pilatus se zeptal ještě jednou okolostojících, zda opravdu již židovský král na kříži zemřel, a potom prohlásil: „Již s ním bylo dosti nepříjemností a trápení. I moje manželka je nemocná z toho zbytečného konfliktu. Vezmi a odkliď si ho, abych se již konečně zbavil té trapné věci.“

Žid dal dary jeho písaři a vyšel stejně důstojně, jak přišel. Pilatus se zeptal s údivem svého doprovodu:

„Není-pak tento Josef z Arimatie členem téže rady, která Ježíše odsoudila? Má-on tak vznešené příznivce, i když tajné, proč nepoužili včas svého vlivu? Byli bychom si ušetřili celou tuhle věc, která nám není ani trochu ke cti.“

Adenabar mi pokynul. Předstoupil jsem, pozdravil ho uctivě jako prokonsula a řekl jsem své jméno. Odpověděl nedbale na můj pozdrav a poznamenal, ukazuje svou dobrou paměť: „Opravdu, opravdu, znám tě. Tvůj otec byl hvězdář Manilius, ale jsi také příbuzný s rodem slavného Maeceny. Přijel jsi do Jeruzaléma ve zlý den. Naštěstí zemětřesení nezpůsobilo ve městě podstatné škody. Nu, viděl jsi aspoň na vlastní oči umírat Ježíše Nazaretského. Ale nechme ho. Za rok si na něho nikdo ani nevzpomene.“

Neobtěžoval se vyslechnout mou odpověď, ale hned sám ještě dodal: „Moje žena se těší na setkání s tebou. Není zdravá, ale zajisté s námi ráda povečeří. Já také se necítím nejlépe. Starý hostec mne trápí v kloubech, a jak sám vidíš, moje úřadování je jenom běhání po příkrých schodech nahoru a dolů.“

Přesto se pohyboval pružně a lehce. Bylo v něm cosi neklidného, že nevydržel ani chvilku stát na místě. Je křehkého těla a začíná plešatět, ale snaží se to skrýt účesem. Jeho oči jsou chladné a zkoumavé. Vím, že jeho úřední kariéra nebyla nijak skvělá, ale manželčinou zásluhou získal výnosný úřad prokurátora. Samozřejmě že není skutečným prokonsulem, ale podléhá prokonsulovi syrskému. Přesto není nesympatický. Dovede se zasmát, třeba suše, a rád se posmívá sám sobě. Cítí zřejmě velice svědomitě povinnost udělovat spravedlnost, jako čestný Říman, v rozhádaném cizím národě. Proto ho případ Ježíše Nazaretského tolik rozčilil.

Trpce pravil: „Vyjdu-nahoru do svých komnat, pak se sázím, že mě Židé přimějí kvůli svým svátkům sejít zase dolů. Z římské dálky je snadné vyzývat, abych ctil jejich zvyky, ale to dělá ze mne spíše jejich podřízeného než velitele.“

Začal rozčileně chodit po nádvoří, ale pohybem ruky mi naznačil, abych chodil s ním. „Viděl jsi již jejich chrám?“ zeptal se. „Na jeho vnější nádvoří je dovoleno nám, pohanům, vstoupit, ale do vnitřního prostoru se žádný neobřezaný pod trestem smrti nedostane. K nevíře. A to jsme v římském impériu. Ani Caesarův obraz nesmíme nikde vystavit. A hrozba trestu smrti není žádný žert. Máme s tím nemilé zkušenosti. Občas se stane, že nějaký bláznivý cestovatel si vezme do hlavy, a to z pouhé zvědavosti, že se podívá dovnitř chrámu v přestrojení. Přitom tam není co vidět. Někdy se mu to může poštěstit ve velkém návalu, ale prozradí-se, pak ho nemilosrdně ukamenují. Mají k tomu právo. Není to nijak příjemný způsob smrti. Doufám, že nemáš takové úmysly.“

Opatrně se mne vyptával na římské novinky a zřejmě se mu ulevilo, když zvěděl, že jsem strávil zimu v Alexandrii při studiu filosofie. Byl jsem tedy politicky neškodný. Aby mi ukázal svou přízeň, vedl mne do vnitřního dvora, a zapomenuv zcela na svůj hostec, vystoupil se mnou na pevnou obrannou věž, odkud bylo vidět na chrámový areál. Chrám byl skvělé stavitelské dílo. V podvečerním osvětlení vypadal přímo nádherně, s mnohými nádvořími a portiky. Pilatus mi ukázal nádvoří obchodníků a cizinců, nádvoří žen a další pro muže, jakož i ústřední budovu posvátné části, v níž je nejsvětější svatyně Židů. Tam smí i jejich nejvyšší velekněz vstoupit jenom jednou do roka.

