Zvláštní problém Františka S. (Petr Šabach)

17

Pochodovali jsme dál. František pozoroval motýla, který kolem něj třepotavě tančil, a pak se na mě obrátil.

„Já nevím, čím to je, asi za to může něco silnějšího a většího. Možná že mě tak změnila ta moje nemoc. Nebo ty houby... Já nevím. Nikdy v životě jsem nic podobného nezažil, ale teď cítím, že jsem se něčeho dotkl. Je to, bratře Houbaři, jako když dostaneš ránu elektrickým proudem. Je to šok, po němž najednou vidíš věci absolutně čisté, bez balastu a usazenin. Tvé kroky jsou někým řízeny, a ty je jen poslušně vykonáváš, protože máš jistotu, že jsou správné. Konec hry na život. Život se žije. Je rozdíl mezi tím evangelium znát a evangeliem být…“

„Františku, neblbni! Dyť já tě trochu znám! Snad ještě vím, s kým se bavím. Kde je ten kluk, zamilovanej do Marilyn Monroe, kde je ten světskej František?!“

„Můj bratr tělo je osel!“ usmál se pobaveně. „Je narozeno z ženy…“ dodal a rozhlédl se kolem sebe, jako kdyby mi svěřoval bůhvíjaké tajemství a nepřál si, aby se tahle informace dostala k nepovolaným uším.

„Ach jo!“ posteskl jsem si. „Na tomhle experimentu asi moc nevydělám. Já myslel, že po houbičkách budeš normální. Aspoň na chvíli! A místo toho jsem z jednoho blázna udělal druhýho. Tohle nevypadá na Nobelovu cenu. Takovejch peněz jsem mohl mít!!!“

„Tvé nářky slyší jen vyděšení ptáci kolem,“ rozhodil František ruce.

„A kdo mi radil, ať vemu peníze na cestu? Kdo mi říkal: ,Vem jich co nejvíc, bratře!‘ “ napodoboval jsem jeho uhozenou mluvu.

„Když se mluvilo o penězích, měl jsem na mysli to, že možná potkáme někoho, komu bychom je mohli dát.“

„Tak fajn,“ vzdychl jsem, „já tedy dám všechny svý prachy prvnímu somrákovi, kterýho potkáme, a půjdem domů.“

„Nic moc by se nestalo,“ uvažoval nahlas František, „chudoba má co dělat s duchem. A duch se pohybuje snadněji, když se nemusí od něčeho odpoutávat. Vzdej se všeho, a všechno se stane tvým majetkem. Já nevím, proč si, bratře Houbaři, pořád představuješ chudobu jako nějakou šerednou babici. Chyba, bratře! Tahle paní není vůbec bez půvabu!“

Během jeho řeči jsem na chvíli usedl do trávy.

Přemýšlel jsem o sobě a vůbec o svém osudu chudáka, který se plahočí světem a nenachází kolem sebe nic než cedulky, nic než nápisy jako: Nevstupovat! Nedotýkat se! a Nezdržujte se! Proč moji předkové přišli vždycky někam až po posvícení? Proč já můžu nad vším jen vzdychat?

Říkal jsem si, že v mém případě se neudělalo při rozdělování majetku něco dobře. Peníze, peníze, peníze…

Tady byla jen tráva, na níž jsem ležel, slunce nad mou hlavou a František, který se na mě usmíval, když říkal:

„Bratře Houbaři, je čas pokračovat v cestě…“