Andělé a démoni (Dan Brown)

Mezi členy kardinálského kolegia to jen vřelo nadšením a elánem, když se houfně vraceli do Sixtinské kaple. Na rozdíl od ostatních se však Mortati cítil čím dál tím zmatenější a nejraději by odtud upláchl někam pryč. V zázraky uváděné v Písmu věřil, ale tomu, čeho byl před chvíli osobně svědkem, nebyl s to rozumět. Po životě stráveném v pokoře si byl devětasedmdesátiletý kardinál vědom, že to, co spatřil, by v něm mělo vyvolat zbožné nadšení – spontánní prožitek vroucí víry. A přesto – to jediné, co cítil, byly vzrůstající a zneklidňující rozpaky. Tušil, že něco není v pořádku.

„Signore Mortati!“ volal na něho příslušník Švýcarské gardy, který se hnal chodbou k němu. „Byli jsme nahoře na střeše, jak jste nás požádal. Camerlegno je z masa a kostí. Je to skutečný člověk! Není to žádný duch! Je úplně stejný, jako jsme ho znali!“

„Mluvili jste s ním?“

„Klečí a mlčky se modlí! Netroufali jsme si na něho sáhnout!“

Mortati byl v rozpacích. „Řekněte mu, že na něho kardinálové čekají.“

„Signore, protože je to živý člověk…“ Voják zaváhal.

„Prosím?“

„Na prsou… je hrozně popálený. Máme mu tu ránu ovázat? Musí ho to bolet.“

Mortati o tom přemýšlel. Za celou dobu strávenou ve službách církve se neocitl v podobné situaci. „Je to člověk, tak mu jako člověku poslužte. Vykoupejte ho. Ovažte mu rány. Oblečte ho do čistého. Počkáme v Sixtinské kapli, dokud nepřijde.“

Gardista odběhl.

Mortati zamířil ke kapli. Ostatní kardinálové už byli uvnitř. Cestou zahlédl Vittorii Vetrovou, jak sedí zhroucená na lavici u paty Královského schodiště. Vnímal její žal a osamělost ze ztráty, kterou utrpěla, a nejraději by byl zamířil k ní, ale uvědomoval si, že by se tím zdržel. Čekala ho práce, přestože vůbec neměl představu, jaká práce by to vlastně měla být.

Mortati vešel do kaple. Panoval tam zmatek a vzrušení. Zavřel za sebou dveře. Pomáhej mi Bůh.

Dvouvrtulová aero-ambulanza kroužila u Vatikánu a Langdon zatínal zuby přísahaje Pánubohu, že tohle je poslední cesta v životě, kterou podniká vrtulníkem.

Pilotku se mu podařilo přesvědčit, že dodržování předpisů týkajících se vzdušného prostoru nad Vatikánem je to poslední, na čem jim tam právě teď záleží, a navigoval ji přes zadní hradby až k přistávací ploše.

„Grazie,“ poděkoval jí a s obtížemi se vysoukal na zem. Poslala mu polibek a okamžitě odstartovala, přenesla se přes hradbu a zmizela v temné noci.

Langdon zůstal stát a zhluboka dýchal, aby si nějak pročistil hlavu a přišel na to, co by teď vlastně měl udělat.

S videokamerou v ruce nasedl do stejného golfového vozítka, kterého použil už předtím téhož dne. Baterie signalizovala, že už je skoro vybitá. Aby šetřil proudem nezapnul reflektory.

I bez toho by byl raději, kdyby ho nikdo neviděl přicházet.