Mozek (Robin Cook)

Kapitola 11.

Denisa Sangerová se probudila uprostřed noci. Ležela bez hnutí a téměř bez dechu a naslouchala zvukům noci. Cítila ve spáncích puls bušící dávkou adrenalinu vyslaného do jejího organismu. Věděla, že ji probudil nějaký nezvyklý zvuk, ale už se neopakoval. Slyšela jen hučení své stařičké lednice. Její dech se pomalu zklidnil. Pak se lednice s cvaknutím vypnula a byt se pohroužil do ticha.

Převalila se na bok a usoudila, že ji nejspíš vyrušil zlý sen. Pak si uvědomila, že bude muset jít na záchod. Tlak v jejím močovém měchýři zvolna vzrůstal a byl tak nepříjemný, že už ho nemohla déle ignorovat. A třebaže to pomyšlení bylo krajně nepříjemné, nezbylo jí než vstát.

Neochotně se vyhrabala z teplé postele a vydala se do koupelny.

Vykasala si noční košili, schumlala ji do balíčku na klíně a posadila se na studené sedátko toaletní mísy. Nerozsvítila si, ani za sebou nezavřela dveře.

Zdálo se, že adrenalin v jejím organismu zablokoval činnost močového měchýře, a tak musela několik minut čekat, než se dokázala vymočit. V okamžiku, kdy byla hotova, zaslechla tupé bouchnutí, které zřejmě způsobil někdo v sousedním bytě úderem na společnou stěnu.

Nastražila uši, pátrajíc po nějakém dalším zvuku, ale v bytě bylo ticho. Sebrala odvahu a potichu se plížila chodbou k místu, odkud se jí otevřel pohled na dveře na chodbu. Když zjistila, že bezpečnostní zámek je zajištěný, znatelně se jí ulevilo.

Otočila se a vydala se zpátky do ložnice. Tehdy ucítila při zemi průvan a zaslechla lehké šustění papírů s poznámkami připevněnými na domácí nástěnce. Změnila směr, vrátila se do předsíně a nakoukla do potemnělého obývacího pokoje. Okno vedoucí na požární schodiště ve větrací šachtě bylo otevřené!

Snažila se bezvýsledně zachovat klid. Možnost, že jí do bytu vnikne nezvaný člověk, pro ni znamenala největší hrozbu od prvního dne, kdy se přestěhovala do New Yorku. Skoro měsíc po příjezdu měla velké problémy se spaním. A teď, když stanula před otevřeným oknem, se zdálo, že se její nejstrašnější noční můra naplnila.

Někdo je v jejím bytě!

Vteřiny ubíhaly. Denisa si uvědomila, že má dva telefonní aparáty. Jeden hned u postele, druhý na stěně v kuchyni, kousek od místa, kde stála. Jedním krokem překonala chodbu, staré hrbolaté linoleum ji studilo do chodidel. Když míjela dřez, uchopila malý nůž.

Na jeho úzké čepeli se blesklo matné světlo. Drobná zbraň jí poskytla zdánlivý pocit bezpečí.

Natáhla se kolem lednice a vzala do ruky sluchátko. V tom okamžiku se uvedl do chodu letitý kompresor chladničky a se zvukem podobným hučení podzemní dráhy zahájil svou činnost. Denisa se k smrti vyděsila. Nervy měla už tak napjaté k prasknutí. Přestala se ovládat, pustila sluchátko z ruky a otevřela ústa k výkřiku.

Ale než ze sebe mohla vypravit sebemenší zvuk, čísi paže ji sevřela pod krkem a obrovskou silou nadzvedla. Denisu opustily veškeré síly, paže jí zůstaly viset podél těla a nůž s řinčením dopadl na zem.

Útočník jí smýknutím otočil jako hadrovou pannu a rychle vlekl chodbou. Nohama se téměř nedotýkala země. Když tak vešli do ložnice, zahlédla několik záblesků a kolem hlavy ucítila žhavý závan provázený několikerým třesknutím pistole s tlumičem.

Kulky pleskly o hradbu přikrývek v její posteli. Když něčí ruce odhodily přikrývky na zem, jiné srazily Denisu na kolena.

„ Kde je?“ zavrčel jeden z útočniků, zatím co druhý muž otvíral dveře skříní.

Denisa, choulící se vedle postele, zvedla hlavu. Před ní stáli dva muži v černých kabátech s širokým koženým páskem.

„Kdo?“ vypravila ze sebe chvějícím se hlasem.

„Váš milenec, Martin Philips“

„Nevím. V nemocnici.“

Jeden z mužů se sklonil, zvedl Denisu a hodil ji na postel.

„Tak si na něj počkáme.“

Martinovi plynul čas jako ve snu. Po výstřelu z pušky zavládlo ticho.

Nikde se nepohnul ani lísteček, jen po nedaleké ulici za hřištěm chvílemi projelo auto. Uvědomil si, že dýchá klidněji a tep je v normálu, ale stále se mu nedařilo uspořádat myšlenky. Až v okamžiku, kdy se vycházející slunce sotva postřehnutelně dotklo betonového prostranství, začal jeho mozek zase pracovat. S přibývajícím světlem byl schopný rozeznat detaily parku. Všiml si cementových odpadkových košů, které byly zhotoveny a umístěny tak, aby připomínaly okolní přírodní kameny a skály. Náhle se parkem začal rozléhat ptačí zpěv a k roztaženému tělu v prázdném brouzdališti se přitočilo pár holubů.

Pokusil se rozhýbat ztuhlé nohy. Vtom si uvědomil, že mrtvé tělo na hřišti představuje další hrozbu. Zanedlouho někdo zavolá policii, a po uplynulé noci měl Martin z policistů pochopitelnou hrůzu.

S námahou se vytáhl na nohy a opíral se o stěnu, dokud se v jeho těle neobnovil pravidelný oběh krve. Když obezřetně stoupal po schodišti balkonu a obhlížel okolí, cítil každičký sval. Spatřil před sebou cestu, na níž před několika hodinami skončil svůj strašidelný pád. Nedaleko zahlédl muže venčícího psa. Nepotrvá dlouho a tělo v brouzdališti někdo najde.

Seběhl po schodech a svižným krokem zamířil ke vzdálenému konci parku. Prošel nedaleko nehybného těla tuláka. Holubi hodovali na kouscích organické hmoty rozmetané kulkou. Martin odvrátil pohled.

Vyšel z parku, zvedl úzký límec pláště, jenž získal výměnou od vandráka, a přešel ulici, v níž rozeznal Broadway. Na rohu byl vstup do podzemní dráhy, ale Martinovi se zajídala myšlenka být uvězněný pod zemí. Nemohl vědět, jestli jeho pronásledovatelé nepročesávají okolí parku.

Zašel do vchodu a zkoumal ulici. Každou minutou přibývalo světla a provoz začal houstnout. Philips se hned cítil líp. Čím víc lidí, tím bude bezpečnější. Ujistil se, že se v dohledu nepotloukají muži s pátravými pohledy a nesedí ani v zaparkovaných autech.

Přímo před ním zastavil před křižovatkou taxík. Martin vyběhl ze vchodu a pokoušel se otevřít zadní dvířka. Byla zamčená. Řidič se otočil, aby si ho prohlédl, a i přesto, že svítila červená, šlápl na plyn.

Martin zůstal jako opařený a civěl na vzdalující se vůz. Ve chvíli, kdy se vracel do svého úkrytu ve vchodu a zachytil svůj obraz ve výkladní skříni, pochopil, proč ho řidič odmítl. Vypadal jako skutečný pobuda. Vlasy měl beznadějně rozcuchané, na straně potřísněné zaschlou krví a kousky listí. V obličeji byl špinavý a na tvářích a bradě mu rašilo den staré strniště. Potrhaný plášť dodával jeho vzhledu vzezření tuláka.

Sáhl po náprsní tašce a s úlevou nahmatal její obrysy v zadní kapse kalhot. Vyndal ji a spočítal hotovost. Měl třicet jedna dolarů. Kreditní karty mu za daných okolností byly k ničemu. Vytáhl pětidolarovou bankovku a vrátil tašku do kapsy.

Asi za pět minut projížděl kolem další taxík. Tentokrát se k němu Philips blížil zepředu, takže ho řidič mohl včas spatřit. Dlaněmi si jakž takž upravil vlasy a rozepnul plášť, aby jeho vandrácký zjev nebyl na první pohled tak patrný. A co bylo nejdůležitější - držel v ruce pětidolarovku. Řidič mu pokynul, aby si nastoupil.

„Kam to bude, pane?“

„Rovně,“ řekl Philips. „Prostě jeďte rovně.“

Ačkoli si ho taxikář podezíravě měřil ve zpětném zrcátku, na zelenou vystartoval a rozjel se po Broadwayi do centra.

Philips se zavrtěl na sedadle a vyhlédl zadním okénkem. Park Fort Tryon s malým hřištěm mu brzy zmizel z očí. Nebylo mu dosud jasné, kam má jet, ale, věděl, že v davu se bude cítit jistější.

„Chci jet na Dvaačtyřicátou ulici,“ rozhodl konečně.

„Proč jste to neřekl hned?“ stěžoval si řidič. „Mohli jsme zahnout na Riverside Drive.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Philips. „Tudy jet nechci. Chci, abyste to vzal přes East Side.“

„Tak to bude stát deset babek, pane!“

„To je v pořádku,“ přikývl. Vytáhl náprsní tašku a řidiči, který mrkl do zpětného zrcátka, ukázal deset dolarů.

Když se taxík zase rozjel, Martin se uklidnil. Pořád nemohl uvěřit, co všechno se seběhlo během posledních dvanácti hodin. Jako by se mu celý jeho svět zhroutil k nohám. Musel přemáhat přirozený popud svěřit se s celým případem policii. Ale proč ho hodili do spárů FBI? A pro všechno na světě - proč by právě jeho chtěli zlikvidovat, aniž by se ho na něco zeptali? Když se vůz vzdaloval Druhou avenue, zachvátil ho obnovený pocit hrůzy.

Dvaačtyřicátá ulice poskytovala anonymitu, po níž toužil. Ještě před šesti hodinami bylo její okolí pusté a vzbuzovalo strach. Teď ho tytéž aspekty uklidňovaly. Tito lidé nosí své psychózy jako štít a neskrývají se za masku obyčejného člověka. Tady lze nebezpečí zavčas rozeznat a vyhnout se mu.

