Andělé a démoni (Dan Brown)

„Mi scusi! Promiňte!“ Přátelský hlas vycházející z Vittoriiných úst osvítil náměstí jako pochodeň.

Langdon s napětím sledoval, jak se postavy v pelerínách náhle zastavily a začaly se otáčet. Vittoria spěchala k nim a spíš ještě zrychlila krok, že se s nimi musela téměř srazit. Neměly by čas nijak zareagovat. Langdon si uvědomil, že se i jeho vlastní nohy zarazily. Zezadu viděl, že Vittoria drží v napřažené ruce pistoli. Potom zahlédl přes její rameno tvář jedné z těch osob, nyní osvětlenou pouliční lampou. V panice vyrazil dopředu. „Vittorie, ne!“

Vittoria však byla zřejmě naprogramovaná s předstihem na zlomek vteřiny. Pohybem stejně rychlým jako nenuceným zkřížila ruce na prsou jako žena krčící se v nočním chladu, a pistole v nich rázem zmizela. Langdon ji klopýtavé dohnal, až téměř vrazil do obou žen stojících před ní.

„Buona sera. Dobrý večer,“ vylétlo z Vittorie hlasem, v němž bylo znát omluvu.

Langdon vydechl úlevou. Stály před nimi dvě postarší ženy, které se na ně kabonily zpod svých šátků. Jedna byla tak stará, že sotva stála na nohou. Druhá ji podpírala. Každá svírala v rukou růženec. Zdálo se, že jsou z náhlého vyrušení celé zmatené.

Vittoria se usmívala, i když na ní bylo znát, že je otřesená. „Dov'e la chiesa Santa Maria della Vittoria? Kde je kostel –“

Obě kývly hlavou k mohutné siluetě budovy v ulici, odkud přicházely. „E la.“

„Grazie,“ poděkoval Langdon, který položil Vittorii ruce na ramena a jemně ji zadržel. Sotva se vzpamatoval ze šoku, že nechybělo mnoho a byli by zaútočili na dvě staré ženy.

„Non sipuh entrare,“ varovala je jedna z nich. „E chiusa temprano.“

„Předčasně zavřený?“ Vittoria byla zřejmě překvapená. „Perché?“

Obě jí to začaly vysvětlovat. Z tónu bylo znát, že jsou rozzlobené. Langdon jejich italskému reptání rozuměl jen zčásti. Obě ženy byly zřejmě ještě před čtvrthodinou v kostele a modlily se tam k Bohu, aby pomohl Vatikánu v jeho dnešní těžké chvíli, když tu se objevil nějaký muž a řekl jim, že se kostel dnes zavírá dřív než obvykle.

„Hanno conosciuto il uomo?“ ptala se Vittoria s napětím v hlase. „Znaly jste toho muže?“

Ženy zavrtěly hlavou. Byl to prý nějaký straniere crudo, hrubý cizinec, vykládaly, a násilím nutil každého, kdo byl uvnitř, aby odešel, dokonce i mladého kněze a kostelníka, kteří ho varovali, že na něj zavolají policii. Jenom se ale smál a vykládal jim, že policie se stejně dostaví i s kamerami.

S kamerami? Langdonovi to přišlo divné.

Ženy ještě hněvivě dodaly, že ten muž byl nějaký bar-árabo, a šly po svých.

„Bar-árabo?“ ptal se Langdon Vittorie. „Barbar, či co to má být?“

Na Vittorii bylo znát náhlé napětí. „Ne tak úplně. Bar-árabo je posměšná slovní hříčka. Znamená prostě Árabo… Arab.“

Langdona zamrazilo a ohlédl se po siluetě kostela. Zahlédl přitom, jako kdyby se v barevných sklech kostelních oken nějak zablesklo. Celé jeho tělo se zachvělo hrůzou.

Nic netušící Vittoria sáhla po svém mobilním telefonu a stiskla tlačítko automatické volby. „Upozorním Olivettiho.“

Neschopen slova Langdon sáhl před sebe a dotkl se její paže. Třesoucí se rukou ukázal na kostel.

Vittoria zalapala po dechu.

Jako uhrančivé oči zářily barevnými skly oken plameny uvnitř chrámu.

Langdon s Vittorií chvátali k hlavnímu vchodu do kostela Santa Maria della Vittoria, kde zjistili, že dřevěné dveře jsou uzamčené. Vittoria vypálila z Olivettiho zbraně tři rány do starého zámku, který se rozpadl.

Chrám neměl žádnou předsíň, a tak když otevřeli hlavní dveře, odhalil se před jejich zraky rázem celý vnitřek svatyně. Pohled, který se jim naskytl, byl tak nečekaný, tak bizarní, že Langdon musel zavřít oči a potom je znovu otevřít, aby to všechno dokázal vůbec vnímat.

Chrám byl postaven ve slohu překypujícího baroka… oltáře a stěny samé zlato. Uprostřed hlavní lodi, rovnou pod kupolí byla do výšky naskládaná hromada dřevěných kostelních lavic, které byly nyní v plamenech jako nějaká slavnostní pohřební hranice. Šlehaly vysoko, až do chrámové kupole. Teprve když se Langdon podíval za nimi vzhůru, jako dravý pták na něho padla skutečná hrůznost celé té scény.