Zeptal jsem se, je-něco pravdy na tom, že prý ve svatyni slouží Židé zlaté hlavě divokého osla. Aspoň se to tvrdošíjně vypravuje ve všech možných zemích. Prokonsul prohlásil, že na tom není zbla pravdy. A ujišťoval mě: „Tam totiž není vůbec nic. Je docela prázdný. Když kdysi požár zachvátil chrám a Pompeius vešel s několika svými důstojníky za chrámovou oponu, nebylo tam nic. To je jistá věc.“

Přišli zase pro něho, i sestoupili jsme na vnější nádvoří hradu. Čekal tam na něho představitel nejvyššího velekněze, provázený židovským strážcem chrámu. Naříkavým hlasem žádal, aby byly mrtvoly ukřižovaných sneseny z křížů před západem slunce. Pontius Pilatus ho vyzval, aby tedy snesl, co se snést má, a pro forma se přeli o to, je-to povinnost Židů či Římanů, ačkoli vyslanec byl hotov sám již vykonat nemilou práci, a proto vzal s sebou i strážce. Jejich úmyslem pak bylo dopravit mrtvoly na mrchoviště a tam je pálit ve dne v noci v plamenech ohně, až docela shoří.

Prokonsul poznamenal ostře, že na tělo Ježíše Nazaretského nesmí ani sáhnout, jestliže nebylo ještě pohřbeno. Již je zaslíbil. To nebyla pro vyslance příjemná zpráva, ale nemohl se o věci přít, protože zřejmě dostal pouze nepřesný návod, že se mají mrtvoly odstranit před počátkem sabatu. Přesto se pokusil vyzvědět, kdo a jak a proč chtěl Ježíšovo tělo, ale prokonsul měl již toho všeho dost a poznamenal mrzutě: „Co jsem řekl, to jsem řekl.“ A obrátil se k němu zády, aby mu ukázal, že audience je u konce, a tak v tichosti Žid odešel, provázen chrámovými strážci.

Řekl jsem: „S židovským králem je trápení ještě po jeho smrti.“

Pontius Pilatus se zahloubal do svých myšlenek a poznamenal: „Tys to řekl. Jsem přece zkušený muž a obvykle si netrápím hlavu zbytečnostmi, ale tenhle nespravedlivý rozsudek mne trápí víc, než jsem si myslel. Onen Ježíš sám mi ráno přiznal, že je židovským králem, ale pak dodal, že jeho království není z tohoto světa. Z toho jsem viděl, že je politicky neškodný a nechtěl jsem ho odsoudit, ale Židé mne k tomu přinutili.“

A uhodil se pěstí do dlaně, rozzloben, a pravil: „Stal jsem se opravdu obětí židovského fanatismu a tajných intrik. Zajali ho uprostřed noci a dosáhli, že se narychlo svolala rada v dostatečném počtu, aby byla schopna vynést rozsudek. A hned ho odsoudili. Zcela výjimečně by ho byli mohli dát ukamenovat jako rouhače proti Bohu, ale rozhodně neměli právo vykonat rozsudek smrti. Ale takové věci se daly i dříve. Pak se pokrytecky hájili, že se nemohli protivit spravedlivému hněvu lidu. Ale tentokrát se snad právě kvůli lidu neodvažovali. A chtěli do toho zaplést Římany. Poslal jsem přece Ježíše židovskému knížeti v Galileji, aby ho soudil, protože v Galileji vyrostl a tam ponejvíce i učil. Ale ta chytrá liška Héródés Antipas se mu jen posmíval a pak ho poslal mně zpátky, abych ho soudil já a byl za to zodpověděn také já.“

„Avšak co tím mínil,“ odvážil jsem se zeptat, „když řekl, že jeho království není z tohoto světa? Nejsem pověrčivý, ale země se třásla při jeho smrti. I nebe milosrdně ztemnělo, aby nebylo příliš jasně vidět na jeho utrpení.“

