Toxin (Robin Cook)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 2

9. ledna

VŠECH PĚTADVACET operačních sálů Univerzitní nemocnice bylo naprosto shodných. Všechny byly nedávno renovovány, vybaveny novou technikou a splňovaly poslední požadavky doby. Podlahy pokrývala bílá hmota, která připomínala žulu. Zdi byly obloženy šedými kachlíčky. Světla a doplňky z nerezivějící oceli nebo naleštěného niklu zářily novotou.

Operační sál číslo dvacet byl jedním ze dvou, které sloužily k operacím srdce, a dosud se na něm operovalo. Místnost byla plná lidí, kteří se sotva vměstnali mezi nezbytné přístroje - obsluha pumpy mimotělního oběhu, anesteziologický tým, sterilní a obíhající sestry a samozřejmě chirurgové.

Srdce nemocného bylo ještě zcela obnažené, obklopené množstvím zkrvavených hadiček, stehů, kovových rozvěráků a světle zelených roušek.

"Fajn, je to," prohlásil doktor Kim Reggis, když podával jehelec sterilní sestře, a protáhl se, aby ulevil ztuhlé páteři. Operoval od půl osmé ráno.

Tato operace byla třetí a poslední. "Ukončíme kardioplegii a zkusíme, jestli se rozeběhne."

Kimův pokyn měl za následek čilý ruch u pumpy mimotělního oběhu. Cvakaly vypínače. "Zahříváme," ohlásil lékař obsluhující pumpu do prostoru.

Anestezioložka se postavila a podívala se přes rám. "Na jak dlouho to ještě odhadujete?" zeptala se.

"Za pět minut zavíráme," ujistil ji Kim. "Za předpokladu, že se srdce rozhodne spolupracovat, ale vypadá to slibně."

Po několika chaotických stazích se srdce začalo stahovat v pravidelném rytmu.

"Fajn," řekl Kim. "Ukončíme extrakorporál."

V následujících dvaceti minutách nikdo nepromluvil. Všichni členové týmu znali své povinnosti a nebylo třeba slov. Po uzavření otevřeného hrudníku Kim a doktor Tom Bridges odstoupili od stolu, na němž ležel zarouškovaný pacient, a začali si sundavat sterilní empíry, rukavice a plastikové štíty z obličeje. V ten okamžik se na uvolněná místa postavili mladší chirurgové, připravující se ke specializaci z hrudní chirurgie.

"Tu ránu chci zavřít plastickým stehem," zavolal na ně Kim. "Slyšíte mě?"

"Provedeme, doktore Reggisi," ujistil ho Tom Harkly. Tom byl nejstarší ze sekundářů.

"Ale nepárejte se s tím," popichoval Kim. "Ten člověk je pod narkózou už tak dost dlouho."

Kim sTomem Bridgesem vyšli ze sálu do chodby. Oba si nad umyvadlem spláchli z rukou talek. Tom byl kardiochirurg jako Kim. Pracovali spolu už několik let, a přestože byl jejich vztah především profesionální, byli přátelé. Často za sebe vzájemně zaskočili, zejména o víkendech.

"To byla fantastická práce," poznamenal Tom. "Nechápu, jak se ti daří nahradit chlopně naprosto dokonale a ještě tak, aby to vypadalo docela jednoduše."

Kim se během let specializoval především na náhrady srdečních chlopní. Tom se zaměřil spíš na bypassy.

"Já zase nechápu, jak se ti daří tak dokonale našít ty jemné koronárky," odpověděl Kim.

Kim poodešel od umyvadla, sepjal ruce a protáhl je nad hlavou. Zdůraznil tak svou sto devadesát centimetrů vysokou postavu. Pak se předklonil, opřel se dlaněmi o podlahu a nohy nechal propnuté, aby si pořádně protáhl záda. Měl štíhlou atletickou postavu. Na vysoké škole hrával fotbal, košíkovou a baseball. V poslední době omezil sport pro nedostatek času na občasný tenisový zápas a spoustu času na domácím rotopedu.

Na rozdíl od něj Tom sport dávno vzdal. Na vysoké škole také hrával fotbal, ale po letech bez pravidelného cvičení se mu svalová hmota změnila v tuk. Ačkoliv pil pivo jen občas, v porovnání s Kimem měl na břiše pivní mozol.

