Nějaká zpráva od Olivettiho?“ ptal se očividně vyčerpaný il camerlegno, když jej Rocher provázel ze Sixtinské kaple zpět do papežské kanceláře.
„Ne, signore. Obávám se nejhoršího.“
Když došli ke kanceláři, camerlegno se obrátil k Rocherovi a ustaraným hlasem mu sdělil: „Pane kapitáne, dnes večer už nemohu udělat víc. Obávám se, že už jsem toho udělal až moc. Půjdu teď k sobě do kanceláře a budu se modlit. Nepřeji si být rušen. Ostatní je v rukou Božích.“
„Ano, signore.“
„Je už nejvyšší čas, kapitáne. Najděte ten kanystr.“
„Pokračujeme v pátrání.“ Rocher zaváhal. „Ta zbraň je zřejmě příliš dobře ukrytá.“
Camerlegno sebou trhl, jako by nesnesl takové pomyšlení. „Ano. Přesně v jedenáct patnáct, nebude-li hrozba do té doby odstraněna, proveďte evakuaci kardinálů. Odpovídáte mi za jejich bezpečnost. Prosím vás jenom o jedno. Vynasnažte se, aby ti muži odtud odcházeli se vší důstojností. Ať vyjdou na Svatopetrské náměstí a postaví se tam bok po boku s celým světem. Nechci, aby poslední pohled na tento chrám ukazoval vystrašené staré muže kradmo opouštějící zadní vchod.“
„Plně chápu, signore. A vy? Mám ve čtvrt na dvanáct přijít i pro vás?“
„To nebude zapotřebí.“
„Signore?!“
„Vnitřní hlas mi řekne, kdy mám odejít.“
Rocher si kladl otázku, zda náhodou nemá v úmyslu zahynout spolu s potápějící se lodí.
Camerlegno otevřel dveře do papežské pracovny a vstoupil. „Vlastně…“ otočil se, „ještě něco.“
„Signore?“
„Mám pocit, že je tady dnes večer nějak chladno. Celý se třesu.“
„Elektrické topení je vypnuté. Dovolte, abych zapálil v krbu.“
Camerlegno se unaveně usmál. „Děkuji. Mnohokrát děkuji.“
Rocher opouštěl papežovu pracovnu, kde zanechal camerlegna v modlitbách, vkleče ve světle krbu před drobnou soškou Panny Marie. Byl to chmurný pohled. Černý stín klečící v záři plápolajících plamenů. Když procházel vestibulem spatřil gardistu, který mu běžel vstříc. I ve slabém světle svíček poznal Rocher poručíka Chartranda. Mladého, nezkušeného a agilního.
„Pane kapitáne,“ volal Chartrand s mobilním telefonem v ruce. „Zdá se, že camerlegnův projev zapůsobil. Někdo tvrdí, že má informaci, která by nám mohla pomoct. Volá na jednu z vatikánských soukromých linek. Nemám ponětí, kde to číslo vzal.“
Rocher se zastavil. „A co říká?“
„Chce mluvit jenom s velícím důstojníkem.“
„A už se Olivetti ozval?“
„Ne, pane.“
Rocher si mobil vzal. „Tady kapitán Rocher. Já jsem zde velícím důstojníkem.“
„Rochere,“ pravil hlas, „nejprve vám vysvětlím, kdo jsem. Potom vám povím, co byste měl nejdříve udělat.“
Když volající domluvil a zavěsil, Rocher stál nadobro ohromený. Teď už věděl, od koho přijímal rozkazy.
Po návratu do kanceláře se Sylvie Baudeloqueová spěšně snažila zaznamenat všechny dotazy na licenční podmínky, které se hrnuly na Kohlerův záznamník. Když na ředitelově psacím stole začal zvonit jeho soukromý telefon, Sylvie nadskočila. Tohle číslo přece nikdo nezná. Zvedla sluchátko.
„Prosím?“
„Paní Baudeloqueová? Tady ředitel Kohler. Spojte se s mým pilotem. Potřebuji, aby byl můj tryskáč během pěti minut připraven ke startu.“
Robert Langdon neměl tušení, kde byl, ani jak dlouho byl v bezvědomí, když otevřel oči a uvědomil si, že se dívá na vnitřní stranu barokní, freskami ozdobené kupole. Nad hlavou mu kroužily cáry kouře. Něco měl na ústech. Kyslíková maska. Sundal si ji. Něco tady odporně páchlo – jako po spáleném mase.
Svíjel se třeskutou bolestí v hlavě. Pokusil se posadit. Vedle něho klečel muž v bílém.
„Riposati!“ pravil a pomohl Langdonovi položit se znovu na záda. „Soňo il paramedico. Uklidněte se. Jsem zdravotník.“
Langdon neprotestoval; hlava se mu točila jako kouř nahoře nad ní. Co se to sakra stalo? Hlavou se mu honily zmatené pocity paniky, jejíž příčinu nedokázal odhalit.
„Sorcio salvatore,“ promluvil k němu ošetřovatel. „Myš… zachránce.“
Langdon si připadal ještě zmatenější. Myš zachránce?
Muž ukázal na hodinky s Mickey Mousem na Langdonově zápěstí. Langdonovi začalo svítat. Vzpomněl si, že hodinky nařídil n…