Prokonsul se na mne, stále rozzloben, podíval a přikázal mě do mých mezí, obořiv se na mne: „Jsi zde cizí a mým hostem. Přestaň mi žvanit o tom, co mi povídá již od rána moje manželka. Také centuriona Adenabara pošlu do vězení, jestli ještě jednou začne svou písničku o božím synu. Tahle syrská pověra je nesnesitelná. Pamatuj na to, že jsi Říman.“

Děkoval jsem svému štěstí, že jsem v důvěrné chvilce na věži nemluvil nic o proroctvích, kvůli nimž jsem přijel do Jeruzaléma. Ale jeho podráždění jen upevnilo mé rozhodnutí, že se o celé věci musím dozvědět, co mi bude možné. Není zvykem římského prokurátora trápit se a přemílat v myšlenkách ukřižování židovského buřiče. Král židovský byl zajisté výjimečný člověk.

Pontius Pilatus odešel. A najednou těžce vylézal schody vedoucí do jeho pokojů. Ale ještě napůl obrácen mi připomněl, že budu vítán při večeři. Vrátil jsem se do místnosti důstojníků, kde se právě po skončení služby vesele popíjelo. Judea je země dobrého vína, ujišťovali mne, a uvěřil jsem jim, když jsem se s nimi napil. Smíchané s vodou je osvěžující a není příliš sladké, ani se nekazí.

Bavil jsem se s důstojníky, techniky a s různými vojenskými odborníky a dozvěděl jsem se, že Pontius Pilatus skutečně proti své vůli a jen na nátlak Židů odsoudil židovského krále na kříž. Dal ho sice bičovat a vojáci se mu posmívali, ale to všecko bylo spíše ze zvyku a pro zábavu. Byli přece hotovi ho potom pustit na svobodu. Připadalo mi to mezi nimi, jako by všichni trpěli pocitem viny, neboť každý měl potřebu se hájit a obviňovat Židy. Zemětřesení udělalo na ně silný dojem. Když teď měli v hlavě, vypravovali někteří o zázracích, jež král činil a o nichž se dozvěděli od Židů. Uzdravoval nemocné a vyháněl ďábly a před několika dny probudil mrtvého muže, jenž již ležel v hrobě hodně dlouho. To se stalo nedaleko města.

Považoval jsem tu historku za výrazný příklad, jak rychle se pověsti šíří, když se stane něco otřesného. Stěží jen jsem skryl úsměv, slyše, jak jim ochotně a s otevřenými ústy naslouchají tito poměrně vzdělaní muži a věří nemožným věcem. Dokonce někdo z nich i předstíral, že zná také jméno onoho vzkříšeného. Vážně ujišťovali, že toto vzkříšení z mrtvých, o němž se zvěst ihned rozšířila po celém městě, bylo právě posledním podnětem pro židovskou radu. Sotva to uslyšeli, rozhodli se zabít onoho proroka, jenž dělá zázraky.

Jako příklad stejné židovské nesnášenlivosti uvedl velitel velbloudího oddílu, jenž byl z okraje pouště povolán na svátky přesnic do Jeruzaléma, že galilejský kníže Héródés Antipas dal před rokem či přede dvěma popravit z pouště přišlého proroka. Za ním se táhli lidé v houfech a on je křtil v Jordánu jako obyvatele příštího království. Velitel ho viděl na vlastní oči. Byl oblečen do pláště z velbloudí srsti a nikdy nejedl maso.Vypravovali mi také, že na nepřístupném břehu Mrtvého moře byla založena obec o stu židovských mužů, kteří lam zkoumali Písma a očekávali příchod nového království. Tito přísní mužové užívali jiný letopočet než orthodoxní Židé a měli mnoho stupňů zasvěcených.

Nastala večerní tma a zapálily se lampy. Byl čas, abych vystoupil do vladařových komnat. Slyšel jsem také mnoho vtipů a anekdot, a svěřili se mi důvěrně, že si přivedli tajně pár syrských tanečnic a hudebníků. Až prokonsul odejde na lože, jsem opět vítán v jejich kruhu k obecnému veselí. Zaslouží si přece nějakou tu zábavu za mimořádně namáhavou službu po čas židovských svátků.