Oba muži vyrazili kachlíkovanou chodbou, která byla v tuto denní dobu relativně klidná. Jen na operačním sále číslo devět se ještě pracovalo, další dva byly k dispozici pro akutní případy. Tak to obvykle při odpolední směně vypadalo.

Kim si promnul ostře řezanou zarostlou tvář. Podle svého zvyku se holil ráno v půl šesté a teď, o dvanáct hodin později, měl už ve tváři známý odpolední stín. Pročísl si rukou dlouhé tmavohnědé vlasy. V mládí, na začátku sedmdesátých let, nosil vlasy dlouhé až na ramena. Dnes, ve třiačtyřiceti letech, měl na své postavení stále velmi dlouhé vlasy, ačkoliv zdaleka ne tak dlouhé jako dřív.

Kim se podíval na hodinky, připnuté k pásku operačních kalhot. "Do háje, už je půl šesté, a já nemám hotovou vizitu. Kéž bych v pátek nemusel operovat. S neúprosnou pravidelností mi to kazí víkendové plány."

"Aspoň ti jdou pacienti pěkně po sobě," poznamenal Tom. "Máš pravdu, že se to nedá srovnat s dobou, kdy jsi vedl oddělení u Samaritánů."

"Povídej mi o tom," vzdychl Kim. "Když vidím, jak to všechno Ameri-Care řídí a v jaké situaci se nachází naše zdravotnictví, říkám si, že bych asi dneska na medicínu nešel."

"Já taky ne," souhlasil Tom. "Hlavně kvůli novému hodnocení výkonů, které Medicare zavedla. Včera večer jsem počítal. Obávám se, že po zaplacení ordinace mi nic nezbyde. No, co ty na to? Dospělo to tak daleko, že s Nancy uvažujeme o prodeji domu."

"Hodně štěstí," řekl trochu jízlivě Kim. "Můj je na prodej už pět měsíců, a ještě jsem nedostal ani jednu seriózní nabídku."

"Musel jsem vzít děti ze soukromé školy," pokračoval Tom. "Ale co na tom, já jsem taky chodil do státní."

"Jak s Nancy vycházíte?" zeptal se Kim.

"Mám-li být upřímný, nic moc," přiznal Tom. "V poslední době jsme oba dost nervózní."

"To nerad slyším. Mám pro to pochopení od té doby, co jsem tím sám prošel. Je to hrozně stresující."

"Nečekal jsem, že ve svém věku budu muset řešit takové problémy," řekl Tom s povzdechem.

"Ani já ne," dodal Kim.

Oba muži se zastavili u pracovního stolu v chodbě před operačními sály, u vchodu na pooperační pokoj.

"Budeš tu přes víkend?" zeptal se Tom.

"Jistě," přisvědčil Kim. "Proč? Potřebuješ něco?"

"Možná že se budu muset podívat na ten případ, cos mi asistoval v úterý," vysvětloval Tom. "Bylo tam nějaké drobné krvácení, a jestli nepřestane, budu to muset zrevidovat. Pokud ano, potřeboval bych tvou pomoc."

"Klidně mi zavolej. Budu mít u sebe pager," řekl Kim. "Budu k dispozici. Moje bývalá chce celý víkend volný, myslím, že někam jede. V každém případě budu celý víkend s Becky."

"Jak se daří Becky po vašem rozvodu?"

"Já myslím, že báječně. Rozhodně líp než mně. V tuhle chvíli je to jediný světlý bod v mém životě."

"Řekl bych, že děti jsou mnohem přizpůsobivější, než si myslíme," uvažoval Tom.

"Vypadá to tak," souhlasil Kim. "Díky za asistenci. Omlouvám se, že ten druhý případ trval tak dlouho."

To je v pořádku," mávl rukou Tom. "Poradil sis s tím přímo mistrovsky.

Bylo to pro mě poučné. Uvidíme se v šatně."

Kim vešel na pooperační pokoj. Za dveřmi se zastavil a hledal na postelích své pacienty. Nejdřív uviděl Sheilu Donlonovou. Byl to dnešní předposlední případ a byl mimořádně obtížný. Museli nahradit dvě chlopně, ne jednu.