Vysoko nad hlavou, z levé a pravé strany stropu, visela dolů dvě lana sloužící při bohoslužbě k rozhoupání kadidelnice. Ta ale teď na lanech nevisela. Lana také nikdo nerozhoupával. Použili jich k jinému účelu…

Na lanech visela připoutaná lidská bytost. Nahý muž. Každé zápěstí měl přivázané k jednomu lanu; paže široce rozpažené, jako by byly přibité na neviditelném kříži vznášejícím se v tomto chrámu Páně.

Langdon se díval vzhůru neschopen pohybu. Čekala jej však ještě další, konečná ohavnost. Starý muž visící tam nahoře byl živý! Zdvihl hlavu. Pár vyděšených očí shlížel dolů v němé prosbě o pomoc. Na prsou měl vypálené znamení. Byl ocejchovaný ohněm. Langdon sice na symbol dobře neviděl, ale tušil, jaký asi bude. Když se plameny přiblížily a začaly mu olizovat nohy, muž vykřikl bolestí a celé tělo se začalo zmítat.

Jako zachvácen nějakou neznámou silou se Langdon náhle rozeběhl hlavní lodí směrem k ohni. Jak se k němu blížil, vdechoval vzduch plný kouře. Když byl asi tři metry od plamenů, narazil na stěnu žhoucího vzduchu. S ožehnutou kůži na tváři se zarazil a zakrývaje si oči dopadl tvrdě naznak na mramorovou podlahu. Vrávoravě vstal a znovu jej to – s rukou před očima – hnalo dopředu.

Rázem se však přesvědčil, že to není možné. Žár byl příliš velký.

Vracel se zpátky a očima propátrával stěny chrámu. Těžký koberec, napadlo ho. Kdybych ho tak mohl smotal a… Jenže věděl, že koberec tady nenajde. Tohle je barokní kaple, Roberte, to není nějaký zatracený německý zámek! Přemýšlej! Přemohl se a znovu se podíval na visícího kardinála.

Vysoko nahoře v kupoli vířily kouř a plameny. Lana, na nichž muž visel, směřovala od jeho paží nahoru ke stropu, kde procházela kladkou a klesala dolů po každé straně chrámové lodi, kde byla na zdi zakotvena v kovové úchytce. Langdon si jednu úchytku prohlížel; byla hodně vysoko, kdyby se k ní však dostal, dalo by se jedno z lan uvolnit, napětí mezi nimi by povolilo a muž by se zhoupl dál od plamenů.

V náhlém vzedmutí plameny vyšlehly výš a Langdon zaslechl shora pronikavý skřek. Na mužových nohou začaly naskakovat puchýře. Kardinál byl doslova opékán zaživa. Langdon upřel oči na úchytku.

V hlavní lodi vzadu se Vittoria opírala o kostelní lavici a snažila se přimět k soustředění. Pohled vzhůru ji děsil a snažila se tam nedívat. Dělej něco! Divila se, kde ten Olivetti vězí. Viděl toho Hassassina? Chytil ho? Kde jsou teď?

Vyběhla dopředu na pomoc Langdonovi, náhle se však zarazila, když zaslechla zvláštní zvuk.

Praskot ohně sice v tom okamžiku zrovna zesílil, ozývalo se však ještě něco dalšího, nového. Kovové drnčení. Někde blízko. Zdálo se, že to vychází z poslední řady kostelních lavic, někde vlevo. Bylo to silné rachocení, jako by zvonil telefon, avšak ostřejší, tvrdší. Sevřela pistoli pevněji v ruce a procházela podél lavic. Zvuk zesílil. Neustálá vibrace.

Když se blížila ke konci řady, zdálo se jí, že zvuk přichází z podlahy hned za rohem poslední řady kostelních lavic. Když postupovala vpřed s pistolí v natažené pravičce, uvědomila si, že něco drží také v levé ruce. Mobilní telefon. V panice zapomněla, že jej venku použila k zavolání veliteli… načež jeho mobil začal neslyšně vibračně vyzvánět, aby ho varoval. Vittoria přiložila telefon k uchu – pořád ještě zvonil. Olivetti ho vůbec nezvedl! S rostoucím strachem si náhle uvědomila, co je zdrojem toho podivného zvuku. Vykročila dopředu a celá se při tom třásla.

S pocitem, že celý kostel se pod ní propadá, zírala na bezvládné tělo ležící na podlaze. Nikde nebyla ani stopa po krvi. Na kůži nezůstaly žádné známky násilí. Děsivá byla pouze poloha Olivettiho hlavy… zvrácené dozadu a otočené o sto osmdesát stupňů. Vittorii se vybavil obraz znetvořeného těla jejího otce.

Mobilní telefon ležel u velitelova opasku na podlaze a stále drnčel do chladného mramoru. Vittoria vypnula svůj mobil a vyzvánění umlklo. V nastalém tichu uslyšela Vittoria nový zvuk. Těsně za ní někdo ve tmě dýchal.

S namířenou pistolí zkusila rychlou otočku, ale věděla, že už je pozdě. Od temene hlavy až k chodidlům ji zaplavil proud horka – když ji zabijákův loket udeřil vší silou zezadu do šíje.

„A teď jste moje,“ ozval se hlas.

Pak všechno zahalila černá temnota.