Prázdnotu vladařových věžních komnat se pokusili skrýt vzácnými koberci a závěsy. I polštáře na lehátkách byly pokryty jemnými látkami. Nádobí pocházelo ze Sýrie a víno se podávalo ve skleněných pohárech. Kromě mne byl hostem velitel zdejší posádky, mlčenlivý, ne-někdy zcela němý muž, jenž mohl být zajisté výborný stratég, ale přítomnost Claudie Proculy a její společnice ho natolik rušila, že nepronesl ani slova. Byl zde i Adenabar a prokonsulův písař. Vonný olej hořel v lampách a ve vůních s ním závodily obě ženy.

Měl jsem radost ze setkání s Claudií Proculou, ačkoli - abych byl upřímný - sotva bych ji byl poznal podle obličeje, kdybych ji byl náhodou potkal někde na ulici. Byla sešlá, bledá a šedé vlasy ukrývala pod rudou barvou henny. Opravdu jen po očích jsem ji poznal a vycítil jsem v nich touž neklidnou přecitlivělost, jež mne kdysi, když jsem byl ještě mlád, upoutala na celičký večer v římském paláci Proculů.

Podala mi obě své pěstěné štíhlé ruce a zahleděla se mi dlouze do očí. Potom k mému nevyslovitelnému ohromení mi ovinula paže kolem hrdla, přitiskla se ke mně a políbila mne na obě líce. Vypukla v pláč a vzlykala: „Marcu, Marcu, jsem tak šťastna, žes přišel a utěšíš mne dnes večer.“ Velitel posádky odvrátil tvář, stydě se za hostitele i za mne. Pontius Pilatus ji podrážděně mírnil: „No tak, Claudie, no tak. Ovládej se přece. Víme všichni, že jsi nemocná.“

Claudia Procula spustila paže a nebyla již tak bezvadně krásná. Modrá barva jí stékala v slzách po lících. Dupla nohou a bránila se: „Není mou vinou, že mne tíží zlé sny. Což jsem tě nevarovala, abys nesahal na svatého muže?“

Pozoruje podrážděnost Pontia Piláta, pomyslel jsem si, že asi platí draze za postavení, jež získal příbuzenskými vztahy své manželky. Jiný muž by asi poručil ženě, aby se šla uklidnit, ale prokonsul ji jen bezmocně hladil po rameni a prosil, aby se ovládala. Její společnice, nápadně krásná žena, jí začala rychle upravovat obličej.

Prokonsul vzal z rukou otroka sběračku a začal sám nabírat z kráteru víno do skleněných pohárů, na něž byl právem hrdý. První podal mně přes posádkového velitele. To bylo také první známkou, že mi dal prohledat zavazadla. Nechal jsem naschvál stranou navrch ono obhroublé krátké doporučení, jež jsem dostal zároveň s poznámkou, že nemohu nic moudřejšího učinit než hledět, abych co nejdříve setřásl římský prach s nohou. Ale na listu je jméno, jež nyní nenapíši, ale o němž jsem se přesvědčil, že je na východě mocným jménem. Děkuji ti tedy ještě jednou, Tullie, že jsi mi toto jméno dala za štít, když jsi mne posílala z Říma pryč.

Napili jsme se a Pontius Pilatus se pokusil o slabý úsměv a polohlasně prohodil, že začíná chápat židovský zvyk, jenž nedovoluje ženám jíst společně s muži. Ale Claudia Procula se zatím již uklidnila a vyzvala mne, abych se uvelebil na lehátku vedle ní tak, aby mi mohla hladit vlasy. „Není v tom přece nic zlého,“ bránila se předem. „Věkem bych mohla být docela dobře tvou matkou. Tys chudák sirotek, nikdys neměl matku.“

„Bohům není nic nemožného,“ řekl jsem. „Dejme tomu tedy, že bys byla mohla již v pěti letech porodit syna.“ Tohle byla ovšem přehnaná lichotka, neboť náš věkový rozdíl byl nejméně patnáct let, ale ženy to mívají rády. Claudia Procula se o mne žertem opřela, prohlásila, že jsem pokrytec, a varovala svou společnici, aby nevěřila nikdy mým slovům, protože prý jsem nejfalešnější svůdce římských dívek a že již ve čtrnácti letech jsem znal Ovidia zpaměti. O testamentu, jenž mne učinil bohatým, se naštěstí nezmínila.

