Kapitola 12
David Becker byl sice na pohřby zvyklý, a pár mrtvých tedy za svůj život také viděl, ale tohle bylo přece jen něco jiného. Všichni ti mrtví na pohřbech byli upravení a leželi v honosných rakvích potažených smutečním flórem. Tohle tělo však bylo nahé, jako když přišlo na svět, a leželo na kovovém stole. Oči mrtvého dosud nenabyly onoho prázdného, skelného výrazu. Upřeně civěly do stropu a zračila se v nich děsivá směsice strachu a lítosti.
"Dónde están sus efectos?" zeptal se Becker plynnou kastilskou španělštinou. "Kde jsou jeho věci?"
"Allí," odvětil stručně poručík se zažloutlým chrupem. Ukázal na pult, kde bylo složeno oblečení a další osobní věci.
"Es todo? To je všechno?"
"Sí."
Becker požádal o krabici a poručík odkvačil, aby nějakou sehnal.
Sevillská márnice byla v sobotu večer pro kohokoli jiného uzavřená. Beckera sem mladý poručík pustil na přímý rozkaz vrchního velení místní policie. Vypadalo to, že ten Američan má známé hodně vysoko.
Becker si pozorně prohlédl hromádku šatstva. V jedné botě objevil zastrčený pas, peněženku a brýle. Ležela tu i menší sportovní taška, kterou policie vyzvedla v hotelu, kde mrtvý bydlel. Becker obdržel naprosto jasný pokyn - ničeho se nedotýkat, nic nečíst, prostě jen všechno přivézt. Všechno. Na nic nezapomenout.
Becker si tu nuznou hromádku znovu pohlédl a zamyšleně se zamračil. Co chce NSA s touhle veteší dělat?
Poručík přispěchal s nevelkou krabicí a Becker do ní začal skládat oblečení.
Policista šťouchl mrtvolu do nohy. "Quien es? Kdo je to?"
"Nemám ponětí."
"Vypadá jako Číňan."
Japonec, pomyslel si Becker.
"Chudák chlap. Infarkt, co?"
Becker v zamyšlení přikývl. "Tak mi to řekli."
Poručík si povzdechl a soucitně potřásl hlavou. "Sevillský slunce dovede být krutý. Dejte si na ně zítra pozor."
"Díky," odvětil Becker, "ale já se vracím domů."
Policista vytřeštil oči. "Vždyť jste teprve přijel!"
"Já vím, ale ti, co mi platí cestu, čekají na tyhle věci."
Vypadalo to, že se poručík urazil tak, jak to dovede jen pravý Španěl. "Chcete říct, že se ani neseznámíte se Sevillou?"
"Před pár lety jsem tu byl. Krásné město. Pobyl bych moc rád."
"Takže La Giraldu jste viděl?"
Becker přikývl. Na starobylou maurskou věž sice nikdy nevylezl, ale s čistým svědomím mohl říct, že ji viděl.
"A co Alcazar?"
Becker opět přikývl a zavzpomínal na večer, kdy slyšel Paka de Luciu hrát na kytaru flamenco pod hvězdnatým nebem na nádvoří pevnosti z patnáctého století. Mrzelo ho, že už se tehdy neznali se Susan.
"A pak je tu taky Kryštof Kolumbus," rozzářil se poručík. "Je pohřbený tady v katedrále."
Becker vzhlédl. "Vážně? Myslel jsem, že je pochovaný v Dominikánské republice."
"Ani náhodou! Kdo šíří tyhle fámy? Kolumbovo tělo je tady ve Španělsku. Neříkal jste, že jste chodil na vysokou?"
Becker pokrčil rameny. "Tak to jsem asi chyběl, když se tohle probíralo."
"Španělská církev je na jeho ostatky nesmírně hrdá."
Španělská církev. Becker dobře věděl, že tady ve Španělsku je církev jen jedna: římskokatolická. Katolicizmus tu znamenal víc než ve Vatikánu.
"Nemáme samozřejmě celé jeho tělo," dodal náhle poručík. "Solo el escroto."
Becker přestal balit a vytřeštil na policistu zrak. Solo el escroto? S vypětím všech sil potlačil úsměv. "Jen šourek?"
Poručík pyšně přikývl. "Ano. Když církev získá ostatky slavného člověka, posvětí je a jednotlivé relikvie rozmístí do různých katedrál, aby je mohli obdivovat všichni."
"A vy jste dostali..." Becker měl co dělat, aby se nerozchechtal nahlas.
"No jistě! To je hodně důležitá partie!" hájil poručík národní poklad. "Žádné žebro nebo prst jako v těch kostelích v Galicii! Vážně byste měl zůstat a prohlédnout si to."
Becker zdvořile přikývl. "Možná se tam zastavím cestou z města."
"Mala suerte." Policista vzdychl. "Smůla. Katedrála je až do jitřní mše zavřená."
"Tak třeba jindy." Becker se usmál a zdvihl krabici. "Už bych měl raději jít. Čeká na mě letadlo." Ještě se naposledy rozhlédl po místnosti.
"Chcete hodit na le…