Pátek, 18. března
Harold Traynor udělal významnou pauzu, aby vychutnal tu chvíli, kdy stál před nejvlivnějšími zaměstnanci Všeobecné nemocnice v Bartletu. Právě je požádal o pozornost.
Shromážděná skupina všech přednostů oddělení poslušně ztichla. Oči všech se na něj upíraly. Traynor byl pyšný na obětavost, s jakou se věnoval své funkci předsedy nemocniční rady. Vychutnával okamžiky, jako byl tento, kdy jeho pouhá přítomnost vyvolávala úctu.
„Děkuji vám, že jste všichni dnes večer přišli, přestože venku sněží.
Svolal jsem vás, abych vás ujistil, že se nemocniční rada vážně zabývá tím nešťastným přepadením sestry Prudence Huntingtonové na dolním parkovišti, k němuž došlo minulý týden. Závažnost té události nijak nesnižuje fakt, že jeden z členů nemocniční stráže znásilnění naštěstí zabránil svým příchodem.“
Traynor se odmlčel a významně se podíval na Patrika Sweglera. Šéf nemocniční stráže uhnul před Traynorovým obviňujícím pohledem. Přepadení slečny Huntingtonové bylo již třetí za poslední rok a Swegler se pochopitelně cítil odpovědný.
„Tato přepadení musí skončit!“ Traynor se podíval směrem, kde seděla Nancy Widnerová, hlavní sestra. Všechny tři oběti byly sestry, spadající do její kompetence.
„Bezpečnost našich zaměstnanců musí být naším prvořadým zájmem,“ pokračoval Traynor a očima přelétl od Geraldiny Polcariové, vedoucí dietních sester, ke Glorii Suarezové, vedoucí úklidového personálu. „Proto navrhla výkonná rada postavit na místě dolní parkovací plochy několikapatrové uzavřené parkoviště. To bude přímo spojeno s hlavní nemocniční budovou, bude mít řádné osvětlení a bude vybaveno průmyslovou televizí.“
Traynor pokynul vedoucí správy nemocnice Helen Beatonové. Na tento pokyn Beatonová zvedla přehoz z konferenčního stolu a odhalila podrobný architektonický model stávající nemocnice včetně navrhované přístavby: masivní třípatrové konstrukce, spojené se zadní stranou hlavní budovy.
Traynor obešel stůl a postavil se vedle modelu, provázen souhlasnými výkřiky. Konferenční stůl sloužil často k předvádění různých nemocničních přístrojů a zařízení, o jejichž nákupu se uvažovalo. Traynor se natáhl a odsunul stojan se zkumavkami, aby byl model lépe viditelný. Potom se podíval na své posluchače. Všechny pohledy byly upřeny na model, všichni s výjimkou Wernera Van Slykea povstali.
S parkováním byl ve Všeobecné nemocnici v Bartletu vždy problém, hlavně v nepříznivém počasí. A tak Traynor věděl, že jeho navrhovaná přístavba bude přijata s vděčností i bez těch opakovaných případů přepadení na dolním parkovišti. Byl spokojen, že vše pokračuje tak úspěšně, jak předpokládal. Všichni zářili nadšením. Jen nevrlý Van Slyke, vedoucí technického oddělení a údržby, se ani nepohnul.
„Co se děje?“ ptal se Traynor. „Nelíbí se ti ten návrh?“
Van Slyke se podíval na Traynora, aniž by na sobě dal cokoli znát.
„Tak co?“ Traynor cítil, jak v něm narůstá napětí. Van Slyke ho uměl rozčilit. Traynor ho neměl rád pro jeho lakonické chladné vystupování.
„Jde to,“ prohlásil Van Slyke znuděně.
Než na to mohl Traynor zareagovat, dveře konferenční místnosti se rozletěly a třískly do zarážky na zemi. Všichni leknutím poskočili, nejvíce Traynor.
Ve dveřích stál Dennis Hodges, temperamentní, i když trochu podsaditý sedmdesátník s drsnými rysy a ošlehanou tváří. Měl velký červený nos a uslzené oči. Přes manšestrové kalhoty měl tmavě zelený vlněný kabát, na hlavě zasněženou červeně kostkovanou čepici. Ve zdvižené levé ruce třímal svazek papírů.
Nebylo pochyb, že je Hodges naštvaný. Také z něj silně táhl alkohol.
Jeho tmavé, hluboko posazené oči probodly všechny přítomné a pak se zaměřily na Traynora.
„Chci s tebou mluvit o svých bývalých pacientech, Traynore. Beatonová, s vámi taky,“ dodal Hodges a vrhl na ni rychlý znechucený pohled. „Nevím, jak si myslíte, že řídíte tuhle nemocnici, ale mně se to ani trochu nelíbí!“
„To snad ne,“ zabručel si pro sebe Traynor, jakmile se vzpamatoval z Hodgesova nečekaného příchodu. Jeho leknutí rychle vys…