Prokonsul se nemrzel pro ty žerty. Naopak měl jsem pocit, že přijímá rád vše, co udržuje jeho manželku v dobré náladě. Jen mi připomněl, abych se krotil, ježto manželku prokonsula nelze beztrestně urazit. Sám sebe nazval prokonsulem. Opravdu. Kromě toho mne ujišťoval, že Claudia Procula zcela zvážněla životem mezi Židy a skoncovala s lehkomyslností římské společnosti.

Takovými hloupými řečmi jsme se bavili na začátku večeře. Zažil jsem již lepší hostiny, ačkoli jídlo nemělo vady, přestože prokonsul měl skromné zvyky. Nicméně vše, co se podávalo, bylo čerstvé a kvalitní, a to je ostatně základ kuchařského umění. Nejzábavnější však bylo, když přinesli na stůl veliký hrnec s poklicí a vladař poslal všecky otroky pryč z jídelny. Vlastní rukou nadzvedl poklici a libá vůně masa a rozmarýnu nás překvapila. Adenabar a velitel posádky dokonce překvapením vykřikli. Pontius Pilatus mi vysvětlil se smíchem:

„Z toho vidíš, jak je náš život určován Židy. Římský prokonsul si musí dát tajně, jako nějaký zločinec, dopravit do Antonie vepřové maso z druhého břehu Jordánu.“

Dozvěděl jsem se, že na východní straně Galilejského moře se pěstují velká stáda vepřů pro potřeby římských posádek, ale dovážení vepřového masa je do Jeruzaléma přísně zakázáno, aby nebyli Židé pohoršeni. Celníci pak musí respektovat tento zákaz, jakkoli by byli Římanům nakloněni. Proto je nutno dopravovat toto maso na vladařův stůl do Antonie v zapečetěných balících kurýrní pošty.

„To mi připomíná,“ pronesl Adenabar, vmísiv se do hovoru, „že se jediná skutečná škoda, kterou Ježíš, židovský král, udělal, stala v Gedaře, na východ od Jordánu. Nebyl pověrčivý, ale porušoval židovské zákony, ba i sabat, jak mohl. Snad se v něm skrýval přesto odpor Židů k vepřovému masu, neboť jednou, asi před dvěma lety, pobýval v okolí Gedary se svými učedníky a poplašili tam celé tisícihlavé stádo vepřů tak, že popadalo z horského srázu do vody. Prasata se utopila, samozřejmě, a majiteli z toho vznikla značná hospodářská škoda. Viníci uprchlí zpátky přes hranice do Galileje. Soud by byl býval nesnadný a stejně by z nich nebyli vymačkali náhradu škody, vždyť to byli samí chudáci. Žijí totiž z darů jeho přívrženců a jen čas od času pracují. Majitel vepřů se musel smířit se svou škodou. Sotva by byl sehnal svědky, neboť i na oné straně Jordánu byla rozšířena jeho pověst a lidé se ho báli pro jeho zázraky.“

Adenabar mluvil vzrušeně, dokonce se zvedl z lehátka a posadil se na kraj. Ke konci se hlasitě rozesmál. Teprve potom zpozoroval, že nás jeho povídání nebaví, neboť jsme byli opět u toho Ježíše, na nějž jsme chvíli pozapomněli, či snažili se pozapomenout, povídajíce všelijaké hlouposti, jež patří do dobré společnosti. Nicméně nejsem si jist, že jsme na něho po celou tu dobu opravdu zapomněli.

Adenabar se zamrzel a přeťal svůj smích. Pontius Pilatus se na něho obořil: „O tom muži jsme se již dost namluvili.“

Claudia Procula se roztřásla, ztratila vládu nad sebou a zvolala: „Je to svatý muž, uzdravitel, jenž dělal zázraky, jaké svět dosud nespatřil. Kdybys byl muž a opravdový Říman, nebyl bys ho odsoudil. Marně sis myl ruce. Nezbavil jsi se odpovědnosti. Sám jsi prohlásil, že na něm viny nenalézáš. Vládnou v Jeruzalémě Židé nebo ty?“

Prokonsul zbledl vztekem a málem mrštil pohárem, ale v poslední chvíli si uvědomil, že by věc nenapravil, kdyby rozbil vzácné sklo. Ovládl se, podíval se po nás a viděl, že jsme vlastně v malém kruhu a že i sluhové jsou pryč.