Martin si koupil velký čerstvý pomerančový džus a vypil jej až do dna. Pak si dal ještě jeden. Vydal se po Dvaačtyřicáté ulici. Potřeboval čas k přemýšlení. Pro všechno musí existovat rozumné vysvětlení. Jako lékař věděl, že nezáleží na tom, kolik odlišných symptomů a příznaků provází nemoc, protože podle nich lze vždy vystopovat jednu konkrétní chorobu. Poblíž Páté avenue zašel do parčíku za knihovnou. Vyhledal prázdnou lavičku a zamířil k ní. Přitáhl si k tělu špinavý plášť, co nejpohodlněji se usadil a pustil se do rekapitulace událostí uplynulé noci. Všechno to začalo v nemocnici..

Když se Martin probudil, slunce mu stálo skoro nad hlavou.

Rozhlédl se kolem sebe, jestli ho někdo nepozoruje. V této denní době byl park plný lidí, ale jemu nikdo nevěnoval pozornost. Oteplilo se a pořádně se potil. Když vstal, uvědomil si svůj intenzívní vyzrálý pach. U východu z parku se podíval na hodinky a s hrůzou zjistil, že už je půl jedenácté.

O několik bloků dál narazil na řeckou restauraci. Starý kabát sbalil do koule a položil pod stůl. Měl hrozný hlad, a tak si objednal vejce, domácí koblihy, slaninu, toasty a kávu. Zašel na malou pánskou toaletu, ale rozhodl, že se neumyje. Kdyby chtěl někoho přesvědčit, že je lékař, neuvěří mu. Jestli ho bude někdo hledat, nemohl si vybrat lepší převlek.

Když dopil kávu, vyhledal po kapsách zmuchlaný seznam s pěti pacientkami: Marinovou, Lucasovou, Collinsovou, McCarthyovou a Lindquistovou. Je možné, že by tyto dívky a jejich anamnézy nějak souvisely s onou absurdní skutečností, že je pronásledován úřady? A pokud ano, tak jak do toho zapadá radiace? A proč je do toho zapleteno FBI? Možná je spiknutí celonárodní a týká se všech nemocnic v zemi.

Objednal si ještě jeden šálek kávy. Byl přesvědčený, že řešení leží za zdmi Hobsonova fakultního léčebného centra. Uvědomoval si však také, že nemocnice bude první místo, kde ho budou hledat.

Jinak řečeno, znamenala pro něj nemocnice sice to nejméně bezpečné, ale současně jediné místo, kde mohl přijít na kloub událostem posledních několika dní. Odsunul šálek a zamířil dozadu k telefonnímu automatu. Nejprve zavolal Helen.

„Doktore Philipsi! To jsem ráda, že jste se ozval. Kde jste?“ Její hlas zněl stísněně.

Jsem mimo nemocnici.“

„To mě taky napadlo. Ale kde?“

Proč?“

Jen jsem to chtěla vědět.“

„Povězte mi, nehledal mě někdo… třeba… FBI?“

„Proč by vás, proboha, mělo hledat FBI?“

Teď byl důvodně přesvědčený, že Helen je pod dohledem. Neměla ve zvyku odpovídat na dotaz dotazem, a už vůbec ne na tak podivný, týkající se FBI. Za normálních okolností by mu prostě řekla, že se zbláznil. Musel s ní být Sansone nebo některý z jeho mužů. Philips prudce zavěsil. Bude muset vymyslet jiný způsob, jak získat ze své kanceláře karty a ostatní informace, které potřeboval.

Potom zavolal do nemocnice a nechal si vyvolat Denisu. Teď mu nejméně ze všeho záleželo na tom, aby šla na gynekologickou kliniku. Ale Denisa se nehlásila a Martin se bál nechávat jí nějaký vzkaz. Zavěsil a vytočil číslo Kristin Lindquistové. Kristinina spolubydlící zvedla sluchátko po prvním zazvonění, ale když se Philips představil a ptal se po Kristin, dívka mu sdělila, že mu nemůže nic říct a že bude lepší, když přestane volat. A zavěsila.

Martin se vrátil ke stolu a rozložil před sebou seznam pacientek.

Vyndal pero a napsal: „Silná radioaktivita v mozku mladých žen (? jiné části těla), výsledky CYTO označené jako netypické, ačkoli byly normální, neurologické symptomy připomínající roztroušenou sklerózu.“ Zůstal hledět na čerstvě napsané řádky. Mysl mu horečně pracovala. Pod to připsal: „Neurologie - gyn. klinika - policie - FBI“ a konečně „Werner: nekrofilie.“ Připadalo mu, že mezi těmito veličinami nemůže existovat žádná souvislost, ale zdálo se, že gynekologická klinika je středem dění. Kdyby se mu podařilo zjistit, proč byly testy CYTO označené jako abnormální, možná by na něco přišel.

Nečekaně ho zalila vlna zoufalství. Bylo zřejmé, že je na stopě něčeho velkého, co jen stěží může zvládnout. Jeho starý svět s každodenními bolístkami mu zdaleka nepřipadal tak hrozný. Jak rád by se spokojil s nudnou rutinou, jen kdyby večer mohl ulehnout s Denisou v náručí. Rozhodně nebyl věřící, ale přistihl se, jak se pokouší smlouvat s Bohem: Když ho On zachrání před touto noční můrou, do konce života si nebude na nic stěžovat.

Sklonil hlavu nad papír a zjistil, že má oči naplněné slzami. Proboha, proč si ze všech lidí vybralo FBI zrovna jeho? Nedávalo to smysl.

Vrátil se k telefonu a znovu se pokoušel dostihnout Denisu, ale na výzvu neodpovídala. V zoufalství zavolal na gynekologickou kliniku a chtěl hovořit s někým na příjmu.

„Byla dnes Denisa Sangerová na prohlídce?“

„Ještě ne,“ odpověděla úřednice. „Ale čekáme ji každou chvíli.“

Martin musel jednat rychle: „Tady je doktor Philips. Až příjde, vyřiďte jí, že jsem tu schůzku zrušil a že má zajít za mnou.“

„Řeknu jí to,“ slíbila žena a Martin vytušil, že byla upřímně zmatená.

Vrátil se do parčíku a posadil se. Shledal, že není schopen dospět k žádnému rozumnému rozhodnutí. Příčilo se zdravému rozumu, že člověk, který věřil v řád a autoritu, nebyl schopen spojit se s policii poté, co po něm někdo vystřelil.

Odpoledne plynulo v křečovitém spánku a bdělém zmatku. Jeho neschopnost jakkoli se rozhodnout se stala rozhodnutím sama o sobě. Nadešlo období dopravní špičky. Pak houfy lidí začaly řídnout a Martin zašel do restaurace na večeři. Bylo krátce po šesté.

Objednal si sekanou a zatímco se připravovala, pokoušel se dovolat Denise do nemocnice. Nehlásila se. Když dojedl, rozhodl se, že jí zavolá domů. Uvažoval, jestli o něm ví policie tolik, aby ji dali sledovat.

Ozvala se po prvním zazvonění.

„Martine?“ její hlas zněl zoufale.

„Ano, jsem to já.“

„Díky Bohu! Kde jseš?“

Martin tuto otázku ignoroval a řekl: „Kde jsi byla? Sháněl jsem tě celý den.“

„Nebylo mi dobře. Zůstala jsem doma.“

„Ale neuvědomila jsi spojovatelku v nemocnici.“

„Já vím, já…“ Denisin hlas se nečekaně změnil. „Nechoď. „ vykřikla.

Byla umlčena a Philips zaslechl tlumené zvuky zápasu. Krve by se v něm nedořezal.

Deniso!“ vykřikl. Všichni návštěvníci kavárny ztuhli a otočili se směrem k němu.

„Philipsi, tady je Sansone.“ Telefon převzal agent. Martin stále slyšel, jak se Denisa pokouší křičet. „Moment, Philipsi,“ řekl Sansone. Odvrátil se od sluchátka a někomu přikázal: „Odveďte ji pryč, a ať je zticha!“ Vrátil se k aparátu a pokračoval: „Poslyšte, Philipsi...“

„Zatraceně, Sansone, co se to děje?“ ječel Philips. „Co provádíte s Denisou?“

„Uklidněte se, Philipsi. Ta holka je v pořádku. Jsme tady, abychom ji chránili. Co bylo s vámi včera v noci u Cloisters?“

„Co se mnou bylo? Zbláznil jste se? Vždyť jste mě chtěli odstřelit!“

„To je nesmysl, Philipsi. Věděli jsme, že ten člověk na nádvoří nejste vy. Mysleli jsme, že už vás dostali.“

Kdo jsou ,oni`?“ zeptal se zmatený Philips.

„Philipsi! O těchto věcech nemůžu mluvit po telefonu!“

„Tak mi sakra řekněte, co se děje!“

Lidé v místnosti na něho nehnutě zírali. Byli to sice Newyorčané, kteří jsou na ledacos zvyklí, ale ne ve své místní restauraci.

Sansone byl odměřený a lhostejný: „Je mi líto, Philipsi. Budete muset přijít sem, a to okamžitě. Tím, že se někde pohybujete sám, nám celou věc jen ztěžujete. A patrně už jste zjistil, že v sázce je pár nevinných životů.“

„Dejte mi dvě hodiny!“ zařval Philips. „Jsem dvě hodiny jízdy od centra.“

„Dobrá. Dvě hodiny, ale ani o vteřinu déle.“

Ozvalo se nekompromisní cvaknutí a aparát oněměl.

Philipse zachvátila panika. Během jediného okamžiku byla jeho nerozhodnost tatam. Hodil na stůl pětidolarovou bankovku a vyběhl ven směrem k podzemní dráze na Osmé avenue.

Mířil do Léčebného centra. Zatím přesně nevěděl, co podnikne, až se tam dostane, ale určitě půjde do nemocnice. Měl na to dvě hodiny, během nichž musel získat odpovědi na své otázky. Ještě existovala možnost, že Sansone mluvil pravdu. Možná si skutečně mysleli, že ho zlikvidovala nějaká tajná organizace. Ale nemohl si tím být jistý a nejistota ho děsila. Intuice mu napovídala, že Denisa je v bezprostředním nebezpečí.

Přestože dopravní špička dávno skončila, souprava mířící do centra byla plně obsazená, ale Philipsovi jízda jen prospěla. Přestal zmatkovat a získal čas k přemýšlení. Než vlak dorazil do určené stanice, vymyslel způsob, jak se dostat do Léčebného centra, a přesně věděl, co podnikne, až tam bude.

Vystoupil a nechal se unášet davem lidí mířícím po schodišti nahoru na ulici. Nejdřív se zastavil v obchodě s lihovinami. Když jeden z prodavačů zhodnotil jeho nevábný vzhled, vystartoval zpoza pultu a chtěl ho vyprovodit ven, ale v okamžiku, kdy Martin vytáhl z kapsy peníze, upustil od svého snažení.

