dvanáct
Spala dobře, beze snů. Náhle ji však něco vzbudilo. Zůstala ležet, ale věděla, že musí zjistit příčinu, snažila si to vše ujasnit. Pak uslyšela výstřely, a to ji velmi rychle postavilo na nohy. Hodila na sebe župan a vyběhla na balkon.
Někdo německy vykřikoval, ve vzduchu rotoval kulatý předmět, který se po výstřelu rozprsknul na kousky. Podívala se dolů. Přímo pod ní naplňoval Max Priem zásobník pušky a pak namířil. Za ním se na zemi krčil voják obsluhující vrhače hliněných holubů.
Priem zavolal, voják uvolnil péro a další hliněný holub vzlétl k nebi. Zastínila si oči rukou. Max zvedl hlaveň, stiskl spoušť a proti jasné obloze bylo vidět střepy zasaženého kotouče.
„Dobré ráno,“ zavolala.
Na chvíli přerušil nabíjení a podíval se nahoru. „Probudil jsem vás?“
„Měl jste mne na to upozornit.“
Podal pušku vojákovi. „Snídaně je za deset minut v jídelně. Přijdete také?“
„Ne, děkuji, myslím, že ji dnes ráno mám na podnose ve svém pokoji.“
„Jak si přejete.“ Zasmál se. Otočila se, vydechla a vrátila se do svého pokoje.
Hortensie právě dosnídala a poslala pro ni Chantal. Když Genevieve vešla, byla ve vaně a koupala se.
„Rozhodla jsem se, že dnes ráno půjdu na mši. Můžeš jít se mnou,“ řekla jí teta.
„Ale dnes jsem již jedla.“
„Jak je to od tebe nerozvážné. Ale půjdeš i tak. Je to nutné.“
„Pro spásu mé nesmrtelné duše?“
„Ne, musíme dát té malé běhně, Mareše, příležitost k prohledání tvého pokoje. Chantal zaslechla Reichslingera, jak jí včera večer k tomu dával pokyny.“
Genevieve řekla: „Podezírá mne?“
„Proč by měl? Udělala jsi z něho svého nepřítele. To je vše. Možná, že to je právě začátek jeho odplaty. Propagační leták RAF mu bude stačit k tomu, aby z tebe udělal nepřítele Říše. Pokusíme se udělat z jeho malé akce planý poplach.“
„Co mám dělat?“
„Když se vrátíme, zmíníš se o tom, že ti chybí diamantové náušnice. Chantal to zařídí, aby se dostaly na nějaké šikovné místo v Maresině ložnici. Spustíš povyk. Půjdeš přímo za Priemem, který zde, koneckonců, zodpovídá za bezpečnost.“
„A co bude potom?“
„Je to velmi prohnaný člověk. Snadno najde náušnice v Maresině pokoji. Maresa bude protestovat proti obvinění, ale fakta budou jasná a hloupá Maresa se rozbrečí…“
„…a přizná, že tak jednala podle rozkazů Reichslingera?“
„Přesně tak.“
„Kuj železo, dokud je žhavé, a víš jak?“
„Samozřejmě.“
„Ale uvěří jí Priem?“ otázala se Genevieve.
„Myslím, že se na to můžeme spolehnout. Žádné veřejné oznamování, žádný rozruch. Asi to probere s Reichslingerem soukromě. Jsem přesvědčena, že ten tvůj plukovník je tvrdý chlap.“
„Můj? Proč to říkáš?“
„Ubohá Geny.“ Už dlouho ji tak nikdo neoslovil. „Protože jsi sedávala na mém klíně, když jsi byla děvčátko, naučila jsem se v tobě číst jako v otevřené knize. Z tohoto člověka tě brní hlava, nemám pravdu? Stačí, když je blízko tebe, a začne se ti svírat žaludek.“
Genevieve se zhluboka nadechla, aby získala rovnováhu, a vstala. „Vynasnažím se, abych odolala jakémukoliv pokušení. Můžeš se spolehnout. Řekla jsi to Chantal?“
„Jenom to, že Anne-Marii jde o krk, protože se zapletla do podvratné činnosti. Myslím, že se bude na tebe častěji usmívat. Její bratr, Georges, je v pracovním lágru v Polsku.“
„To je v pořádku,“ odpověděla Genevieve. „Nyní jednej podle plánu.“
„Vše je připraveno. Probereme to později. Buď poslušná holčička a řekni Mareše, aby informovala Reného, že potřebuji rollse.“
Genevieve byla opět dítětem, které poslouchá tetičku a dělá přesně to, co je nařízeno. Nic se nezměnilo.
První šok nastal, když vyšly z předních dveří a sestupovaly po schodech dolů. Po Reném a jeho rollsu nebylo ani stopy a místo nich zde čekal Max Priem s černým mercedesem.
Zasalutoval a vážným hlasem oznamoval: „Dnes ráno se ukázalo, že vaše auto není provozuschopné, paní hraběnko. Nařídil jsem našim mechanikům, aby pro vás udělali, co je možné. Do té doby jsem vám plně k službám. Přejete si zavézt do kostela, prosím?“
Hortensie zaváhala, pokrčila rameny, nastoupila a Genevieve ji násl…
