čtyři
Hned za vsí St. Martin byl kopec, podivný útvar beze jména, který byl na mapě označen jako zbytek římsko-britského opevnění ze starobylých časů. Bylo to oblíbené místo Genevieve Trevaunce. Z jeho hřebene mohla vidět na příboj omývající záludné útesy. Jejími jedinými společníky byli mořští ptáci.
Vyšplhala se sem po snídani a mělo to být naposledy. Předchozího dne večer se podle hlášení BBC dozvěděla, že nálety na Londýn zesílily. Na ambulanční ošetřovně v nemocnici bude potřeba každého zdravotníka. V těchto dnech se již cítila zdráva.
Byl pěkný, příjemný den, příznačný pro Cornwall. Nebe bylo modré a bílé vlny se převalovaly přes skaliska. Po několika měsících se cítila zotavená a šťastná. Sledovala vesnici pod sebou a tatínka, pracujícího na zahradě farnosti. Pak nedaleko odtud postřehla automobil. Za současného válečného stavu, kdy příděly benzinu byly přísně hlídané, to mohla být jedině policie nebo lékař, ale když se přiblížil, poznala podle zelené barvy, že je to auto používané armádou.
Zastavilo před bránou farnosti a z auta vystoupil muž ve vojenské uniformě. Genevieve začala sestupovat dolů z kopce. Viděla otce, jak se napřímil, odložil rýč a šel k bráně. Vyměnil si několik slov s neznámým mužem a pak vešli do domu.
Pod kopec jí to netrvalo déle než několik minut. Když tam došla, otevřely se přední dveře, otec vyšel ven a hleděl dolů k pěšině. Potkali se u brány.
Jeho tvář prozrazovala bolest, oči se mu leskly. Položil jí ruku na rameno. „Co to znamená? Co se vlastně stalo?“
Upřel na ni na moment oči a pak se odvrátil, jako by se bránil hrůze. „Anne-Marie,“ řekl přiškrceně, „je mrtvá. Anne-Marie je mrtvá.“
Prošel kolem ní ke kostelu. Proběhl hřbitovem a v groteskním belhavém poklusu vstoupil do sloupoví před vchodem. Těžké dubové dveře se za ním zavřely s dutým bouchnutím.
Nebe bylo stále modré a havrani na stromech za kostelní věží se hlasitě hašteřili. Nic se nezměnilo, ale přece bylo všechno jiné. Zůstala stát, ledově klidná. Žádné pohnutí, pouze prázdnota.
Přiblížily se k ní kroky. „Slečna Trevaunce?“
Zvolna se otočila. Uniforma byla americká, plášť do deště byl shora rozepnutý a bylo vidět šedohnědý battledress. Byl to major s několika stužkami za válečné medaile, na jeho věk jich byl úctyhodný počet. Vojenská čapka chránila zlaté vlasy, ve kterých se odráželo slunce. Hladká, čistá tvář nic neprozrazovala, oči byly šedé jak Atlantik v zimě. Mírně otevřel ústa, ale zase je zavřel, nebyl schopen promluvit.
Začala sama: „Přinesl jste nám špatné zprávy, majore?“
„Osbourne,“ řekl chraptivě, „Craig Osbourne. Milý bože, slečno Trevaunce, právě jsem měl pocit, jako bych viděl zjevení.“
Vzala jeho plášť, odložila jej ve vstupní hale a otevřela dveře do pokoje pro hosty. „Pojďte dál, požádám hospodyni, aby připravila šálek čaje. Bohužel, kávu nemáme.“
„Jste velmi laskavá.“
Strčila hlavu do kuchyňských dveří: „Mohli bychom dostat trochu čaje, paní Trembathová? Mám návštěvu. Otec je v kostele. Obávám se, že se dozvíme špatné zprávy.“
Hospodyně se otočila od dřezu, otírala si vlhké ruce do zástěry. Byla to vysoká vychrtlá žena s hrubým cornwallským obličejem, velmi klidná, s pozornýma modrýma očima. „Jde o Anne-Marii, že ano?“
„Je mrtvá,“ řekla Genevieve prostě a zavřela dveře. Když vešla do pokoje, stál Craig u krbu a prohlížel si staré fotografie z doby, kdy ještě byla dítě.
„Nezměnila se příliš,“ poznamenal. „Je to pozoruhodné.“
„Vy jste se s mou sestrou znal, nemám pravdu?“
„Ano. Seznámili jsme se v Paříži v roce 1940. Tenkrát jsem byl novinářem. Stali jsme se přáteli. Věděl jsem, že má anglického otce, ale abych vám řekl pravdu, nikdy o vás nemluvila. Ani zmínka o vaší existenci.“
Genevieve k tomu neměla co dodat. Posadila se ke krbu do jednoho z křesel s širokými opěradly a řekla klidně: „Přicházíte zdaleka, majore?“
„Z Londýna.“
„Dlouhá cesta autem.“
„Celkem snadná. V těchto dnech není na cestách téměř žádný provoz.“
Nastala trapná pauza, ale netrvala dlouho. „Jak vlastně zemřela …
