Sběratel polibků (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 113

 

PRO MĚ to ještě neskončilo. Práce byla hotová jen z půlky. O dva dny později jsem se plahočil slušně prošlapanou lesní stezkou spojující silnici 22 a podzemní dům. Místní policisté, které jsem cestou minul, vypadali nemluvní, zasmušilí a tišší. Potloukali se po lese se skloněnými hlavami a nemluvili spolu.

Přišli do blízkého kontaktu s lidskými monstry. Viděli složitou a strašnou práci doktora Willa Rudolpha a druhého monstra, které si říkalo Casanova. Někteří z nich už prozkoumali dům hrůzy.

Většina z nich mě už znala. Pravidelně jsem s nimi navštěvoval peklo. Někteří na mě kývli nebo zamávali. Opětoval jsem jejich pozdravy.

Konečně mě začali v severní Karolíně brát trochu vážně. Ještě před dvaceti lety by to nebylo možné, ani za podobně výjimečných okolností. Jih se mi začínal trochu líbit, víc, než bych kdy čekal.

Měl jsem o Casanovovi novou pravděpodobnou teorii. Souvisela s tím, čeho jsem si všiml v průběhu přestřelky tady v lese a v ulicích Chapel Hill. Nikdy ho nenajdeš, vybavila se mi bezděčně Rudolphova poslední slova. Nikdy neříkej nikdy, Wille.

Kyle Craig byl to horké, mlhavé odpoledne v domě hrůzy. Kromě něj tam byly asi dvě stovky mužů a žen z policie Chapel Hill a Durham, stejně jako vojáci z Fort Braggu v Severní Karolíně. Začínali se zblízka seznamovat s těmi lidskými monstry.

„Výjimečná doba být naživu, být policajt,“ řekl mi Kyle. Pokaždé, když jsem ho viděl, byl jeho humor o odstín temnější. Děsil mě. Kyle byl většinu času velice opuštěný. Byl to kariérista. Kromě toho jednal na rovinu. Vypadal tak dokonce i na fotkách v ročence Dukeovy univerzity.

„Je mi líto místních lidí, které sem vytáhli,“ svěřil jsem Kylovi. Moje oči pomalu přebíhaly po tom hrůzyplném místě. „Na tohle nezapomenou až do své smrti. Léta se jim o tom bude zdát.“

„A co ty, Alexi?“ zeptal se Kyle. Jeho šedomodré oči se setkaly s mými. Někdy se dokonce zdálo, že si o mě snad dělá starost.

„No, mám v poslední době tolik zlých snů, že mi dá dost práce vybrat si ten nejoblíbenější,“ přiznal jsem s lehkým úsměvem. „Brzy pojedu domů. Nechám děti, aby nějakou dobu spaly se mnou. Milují to. Nepřijdou na to, proč to dělám. Pokud mě budou děti chránit, budu spát dobře. Zabuší mi na hrudník, když mám noční můru.“

Kyle se konečně usmál. ,,Jsi neobyčejný člověk, Alexi. Stejně otevřený jako tajnůstkářský.“

„Každým dnem jsem neobyčejnější,“ řekl jsem Kylovi. „Když se někde objeví další monstrum, neobtěžujte mě telefonem. Mám přemonstrováno.“ Podíval jsem se mu do očí, pokusil se navázat spojení, ale moc se mi to nepovedlo. Kyle byl také tajnůstkářský.

„Pokusím se ti nevolat,“ slíbil Kyle. „I když už sis odpočinul dost. Jedno monstrum právě pracuje v Chicagu. Další v Lincolnu a Concordu v Massachusetts. Někdo unáší děti v Austinu v Texasu. Malá mimina. Opakované vraždy v Orlandu a Mineapolis.“

„Máme ještě práci tady,“ připomněl jsem Kylovi.

„Opravdu?“ zeptal se hlasem, ze kterého čišela ironie. „Jaká je to práce, Alexi? Myslíš práci s lopatou?“

Kyle Craig á já jsme se dívali, jak sedmdesát nebo osmdesát mužů překopává louku na západ od podzemního domu. Hledali těla obětí. Práce s lopatou.