Trvalo jen třicet sekund, než si vybral půllitrovou láhev whisky a zaplatil u pokladny. Z Broadwaye zahnul do postranní ulice, kde našel úzký průchod s nádobami na odpadky. Tam otevřel láhev whisky, dlouze se napil a tekutinou si vykloktal. Trochu nápoje polkl, ale většinu vyplivl na zem. Pak použil whisky jako kolínskou a dlaněmi si ji naplácal na tváře a na krk. Do poloviny vyprázdněnou láhev zasunul do kapsy kabátu. Přeškobrtal kolem všech popelnic a vybral si jednu z posledních docela vzadu u zdi. Byla plná písku, který se zřejmě v zimě používal k sypání chodníků. Vyhrabal v něm mělkou díru, do níž ukryl svou náprsní tašku. Zbytek peněz vložil do kapsy k láhvi whisky.

Druhou zastávkou byla malá, ale rušná samoobsluha. Když vešel, lidé se mu už zdaleka vyhýbali. Obchod byl nabitý zákazníky a Martin se musel kolem několika lidí protlačit, aby našel místo, odkud bylo dobře vidět k pokladnám.

„Ááách,“ vykřikl, začal se dusit, zhroutil se na podlahu a při pádu na sebe strhl pyramidu plechovek s fazolemi. Plechovky se rozkutálely na všechny strany a Philips se svíjel jakoby ve velkých bolestech. Když se nad ním sklonil jeden z kupujících a ptal se, jestli je v pořádku, vypravil ze sebe: „Moje srdce! Bolest…“

Sanitka byla za okamžik na místě. Na krátkou jízdu do Hobsonova fakultního léčebného centra dostal Martin na obličej kyslíkovou masku a k hrudi mu byl připevněny koncovky EKG k zaznamenání pulsu. Jeho původní normální EKG bylo předběžně analyzováno rádiem a bylo rozhodnuto, že nebude třeba aplikovat žádné léky na srdce.

Když ho nemocniční zřízenci prováželi vchodem na pohotovost, všiml si dvojice policistů stojících na rampě. Ti ale vandrákovi na vozíku nevěnovali jediný pohled. Zřízenci odvezli Philipse do jednoho z hlavních pokojů a přenesli ho na lůžko. Zatímco mu jedna ze sester prohledávala kapsy ve snaze najít nějaký identifikační doklad, internista mu udělal další záznam na EKG. A protože křivka byla normální, srdcaři se rozešli a přenechali ho v péči internisty.

„Tak jak je to s tou bolestí, kamaráde?“ zeptal se a sklonil se nad Philipsem.

Potřebuju Maalox,“ chroptěl Martin. „Když se napiju něčeho lacinýho, pomůže mi to.“

„To mi připadá rozumné,“ přikývl lékař.

Maalox podala Philipsovi zatvrzelá pětatřicetiletá sestra, kterou nenapadlo nic jiného, než vyplísnit ho za to, v jakém zbědovaném stavu chodí po světě. Zapsala si ve zkratce jeho anamnézu. Martin udal jméno Harvey Hopkins. To byl jeho někdejší spolubydlící z koleje. Sestra mu oznámila, že ho chvíli nechají odpočívat a vyčkají, jestli se bolest znovu objeví. S těmi slovy zatáhla plentu kolem lůžka.

Philips pár minut počkal, potom sklouzl z lůžka. Na dvojkolovém vozíku u stěny našel preparační žiletku a malý kousek mýdla, používaného k čistění ran. Naštěstí tam ležela také chirurgická čepice a maska a několik ručníků. Vzal si, co potřeboval, a takto vyzbrojen vykoukl zpoza závěsu.

V tuto večerní hodinu se prostory pohotovosti jako obvykle topily v beznadějném chaosu. Fronta na příjmu se táhla až k hlavnímu vchodu a sanitky se střídaly na rampě v pravidelných intervalech. Martin prošel bez povšimnutí hlavní chodbou a otevřel šedivé dveře naproti obležené přijímací přepážce. V hale byl pouze jeden lékař, zahloubaný do výsledků EKG, takže Philips mohl nerušeně projít ke sprchám.

Rychle se umyl a oholil. Své šaty nechal v rohu místnosti. Vedle umyvadla našel složené sterilní chirurgické obleky, jež patřily k oblíbenému pracovnímu oděvu při službě na pohotovosti. Oblékl si košili a kalhoty, vlhké vlasy zakryl chirurgickou pokrývkou hlavy.

Dokonce si uvázal i roušku. Stalo se běžným zvykem, že nemocniční personál používal roušku i mimo operační sál, zejména pokud někoho sužovaly bolesti dutin při nachlazení.

Zhodnotil svůj vzhled před zrcadlem a došel k závěru, že by ho mohl identifikovat jen ten, kdo ho velmi dobře zná. Nejenže pronikl nepozorovaně do nemocnice, ale navíc vypadal jako její stálý zaměstnanec. A co se týče Harveyho Hopkinse - nebylo neobvyklé, že jistý druh pacientů pokaždé z pohotovosti uteče. Zkontroloval čas.

Zbývala mu hodina.

Vyrazil z haly, proběhl prostory pohotovosti a minul další dva policisty. Do prvního patra vyšel po požárním schodišti za jídelnou.

Potřeboval detektor radiace, ale usoudil, že zajít k sobě do kanceláře by bylo příliš riskantní, a proto se musel poohlédnout po jiném přístroji na oddělení radioterapie. Když jej našel, seběhl po schodech do přízemí a spěchal do budovy nemocnice.

Výtahy patřily ke staršímu typu, k jejichž provozu byla nezbytná obsluha, a vzhledem k pokročilé hodině byly mimo provoz. Do třetího patra, kde byla gynekologická klinika, musel vyjít po schodech. Už v podzemní dráze, zmáčknutý mezi dva zachmuřené podnikatele, došel k názoru, že radiace má cosi společného s gynekologickou klinikou, ale teď, s detektorem v ruce, se jeho odhodlání začínalo vytrácet. Neměl nejmenší zdání, co by měl hledat.

Prošel hlavní čekárnou a zahnul na fakultní kliniku. Její prostory zřejmě teprve čekaly na úklidovou četu, protože všechny popelníky přetékaly a po zemi se povalovaly papíry. V konejšivém, tlumeném osvětlení vypadalo všechno normálně a nevinně.

Vyzkoušel zásuvky za přijímací přepážkou, ale všechny byly zajištěné. Snažil se otevřít dvoje dveře za přepážkou, ale oboje byly zamčené. Zámky byly naštěstí docela obyčejné, stačilo zasunout klíč do otvoru v dveřním knoflíku. Pomocí plastikové karty, kterou našel na přijímacím pultu, se mu podařilo jedny dveře otevřít. Vešel dovnitř, zavřel za sebou a rozsvítil.

Ocitl se v hale, kde se setkal s doktorem Harperem. Nalevo byly dvoje dveře vedoucí do vyšetřoven a napravo laboratoř. Martin se rozhodl podrobit prohlídce nejprve vyšetřovny. Se zrakem upřeným na stupnici prošel velice pečlivě obě místnosti, zasouval detektor do každé skříně a otvoru a nevynechal ani samotné vyšetřovací stoly.

Nic. Všechno bylo čisté. Stejně postupoval v laboratoři. Začal s prosklenými skříňkami na pracovním pultu, zotvíral všechny zásuvky, nahlížel do schránek. Nakonec zevrubně zkontroloval velkou kovovou skříň s nástroji. Výsledek byl negativní.

První reakci získal nad nádobami s odpadky. Radiace byla velmi slabá a naprosto neškodná, ale přece jen to byla radiace. Když se podíval na hodinky, zjistil, že čas plyne přímo závratným tempem.

Do půl hodiny bude muset zavolat k Denise do bytu. Rozhodl se, že se tam dostaví pouze tehdy, až si bude stoprocentně jistý, že ji Sansone už nedrží v zajetí.

Po zjištění pozitivního výsledku u odpadkových košů se rozhodl, že projde laboratoř ještě jednou. Nenašel nic, pouze u skříně se ručička přístroje nepatrně vychýlila. Na spodních policích byla složená prostěradla a nemocniční košile, v horních policích objevil směs různých laboratorních a kancelářských potřeb. Pod policemi byl koš s víkem na špinavé prádlo a když do něj zabořil konec detektoru až téměř k podlaze, vykazoval nezanedbatelnou dávku radiace.

Martin vyházel použité prádlo a pohyboval nad ním detektorem.

Nic. Když přiložil detektor ke dnu prázdného koše, přístroj znovu slabě zareagoval. Sklonil se a vsunul ruku dovnitř. Stěny a dno koše byly ze dřeva a připadaly mu pevné. Pěstí udeřil o dno a ucítil chvění. Systematicky začal bušit kolem dokola po obvodu dna.

Když došel na druhý konec, deska se mírně vychýlila a zapadla zpátky na místo. Martin se silou opřel do stejného místa, odstranil dno koše a nahlédl pod něj. Ve skrýši našel dvě schránky s olověným ochranným krytem a známým logem varujícím před radiací.

Obě schránky byly opatřeny štítky, podle nichž zjistil, že pocházejí z Brookhavenových laboratoří, které dodávaly různé druhy izotopů. Jen jeden štítek zůstal neporušený a dobře čitelný. Stálo na něm: 2-[18F]fluoro-2 deoxy-D-glukóza. Přestože druhý štítek byl částečně seškrábaný, bylo zřejmé, že nesl název jiného izotopu deoxy-D-glukózy.

Martin rychle otevřel krabice. První, s čitelným nápisem, vykazovala poměrně nízkou radioaktivitu. A byla to schránka se znatelně silnějším olověným krytem, která způsobila, že se radiační detektor mohl strhat. Ať to bylo cokoli, každopádně šlo o vysoce radioaktivní záležitost. Zavřel schránku a přelepil ji páskou. Potom naházel prádlo zpátky do koše a zavřel dveře.

Martin dosud neslyšel nic ani o jedné z těchto látek, ale pouhá skutečnost, že se nacházejí na půdě gynekologické kliniky, byla dostatečným důvodem, aby je považoval za silně podezřelé. Co se týkalo radioaktivního materiálu používaného při radioterapii, jistých diagnostických procedurách a sledovaném výzkumu, prováděla nemocnice velice přísné kontroly. Ale žádná z těchto kategorii zřejmě neměla s gynekologickou klinikou nic společného. Nejprve musel zjistit, k čemu se radioaktivní deoxyglukóza používá.

