Toxin (Robin Cook)

Kapitola 13

sobota 24.ledna, večer

TRACY byla v šoku. Rozvod byl nepříjemná záležitost, zejména dohadování o tom, komu svěřit do péče Becky, ale proti tomu, co cítila teď, to nebylo nic. Díky svým zkušenostem psychoterapeuta si uvědomovala situaci: Byla na pokraji těžké deprese. V minulosti radila lidem, kteří se ocitli v podobných situacích, a věděla, že to nebude snadné, ale rozhodla se tomu nepoddat. Přesto věděla, že musí dát volný průchod svému smutku.

Když cestou domů zahýbala na poslední křižovatce, zahlédla před domem Carlovo žluté lamborghini. Nebyla si jistá, zda je ráda, že ho uvidí.

Zajela do vjezdu a vypnula motor. Carl jí přišel dolů naproti s kyticí květin v ruce.

Tracy vystoupila z vozu Carlovi přímo do náruče. Několik minut stáli mlčky, Carl ji pevně objímal v odpoledním šeru.

"Jak ses to dozvěděl?" zeptala se Tracy s hlavou zabořenou do Carlova ramene.

"Jsem přece členem nemocniční rady, dozvím se všechno," odpověděl Carl. "Je mi to moc líto."

"Díky. Jsem naprosto vyčerpaná."

"To si dovedu představit. Poj ď, půjdeme dovnitř."

Pomalu zamířili k domu.

"Slyšel jsem, že Kim je úplně mimo. Musí to být pro tebe strašně těžké;"

Tracy jen mlčky přikývla.

"Ten člověk se úplně přestal ovládat. Kdo si myslí, že je? Bůh? Můžu ti říct, že o tom ví celá nemocnice."

Tracy mlčky otevřela dveře. Vešli do domu.

"Pro Kima je to moc složité," řekla konečně Tracy.

"Jistě," poznamenal Carl. Vzal Tracy kabát a pověsil ho i se svým do skříně. "To je mírně řečeno. Jsi velkorysá jako obvykle. Já bych takový nebyl. Dokonce bych ho nejradši praštil za to, co včera provedl v Onion Ringu, a jak vyváděl, že se Becky nakazila právě tam. Vidělas ten článek v novinách? Mělo to obrovský vliv na akcie Onion Ringu. Neumíš si představit, jak díky jeho šílenství klesly jejich ceny."

Tracy došla do obývacího pokoje a zhroutila se na pohovku. Byla vyčerpaná, ale přesto stále napjatá a plná úzkosti. Carl vešel za ní.

"Můžu ti něco přinést?" zeptal se. "Nechceš něco k pití nebo k jídlu?"

Tracy zavrtěla hlavou. Carl si sedl proti ní. "Mluvil jsem s některými členy představenstva společnosti Foodsmart," pokračoval. "Zcela vážně uvažujeme o tom, že se s ním budeme soudit, pokud by akcie ještě klesly."

"To nebylo jen tak plané obvinění," ozvala se Tracy. "Becky měla v Onion Ringu nepropečený hamburger den předtím, než onemocněla."

"Ale ne," prohlásil Carl a mávl rukou. "Tam se Becky nenakazila. Ta restaurace prodává stovky tisíc hamburgerů a nikdo jiný neonemocněl. Pečeme je až k smrti důkladně."

Tracy mlčela. Carl si uvědomil, co řekl.

"Promiň. Ten výraz jsem nezvolil zrovna šťastně."

"To nic," řekla unaveně Tracy.

"Povím ti, co mě na tom nejvíc štve," pokračoval Carl. "Hamburgery mají díky E. coli strašně špatnou pověst. Je to jako podmíněná reakce: E. coli, tedy hamburger. Ale lidi se přece nakazili stejným kmenem E. coli z jablečného džusu, salátu, mléka, dokonce z vody infikovaného rybníku.

Nemyslíš, že je trochu nespravedlivé to všechno svádět na hamburgery?"

"Nevím," řekla Tracy. "Promiň, ale nechci o tom diskutovat. Jsem naprosto otupělá. Nejsem schopná myslet."

"Samozřejmě, miláčku," uklidňoval ji Carl. "Já bych se měl omlouvat za to, že do tebe takhle hučím. Ale myslím, že bys měla něco sníst. Kdys naposledy něco jedla?"

"Já už si nevzpomínám," přiznala Tracy.

"Tak to vidíš. Co kdybychom si zašli do nějaké klidné restaurace?"

Tracy se na Carla podívala s naprostým úžasem. "Mně právě umřela dcera. Já nikam nepůjdu. Jak vůbec můžeš něco takového navrhnout?"

"Dobře," bránil se Carl. "Byl to jen nápad. Myslím si, že bys měla něco sníst. Mohl bych něco přivézt. Co ty na to?"

Tracy si položila tvář do dlaní. Carl jí v ničem nepomohl. "Nemám hlad," řekla. "Asi by bylo lepší, kdybys mě dneska nechal samotnou. Nejsem zrovna společensky naladěná."

"Myslíš to vážně?" zeptal se ukřivděně.

"Ano, naprosto," přisvědčila Tracy. Zvedla hlavu. "Jsem si jistá, že bys měl stejně dělat něco jiného."

