Úterý, 19. října
David i Angela byli zklamaní, když ráno zjistili, že stále prší. Kontrastem k pochmurnému počasí byla Nikkina dobrá nálada.
Bylo jí báječně. Dokonce se jí vrátila i zdravá barva. Bolesti v krku, které mohly být předzvěstí dlouhé nemoci, zmizely po zahájení léčby antibiotiky. Znamenalo to, že pokud se jednalo o infekci, byla spíš bakteriálního než virového původu. Naštěstí byla stále bez teploty.
„Chci jít domů,“ opakovala Nikki.
„Ještě jsme nemluvili s doktorem Pilsnerem,“ připomněl jí David. „Ale promluvíme s ním během dopoledne. Buď trpělivá.“
Po návštěvě Nikki šla Angela do laboratoře a David se šel podívat na inspekční pokoj do Marjoriina chorobopisu. Uvažoval, že ji propustí, ale jen do chvíle, kdy vstoupil do jejího pokoje. Její odpověď na pozdrav mu naznačila, že není něco v pořádku.
„Marjorie, co se děje?“ lekl se David a cítil, jak se mu rozbušilo srdce.
Marjorie byla apatická. Hřbetem ruky se dotkl jejího čela a paže. Měla horkou kůži. Usoudil, že má horečku.
Marjorie odpovídala na Davidovy otázky sotva srozumitelným mumláním. Působila dojmem, že je zfetovaná, ale neměla zjevně žádné bolesti.
David si všiml, že ztěžka dýchá, a pozorně si ji poslechl. Zachytil drobné chrůpky, které mohly značit počínající zánět. Dále prohlédl její nohu s flebitidou a zjistil, že vůbec neustupuje. S rostoucí úzkostí David Marjorii vyšetřil kompletně. Když nic jiného neobjevil, spěchal zpět na sesternu a naordinoval řadu statimových vyšetření.
První výsledek, který přišel z laboratoře, byl krevní obraz, ale ten Davida jen ještě více udivil. Počet bílých krvinek, který odpovídajícím způsobem klesal s počínajícím ústupem flebitidy, klesal i nadále a byl nyní na dolní hranici normy.
David se poškrábal na hlavě. Počet bílých krvinek neodpovídal klinickému stavu, který svědčil pro počínající pneumonii. David vstal od stolu a vrátil se do Marjoriina pokoje a ještě jednou si ji poslechl. Potvrdil se mu jeho předchozí nález.
Vrátil se zpět na sesternu a uvažoval, co dál. Přišlo několik dalších výsledků z laboratoře, ale všechny byly normální a nijak mu nepomohly.
David uvažoval o různých konziliich, ale po včerejším rozhovoru s Kelleym se zdráhal. Konziliáři, které by byl rád zavolal, nepatřili pod OPV.
Místo objednání konzilii si vzal David z knihovny „Lékařské repetitorium“. Domníval se, že mohlo dojít k superinfekci Gram negativními bakteriemi. Našel si proto kapitolu týkající se antibiotik a vybral ta, která by v takovém případě byla vhodná. Když si vybral, které jí dá, byl si jist, že tím se komplikace vyřeší.
Napsal příslušné ordinace, včetně žádosti, aby byl informován o jakékoli změně Marjoriina stavu. Pak odešel do své ordinace.
Angela měla dnes odečítat zmrazené chirurgické preparáty. Považovala to vždy za vyčerpávající úkol, protože věděla, že po tu dobu, kdy preparát vyšetřuje, zůstává pacient v narkóze a operační tým čeká na její verdikt, zda je bioptický vzorek maligní nebo benigní.
Zmrazené bioptické vzorky se vyšetřovaly v malé laboratoři vedle operačních sálů. Laboratoř byla v ústraní a chirurgové i sálové sestry do ní málokdy vstoupili. Angela se na práci maximálně soustředila a pečlivě studovala všechny typy buněk ve vzorku tkáně, který měla právě v mikroskopu.
Neslyšela, jak se za ní tiše otevřely dveře. Neuvědomila si, že není v místnosti sama, dokud nepromluvil.
„Jak ti to jde, drahoušku?“
Angela vyděšeně zvedla hlavu. Když zjistila, že se dívá přímo do Wadleyho usmívající se tváře, zabušil jí tep ve spáncích. Nenáviděla, když ji někdo oslovoval „drahoušku“ - ani David si to nesměl dovolit. A vůbec se jí nelíbilo, že se nechala překvapit.
„Nějaké problémy?“ ptal se Wadley.
„Ne,“ odpověděla stroze.
„Ukaž, podívám se,“ řekl a ukázal na mikroskop. „Co to je?“
Angela pustila Wadleyho k mikroskopu. Odměřeně odříkala anamnézu. Podíval se na preparát a vstal. Chvíli se dohadovali o preparátu terminologií patologů. Bez problémů se shodli na tom, že nález je benigní, což byla přízniv…
