pět
Když vystoupili po schodech, Jack Carter je už čekal na odpočívadle. Podal jim ruku. „Slečna Trevaunce. Těší mne. Jmenuji se Carter. Brigadýr Munro vás očekává.“
Dveře zůstaly otevřené. Když vešla dovnitř, Carter se zeptal Craiga: „Je všechno v pořádku?“
„Nejsem si tím jist,“ řekl mu Craig. „Nečekal jsem toho tak moc najednou v tomto stadiu.“
Přijímací pokoj byl velmi příjemný. V georgiánském krbu hořel oheň, kolem bylo vystaveno mnoho starožitností, které prozrazovaly Munroovu egyptologickou kariéru. V místnosti bylo pološero, světlo vydávala mosazná stolní lampa na stole u okna. Za stolem seděl Munro a prohlížel nějaké spisy. Nyní vstal a obešel stůl.
„Slečna Trevaunce.“ Pokynul hlavou. „Velmi pozoruhodné. Nemohu tomu uvěřit, dokud se na vlastní oči nepřesvědčím. Jmenuji se Munro, Dougal Munro.“
„Brigadýr,“ kývla na srozuměnou.
Otočil se ke Craigovi, „Dobrý bože, jak to vypadáte? Co jste to prováděl?“
„Dostat se přes město za nočního bombardování není tak jednoduché,“ odpověděl Craig.
Genevieve ho doplnila: „Zachránil život dvěma dětem zasypaným ve sklepě. Vplazil se dovnitř a sám je vynesl ven.“
„Vážený pane, nepřeji si, abyste dělal hrdinu. Jste velmi důležitá osoba a nesmíme vás v této době ztratit. Prosím, posaďte se, slečno Trevaunce, nebo smím vám říkat Genevieve? Vaše sestra pro mne byla vždy Anne-Marie.“
„Když se vám to líbí, proč ne.“
„Něco k pití? Máme omezený přísun, ale skotská nám ještě nedošla.“
„Ne, díky. Byl to velmi dlouhý den. Myslím, že bychom mohli přejít k věci.“
„Nevím, z které strany začít.“ Posadil se za stůl a Genevieve se zvedla.
„Snad někdy jindy, až si to všechno srovnáte.“
„Genevieve, prosím.“ Zvedl ruku. „Alespoň mne vyslechněte.“
„Když vás vyslechnu, tak mě nakonec třeba přesvědčíte.“ Ale znovu se posadila. „Dobrá, poslouchám.“
Jack Carter a Craig se posadili k ohni proti sobě. Munro řekl: „Domnívám se, že major Osbourne vám vysvětlil situaci, která nastala po smrti vaší sestry?“
„Ano.“
Otevřel stříbrnou kazetu a nabídl jí přes stůl cigarety: „Kouříte?“
„Ne, děkuji, nekouřím.“
„Vaše sestra kouřila. Jednu za druhou a tuto značku. Gitanes. Zkuste jednu.“ Vytrvale opakoval nabídku, i když nechtěla. Reagovala netrpělivě: „Ne, proč bych měla?“
„Protože bychom chtěli, abyste zaujala její místo,“ řekl prostě.
Držel otevřenou kazetu a ona na něho zírala. Když to najednou prasklo, cítila v sobě prázdno. „Vy jste blázen,“ řekla. „Úplný blázen. Muselo vám přeskočit.“
„Nemusíte to opakovat.“ Zavřel víko kazety s hlasitým klapnutím.
„Vy chcete, abych jela do Francie namísto mé sestry? To jste mi chtěli povědět?“
„Ano. Tento čtvrtek.“ Obrátil se ke Craigovi. „Jak to vypadá tento týden s měsícem? Jsme schopni tam poslat lysandera?“
„Ano. Když bude pravda, co meteorologové předpovídají,“ řekl Craig.
Obrátila se k němu. Uvelebil se v křesle, kouřil cigaretu a jako vždy byl jeho obličej klidný. Z jeho strany žádná pomoc nepřicházela, obrátila se tedy zpět k Munroovi. „To je přece nesmysl. Musíte mít jakékoliv množství vycvičených agentů, kvalifikovanějších než jsem já.“
„Nikdo z nich nemůže být Anne-Marií Trevaunce, neteří hraběnky de Voincourt na jejím zámku. O tomto víkendu se sejdou významní členové nejvyššího velení německé armády, aby zde na konferenci projednávali systém obrany Atlantického valu proti blížící se invazi spojenců. Chtěli bychom vědět, o čem budou mluvit. Mohlo by to zachránit tisíce životů.“
„Zklamala jsem se ve vás, brigadýre. Nezdá se vám, že na to už je trochu pozdě?“
Zaklonil se do opěradla židle, prsty obou rukou tlačil proti sobě, zakabonil se a přemýšlel. „Zdá se mi, že zřejmě nemáte jinou možnost.“
„Co tím myslíte?“
„Vaši tetu a vás. Máte se moc rády, správně?“
„Na tuto otázku jste si již odpověděl.“
„Dostane se do nepříjemné situace, když se tam Anne-Marie neobjeví po svém pátečním výletu do Paříže,“ pokrčil rameny, „německá zpravodajská služba nemá nejmenší tušení, kdo byl v tom lysanderu, rozumíte?“
Nyní ji to začalo mrzet. „Věděla …
