Sobota, 22. května
David nařídil budík na tři čtvrtě na šest jako každý jiný všední den. Ve čtvrt na sedm už byl na cestě do nemocnice. Teplota už stoupla přes třicítku a obloha byla jasná.
Před devátou měl vizitu hotovou a vracel se domů.
„No tak, kamarádi,“ volal, když vešel do bytu. „Nenechte mě čekat celý den. Vyrazíme.“
Nikki se objevila ve dveřích svého pokojíčku. „Tati, to není fér. My čekáme na tebe!“
„Dělám si legraci,“ řekl David se smíchem a zalechtal Nikki.
Za chvíli byli na cestě. Netrvalo dlouho a holé město bez zeleně ustoupilo předměstím se zahrádkami a pak rozsáhlejším zalesněným plochám.
Čím byli severněji, tím bylo okolí hezčí, zvlášť teď, když byly stromy zelené.
Jakmile dojeli do Bartletu, David zpomalil. Vychutnávali výhled jako horliví turisté.
„Je to ještě hezčí, než jsem si pamatovala,“ řekla Angela.
„Hele, tamhle je to štěňátko!“ zvolala Nikki a ukazovala přes silnici.
„Můžeme zastavit?“
David zajel na prázdné parkoviště. „Fakt! Poznávám tu paní,“ řekl.
„A já poznávám pejska,“ řekla Nikki. Otevřela a vystoupila.
„Počkej,“ volala Angela. Vyskočila z auta, vzala Nikki za ruku a přešla s ní ulici. David šel za nimi.
„Ahoj, my se známe,“ řekla paní, když k ní Nikki došla. Štěně ji zahlédlo a natahovalo se k ní na vodítku. Nikki se k němu sehnula a pes jí olízl tvář. Nikki se překvapeně zasmála.
„Nevím, jestli byste měli zájem, ale pan Staley má zrovna štěňata retrívra, je jim pár týdnů,“ řekla žena. „Je to tamhle v železářství přes ulici.“
„Půjdem se na ně podívat?“ žadonila Nikki.
„Proč ne?“ řekl David a poděkoval.
Přešli ulici zpátky a vstoupili do obchodu. V provizorní ohrádce v přední části obchodu ležela Staleyho fenka Molly a krmila pět rozkošných štěňátek.
„Ti jsou krásní,“ volala Nikki. „Můžu si je pohladit?“
„Já nevím,“ řekl David. Otočil se a doslova narazil na pana Staleyho, který stál přímo za nimi.
„Jistě, může si je pohladit,“ řekl a představil se. „Jsou vlastně na prodej.
Šest zlatých retrívrů si nemůžu nechat.“
Nikki se svezla na kolena, vztáhla ruku do ohrádky a něžně hladila jedno ze štěňat. Vzalo do tlamičky její prst, jako by to byla mámina bradavka. Nikki pištěla nadšením.
„Můžeš si ho pochovat, jestli chceš,“ řekl pan Staley. „Tenhle je takový divoch,“ vysvětloval.
Nikki sevřela štěňátko v náručí. Pejsek se jí otíral o tvář a olízl jí nos.
„Ten se mi líbí,“ řekla Nikki. „Chtěla bych si ho vzít. Můžu? Budu se o něj starat.“
David pocítil nečekaný nával slz a musel je rychle potlačit. Otočil se od Nikki a podíval se na Angelu. Angela už si otírala kapesníčkem koutky očí a vrhla pohled na Davida. V tom okamžiku si dokonale porozuměli.
Nikkino skromné přání je dojalo ještě víc než při první návštěvě Bartletu. Vzhledem k tomu, co si prožívala se svojí chorobou, toho nechtěla mnoho.
„Myslíš si totéž co já?“ zeptal se David.
„Myslím, že ano,“ odpověděla Angela a do slz se usmála. „Ke psovi ale musíš mít dům.“
„Sbohem zločinnosti a zamořené město,“ řekl David a podíval se dolů na Nikki.
„Fajn,“ řekl jí. „Dostaneš pejska. Přestěhujem se do Bartletu!“
Nikkina tvářička se rozzářila. Přitiskla si štěně těsněji k sobě a nechala ho, aby jí olizovalo tvář.
David se obrátil na pana Staleyho a dojednal cenu.
„Počítám, že budou moct odejít od matky asi za čtyři týdny,“ řekl pan Staley.
„To nám vyhovuje,“ řekl David. „Přijedeme sem na konci měsíce.“
Když s určitými obtížemi odtrhli Nikki od štěněte, vyšli Wilsonovi z obchodu.
„A co teď?“ zeptala se Angela s očekáváním.
„Teď to oslavíme,“ řekl David. „Půjdem do restaurace na oběd.“
Za pár minut seděli u prostřeného stolu s vyhlídkou na řeku. David i Angela si objednali bílé víno, Nikki dostala brusinkovou šťávu. Přiťukli si.
„Připíjím na náš příchod do rajské zahrady,“ řekl David.
„A já připíjím na to, že začneme splácet dluhy,“ připojila se Angela.
„No ne!“ řekl David. Napili se.
„Věříš tomu?“ zeptala se Angela. „Náš příjem bude dohromady přes sto dvacet tisíc dolarů.“
David předzpíval pár taktů pís…