S radiačním detektorem v ruce seběhl po schodech kliniky do suterénu. Když se ocitl v chodbách tunelu, musel zpomalit své tempo, aby na sebe zbytečně neupozornil skupiny mediků. Ale jakmile dorazil do nové budovy lékařské fakulty, přidal opět do kroku a do knihovny vrazil skoro bez dechu.

„Deoxyglukóza,“ vypravil ze sebe. „Potřebuju si o tom něco přečíst. Kde?“

„Já nevím,“ odpověděla překvapená knihovnice.

„Do prdele!“ zaklel a obrátil se k lístkovému katalogu.

„Zkuste to tamhle u odborné referentky,“ volala za ním žena.

Změnil směr chůze a vydal se do oddělení periodik. Za pultem seděla dívka, která vypadala na patnáct let. Zaslechla knihovnici a sledovala blížícího se Martina.

„Honem…,“ vydechl. „Deoxyglukóza. Kde to najdu?“

Co to je?“ zeptala se dívka poplašeně.

„Musí to být nějaký druh cukru, který vzniká z glukózy. Podívejte, já nevím, co to je. Právě proto bych si o tom chtěl něco přečíst.“

„Nejspíš byste měl začít s Přehledem chemie a pak zkuste lékařský rejstřík, potom…“

„Přehled chemie! Kde to máte?“

Dívka ukázala k dlouhému stolu, za nímž stály police s knihami.

Philips se vrhl naznačeným směrem a vzal do ruky rejstřík. Na hodinky se neodvažoval ani pohlédnout. Odkaz na látku našel pod heslem glukóza včetně čísla svazku a stránky. Když našel knihu a hledaný článek, pustil se do čtení, ale díky jeho zuřivé posedlosti se slova změnila v nic neříkající změť. Musel se přinutit k plnému soustředění. Za okamžik byl schopen pokračovat. Dověděl se, že deoxyglukóza je natolik podobná glukóze, která slouží jako biologické palivo mozku, že je transportována přes hematoencefalickou bariéru, jež odděluje krev a mozkovou tkáň a brání vstupu některých látek do mozku, a je zachycována aktivními nervovými buňkami. Ale když se dostane do nervových buněk, nelze ji přeměnit na energii jako glukózu, a hromadí se v nich. Docela na konci krátkého článku stálo: „… radioaktivní izotop deoxyglukózy prokázal slibné výsledky při výzkumu činnosti mozku.“

Třesoucíma se rukama sklapl knihu. Teď mu celý případ dával smysl. Někdo v nemocnici prováděl pokusy s výzkumem mozku a využil k tomu nic netušící pacientky! Mannerheim! napadlo Martina. Byl tak rozzuřený, že doslova cítil příchuť nenávisti na jazyku.

Nebyl sice chemik, ale pamatoval si tolik, aby mu došlo, že získá-li látka, jakou je deoxyglukóza, dostatečnou radioaktivitu, lze ji injekcí vpravit do lidského organismu a zkoumat její vstřebání mozkem. A pokud je silně radioaktivní - o čemž v případě obsahu schránek na gynekologii nelze pochybovat -, pak způsobí zánik mozkových buněk, které ji absorbují. Jestliže měl někdo v úmyslu sledovat dráhy nervových buněk v mozku, mohl tímto způsobem nervové buňky selektivně likvidovat. Je známo, že podobné ničení nervových drah v mozcích zvířat položilo základy ke vzniku vědy zvané neuroanatomie. Dostatečně otrlému vědci by stačil jen krok uplatnit podobné metody na lidech. Philips se otřásl. Jen někdo tak egoistický jako Mannerheim by byl schopný překročit hranice lékařské etiky.

Martina odhalená skutečnost zdrtila. Nedokázal odhadnout, jak Mannerheim přiměl gynekologickou kliniku ke spolupráci, ale bylo zřejmé, že se na výzkumu podílela. A správce nemocnice o tom také musí něco vědět. Proč by jinak Drake bránil tu neurochirurgickou primadonu, toho poloboha Mannerheima? Martinovi se pod tíhou hrůzného zjištění podlomila kolena.

Věděl, že Mannerheima intenzivně podporuje vláda jeho výzkum pohltí miliony a miliony dolarů z národní pokladny. Že by tohle bylo důvodem zásahu FBI? A on byl obviněn z ohrožování významného vědeckého objevu dotovaného vládou? Ale FBI vůbec nemusí vědět, že výzkum zahrnuje i pokusy na lidech. Když došlo na organizační chaos, nebyl Martin žádný nováček, dobře věděl, že může nastat situace, kdy pravá ruka neví, co dělá levá. Ale bylo tragickým omylem, že zneužití lidských obětí v lékařském výzkumu mohla nevědomky zaštítit vláda.

Pomalu otočil zápěstím, aby mohl zkontrolovat čas. Do uplynutí lhůty dané mu Sansonem zbývalo pět minut. Nebyl si jistý, jestli jí agenti mohou ublížit, ale vzhledem k tomu, jak naložili s tuláky, nesměl ponechat nic náhodě. Přemýšlel, co podnikne dál. O tom, co se kolem něj děje, sice něco věděl… něco, ale ne všechno. Kdyby se mu podařilo získat některou vysoce postavenou osobnost, stačila by jeho výpověď k tomu, aby celé spiknutí zkrachovalo. Ale na koho se může spolehnout? Musí to být někdo, kdo s děním uvnitř nemocnice nemá nic společného, ale kdo zároveň zná její poměry a strukturu moci. Ministr zdravotnictví? Někdo z kanceláře starosty? Vrchní policejní komisař? Martin se obával, že všichni tito lidé o něm už dávno byli informováni a že jeho varování nedopadnou na úrodnou půdu.

Náhle si vzpomněl na Michaelse, toho zázračného chlapce. Ten by se přece mohl dostat k děkanovi lékařské fakulty! Jeho slovo může být pádným důvodem, aby se začalo s vyšetřováním. To by mohlo vyjít. Martin se rozběhl k nejbližšímu telefonu a nechal se přepojit na vnější linku. Když vytáčel Michaelsovo číslo, modlil se, aby ho zastihl doma. Když se počítačový expert ohlásil, Martin radostí zajásal.

„Michaelsi, jsem v hrozném průšvihu.“Co se děje? Kde jseš?“

„Nemám čas nic vysvětlovat. Odhalil jsem jistý hrůzný rozsáhlý výzkum tady v nemocnici, který očividně kryje FBI. Neptej se mě proč.“

„Co mám dělat já?“

„Zavolej děkanovi. Řekni mu, že se jedná o aféru týkající se pokusů na lidech. To by mělo stačit, pokud do toho děkan není taky zapletený. A jestli je, pak nám všem budiž nebe milostivo.

Ale nejdřív se musíme postarat o Denisu. FBI ji drží u ní v bytě.

Požádej děkana, ať zavolá do Washingtonu, aby tam vydali příkaz k jejímu propuštění.“

„A co bude s tebou?“

„O mě se neboj. Jsem v pořádku. Jsem totiž v nemocnici.“

„Nechceš přijít ke mně domů?“

„To nejde. Teď jdu nahoru do neurochirurgické laboratoře. Za čtvrt hodiny se sejdeme u tebe ve staré budově fakulty. Pospěš si!“

Zavěsil a vytočil číslo Denisina bytu. Někdo zvedl sluchátko, ale neohlásil se.

„Sansone!“ vykřikl Martin. „To jsem já, Philips.“

„Kde jste, Philipsi? Mám nepříjemné tušení, že celou situaci neberete dostatečně vážně.“

„Tak to není! Teď jsem severně od centra. Jedu za vámi, ale potřebuju víc času. Dejte mi dvacet minut!“

„Patnáct minut,“ řekl Sansone. A zavěsil. S nepříjemným pocitem vyběhl Martin z knihovny. Teď si byl stoprocentně jistý, že Sansone drží Denisu jako rukojmí, aby ho přinutil vzdát se. Chtějí ho zabít a pravděpodobně jsou schopni zabít i ji, jen aby dostali jeho.

Všechno záviselo na Michaelsovi. Musel získat nezúčastněnou osobu. Ale Martin si byl vědom, že k posílení svého obvinění potřebuje víc informací. Mannerheim bezpochyby vyrukuje s nějakým zastíracím manévrem. Martin chtěl zjistit, kolik exemplářů mozku v neurochirurgické sbírce je radioaktivních.

Vběhl do budovy výzkumného ústavu a na neurochirurgii vyjel prázdným výtahem. Cestou se zbavil chirurgické čepice a teď si nervózně projížděl prsty v rozcuchaných vlasech. Zbývají mu jen minuty.

Dveře do Mannerheimovy laboratoře byly zamčené. Rychle se rozhlížel po něčem, čím by mohl rozbít sklo. Jeho pozornost upoutal malý hasicí přístroj. Strhl jej ze zdi a prohodil skleněným panelem dveří. Nohou vykopl větší úlomky v rámu, protáhl dovnitř ruku a otočil dveřním knoflikem.

Právě v tom okamžiku se rozlétly dveře na opačném konci haly a do chodby vpadli dva muži, oba s pistolemi. Nebyla to nemocniční ochranka muži měli na sobě černé polyesterové obleky.

Jeden z mužů se přikrčil, uchopil pistoli do obou rukou a jeho společník křikl: „Stůj, Philipsi!“

Martin padl dopředu na rozbité sklo na podlaze laboratoře, z dohledu - a jak doufal i z dostřelu útočníků. Pak už jen slyšel tupý výstřel dušený tlumičem a odraz kulky od kovového rámu dveří. Vyškrabal se na nohy a zabouchl dveře. Nárazem se uvolnily poslední kousky skla.

Chodbou se blížily rychlé těžké kroky. Martin se otočil čelem do místnosti. Laboratoř tonula ve tmě, ale on si pamatoval rozmístění nábytku a vrhl se mezi dva dlouhé stoly. Doběhl ke dveřím vedoucím do zvířecí laboratoře. V téže chvíli vpadli dovnitř i oba střelci.

Jeden z nich udeřil do vypínače a místnost zalilo syrové světlo zářivek.

Martin jednal v pudu sebezáchovy. Oběma rukama uchopil klec s opicí, jež měla do mozku implantované elektrody, které ji proměnily v běsnící přízrak. Zvíře se ho snažilo chytit za ruku a kousnout skrz drátěné pletivo. Opřel se vší silou do klece a posunul ji až ke dveřím. Jeho pronásledovatelé už minuli nejbližší pult. Martin zadržel dech a otevřel dvířka klece.

