13
Já vím, že těšínská jablíčka bývají kyselá… Ale když si uvědomím, kolik námahy si lidé z Domova s tou slavností dali, jak byli doslova ztuhlí v očekávání toho dne, a on se nakonec dostaví akorát tak velký prd v podobě party naprostých, ale naprostých idiotů zvenku, tak by jeden plakal.
Původně jako každý rok na Vánoce měly přijít nějaké děti z blízké školy zazpívat pár koled. Jenže to nešlo kvůli prázdninám nebo co a v nastalém organizačním zmatku nám jakýsi agilní blbeček vnutil partu maniaků, kterou bych rád popsal trochu podrobněji.
Začalo to docela nenápadně.
Hned ráno nám zavolali místní potentáti, že se naší besídky nemůžou zúčastnit osobně, ale že vyšlou nějakého delegáta.
Za chvíli po nich se omluvili filmaři, že bohužel nepřijedou, snad až příště, a přejou hezké Vánoce.
Nemůžu tu pakáž ani vystát. Film je vůbec postaven na podvodu. To není jako moje pravdivé video. Ani stromy nemusí být stromy. Všechno je kašírované. I jídlo. Tohle se nehodí – tak se to zakryje. Tohle se trochu blejská – tak se to přimázne.
Prakticky všechny děti stály v jídelně a zíraly na příjezdovou cestu. Doktorka, která od rána pobíhala a pořád všechno kontrolovala a čistila, teď jen zdrceně seděla v jídelně. Normálně to byla děsně klidná bytost, ale tohle ji přece jenom dostalo.
„Buďte v pohodě,“ povídám jí, „přece se z toho, že nepřijede pár šašků od filmu, nepoděláme, že jo.“
Nervózně se na mě usmívala, jako by chtěla říct: Já vím, já vím, ale přece jen…
Bylo to všechno podivné. A já se navíc ten den probudil s temnou předtuchou, že se to nevydaří. Jakmile mám takovouhle předtuchu, je to zlé, protože předtuchy mě málokdy varují zbytečně.
Když se někdy dopoledne přihrnul nějaký podržtaška z radnice a přinesl šek na pár kaček, děti se mu začaly předvádět, protože si chudinky myslely, že už to vypuklo. On se vzmohl jen na to, že neupřímně mlel pořád dokola:
„To je pěkné, to je pěkné…“
Bylo to fiasko.
„To je jedno,“ řekl jsem doktorce, abych ji trochu utěšil. „Vystačíme si sami. Sníme pamlsky, zatancujeme si a bude nám dobře. To není málo.“
Doktorka se jen smutně usmála a hlavou ukázala na hlouček dětí, tísnící se u okna. Pokrčil jsem rameny, protože jsem fakt nevěděl, co na to říct. Taky mi jich bylo líto.
Ticho v jídelně bylo až strašidelné. To jsem tady ještě nezažil. Normálně se tu pořád někdo s někým o něco dohaduje anebo přetahuje. Ono úplně stačí, když si jen tak jeden přes druhého pořád povídají.
„Prezident!“ vykřikl někdo u okna a ukazoval vzrušeně prstem ven. Na cestě se objevil nějaký mikrobus.
Zkroutil se mi žaludek, už když jsem je uviděl vystupovat.
Tyhle lidi poznáte bezpečně na první pohled. Jsou to novodobí „světský“, novodobí komedianti, ale zlí a vlezlí komedianti. Už nejmíň stokrát jsem podobné kreatury zapuzoval, když mě s brožurkami v ruce začaly vyprávět ty své nesmysly o příchodu konce světa a o jediném možném spasení.
Jakmile mi došlo, že tahle svátečně oblečená parta opravdu míří k nám, vyrazil mi po celém těle ledový pot. Doktorka zatím nechápala nic a uháněla je přivítat ke dveřím.
Bylo jich šest. Vedl je chlap, který mluvil se silným moravským přízvukem. Ostatní se mezi sebou dorozumívali anglicky. Téhle sešlosti velela starší žena s klidným a laskavým výrazem. Znám podobné tváře až moc dobře – dokážou se rychle změnit, když před nimi zavíráte dveře. Pak tam byla jedna mladá holka s kytarou a tři maníci kolem čtyřicítky.
Děti se radostí úplně tetelily. Stály uprostřed jídelny a fascinovaně sledovaly celou skupinku. Pak začaly tancovat.
Byl to zvláštní, skoro děsivý pohled. V tichu a bez hudby se děti pohybovaly po linoleu, které občas zavrzalo a zasténalo.
Doktorka mě požádala, abych přinesl židle pro „účinkující“. Obě ženy se posadily. Mladší si ladila kytaru a starší vytáhla z tašky kýčovitý chemlonový kříž a napřáhla ho proti dětem. Pohyb v jídelně ustal.
Dívka začala zpívat jakousi americkou koledu. Žena vedle ní rytmicky pohupovala křížem.
„Já myslel,“ šeptal jsem doktorc…