"Máš pravdu. Dnes je ta večeře u Bobbyho Bo Masona," souhlasil Carl.

"Vzpomínáš si, jak jsem ti o tom říkal?"

"Kdybych tvrdila, že ano, lhala bych," odpověděla Tracy. "Kdo je Bobby Bo?"

"Je to jeden z místních dobytkářských baronů," vysvětloval Carl. "Dnes se slaví jeho ustanovení prezidentem Americké aliance chovatelů skotu."

"To zní velmi důležitě," řekla Tracy, ačkoli si to vůbec nemyslela.

"Je to důležité," přisvědčil Carl. "Je to nejmocnější národní organizace v celém dobytkářském průmyslu."

"Pak tě od toho nemůžu nijak zdržovat," prohlásila Tracy.

"Nevadilo by ti, kdybych tam šel? Mám u sebe mobilní telefon. Kdybys něco potřebovala, zavolej, budu tu během dvaceti minut."

"Nevadilo by mi to," ujistila ho Tracy. "Naopak by mi bylo líto, kdybys tam kvůli mně nešel."

Kimův obličej byl osvětlen matným světlem přístrojové desky. Marsha řídila a chvílemi se na něj podívala. Teď, když měla příležitost si ho pořádně prohlédnout, musela připustit, že je to hezký muž, i když se nejméně dva dny neholil.

Dlouho jeli beze slova. Konečně se Marshe podařilo přimět Kima k tomu, aby se rozpovídal o Becky. Měla pocit, že mu to pomůže, a nemýlila se.

Kim ožil. Zahrnul Marshu vyprávěním o Beckyiných úspěších v krasobruslení, což bylo něco, o čem se Tracy nezmínila.

Když konverzace o Becky dozněla, vyprávěla chvíli Marsha o sobě. Vysvětlovala, jak vystudovala veterinární medicínu. Vyprávěla, jak se s kamarádkou začala zajímat o práci na ministerstvu zemědělství a přísahala, že začne na ministerstvu pracovat, aby celý systém změnila. Po promoci obě zjistily, jak je obtížné se na podobnou pozici dostat, jediná možnost byla inspekce. Nakonec to do konce dotáhla jen Marsha. Její přítelkyně nebyla ochotná obětovat další rok, než by tuto práci dostala, a rozhodla se věnovat soukromé veterinární praxi.

"Vy jste studovala veterinu?" divil se Kim. "To by mě nenapadlo."

"Proč ne?" divila se Marsha.

"Nevím," připustil Kim. "Asi jste na to příliš..." Kim se zarazil a hledal vhodný výraz. "Konečně řekl: "... nejspíš příliš elegantní. Asi to není fér, ale čekal bych někoho mnohem víc..."

"Mnohem víc co?" ptala se Marsha, když se Kim opět odmlčel. Měla z jeho rozpaků tak trochu potěšení.

"Asi jsem čekal, že byste musela vypadat jako divoška," odpověděl Kim a usmál se. "Řekl jsem pěknou hloupost."

Marsha se také usmála. Bylo vidět, že pochopil absurditu své poznámky.

"Nevadilo by vám, kdybych se na něco zeptal? Kolik je vám let? Vím, že to není moc vhodná otázka, ale pokud nejste zázračné dítě, bude vám asi víc než něco málo přes dvacet, jak jsem předpokládal."

"Nevadí mi to," odpověděla Marsha. "Je mi devětadvacet, bude mi brzy třicet."

Marsha se naklonila a zapnula stěrače. Začalo pršet. Přestože bylo teprve šest hodin večer, byla tma jako v pytli.

"Jak to provedeme?" zeptal se Kim.

"Co?" divila se Marsha.

"Jak se dostanu do Mercer Meats?"

"Říkala jsem vám, že to nebude problém," odpověděla Marsha. "Denní směna je dávno pryč. Bude tam jen noční úklidová četa a bezpečnostní služba."

"Myslím, že bezpečnostní službě se nebude moc líbit, že chci dovnitř," uvažoval Kim. "Možná bych na vás měl počkat v autě."

"Bezpečnostní služba by neměla dělat problémy," řekla Marsha. "Mám u sebe průkazku ministerstva zemědělství i inspektora Mercer Meats."

"To je ale jen pro vás," soudil Kim. "A co já?"

"Nedělejte si starosti. Mě už znají. Ještě nikdy po mně nechtěli průkazku. Kdyby to bylo nutné, řeknu, že jste můj školitel, nebo naopak že vás školím já," zasmála se.

"Nejsem oblečený jako někdo od ministerstva zemědělství."

Marsha se podívala na Kima a znovu se zasmála. "Myslíte, že noční strážný má nějakou konkrétní představu? Vypadáte dost absurdně na to, abyste se mohl vydávat za kohokoliv."

"To jste řekla moc hezky," poznamenal Kim.

"No, co nejhoršího nás může potkat?" uvažovala Marsha. "Nepustí nás dovnitř."

"A vy z toho budete mít problémy," dodal Kim.

"O tom už jsem uvažovala," přiznala. "Ale na tom nezáleží, děj se co děj."

Marsha odbočila z dálnice a projížděla Bartonville. Museli zastavit na červenou na křižovatce Main Street a Mercer Street.

