„Zdá se, že jste o antihmotě už slyšel, pane Langdone.“ Vittoria si jej zkoumavě prohlížela, a její tmavá pleť kontrastovala s bílou laboratoří.
Langdon vzhlédl. Náhle si připadal hloupý. „Ano… něco málo.“
Přes rty jí přelétl slabý úsměv. „Díváte se na Star Trek?“ Langdon se začervenal. „No, mým studentům se to líbí…“ Zamračil se. „Není antihmota náhodou to, čím je poháněná Enterprise?“
Přikývla. „Dobrá science-fiction má své kořeny v dobré vědě.“
„Takže antihmota je skutečná!“ „Přírodní fakt. Všechno má svůj opak. Protony mají elektrony. Stejné je to s kvarky: up-kvarky a down-kvarky. Existuje kosmická symetrie na subatomární úrovni. Antihmota je jin a hmota je jang. Vyrovnává fyzikální rovnici.“ Langdon si vzpomněl na Galileovu víru v dualitu. „Od roku 1918,“ vykládala dál Vittoria, „vědci vědí, že při Velkém třesku vznikly dva druhy hmoty. Jedna hmota je ta, kterou vidíme zde na Zemi; z ní jsou vytvořeny skály, stromy, lidi. Druhá je jejím opakem – je totožná s tou první ve všem až na to, že její částice jsou opačně nabité.“
Kohler promluvil, jako by se právě vynořil z mlh. Jeho hlas zněl náhle nejistě. „Existují ale nesmírné překážky technického rázu, které znemožňují skutečné skladování antihmoty. Co třeba neutralizace?“
„Můj otec vyrobil vakuum s opačnou polaritou, aby pozitrony antihmoty dostal z urychlovače ještě dřív, než se stačily rozpadnout.“
Kohler se zamračil. „Ale vakuum by dostalo ven i hmotu. Neexistuje způsob, jak by se daly částice oddělit.“
„Použil magnetické pole. Hmota utvořila elektrický oblouk zakřivený doprava, antihmota doleva. Jsou opačně polarizované,“ připomněla.
V tom okamžiku se zdálo, že zeď Kohlerových pochybností už se začíná hroutit. Díval se na Vittorii v čirém úžasu, a náhle jej přepadl kašel. „Neuvě… řitelné,“ sípal a utíral si ústa, „ale přece jenom…“ Zdálo se, že jeho logika stále odolává. „Ale přestože vakuum fungoválo, tyhle kanystry jsou z hmoty. Antihmotu přece nelze skladovat v nádržích z hmoty. Antihmota by ihned reagovala s –“
„Vzorky se kanystrů nedotýkají,“ vysvětlila Vittoria, která zřejmě otázku očekávala. „Antihmota se v nich vznáší. Kanystrům říkáme pasti, protože antihmotu doslova vězní ve svém středu, kde se vznáší v bezpečné vzdálenosti od stěn i ode dna.“
„Vznáší? Ale jak?“
„Mezi dvěma protínajícími se magnetickými poli. Tady, podívejte se.“
Vittoria přešla na druhou stranu místnosti a vyštrachala tam jakýsi dost objemný elektronický přístroj. Podobalo se to dělu z kreslených grotesek – z hlavně dští paprsky, nahoře to má zaměřovač a dole změť drátů. Vittoria zaměřila hledáček na jeden z kanystrů, zaostřila, potom od přístroje poodstoupila a vybídla Kohlera, aby se podíval.
Kohler byl zřejmě na rozpacích. „Vy jste vyrobili viditelné množství?“
„Pět tisíc nanogramů,“ odvětila Vittoria. „Tekutá plazma obsahující miliony pozitronů.“
„Miliony? Ale zatím se přece nikomu nepodařilo zachytit víc než pár částic… ještě nikde.“
„Xenon,“ podotkla Vittoria suše. „Otec urychlil paprsek částic pomocí xenonu a elektrony tím odstranil. Podrobnosti celého postupu udržoval v tajnosti, ale soudím, že do urychlovače se při tom současně vstřikovaly holé elektrony.“
Langdon cítil, že je úplně mimo, a pochyboval, zda jejich rozhovor vůbec ještě probíhá v angličtině.
Kohler se zarazil a vrásky se mu ještě prohloubily. Náhle prudce vydechl a klesl, jako kdyby ho právě zasáhla kulka. „Technicky vzato by jich pak zbylo…“
Vittoria přikývla. „Ano. Spousta.“
Kohler se znovu vrátil pohledem ke kanystru před sebou. Váhavě se na vozíku nadzdvihl, přiložil oko k přístroji a hleděl dovnitř. Díval se dlouho, beze slova. Když se konečně posadil, čelo měl zbrocené potem. Vrásky ve tváři zmizely. Nakonec zašeptal: „Můj Bože, opravdu jste to dokázali.“
Vittoria přikývla. „Můj otec to dokázal.“
„Já… já nevím, co bych řekl.“
Vittoria se otočila k Langdonovi. „Chcete se taky podívat?“ Langdon tedy šel, aniž věděl, co vlastně má očekávat. Zblízka vypadal kanystr prázdný. Ať už bylo …