Kim došel až k posteli. Jedna ze sester právě měnila infuzi. Kim se zkušeným okem podíval nejdřív do obličeje nemocné a zkontroloval barvu, pak se otočil k monitorům. Srdeční rytmus byl klidný a pravidelný, v pořádku byl krevní tlak a krevní plyny.

"Vše v pořádku?" zeptal se Kim a zvedl pooperační protokol, aby se mohl podívat na záznamy.

"Bez problémů," přikývla sestra, aniž přerušila práci. "Všechny hodnoty se drží a pacientka je spokojená."

Kim odložil protokol a postavil se vedle nemocné. Opatrně nadzvedl pokrývku, aby se mohl podívat na krytí operační rány. Vždy radil mladším kolegům, aby používali ke krytí rány malé množství čtverců. Kdyby došlo k nepředvídanému krvácení, Kim o tom chtěl vědět co nejdřív.

Kim nemocnou spokojeně přikryl, narovnal se a rozhlížel se po svém dalším pacientovi. Polovina lůžek byla prázdná, takže mu to netrvalo dlouho.

"Kde je pan Glick?" zeptal se. Ralph Glick byl Kimův dnešní první případ.

"Zeptejte se paní Bensonové u stolu," odpověděla sestra. Nasadila si fonendoskop do uší a zkušeným pohybem nafukovala manžetu tonometru na paži Sheily Donlonové.

Kima trochu podráždil nedostatek ochoty, ale vydal se k centrálnímu stolu. Vrchní sestra, paní Bensonová, měla spoustu práce. Vydávala podrobné instrukce několika pomocníkům, kteří měli svléknout, umýt a čistě povléknout jednu z postelí.

"Promiňte," přerušil ji Kim. "Hledám..."

Paní Bensonová Kimovi naznačila, že nemá čas. Kima napadlo, že jeho čas je cennější než čas pomocného personálu, ale rozhodl se mlčet. Postavil se na špičky a znovu se rozhlížel po svém pacientovi.

"Co pro vás mohu udělat, doktore Reggisi?" zeptala se paní Bensonová, jakmile se pomocný personál vydal k čerstvě uvolněnému lůžku.

"Nemůžu najít pana Glicka," odpověděl Kim. Stále se rozhlížel po pokoji a předpokládal, že jej přehlédl.

"Pana Glicka jsme poslali na oddělení," řekla paní Bensonová stroze.

Vytáhla knihu se záznamy o sledovaných látkách a otevřela ji na příslušné stránce.

Kim se na ni podíval a nevěřícně zamrkal. "Ale já jsem zcela jasně žádal, aby tu zůstal, dokud na sále neskončím."

"Pacient byl naprosto stabilní," odpověděla opět stručně paní Bensonová. "Nebyl důvod nechávat ho na pooperačním pokoji, aby tu zabíral místo."

Kim si povzdychl. "Máte tu milion volných míst. Šlo mi jen o..."

"Promiňte, doktore Reggisi," přerušila jej paní Bensonová. "Jde o to, že pan Glick byl ve stavu na přeložení."

"Ale já jsem žádal, aby tu zůstal, než skončím na sále," protestoval Kim.

"Bylo by mi to ušetřilo spoustu času."

"Doktore Reggisi," řekla pomalu a důrazně paní Bensonová. "Nechci se vás nijak dotknout, ale personál na pooperačním oddělení nepracuje pro vás. Máme své předpisy. Pracujeme pro AmeriCare. Pokud máte nějaký problém, navrhuji vám pohovořit si o něm s některým z úředníků."

Kim cítil, jak rudne. Chystal se promluvit o koncepci týmové práce, ale pak si to rozmyslel. Paní Bensonová se už stejně zahloubala do bloku na stole.

Kim si jen tak pro sebe zabručel několik šťavnatých poznámek a vyběhl z pooperačního pokoje. Zastesklo se mu po starých dobrých dnech v Nemocnici Samaritánů. Prošel halou a zastavil se u stolu před operačními sály. Pomocí interkomu zkontroloval, jak pokračuje jeho poslední případ.

Hlas Toma Harklyho jej ujistil, že všechno probíhá podle plánu.