Se zavřísknutím, které otřáslo skleněným vybavením laboratoře, vyrazila opice ze svého vězení. Jedním skokem se vymrštila na police pod stolem a začala rozhazovat nástroje na všechny strany.

Oba muži, zděšení vzezřením zvířete zachváceného vztekem a táhnoucího za sebou dráty od elektrod, zaváhali. A právě to opici stačilo. Posílená zadržovanou zuřivostí se odrazila od police a skočila na rameno Martinova bližšího pronásledovatele. Mocné prsty mu zabořila do masa a zuby vnořila do hrdla. Druhý muž přispěchal svému druhovi na pomoc, ale opice byla rychlejší.

Martin nečekal na výsledek zápasu. Rozběhl se přes zvířecí laboratoř, minul dlouhou řadu válců s mozky naloženými ve formaldehydu, a už byl ve schodišťové šachtě. Vrhl se dolů a jak nejrychleji uměl, sbíhal po schodech, seskakoval na odpočivadla, zatáčel a v závratném tempu se znovu řítil dolů.

Když uslyšel, jak se vysoko nad ním s třesknutím rozlétly dveře do šachty, držel se těsně u zdi, ale rychlost sestupu nezvolnil. Nevěděl, jestli může být seshora vidět, ale nezastavil se, aby se o tom přesvědčil. Mohl tušit, že Mannerheimova laboratoř bude střežená.

Uslyšel, jak mnoho pater nad ním začal někdo hlučně zdolávat schodiště. Konečně dospěl do suterénu a vběhl do tunelu. Žádné výstřely už nezaslechl.

Když rozrazil dvoudilné dveře vedoucí do staré budovy lékařské fakulty, jejich letité panty bolestně zaskřípaly. Vyřítil se vzhůru po točitých mramorových schodech, proběhl částečně pobořenou chodbou a ocitl se u vstupu do posluchárny. Tam se zarazil. Uvnitř byla tma, a to znamenalo, že Michaels dosud nedorazil. Za jeho zády bylo ticho. Ale teď už úřady věděly, že se skrývá někde v komplexu lékařského střediska, a byla jen otázka času, kdy ho najdou.

Martin se snažil popadnout dech. Jestli se Michaels neobjeví během několika minut, bude se muset vydat do Denisina bytu, ačkoli si připadal naprosto bezmocný. Plný úzkosti se opřel do dveří posluchárny. K jeho překvapení se otevřely. Vstoupil dovnitř. Okamžitě ho obklopila chladná temnota.

Ticho přerušilo hluboké zabzučení elektrického proudu, Philipsovi tak důvěrně známé z dob jeho studentských let. Ten zvuk vydávala aktivovaná osvětlovací tělesa. A stejně jako tenkrát zalilo místnost světlo. Martin zahlédl koutkem oka pohyb v přízemí a podíval se dolů. Mával na něj Michaels: „Martine! To se mi ulevilo, že tě vidím.“

Philips se chytil zábradlí před sebou, prudce se k němu přitáhl a rozběhl se tak kupředu uličkou, jež v době, kdy se posluchárna využívala jako přednášková síň, vedla mezi dvěma řadami sedadel.

Michaels došel k patě schodiště a tam na něj čekal.

„Sehnal jsi děkana?“ křičel Martin. Po všech těch nekonečných hodinách nejistoty pro něj Michaels představoval první jiskřičku naděje.

„Všechno je v pořádku,“ křikl Michaels v odpověď. „Pojď dolů.“

Martin se pustil dolů po úzkých schodech, které ještě ke všemu křižovalo množství elektrických kabelů vedoucích k různým přístrojům, jež stály na místě, kde kdysi bývala sedadla. S Michaelsem čekali další tři muži. Zřejmě už sehnal pomoc. „Musíme okamžitě něco udělat pro Denisu, oni…“

„Už jsem to zařídil,“ ujistil ho Michaels.

„Je v pořádku?“ zjišťoval Martin a na chvilku se zastavil.

„Je v pořádku a v bezpečí. Tak pojď dolů.“

Jak se Martin blížil, přibývalo součástek a zařízení a bylo čím dál obtížnější vyhýbat se drátům.

„Jen taktak jsem utekl dvěma chlápkům, co po mně stříleli v laboratoři neurochirurgie.“ Ještě stěží popadal dech a mluvil přerývaně.

„Tady jseš v bezpečí,“ řekl Michaels a sledoval, jak jeho přítel schází po schodech.

Když se Philips ocitl na posledním schodu, zastavil se a konečně mohl zvednout zrak od země a pohlédnout Michaelsovi do tváře.

„Na neurochirurgii jsem neměl příležitost něco hledat,“ řekl. Teď si mohl všechny tři muže lépe prohlédnout. Jedním z nich byl příjemný mladý student Carl Rudman, s nímž se setkal při své první návštěvě laboratoře. Druhé dva muže neznal měli na sobě černé kombinézy.

Michaels nevěnoval poslednímu Martinovu komentáři pozornost a otočil se k jednomu z cizinců: „Už jste spokojeni? Říkal jsem vám že ho sem dostanu.“

Promluvil muž, který nespouštěl z Philipse oči: „Sem jste ho dostal, ale budete ho taky schopen kontrolovat?“

„Myslím, že ano,“ přikývl Michaels.

Martin nevěděl, co si o tom rozhovoru má myslet, a zmateně těkal pohledem z Michaelse na cizince v kombinéze, který promluvil jako první. Jeho tvář odněkud znal. Byl to muž, který zabil Wernera!

„Martine,“ řekl jemně, téměř otcovsky Michaels, „musím ti něco ukázat.“

Cizinec ho přerušil: „Doktore Michaelsi, ručím za to, že FBI nepodnikne žádné unáhlené kroky, ale co provede CIA, není v mé moci ovlivnit. Doufám, že to chápete.“

Michaels se otočil: „Pane Sansone, jsem si vědom, že CIA nespadá pod vaši pravomoc. Teď si potřebuju promluvit s doktorem Philipsem.“

Obrátil se zpět k Martinovi a řekl: „Martine, chci ti něco ukázat.

Pojď se mnou.“ Vykročil ke dveřím vedoucím do sousední posluchárny.

Martin zůstal jako ochromený. Rukama křečovitě svíral mosazné zábradlí, které lemovalo prostor v přízemí. Úleva se změnila ve zmatek a zmatek v nutkavý strach.

„Co se tady děje?“ zeptal se a hrůza mu svazovala nohy. Pomalu artikuloval každé slovo.

„To ti právě chci ukázat. Pojď za mnou,“ pobídl ho Michaels.

„Kde je Denisa?“ Philips se ani nepohnul.

„Je v naprostém bezpečí. Věř mi. Tak pojď.“ Michaels se pro něj vrátil a uchopil ho za zápěstí, aby ho přiměl sestoupit na podlahu posluchárny. „Ukážu ti nějaké zajímavé věcičky. Uklidni se. Denisu uvidíš za pár minut.“

Philips se nechal vést kolem Sansonea do vedlejší posluchárny.

Mladý student šel napřed a rozsvěcel zářivky. Martin se ocitl v další přednáškové místnosti, její sedadla byla odstraněna. Na ploše, kde stál, byla obrazovka obrovských rozměrů tvořená miliony fotocitlivých elektronických článků, jejichž dráty vedly do centrální jednotky. Odtud vycházelo podstatně méně drátů, tvořících dvě větve spojovacího vedení, z nichž každá vedla do jednoho počítače. Kabely z těchto počítačů vedly do dalších počítačů, které byly zapojeny střídavě. Zařízení zabíralo plochu celé místnosti.

„ Jestlipak tě napadá, na co se díváš?“ zeptal se Michaels.

Martin zavrtěl hlavou.

„Před tebou je první počítačový model zrakového ústrojí člověka.

Je poněkud větších rozměrů, na současné poměry primitivní, ale překvapivě funkční. Obraz se promítá na monitor a ostatní počítače k němu přiřadí informaci.“ Michaels se hrdě rozhlédl kolem sebe.

„Martine, právě se díváš na obdobu prvniho atomového reaktoru v Princetonu. Bude to jeden z nejvýznamnějších vědeckých objevů v dějinách lidstva.“

Martin na něj nedůvěřivě pohlédl. Ten člověk se snad zbláznil.

„ Vytvořili jsme počítač čtvrté generace!“ pokračoval Michaels a poplácal ho po zádech. „Teď mě dobře poslouchej. K první generaci patří přístroje, které byly něco víc než pouhé počítačky. Druhá generace měla navíc tranzistory. Třetí generace přišla s mikročipy.

My jsme přivedli na svět čtvrtou generaci a ta mašinka u tebe v kanceláři je jedním z našich prvních potomků. Už chápeš, co jsme dokázali?“

Philips potřásl hlavou. Ale Michaels hořel nadšením.

„Vytvořili jsme skutečnou umělou inteligenci! Vytvořili jsme počítače, které myslí. Učí se a pochybují. Jednou to muselo přijít, a dokázali jsme to právě my!“ Vzal Martina za paži a táhl ho do chodby spojující obě místnosti. Tam, mezi dvěma bývalými přednáškovými sály, byly dveře vedoucí do starých laboratoří fyziologie a mikrobiologie. Když je Michaels otevřel, Martin spatřil, že z vnitřní strany jsou vyztužené ocelovou deskou. Za nimi byly další dveře.

Také ty byly zpevněné a opatřené bezpečnostním zámkem. Michaels je odemkl speciálním klíčem a škubnutím otevřel. Jako by vstupovali do trezoru.

Martin doslova zavrávoral pod dojmem toho, co spatřil. Staré laboratoře s přilehlými prostorami a pracovními pulty s břidlicovým povrchem byly vybourány. Ocitli se v prostorné, asi třicet metrů dlouhé místnosti bez oken. Středem se táhla řada ohromných skleněných válců naplněných průzračnou tekutinou.

„ Tady je náš nejcennější a nejvýkonnější preparát,“ prohlásil Michaels a poklepal na stěnu prvního válce. „Je mi jasné, že tvůj první dojem bude čistě emocionální. Tak jsme dopadli všichni. Ale věř mi, výsledky za tu oběť stojí.“

Martin začal zvolna obcházet válec. Byl nejméně dva metry vysoký a měl metr v průměru. Uvnitř, v mozkomíšním moku, jak se Martin později dověděl, byly ponořeny živoucí ostatky Katherine Collinsové. Vznášela se v poloze v sedě s pažemi upevněnými nad hlavou. Že byla skutečně živá, potvrzovala zapojená respirační jednotka. Její mozek byl zcela odhalený, bez jediného kousku lebeční kosti. Většina obličeje chyběla, zachovány zůstaly jen oči, jež kryly kontaktní čočky. Z krku vystupovala endotracheální trubice.

