Divný klient
17.7.1998
Vítejte v starém dobrém Old Heap City. Vlastně ani ne tak dobrém, jako starém. Mám dojem že my dva jsme se už někde potkali, ale jen tak pro pořádek, jmenuji se Mike M. Dexter.
Zapálil jsem si cigaretu a pokračoval ve studiu komplikovaného obrazce ze rzi a zčernalé barvy na dveřích. Ještě nedávno to byly ty nejmodernější (taky pěkně drahé) a svým technologickým způsobem nádherné pancéřové dveře. Exploze předimenzované časované nálože naneštěstí podstatně zkrátila jejich předpokládanou životnost. Avšak jen díky nim jsem mohl dál obšťastňovat svou přítomností toto ponuré město. Tlaková vlna odnesla pouze mé ušní bubínky.
Svět se na chvíli přebarvil na růžovo. To mě Cvok, můj subpersonální kompjůtr, upozorňoval, abych se vrátil ze světa ticha. Zasunul jsem si sondy do uší a zachytil tak poslední kovové zadunění. Někdo bušil na dveře. Bohužel jsem se dosud nedostal k tomu, abych nechal spravit interiér kanceláře a nainstaloval nové kamery. V poslední době jsem nechával věcem volný průběh. Možná až příliš. Volal jsem Freudovi, ale byl na jednom ze svých občasných feťáckých výletů a neměl čas pomoci kamarádovi. Není jen dobrý doktor, ale hlavně skvělý hráč pokeru. Pokud člověku neulehčí z deprese, ulehčí mu alespoň o pěkný balík. Slyšel jsem, že jeden z jeho pacientů, potom, co ho obral o patnáct tisíc dolarů, spáchal sebevraždu. Není nad to, hrát karty s psychiatrem. Odjistil jsem šesnáctiranný automat Tec -9, první náboj zasunul do komory a položil si zbraň do klína.
"Vstupte, je otevřeno."
Zohýbané panty zaskřípěly. Vešla žena - žralok. Přirozená blondýna, klasicky krásný, ostře řezaný obličej, dokonalá postava, u které si člověk nebyl jistý, kde končí příroda a začíná práce prvotřídního plastického chirurga. To vše v sexi obalu od nejrenomovanějších módních návrhářů.
"Valerie Hammondová," představila se.
Připomínala mi někoho, koho nemám rád.
"Co potřebujete?" Zeptal jsem se a nasadil úsměv číslo čtyři - používám ho v zoo na krokodýly.
Přehodila si nohu přes nohu. Sklouzl jsem pohledem po jejím stehně a snažil se najít nějakou chybičku. Marně.
"Jste na špatné adrese, madam. Nemohu si vás dovolit," zašklebil jsem se. Cítil jsem, že nese potíže, velké potíže. Nejraději bych ji vyhodil.
"Ale já si vás dovolit mohu, pane Dextere. Jste přece detektiv."
Nečekala odpověď a já mlčel.
"Chci vás najmout jako osobního strážce. Na dobu 3x24 hodin. Od dnešního dne, dvanácti nula nula."
Mrkl jsem se na hodinky. Do poledne zbývalo pět minut.
"Ochranu potřebujete vy?"
Zavrtěla hlavou.
"Dítě. Dvanáctiletá holčička, čeká venku."
"Nemám rád děti," odpověděl jsem.
"A navíc bych mohl ohrozit její mravní výchovu."
Poprvé odhodila svůj neutrální výraz a usmála se.
"Nemyslím. Nabízím 50 000 dolarů, pokud bude po třech dnech živá. "
"Půlku hned, zbytek za tři dny," kontroval jsem.
Trochu nervózně se podívala na hodinky, bylo za dvě minuty dvanáct.
"Souhlasím. Felixi, přiveď ji!" Štěkla do náramkového komunikátoru.
"Teď smlouvu."
Podal jsem jí arch namodralého papíru. Nechal jsem si ho vyrobit na objednávku podle vlastního receptu speciálně pro tyto příležitosti. Je drsnější než normální papír a inkoust se na něm přesto nerozpíjí. Byla dobře informovaná, nepřichystala si ani propisovačku, ani noblesní plnící pero. Vytáhla elegantní nožík s čepelí v sterilním plastikovém pouzdře, sundala kryt a bez jakéhokoliv útlocitu se řízla do předĺoktí. Zapálil jsem svíčku a podal jí pero s platinovou špičkou. Podržela hrot několik sekund v plameni, potom ho namočila do rány a začala psát.:
Já, Valerie Hamondová najímám Mika M. Dextera na dobu tří dnů jako osobního strážce pro B. Bakerovou. Odměna činí 25 000 dolarů hned, 25 000 (v případě, že B. Bakerová bude naživu) za tři dny.
Je výhodné, když lidé píší vlastní krví, jsou pak příjemně struční. Dveře zavrzaly, do pokoje vešel Felix s mou svěřenkyní. Byla jako vystřižená z reklamy na čokoládu. Zlaté vlnité vlasy, bezelstný obličejíček s roztomilým nosíke…