Kim opustil operační prostory a zamířil k nově zřízené čekárně pro příbuzné. Byla to jedna z mála inovací, které AmeriCare zavedla a kterou Kim považoval za dobrou. Nápad vzešel z nutnosti vymezit nějaký vhodný prostor pro příbuzné nemocných. Tato čekárna sloužila speciálně pro příbuzné nemocných na operačních sálech nebo na příjmu. Než AmeriCare koupila Univerzitní nemocnici, neměli příbuzní kde čekat.

V tuto denní dobu nebyla místnost plná. Bylo tam několik nastávajících otců, kteří nervózně přecházeli sem a tam nebo bezmyšlenkovitě listovali stránkami časopisů, zatímco jejich ženy byly na sále k porodu císařským řezem. Ve vzdáleném rohu seděl kněz u dvojice plačících lidí.

Kim hledal paní Gertrude Arnoldovou, manželku posledního pacienta.

Na rozhovor s ní se Kim netěšil. Věděl, že je to jízlivá a sveřepá, téměř sedmdesátiletá osoba, s níž bylo nadmíru obtížné jednat. Věděl však, že je to jeho povinnost. Našel ji sedět v protějším rohu, co nejdál od plačící dvojice. Četla časopis.

"Paní Arnoldová," oslovil ji Kim a nutil se k úsměvu.

Gertrude zvedla polekaně hlavu. Na zlomek vteřiny se jí ve tváři objevil překvapený výraz, ale hned jak Kima poznala, zatvářila se podrážděně.

"No, to je dost!" vyštěkla. "Co se stalo? Byly nějaké problémy?"

"Vůbec žádné problémy," ujišťoval ji Kim. "Naopak, váš manžel zvládl operaci velmi dobře. Už je..."

"Ale vždyť už je skoro šest!" rozčilovala se Gertrude. "Říkal jste, že budete hotov ve tři."

"To byl jen můj odhad, paní Arnoldová," vysvětloval Kim a snažil se nezvýšit hlas, přestože cítil příval zlosti. Čekal neobvyklou reakci, ale to, co slyšel, bylo nad jeho očekávání. "Bohužel ten předchozí případ trval déle, než jsem předpokládal."

"V tom případě měl jít můj manžel na řadu první," vyštěkla Gertrude.

"Nechal jste mě tu čekat celý den a já ani nevěděla, co se děje. Jsem z toho úplně zničená."

Kim se přestal ovládat a navzdory maximálnímu úsilí se mu na tváři objevil hořký a nedůvěřivý úsměv.

"Moc se nesmějte, mladíku," pokárala ho rázně Gertrude. "Mám dojem, že vy doktoři nad námi obyčejnými lidmi pěkně ohrnujete nos a necháváte nás pořád čekat."

"Omlouvám se, že vám můj program způsobil nepříjemnosti," ozval se Kim. "Děláme, co můžeme."

"Povím vám, co se ještě stalo," pokračovala Gertrude. "Přišel za mnou jeden z úředníků od AmeriCare a řekl mi, že pojišťovna nezaplatí manželovi první den v nemocnici. Říkal, že měl být přijatý ráno v den operace, a ne den předem. Co vy na to?"

"To je problém, který řeším s úředníky opakovaně," vysvětloval Kim.

"Když je někdo tak nemocný, jako byl váš manžel před operací, nemůžu ho s čistým svědomím přijmout až v den operace."

"Ale on říkal, že to nezaplatí," trvala na svém Gertrude. "A my to zaplatit nemůžeme."

"Pokud na tom bude AmeriCare trvat, zaplatím to sám," odpověděl Kim klidně.

Gertrude otevřela údivem ústa dokořán. "Vážně?"

"Už se to stalo dřív a taky jsem to zaplatil. Co se týče vašeho manžela, bude za chvíli na pooperačním oddělení. Bude tam do té doby, než bude stabilizován, a pak ho přeloží na kardiologické odděléní. Tam se na něj můžete podívat."

Kim se otočil a vyšel z místnosti. Předstíral, že neslyší, jak na něj paní Arnoldová volá.

Vrátil se do haly a vešel na pokoj pro chirurgický personál. Bylo tam několik sálových sester, anesteziologických sester a pár anesteziologů. Kim kývl na pozdrav těm, které znal. Vzhledem k tomu, že Kim pracoval v Univerzitní nemocnici až od sloučení nemocnic před šesti měsíci, neznal ještě veškerý personál, zejména noční směnu.

