šestnáct
Himmler běžně trávil noci v malé studovně u své kanceláře na Prinz Albrechtstrasse. Byly čtyři hodiny ráno, když hauptsturmführer Rossman přistoupil k jeho dveřím. Na chvíli zaváhal a pak zaklepal. Když vstoupil, seděl říšský velitel na úzkém polním lehátku a rozsvítil malou lampu.
„Co se děje, Rossmane?“
„Bohužel nesu špatné zprávy, říšský veliteli,“ začal. „Jedná se o zámek de Voincourt.“
Himmler si nasadil brýle a pokynul rukou: „Chci všechno vědět.“
Rychle přečetl depeši a podal mu ji zpátky. „Je to zrádcovské doupě. Měl jsem pravdu, pamatujete Rossmane? Oklamali nás. Priem zmizel beze stopy?“
„Ano, říšský veliteli, vypadá to tak.“
„Rossmane, obávám se, že francouzské hnutí odporu je nezničitelné. Jsou to zvířata, která se před ničím nezastaví.“
Rossman položil otázku: „Co to všechno vlastně znamená? O co jim šlo?“
„Domnívám se, že jejich cílem byl Rommel. Je to pro ně velké eso. Podle zprávy o jeho pohybu, kterou jste mi doručil, než jsem se odebral ke spánku, jim to nevyšlo. Brzy odešel z plesu a celou noc byl na cestě do Paříže. A to je všechno.“
„Samozřejmě, říšský veliteli. Už je mi to jasné. Všechno vojsko v této oblasti je v plné pohotovosti. Pročesávají venkov skrz naskrz. Máte další rozkazy?“
„Ano, rukojmí. Sto lidí. Seberte je z celé oblasti. Popravy proveďte v poledne. Musíme jim dát lekci.“ Sundal si brýle a odložil je na konferenční stolek.
„Na váš rozkaz, říšský veliteli.“
„Vzbuďte mne v šest hodin,“ řekl klidně a zhasnul světlo.
Bylo ještě šero, když Munro kráčel z opatství do Cold Harbouru. Na hlavě měl tvídový klobouk naražený hluboko do čela, v jedné ruce držel otevřený deštník a druhou rukou si přidržoval límec svého vojenského pláště u krku. Záclonami v oknech hospody U oběšence pronikalo světlo a nápis nad dveřmi se kýval sem a tam.
Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Julie Legrandová seděla u krbu se skleničkou v ruce.
„Ach, tady jste,“ řekl a otřepával z deštníku kapky vody. „Také nemůžete spát?“
„Nesete nějaké zprávy?“
„Prozatím ne. Jack je u vysílačky.“ Odložil plášť a čepici a nastavil ruce k ohni. „Co to pijete?“
„Whisky,“ odpověděla, „trochu cukru, horké vody a citrón. Za mladých let nám to babička dávala proti chřipce. Není to nic jiného než medicína.“
„Začínáte dost brzy zrána.“
„Z mnoha důvodů, brigadýre.“
„Nechme toho, Julie. Již jsem vám řekl, že bych rád zapomněl na vaši účast v té nechutné záležitosti. Skončeme tu blamáž, prosím, a pusťme to k vodě. Mohl bych dostat šálek čaje?“
„Jistě. V kuchyni najdete na vařiči konvici. Krabička s čajem a pinta mléka jsou vedle.“
„To je skvělé, děkuji.“
Šel do kuchyně. Julie prohrábla oheň a postavila se k oknu. Rozhrnula záclony a vyhlížela ven. Začínalo svítat. Jitro se zvolna probouzelo. Zatáhla záclony a vrátila se ke krbu. Munro přišel z kuchyně a míchal lžičkou čaj. Ve stejnou chvíli bylo slyšet zvenku auto. Dveře se rozevřely, zvedl se průvan a Jack Carter s Edgem vešli dovnitř.
Edge přidržel dveře, aby nebouchly, a Munro se otázal: „Tak jak to vypadá?“
Carter se usmíval a s nádechem respektu odpověděl: „On to dokázal, pane. Craig to děvče skutečně od nich dostal. Podařil se mu perfektní únos.“
Julie nedočkavě vyskočila: „Víte to jistě?“
„Absolutně.“ Carter si rozepnul pelerínu. „Před patnácti minutami jsme dostali od Grand Pierra zprávu. Hare je čekal s Lili Marlene v Grosnez, zatím co Craig pro ni odjel do zámku. Z Grosnez vyjeli něco po půlnoci. Při troše štěstí by zde mohli být za hodinu a půl.“
Julie se mu vrhla kolem krku a Munro řekl: „Vždy jsem o něm říkal, že je to Houdini, který nás přivede do průšvihu.“
Edge měl na sobě černou vojenskou pláštěnku, přehozenou přes svou uniformu Luftwaffe. Zvolna ji rozepnul, šel k baru, kde si dal velký gin. Jeho tvář byla soustředěná, ale oči prozrazovaly nezadržitelný vztek.
„Není to nádherné, pane?“ zeptal se Carter Munroa.
„Je to nanejvýš dramatické, Jacku, a proti předpisům,“ odpověděl mu brigadýr.
Julie se divoce rozesmála: „Craig rozbil váš mal…