„Věřím pouze tomu, co vidí mé oči a co mé oči také mohou dosvědčit,“ řekl, nutě se ke klidu. „Mně neukázal žádné zázraky, ba ani Herodovi, ačkoli ten ho přímo prosil, aby mu ukázal svou sílu a moc. Celou věc překroutili zlomyslně na politiku a mně nezbylo nic jiného než ho odsoudit. Z juristického hlediska bych ho byl nikdy neodsoudil. Jen jsem dopustil, aby Židé provedli svou. Politika je politika a její rozhodnutí je diktováno cílem a nikoli formálním právem. V malých věcech pak je účelné nechat Židy, ať si dělají, co chtějí. To uspokojí jejich potřebu národní seberealisace. Ve velkých věcech však si ponechávám svou moc i rozhodnutí.“

„A co jeruzalémský vodovod?“ popíchla ho Claudia Procula s čistě ženskou zlomyslností. „Nebyla to tvoje velká myšlenka a pýcha? Vznešený památník tvé vlády? Ukaž mi, kde je. Měl jsi již nákresy, ba i změřený spád.“

„Nemohl jsem přece násilím vykrást chrámový poklad,“ bránil se prokonsul. „NechápouŽidé vlastní prospěch, pak je to jejich hanba, nikoli má.“

„Můj pane,“ pravila Claudia Procula ironicky. „Po všechna ta léta ustupuješ Židům postupně ve všem, jak v malých tak i ve velkých věcech. Nyní jsi měl příležitost ukázat svou mužnost aspoň jedinkrát a byl bys býval v právu. Proč jsi mi neuvěřil, když jsem ti poslala lístek, abys neodsuzoval nevinného?“

Adenabar se pokusil zachránit situaci a prohodil žertem: „Vodovod ztroskotal na tvrdohlavosti jeruzalémských žen. Když nosí vodu, mají jedinou příležitost sejít se kolem studní a povídat si. A čím delší a nesnadnější je cesta ke studnám, tím více jim zbývá volnosti k hloupým hovorům.“

Claudia Procula řekla: „Jeruzalémské ženy nejsou vždycky tak hloupé, jak si myslíte. Kdyby se to všecko nebylo stalo tak náhle a proti zákonům a kdyby ho jeho vlastní učedník nebyl zradil nejvyšší radě, nebyl by nikdy býval odsouzen. Kdybys byl aspoň nebojácně odložil rozsudek přes velikonoce, všecko by se vyvinulo jinak. Měl na své straně pracující lid a všecky ty, kteří si říkají tiší a očekávají království boží. Je jich víc, než si myslíš a víš. Vždyť tě přece žádal i člen nejvyšší rady, aby směl jeho tělo pohřbít do vlastního hrobu. Já vím mnoho, co ty nevíš. A vím i takové věci, jež neznají ani jeho prostí učedníci. Ale nyní je již pozdě. Zabil jsi ho.“

Pontius Pilatus pozdvihl ruce, vzýval na pomoc římské bohy i Caesarova genia a volal: „Kdybych ho nebyl dal ukřižovat, byli by Židé na mne žalovali v Římě, že nejsem přítelem Caesarovým. Cožpak jsem ti nezakázal, Claudie, aby ses nestýkala s těmi ženami, jež upadají neustále do stavů vytržení? Jejich sny jen zhoršují tvou nemoc. Vy muži zde jste Římané. Obracím se k vám. Co byste dělali na mém místě? Byli byste vydali své vlastní postavení a kariéru v nebezpečí jen pro nějakého Žida, jenž se bouří ve věcech víry?“

Velitel posádky otevřel konečně ústa a pravil: „Žid jako Žid, každý je tajný palič. Bič, kopí a kříž, to je jediný správný politický program k jejich uklidnění.“

Adenabar řekl: „Země se třásla, když umíral. Myslím, že to byl syn boží. Ale nemohl jsi jednat jinak. Nyní je mrtev a již se nevrátí.“

Řekl jsem: „Rád bych věděl více o jeho království.“

Claudia Procula si nás změřila rozšířenýma očima a zeptala se: „A co když se vrátí? Co potom uděláte?“

A řekla to s takovou vroucností, až mě přešel mráz a naskočila mi po těle husí kůže. Musel jsem si připomenout, že jsem viděl na vlastní oči, jak židovský král vydechl duši na kříži.

