22
Kvůli živému praseti v tombole postavili pořadatelé u pódia ohrádku. Kolem ní se mačkali zvědavci. Smáli se a volali: „Hele, to je teda fór!“ a podobně, jako kdyby nikdy o něčem takovém neslyšeli.
František na čuníka vážně hleděl. Pak se na mě otočil. „Říká se ,ožralý jako prase‘, ale uznej sám, bratře Houbaři, viděl jsi někdy ožralé prase?“
„Ne,“ odpověděl jsem po pravdě a přemýšlel o tom, kam asi míří.
„Můžeš mu zachránit život,“ pronesl tiše.
Rozhlédl jsem se kolem, protože jsem měl strach, aby nás nikdo neslyšel.
„O co ti, hergot, jde?!“ sykl jsem.
„Nebudou moci dát do tomboly nemocné prase. Nebo dokonce prase, které se nehýbá,“ uvažoval nahlas a zeptal se mě: „Co má prasátko nejraději?“
„Já nevím. Prase je všežravec, takže asi všechno.“
„Potřeboval bych tvou láhev rumu, bratře.“
Už mi to bylo jasné. Natolik jsem Františka znal, abych si to celé mohl dopředu promítnout jako film.
„Hele,“ zasmál jsem se nervózně, „to nemyslíš vážně. To ho tady před všema těma lidma chceš nějak nenápadně nalejt? O rum nejde. Přísahám, že ten ti klidně dám, jen nechápu, jak to celý chceš navlíct. Jak to provedeš technicky?“
„Musíme nějak upoutat jejich pozornost, bratře,“ smutně na mě pohlédl. „Jinými slovy – TY musíš upoutat jejich pozornost…“
„Františku, já se z tebe pominu! Co mi to tady povídáš za věci? To mám dělat kotrmelce nebo co?Ů
„Kotrmelce nestačí,“ zavrtěl František hlavou. „Dáš mi ten rum…?“
„Já ti ho dám, ale jen pod tou podmínkou, že po mně nebudeš chtít, abych ze sebe dělal šaška.“
„Budeš jenom stát a usmívat se,“ řekl František.
„Co je tohle zase za blbost?“ namítl jsem. „To jsem taková kuriozita, že se celý město přijde podívat, jak se usmívám?“
„Potřebuji pouze kus krabice a něco na psaní,“ konstatoval. „Počkáš tu na mě?“ ujistil se. Když jsem otráveně přikývl, zmizel v davu.
Zaraženě jsem stál a pozoroval selátko. Pobíhalo v ohrádce sem a tam. Ať mi nikdo neříká, že netušilo, která bije.
Kolem mě to zašumělo a všichni se otočili jako na povel. Obrátil jsem se taky. Uviděl jsem Františka, jak se dopachtil doprostřed náměstí s velkým stolem. Teď stál vedle něj a utíral si z čela pot. Šťastně se na mě usmíval. Na stole se jako stříška tyčila cedule. Byla to obrovská cedule a nápis na ní byl viditelný i na značnou vzdálenost. Já mám sice dobré oči, nicméně tohle jsem si musel jít přečíst zblízka, abych se ujistil, že mě smysly nešálí.
„Co tohle má jako bejt?!“ vydechl jsem užasle a ukázal na ceduli, na níž stálo:
Na tomto místě
sním dnes v 18.00
ŽIVÉHO CHLAPA!
František se pyšně rozhlížel po narůstajícím hloučku, vzal mě kousek stranou a jen tak na půl pusy špitl:
„Dáš mi ten rum?“
„Tohle né!“ zanaříkal jsem. „Jasně jsme se dohodli! Slíbils mi, že budu jen stát a usmívat se!“
„Taky že ano,“ řekl František.
„Jaký ,taky že ano‘?“
„Myslíš si snad, bratře Houbaři, že se v tomto městečku najde někdo, kdo se nechá sníst?“
„To teda vážně nevím,“ odpověděl jsem upřímně.
„My jen potřebujeme, aby se všichni lidé dívali přesně v šest hodin večer k tomuto místu. Ty budeš, bratře Houbaři, středem pozornosti, a já se mezitím postarám o bratra vepře. Není to chytře vymyšleno?“
Měl jsem pocit, že dokonce čeká na pochvalu. Podíval jsem se na hodinky.
„Pro pána krále, to je za chvíli, Františku!“
„Věděl jsem, že mi pomůžeš,“ spiklenecky na mě mrkl. „Potřebuji ten rum, bratře Houbaři,“ dodal a hned natáhl ruku.
Zalovil jsem v batohu a smutně si prohlédl svou jedinou láhvičku, jednu z mých mála jistot na tomhle šíleném světě.
„Můžu si trochu cvaknout? Myslím, že to budu potřebovat. Kvůli úsměvu, Františku.“
Velkodušně přikývl a v klidu vyčkal, až si bohatýrsky přihnu. Pak se i s láhví rozplynul v davu lidí.
Postavil jsem se za stůl a zazubil se. Blížila se šestá hodina večer.
Když jsem zahlédl tu skupinku, udělalo se mi slabo. Potáceli se směrem ke mně, rozjařeně si přihýbali vína a povykovali. Vedl je chlap jako hora. Takový ten navýsost nebezpečný chasník, který kouká, koho by o pou…
