Sběratel polibků (James Patterson)

KAPITOLA 94

RUCE A NOHY se mi nekontrolovatelně třásly, když jsem se snažil řídit těch osm kilometrů z Durhamu do Chapel Hill. Cvakal jsem zuby a nemohl přestat.

Nakonec jsem musel zastavit, nebo bych nejspíš havaroval. Seděl jsem zhrouceně v autě. Ve světle reflektorů vířil prach a oslněný hmyz.

Zhluboka jsem dýchal a snažil se udržet si zdravý rozum. Bylo po páté ráno a venku už zpívali ptáci. Zacpal jsem si uši, abych je neslyšel. Sampson ještě spal v hotelu. Zapomněl jsem, že tam je.

Kate se Casanovy nikdy nebála. I po únosu věřila, že se o sebe dokáže postarat.

Věděl jsem, že je to iracionální a šíleně vinil sám sebe, ale nedokázal jsem si pomoci. Někde v průběhu několika posledních let jsem se přestal chovat jako policejní detektiv. Mělo to své výhody, ale celkově to bylo špatné. Tahle práce přináší mnoho bolesti, kterou by měl profesionál ignorovat. Jinak mířil rychle a nezvratně ke zhroucení.

Znovu jsem se vydal na cestu. Asi za patnáct minut jsem dojel k dobře známému domu na Chapel Hill.

Já a Sampson jsme v tom domě byli ani ne před třemi hodinami. V očích jsem měl slzy, v hlavě mi zvonilo. Ztrácel jsem sebekontrolu.

Vzpomněl jsem si na jednu z posledních věcí, které mi řekla. Slyšel jsem pořád její hlas. „Když přijde, tak si to s ním vyřídím.“

V úzké ulici už parkovala černobílá policejní auta, záchranka a televizní dodávky. Byly úplně všude. Z toho pohledu mi bylo na umření. Vypadalo to, jako by se před Katiným domem sešla půlka Chapel Hill.

V časném raním světle se zdály všechny obličeje bledé a pochmurné. Tohle mělo být poklidné, liberální univerzitní městečko, bezpečný přístav v moři vířícího chaosu šílenství zbytku světa. Proto tady jeho obyvatelé žili, ale teď už to neplatilo. Casanova to navždy změnil.

Nasadil jsem si zaprášené sluneční brýle, které ležely dlouhé měsíce na palubní desce. Původně patřily Sampsonovi. Ten je dal Damonovi, aby mohl vypadat stejně tvrdě jako on, když jsem mu něco vyčítal. Já potřeboval vypadat tvrdě právě teď.