Vysoko na schodišti v římském Koloseu se Vittoria rozesmála a volala dolů na Langdona. „Roberte, pospěš si. Já to tušila, že jsem si raději měla vzít nějakého mladíka!“ Její smích byl okouzlující.
Langdon dělal co mohl, ale nohy měl těžké jako balvany. „Počkej!“ žadonil. „Prosím tě…“
V hlavě cítil bušení.
Probudil se leknutím.
Tma.
Zůstal ještě dlouho ležet v nezvykle měkké posteli a za nic na světě nemohl přijít na to, kde je. Polštáře byly nacpané prachovým peřím, obrovské, a báječně se na nich spalo. Ve vzduchu se vznášela směsice různých vůní. Otevřené skleněné dveře na druhé straně pokoje vedly na prostorný balkon, kde za svitu stříbrného měsíce tančil lehký vánek. Langdon se s námahou snažil rozpomenout, jak se sem dostal … a kde to vlastně je.
Do vědomí se mu vracely jen bizarní útržky.
Hranice mystického ohně… zhmotnělý anděl vycházející z davu… její měkká dlaň se chápe jeho ruky a odvádí ho do noci… provází jeho vyčerpané, zdeptané tělo ulicemi… vede ho sem… do tohoto apartmá… podpírá jej, polospícího, cestou pod horkou sprchu… ukládá ho do téhle postele… a bdí nad ním, dokud neusnul jako zabitý.
V šeru nyní Langdon zahlédl druhou postel. Byla rozházená a prázdná. Z jedné ze sousedních místností sem doléhal slabý šum puštěné sprchy.
Při pohledu na Vittoriino lůžko si všiml bohatě vyšívaného znaku na povlaku polštáře. Stálo na něm: HOTEL BERNINI. Musel se usmát. Vittoria vybrala dobře. Evropský luxus s pohledem na Berniniho Tritonovu fontánu – vhodnější hotel by se v Římě jen těžko našel.
Jak tak ležel v posteli, zaslechl nějaké bušení; uvědomil si, že tohle ho vlastně probudilo. Aha, někdo klepe na dveře. Čím dál tím silněji.
Celý rozespalý vstal. Nikdo přece neví, ze jsme tady, pomyslel si rozmrzele. Hodil na sebe přepychový hotelový župan a kráčel z ložnice do předsíně. Před těžkými dubovými dveřmi se na okamžik zastavil a pak otevřel.
Za dveřmi stál ztepilý muž v bohatě vyšňořeném úboru purpurové a žluté barvy. „Jsem poručík Chartrand z vatikánské Švýcarské gardy,“ představil se.
Langdonovi bylo naprosto jasné, o koho jde. „Jak prosím vás… jak jste nás našel?“
„Viděl jsem vás, když jste v noci odcházeli z náměstí. Šel jsem za vámi. Sem rád, že jste ještě tady.“
Langdona náhle přepadla obava, zda Chartranda neposlali kardinálové, aby ho s Vittorií přivedl zpátky do Vatikánu. Vždyťjsou konec konců jediní, kdo kromě kardinálského kolegia zná pravdu. Jsou tudíž něco jako rizikové osoby.
„Jeho Svatost mě požádala, abych vám předal tohle,“ pokračoval Chartrand podávaje Langdonovi obálku opatřenou vatikánskou pečetí. Langdon dopis otevřel a četl rukou psané sdělení:
Pane Langdone a paní Vetrová,
jakkoli by bylo mým nejvroucnějším přáním požádat vás o mlčenlivost, pokud jde o události posledních dvaceti čtyř hodin, nemohu si zřejmě dovolit žádat od vás víc, než co už jste nám poskytli. V pokoře se proto omezím na vyjádření naděje, že se v této záležitosti necháte vést hlasem svých srdcí. Zdá se, že dnes už je na světě lépe… možná že otázky jsou mocnější než odpovědi.
Mé dveře jsou vám kdykoli otevřeny.
Jeho Svatost, Saverio Mortati
Langdon si ten vzkaz přečetl ještě jednou. Kardinálské kolegium si zřejmě vybralo ušlechtilého a laskavého vůdce.
Ještě dříve, než se ale zmohl na odpověď, Chartrand vyštrachal malý balíček. „Jako projev díků od Jeho Svatosti.“
Langdon si jej vzal; byl těžký, zabalený v hnědém papíru.
„Z nařízení Jeho Svatosti se vám na dobu neurčitou zapůjčuje tento předmět z papežského pokladu. Jeho Svatost pouze žádá, abyste ve své poslední vůli a závěti zajistil jeho navrácení.“
Langdon otevřel balíček a přímo oněměl. Bylo to vypalovací železo. Iluminátský diamant.
Chartrand se zasmál. „Žijte v pokoji.“ Otočil se k odchodu.
„Děkuji… vám“, vypravil ze sebe Langdon, drže v třesoucích se rukou drahocenný dar.
Voják na chodbě maličko zaváhal. „Pane Langdone, směl bych se vás na něco zeptat?“
„Ovšem.“
„Já a moji kamarádi jsme zvědaví… víte, na těch posledních pár minut v heli…
