Dlouho ležela natažená naznak na posteli a přemýšlela; když se pak vrátila do internátu, o hodinu dřív než obvykle, nechtělo se jí už plakat, zato zbystřila čich a nabrousila si drápky, aby šla po stopě toho zajíce, ukrytého v své jamce, který jí převrátil život. Florentino Ariza se naopak dopustil dalšího mužského omylu: domníval se, že se přesvědčila o marnosti své snahy a rozhodla se na něj zapomenout.
Měl plnou hlavu svých věcí. Po půl roce se bez jakéhokoliv znamení najednou přistihl, jak se celou noc až do svítání převaluje na posteli, zatracený v pustině nespavosti, tentokrát jiné než obvykle. Myslel na to, že Fermina Dazová první dopis otevřela, oklamána jeho nevinným vzezřením, uviděla iniciály, které znala z někdejších jiných dopisů, a hodila ho do ohně a nedala si ani tu práci, aby ho roztrhala. Potom jí nejspíš stačil pohled na obálku dalších dopisů a nemusela je ani otvírat, aby s nimi naložila stejně a dělala to tak dál a dál až do skonání času, zatímco jeho písemné meditace se pomalu chýlily ke konci. Nevěřil, že by existovala žena zasypávaná každodeními dopisy, která by dokázala půl roku odolávat zvědavosti a nepodívat se ani, jakou barvu má inkoust, kterým jsou napsané. Ale pokud taková žena existovala, mohla jí být jedině Fermina Dazová.
Cítil, že čas stáří neplyne jako řeka v rovině, ale že je to nádrž s děravým dnem, kterým odtéká paměť. Jeho vynalézavost se valem tenčila. Několik dní obcházel kolem domu ve čtvrti La Manga a potom pochopil, že jeho mladická metoda není s to vypáčit dveře zatarasené smutkem za nebožtíka. Jednoho rána hledal v telefonním seznamu nějaké číslo a čirou náhodou narazil na její. Vytočil je. Přístroj dlouho vyzváněl, a potom ve sluchátku poznal její ochraptělý a vážný hlas: "Prosím?" Beze slova zavěsil, avšak onen neuchopitelný hlas mu připadal tak nekonečně vzdálený, že mu to podlomilo morálku.
Někdy v těch dnech oslavovala Leona Cassianiová narozeniny a pozvala si domů malý kroužek přátel. Florentino Ariza byl roztěkaný a pobryndal se omáčkou z kuřete. Namočila cíp servítku ve sklenici vody a otřela mu šťávu z klopy, a pak mu ubrousek uvázala jako bryndák, aby zabránila větší nehodě: vypadal jako staré nemluvně. Všimla si, že si při jídle několikrát sundal brýle a otřel je kapesníkem, poněvadž mu slzely oči. Při kávě usnul se šálkem v ruce a Leona Cassianiová se mu jej pokusila odebrat, aniž by ho probudila, ale Florentino Ariza se zahanbeně ohradil: "Jenom jsem zavřel oči, aby si odpočinuly." Když šla spát, myslela na to, jak překvapivě na něm začalo být znát stáří.
U příležitosti prvního výročí úmrtí Juvenala Urbina rodina rozeslala pozvánky na zádušní mši v katedrále. Tou dobou Florentino Ariza odeslal dopis číslo sto třicet dva bez toho, že by byl jakýmkoliv způsobem opětován, a to jej přimělo k odvážnému rozhodnutí, že se obřadu zúčastní, přestože nebyl pozván. Byla to společenská událost spíše okázalá nežli jímavá. Lavice v prvních řadách, vyhrazené uživatelům s právem doživotním a dědičným, byly na opěradle opatřeny mosazným štítkem se jménem vlastníka. Florentino Ariza přišel mezi prvními pozvanými, aby se mohl usadit na takové místo, kde by ho Fermina Dazová nemohla cestou nezahlédnout. Představoval si, že nejlepší by bylo zaujmout místo v hlavní lodi, hned za vyhrazenými sedadly, ale zvaných účastníků bylo tolik, že ani tam nenašel volné místečko a musel se usadit ve vedlejší lodi, kde sedalo chudé příbuzenstvo. Odtud uviděl Ferminu Dazovou přicházet; šla zavěšena do syna, upnutá až po zápěstí v černém sametu bez jediné ozdoby, vpředu se zapínáním od krku až po špičky střevíců jako na biskupské sutaně, a hlavu jí halil kastilský krajkový šál místo klobouku se závojíčkem, jaký nosily ostatní vdovy, jakož i četné provdané ženy, které si toužebně přály ovdovět. Její odhalená tvář měla bledý jas alabastru, její protáhlé oči žily pod obrovitými lustry hlavní lodi svým vlastním životem a kráčela tak vznosně, hrdě a sebejistě, že nevypadala starší než její syn. Flo…