Také ruce Katherine Collinsové byly pečlivě vypreparovány, aby zůstala odkryta zakončení senzorických nervů. Tato nervová zakončení vytvářela smyčky jako vlákna pavučiny a byla spojena s elektrodami zabudovanými do mozku.

Philips pomalu dokončil obchůzku kolem válce. V celém těle ucítil nesmírnou slabost a hrozilo, že mu nohy vypovědí službu.

„Pravděpodobně ,“ pokračoval Michaels, „že mnoho víznamných pokroků v oboru počítačových věd, jako například zpětná vazba, bylo umožněno pouze studiem biologických systémů. Na tom je přece založena kybernetika. Nezvolili jsme metodu psychologie, která na mozek pohlíží jako na záhadnou černou schránku, ale přirozený postup, při němž jsme pronikli do samotného mozku člověka.“ Najednou si Philips vzpomněl na okamžik, kdy mu Michaels předával kazetu s programem. Tehdy použil týž nepochopitelný termín. Teď mu porozuměl. „Mozek jsme studovali jako kterýkoli vysoce komplikovaný přístroj. A úspěch byl takový, že se nám o něm ani nesnilo. Podařilo se nám zjistit, jak mozek uchovává informace, jak provádí jejich paralelní zpracování, které je mnohem dokonalejší, než nevýkonné sériové zpracování zastaralých počítačů, a jak je mozek organizovaný ve funkčním hierarchickém systému. A to nejlepší nakonec - naučili jsme se vyprojektovat a sestavit mechanický systém, který je zrcadlovou podobou mozku a má i stejné funkce. A ono to funguje, Martine! Funguje to jako v tom nejfantastičtějším snu!“

Michaels ho musel pobídnout, aby pokračoval v exkurzi kolem řady válců a prohlédl si obnažené mozky mladých žen, každý v jiném stadiu vivisekce. U posledního válce se Philips zastavil. Tělo bylo v počátečním stupni preparace. Philips rozeznal zbytky obličeje byla to Kristin Lindquistová.

„Teď poslouchej,“ řekl Michaels. „Vím, že napoprvé je to šokující. Ale vědecký význam je tak nesmírný, že je nemyslitelné uvažovat o bezprostřednim užitku. Jen v samotné medicíně to způsobí zásadní převrat v každém oboru. Sám jsi na vlastní oči viděl, co takový program dokáže s rentgenovým snímkem lebky. Martine, byl bych nerad, abys dělal nějaké unáhlené závěry, rozumíš?“

Dokončili obchůzku po místnosti, jež byla jakýmsi křížencem mezi nemocničním a počítačovým pracovištěm. V rohu stál jakýsi přístroj připomínající složité oživovací zařízení, podobné jednotce intenzívní péče. Před jeho obrazovkami seděl člověk v dlouhém bílém plášti.

Příchod obou mužů jeho soustředěnou činnost nijak nenarušil.

Když znovu stanuli před Katherine Collinsovou, Philips poprvé promluvil: „Co vychází z mozku tohoto jedince?“ Jeho hlas zněl bezbarvě a nezúčastněně.

„To jsou smyslové nervy,“ odpověděl Michaels ochotně. „Protože mozek je ironicky necitlivý k vlastnímu stavu, spojili jsme Katherininy periferní smyslové nervy s elektrodami, takže nám může říct, které oddíly mozku v daném okamžiku pracují. Sestrojili jsme systém zpětné vazby pro mozek.“

„Chceš tvrdit, že ten preparát s tebou komunikuje?“ Philips byl upřímně překvapený.

„Ovšem. To je právě půvab celého projektu. Využili jsme lidský mozek, aby studoval sám sebe. Hned ti to předvedu.“

Vně válce s Katherine Collinsovou, ale v úrovni jejích očí bylo zařízení připomínající terminál počítače. Sestávalo z velké svislé obrazovky a klávesnice, jež byly připojeny jednak k subjektu ve válci a jednak k centrálnímu počítači v místnosti. Michaels naťukal dotaz, který se objevil na obrazovce. Jak se máš, Katherine?

Dotaz zmizel a na jeho místě se objevilo: Prima. Už se těším, až začneme. Stimulujte mě, prosím.

Michaels se usmál a podíval se na Martina: „Tahle holka nemá nikdy dost. Taky proto je tak dobrá.“

„Co myslela tím ,stimulujte mě`?“

„Zavedli jsme elektrodu do jejího centra rozkoše. Tak ji odměňujeme a pobízíme ke spolupráci. Když ji stimulujeme, prožívá pocit stonásobně zesíleného orgasmu. Musí to být senzační, protože to pořád vyžaduje.“

Michaels napsal: Ale jen jednou, Katherine. Musíš mít trpělivost.

Potom stiskl červené tlačítko na boku klávesnice. Philips spatřil, jak se Katherinino tělo lehce prohnulo a zachvělo.

Michaels pokračoval: „Víš, že se ukázalo, že systém odměňování je nejúčinnější motivační silou? Je dokonce silnější než pud sebezáchovy. Podařilo se nám do našeho nového procesoru zabudovat jednotku založenou na tomto principu, a celý přístroj pracuje mnohem efektivněji.“

„Kdo má tohle všechno na svědomí?“ zeptal se Philips, který si pořád nebyl jistý, jestli se mu to nezdá.

„Nedá se obvinit nebo velebit jeden člověk,“ řekl Michaels.

„Vznikalo to postupně. Jedna věc nás přivedla k další. Ale největší zodpovědnost nesou dva lidé: já a ty.“

„Já…,“ vypravil ze sebe Martin. Tvářil se, jako by dostal políček.

„Ano,“ potvrdil Michaels. „Dobře víš, že mě odjakživa zajímala umělá inteligence. Proto jsem taky začal zpočátku pracovat s tebou.

Obtíže, které jsi uváděl při čtení rentgenových snímků, vtiskly podobu celému základnímu problému zvanému ,rozeznání schémat.

Lidé dokáží rozeznat schémata, ale i ty nejdokonalejší počítače s tím mají nemalé potíže. Tím, že jsi podrobil metodu, kterou používáš při hodnocení rentgenových snímků, pečlivé analýze, se nám podařilo společně vyčlenit logické kroky, které musely být řešeny elektronicky, pokud jsme měli v úmyslu nahradit práci člověka počítačem.

Zní to složitě, ale skutečnost je jiná. Potřebovali jsme získat jisté informace o tom, jak lidský mozek rozeznává známé objekty. Spojil jsem se s několika fyziology, kteří projevili zájem o neurologii, a vyvinuli jsme velice jednoduchou metodu použití radioaktivní deoxyglukózy, již lze vpravit injekci do těla pacientů, kteří byli konfrontováni s určitým schématem. Zvolili jsme tabule s různými polohami písmene E, často používané očnimi lékaři. Radioaktivní obdoba glukózy vytvořila mikroskopické léze v mozcích pacientů likvidací buněk zapojených do rozeznání a asociace schématu písmene E. Odhalit, jak mozek pracuje, byla už jen otázka zmapování vzniklých lézí. Technika selektivní destrukce se používá na mozcích pokusných zvířat už spoustu let. Rozdíl byl v tom, že když jsme ji použili na lidech, dověděli jsme se během krátké doby tolik, že nás to podnítilo k ještě většímu úsilí.“

„Proč právě mladé ženy?“ zeptal se Martin. Přízrak se stával skutečností.

„Čistě pro usnadnění. Potřebovali jsme věkovou kategorii zdravých jedinců, které můžeme zavolat, kdykoli bude třeba. Nejlépe vyhovovaly mladé ženy, které chodí na gynekologii. Většinou se příliš nestarají o to, co se s nimi provádí. Pouhým pozměněním výsledků cytologického testu jsme je mohli podle potřeby zvát na kontrolu. Moje žena vedla léta fakultní gynekologickou kliniku.

Vybírala vhodné pacientky, a když jim odebírala vzorky krve pro běžné laboratorní rozbory, vstříkla radioaktivní materiál do krevního oběhu. Bylo to docela snadné.“ Martinovi se náhle vybavila přísná černovlasá žena z gynekologické kliniky. Nedovedl si představit, že by měla něco společného s Michaelsem, ale pak si uvědomil, že to není zdaleka tak nepředstavitelné, jako to, co viděl kolem sebe.

Obrazovka před očima Katherine Collinsové znovu ožila: Stimulujte mě, prosím.

Michaels vyťukal odpověď: Znáš pravidla. Později, až začneme s výzkumem.

Obrátil se k Martinovi a řekl: „Program byl jednoduchý a fungoval natolik úspěšně, že nás podnítil k rozšíření výzkumného cíle. Ale k tomu došlo postupně, až po několika letech. Odvážili jsme se podávat obrovské dávky radiace, abychom byli schopni podrobně zobrazit konečné asociativní oblasti mozku. To bohužel způsobilo u některých pacientek jisté příznaky, které se zhoršovaly, když jsme začali pracovat na propojení se spánkovým lalokem. Tento úsek výzkumu byl velmi ošidný, protože jsme museli vhodně vyvážit míru destrukce, již jsme způsobili, s příznaky snesitelnými pro jedince. Když se u pacientek projevovaly příliš silné příznaky, museli jsme je vzít sem, a tak vlastně odstartoval tento výzkum.“ Michaels ukázal na řadu skleněných válců. „A byla to tato místnost v níž spatřily světlo světa všechny zásadní objevy. Ovšem tohle zpočátku nikdo z nás nepředvídal.“

„A co ty poslední pacientky, Marinová, Lucasová a Lindquistová?“

„Ach, ano… Ty nám trochu zamotaly hlavu. Patřily mezi skupinu, která dostávala nejvyšší dávky radioaktivního materiálu. Symptomy se u nich projevily tak brzy, že některé vyhledaly lékaře dřív, než jsme jim v tom mohli zabránit. Ale doktoři se do skutečné diagnózy nikdy nestrefili. A Mannerheim už vůbec ne.“

„Chceš říct, že on v tom nejede?“ zeptal se Martin překvapeně.

„Mannerheim? Děláš si legraci? Podobné egoistické pitomce nemůžeme při výzkumu takového rozsahu a významu potřebovat.

Přisvojoval by si zásluhy za sebemenší úspěch.“

Philips se rozhlédl po místnosti. Byl naplněn děsem, a zároveň ho to ohromovalo. Připadalo mu nemožné, aby se něco takového vůbec kdy uskutečnilo. A navíc v samém lůně Fakultního léčebného centra!