Pontius Pilatus se podíval soucitně na svou ženu, zakroutil hlavou a poznamenal jako k slabomyslnému: „Promne za mne, ať se vrátí, má drahá. Ale tu starost si nechme na potom.“

Do komnaty vešel opatrně sluha a vyvolal písaře. Prokurátor si ulehčené oddychl a vysvětlil: „Brzy uslyšíme novinu. A nemluvme již o těchto nepříjemnostech.“

Hostina nicméně končila v tísnivé náladě, mísy byly odneseny a již jsme popíjeli jen víno. Já jsem vypravoval oběma ženám, abych je potěšil, nejnovější vtipy a duchaplnosti alexandrijské a Adenabar výborně zpíval opravdu školeným hlasem jakousi necudnou píseň, která se zrodila ve dvanácté legii. Písař se vrátil a Pontius Pilatus ho vyzval, ukazuje nám tím svou důvěru, aby nahlas vyprávěl, co slyšel. Zřejmě prokonsulovi špehové se vrátili z židovského města do pevnosti, aby podali zprávy. Písař začal:

„Zemětřesení vzbudilo v chrámě velký strach, neboť se v té chvíli zároveň roztrhla chrámová opona od shora až dolů. Onen muž, jenž Nazaretského zradil, se vrátil za dne do chrámu a hodil kněžím pod nohy těch třicet stříbrných, jež od nich dostal. V domě nejvyššího velekněze vládne velké rozhořčení od doby, kdy vyšlo najevo, že dva členové rady, Josef a Nikodém, sňali Ježíšovo tělo s kříže a spolu ho pohřbili poblíž popraviště do hrobu ve skále. Nikodém koupil kromě plachty k zavinutí i na sto liber směsi myrhy a aloe k pohřbení. Avšak jinak se město uklidnilo a podle zvyku se tráví předvečer svátků. Přívrženci Ježíšovi zmizeli jako popel ve větru. Nejvyšší rada rozšířila již heslo: Lépe, zemře-jeden člověk za národ, než kdyby měl být celý národ zničen. To utišilo náladu. Aspoň nahlas se o Ježíši již nemluví. Zdá se, že pověrečná úcta k němu je pryč, ježto neučinil zázrak a zemřel potupnou smrtí.“

Písař se na nás podíval, odkašlal, pokusil se i o úsměv a pokračoval: „Pak je ještě jedna věc, o níž jsem se ani nechtěl zmiňovat, ale vypravuje se z dvou hledisek. Onen Ježíš prý vyhrožoval, že vstane třetího dne z mrtvých. Odkud se to vzalo, nemohl jsem zjistit, ale ví se o tom i v domě nejvyššího velekněze. Tam se právě uvažuje, jak by se tomu dalo zabránit.“

„Co jsem říkala?“ vítězoslavně zvolala Claudia Procula.

Písař se rychle opravil: „Chtěl jsem říci, že oni tomu nicméně nevěří. Ale může být, že se jeho přívrženci pokusí ukrást mrtvolu a tak oklamat prostý lid. Proto mají kněží i členové rady starosti a jsou mrzuti, že jeho tělo nebylo spáleno spolu s oběma lotry.“

Pilatus pronesl trpce: „To jsem si mohl myslet, že kvůli němu nebudu mít ani v noci pokoj.“

Byl tak podrážděn tímto trapným případem, že si vzal Adenabara a mne stranou a ujišťoval se ještě jednou o smrti krále Ježíše. Viděli jsme ho na vlastní oči a také jsme viděli, jak voják probodl srdce bezduchého těla. Oba jsme přísahali: „Ten muž zemřel, vise na kříži, a již nevstane.“

V noci jsem byl neklidný, protože jsem pil víno a také pro všecko to, co jsem zakusil. Ačkoli jsem byl velice unaven, spal jsem špatně a měl zlé sny. Také mě rušilo po celou noc prozpěvování opilých hlasů z důstojnické jídelny. Na úsvitu jsem se probudil břeskným zvukem trub z chrámového areálu, jenž se nesl nad městem široko daleko. Opět jsem prožíval, co jsem včerejšího dne viděl a slyšel. A vzpomínka na židovského krále i myšlenka na jeho království začala mi zase trýznit srdce.

