Jedenáct dvacet tři. Vittoria stála celá se třesouc na balkoně Andělského hradu a očima plnýma slz hleděla na Řím. Naléhavě toužila Roberta Langdona obejmout, ale nemohla. Cítila se jako znecitlivělá. Musí se sebrat, dát se dohromady. Vrah jejího otce leží tam hluboko dole mrtev, a nechybělo mnoho, a sama by se stala jeho obětí.
Když se Langdonova ruka dotkla jejího ramene, teplem, které z ní sálalo, všechen led roztál. Její tělo se zachvělo a znovu ožilo. Mlha se rozplynula a Vittoria se ohlédla. Robert vypadal příšerně – promočený a rozcuchaný – zatímco ji spěchal zachránit, musel projít hotovým očistcem. „Děkuji vám,“ zašeptala.
Langdon se unaveně usmál a podotkl, že to je ona, kdo si zaslouží dík – to, že si dokázala vymknout ramena, zachránilo život jim oběma. Vittoria si otřela slzy z očí. Byla by tam s ním dokázala stát věčně, avšak oddech nemohl mít dlouhého trvání.
„Musíme odtud,“ vzdychl Langdon. Vittoria byla myšlenkami jinde. Upřeně se dívala směrem k Vatikánu. Nejmenší stát světa byl až nepříjemně blízko, osvětlen spoustou reflektorů, kterými na něj mířily mikrobusy nejrůznějších televizních společností. K její hrůze bylo Svatopetrské náměstí plné lidí. Švýcarská garda zřejmě dokázala vyklidit jen asi padesátimetrový pruh přímo před průčelím baziliky, necelou třetinu náměstí. Zbývající prostranství bylo lidmi úplně nabité, přičemž ti, kteří stáli v bezpečné vzdálenosti, se tlačili dopředu, aby lépe viděli, čímž lidi stojící vpředu uzavřeli jako v pasti. Jsou moc blízko! Strašně moc blízko! třásla se Vittoria.
„Jdu tam,“ prohlásil Langdon rezolutně.
Vittoria se otočila, překvapená a nevěřící. „Do Vatikánu?“
Langdon jí řekl o Samaritánovi i o tom, že se jedná o léčku. Ve skutečnosti přijíždí do Vatikánu iluminátský vůdce jménem Janus, aby zde vlastní rukou vypálil cejch camerlegnovi. Má to být poslední důkaz jejich vítězství.
„Ve Vatikánu o tom nikdo nemá tušení. Nemohu jim to dát vědět nijak jinak, a ten chlap tu bude každou chvíli. Musím hlídky varovat ještě dřív, než ho pustí dovnitř.“
„Ale vždyť se tam tím davem ani nedostanete!“
„Cesta už se najde. Spolehněte se.“ Langdonův hlas zněl důvěryhodně.
Vittoria měla opět pocit, že ten historik ví o něčem, o čem ona nemá ani tušení. „Půjdu s vámi.“
„Ne. Proč uvádět do nebezpečí oba –“
„Musím se pokusit ty lidi odtamtud dostat! Hrozí jim strašné nebezpe –“
V tom okamžiku se balkon, na kterém stáli, otřásl. Ozval se ohlušující hřmot a celý Andělský hrad se zachvěl. Bílé světlo linoucí se od Svatopetrské baziliky je oslnilo. Vittorii napadlo pouze jediné: Probůh, antihmota vybuchla předčasně!
Místo výbuchu sem však dolehl hromový jásot davu. Vittoria upírala přimhouřené oči do té záře, aby v ní něco rozeznala. Vypadalo to, jako by se reflektory všech těch zpravodajských týmů čekajících na Svatopetrském náměstí všechny najednou zaměřily na shromážděný dav, který na to reagoval hurónským řevem. Ryk stále sílil a zdálo se, že na náměstí náhle zavládlo veselí.
Langdon kroutil hlavou údivem. „Který blázen –“
Náhle se ozval hukot i nad jejich hlavami.
Na obloze se zničehonic vynořila papežská helikoptéra, přeletěla nějakých patnáct metrů nad nimi a směřovala rovnou k Vatikánu. Zářila ve světle reflektorů televizních štábů a celý hrad se otřásal hlukem. Všechny reflektory ji sledovaly, takže Vittoria s Langdonem se náhle opět ocitli v tmě.
Vittoria měla nepříjemný pocit, že mají zpoždění, když se dívali na helikoptéru zpomalující před přistáním na Svatopetrském náměstí. Mířila na volné místo mezi okrajem davu a bazilikou, a dosedla těsně u schodiště před vchodem do chrámu.
Na pozadí bílého mramoru spatřila Vittoria drobnou skvrnku postavy, která se vynořila z Vatikánu a kráčela k helikoptéře. Nebýt jasně červeného baretu na její hlavě Vittoria by samozřejmě nerozeznala, o koho se jedná. „To je Rocher. Uvítání na červeném koberci.“
Langdon udeřil pěstí do zábradlí balkonu. „Někdo by je měl varovat!“ Obrátil se k odchodu.
Vittoria ho chytla za ruku. „…
