Poměr se Sarou Noriegovou patřil k jeho nejdelším a nejustálenějším vztahům, ačkoli nebyl v těch pěti letech jediný. Když pochopil, že je mu s ní dobře, hlavně v posteli, ale že mu nikdy nedokáže nahradit Ferminu Dazovou, propukly jeho noční výpady osamělého lovce s novou silou a zařizoval si to tak, aby rozděloval čas a síly, seč mu stačily. Saře Noriegové se nicméně podařil ten zázrak, že mu poskytla dočasnou úlevu. Přinejmenším dokázal žít, aniž Ferminu Dazovou viděl, na rozdíl od dřívějška, kdy v kteroukoli hodinu nechával všeho, čím se právě zabýval, a vydával se za ní, hledal ji, poslušen nejistého hlasu svých předtuch, v nemyslitelných uličkách, na neskutečných místech, kde být nemohla, bloumal a srdce mu překypovalo touhou, která mu nedopřála pokoje, dokud ji alespoň letmo nezahlédl. Rozchod se Sarou Noriegovou v něm naopak znovu rozbouřil spící stesky a opět mu bylo jako v těch dobách, kdy vysedával celá odpoledne v parčíku nad nekonečnou četbou, ale tentokrát to bylo horší o naléhavou nezbytnost, že doktor Juvenal Urbino musí umřít.
Už dost dlouho věděl, že je předurčen k tomu, aby učinil šťastnou ovdovělou ženu a vdova aby učinila šťastným jeho, a tohle mu starosti nedělalo. Naopak: byl na to připraven. Za svých potulek lovce samotáře poznal tolik vdov a poznal je natolik dobře, aby nakonec dospěl k zjištění, že svět je plný šťastných vdoviček. Zprvu je vídal, jak se šílené bolestí dožadují nad rakví zvěčnělého chotě, aby je zaživa pohřbili s nebožtíkem a ony nemusely bez něho čelit ranám budoucnosti, ale pak, jak se postupně smiřovaly se skutečnostmi svého nového stavu, povstávaly z popela a přímo vypučely životem. Zpočátku žily jako cizopasné bytůstky stínů v obydlích zejících pustotou, stávaly se z nich důvěrnice vlastních služek, milenky vlastních polštářů, neměly, čím by se po tolika letech neplodné poroby zabývaly. Čas jim přebýval a utrácely ho přišíváním knoflíků na nebožtíkovo prádlo, které nikdy předtím neměly čas pospravit, zas a znovu přežehlovaly košile s límečky a manžetami ztuženými parafínem, aby ustavičně byly v dokonalém stavu. Dál pokládaly mýdlo svých nebožtíků do koupelny, postel povlékaly ložním prádlem s jejich monogramem, na stůl kladly jejich talíře a příbor tam, kde sedávali, pro případ, že by se nečekaně vrátili z končin smrti, jako se vracívali zaživa. Sloužily tyhle bohoslužby samoty, ale přitom si současně začínaly uvědomovat, že znovu třímají otěže vlastní vůle, poté co se svého času zřekly vlastního příjmení i vlastní totožnosti a vyměnily to všechno za jakousi pomyslnou jistotu, jen další z mnoha iluzí, s nimiž šly k oltáři. Jen ony věděly, jak tíží muž, kterého k zbláznění milovaly a který snad miloval i je, jehož však dál až do posledního vydechnutí musely opečovávat jako děťátko, přikládat ho k prsu, vyměňovat mu podělané plenky, rozptylovat ho mateřskými fígly, aby ukonejšily strach, který se ho zmocňoval každé ráno, když měl vyjít ven a pohlédnout skutečnosti do tváře. A pak viděly, jak vychází z domu, on, kterému vlily tolik odvahy do žil, že by dokázal spolknout celý svět, a jim samotným teď zůstával strach, že se ten muž možná už nikdy nevrátí. Tohle byl život. Láska, pokud byla, byla něco stranou: jiný svět. V občerstvující zahálce samoty naopak vdovy přicházely na to, že jediný způsob, jak poctivě žít, je vydat se na milost tělu, jíst jenom z hladu, milovat bez lhaní, spát, aniž by spánek musely předstírat, aby se vyhnuly sprostotě milostné povinnosti, konečně s právem mít pro sebe celou postel, ve které jim nikdo nebere polovinu jejich prostěradla, polovinu jejich vzduchu k dýchání, polovinu jejich noci, dokud se tělo nenasytilo sněním o vlastních snech, a probudilo se samo. Za svých jiter pytláka je Florentino Ariza potkával před kostelem, jak v pět ráno vycházejí z ranní pobožnosti, zahalené v černém rubáši a s havranem osudu na rameni. Sotva ho zahlédly v oslepujícím světle úsvitu, přecházely přes ulici na protější chodník drobnými a krátkodechými krůčky, cupit…