„Nejvíc mě na tom udivuje jedna věc,“ zakroutil hlavou. „Jak ti tohle všechno může projít? Tamhle se nějaký chudák farmaceut křivě podívá na krysu, a celá Liga na ochranu zvířat je na nohou.“

„Dostalo se nám pomoci z různých stran. Možná sis všiml, že ti pánové za dveřmi jsou agenti FBI.“

Philips na něho pohlédl: „To mi nemusíš připomínat. Pokoušeli se mě zabít.“

„To mě mrzí. Dokud jsi mi nezavolal, nevěděl jsem, co se děje.

Asi přes rok jsi byl pod dohledem. Ale bylo mi řečeno, že je to v zájmu tvého bezpečí.“

„Já že jsem byl pod dohledem?“ Martin nevěřícně potřásl hlavou.

„Všichni jsme byli pod dohledem. Martine, něco ti povím. Výsledky tohoto výzkumu změní celou společnost. A to vůbec nepřeháním. Když jsme s tím začali, byl to jen malý projekt, ale hned zpočátku jsme dosáhli nečekaných výsledků, které jsme dali patentovat. To způsobilo, že nás velké počítačové společnosti zahrnuly penězi na další výzkum a podaly nám pomocnou ruku. Nestaraly se o to, jak dosáhneme cíle. Zajímal je jen výsledek a předháněly se navzájem v poskytování přízně. Ale pak přišlo nevyhnutelné. První velká zakázka na náš počítač čtvrté generace přišla z ministerstva obrany. Změnilo to od základu pojetí zbrojní techniky. Vyprojektovali a sestrojili jsme první skutečně inteligentní systém řízení střel použili jsme k tomu malé jednotky s umělou inteligencí spolu s holografickým molekulárním akumulátorem paměti. Teď už má armáda prototyp ,inteligentní střely. Od objevu atomové energie je to největší krok kupředu v obranném systému. A vládu už vůbec nezajímá zdroj našich objevů. Ať se nám to líbilo, nebo ne, přidělili našemu výzkumu nejvyšší možný stupeň utajení, jaký kdy byl použitý. Údajně ještě vyšší než při Projektu Manhattan, kdy šlo o sestrojení atomové bomby. Dokonce ani sám prezident sem nemohl vstoupit. Takže jsme všichni byli pod přísným dohledem. A řeknu ti, že ti chlápkové jsou pořádně úchylná banda. Každý den očekávali, že do laboratoře vtrhnou Rusové. A včera večer prohlásili, že jsi zešílel a ohrožuješ bezpečnost celého projektu. Dokážu je usměrňovat jen do jisté míry. Teď záleží hodně na tobě. Budeš se muset rozhodnout.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Martin unaveně.

„Budeš se muset rozhodnout, jestli s tímhle dokážeš žít. Vím, že je to pro tebe šok. Přiznávám, že jsem ti nehodlal prozradit, jak jsme dospěli k výsledkům. Ale protože jsi sám vypátral tolik, že to stačilo, aby tě zlikvidovali, musel ses dozvědět pravdu. Poslyš, Martine.

Jsem si vědomý, že technika pokusů na lidech bez jejich souhlasu, zvlášť když mají být obětovány jejich životy, se vzpírá tradičnimu pojetí lékařské etiky. Ale já věřím, že výsledky ospravedlňují použité prostředky. Sedmnáct mladých žen nevědomky obětovalo své životy. To je pravda. Ale stalo se tak ve jménu dokonalejší společnosti a budoucí spolehlivosti obranného systému Spojených států.

Z hlediska jednotlivce je to nesmírná oběť. Ale z hlediska dvou set milionů Američanů je to zanedbatelné. Uvědom si, kolik mladých žen si ročně svévolně vezme život nebo kolik lidí se zabije na dálnicích. A zbytečně. Těchto sedmnáct žen vlastně prospělo celé společnosti. Přitom jsme s nimi zacházeli uctivě a příkladně se o ně starali. Nikdy nepocítily žádnou bolest, naopak, prožívaly nejvyšší slast.“

„S tímhle nemůžu souhlasit. Proč jsi mě nenechal zabít?“ řekl Philips otráveně. „Pak by sis nemusel dělat starost s mým rozhodnutím.“

„Přirostl jsi mi k srdci, Martine. Pracovali jsme společně čtyři roky. Jsi inteligentní člověk. A tvůj přínos rozvoji umělé inteligence byl a mohl by být nesmírný. Využití v lékařství - a v radiologii obzvláštť - je zástěrkou pro celý projekt. Potřebujeme tě. To ovšem neznamená, že bychom se bez tebe neobešli. Nikdo z nás není nenahraditelný, ale tebe skutečně potřebujeme.“

„Nepotřebujete mě,“ odporoval Philips.

„Nehodlám se s tebou hádat. Ale pravda je, že tě skutečně potřebujeme. Snad tě uklidní moje ujištění, že další lidské oběti už nebudou potřeba. Ve skutečnosti se experimenty s biologickým materiálem chýlí ke konci. Potřebné informace jsme už získali a teď přišel čas dotáhnout celou záležitost po elektronické stránce. Pokusy na lidech skončily.“

„Kolik lidí se na celém projektu podílelo?“ zeptal se Philips.

„V tom právě spočívá jeden z půvabů celého programu,“ prohlásil hrdě Michaels. „Ve vztahu k jeho nesmírnému významu a obtížnosti je počet zúčastněných nepatrný. Pracovali jsme s týmem fyziologů, skupinou počítačových odborníků a s několika diplomovanými sestrami.“

„A co doktoři?“ nadhodil Philips.

„Ani jeden,“ řekl Michaels s úsměvem. „Vlastně počkej To není tak docela přesné. Jeden z neurofyziologů je doktor lékařských věd.“

Na okamžik se rozhostilo ticho. Oba muži si vzájemně hleděli do očí.

„A ještě něco,“ pokračoval Michaels. „Ty zcela pochopitelně a zaslouženě získáš plnou zásluhu za rozvoj medicíny, k němuž dojde v okamžiku zavedení této převratné počítačové technologie.“

„To má být úplatek?“ pohoršil se Philips.

„Ne. To je fakt. Díky našemu projektu se staneš jedním z nejslavnějších lékařských výzkumníků v celých Spojených státech. Pomocí programu budeš schopný převést do počítačové formy celou radiologii a stroje budou provádět veškerou diagnostiku se stoprocentní výkonností. To je nesmírný přínos celému lidstvu. Sám jsi mi jednou řekl, že i ti nejlepší radiologové odvádějí bezchybnou práci z pouhých pětasedmdesáti procent. A ještě jedna věc…,“ Michaels sklopil zrak a přešlápl na místě, jako by byl náhle na rozpacích. „Jak jsem řekl, FBI mohu usměrňovat jen do jisté míry. Když o někom prohlásí, že je nespolehlivý, nic jejich rozhodnutí nezmění. Naneštěstí je do toho zapletená i Denisa Sangerová. Nezná sice podrobnosti výzkumu, ale ví toho dost, aby nás všechny ohrozila. Jinými slovy, pokud se rozhodneš moji nabídku neakceptovat, pak budeš zlikvidován nejen ty, ale i ona. Tohle nemohu nijak ovlivnit.“

Při zmínce o nebezpečí, jež hrozí Denise, přemohl Philipsovo morální rozhořčení silný pocit nenávisti. Jen s největšími obtížemi se ovládl, aby kolem sebe nezačal v záchvatu slepé zuřivosti bezhlavě bušit. Byl na pokraji vyčerpání. Nervy mu jen hrály a jejich napětí dosahovalo kritického bodu. Musel zapojit veškeré zbytky vůle, aby začal znovu střízlivě uvažovat. Když se uklidnil, zaplavil ho pocit marnosti tváří v tvář pouhé moci. Nezávisle na něm byl program dávno v pohybu. Snad by byl schopný obětovat sebe, ale Denisu takovému riziku vystavit nedokázal. Pocit bezmocnosti ho zahalil jako oblak dusivého kouře.

Michaels mu položil ruku na rameno.

„Tak co, Martine? Myslím, že já už jsem ti řekl všechno. Co mi povíš ty?“

„Neřekl bych, že mám na vybranou,“ vypravil ze sebe pomalu.

„Ovšemže máš,“ odporoval Michaels. „I když možností není mnoho. Pochopitelně že oba zůstanete pod přísným dohledem. Nebudeš mít příležitost vyklopit celou záležitost ani tisku, ani Kongresu. Věř mi, že existují plány po všechny případy. Můžeš zvolit buď život pro sebe a pro Denisu, nebo nesmyslnou okamžitou smrt. Příčí se mi hovořit tak neomaleně. Zvolíš-li první možnost - a já v to pevně doufám -, řekneme Denise jen to, že naše výzkumná práce byla v podstatě zakázkou ministerstva obrany, o čemž jsi ty neměl ani tušení, a že tě agenti FBI omylem považovali za nespolehlivého jedince. Denisa se zaváže k mlčení a tím to skončí. Pak už bude jen na tobě, aby se nedověděla o použitém biologickém materiálu.“

Philips se zhluboka nadechl a odvrátil se od řady skleněných válců: „Kde je Denisa?“

Michaels se usmál: „Pojď se mnou.“

Vraceli se ve svých stopách trezorovými dveřmi a přes posluchárny, prošli chodbou kolem trosek zdí a nábytku a zahnuli do , bývalé kanceláře staré lékařské fakulty.

„Martine!“ vykřikla Denisa. Vyskočila ze skládací židle, proběhla mezi dvěma muži, vrhla se mu kolem krku a rozplakala se. „Co se to s námi dělo?“ vzlykala.

, Martin nebyl schopen slova. Zalykal se štěstím, že ji vidí zdravou a že je zase v bezpečí. Jak by si mohl vzít na svědomí její smrt?

„FBI se mě snažilo přesvědčit, že jseš nebezpečný zrádce,“ vysvětlovala Denisa. „Ani na chvíli jsem tomu nevěřila, ale řekni mi, že je I to nesmysl. Řekni mi, že tohle celé je nějaký zlý sen!“

Martin zavřel oči. Když je znovu otevřel, vrátil se mu ztracený hlas. Hovořil zvolna a velice pečlivě volil slova, protože si byl vědom, že má v rukou Denisin život. Na nějakou dobu ho sice umlčeli, ale i kdyby to mělo trvat celé roky, jednou najde způsob, jak se jim vymanit z moci.

