Sběratel polibků (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 73

 

NANEŠTĚSTÍ byla kalifornská noc ještě mladá a nejspíš i nesmírně nebezpečná pro každého, kdo se v ní pohyboval. Když jsme přijeli do Rudolphova střešního bytu v Beverly Comstock, byla všude Policie Los Angeles a FBI. Byl to policejní blázinec.

Už několik bloků před cílem jsme zahlédli rudé a modré majáky. Místní policie byla spravedlivě rozhořčená, že ji FBI do případu nezapojila. Vznikla tak ošklivě politická a citlivá situace. Nebylo poprvé, kdy se FBI chovala k místní policii tak přezíravě. Stalo se to i mně ve Washingtonu. Mockrát.

Na místě byla i média, a to v plné síle. Noviny, místní televize, rozhlas, dokonce i několik lidí od filmu. Nepotěšilo mě, že nás s Katy zná tolik reportérů od vidění.

Volali na nás, když jsme se prodírali policejními zátarasy. „Kate, dejte nám pár minut.“

„Jenom pár slov!“

„Doktore Crossi, je Rudolph Džentlmen?“

„Co se nepovedlo v Big Sur?“

„Je tohle vrahův byt?“

„Zatím bez komentáře,“ odpovídat jsem neochotně se sklopenou hlavou.

„Nápodobně,“ dodávala Kate.

Policie a FBI nás vpustili do Džentlmenova bytu. V nákladně vybavených místnostech se hemžili technici. Detektivové v Los Angeles byli od pohledu chytřejší, upravenější a bohatší než poldové v jiných městech.

Pokoje působily chladně, jako by tam nikdo nebydlel. Nábytek byl převážně kožený se spoustou chromových a mramorových částí. Samé rohy, žádné křivky. Umění na zdech bylo moderní a velice depresivní. Něco na způsob Jacksona Pollocka a Marka Rothka. Vypadalo to jako muzeum se spoustou zrcadel a lesklých ploch.

Bylo tam několik zajímavých předmětů, možných stop o Džentlmenovi.

Všeho jsem si všímal. Nahrával. Ukládal do paměti.

Příborník v jídelně byl plný naleštěného stříbra, porcelánu, skutečné kameniny, drahých látkových ubrousků. Džentlmen věděl, jak prostírat.

Na čistém psacím stole byly dopisní papíry s hlavičkou a obálky s elegantním stříbrným lemem. Džentlmen do všech podrobností.

Na kuchyňském stole ležela Kapesní encyklopedie vína od Hugha Johnsona.

Kromě tuctů drahých obleků tu visely dva smokingy. Šatna byla malá, úzká a pečlivě uklizená. Byla to spíš svatyně než šatna.

Náš podivný Džentlmen.

Asi po hodině, kterou jsem strávil potloukáním po Džentlmenově bytě, jsem se vrátil ke Kate. Přečetl jsem si zprávy místních detektivů. Mluvil jsem s většinou techniků, ale zatím nic nenašli. To se nám nezdálo. Z centra Los Angeles přivezli nejnovější laserové vybavení. Rudolph musel někde nechat stopy. Ale nenechal! To byla zatím jeho největší podobnost s Casanovou.

„Jak se máš?“ zeptal jsem se Kate. „Obávám se, že jsem se na hodinu ztratil ve svém vlastním světě.“

Stáli jsme u okna s výhledem na Wilshire Boulevard a na Los Angeles Country Club. Temné golfové hříště obklopovala nablýskaná auta a světla na budovách.

„Už jsem popadla druhý nebo třetí dech,“ řekla Kate. „Celý svět je pro mě náhle jedna příšerná noční můra.Našli vůbec něco?“

Zavrtěl jsem hlavou. Ve tmavém okenním skle se odrážely naše obličeje. „Je to k zešílení. I Rudolph páchá ‚dokonalé‘ zločiny. Technici by třeba mohli srovnat vlákna z jeho šatů s těmi na místech činu, ale Rudolph je neuvěřitelně opatrný. Myslím, že má znalosti ze soudní medicíny.“

„O tom se dneska hodně píše, ne? Většina doktorů je docela dobrá ve vstřebávání technických informací, Alexi.“

Přikývl jsem na souhlas. Myslel jsem si totéž. Kate měla myšlení detektiva. Vypadala unaveně. Napadlo mě, jestli vypadám tak vyčerpaně, jak se cítím.

„‚Ani to neříkej.“ Pokusil jsem se o úsměv. „Nepůjdu teď do špitálu. Ale myslím, že jsme tady pro dnešek skončili. Ztratili jsme ho, k sakru, ztratili jsme je oba.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024