Čtvrtek, 28. října
Když se David probudil a otevřel ve tmě oči, nechápal nejdřív, kde je. Snažil se rozsvítit neobvyklou lampičku, kterou měl vedle postele, a po chvíli se mu to podařilo. Udiveně se rozhlížel po neznámém nábytku. Trvalo mu nejméně minutu, než si vzpomněl, že je v pokoji pro hosty. Jakmile si to uvědomil, vybavily se mu nepříjemné dojmy ze včerejšího večera.
Sáhl po svých hodinkách. Bylo čtvrt na pět. Ležel na polštáři a náhle se mu začal houpat žaludek. Prakticky zároveň s pocitem nauzey se dostavily křeče v břiše a průjem.
Bylo mu mizerně a šel pomalu z koupelny vedle pokoje pro hosty do koupelny vedle manželské ložnice a hledal nějaké léky. Když je našel, vzal si je a začal si měřit teplotu.
Zatímco čekal, až bude moct vyndat teploměr, hledal ještě aspirin.
Přitom si uvědomil, že musí pořád polykat, stejně jako někteří z jeho zemřelých pacientů.
David se díval na svůj obraz v zrcadle a přepadl ho nový strach. Co když chytil tu záhadnou chorobu, která zabíjela jeho pacienty? „Proboha,“ pomyslel si,“měli tytéž příznaky, jako mám teď já.“ Třesoucími se prsty vyndal teploměr. Bylo na něm osmatřicet stupňů. Vyplázl jazyk a prohlížel si ho v zrcadle. Byl stejně bledý jako jeho obličej.
„Uklidni se!“ nařídil si přísně. Vzal si dva aspiriny a zapil je sklenicí vody. Téměř okamžitě ho chytila další křeč a musel se přidržet okraje umyvadla, než ustoupila.
Snažil se ovládat a být klidný. Zvažoval své příznaky. Byly podobné chřipkovým, podobně jako mělo těch pět sester, které vyšetřil. Nebyl důvod dělat hysterické závěry.
Po tom, co si vzal léky proti průjmu a aspirin, usoudil, že bude nejlépe se řídit stejnou radou, jakou dal těm sestrám: vrátil se do postele. Když zazvonil budík v manželské ložnici, bylo mu už lépe.
Nejdřív se na sebe s Angelou dlouze podívali. Pak si padli do náruče.
Líbali se téměř celou minutu, pak David promluvil:
„Příměří?“ zeptal se.
Angela přikývla na souhlas.“Jsme oba pěkně vynervovaní.“
„A k tomu všemu na mě něco leze,“ řekl David. Řekl jí o chřipkových příznacích, které ho probudily.“Jediné, co mě ještě teď obtěžuje, je nadměrné slinění,“ dodal.
Co tím myslíš?“ zeptala se Angela.
„Musím pořád polykat,“ řekl David.“Je to jako ten pocit, který máš těsně před tím, než začneš zvracet, ale ne tak nepříjemný. Ale už je to taky lepší.“
Už jsi viděl Nikki?“ zeptala se Angela.
„Ještě ne“ přiznal David.
Když se oba umyli, šli do Nikkina pokoje. Rusty je vesele přivítal. Nikki tak veselá nebyla. Byla ještě víc zahleněná, přestože měla vyšší dávky antibiotik a posílenou respirační terapii.
Zatímco Angela připravovala snídani, David zavolal Dr Pilsnerovi a popsal mu Nikkin stav.
„Radši bych se na ni hned podíval,“ řekl Dr Pilsner. „Co se sejít za půl hodiny na pohotovostní ambulanci?“
„Budeme tam,“ souhlasil David. „A moc děkuju za péči.“ Už se chystal zavěsit, když si vzpomněl na Caroline.
„Zemřela,“ řekl Dr Pilsner. „Bylo to asi ve tři ráno. Vůbec jsme nemohli udržet tlak. Aspoň vůbec netrpěla, ačkoli to je slabá útěcha.“
Ta zpráva, ač byla očekávaná, s Davidem zamávala. S těžkým srdcem šel do kuchyně a řekl tu zprávu Angele.
Angela vypadala, že se rozpláče, ale místo toho vyštěkla: „Nechápu, jak jsi mohl dovolit Nikki, aby Caroline navštívila!“
Davida zaskočil její ostrý tón, ale hned se ohradil: „Já jsem jí aspoň včera v poledne přivezl domů antibiotika.“ Cítil se vinen tím, že Nikki pustil za Caroline.
David s Angelou se na sebe dívali, bylo vidět, jak zápasí se zlostí a úzkostí zároveň.
„Promiň,“ řekla po chvili Angela. „Zapomněla jsem na příměří. Mám hrozný strach.“
„Doktor Pilsner chtěl vidět Nikki co nejdřív,“ řekl David. „Měli bychom raději jet.“
Sbalili Nikki a šli k autu. David i Angela se báli cokoli říct, aby jeden druhého neprovokovali. Znali se navzájem přiliš dobře. Nikki také mlčela.
Skoro celou cestu kašlala.
Dr Pilsner už na ně čekal a hned si Nikki odvedl do jednoho z vyšetřovacích boxů. David s Angelou čekali, než si ji vyšetří. Když byl hotov…