Léto ve Vermontu
Dny se měnily v týdny a týdny v měsíce a léto pomalu postupovalo. Sladká bílá kukuřice za silnicí proti domu Wilsonových už sahala do víše ramen a ve večerním vánku bylo na přední verandě slyšet její ševelení. Na zahradě u terasy dozrávala nalitá rajčata do tmavočervena. Planá jablíčka velikosti golfových míčků padala ze stromu vedle stodoly. Nepřetržitý zpěv cikád rozechvíval horký srpnový vzduch už dopoledne.
Jakmile si David i Angela zvykli na svá pracoviště, práce je těšila.
Každý den přinášel nové zážitky, které si navzájem s nadšením sdělovali při klidných večeřích.
Rustyho chuť k jídlu se nezmenšila a bylo obdivuhodné, jak se měl k světu a rostl adekvátně velikosti svých tlapek. Ale i když už byl velký, byl pořád stejně hravý. Kdokoli ho viděl, neodolal a musel ho pohladit po hlavě nebo poškrábat za zlatýma ušima.
Nikki se v novém prostředí dařilo výborně. Její dýchací cesty byly v pořádku a plíce měla čisté. Našla si také nové kamarády, z nichž měla nejradši Caroline Helmsfordovou. Caroline byla drobné dítě o rok starší než Nikki a měla také cystickou fibrózu. Vzhledem k tomu, že měly mnoho stejných zážitků, jejich přátelství bylo zvlášť pevné.
Potkaly se náhodou. Přestože Wilsonovi věděli o Caroline od své první návštěvy v Bartletu, nepokusili se s ní seznámit. Obě děvčata se ale sešla náhodou v obchodě, který patřil Carolininým rodičům.
Nikki se také spřátelila s Yansenovým synem Arnim, který byl shodou okolností stejně starý. Narozeniny měli sotva týden od sebe. Arni byl jako jeho otec: menší, hranatý a agresivní. Nikki a Arni se ohromně shodli, trávili celé hodiny spolu ve stodole a kolem ní a nikdy neměli nouzi o nápady, jak si hrát.
Přestože Wilsonovi milovali svou práci, víkendy užívali jak náleží. David vstával v sobotu ráno se sluncem, udělal v nemocnici vizitu a pak hrál basketbal se skupinou lékařů v místní tělocvičně.
Sobotní a nedělní odpoledne věnovali David a Angela práci na domě.
Angela pracovala uvnitř, šila záclony, potahovala starý nábytek. David se pokoušel o vnější úpravy, jako oprava verandy a výměna okapů. Ukázalo se, že je ještě nešikovnější, než si Angela myslela. Neustále odbíhal do obchodu ke Staleyovi pro radu. Panu Staleyovi se Davida zželelo a tak ho naučil, jak se opravuje rozbité zdivo, kapající kohoutky a elektrické vypínače.
V sobotu jednadvacátého srpna vstal David brzy jako obvykle, udělal si kávu a šel do nemocnice. S vizitou byl rychle hotov, protože měl jen jednoho pacienta, Johna Tarlowa, s leukémii. Jako všichni Davidovi onkologičtí pacienti musel být i John hospitalizován z řady důvodů často.
Tentokrát se jednalo o absces na krku. Naštěstí se dobře hojil. David počítal s tím, že ho v nejbližších dnech propustí.
Když skončil v nemocnici, jel na kole ke střední škole, kde hráli basketbal. Vešel do tělocvičny a zjistil, že je tam víc lidí než obvykle a všichni si chtějí zahrát. Když se konečně David dostal ke hře, všiml si, že se hraje ostřeji. To proto, že nikdo nechtěl prohrávat, protože ti, co prohrávali, si šli sednout.
David se přizpůsobil zvýšené soutěživosti a hrál temperamentně. Když vyskočil na koš a dopadl, vrazil loktem do nosu Kevinu Yansenovi.
V pohybu se zarazil, otočil se ke Kevinovi a viděl, jak si drží oběma rukama nos. Mezi prsty mu kapala krev.
„Kevine!“ vykřikl zděšeně, „jsi v pořádku?“
„Prokristapána!“ vyštěkl Kevin vztekle s rukama na nose. „Ty blbče!“
„Promiň,“ omlouval se David a byl celý nesvůj. „Ukaž!“ natáhl ruku a chtěl Kevinovi sundat ruce z obličeje.
„Nesahej na mě!“ sykl na něj Kevin.
„No, no, zabrzdi!“ volal na něj z druhé strany tělocvičny Trent Yarborough. Trent byl chirurg a byl jedním z lepších hráčů košíkové. Hrával za Yale. „Ukaž ten frňák. Aspoň vidíš, co to je. To jsem rád!“
„Jdi do hajzlu, Trente!“ odsekl Kevin. Sundal ruce. Z pravé nosní dírky mu kapala krev. Nosní přepážku měl otočenou doprava.
Trent se šel podívat zblízka. „Vypadá to, že ti zlomil zobák.“
„Hovno!“ vztekal se Kevin.
„Chceš,…
