Posvátné vatikánské krypty se nacházejí pod podlahou hlavní lodi Svatopetrské baziliky. Jsou v nich pohřbíváni zesnulí papežové.
Vittoria sestoupila po točitých schodech a ocitla se v kryptě. Temná chodba jí připomněla velký částicový urychlovač v CERNu – temný a studený. Osvětlená pouze kapesními svítilnami vojáků Švýcarské gardy působila chodba neskutečným dojmem. Z obou stran byly ve zdech hluboké výklenky. Úplně vzadu, kam sotva dosáhlo světlo, se rýsovaly obrysy mohutných sarkofágů.
Po celém těle cítila ledový chlad. Je tu zima, říkala si, ale věděla, že je to jen částečné vysvětlení. Měla pocit, že je někdo hlídá – nikoli kdosi z masa a kostí, nýbrž duchové sídlící v temnotě. Na víku každého sarkofágu se skvěla socha příslušného papeže, v životní velikosti a v plném papežském ornátu, ležící jako v okamžiku smrti s rukama zkříženýma na prsou. Zdálo se, jako by z každého hrobu vystupovalo papežovo tělo, usilující vymanit se z posmrtného vězení a odhodit mramorový krunýř tížící tělo. Jako v nějakém strašidelném tanci smrti se v klouzavých paprscích svítilen vynořovaly a zase mizely siluety papežů.
Celá skupina zmlkla, a Vittoria nebyla s to posoudit, zda to je z úcty nebo z bázně. Sama cítila obojí. Camerlegno kráčel s očima zavřenýma, jako kdyby znal každou píď cesty zpaměti. Vittoria měla dojem, že tuto podivnou procházku absolvoval od papežovy smrti už několikrát… možná proto, aby se u jeho hrobu modlil o radu a o pomoc.
Pod biskupovým poručnictvím jsem pracoval řadu let. Byl jako můj otec, vzpomněla si Vittoria na camerlegnova slova. Camerlegno tenkrát hovořil o kardinálovi, který ho „zachránil“. Teď tedy pochopila konec pohádky. Kardinál, který vzal camerlegna pod ochranná křídla, se později stal papežem a ze svého chráněnce udělal komořího.
To vysvětluje mnohé, svitlo Vittorii. Odjakživa dokázala velmi přesně zachytit vnitřní pocity jiných lidí, ale pokud šlo o camerlegna, něco jí celý den nedalo pokoje. Od okamžiku, kdy se s ním setkala poprvé, cítila, že jeho stísněnost je hlubší a osobnější, než by se dalo vysvětlit těžkou krizí, před níž z titulu své funkce nyní stál. Za jeho zbožným klidem cítila duši mučenou osobními démony. Teď věděla, že její instinkt se nemýlil. Camerlegno, který čelil nejstrašnější hrozbě, jakou kdy Vatikán poznal, se ocitl bez svého rádce a přítele… odkázán jen sám na sebe.
Vojáci nyní zpomalili, jako kdyby si nebyli jistí, kde v té temnotě leží pohřben nedávno zemřelý papež. Camerlegno však pokračoval bez zaváhání a zastavil se až před mramorovou hrobkou, která se leskla zářivěji než ostatní. I zde ležela na víku socha zesnulého papeže. Když Vittoria spatřila jeho tvář, kterou znala z televize, zachvěla se strachy. Co to děláme?
„Vím, že nemáme moc času. Přesto prosím, abychom věnovali chviličku modlitbě,“ požádal camerlegno.
Vojáci stáli se skloněnými hlavami. Vittoria učinila totéž, a v tichu slyšela, jak jí tluče srdce. Camerlegno poklekl k sarkofágu a italsky se modlil. Když Vittoria zaslechla jeho slova, zmocnil sejí neočekávaný příval žalu… plakala nad ztrátou vlastního poručníka a rádce… svého vlastního svatého otce. Camerlegnova slova se hodila stejně pro papeže jako pro jejího milovaného tatínka.
„Otče, rádce, příteli.“ Camerlegnův hlas se chmurně odrážel od temných stěn. „Poučil jsi mě, když jsem byl mladý, že hlas v mém srdci je hlasem Božím. Řekls mi, že tento hlas musím následovat, i když mne povede do míst plných strasti. Ten hlas nyní ke mně mluví a klade na mě břemeno, které je nad mé síly. Posil mě. Prosím o tvou shovívavost. Cokoli dělám, dělám ve jménu všeho, v co věříš i ty. Amen.“
„Amen,“ zašeptali vojáci.
Amen, otče.
Vittoria si utřela slzy.
Camerlegno se pomalu zdvihl a odstoupil od hrobky. „Odsuňte víko.“
Vojáci váhali. „Signore“ osmělil se jeden z nich, „podle zákona podléháme vašemu velení.“ Zastavil se. „Uděláme, co nařídíte, ale…“
Camerlegno zřejmě pochopil, jaké myšlenky táhnou vojákovi hlavou. „Jednou vás poprosím o prominutí, že jsem vá…
