Kapitola 30.
Úterý 22. prosince.
Mlčení.
Nejkratší den v roce.
Tak to stálo na titulní straně deníku Aftenposten, který ležel na stolku před Harrym v čekárně pohotovosti v ulici Storgata. Pohlédl na hodiny na stěně. Až pak mu došlo, že už má na zápěstí konečně opět své náramkové hodinky.
„Přijme vás teď, pane Hole,“ zavolal ženský hlas zpoza okénka, u něhož Harry před chvílí vysvětlil, s čím přichází, že si potřebuje promluvit s lékařem, který před několika hodinami přijal Sofii Miholjecovou a jejího otce.
„Chodbou a třetí dveře vpravo,“ zakřičela žena.
Harry vstal a opustil mlčenlivý, vyčerpaný shluk lidí v čekárně.
Třetí dveře vpravo. Náhoda mohla samozřejmě poslat Sofii do druhých dveří vpravo. Nebo třetích dveří vlevo. Jenže ji tedy poslala do třetích dveří vpravo.
„Dobrý den, doneslo se mi, že jste to vy,“ usmál se Mathias Lund-Helgesen, vstal a napřáhl ruku. „S čím vám můžu pomoct tentokrát?“
„Jde o jednu pacientku, kterou jste ošetřil dnes ráno. Sofii Miholjecovou.“
„Aha? Posaďte se, Harry.“
Harry se nenechal vyvést z míry kamarádským tónem svého protějšku, avšak tohle vyzvání nemohl přijmout. Ne proto, že by byl příliš hrdý, nýbrž proto, že by to bylo trapné pro ně oba.
„Zavolala mi Sofiina matka a pověděla mi, že ji ráno vzbudil pláč z dívčina pokoje,“ začal vysvětlovat Harry. „Vešla dovnitř a tam našla dceru zkrvavenou a zbitou. Sofia jí řekla, že byla venku s kamarádkami a cestou domů uklouzla na ledě. Matka vzbudila otce, a on tedy odvezl dceru sem.“
„To může být pravda,“ odvětil Mathias. Opřel se o lokty a naklonil se vpřed, jako by chtěl naznačit, že ho to upřímně zajímá.
„Jenže Sofiina matka tvrdí, že Sofia lže,“ pokračoval Harry. „Poté, co otec a Sofia odjeli, prohlédla jí postel. A krev nebyla jen na polštáři, nýbrž i na prostěradle. ‚Tam dole‘, jak se vyjádřila.“
„Hmm.“ Zvuk, který Mathias Lund-Helgesen vydal, nic nepotvrzoval ani nevyvracel, byl to zvuk, který, jak Harry věděl, se trénuje při terapiích v rámci studia psychologie. Tón, jenž na konci stoupá, má vyzývat pacienta k tomu, aby pokračoval. Mathias hlasem stoupl.
„Sofia se teď zamkla ve svém pokoji. Pláče a nechce říct ani slovo. A podle matky taky neřekne. Matka obtelefonovala Sofiiny kamarádky. Žádná z nich Sofii včera neviděla.“
„Chápu.“ Mathias si prsty smáčkl kořen nosu mezi očima. „A vy mě teď chcete požádat, abych kvůli vám odhlédl od povinnosti mlčenlivosti?“
„Ne,“ odpověděl Harry.
„Ne?“
„Ne kvůli mně. Kvůli nim. Kvůli Sofii a jejím rodičům. A kvůli jiným, které může ten člověk znásilnit a znásilní.“
„To bylo drsné.“ Mathias se usmál, ale jeho úsměv pohasl, když se nedočkal reakce. Odkašlal si. „Jistě chápete, že tohle si musím nejdřív promyslet, Harry.“
„Byla dnes v noci znásilněna, nebo ne?“
Mathias vzdychl. „Harry, povinnost mlčenlivosti znamená…“
„Vím, co znamená povinnost mlčenlivosti,“ přerušil ho Harry. „Na mě se vztahuje taky. Když vás teď žádám, abyste ji v tomto případě porušil, není to proto, že beru princip mlčenlivosti na lehkou váhu, ale proto, že jsem zvážil závažný charakter toho zločinu a riziko, že se bude opakovat. Pokud se chcete spolehnout na mě a opřít se o můj názor, budu vám za to vděčný. Pokud ne, zkuste si s tím žít, jak nejlépe dokážete.“
Harry uvažoval, kolikrát už tuhle litanii v podobných situacích pronesl.
Mathias Lund-Helgesen zamrkal a otevřel ústa.
„Stačí, když přikývnete nebo zavrtíte hlavou.“
Mathias Lund-Helgesen přikývl.
Opět to zafungovalo.
„Díky,“ řekl Harry a vstal. „Klape vám to s Ráchel a Olegem?“
Mathias Lund-Helgesen opět přikývl a slabě se pousmál. Harry se naklonil vpřed a položil mu ruku na rameno: „Krásné Vánoce, Mathiasi.“
Poslední, co Harry zahlédl, když vycházel ze dveří, byl Mathias Lund-Helgesen sedící na židli se svěšenými rameny. Vypadal, jako by mu někdo dal pořádnou facku.
Mezi oranžovými mraky nad smrky a střechami západní části největšího norského hřbitova Vestre gravlund prosvítaly poslední zbytky denního světla. Harry minul pamětní káme…
