osm
Ráno jí připadalo jako zlý sen. Jako by nikdy nebylo. Nejhorší bylo, že musela hrát svou vlastní sestru. Po neustálém zdůrazňování, že je Anne-Marie Trevaunce, tomu začínala věřit.
Seděla u okna, kouřila gitanku, už tolik nekašlala a venku začínalo vycházet slunce. První svit vycházejícího slunce probleskoval mezi stromy a zrcadlil se na hladině jezera.
To, co se vzápětí stalo, byl impuls. Za dveřmi koupelny visel starý koupací plášť. Vzala ho a šla ven. V hale bylo ticho a pusto. V kuchyni se ozývaly nějaké zvuky a bylo slyšet Juliin zpěv, ztlumený dveřmi potaženými zelenou látkou.
Zkusila otevřít jiné dveře a dostala se do obývacího pokoje s francouzskými okny, která se otevírala na terasu. Prošla místnostmi a vkročila na trávník. Studená ranní rosa jí rozechvěla celé tělo, rozběhla se dolů svahem, bílý koupací plášť vlál za ní.
Vycházející slunce zaplavilo malé jezírko v prohlubni zlatem a stříbrem. Nad hladinou se vznášel ranní opar. Odložila koupací plášť, svlékla si noční košili. Přebrodila rákosím a ponořila se do hluboké vody.
Bylo tak chladno, že ani necítila zkřehlé tělo. Splývala na vodě, apaticky pozorovala rákosí a stromy v pozadí, ševelící ve vánku. V této vodě, nehybné jako černé sklo, si velmi jasně vzpomněla na sen, který se jí zdál o Anne-Marii. Její sestra se k ní hnala a vztahovala po ní ruce, chtěla, aby se k ní připojila.
Mechanicky změnila polohu ve vodě, a beze spěchu plavala k rákosí. Přebrodila na břeh, oblékla si plášť a vydala se na zpáteční cestu strání. Cestou, si osušovala vlasy.
Craig klidně seděl na balkónovém zábradlí s nezbytnou cigaretou v ústech. Všimla si ho, až když byla v polovině trávníku.
„Ráda plavete?“
„Vy jste mne sledoval?“
„Ano, viděl jsem vás vyběhnout z domu.“
„Jako dobrý důstojník zpravodajské služby. Co jste si myslel, že udělám? Měla jsem se utopit? To by vám zkřížilo plány, že?“
„To tedy ano.“
Když otevřela dveře své ložnice, našla tam Julii, jak jí prostírá snídani na stole u okna. Měla na sobě sametové domácí šaty a vypadala velmi pěkně.
„Nevypadáš vesele, drahá. Co tě trápí?“
„Ten zatracený chlap,“ řekla Genevieve.
„Craig?“
„Ano. Šla jsem si do jezírka zaplavat. Sledoval mne.“
Odpověděla konejšivým tónem: „Vypij kávu a sněz míchaná vejce. Je to moje specialita.“
Genevieve udělala, co jí Julie řekla. „Znervózňujeme jeden druhého. A to není dobré,“ řekla, než se pustila do jídla.
Julie si sedla naproti ní a usrkávala kávu. „Opravdu? Nezdá se mi to tak hrozné.“
Dveře se otevřely a do ložnice bez zaklepání nahlédl Craig. „Tady jste!“
„Můj Bože. Je to pořád horší. Člověk nemá žádné soukromí.“
Nevšímal si její poznámky. „Munro by s vámi velmi rád mluvil, pokud možno co nejdříve. Grant odlétá dnes ráno a vezme ho s sebou do Londýna. Budu v knihovně.“
Vyšel ven a zavřel za sebou dveře. „Ráda bych věděla, co Munro chce,“ poznamenala Julie.
„Popřát štěstí, proč ne? Ať počká. Nalij mi ještě kávy.“
Neměla zdání, co se stalo s muži, kteří ji v noci vyslýchali.
Dům byl tichý, bez známek vzrušení. Craig stál u krbu a četl noviny.
Pozorně vzhlédl přes okraj novin a řekl: „Měla byste jít přímo. Poslední dveře.“
Přešla na protější stranu knihovny a zastavila se u dveří potažených kůží. Zaklepala. Neozvala se žádná odpověď. Zaváhala a vešla. Pokoj neměl okna a byl zařízen jako malá kancelář, s dalšími dveřmi ve vzdálenějším rohu. Munroův kabát byl přehozený přes židli. Na stole byla aktovka, ze které vyčnívala mapa. Okamžitě poznala, že to je část francouzského pobřeží. V záhlaví byl nápis „Předběžné cíle. Den D“. Dívala se právě na mapu, když se otevřely dveře a vešel Munro.
„Tak už jste tady.“ Pak se zamračil, přešel rychle místností a sroloval mapu. Měla dojem, že chce něco říct, ale rozmyslel si to. Místo toho strčil mapu do tašky a zavřel ji. „Udivuje mne, jak jste se změnila.“
„Myslíte?“
„Dali vám tvrdou lekci?“ zasmál se. „Ne, nemusíte odpovídat. Vím, jak Craig pracuje.“ Stál za stolem s rukama založenýma za zády a zvážněl. „Vím, že to …