"Když si vzpomenu na hamburgery, přemýšlím, jak je vůbec může někdo jíst," řekla. "Než jsem začala dělat tuhle práci, měla jsem sklony k vegetariánství. Teď už jsem striktní vegetarián."

"Slyšet něco takového od inspektora v masném průmyslu není moc povzbudivé," prohlásil Kim.

"Když si vzpomenu, co všechno v hamburgeru je, zvedá se mi žaludek," ujistila ho Marsha.

"Co tím chcete říct?" divil se Kim. "Maso je přece sval."

"Ano, ale v hamburgeru je spousta dalších přísad. Slyšel jste někdy o systému dokonalého využití masa?" zeptala se Marsha.

"Ne, o tom jsem nic neslyšel."

"Je to vysokotlaké zařízení, které sundá z kostí veškerou tkáň," vysvětlovala Marsha. "Výsledkem je šedivá rosolovitá hmota, která se barví na červeno a přidává se do hamburgerů."

"To je odporné."

"Dál se tam přidává nervová tkáň," pokračovala Marsha. "Třeba mícha.

Ta je v hamburgeru docela určitě."

"Vážně?" divil se Kim.

"Skutečně. Je to horší, než by se na první pohled zdálo. Slyšel jste o nemoci šílených krav?"

"Kdo by o ní neslyšel? Je to choroba, která mě děsí. Představa vysokým teplotám odolné bílkoviny, která je schopná zabíjet, mi nahání hrůzu. Bohudíky, že ji v naší zemi nemáme."

"Zatím ji nemáme," upřesnila Marsha. "Alespoň se ještě neprojevila.

Ale pokud chcete slyšet můj názor, je to jen otázka času. Víte, co nejspíš způsobilo nemoc šílených krav v Anglii?"

"Myslím, že to mělo něco společného s využitím uhynulých ovcí, zpracovaných do krmiva pro krávy," odpověděl Kim. "Ovce zemřely na ovčí podobu této nemoci."

"Správně. V naší zemi je údajně vydaný zákaz na využití uhynulých ovcí jako krmiva pro krávy. Ale můžete si být jistý, že to nikdo nekontroluje ani netrestá. Od lidí, kteří v tom pracují, vím, že nejméně čtvrtina kafilerií na ten zákaz nedbá."

"Jinými slovy, u nás existují stejné podmínky pro šíření nemoci šílených krav jako v Anglii?"

"Přesně tak," přisvědčila Marsha. "Vzhledem k tomu, že se do hamburgerů rutinně přidává mícha a podobné tkáně, máte jasnou cestu přenosu na lidi. Proto tvrdím, že je jenom otázkou času, než se u nás objeví první případ této nemoci."

"Proboha!" žasl Kim. "Čím víc o tomhle průmyslu vím, tím víc se mi hnusí. Nic z toho, co jste mi řekla, jsem ani netušil."

"Nikdo z veřejnosti o tom nemá tušení."

Před nimi se objevila bílá budova Mercer Meats a Marsha odbočila na parkoviště. Stálo tam jen několik aut. Zajela co nejblíž ke vchodu, na stejné místo, kde stála dopoledne. Vypnula motor.

"Připraven?" zeptala se.

"Jste si jistá, že mám jít s vámi?" ujišťoval se Kim.

"Jen pojďte," vyzvala ho Marsha, otevřela dveře a vystoupila.

Hlavní vchod byl zamčený. Marsha hlasitě zaklepala. Strážný seděl uvnitř u kulatého recepčního stolu a četl si. Vstal a zamířil ke dveřím. Byl to starší muž s knírkem. Uniforma byla o několik čísel větší, než by potřeboval.

"Mercer Meats má zavřeno," řekl přes sklo.

Marsha zvedla svou inspektorskou legitimaci. Strážný si ji prohlédl, pak odemkl a otevřel dveře. Marsha okamžitě vešla do haly. "Díky," řekla prostě.

Kim ji následoval. Cítil, že si ho strážný podezíravě prohlíží, ale nic neříkal. Strážný za nimi dveře opět zamkl.

Kim musel zrychlit krok, aby Marshu dohonil. Byla už za recepčním stolem a rychle kráčela dlouhou chodbou.

"Co jsem vám říkala?" poznamenala. "Bylo to bez problémů."

Muž od bezpečnostní služby se vrátil k recepčnímu stolu a zadíval se do chodby. Sledoval, jak Marsha s Kimem vešli do šatny před výrobní halou.

Číslo, které potřeboval, měl na lístečku na stole.

"Pane Cartwrighte," řekl strážný, když se dovolal, "je tu ta dáma z ministerstva zemědělství, Marsha Baldwinová. Žádal jste mě, abych ji nepřehlédl. Právě sem přišla s nějakým mužem."

"Má její společník bílý laboratorní plášť, takový, jaký nosí lékaři?" zeptal se Jack.

"Jo," přisvědčil strážný.

"Až budou odcházet, nechte je podepsat do knih;: návštěv. Potřebuju mít důkaz, že tam byli," požádal Jack.

"Jistě, pane," odpověděl strážný.

Jack ani nepoložil sluchátko. Přerušil hovor rukou a vyvolal z paměti potřebné číslo. Za okamžik se ze sluchátka ozval zvučný Everettův hlas.

"Marsha Baldwinová a ten doktor se vrátili do závodu," oznámil Jack.