Od roku 1981 byly krásné a inteligentní ženy z celého Jihu unášeny dvěma monstry a vražděny. Byla to třicetiletá vláda hrůzy. Nejdřív se do ženy zamiluji. Pak si ji prostě vezmu. To si napsal Rudolph v Kalifornii do svého deníku. Přemýšlel jsem, jestli ten sentiment patřil jemu nebo jeho dvojčeti. Přemýšlel jsem, jak moc Casanova postrádá svého přítele. Jak truchlí. Jak se chce vypořádat se ztrátou. Má už nějaký plán?

Věřil jsem, že se Casanova seznámil s Rudolphem někdy kolem roku 1981. Měli společná zakázaná tajemství: rádi unášeli, znásilňovali a někdy mučili ženy. Nějak přišli na nápad držet si harém výjimečných žen, které byly dost inteligentní a fascinující, aby upoutaly jejich pozornost. Nikdy před tím se neměli o svá tajemství s kým podělit. Pak získali náhle jeden druhého. Pokusil jsem si představit, jaké to je nemít v jednadvaceti nikoho komu se svěřit – nikdy v životě – a pak někoho takového najít.

Společně hráli své odporné hry a budovali harém výjimečných krásek z Jihovýchodu. Moje teorie o syndromu dvojčat neměla daleko od pravdy. Rádi unášeli a drželi v zajetí krásné ženy. Také spolu soutěžili. Možná tolik, že musel nakonec Will Rudolph odejít na čas do Los Angeles. Stal se tam Džentlmenem. Pokusil se zařídit pro sebe. Casanova, který se víc držel svého teritoria, pracoval dál na Jihu, ale zůstali ve spojení. Svěřovali se se svými příběhy. Potřebovali se svěřovat. Pochlubit se hrdinským činem je vzrušovalo. Rudolph dokonce vyprávěl své příběhy redaktorce Los Angeles Times. Okusil slávu a popularitu a líbily se mu. Ne Casanovovi. On byl víc než jen samotář. Byl to génius, duch toho všeho.

Myslel jsem si, že vím, kdo by to mohl být. Myslel jsem si, že jsem viděl Casanovu bez jeho masky.

Zabraný do soukromých myšlenek jsem přecházel po místě činu. Byl jsem utahaný, ale na tom teď nezáleželo, už nějakou dobu na tom nezáleželo.

Casanova je teritoriální zabiják, uvažoval jsem. Nejspíš je pořád v oblasti Durhamu a Chapel Hill. Seznámil se s Willem Rudolphem někdy v době, kdy došlo k vraždě toho zlatého páru. Až do přestřelky před dvěma dny měl všechno perfektně promyšlené. Pak konečně udělal chybu… Myslel jsem si, že vím, kdo by mohl být Casanova. Nemohl jsem to ale říct FBI. Byl jsem ten, kdo má volnou ruku, že ano? Byl jsem „mimo“ tenhle případ. Tak ať to tak zůstane.

Dívali jsme se s Kylem Craigem na stejné vzdálené místo ve vlnící se trávě a zimolezu, kde byly prováděny výkopy. Hromadné hroby, pomyslel jsem si při pohledu na tu hroznou scénu. Něco takového v devadesátých letech.

Vysoký plešatý muž se postavil ve své díře v měkké zemi. Zamával nad hlavou rukou, která se leskla potem. „Tady je Bob Shaw!“ zavolal hlasitě a zřetelně své jméno.

Kopáčovo jméno bylo znamením, že se našlo další ženské tělo. Na místě byli lidé policejního patologa Severní Karoliny. Jeden z nich doběhl ke kopáči v kulhavém podřepu, který by nás za jiných okolností rozesmál. Podal Shawovi ruku a vytáhl ho z hrobu.

Na Shawa, který byl z vojenské armády ve Fort Braggu, se obrátily televizní kamery. Atraktivní reportérka si zkontrolovala make-up dřív, než promluvila do objektivu.

„Právě byla objevena oběť číslo dvacet tři,“ oznámila reportérka s patřičnou vážností. „Všechny oběti byly až dosud mladé ženy. Tyto odporné vraždy –“

Odvrátil jsem se od televizního štábu a hlasitě vzdychl. Myslel jsem na děti jako můj Damon a Janelle, které se doma dívají na tohle představení. Tak tenhle svět jednou zdědí. Řádící lidská monstra, většinu z nich v Americe a Evropě. Proč je to tak? Je to něčím ve vodě? V těch tučných rychlých pokrmech? V ranních televizních pořadech?

„Běž už sakra domů, Alexi,“ řekl mi Kyle. „Už to skončilo. Nechytíš ho, to ti slibuju.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024