Hodlal jsem si vyjasnit myšlenky a také připomenout všecko po pořádku, i dal jsem se do psaní, dokud mne Adenabar nevyrušil. Přišel pro mne, ještě opilý a oči opuchlé, abych se šel podívat na vnější nádvoří, chci-vidět něco pěkného. Na mou věru, bylo tam poselstvo rady a nejvyššího velekněze a žádalo rozmluvu s prokonsulem, třebaže byl sabat, a ještě ke všemu veliký sabat. Pontius Pilatus dal na sebe čekat a vyčítal jim pak trpkými slovy všecky nepříjemnosti, které mu způsobili.

Avšak oni byli skutečně plni úzkosti a tvrdili, že by bylo příští pobouření mnohem horší než předešlé, kdyby se podařilo Ježíšovým stoupencům ukrást jeho mrtvolu z hrobu a kdyby pak vyprávěli, že vstal podle svého slibu třetího dne z mrtvých. Tak ho zapřísahali a úpěnlivě prosili, aby postavil ke hrobu na několik dní stráž legionářů, neboť oni sami nemohou důvěřovat vlastním strážím, a pro jistotu aby dal hrob zapečetit svou prokurátorskou pečetí, kterou se žádný Žid neodváží zlomit.

Pilatus jim vynadal starých bab a hlupáků a posmíval se jim: „Zdá se mi, že se bojíte mrtvého ještě více než živého.“

Avšak oni mu slibovali bohaté dary, které mu pošlou ihned, jak skončí sabat. Dnes je nesměli vzít s sebou. Pontius Pilatus jim učinil nakonec po vůli a poslal k hrobu dvojici vojáků s písařem legie. Písař měl za úkol zapečetit hrob, nikoli ovšem pečetí prokurátorovou, ale úřední pečetí dvanácté legie. Podle Pilátova mínění to Židům stačilo. Na noc však nařídil stráž zesílit na čtyři muže, ba třeba na osm, podle uvážení velitele stráže, neboť dobře věděl, že dva Římané by se necítili bezpeční v noční temnotě za hradbami města.

Pomyslel jsem si, že mi udělá dobře malá procházka, a šel jsem proto s písařem ke hrobu. Na popravišti trčely chmurně klády tří křížů s temnými skvrnami krve, neboť příčná břevna byla sňata zároveň s ukřižovanými. Opravdu kousek cesty odtud byla krásná zahrada a v ní do skály vytesaný hrob, k jehož vchodu byl v brázdě přivalen silný mlýnský kámen. Jeho odvalení by si vyžádalo dvou mužů, a den byl horký. Písař nepovažoval za nutné hrob otevřít, vždyť tam již stojící židovská stráž tvrdila, že se jej nikdo nedotkl po tom, co Josef a Nikodém, zrádci nejvyšší rady, přivalili se svými sluhy kámen před vchod.

Písař jej tedy zapečetil pečetí legie. Měl jsem pocit, jako bych z hrobu cítil těžkou vůni myrhy. Je však možné, že to byly jen květy ze zahrady kolem. Oba legionáři si dělali hrubé žerty ze svého úkolu, ale zřejmě pouze proto, že měli stráž jen na dobu denní a navečer se měli vyměnit.

Na zpáteční cestě jsem se oddělil od písaře a zašel jsem do židovského chrámu, neboť mě ujišťoval, že se nemusím obávat nijakého nebezpečí ve vnějším nádvoří. Přes údolí vedl most na svatou horu a mohutnou branou jsem se dostal na nádvoří pohanů. Lid proudil z města do chrámu jako řeka, a bylo tam ještě dost místa. Obdivoval jsem jeho sloupové ochozy. Avšak nakonec mne umořil nekonečný zpěv a hlasité modlitby, pach obětí i exaltované vzrušení věřících. Myslel jsem na tělo ukřižovaného, ležící v chladném skalním hrobě, a mé sympatie byly na straně jejich krále, jakkoli málo jsem o něm ještě věděl.

Vrátil jsem se do Antonie a psal dlouho do noci, abych se zbavil těžkých myšlenek. Ale neulevilo se mi. Necítil jsem totiž přitom tvou blízkost, Tullie, jako dříve.

Neskoncoval jsem ještě s příběhem židovského krále, protože chci vědět více o jeho království. Učinil jsem si již nějaké plány, jak se sejít s jeho stoupenci, abych od nich uslyšel, co on učil za svého života.