"Sakra!" zaklel Everett. "To nejsou příjemné zprávy. Jaks na to přišel?"

"Požádal jsem strážného, aby mi zavolal, kdyby se objevili," vysvětlil Jack. "Pro případ, že by se to stalo."

"To bylo rozumné," pochválil ho Everett. "Zajímalo by mě, co tam dělají."

"Hádám, že se snaží vystopovat původ nějakého masa," řekl Jack. "Na to se mě ten doktor ráno vyptával."

"Nebudeme jen hádat," rozhodl Everett. "Seber se a jeď tam. Zjisti, co tam dělají, a dej mi vědět. Nechci si tím kazit celý večer."

Jack zavěsil. Ani on si tím nechtěl kazit večer. Těšil se na večírek u Bobbyho Boa celý měsíc a nepředpokládal, že by se měl vracet do práce. Když si bral kabát a mířil do garáže, byl pěkně naštvaný.

Kim přešlapoval z nohy na nohu a cvičil rukama. Nechápal proč, ale dva stupně v místnosti, kde se vyráběly hamburgery, mu připadaly spíš jako pět nebo deset pod nulou. Přes svůj lékařský plášť si oblékl místní bílý pracovní plášť, ale ten byl také jen z tenké bavlny. Pod pláštěm měl pouze nemocniční operační prádlo. Ty tři tenké vrstvy mu nebyly schopny poskytnout dostatečnou ochranu proti chladu, zejména když se vůbec nepohyboval.

Ochranná čepice na hlavu byla úplně k ničemu.

Marsha listovala záznamy v knize. Stála nad ní už dobrou čtvrthodinu.

Vyhledání správných dat, sérií a expedičních čísel trvalo déle, než předpokládali. Kim jí zpočátku nahlížel přes rameno, ale čím větší mu byla zima, tím menší měl o knihu zájem.

V místnosti byli kromě Kima a Marshy ještě dva lidé. Čistili linku na výrobu hamburgerů a tahali hadice na stlačenou páru z místa na místo. Byli v místnosti už ve chvíli, kdy Marsha s Kimem vešli, ale nepokusili se o žádnou konverzaci.

"Tak, tady to je," ozvala se Marsha vítězoslavně. "Tady je dvacátý devátý prosinec." Prstem jela po celém sloupci až našla sérii číslo dvě, pak v řádku hledala expediční čísla jedna až pět. "Ale ne," řekla.

"Co je?" zeptal se Kim a přišel se podívat.

"Přesně to, čeho jsem se obávala," vysvětlovala Marsha. "Expedice jedna až pět jsou směsí čerstvého hovězího masa od Higginse a Hancocka a dovozového mraženého mletého hovězího masa. To dovezené maso je praktický nemožné vystopovat až ke zdroji, maximálně tak k zemi původu. To by pro váš účel nestačilo.` "Kdo je Higgins a Hancock?` zeptal se Kim.

"To jsou místní jatka, jedna z těch větších."

"Co ta druhá série?` zeptal se Kim.

"Na tu se taky podíváme," řekla Marsha a obrátila stránku. "Tady je. Jaká byla ta čísla?"

"Série šest, expedice devět až čtrnáct," odpověděl Kim, jakmile se podíval na papírek s poznámkou.

"Tady to je. Pokud je na vině lednová zásilka, máme štěstí. Všechno maso pocházelo od Higginse a Hancocka. Podívejte se."

Kim se podíval, kam Marsha ukazovala prstem. Záznam říkal, že celá série byla vyrobena z čerstvého hovězího masa dodaného devátého ledna od Higginse a Hancocka.

"Nejde nějak určit, které datum je to pravé?" zeptala se Marsha.

"Podle toho, co říkal kuchař v Onion Ringu, tak ne," odpověděl Kim.

"Ale vzorky z obou dnů jsem dal do laboratoře. Výsledek by měl být v pondělí."

"Do té doby budeme raději předpokládat, že je to ta lednová expedice,"

řekla Marsha. "Tu jedinou můžeme vypátrat. Snad se dostaneme až za Higginse a Hancocka."

"Vážně?" zeptal se Kim. "Myslíte, že bychom mohli vystopovat maso dál než najatka?"

"Tak by to mělo fungovat," vysvětlovala Marsha. "Alespoň teoreticky. Problém je, že se spousta dobytka zpracuje do kontejnerů s odkostěným masem.

Ale teoreticky by mělo být možné vystopovat dobytek podle faktur až k farmě, z níž byl zakoupen. Naše další cesta vede k Higginsovi a Hancockovi."

"Okamžitě mi dejte tu knihu!" zařval Jack Cartwright.

Marsha i Kim téměř nadskočili leknutím, když se Jack vrhl na Marshu a vytrhl jí archivní knihu. Přes syčení páry nezaslechli nikoho vejít a Jack je překvapil.

"Teď jste skutečně překročila své pravomoci, slečno Baldwinová!" zavrčel Jack vítězoslavně a hrozil jí prstem.

Marsha se narovnala a snažila se uklidnit. "O čem to mluvíte?" zeptala se a doufala, že to zní autoritativně. "Mám právo nahlížet do záznamů."

