Kapitola 6.
Pondělí 14. prosince.
Halvorsen.
Pernille Holmenová vypadala ještě menší, jak tam tak seděla v křesle ve Fredensborgveien a velkýma, uplakanýma očima zírala na Harryho. Na klíně držela skleněný rámeček s fotografií svého syna Pera.
„Tady mu bylo devět let.“
Harry musel polknout. Zčásti proto, že žádný smějící se devítiletý kluk v plovací vestě nevypadá na to, že by měl v úmyslu skončit v kontejneru s kulkou v hlavě. A zčásti proto, že mu ten snímek připomněl Olega, který se občas zapomněl a oslovil Harryho „tati“. Harry uvažoval, jak dlouho bude trvat, než začne říkat „tati“ Mathiasi Lund-Helgesenovi.
„Birger, můj manžel, chodíval Pera hledat, když byl pryč několik dní. Přestože jsem ho prosila, aby toho nechal, už jsem tady Pera nesnesla.“
Harry odsunul ostatní myšlenky stranou. „Proč?“
Birger Holmen cosi zařizuje v pohřebním ústavu, vysvětlila Harrymu, když u nich nečekaně zazvonil.
Popotáhla. „Bydlel jste někdy v domácnosti s narkomanem?“
Harry neodpověděl.
„Ukradl všechno, co mu přišlo pod ruku. Akceptovali jsme to. Tedy Birger to akceptoval, on je z nás dvou shovívavější.“ Udělala grimasu a Harry pochopil, že to měl být úsměv.
„Vždycky a ve všem Pera bránil. Až do jedné chvíle na podzim. Tehdy mě Per ohrožoval.“
„Ohrožoval vás?“
„Ano. Na životě.“ Zírala na fotografii a otírala sklo, jako by bylo zamžené. „Per jednoho dopoledne zazvonil a já jsem ho nechtěla pustit dovnitř, byla jsem doma sama. Plakal a žadonil, ale já už jsem s ním tuhle hru párkrát sehrála, takže jsem trvala na svém. Vrátila jsem se do kuchyně a sedla si. Nevím, jak se dostal dovnitř, ale najednou stál přede mnou s pistolí.“
„Stejnou pistolí, kterou se…“
„Ano. Myslím, že ano.“
„Pokračujte.“
„Donutil mě odemknout skříňku, kde jsem měla šperky. Tedy to, co z těch šperků zbylo, většinu si odnesl dávno předtím. Pak zmizel.“
„A vy?“
„Já? Zhroutila jsem se. Birger mě pak odvezl do nemocnice.“ Znovu popotáhla. „Tam mi ani nechtěli dát další prášky. Tvrdili, že už jich beru dost.“
„Jaké prášky to jsou?“
„Co myslíte? Na uklidnění. Prý dost! Když máte syna, kvůli kterému ležíte bdělý každou noc v hrůze, že se vrátí…“ Zmlkla a přitiskla si k ústům pěst. Oči se jí naplnily slzami. Pak zašeptala tak tiše, že Harry její slova sotva zaslechl. „To už se vám pak ani nechce dál žít…“
Harry se podíval do svého poznámkového bloku. Byl prázdný.
„Děkuju,“ řekl.
„One night, is that correct, Sir?“
Recepční v hotelu Scandia u osloského hlavního nádraží položila otázku, aniž vzhlédla od objednávky na monitoru.
„Yes,“ odpověděl muž před ní.
Všimla si, že má na sobě světle hnědý kabát. Velbloudí srst. Nebo nějaká imitace.
Její dlouhé červené nehty běhaly po klávesnici jako ustrašení švábi. Imitace velblouda v zimním Norsku. Proč ne?
Viděla fotografie velbloudů z Afghánistánu a její přítel jí v dopise líčil, že tam někdy bývá stejná zima jako tady.
„Will you pay by VISA or cash, Sir?“
„Cash.“
Přistrčila mu přes pult ubytovací formulář a propisku a požádala ho, aby jí ukázal pas.
„No need,“ odpověděl, „I will pay now.“
Mluvil anglicky téměř jako rodilý Brit, ale způsob, jakým vyslovoval souhlásky, jí připomněl východní Evropu.
„Přesto potřebuji vidět váš pas, Sir. Mezinárodní předpisy.“
S pochopením přikývl, podal jí vyhlazenou tisícovku a pas. Republika Hrvatska? Jistě jedna z těch nových východních zemí. Vrátila mu nazpět, vložila tisícovku do pokladny a připomněla si, že ji musí po odchodu hotelového hosta prověřit proti světlu. Snažila se udržovat si jistý styl, ačkoli musela uznat, že pracuje v jednom z obyčejnějších hotelů ve městě. A tenhle host nevypadá jako hotelový podvodník, spíš jako… No, jako co vlastně vypadá? Podala mu čipovou kartu a informace o patře, výtahu, době snídaně a době, kdy musí uvolnit pokoj.
„Will there be anything else, Sir?“ zacvrlikala, dobře si vědoma toho, že její angličtina a vystupování jsou pro tenhle hotel až příliš dobré. Zanedlouho se přesune na lepší místo. Nebo – pokud to nepůjde – …
