4
Bylo to zvláštní období, to, které jsem s Františkem strávil na pasece. Chodili jsme tam jednou dvakrát týdně. František mi vyčítal, že je to málo.
„Neblbni,“ říkal jsem mu, „dyť já z tebe dělám pomalu pokusný morče. Nemáš ponětí, co by se stalo, kdyby mě tady s tebou někdo načapal! Zavřeli by mě, až bych zčernal. Čím bych se asi tak mohl hájit? Že sám si připadám taky jako morče? Že i na mně někdo něco zkouší? To je trochu slabý, nezdá se ti?“
František byl vůbec na svůj věk (šestadvacet fyzicky, minus deset let psychicky, ovšem) mimořádně bystrý. Nejvíc ho zajímal deník.
„Připadám si jako alkoholik, bratře Houbaři, jako nešťastný pijan, který se ráno dovídá, co všechno včera propil…“ stěžoval si.
Časem si František vypěstoval takový zvláštní obranný mechanismus. Asi proto, aby se nezbláznil úplně, zvykl si vnímat sám sebe jako třetí osobu. Několikrát jsem ho například přistihl, jak při předčítání zvolal: „To je ale hňup!“ a na mysli měl pochopitelně sám sebe. Jindy mě zas s úsměvem vybízel: „Tak povídej, bratře Houbaři, co náš přítel zase vyváděl.“
Není proto divu, že když jsem mu přinesl zrcátko, zadíval se na sebe dost opatrně.
„Nevypadám na dvacet šest let…“ uvažoval, „vypadám mladší. Nevím o kolik, ale tohle přece není tvář dospělého muže. Vůbec nemám vrásky.“
„Jen kolem očí,“ podotkl jsem, „od smíchu. Spousta lidí by s tebou měnila.“
Velmi brzy jsem mu na paseku začal nosit knížky.
„Proč se s tím vláčíš, bratře Houbaři?“ namítal František. „Vždyť já mám v hlavě něco na způsob školní tabule. Ty na ni píšeš, a já to mažu. Má to tedy vůbec smysl?“
Jenže to hodně přeháněl, protože jsem si všiml, že si všechno, o čem jsme spolu mluvili, dobře pamatuje. První knihy mi zdvořile vrátil.
„Nemusíš mi nosit pohádky, navíc vytištěné velkými písmeny. Já jsem, bratře Houbaři, ztratil rozum až v šestnácti. Věř mi, že jsem už tehdy četl i složitější věci.“
Dlouho jsme se nemohli shodnout na tom, co by měl číst, až jsme se konečně domluvili na básních, což se ukázalo být ideálním řešením. František si totiž vzpomněl, že zamlada básně psával. Dvě tři mi dokonce zarecitoval. Fakt jsem měl co dělat, abych se mu nesmál přímo do očí. František přiznal, že i jemu „s odstupem času připadají příliš bolestínské“.
František mi často kladl spoustu otázek. Například ho zajímalo, co si myslím o tom základním paradoxu, že zatímco on je po houbičkách normální, já se uvádím do stavu, který má jen málo společného se zdravým rozumem. Celá tato debata však ztroskotala na definici „zdravého rozumu“.
Když zrovna nesvítilo sluníčko, vysedávali jsme v mém srubu. Je pravda, že se srubem má tahle chatrč jen pramálo společného. Je to totiž obyčejná dřevěná bouda, v níž je palanda a pár dek, které začínají trochu podezřele zavánět, protože jsem je celou věčnost nevětral. Celý jeden roh místnosti zabírají kamínka. Ta jsem pro jistotu umístil na kus plechu, protože většinou topím dřevem a nechci zbytečně riskovat. Představa, že by mě nějaký žhavý oharek připravil o všechno, co tu mám, mě děsí. I když to všechno je jen stůl, několik židlí a ta palanda.
Bouda má navíc jednu velikánskou přednost – sklep. Tmavý a chladný sklep, kde je zima i v parném létě.
Když jsem vzal Františka poprvé na exkurzi do tohoto sklepa, byl jako u vytržení.
„Samý houby, hochu,“ šeptal jsem mu. „Zima může klidně přijít!“
Na police ve sklepě jsem totiž vyskládal snad stovky skleniček s naloženými „Yumma Gumma, ha, ha, ha“. Jenže zima byla naštěstí ještě daleko. Teď bylo pozdní léto, plné úchvatných barev a vůní, po nichž se mi pořád tak trochu točila hlava. Připadal jsem si jako ochutnávač vzácných vín, jako mírně podroušený znalec, když jsem se válel v trávě a se zavřenýma očima jsem se nechával prostupovat klidem a absolutní harmonií tohoto místa. Ani hmyz se už v této roční době nechoval příliš krvežíznivě, a proto jsem mohl v klidu uvažovat o Františkově zvláštním osudu, o jeho krátkých zmrtvýchvstáních.
František si neustále lámal hlavu s Naděždou: Asi jsem…