Protáhl se k pánské šatně, sundal si operační halenu a hodil ji do koše na prádlo. Pak se posadil na lavici před skříňkami a odepínal si hodinky z pásku u kalhot. Tom, který před chvílí vyšel ze sprchy, si zrovna oblékal košili.

"Kdysi jsem po ukončené operaci cítil jakousi euforii," poznamenal Kim. "Teď mám spíš takový neurčitý nepříjemný pocit úzkosti."

"Ten pocit znám," řekl Tom.

"Oprav mě, pokud se pletu," pokračoval Kim. "Dřiv to bývalo mnohem zábavnější."

Tom se odvrátil od zrcadla a zasmál se. "Promiň, že se směju, ale říkáš to, jako bys objevil něco nového."

"Já nemluvím jen o ekonomice," upřesňoval Kim. "Mluvím o těch malých věcech, jako je respekt personálu a uznání pacientů. Dneska se nemůžeš na nic spolehnout."

"Časy se mění," souhlasil Tom. "Zejména v současné situaci, kdy se zdravotní pojišťovna a vláda spojily a rozhodly se nám specialistům znepříjemnit život. Občas si představuju, jak ke mně přichází jeden z těch byrokratů na bypass a já ho přinutím k tomu, aby ho operoval praktik."

Kim se postavil a sundal si operační kalhoty. "Smutná ironie je v tom, že se to děje v době, kdy my kardiochirurgové toho můžeme veřejnosti tolik nabídnout."

Kim se právě chystal hodit kalhoty do koše vedle dveří, když se dveře otevřely a dovnitř strčila hlavu anestezioložka Jane Flanaganová. Když zahlédla Kimovo spoře oděné tělo, zahvízdala.

"Málem ti ty propocené kalhoty přistály na hlavě," upozornil ji Kim.

"Ten pohled by za to stál," žertovala Jane. "Ale přišla jsem ti říct, že tě vedle očekává veřejnost."

Janeina tvář zmizela a dveře se zavřely.

Kim se otočil na Toma. "Veřejnost? O čem to mluvila?"

"Řekl bych, že máš návštěvu," hádal Tom. "Vzhledem k tomu, že nepřišla až sem, bude to asi ženská."

Kim přistoupil k policím s čistým operačním prádlem a vzal si čisté kalhoty i halenu. "Co mám dělat?" zeptal se otráveně.

U dveří se zastavil. "Jestli je to paní Arnoldová, manželka mého posledního pacienta, budu řvát."

Kim otevřel dveře šatny. Ihned viděl, že to není Gertrude Arnoldová.

U konvice s kávou stála Kelly Andersonová a nalévala si šálek. Pár kroků od ní postával kameraman s kamerou na pravém rameni.

"Jé, doktore Reggisi," zvolala Kelly, když zahlédla Kimův překvapený a ne právě radostný pohled. "To je od vás hezké, že jste si s námi přišel popovídat."

"Jak jste se sem ksakru dostala?" zeptal se Kim rozhořčeně. "A jak jste vůbec věděla, že mě tu najdete?" Pokoj pro personál operačních sálů byl tak trochu svatyně, do níž bezdůvodně nechodili ani ostatní lékaři. Představa, že ho tu někdo takhle přepadne - o Kelly Andersonové ani nemluvě - byla pro Kima příliš.

"Díky vaší bývalé ženě jsme věděli, že vás tu najdeme," řekla Kelly.

"A jak jsme se sem dostali? Musím říct, že nás sem ochotně přivedl pan Lindsey Noyes." Kelly ukázala na muže v šedém obleku, který stál ve dveřích na chodbu a váhal, zda má vejít dovnitř. "Je od AmeriCare z Univerzitní nemocnice."

"Dobrý večer, doktore Reggisi," ozval se nervózně Lindsey. "Nezdržíme vás dlouho. Slečna Andersonová se rozhodla, že natočí pár minut na oslavu šestiměsíčního výročí sloučení nemocnic. Samozřejmě že se jí snažíme vyjít vstříc."