"Houby máte. Máte právo dohlížet, že záznamy vedeme, ale záznamy samy o sobě jsou majetkem soukromé společnosti. A co je ještě důležitější. nemáte právo sem přivádět nikoho cizího, aby se pod rouškou ministerstva zemědělství hrabal v našich záznamech!"

"To stačí!" přerušil ho Kim. Postavil se mezi Marshu a Jacka. "Pokud chcete někoho obviňovat, můžete obviňovat mě."

Jack si ho nevšímal. "Můžu vás ujistit, slečno Baldwinová, že se o vašem přestupku co nejdřív dozví Sterling Henderson, ředitel oblastního oddělení ministerstva zemědělství."

Kim odstrčil Jackův namířený ukazovák a chytil ho za klopy pláště. "Poslouchej, ty napomádovaný hajzle..."

Marsha ho chytila za ruku. "Ne!" křičela. "Nechte ho. Nebudeme to ještě komplikovat."

Kim Jacka neochotně pustil.

Jack si narovnal klopy. "Vypadněte odtud, než zavolám policii a nechám vás oba zatknout!" zavrčel.

Kim se ještě jednou podíval na zástupce prezidenta Mercer Meats. Ten člověk zosobňoval všechno, co v tu chvíli nenáviděl, a byl by ho nejraději udeřil. Nebýt Marshi, také by to udělal.

Jack se díval, jak odcházejí. Jakmile se za nimi zavřely dveře, vzal knihu se záznamy a uklidil je na místo. Pak vyšel do šatny. Marsha a Kim už byli pryč. Jack zamířil do recepce. Přišel tam právě ve chvíli, kdy Marshin vůz vyjížděl z parkoviště na silnici.

"Vůbec mě neposlouchali," stěžoval si strážný. "Říkal jsem jim, že se mi tu musí podepsat."

"Na tom nezáleží," ujistil ho Jack.

Pak zamířil do své kanceláře, aby zavolal Everettovi.

"Cos zjistil?" zeptal se Everett.

"Bylo to přesně tak, jak jsem předpokládal," vyprávěl Jack. "Byli ve výrobně hamburgerů a hrabali se v záznamech."

"Nedívali se do receptáře?" zeptal se Everett.

"Strážný říkal, že byli jen ve výrobně hamburgerů, jinam vůbec nešli.

K receptáři se dostat nemohli."

"Aspoň něco," oddechl si Everett. "Ze všeho nejmíň bych si přál, aby se přišlo na to, že recyklujeme prošlé zmražené hamburgery. Kdyby se někdo hrabal v receptáři, mohl by na to přijít."

"O to teď nejde," ujistil ho Jack. "Problém je v tom, že ta dvojice by mohla vyrazit k Higginsovi a Hancockovi. Než jsem je překvapil, slyšel jsem je, jak si o tom povídali. Myslím, že bychom měli varovat Daryla Webstera."

"To je skvělý nápad," řekl Everett. "Můžeme to Darylovi říct dnes večer. Možná by bylo dokonce lepší mu ještě teď zavolat."

"Čím dřív to bude vědět, tím líp," souhlasil Jack. "Kdo ví, čeho jsou ti dva schopní. Nezapomínejte, že ten doktor je blázen."

"Uvidíme se u Bobbyho Boa," rozloučil se Everett.

"Přijdu asi trochu později," řekl Jack. "Musím se zajet domů převléknout.

"Tak sebou hoď," prohlásil Everett. "Potřebuju, abys tam byl dřív, než zasedne preventivní komise."

"Budu se snažit."

Everett zavěsil a začal hledat telefonní číslo Daryla Webstera. Seděl ve své pracovně vedle šatny, napůl oblečený do smokingu. Když Jack volal, právě se potýkal s manžetovými knoflíčky. Everett nebyl zvyklý na formální oblečení.

"Everette!" ozvala se Gladys Sorensonová z ložnice. Gladys a Everett byli manželi déle, než byl Everett ochoten přiznat. "Hoď sebou, miláčku.

Za půl hodiny máme být u Masonů."

"Musím vyřídit ještě jeden telefon," zavolal Everett. Našel číslo a rychle ho vytočil. Na první zazvonění ho Daryl zvedl.

"Daryle, tady Everett Sorenson."

"To je překvapení," divil se Daryl. Oba muži měli podobný osud a dokonce si byli podobní i vzhledem. Daryl byl mohutný muž s býčí šíjí, velkýma rukama a brunátnou tváří. Na rozdíl od Everetta měl však hustou kštici a velké uši. "Právě jsme se s paní chystali vyrazit k Masonům."

"Já a Gladys jsme také téměř na cestě," ujistil ho Everett. "Ale stalo se něco, co ti musím říct. Znáš tu protivnou inspektorku Marshu Baldwinovou, která mi pořád něčím otravuje život?"

"Jo, Henderson mi o ní vyprávěl," přisvědčil Daryl. "Pokud jsem to dobře pochopil, je to naprosto nezvládnutelná ženská, co dělá samé potíže."

"Představ si, že se dala dohromady s tím šíleným doktorem, kterého zatkli včera večer v Onion Ringu. Viděls ten článek v novinách?"

"Jak by ne! Když jsem si přečetl, že vykřikoval něco o E. coli, polil mě studený pot."

