Kapitola 2
9. ledna
VŠECH PĚTADVACET operačních sálů Univerzitní nemocnice bylo naprosto shodných. Všechny byly nedávno renovovány, vybaveny novou technikou a splňovaly poslední požadavky doby. Podlahy pokrývala bílá hmota, která připomínala žulu. Zdi byly obloženy šedými kachlíčky. Světla a doplňky z nerezivějící oceli nebo naleštěného niklu zářily novotou.
Operační sál číslo dvacet byl jedním ze dvou, které sloužily k operacím srdce, a dosud se na něm operovalo. Místnost byla plná lidí, kteří se sotva vměstnali mezi nezbytné přístroje - obsluha pumpy mimotělního oběhu, anesteziologický tým, sterilní a obíhající sestry a samozřejmě chirurgové.
Srdce nemocného bylo ještě zcela obnažené, obklopené množstvím zkrvavených hadiček, stehů, kovových rozvěráků a světle zelených roušek.
"Fajn, je to," prohlásil doktor Kim Reggis, když podával jehelec sterilní sestře, a protáhl se, aby ulevil ztuhlé páteři. Operoval od půl osmé ráno.
Tato operace byla třetí a poslední. "Ukončíme kardioplegii a zkusíme, jestli se rozeběhne."
Kimův pokyn měl za následek čilý ruch u pumpy mimotělního oběhu. Cvakaly vypínače. "Zahříváme," ohlásil lékař obsluhující pumpu do prostoru.
Anestezioložka se postavila a podívala se přes rám. "Na jak dlouho to ještě odhadujete?" zeptala se.
"Za pět minut zavíráme," ujistil ji Kim. "Za předpokladu, že se srdce rozhodne spolupracovat, ale vypadá to slibně."
Po několika chaotických stazích se srdce začalo stahovat v pravidelném rytmu.
"Fajn," řekl Kim. "Ukončíme extrakorporál."
V následujících dvaceti minutách nikdo nepromluvil. Všichni členové týmu znali své povinnosti a nebylo třeba slov. Po uzavření otevřeného hrudníku Kim a doktor Tom Bridges odstoupili od stolu, na němž ležel zarouškovaný pacient, a začali si sundavat sterilní empíry, rukavice a plastikové štíty z obličeje. V ten okamžik se na uvolněná místa postavili mladší chirurgové, připravující se ke specializaci z hrudní chirurgie.
"Tu ránu chci zavřít plastickým stehem," zavolal na ně Kim. "Slyšíte mě?"
"Provedeme, doktore Reggisi," ujistil ho Tom Harkly. Tom byl nejstarší ze sekundářů.
"Ale nepárejte se s tím," popichoval Kim. "Ten člověk je pod narkózou už tak dost dlouho."
Kim sTomem Bridgesem vyšli ze sálu do chodby. Oba si nad umyvadlem spláchli z rukou talek. Tom byl kardiochirurg jako Kim. Pracovali spolu už několik let, a přestože byl jejich vztah především profesionální, byli přátelé. Často za sebe vzájemně zaskočili, zejména o víkendech.
"To byla fantastická práce," poznamenal Tom. "Nechápu, jak se ti daří nahradit chlopně naprosto dokonale a ještě tak, aby to vypadalo docela jednoduše."
Kim se během let specializoval především na náhrady srdečních chlopní. Tom se zaměřil spíš na bypassy.
"Já zase nechápu, jak se ti daří tak dokonale našít ty jemné koronárky," odpověděl Kim.
Kim poodešel od umyvadla, sepjal ruce a protáhl je nad hlavou. Zdůraznil tak svou sto devadesát centimetrů vysokou postavu. Pak se předklonil, opřel se dlaněmi o podlahu a nohy nechal propnuté, aby si pořádně protáhl záda. Měl štíhlou atletickou postavu. Na vysoké škole hrával fotbal, košíkovou a baseball. V poslední době omezil sport pro nedostatek času na občasný tenisový zápas a spoustu času na domácím rotopedu.
Na rozdíl od něj Tom sport dávno vzdal. Na vysoké škole také hrával fotbal, ale po letech bez pravidelného cvičení se mu svalová hmota změnila v tuk. Ačkoliv pil pivo jen občas, v porovnání s Kimem měl na břiše pivní mozol.
Oba muži vyrazili kachlíkovanou chodbou, která byla v tuto denní dobu relativně klidná. Jen na operačním sále číslo devět se ještě pracovalo, další dva byly k dispozici pro akutní případy. Tak to obvykle při odpolední směně vypadalo.
Kim si promnul ostře řezanou zarostlou tvář. Podle svého zvyku se holil ráno v půl šesté a teď, o dvanáct hodin později, měl už ve tváři známý odpolední stín. Pročísl si rukou dlouhé tmavohnědé vlasy. V mládí, na začátku sedmdesátých let, nosil vlasy dlouhé až na ramena. Dnes, ve třiačt…
