KAPITOLA 68
USTOUPILI JSME s Kate do bezpečné vzdálenosti od chaty a skrčili se za hranici tlustých jedlových polen.
„Slyšela jsem ho řvát,“ řekla Kate, když jsme byli hlouběji v lese. „Cos tam viděl, Alexi?“
„Viděl jsem ďábla,“ přiznal jsem jí pravdu. „Viděl jsem naprosto šíleného muže, který mluvil sám se sebou. Jestli není Džentlmen, umí ho skvěle napodobit.“
Několik hodin jsme se oba střídali ve sledování Rudolphova úkrytu. Aspoň trochu jsme si odpočinuli. Okolo šesté ráno jsem se sešel s týmem FBI. Dali mi kapesní vysílačku pro případ, že bychom si potřebovali rychle promluvit. Stále mi vrtalo hlavou, jestli mi řekli všechno, co vědí.
Když se doktor Will Rudolph konečně objevil venku, bylo po jedné hodině v sobotu odpoledne. Stříbrnomodré cáry mořské mlhy zmizely. Nad hlavami nám poskakovaly a švitořily sojky. Za jiných okolností by to bylo pěkná scéna pro víkend v horách.
Doktor Rudolph se myl ve venkovní sprše. Byl svalnatý, měl ploché břicho a vypadal ve formě. Byl neobyčejně pohledný, jak tam tak poskakoval a tančil nahý. Jeho způsoby byly trochu formální. Džentlmen.
„Je tak neuvěřitelně sebejistej, Alexi,“ řekla Kate, když jsme se na Rudolpha dívali z lesa. „Podívej se na něj.“
Všechno to vypadalo velice podivně a rituálně. Byl ten tanec součástí jeho zločinů?
Když se osprchoval, přešel po trávníku za domem k malé skalce. Utrhl několik květin a odnesl je do domu. Džentlmen má své květiny. Co dál?
Ve čtyři odpoledne vyšel Rudolph znovu ze zadních dveří chaty. Měl na sobě přiléhavé černé džínsy, bílé tričko, černé kožené sandály. Skočil do Range Roveru a vyrazil směrem k dálnici 1.
Asi po třech kilometrech zastavil u restaurace a kavárny Nepenthe u pobřežní silnice. Čekal jsem na něj s Kate na písčité odbočce a pak jsme následovali Range Rover na velké, přeplněné parkoviště. Reproduktory ukryté ve stromech hrály nahlas „Electric Ladyland“ Jimmiho Hendrixe.
„Třeba je to jenom průměrný nadržený doktor z Los Angeles,“ nadhodila Kate, když jsme vjeli na parkoviště a hledali místo na zaparkování.
„Ne. Je to Džentlmen, určitě. Je to náš kalifornský řeznický pacholek.“ Poté, co jsem ho sledoval minulou noc a teď znovu, jsem si tím byl jistý.
V Nepenthe bylo plno. Většina hostů byla pohledná, mezi dvaceti a třiceti, ale sedělo zde i pár stárnoucích hippies přes šedesát. Všude kolem byly seprané džínsy, nejnovější plavkové kreace na Západním pobřeží, barevné pantofle a drahé turistické boty.
Stejně jako spousta atraktivních žen. Všech věkových kategorií, velikostí, ras.
Vlastně jsem už o Nepenthe slyšel. Byla populární v šedesátých letech, ale ještě před tím koupil tenhle úžasně krásný majetek Orson Welles pro Ritu Hayworthovou.
Dívali jsme se, jak si doktor Rudolph počíná u baru. Byl zdvořilý. Usmál se na barmana. Rozhlédl se kolem a bedlivě si prohlédl několik atraktivních žen. Podle všeho ale nebyly atraktivní dost.
Vyšel na rozlehlou kamennou terasu s výhledem na Tichý oceán. Z drahé reprodukční soustavy hrál rock ze sedmdesátých a osmdesátých let. The Grateful Dead. The Doors. The Eagles. Tohle byl Hotet California.
„Je to krásné místo vlastně pro cokoliv, na co by se mohl chystat, Alexi.“
„Má jich na kontě celkem šest. Teď hledá oběť číslo sedm,“ řekl jsem.
Venku na terase jsem vzal Kate za ruku. „Ať to vypadá, že k sobě patříme,“ mrkl jsem na ni.
„Možná je to pravda,“ oplatila mi Kate mrknutí.
Dívali jsme se, jak se Rudolph přibližuje k nápadné blondýně. Byla Džentlmenův typ. Nemohl jsem se ubránit myšlence, že je také Casanovův typ.
Vlnité, sluncem vybělené vlasy jí sahaly až do pasu. Měla na sobě šaty s červenými a žlutými květy od Putumaya, které splývaly k černým farmářkám. Při chůzi se vznášela. Pila ze skleničky šampaňské.
Trochu mě znervóznilo, že jsem nikde neviděl agenty Cosgrova a Asara.
„Je krásná, že? Prostě perfektní,“ zašeptala Kate. „Nemůžeme mu dovolit, aby jí ublížil, Alexi. Té ubohé ženě se nesmi nic stát.“
„Nestane,“ ujistil jsem ji. „Musíme ho ale chytit při činu,…