"Mě taky," řekl Everett. "Teď se stalo ještě něco horšího. Před chvílí se ta ženská s tímhle šílencem vnutili do mého závodu. Nějak ji přesvědčil, aby mu pomohla zjistit původ nějakého masa."

"Předpokládám, že hledá E. coli," dodal Daryl.

"Nepochybně."

"To je hrozné."

"V tom s tebou naprosto souhlasím," řekl Everett. "Jack Cartwright slyšel, jak se bavili o Higginsovi a Hancockovi. Máme obavy, že by se mohli objevit i u tebe."

"To nemůžu potřebovat," souhlasil Daryl.

"Večer si promluvíme o dlouhodobém řešení," pokračoval Everett.

"Dostal jsi vzkaz?"

"Jistě," přisvědčil Daryl. "Bobby Bo mi volal."

"Myslím, že do té doby bys měl přijmout potřebná prozatímní opatření," poradil mu Everett.

"Díky za varování," řekl Daryl. "Zavolám bezpečnostní službu a upozorním ji na to."

"Přesně to jsem ti chtěl navrhnout," poznamenal Everett. "Uvidíme se za chvíli."

Daryl zavěsil. Zvedl prst, aby naznačil manželce Hazel, že musí vyřídit ještě jeden telefon. Hazel, oblečená podle poslední módy, netrpělivě přešlapovala u dveří. Zatímco Daryl vytáčel číslo jatek, poklepávala špičkou boty o podlahu.

Marsha odbočila do vjezdu Kimova domu a zastavila za jeho vozem. Nechala motor běžet a nezhasla světla.

"Jsem vám moc vděčný za to, co jste udělala," řekl Kim. Měl ruku na klice, ale zatím dveře neotvíral. "Je mi líto, že to neproběhlo klidněji."

"Mohlo to být i horší," řekla Marsha vesele. "Kdo ví, co se bude dít. Musíme se snažit, abychom dosáhli svého."

"Nechcete jít dál?" zeptal se Kim. "Můj dům je sice v troskách, ale dal bych si něco k pití. Co vy?"

"Díky, já si půjdu ještě něco ověřit," řekla Marsha. "Začala jsem něco, co bych ráda dotáhla do konce. Až v pondělí dostanete výsledky z laboratoře, ráda bych už měla maso vystopované, kam jen to půjde. Budeme mít dost informací, abychom mohli podat stížnost."

"Máte ještě teď něco v plánu?" zeptal se Kim.

"Jo," přikývla Marsha. Podívala se na hodinky. "Zajedu přímo k Higginsovi a Hancockovi. Může to být jediná možnost. Jak už jsem vám říkala, nikdy jsem se svým šéfem nevycházela dobře. Až se v pondělí dozví od Jacka Cartwrighta o našem vloupání do archivu, budu asi bez práce. To znamená, že přijdu o legitimaci inspektora."

"Krucinál," ulevil si Kim. "Jestli přijdete o práci, budu mít výčitky svědomí. To jsem nechtěl."

"Nechci, abyste se za to cítil zodpovědný," prosila Marsha. "Věděla jsem, co riskuju. Když o tom teď uvažuju, myslím, že to stálo za to. Jak jste konečně sám říkal, jsem tu proto, abych chránila zákazníky."

"Jestli pojedete na jatka, pojedu s vámi," rozhodl se Kim. "Nemůžu vás nechat jet samotnou."

"Nezlobte se, ale to nepřipadá v úvahu," odporovala Marsha. "Nečekala jsem problémy v Mercer Meats, a víte sám, jak to dopadlo. U Higginse a Hancocka je to něco jiného. Tam budou potíže určitě. Myslím, že může být obtížné, abych se tam dostala i s průkazkou inspektorky ministerstva zemědělství."

"Jak je to možné?" divil se Kim. "Cožpak vás průkaz inspektora neopravňuje navštívit jakýkoliv závod?"

"Ne. ten, který není v mém rajonu," vysvětlovala Marsha. "A už vůbec ne jatka. Ta mají vlastní zaměstnance, pověřené ministerstvem zemědělství. Víte, jatka mají podobné předpisy ohledně návštěv jako jaderné elektrárny. Nepotřebují tam návštěvy a ani je nechtějí. Návštěva může způsobit jen a jen problémy."

"Co se snaží skrývat`?" zeptal se Kim.

"Především své metody," odpověděla Marsha. "I za normálních podmínek to není hezký pohled, ale po deregulaci z osmdesátých let se na všech jatkách zrychlila produkce, což znamená, že zpracují větší množství kusů za hodinu než dřív. Některá jatka zpracují dvě stě padesát až tři sta kusů za hodinu. V takové rychlosti se nemohou ubránit kontaminaci. Je prostě nevyhnutelná. Je tak nevyhnutelná, že masný průmysl zažaloval ministerstvo zemědělství, když se rozhodlo oficiálně označit maso s E. coli za kontaminované.

"To nemyslíte vážně," žasl Kim.

"Myslím to vážně, věřte mi."

"Tvrdíte, že masný průmysl si je vědom toho, že v mase je E. coli`?" ujišťoval se Kim. "A snaží se dokázat, že tu kontaminaci nelze odstranit?"

"Přesně tak," přisvědčila Marsha důrazně. "Není ve všem mase, ale v některém ano."