Kim chvíli těkal očima z Kelly na Lindseyho a zpět. Nebyl si v tu chvíli jistý, kdo mu vadí víc: šťouravá reportérka nebo vlezlý úředník. Rozhodl se, že na tom nezáleží. "Pokud jí chcete vyjít vstříc, tak si s ní popovídejte sám," prohlásil Kim a zamířil zpět do šatny.

"Počkejte, doktore Reggisi!" vykřikla Kelly. "Verzi AmeriCare už jsem slyšela. Chceme slyšet váš názor, abych tak řekla pohled z první linie."

Kim se zastavil u pootevřených dveří a uvažoval. Otočil se zpět na Kelly Andersonovou. "Po tom, co jste udělala s tím rozhovorem o kardiochirurgii, jsem přísahal, že už s vámi nepromluvím ani slovo."

"Proč?" zeptala se nevinně Kelly. "Byl to přece rozhovor. Já vám ta slova do úst nevložila."

"Citovala jste mě v docela jiných souvislostech, protože jste upravila své otázky," zuřil Kim. "A většinu z toho, co jsem považoval za prioritní, jste vynechala.

"Interview se vždy upravuje," vysvětlovala Kelly. "Tak to chodí."

"Najděte si jinou oběť," odsekl Kim.

Otevřel dveře do šatny a udělal krok. Kelly opět vykřikla: "Doktore Reggisi! Odpovězte mi aspoň na jednu otázku. Bylo sloučení nemocnic pro společnost tak výhodné, jak tvrdí AmeriCare? Pojišťovna říká, že k němu došlo z ryze altruistických důvodů. Prohlašuje, že to je nejvýznamnější událost ve zdravotnictví od objevení penicilinu."

Kim opět zaváhal. Absurdita jejího konstatování nepřipouštěla mlčení.

Opět se obrátil. "Nechápu, jak někdo může prohlásit něco tak směšného a mít natolik čisté svědomí, aby mohl v noci klidně spát. Jediným důvodem ke sloučení byl zisk pro AmeriCare. Pokud říkají cokoliv jiného, je to jen výmluva a žvást."

Kim za sebou zabouchl dveře. Kelly se tázavě otočila na Briana. Ten se usmál a odpověděl Kelly vítězným posunkem. "Mám to," dodal.

Kelly se zasmála. "Skvělé! Přesně tak to mělo vypadat."

Lindsey na sebe upozornil lehkým zakašláním. "Zdá se, že vám doktor Reggis řekl svůj osobní názor, který ostatní personál nesdílí."

"Opravdu?" zeptala se nevinně Kelly. Přelétla očima všechny v místnosti. "Chtěl by se k prohlášení doktora Reggise někdo vyjádřit?"

Nikdo se ani nepohnul.

"Ano nebo ne?" pobízela je Kelly.

Stále se nikdo nepohnul. Do naprostého ticha se ozval zvuk pageru jako v televizním melodramatu.

"Tak vám děkuji za čas, který jste nám věnovali," rozloučila se Kelly.

Tom si oblékl bílý plášť a narovnal si v náprsní kapse pera, tužky a baterku. Kim vešel do šatny, svlékl operační prádlo a vztekle jím mrštil do koše. Pak odešel do sprchy. Neřekl ani slovo.

"Nepovíš mi, kdo to tam byl?" ozval se po chvíli Tom.

"Byla to Kelly Andersonová ze zpravodajství WENE," odpověděl ze sprchy Kim.

"Ona se dostala až sem?" divil se Tom.

"Představ si to," pokračoval Kim. "Přitáhl ji sem jeden z úředníků AmeriCare. Moje bývalá jí řekla, kde mě najde."

"Doufám, žes jí vylíčil, co si myslíš o tom intervievu o kardiochirurgii," řekl Tom. "Od té doby, co ho viděl můj automechanik, platím za opravy auta víc. Je to absurdní, můj plat je čím dál tím nižší a služby jsou čím dál tím dražší."

"Řekl jsem toho co nejmíň," bránil se Kim.

"V kolik máš vyzvednout Becky?" změnil Tom téma.

"V šest. Kolik je hodin?"

"Měl bys sebou hodit," radil Tom. "Je skoro půl sedmé."

"Krucinál," zaklel Kim. "A to jsem ještě neudělal vizitu. To je život!"

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023