Kapitola 11.
Denisa Sangerová se probudila uprostřed noci. Ležela bez hnutí a téměř bez dechu a naslouchala zvukům noci. Cítila ve spáncích puls bušící dávkou adrenalinu vyslaného do jejího organismu. Věděla, že ji probudil nějaký nezvyklý zvuk, ale už se neopakoval. Slyšela jen hučení své stařičké lednice. Její dech se pomalu zklidnil. Pak se lednice s cvaknutím vypnula a byt se pohroužil do ticha.
Převalila se na bok a usoudila, že ji nejspíš vyrušil zlý sen. Pak si uvědomila, že bude muset jít na záchod. Tlak v jejím močovém měchýři zvolna vzrůstal a byl tak nepříjemný, že už ho nemohla déle ignorovat. A třebaže to pomyšlení bylo krajně nepříjemné, nezbylo jí než vstát.
Neochotně se vyhrabala z teplé postele a vydala se do koupelny.
Vykasala si noční košili, schumlala ji do balíčku na klíně a posadila se na studené sedátko toaletní mísy. Nerozsvítila si, ani za sebou nezavřela dveře.
Zdálo se, že adrenalin v jejím organismu zablokoval činnost močového měchýře, a tak musela několik minut čekat, než se dokázala vymočit. V okamžiku, kdy byla hotova, zaslechla tupé bouchnutí, které zřejmě způsobil někdo v sousedním bytě úderem na společnou stěnu.
Nastražila uši, pátrajíc po nějakém dalším zvuku, ale v bytě bylo ticho. Sebrala odvahu a potichu se plížila chodbou k místu, odkud se jí otevřel pohled na dveře na chodbu. Když zjistila, že bezpečnostní zámek je zajištěný, znatelně se jí ulevilo.
Otočila se a vydala se zpátky do ložnice. Tehdy ucítila při zemi průvan a zaslechla lehké šustění papírů s poznámkami připevněnými na domácí nástěnce. Změnila směr, vrátila se do předsíně a nakoukla do potemnělého obývacího pokoje. Okno vedoucí na požární schodiště ve větrací šachtě bylo otevřené!
Snažila se bezvýsledně zachovat klid. Možnost, že jí do bytu vnikne nezvaný člověk, pro ni znamenala největší hrozbu od prvního dne, kdy se přestěhovala do New Yorku. Skoro měsíc po příjezdu měla velké problémy se spaním. A teď, když stanula před otevřeným oknem, se zdálo, že se její nejstrašnější noční můra naplnila.
Někdo je v jejím bytě!
Vteřiny ubíhaly. Denisa si uvědomila, že má dva telefonní aparáty. Jeden hned u postele, druhý na stěně v kuchyni, kousek od místa, kde stála. Jedním krokem překonala chodbu, staré hrbolaté linoleum ji studilo do chodidel. Když míjela dřez, uchopila malý nůž.
Na jeho úzké čepeli se blesklo matné světlo. Drobná zbraň jí poskytla zdánlivý pocit bezpečí.
Natáhla se kolem lednice a vzala do ruky sluchátko. V tom okamžiku se uvedl do chodu letitý kompresor chladničky a se zvukem podobným hučení podzemní dráhy zahájil svou činnost. Denisa se k smrti vyděsila. Nervy měla už tak napjaté k prasknutí. Přestala se ovládat, pustila sluchátko z ruky a otevřela ústa k výkřiku.
Ale než ze sebe mohla vypravit sebemenší zvuk, čísi paže ji sevřela pod krkem a obrovskou silou nadzvedla. Denisu opustily veškeré síly, paže jí zůstaly viset podél těla a nůž s řinčením dopadl na zem.
Útočník jí smýknutím otočil jako hadrovou pannu a rychle vlekl chodbou. Nohama se téměř nedotýkala země. Když tak vešli do ložnice, zahlédla několik záblesků a kolem hlavy ucítila žhavý závan provázený několikerým třesknutím pistole s tlumičem.
Kulky pleskly o hradbu přikrývek v její posteli. Když něčí ruce odhodily přikrývky na zem, jiné srazily Denisu na kolena.
„ Kde je?“ zavrčel jeden z útočniků, zatím co druhý muž otvíral dveře skříní.
Denisa, choulící se vedle postele, zvedla hlavu. Před ní stáli dva muži v černých kabátech s širokým koženým páskem.
„Kdo?“ vypravila ze sebe chvějícím se hlasem.
„Váš milenec, Martin Philips“
„Nevím. V nemocnici.“
Jeden z mužů se sklonil, zvedl Denisu a hodil ji na postel.
„Tak si na něj počkáme.“
Martinovi plynul čas jako ve snu. Po výstřelu z pušky zavládlo ticho.
Nikde se nepohnul ani lísteček, jen po nedaleké ulici za hřištěm chvílemi projelo auto. Uvědomil si, že dýchá klidněji a tep je v normálu, ale stále se mu nedařilo uspořádat myšlenky. Až v okamžiku, kdy se vycházející slunce …
