Kapitola 93
Přijímání.
Hulohot Beckera zpozoroval okamžitě. To khaki sako se nedalo přehlédnout, zvlášť ne s tou krvavou skvrnou na boku. Teď se pohybovalo v záplavě černých šatů středovou uličkou. Nesmí vědět, že jsem tady. Hulohot se usmál. Je mrtvý.
Zakmital prsty s drobnými kovovými kontakty. Už se nemohl dočkat, až svému americkému protějšku sdělí dobrou zprávu. Už brzy, pomyslel si. Velmi brzy.
Hulohot se jako šelma postupující po větru přesunul do zadní části kostela. Teprve pak se začal přibližovat přímo středovou uličkou. Neměl už náladu sledovat Beckera v davu lidí vycházejících z katedrály. Jeho kořist vlezla sama do pasti a téhle šťastné náhody je třeba využít. Teď už Hulohot potřeboval jen příležitost, aby ho mohl potichu vyřídit. Zbraň s tím nejdražším tlumičem, jaký byl vůbec na trhu, vydávala pouze tichounké lupnutí. To bude v pořádku.
Když se Hulohot přibližoval k zádům v khaki saku, vůbec nevnímal tlumené mumlání těch, které míjel. Zástup věřících sice chápal jeho nedočkavost a touhu dosáhnout co nejdříve Božího požehnání, přesto tu však platila striktní pravidla - jedna fronta o dvou řadách.
Hulohot postupoval dál. Rychle se blížil k svému cíli. V kapse saka nahmátl revolver. Přišla jeho chvíle. Až dosud měl David Becker mimořádné štěstí. Není třeba dále pokoušet osud.
Ke khaki saku už mu zbývalo předběhnout pouhých deset lidí. Muž, který je měl na sobě, stál zády k němu s hlavou sklopenou. Hulohot si v duchu promítal chystanou vraždu. Bylo to naprosto jasné - přistoupí těsně k Beckerovi, zbraň bude držet nízko u pasu a tak, aby nebyla vidět, pak mu vpálí do zad dvě rány. Becker se zhroutí a on jej jako starostlivý přítel zachytí a usadí do lavice. Potom se rychle vydá k východu, jako by spěchal pro pomoc. V tom zmatku zmizí dřív, než někomu dojde, co se tu vlastně stalo.
Pět lidí. Čtyři. Tři.
Hulohot sevřel zbraň v kapse pevněji. Držel ji co nejníž. Vystřelí od boku směrem vzhůru tak, aby kulka zasáhla buď páteř, nebo plíce, a teprve pak vnikla do srdce. A i kdyby snad srdce minula, Becker zemře tak jako tak. Průstřel plic je smrtelné zranění. V lékařsky pokročilejších končinách by snad být nemusel, ale ve Španělsku rozhodně ano...
Ještě dva lidé... jeden. Konečně byl Hulohot na místě. Jako tanečník při dokonale nacvičené figuře se otočil vpravo. Položil ruku na rameno v khaki saku, namířil zbraň a... vystřelil. Ozvaly se dva dobře utlumené výstřely.
Tělo se okamžitě celé napjalo a kleslo. Hulohot zachytil svoji oběť v podpaží a jediným plynulým pohybem ji zasunul do lavice dřív, než se na zádech začaly šířit krvavé skvrny. Nejbližší kolemstojící se začali otáčet. Hulohotovi to bylo jedno - stejně bude za chviličku pryč.
Hmátl po prstech, z nichž už vyprchal život, aby stáhl prsten. Nikde nic. Přejel po nich znovu. Prsty byly holé jeden jako druhý. Hulohot muže prudce obrátil. Okamžitě ho zachvátila hrůza. Ta tvář nepatřila Davidu Beckerovi.
Rafael de la Maza, bankéř z předměstí Sevilly, zemřel prakticky okamžitě. V ruce stále ještě svíral padesát tisíc peset, které mu ten podivínský Američan nabídl za jeho laciné černé sako.
