Přestože věděl, že nezbývá mnoho času, camerlegno Carlo Ventresca kráčel zvolna. Potřeboval pro sebe trochu času, aby si srovnal myšlenky, než modlitbou zahájí konkláve. Odehrávalo se toho až příliš mnoho. Cestou spoře osvětleným severním křídlem cítil plnou tíhu událostí, jimiž bylo posledních patnáct dní naplněno.
Svaté povinnosti, které mu byly svěřeny, plnil do písmene.
Jak to vyplývalo z vatikánské tradice, po papežově úmrtí camerlegno osobně potvrdil smrt přiložením prstů k papežově krční tepně, nasloucháním, neozve-li se dech, a potom trojím vyslovením papežova jména. Pitvu vatikánský zákon zapovídal. Camerlegno potom zapečetil papežovu ložnici, zničil matrici na zhotovování plomb, a zařídil přípravu pohřbu. Potom zahájil přípravu konkláve.
Konkláve. Poslední překážka, pomyslel si. Šlo o jednu z nejstarších tradic v křesťanství vůbec. V současnosti je často předmětem kritiky jako spíš fraška než volba, protože výsledek konkláve je obvykle znám ještě dřív, než vůbec začne. Camerlegnovi však bylo jasné, že tento názor vyplývá z nepochopení. U konkláve nejde o volbu. Jde o dávný, mystický obřad předání moci. Tato tradice je věc nadčasová s celým tím utajením, se skládanými lístky, spalováním lístků, míšením starých chemikálií, kouřovými signály.
Když camerlegno procházel lodžiemi Řehoře XIII., uvažoval o tom, zachvátila-li kardinála Mortatiho panika. Určitě už si musel všimnout, že všichni preferiti chybějí. Bez nich by se volba táhla celou noc. Camerlegno si byl přitom jistý, že jmenování Mortatiho Velkým elektorem bylo správné. Ten člověk nebyl vůbec úzkoprsý a se svými názory se nijak neskrýval. Dnes večer bude konkláve potřebovat vůdce víc než kdy jindy.
Když camerlegno došel k hornímu konci Královského schodiště, měl pocit, jako by se ocitl na okraji propasti. Až sem doléhal hluk zezdola, ze Sixtinské kaple – neklidný hovor sto šedesáti pěti kardinálů.
Stojedenašedesáti, opravil se.
Na okamžik měl camerlegno pocit, že padá, že se doslova řítí do pekel – lidé naříkali, obklopilo jej moře plamenů, z nebes padaly kameny a krev.
Potom ticho.
Když se chlapec probudil, byl v nebi. Všechno kolem něj bylo bílé. Světlo čistě zářilo a přímo oslepovalo. Někdo by sice mohl říct, že desetileté dítě nemůže mít představu o tom, co je nebe, mladý Carlo Ventresca to však věděl velmi dobře. Právě teď byl v nebi. Kde jinde by také mohl být? Během pouhých deseti let života na zemi už se Carlo naučil vnímat Boží majestát – burácení varhan, vysoké kupole, zpěvy, barevná chrámová okna, lesknoucí se bronz a zlato. Carlova matka, Marie, s ním chodila na mši každý den. V kostele se Carlo cítil doma.
„Proč chodíme na mši každý den?“ ptal se, aniž by mu to ovšem vadilo.
„Protože tak jsem to Pánubohu slíbila,“ odpověděla. „A slib daný Bohu je nejdůležitější ze všech. Nikdy nesmíš nesplnit to, čím ses Bohu zavázal.“
Carlo ji ujistil, že nikdy neporuší to, co Bohu slíbil. Svou matku miloval víc než cokoli jiného na světě. Jako svého anděla strážného. Někdy jí říkal Maria benedetta – požehnaná Maria, což se jí ale vůbec nelíbilo. Klečel vedle ní, když se modlila, vdechoval sladkou vůni jejího těla a naslouchal jejímu tichému přeříkávání růžence. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné… nyní i v hodině smrti naší.
„Kde je můj otec?“ ptával se Carlo, i když věděl, že zemřel ještě dřív, než se on sám narodil.
„Bůh je nyní tvůj otec,“ odpovídala mu na to vždycky. „Jsi dítětem církve.“
Carlo to slyšel rád.
„Kdykoli ti bude úzko,“ říkala mu, „vzpomeň si, že nyní je tvým otcem Bůh. Navždy bude nad tebou bdít a ochraňovat tě. Bůh s tebou něco velkého zamýšlí, Carlo.“ Chlapec věděl, že má pravdu. Už tehdy cítil Boha ve vlastní krvi.
Krev…
Krev dštící z oblaků!
Ticho. Potom nebe.
Jeho nebe, jak Carlo zjistil, když zářící světla pohasla, byla ve skutečnosti jednotka intenzivní péče v nemocnici Santa Chiara u Palerma. Carlo byl jediný, kdo přežil výbuch bomby nastražené teroristy. Exploze zničila kapli, v níž byl Carlo se svou ma…