"To je neuvěřitelné," rozčiloval se Kim. "To se veřejnost musí dozvědět.

Takhle to nemůže pokračovat. Přesvědčila jste mě, že musím na vlastní oči vidět, jak taková jatka fungují."

"To je přesně ten důvod, proč jatka nestojí o návštěvy," řekla Marsha.

"Proto se nikdy nedostanete dovnitř. No, není to tak docela pravda. Jatka jsou náročná na pracovní síly a jejich největším problémem je nedostatek zaměstnanců. Takže kdybyste měl plné zuby kardiochirurgie, asi by vás na jatkách zaměstnali. Pomohlo by, kdybyste byl ilegální přistěhovalec, aby vám mohli platit míň, než je minimální mzda."

"Nepředkládáte mi tu příliš optimistický obraz."

"Předkládám vám skutečnost," ospravedlňovala se Marsha. "Je to těžká a nevábná práce, jatka vždy spoléhala na imigranty, kteří nemohli sehnat jiné zaměstnání. Dnešní přistěhovalci jsou z latinské Ameriky, zejména z Mexika, dřív byli hlavně z východní Evropy."

"To, co říkáte, je čím dál tím horší," poznamenal Kim. "Obávám se, že jsem o tom nikdy neuvažoval. Jím maso, takže jsem za to do jisté míry zodpovědný."

"To je ta stinná stránka kapitalismu," řekla Marsha. "Nechci vypadat jako radikální socialista, ale tohle je jasný příklad převahy zisku nad morálkou: touha po penězích s absolutním popřením následků. To je jedna z věcí, které mě přivedly k práci pro ministerstvo zemědělství, protože to by mohlo na věci něco změnit."

"Pokud by ta změna byla žádoucí z hlediska těch, kdo jsou u moci," dodal skepticky Kim.

"To máte pravdu," souhlasila Marsha.

"Když to shrneme, hovoříme o průmyslu, který vykořisťuje pracovní síly a nepociťuje sebemenší výčitky svědomí nad tím, že zabije několik stovek dětí za rok." Kim tomu stále nemohl uvěřit. "Víte, ten naprostý nedostatek morálky mi dělá starosti a ještě víc se o vás bojím."

"Jak to myslíte?" divila se Marsha.

"Mluvím o tom, že se mi nelíbí váš plán navštívit teď hned Higginse a Hancocka, navíc vlastně pod falešnou záminkou. Když použijete legitimaci inspektora ministerstva zemědělství, budete předstírat, že jste tam oficiálně."

"Samozřejmě," souhlasila Marsha. "Jinak se tam nedostanu."

"Když uvážíte, jaká mají přísná bezpečnostní opatření, nebude to příliš riskantní? A to nemluvím o vaší pracovní perspektivě."

"Vím, co chcete říct. Díky za vaši starost, ale nebojím se o sebe. Nejhorší, co se může stát, je, že si budou stěžovat mému šéfovi, jak už koneckonců Jack Cartwright vyhrožoval."

"Jste si tím jistá?" pochyboval Kim. "Pokud existuje jakékoliv jiné nebezpečí, nechci, abyste tam chodila. Abych řekl pravdu, po té příhodě v Mercer Meats mám výčitky svědomí, že to děláte kvůli mně. Asi byste mě měla nechat udělat to, co zvládnu sám. Pokud tam dnes večer půjdete, budu strašně nervózní."

"Vaše starost mi lichotí," usmála se Marsha. "Ale stejně jsem přesvědčená, že bych tam měla jít a zjistit, co se dá. Myslím, že se mi nemůže stát nic horšího, než už se stalo. Vy sám nepořídíte vůbec nic, protože se tam prostě nedostanete."

"Třeba bych se tam mohl nechat zaměstnat," podotkl Kim. "Sama jste to navrhovala."

"Počkejte," lekla se Marsha. "To byl jen žert. Jen jsem vám chtěla vysvětlit, jak to chodí."

"Jsem ochoten udělat všechno, co bude potřeba," prohlásil Kim.

"Poslouchejte," řekla Marsha. "Co když si vezmu mobilní telefon a každých patnáct minut vám zavolám? Nebudete si muset dělat starosti, co se asi děje, a já vás navíc budu moct průběžně informovat o tom, co jsem našla. Co vy na to?"

"Myslím, že je to docela dobrý nápad," přisvědčil Kim nepříliš nadšeně.

Čím víc o tom však přemýšlel, tím víc se mu ten nápad zamlouval. Představa, že se nechá zaměstnat na jatkách, ho ani trochu nelákala. Hlavní však bylo, že Marsha důrazně popírala, že by ji mohlo potkat nějaké nebezpečí.

"Víte co?" dodala Marsha. "Já tam nebudu dlouho. Až skončím, zastavím se u vás a dám si s vámi něco k pití - ovšem pokud mě ještě zvete."

"Samozřejmě," odpověděl Kim. Pokýval hlavou a ještě jednou se zamyslel nad celým plánem. Pak stiskl Marshe ruku a vystoupil z auta. Než zavřel dveře, naklonil se znovu dovnitř. "Měla byste si napsat můj telefon," řekl.

"To bych měla," souhlasila Marsha. Našla papír a tužku.

