21
Maringotky na náměstí se v odpoledním slunci blýskaly svou kýčovitou nádherou a z amplionů se ozývala ryčná hudba. Skupinky lidí se promenovaly ve věčném kruhu.
Před střelnicí postávala v malém hloučku místní omladina. Mladíci kouřili a byli hluční. Někteří z nich stáli ledabyle opření o své motocykly s malým obsahem. Vůbec všichni tady vypadali maloobsahově.
Pouťové veselí ještě nepropuklo naplno, ale něco už viselo ve vzduchu. Snad těžké vůně jakési mastnoty linoucí se až odněkud z pravěku, takové to skoro afrodiziakum, co vychází ze všech lidských pórů a ještě z něčeho, možná ze vzdáleného okna, kde právě podlili pečeni, z podpaží místního rváče a ze slz sentimentálního ochmelky, který vyvrávoral z hospody.
Když jsme k maringotkám přišli blíž, slečna ze střelnice mírně zvedla obočí. Ostatní zahlédli její překvapený výraz a otočili se k nám.
Vždycky poznám, kdo je vůdce. Je to ten, co za všechny mluví. Jakmile umlčíte jeho, stanete se vůdcem vy. V tomto případě to byl mladík, který měl na předloktí vytetováno I LOVE YOU. Ihned si všiml Františkovy plechovky a řekl:
„Hele, že tys zdrhnul z domova těch debilů?!“
„Skutečně je tam nejvíc debilů,“ odpověděl František, „i když jsou tam i mnohem těžší případy. Imbecilita, idiocie a tak. Mohl bych ti o tom vyprávět hodiny, bratře.“
Mladík pobledl a zaťal pěsti.
„Řekl jsi bratře?!“ zeptal se výhrůžně a postoupil o krok dopředu.
„Nech ho bejt, je to blázen…“ zadržela ho hezká dívka v kožené bundě.
Dobrý střelec - miláček žen
hlásala tabulka na střelnici.
„Býval jsem dobrý střelec,“ mumlal František a zamyšleně pozoroval papírové růže.
„Tak to mi teda dokážeš!“ zasmál se potetovanec. „Rozdám si to s tebou na deset ran. Když budeš lepší, nechám tě klidně odejít.“
„A když ne?“ chtěl vědět František a pořád pozoroval ty růže.
„Když ne, půjdeš odsud jen s tou plechovkou. Rozumíš?! Prostě nahatej.“
Už jsem toho měl právě tak dost a chtěl jsem zasáhnout, ale v tu chvíli se na mě František obrátil a natáhl ruku pro peníze s tak ledovým klidem, že mě to úplně přišpendlilo k zemi.
„Dobře,“ vzdychl jsem,, „tady máš.“
Podal jsem mu hrst mincí. Slečna ze střelnice položila na pult vzduchovku. Jakmile ji František vzal do rukou, někteří z těch tlemounů kolem nás se pomalu přestávali smát.
Těžko se to vysvětluje. Ale z toho, jak vzduchovku potěžkal a jak zkusmo zamířil, každého trklo, že tenhle kluk si s tou věcí zatraceně dobře rozumí.
„Začneš ty!“ přikázal mu mladík a stoupl si vedle něho. František jen tak lehce pokýval hlavou a pak už nedal nikomu šanci. Nabil a střelil. Nabil a střelil. Jak se posouval podél pultu, přerážel špejle jednu za druhou. Růže se kácely, jako kdyby je někdo bral kosou.
František se přitom usmíval a měl zavřené oči. Celou tu dobu měl zavřené oči.
Tohle tu bandu málem porazilo. Stáli tu a nevěřícně čuměli.
„To je zázrak…!“ vzdychla slečna ze střelnice.
Potetovanec stál a mračil se.
František dal všechny růže té pěkné holce v kožené bundě a pak strnulého mladíka objal se slovy:
„Jen opravdický hlupák může být nejmilovanější z mých bratrů. Už to chápeš?“
A pak – snad aby mu udělal radost – sešel ze schůdků střelnice a uprostřed náměstí se svlékl ze své ústavní teplákové soupravy.
„To je dobrý! To je dobrý!“ volal jsem na všechny kolem a rychle mu natáhl kalhoty. „Proboha svatýho, tohle mi teda už nikdy nedělej, Františku!“ zuřil jsem a táhl ho pryč. „Chceš, aby nás roztrhali na kusy?“
„Musíme pro ten vosk,“ připomněl a ukázal na kostel, tyčící se přímo před námi. Z dálky se mi zdálo, že má novou fasádu a vůbec je dobře udržovaný, ale jak jsme k němu přicházeli blíž a blíž, uvědomil jsem si, že tahle stavba drží pohromadě vlastně už jenom díky té bílé polevě.
„Přišli jsme za pět minut dvanáct,“ řekl František.
Vešli jsme do kostela. Zevnitř na tom byl mnohem lépe, a jestli přece jen měl nějaké ty vady na kráse, měkké a tlumené světlo, vnikající sem skrz barevná okna, je před našima očima milosrdně ukrylo.
František se …
