Kapitola 34.
Úterý 22. prosince.
Ukřižování.
Když to Jon ucítil, stál mezi ním a odbavovací přepážkou už jen jeden člověk. Nasládlý pach dezinfekce, který mu cosi připomněl. Něco, co se stalo celkem nedávno. Zavřel oči a snažil se přijít na to co.
„Další prosím!“
Jon se došoural vpřed, položil kufr a batoh na zavazadlový pás a letenku a pas na pult před opáleného muže v košili s bílými rukávy příslušné letecké společnosti.
„Robert Karlsen,“ pronesl muž a pohlédl na Jona, který souhlasně přikývl. „Dvě zavazadla. A tohle je příruční zavazadlo?“ Pokývl k černé kabele.
„Ano.“
Muž chvíli klikal a ťukal do klávesnice a pak harašící tiskárna vyplivla proužek informující, že tato zavazadla letí do Bangkoku. V tu chvíli Jona napadlo, odkud tu vůni zná. Vteřina ve dveřích jeho bytu, poslední vteřina, kdy se cítil v bezpečí. Muž stojící ve dveřích, který anglicky prohlásil, že pro něj má zprávu, a pak pozvedl černou pistoli. Musel se ovládnout, aby se neotočil.
„Šťastnou cestu, pane Karlsene,“ rozloučil se s ním muž bleskovým úsměvem a podal mu letenku a pas.
Jon spěšně vyrazil k frontám před rentgeny u bezpečnostních přepážek. Zatímco si zastrkoval letenku do náprsní kapsy, rychle se přes rameno ohlédl.
Podíval se přímo na něj. Zoufale mu blesklo hlavou, že ho Jon Karlsen poznal, ale pak Jonův pohled klouzal dál. Nicméně ho znepokojilo, že Jon Karlsen vypadal ustrašeně.
Přišel jen o chviličku později, než bylo třeba, aby ho mohl dostat u odbavovací přepážky. A teď to spěchá, protože Jon Karlsen si už stoupl do fronty u bezpečnostní kontroly, kde je všechno prosvěcováné rentgenem a všichni procházejí magnetickým rámem, a kde by tedy revolver byl rozhodně objeven. Musí se to stát na téhle straně.
Nadechl se. Napjal a povolil sevření kolem pažby pistole pod kabátem.
Nejradši by svého muže zastřelil na místě, jako obvykle. Jenže i kdyby poté zmizel v davu, letiště by uzavřeli, prověřili identitu všech pasažérů, a on nejenže by přišel o let do Kodaně za čtyřicet pět minut, ale na dalších dvacet let i o svobodu.
Vydal se vstříc zádům Jona Karlsena. Musí se to odehrát rychle a rozhodně. Musí k němu dojít, zabořit mu revolver mezi žebra a stručně a srozumitelně mu dát ultimátum. Pak ho klidně vyvést z odletové haly, hemžící se lidmi, do parkovacího domu, za nějaký vůz, kulku do hlavy, mrtvolu pod auto, zbavit se revolveru před bezpečnostní kontrolou, východ 32, let do Kodaně.
Revolver už měl zpola vytažený a byl od Jona jen na dva kroky, když Jon náhle vystoupil z fronty a zamířil rychlým tempem na druhý konec odletové haly. Do vraga! Otočil se a vydal se za ním, musel se ovládat, aby se nerozběhl. Neviděl tě, opakoval si.
Jon si opakoval, že nesmí běžet, neboť by tím prozradil, že mu došlo, že byl objeven. Nepoznal jeho obličej, ale to nebylo třeba. Muž měl na krku červený šátek. Na schodech vedoucích do příletové haly Jon ucítil, jak ho zalévá pot. Sešel po schodech, otočil se opačným směrem, a když zmizel lidem na schodišti z dohledu, popadl kabelu pod paží a rozběhl se. Obličeje lidí před ním se míhaly, mísily se s Ragnhildinými prázdnými očními důlky a neutišitelným křikem. Seběhl druhé schody a najednou kolem něj nebyli žádní lidé, jen vlhký studený vzduch a ozvěna jeho vlastních kroků a dechu v širokém klesajícím koridoru. Došlo mu, že je v chodbě vedoucí do parkovacího domu, a na okamžik zaváhal. Zíral do černého oka bezpečnostní kamery, jako by mu mohlo poskytnout odpověď. O kus dál před sebou zahlédl nad dveřmi svítící ceduli s piktogramem strnulého panáčka, který vypadal tak trochu jako on sám. Pánské záchody. Úkryt. Mimo zorné pole. Tam uvnitř se může zamknout. Vyjde ven až těsně před odletem svého spoje.
Zaslechl ozvěnu blížících se rychlých kroků. Doběhl k pánským záchodům, otevřel dveře a vešel dovnitř. Záchody mu zazářily v ústrety bílým světlem. Takhle si představuje, že se otevírá nebe pro umírající. Vzhledem k odlehlé poloze záchodů v budově byla místnost nesmyslně velká. Prázdné řady bílých pisoá…