Schůzka se starou známou
Kvílení brzd. Protáhl jsem krok, snížil těžiště a odrazil se. Za patami jsem cítil pohybující se hmotu. Prásk. Okno výlohy mě udeřilo do pravé ruky , pootočilo a současně prasklo. Ošklivě zubatý kus skla rotující před obličejem, pád do hromady střepů a uzenin. Další exploze, zvuk bortícího se plechu, drásaného betonu, opětovné řinčení skla.
Opatrně jsem se postavil. Konzervativní tvídový kabát, za nějž jsem vyhodil nechutné peníze se změnil v napodobeninu indiánských třásňových plédů, hluboké škrábance vylepšily kožené boty od Chimatiho. Převrácený autobus, který si to před pár sekundami svištěl po chodníku, dopadl ještě hůř. A úplně špatně na tom byli lidé. Řidič zcela zmizel v chaotickém hlavolamu z bortící zóny karosérie a interiéru, přes kovovou vzpěru střechy se na mě dívaly vyděšené obličeje kluka a dívky. Asi patřili k sobě, oba byli učesáni v stejném undustry stylu, každé oko nalíčené jinou barvou, rty zdůrazněné do fialova. Napadlo mě, zda jsou jejich těla vmáčknuté do kovu čelní masky nebo cementu fasády. Kromě nich byli všichni mrtví nudní a uniformní, těla rozetřená nebo alespoň rozlámaná po délce patnácti metrů chodníku.
Teprve teď se začali sbíhat první lidé. Ještě byli vyděšení a zhrození, ale za chvíli se do grimas jejich tváří vetře dychtivost a radost z toho, že aspoň jednou budou svědky senzace. Vrátil jsem se z výkladní skříně na ulici. Někde za Harvardskou křižovatkou se ozvala první siréna, za chvíli se k ní připojil zbytek smečky. Pokusil jsem se protáhnout kolem zkřivené lampy a málem jsem vrazil do ženy. Stála bez hnutí, v obličeji směs šoku, zděšení, a ještě něčeho jiného. Byla vysoká, vyšší než já, dlouhé nakadeřené blond vlasy volně pohozené přes ramena. Límec ze sobolí kožešiny zdobily krvavé kapky, poničily i broskvově hnědý mejkap. Rozepnutým kožich odhaloval přiléhavé večerní šaty s černého elastického sametu. Rudá šerpa a brož stejné barvy zdůrazňovaly vosí pás a plná ňadra. Na divadlo nebo večírek bylo ještě brzy, ale na zahajovací párty výstavy právě tak akorát.
"Pokud se budete chtít upravit a vzpamatovat, měli bychom jít. Policisté si s námi budou chtít dlouho povídat. "
Už jsem myslel, že mě neslyšela, ale její tvář se nakonec probudila.
"Prosím? Ach tak. Děkuji."
Usmála se a vzala si kabelku, kterou upustila. Měla pevný, zároveň však tichý hlas.
"Přes křižovatku je bar, kde najdeme všechno potřebné, abychom zapomněli na tohle."
Kývl jsem rukou k skrumáži.
"Nechci zapomenout, ale na skleničku se nechám pozvat ráda."
Znovu se usmála. Rudé rty plné bezchybně bílých ostrých zubů. Tesáků. Zdálo se mi, že chvíli váhá.
"Krvácíte," řekla s lítostí.
Dlaň jsem měl černou krví.
"Pouze žilní krváceni, i když poměrně silné. Pokud si ho neobvážete, budete mít problémy."
Mluvila klidně a fakticky, jako někdo, kdo viděl podobné věci mnohokrát.
Potáhl jsem z doutníku, nechal kouř válet se chvíli po jazyku a potom ho spláchl douškem jantarové tekutiny. Chuťové pohárky nabuzené nahořklou vůní dýmu dokonale zprostředkovávaly jemnou ale zároveň plnou chuť koňaku. Melancholickou chuť, řekl bych.
"Jste labužník."
Nevšiml jsem si, kdy se vrátila z toalety. Dokonale upravená, zdálo se nemožné, že před pouhou chvílí byla svědkem drastické nehody. Snad jen - okamžik jsem si myslel, že si opomněla setřít krev z tváře, ale byl to klam.
"Labužník? Záleží na ročním období."
Nelhal jsem, nedávno jsem pil to nejlacinější pivo z továrních sudů a také jsem byl spokojen. Záleží na tom kde pijete a s kým.
Kývla na barmana.
Počkal jeden verš starého evergreenu linoucího se z neviditelných reprobeden a zeptal se: Co to bude?
Po pauze dodal: Madam.
Mlčela, pouze se něho dívala. Zbledl, jeho rty zfialověly. Odvrávoral a trhavě začal cosi připravovat pod pultem.
"Chodíte sem často?"
"Ne."
Usmála se. Viděl jsem její úsměv teprve podruhé, ale znal jsem ho. Jako by byla moje sestra, dlouholetá přítelkyně, matka. Znal jsem ho a fascinoval mě. Krátký úsměv odhalující nekon…
