5
Mohl jsem teď chodit na paseku poměrně často. Doktorka z Domova se totiž nechala slyšet, že František po vycházce se mnou „má konečně barvu“. Nabízel jsem, že občas vezmu ven i někoho jiného, a myslel jsem to upřímně, ale doktorka celkem správně podotkla:
„Ostatní jsou radši v chumlu. Stačí, když se věnujete jemu.“
A u toho jsme zůstali.
Někdy jsem bral Františka na paseku i o víkendech. Třeba jednu výstavně ospalou neděli koncem září.
Rovnou jsem mu na pasece strčil do pusy houbu a čekal, až ke mně přijde. Za chviličku si utřel slzy smíchu, které mu ještě pořádně nestačily oschnout, a naprosto plynule navázal na náš poslední rozhovor o Naděždě.
„Ještě že u toho nejsem!“ chytil se za hlavu.
„Hezky řečeno,“ pochválil jsem ho, „velmi jemně řečeno.“ Chápal jsem, co má na mysli – i když je v Domově, v podstatě tam není.
Ukryl hlavu do dlaní.
„Neboj se ničeho,“ uklidňoval jsem ho, „prostě s ní tancuješ. Je to forma společenskýho styku.“
Po těch slovech jsme na sebe zůstali koukat a já měl pocit, že mi chce něco důležitého sdělit.
„Pověz mi, bratře Houbaři, něco bližšího o Domově,“ řekl ztěžka, „popiš mi ho nějak blíž.“
„Domov?“ protáhl jsem. „No, co bych ti tak asi měl popisovat… Je to pěknej barák s novou fasádou, má balkony a na střeše krásný červený tašky. Je patrovej a uvnitř máte všechno, co potřebujete. Pokoje, koupelny a jídelnu s barevnou televizí. I ping-pong vám zařídili. Prostě všechno je tam pomalu jako v nějakým přepychovým hotelu. A celý je to obklopený velkou zahradou, spíš sadem, kde je spousta ovocnejch stromů. Nejvíc je tam jabloní. A kolem plotu roste jeden rybíz vedle druhýho. Prostě paráda!“
„Co já z toho mám?“ vzdychl František. „Co je mi to všechno platné, když nic z toho nevnímám?“
„Neskuhrej furt. Většina lidí nic nevnímá.“
„Já vím, ty mě chceš utěšovat, bratře. Ale zkus si představit, jak Mi asi je při pomyšlení, že mě tam krmí a obLékají, a já se u toho všeho jenom směji!“
Protáhl jsem se, až to zapraštělo, a širokým obloukem jsem vyplivl trávu, co jsem přežvykoval.
„O všechny se v Domově musíme starat, nejeN o tebe. Vy nám za to nemáte bejt co vděčný. Ty sis to nevymyslel, já taky ne. Nelam si s tím palici. Je hodně jinejch světů. Není jen jeden, Františku. A žes náš svět zapomněl, není přece žádná škoda. Stačí si přečíst noviny, zapnout rádio, televizi… Proč myslíš, že se cpu těma houbičkama?“
„Proč?“
„Protože se chci aspoň na kousek přiblížit k tomu bodu, kdy jsem měl možná na vybranou. Představuju si, co bylo předtím, než se z toho stal prostě můj osud.“
Pomalu jsem pojídal další houbu.
„Každý malý dítě, Františku, je připravený na to, aby se z něj stal kdokoli. Je připravený zvládnout všechny řeči. Můžeš ho učit čínsky, arabsky nebo třeba řeč, kterou sis vymyslel, to je úplně fuk. Jenže pak se nad ním někdo skloní, začne k němu promlouvat z obrovský vejšky – a všechno je v ten moment v hajzlu. Ten někdo nad ním ho nutí říct slovo. Slovo je ten bod. Je lepší nepromluvit, Františku, ale ono to dost dobře nejde. My jsme to slovo opakovali a tím pádem jsme ztratili možnost vyjádřit se jinak. Ztratili jsme cit pro arabský ch-ch-ch i pro čínský mňoukání. Už nikdy nezachrochtáme tak zvláštně jako Holanďani, vždycky už v jinejch řečech, v jinejch světech, budeme jen cizinci s podezřelým akcentem, přivandrovalci, na který je třeba si dávat pořádnýho majzla, někdo, kdo tam zkrátka nepatří.“
František se na mě podíval, ale neřekl ani slovo. Až daleko později odpoledne, když už se začalo smrákat, mě oslovil znovu.
„Já nevím proč, ale nedokáži číst žádné noviny. Je to pořád totéž dokola. A moc tomu ani nerozumím. Za tu dobu, co jsem pryč, se svět hodně změnil. Jak to, že je lidi mohou číst každý den, a nepřijdou přitom o rozum?“
„Vidíš!“ zajásal jsem. „Teď už mi rozumíš!“
„Nerozumím ti úplně přesně, bratře Houbaři, protože ty jsi jen obyčejný feťák, který nic neřeší.“
„Co mám, proboha, řešit?!“ zvolal jsem. „Tohle nebude vyřešený nikdy, milej zlatej. Žiješ ve světě, kde ti na k…
