Kapitola 10
čtvrtek 22. ledna
KIM JEL nakonec domů, ale jak ostatně předpokládal, nebyl dlouho schopen usnout. Když se mu to podařilo, jeho spánek rušily nepříjemné sny. Některým snům nerozuměl: Byl v nich zesměšňován za špatný výsledek zkoušky na vysoké škole. Nejděsivější ze snů byl o Becky, a ten nebylo obtížné pochopit. Zdálo se mu, že Becky spadla z mola do rozbouřeného moře. Kim, přestože stál na molu, nemohl Becky zachránit, ať dělal cokoli. Probudil se celý zpocený.
Ačkoliv si příliš neodpočinul, měl možnost se v klidu osprchovat a oholit. V pět hodin ráno seděl opět ve svém voze a vypadal o něco lépe než večer. Projížděl opuštěnými ulicemi po klouzajícím sněhovém poprašku.
V nemocnici našel Becky tak, jak ji viděl naposledy. Ve spánku vypadala klidně. Tracy také spala, byla stočená do klubíčka na židli a přikrytá nemocniční pokrývkou.
Na sesterně narazil Kim na Janet Emeryovou, která pečlivě zapisovala záznamy do chorobopisu.
"Omlouvám se, že jsem byl včera tak neurvalý," řekl Kim. Posadil se vedle Janet a vzal si Beckyin chorobopis.
"Nebrala jsem to osobně," ujistila ho Janet. "Vím, jak je stresující mít dítě v nemocnici. Prožila jsem si to se svým synem."
"Jak bylo Becky celou noc?" zeptal se Kim. "Dělo se něco, co bych měl vědět?"
"Byla ve stabilizovaném stavu," odpověděla Janet. "A co je nejdůležitější, byla bez teploty."
"Díkybohu," oddechl si Kim. Našel operační vložku, kterou James nadiktoval po výkonu a v noci ji sestry založily do chorobopisu. Kim si ji přečetl, ale nenašel v ní nic nového.
Nemohl nic dělat, a tak se vydal do ordinace a vrhl se na stohy papírů, které se mu nahromadily na stole. Pracoval a sledoval hodiny. Když usoudil, že už je vhodná doba i s ohledem na časový posun oproti východnímu pobřeží, zavolal Georgeovi Turnerovi.
George vyjádřil svou účast, když se dozvěděl o perforaci a následné operaci. Kim mu poděkoval a rychle přešel k tomu, proč vlastně volá: Chtěl slyšet Georgeův názor na další postup v případě, že se diagnóza onemocnění kmenem E. coli 0157:H7 potvrdí. Kim chtěl především slyšet, zda by bylo vhodné Becky přeložit jinam.
"To bych nedoporučoval," odpověděl George. "Máš tam skvělý tým včetně Claire Stevensové a Kathleen Morganové. Mají s tím syndromem dost zkušeností. Myslím, že jich nikdo nemá víc."
"Máš ty nějaké zkušenosti s hemolyticko-uremickým syndromem?" zeptal se Kim.
"Měl jsem jen jeden případ," řekl George.
"Je opravdu tak hrozný, jak se o něm píše? Přečetl jsem si o něm všechno, co jsem našel, včetně toho, co je na Internetu. Ale vlastně toho není moc."
"Ten případ, který jsem měl, byl velice smutný," připustil George.
"Můžeš to upřesnit?" žádal Kim.
"Průběh se nedal předpovídat a naprosto neúprosně progradoval," odpověděl George. "Doufám, že se u Becky prokáže nějaký jiný původce onemocnění."
"Mohl bys být trochu konkrétní?" nutil ho Kim.
"Radši ne," bránil se George. "Je to velmi variabilní syndrom. I kdyby ho Becky měla, může probíhat úplně jinak než ten, který jsem viděl já. Můj případ byl velmi depresivní."
Po několika minutách Kim rozhovor ukončil. Než zavěsil, ujistil George, že jej o Beckyině stavu bude i nadále informovat.
Když Kim zavěsil, zavolal sestrám na oddělení, kde ležela Becky. Telefon zvedla Janet a Kim se jí zeptal na Tracy.
"Je vzhůru," ujistila ho Janet. "Mluvila jsem s ní, když jsem byla před chvílí zkontrolovat Becky."
"Mohla byste mi ji dát k telefonu?" požádal Kim.
"Samozřejmě," odpověděla ochotně Janet.
Kim čekal a uvažoval o Georgeových slovech. Nelíbilo se mu vyjádření, že syndrom má nepředvídatelný průběh a neúprosně postupuje a ještě méně Georgeova poznámka, že jeho případ byl velmi depresivní. Ta slova připomněla Kimovi děsivý sen a cítil, jak se začíná potit.
"To jsi ty, Kime?" zeptala se Tracy.
Vzájemně si pověděli, jak strávili noc. Ani jeden nespal dobře. Pak se Kim zeptal na Becky.
"Zdá se mi lepší než včera," řekla Tracy. "Je živější. Myslím, že už se prospala z narkózy. Nejvíc jí vadí nasogastr…