„Ano,“ konejšil ji. „Všechno to byl jen zlý sen. A velký omyl. Ale už je to za námi.“

Pozvedl k sobě Denisinu tvář a políbil ji na rty. Ona mu polibek opětovala s jistotou, že o něm smýšlela správně a s vědomím, že když mu bude důvěřovat, bude v bezpečí. Na okamžik zabořil tvář do jejích vlasů. Jestliže je život jednotlivce důležitý, pak to o jejím platí dvojnásobně. A pro něho má tu nejvyšší cenu.

„Už je to za námi,“ opakovala.

Martin pohlédl přes Denisino rameno na Michaelse a odborník přes počítače souhlasně přikývl. Ale Martin věděl, že to nikdy neskončí…

 

THE NEW YORK TIMES

VĚDEC ŠOKUJE VĚDECKOU VEŘEJNOST:

HLEDÁ POLITICKÝ AZYL VE ŠVÉDSKU

 

STOCKHOLM (AP) Dr. Martin Philips, lékař, jemuž jeho výzkumná práce nedávno vynesla mezinárodně uznávané vědecké postavení, zmizel včera odpoledne ve Švédsku za záhadných okolností. Ve 13.00 jej očekával nabitý přednáškový sál věhlasného Královského institutu, ale neuroradiolog se nedostavil. Společně se známým vědcem zmizela i dr. Denisa Sangerová, která se před čtyřmi měsíci stala jeho ženou.

Počáteční dohady naznačovaly, že dvojice lékařů se uchýlila do soukromí před zájmem veřejnosti, jemuž se těší již půl roku, od okamžiku, kdy dr. Philips seznámil veřejnost s řadou překvapivých lékařských objevů a inovací. Avšak od těchto úvah bylo upuštěno po zjištění, že manželský pár chránila překvapivě silná skupina agentů tajné služby a že jejich zmizení určitě vyžadovalo spolupráci švédských úřadů.

Dotazy směřované na ministerstvo zahraničí narazily na upjaté mlčení, jež získalo ještě podivnější nádech, když vyšlo najevo, že událost rozpoutala na různých úrovních vládního aparátu Spojených států horečnou aktivitu, podle všeho neúměrnou proporcím uvedeného případu. Zvědavost celého světa, již tak podnícená na maximum, dosáhla krajní meze po uveřejnění následujícího prohlášení vypracovaného švédskými zplnomocněnými úřady:

Dr. Martin Philips požádal ve Švédsku o politický azyl a jeho žádosti bylo vyhověno. Společně se svou manželkou byli převezeni do politické izolace. Během čtyřiadvaceti hodin předloží dr. Philips vlastnoručně sepsaný dokument adresovaný mezinárodní veřejnosti pojednávající o hrubém porušení lidských práv spáchaném pod záštitou lékařského výzkumu. Až dosud bránil dr. Philipsovi ve svobodném projevu soubor nezadatelných zájmů týkajících se vlády Spojených států. Dr. Philips uspořádá po vydání dokumentu , pod ochranou Švédské televize tiskovou konferenci zprostředkovanou pomocí telemostu.

Zatím není známo, co ono ,hrubé porušení lidských práv` představuje, přesto podivný sled událostí kolem zmizení dr. Philipse podnítil závažné spekulace. Výzkum, jímž se dr. Philips zabýval, zahrnuje počítačovou interpretaci optických obrazů v medicíně, tedy oblast, kterou lze jen stěží spojovat s hrubým zneužíváním experimentální etiky. Pověst dr. Philipse (letošní udělení Nobelovy ceny v lékařství považuje většina uznávaných vědců za nevyhnutelné) každopádně zaručuje jejímu nositeli pozorné a mohutné publikum. Případ musel zřejmě hluboce zasáhnout morální hodnoty pana Philipse, je-li schopen tímto drastickým a dramatickým krokem riskovat svoji kariéru. Aféra rovněž svědčí o tom, že ani medicína není imunní vůči vlastnimu případu Watergate.

Autorova poznámka Po druhé světové válce vyvolaly pokusy na lidech některé sporné otázky týkající se stále častějšího použití pacientů jako pokusných subjektů v případech, kdy bylo jednoznačně zřejmé, že by k tomu nikdy nesvolili, kdyby byli informováni o skutečném účelu, k němuž mají sloužit.

Na tuto skutečnost upozornil profesor Beecher z Harvardské lékařské fakulty a odborník ve výzkumu v oblasti anesteziologie na začátku článku, v němž uváděl dvaadvacet případů, při nichž podle něho došlo k porušení lékařské etiky. Tyto případy vybral z celkového počtu padesáti podobných, přičemž citoval anglického profesora Pappwortha, který shromáždil na pět set takových příkladů.

Nejde však o ojedinělý jev či vzácnou příhodu. Tento problém je jako endemická choroba šířící se ze základního systému hodnot, tkví v celkové prezentaci lékaře - pokusníka zplozeného současnou lékařskou veřejností zaměřenou na výzkum.

 

Zamyslete se nad následujícími příklady.

O jednom z takových pokusů se během posledních let zmínil tisk a týž případ se stal tématem televizního pořadu producentské společnosti Sixty Minutes. Týkal se několika různých agentur na úrovni vlády Spojených států, které experimentovaly s účinkem halucinogenních drog na nic netušící příslušníky branných sil. Mnohem více zneklidňuje pokus, který je patrně bližší dějové osnově Mozku a při němž byly živé rakovinné buňky vstřikovány věkově starším pacientům bez jejich předchozího souhlasu a vědomí. V jeho průběhu badatelé nevěděli, zda pokusní jedinci rakovině podlehnou, či nikoli. Zřejmě vycházeli z úvahy, že pacienti jsou už příliš staří, takže na nich stejně nezáleží!

Potvrzena je i řada případů, kdy byl do organismů nic netušících a důvěřivých lidí vpraven radioaktivní materiál. Výzkum se přednostně soustředil na mentálně postižené jedince žijící v ústavech, ale ušetřena nebyla ani novorozeňata. Neexistuje způsob, jak tyto pokusy ospravedlnit jako prospěšné oněm lidem, a není pochyb, že ti bezelstní jedinci byli vystaveni nebezpečí onemocnění a zranění, o bolesti a nepříjemných stavech ani nemluvě. Není nutno dodávat, že výsledky studii podobného druhu nemají valný význam a slouží spíše pro rozšíření publikační činnosti příslušných badatelů než rozvoji lékařské vědy. Mnoho takových studii bylo vědomě podporováno vládou Spojených států.

Další pokus se týkal sedmi až osmi set duševně zaostalých dětí, kterým bylo záměrně vstříknuto infikované sérum, jež u nich mělo vyvolat zánět jater. Tato studie byla zřejmě schválená a podporovaná mimo jiné i epidemiologickou radou ozbrojených sil. Padla zmínka, že byl získán souhlas rodičů postižených dětí, ale za daných okolností se naskýtá otázka, jakým způsobem k tomu došlo a jaká byla předběžná informovanost rodičů. Každopádně je sporné, zda takový souhlas rodičů hájí práva postižených dětí. Zbývá následující otázka: dovolil by kterýkoli z vědců, aby se pokusu zúčastnil retardovaný člen jeho rodiny? Nebo aby v ostatních výše uvedených pokusech fungoval on nebo členové jeho rodiny jako pokusní králíci? Upřímně o tom pochybuji. Intelektuální elitářství, které pěstuje medicína a lékařský výzkum, dává vzniknout pocitu všemohoucnosti a spolu s tím dvojímu měřítku hodnot.

Bylo by nezodpovědné tvrdit, že většina výzkumu ve Spojených státech, při němž se provádějí experimenty na lidech, vychází z neetických měřítek, protože tomu tak rozhodně není. Avšak skutečnost, že existuje významná menšina, o níž se dá tvrdit opak, je děsivá a zaslouží si pozornost veřejnosti. Nátlak na provádění výzkumných studii v našich akademických lékařských střediscích je stejně silný jako dřív a badatelské nadšení a ovzduší profesionálního soutěžení, které z toho plyne, může způsobit, že dojde k přehlédnutí negativních následků pro pacienty. Mimoto přesné vymezení vztahů mezi rizikem pokusného pacienta a možnými zásluhami pro lidstvo nebylo dosud jednoznačně stanoveno. A myšlenka, že souhlas pacienta zamezí zneužití, se ukázala jako mylná. Vezměme si za příklad jednapadesát žen, které se zúčastnily pokusné studie, při níž jim byl podáván lék navozující porod. Všechny potvrdily souhlas podpisem, ale patrně za podmínek, jež nelze považovat za ideální. Průzkum samotné studie prokázal, že mnohé podepsaly protokol až během přípravného období, kdy byly drženy v izolaci, nebo dokonce až na porodním sále. Po skončení pokusu byly pacientkám položeny některé dotazy a vyšlo najevo, že téměř čtyřicet procent žen netušilo, že se staly předmětem výzkumu, i když k tomu domněle udělily po předešlé osvětě souhlas. Jedním z rafinovaných způsobů, jimiž byl souhlas získán, je tvrzení, že studie se týká „nového léku,“ nikoli „léku „experimentálního.“ Lékař si byl plně vědom, že přídomek „nový“ naznačuje, že experimentální lék je lepší než ten „starý.“

K vynucení souhlasu není vždy nutné použít lsti. K nejběžnějším taktickým trikům patří jemné narážky naznačující, že pokud pacient nebude náležitě „spolupracovat“, nebude mu poskytnuta slíbená maximální péče. Lékaři výzkumníci často vychytrale tvrdí, že výsle dek pokusu by mohl být ku prospěchu zúčastněného, přestože tato možnost je vysoce nepravděpodobná. Konečně se používá metoda, kdy badatel zapomene informovat eventuální subjekt, že existují i jiné, dávno osvědčené způsoby léčby.

Ale tohle všechno není nic nového. Už více než dvacet let se v lékařských časopisech objevují nedoložené zmínky o porušení lékařské etiky v případech pokusů na lidech. Skutečnost, že k tomu dochází v takové míře, představuje tragédii obrovských rozměrů.

A nyní, v osmdesátých letech, kdy medicína koketuje s fyzikou stále častěji, nabízejí se ke zneužití nové a děsivé možnosti. Oltářem k uzavření sňatku mezi medicinou a fyzikou je vědecká neurologie, kde hlavním účastníkem bude lidský mozek, jejž většina lékařů a vědců považuje za nejpodivuhodnější a nejzáhadnější výtvor přírody. Etické a morální otázky týkající se pokusů na lidech musí být vyřešeny dříve, než…

…než se fantazie a fikce stanou skutečností.

MUDr. ROBIN COOK