Kim jí nadiktoval číslo. "Budu sedět u telefonu, tak nezapomeňte zavolat," upozornil ji.

"Nebojte se," uklidňovala ho Marsha.

"Hodně štěstí."

"Za chvíli se ozvu."

Kim zabouchl dveře. Sledoval, jak Marsha vycouvala, otočila se a rozjela se po silnici. Sledoval ji, dokud červená koncová světla nepohltila tma.

Pak se obrátil a zadíval se na svůj potemnělý opuštěný dům. Temný obrys nenarušovalo jediné světlo. Zachvěl se. Náhle, ponechán sám sobě, si plně uvědomil ztrátu své dcery. Zdrcující stesk, který už jednou pocítil, se vrátil. Kim žasl nad pomíjivostí toho, co ho až dosud obklopovalo. Rodina a kariéra byly v jeho životě to nejdůležitější. Teď, mrknutím oka, se všechno rozsypalo.

Dům Bobbyho Bo Masona byl osvětlený jako kasino v Las Vegas. K dosažení patřičné atmosféry pro inaugurační slavnost si najal divadelního osvětlovače. Aby byla scéna ještě působivější, objednal si kapelu, která hrála pod pergolou na přední zahradě. Nechtěl riskovat, že by mu trocha zimního deště pokazila slavnostní večer.

Bobby Bo byl jedním z největších dobytkářských baronů v zemi. K dokreslení své osobnosti a doplnění své společenské pozice si nechal postavit dům ve stylu římského impéria. Terasy se sloupovím se rozkládaly na všech stranách kolem domu. Pozemek byl posetý kopiemi řeckých a římských soch. Některé byly dokonce zbarveny do tělového odstínu.

Služebnictvo v uniformách postávalo u příjezdu, aby přijíždějícím hostům odvezlo zaparkovat vozy. Dvoumetrové pochodně vedle hlavního vchodu prskaly v drobném dešti.

Mercedes Everetta Sorensona předhonil lexus Daryla Webstera sotva o minutu. Vypadalo to, jako by to měli domluvené. Když vystoupili z vozů, objali se stejně jako jejich manželky.

Vozy byly odvezeny na parkoviště, jiní zaměstnanci roztáhli nad hosty velké deštníky. Čtveřice se vydala po schodišti k hlavním dveřím.

"Předpokládám, žes nezapomněl zavolat svou bezpečnostní službu," podotkl Everett tiše.

"Volal jsem hned potom, co jsem domluvil s tebou," ujistil ho Daryl.

"Fajn," liboval si Everett. "Nikdy nemůžeš být dost opatrný, zvlášť teď, když se obchod tak daří."

Došli k hlavním dveřím a zazvonili. Zatímco čekali, Gladys natáhla ruku a narovnala Everettovi kravatu.

Dvojité dveře se otevřely. Světlo uvnitř bylo tak jasné a odraz od bílého mramoru tak oslňující, že příchozí na okamžik přivřeli oči. Před nimi stál sám Bobby Bo, obklopený masivní leštěnou žulou.

Bobby Bo měl stejně jako Everett a Daryl mohutnou postavu a stejně jako oba přátelé byl tak nakloněn svému podniku, že se krmil vý°hradně obrovskými steaky. Měl vyčnívající čelist a soudkovitý hrudník. Byl oblečený v dokonale padnoucím smokingu, na krku měl ručně vázaného motýlka se zlatou nití a diamantovou sponu do kravaty. Manžetové knoflíčky byly také s diamanty. Jeho módním idolem byl odedávna Dapper Don.

"Vítejte," zahlaholil Bobby Bo. Široký úsměv odhalil několik zlatých stoliček. "Kabáty nechte tady té slečně a vezměte si šampaňské."

Z obývacího pokoje se rozléhala hudba a veselý smích. Sorensonovi a Websterovi nebyli prvními hosty. Hudba uvnitř byla mnohem decentnější než hudba venku - v domě hrálo smyčcové kvarteto.

Gladys a Hazel odevzdaly kabáty a zavěšeny jedna do druhé vešly do středu dění. Everetta a Daryla Bobby Bo na okamžik pozdržel.

"Chybí už jen Sterling Henderson," řekl Bobby Bo. "Jakmile přijede, sejdeme se na chvíli v mé knihovně. Všechny jsem už na to upozornil."

"Jack Cartwright bude mít taky zpoždění," řekl Everett. "Byl bych rád, kdyby se schůzky zúčastnil."

"Nejsem proti," souhlasil Bobby Bo. "Hádejte, kdo ještě přišel`?"

Everett se obrátil na Daryla. Nikdo nechtěl hádat.

"Carl Stahl,` prohlásil vítězoslavně Bobby Bo.

Na Everetta a Daryla padl stín nejistoty.

"Z toho nemám moc velkou radost," přiznal Everett.

"Ani já ne," řekl Daryl.

"Ale no tak, chlapci," popichoval je Bobby Bo. "Nanejvýš vás vyhodí, nic horšího se vám stát nemůže." Rozesmál se.

"Myslím, že o vyhazování nebudeme žertovat," prohlásil odměřeně Daryl.

"Mně to taky nepřipadá vhodné," souhlasil Everett. "Když však o tom uvažuju, jsem čím dál tím víc přesvědčený, že ten problém musíme potlačit v zárodku."