26
Podal jsem Nadě svíčku. Opatrně ji převzala a obřadně si ji položila na klín. Pohladila ji, jako by to bylo nějaké zvířátko.
V pokoji bylo šero, protože Naďa teď nechávala roletu staženou i přes den.
Stál jsem zády opřený o dveře a zvědavě pozoroval její obličej.
„Musí se mi povíst,“ šeptala. Seděla na posteli podepřená polštáři. Byla teď opravdu nápadně hubená. Měl jsem o ni vážně starost.
Já ji jen lituju, říkal jsem si v duchu. Byl bych však schopen ji milovat, kdyby to bylo moje dítě? Nebo bych ji někam strčil, jako to udělala její matka, a snažil se na ni zapomenout? A vy nemáte děti? ptal by se mě třeba někdy někdo a já bych odpovídal: Mám dceru. Víte, ona žije moc daleko. V Austrálii? Ještě dál. Vlastně ani nevím kde.
„Je opravdu z toho kostela?“ zašilhala na mě Naďa v rozpacích.
„Přísahám!“ zdvihl jsem slavnostně dva prsty.
„Jinak by se mi to nepovedlo, pochop to,“ šeptala a pořád hladila tu svíčku. „A vzal ji do ruky první on?“
„Ano,“ řekl jsem.
Pak ji Naďa prudce políbila. V očích měla slzy.
„Nemám odejít?“ zeptal jsem se.
„Ne, ne!“ skoro vykřikla. „Potřebuju ještě něco vědět!“
Přitáhl jsem si židli.
„Smím?“
„Ano, ano,“ kývala hlavou, až jí vlasy spadly do očí. Odhrnula si je rukou, ale jinak, než to obvykle ženy dělávají. Ne tak půvabně. Tohle spíš vypadalo, jako by držela v ruce nějakou pomůcku na odhrnování vlasů.
„Musím zničit tu fotografii,“ zamumlala.
„Naďo, z tebe se stala čarodějnice! To je vúdú, co ty teďka děláš!“
Začervenala se a odvrátila hlavu.
„Ona je čarodějnice,“ slyšel jsem její zesláblý hlas, „někdy se mi i zdá ve snech. Ale tam není tak krásná. V noci je ošklivá a má na hlavě hady!“ Naděžda znovu opatrně pohladila svíčku. „Neboj se, Františku, já tě nedám…“
„Naďo, cos udělala se všema těma figurkama?“ zajímalo mě, protože jsem si teprve teď všiml, že nikde nevidím její bůžky.
„Myslíš publikum?“ rozhlédla se zamyšleně kolem.
Představil jsem si všechny ty panáčky, jimž tady prozpěvovala. Viděl jsem úplně ostře ten poslední soud, který jim Naďa přichystala.
„Půjčila jsem si vařič,“ řekla.
„Půjčila?!“ zvedl jsem přísně obočí. „Naďo!“
„Půj-či-la!“ oddělovala slabiky. „Půj-či-la! A pak jsem je rozpustila v hrnci. A vylila. Do záchodu,“ dodala zasněně. „Všechny jsem spláchla, pochop to.“
Chápal jsem to.
„Komu ho vezmu? Protože já ho vezmu! Ne půj-čím, ale vez-mu!“
„Koho, proboha?“ nechápal jsem pro změnu vůbec nic.
„Fran-tiš-ka,“ kolébala se Naděžda dopředu a dozadu.
„To já nevím,“ přemýšlel jsem nahlas, „to by ses musela zeptat jeho…“
„Ale jak, když se jen směje!“ podívala se na mě zoufale.
„Vezmeš ho Domovu,“ navrhl jsem.
„Tomu je to fuk!“ odpověděla rázně. „Musím vědět, komu ho vezmu.“
„František nemá ani mámu, ani tátu, jestli to myslíš takhle. Nemá nikoho, komu bys ho vzala.“
Naďa teď zavřela oči a bylo na ní vidět, že ji vysiluje i tenhle krátký rozhovor. Seděla, hlavu opřenou o polštáře, ruce sepjaté jako při modlitbě. Svíčku chovala pořád na klíně.
„Povídej mi, kam spolu chodíte ven…“ zaprosila a dodala: „Jsi hodnej, že ho bereš ven. Taky ho budu brát ven.“
Díval jsem se na ni a uvažoval, co by se asi stalo, kdybych jí začal vypravovat, jak se to vlastně s tím naším Františkem má. Co by z toho pochopila?
Koneckonců, co z toho chápu já? Že se scházím na pasece s klukem, z kterého nějaké klíště před lety vykouzlilo reinkarnaci Ježíše Krista, jejíž podobu jsem prokoukl až já díky halucinogenním houbám? Tohle že bych jí měl povídat?
Zdálo se mi, že Naďa usíná.
„Bylo, nebylo…“ zašeptal jsem a naklonil se blíž, až těsně k její tváři. Několikrát prudce zamrkala a za chvíli už jsem viděl, jak jí oči bloudí pod víčky. Políbil jsem ji na čelo a tiše jsem opustil její pokoj.
V jídelně bylo pusto. Seděl tu jen Vojta nad svou skládačkou. To byl fakt dobrý nápad, koupit noční New York.
„Chceš pomoct?“ zavolal jsem na něj. Zavrtěl hlavou a dál soustředěně pozoroval jednotlivé kusy téhle zapeklité záhady.
