15. dubna 1990 22:51
„Marisso,‘’ zavolal Tristan vzrušeně. „Už jsme navázali kontakt. Co kdybys vyšla na palubu?“ Marissa se posadila ve tmě. Přečkala bouři na bambusové rohoži ve skladišti. Nebyl to dobrý večer. Hodinu a půl za Aberdeenem, když obepluli jižní cíp ostrovu Lantan, vjeli náhle do prudké bouře. Za pár minut se už růžové nebe změnilo na černou, hrozivě vířící masu mraků. Drobné vlnky se změnily na téměř dvoumetrové vlny.
Nevolnost, kterou Marissa pociťovala na začátku, se rychle zhoršila na pořádnou mořskou nemoc. Protože na palubě to nešlo jinak vyřešit, musela se prostě držet zábradlí na zádi a zvracet do moře. Když přišel déšť, byla nucena se schovat ve špinavém úkrytu v podpalubí. Tristan s ní soucítil, ale moc toho pro ni udělat nemohl. Zůstal s ní dole, ale když si otevřel jednu krabici s jídlem a začal jíst, Marisse se z pohledu na jídlo udělalo zle. Hned poslala Tristana pryč.
Bouře jim také zpomalila plavbu. Kvůli prudkému nárazovému větru byli nuceni skasat velkou motýlovou plachtu, která džunku poháněla, než vypukla bouře. Kapitán zapnul motory a pouze udržoval kurs. Bentley vysvětlil, že chce ušetřit palivo. Přestože pak bouře ustala a plachtu znovu napjali, plavba už nebyla příjemná. Vítr téměř ustal a nad vodou se utvořila mlha hustá jako hrachová polévka. Několikrát se z ničeho nic ze tmy vynořily obrovské lodě s houkajícími sirénami, které všechny v malé džunce hrozně poděsily. Ale nakonec přece jen dopluli na místo a už půl hodiny se plavili sem a tam podél pobřeží. Po druhém boku lodi měli malé ostrůvky. Nejdřív Marissa se všemi ostatními pozorovala pobřeží a uvědomovala si, že si prohlíží území komunistické Číny. Ale po chvíli se zase vrátila do podpalubí, aby si na chvilku lehla. V té době už měla spíš pocit vyčerpání než mořské nemoci. „Tak pojď!“ zavolal Tristan. „Já vím, že ti bylo hrozně, ale kvůli tomuhle jsme sem přece přijeli.“
Marissa se vyškrábala na nohy. Chvilku se jí točila hlava.
„Máš ještě nějakou vodu?“ zeptala se. „To víš, že ano, holčičko,“ řekl Tristan. Podal jí láhev, kterou měl zastrčenou v zadní kapse kalhot. Když se Marissa napila, podala Tristanovi láhev a utřela si ústa hřbetem ruky. Pak se ho chytila za paži a společně vyšli na přední palubu, člun byl naprosto potmě. Nesvítilo ani jediné světlo. Kapitán sice nastartoval motory, ale na tak nízké otáčky, že jen podle vibrací paluby pod nohama Marissa poznala, že jsou v chodu.
Vůbec motory neslyšela, kromě momentu, kdy voda zakryla jejich výfuk a bylo slyšet tlumený bublavý zvuk. Marissa napínala zrak, ale sotva v mlze rozeznala pobřeží. Viděla temné siluety vrcholků stromů proti obloze. Bylo zřejmé, že kapitán Fa-Chuang je napjatý, přesně tak jako dva muži, tvořící jeho posádku. Tohle byla nejnebezpečnější část celého podniku, nejen proto, že by je mohli objevit, ale také kvůli mělčinám. Nikdo nemluvil. Byli tak blízko pobřeží, že Marissa slyšela hlasy živočichů, žijících v bažinách. Jediným zvukem bylo pleskání vln o bok lodi, až pak si Marissa všimla pískotu komárů. Náhle se mezi stíny stromů objevil zřetelný záblesk světla. Dvakrát se v rychlém sledu opakoval. Kapitán okamžitě vypnul motory, bleskl světlem směrem ke stromům a pokynul rukou muži na přídi. O chvilku později se ozvalo tlumené šplouchnutí kotvy, spouštěné ke dnu. Kapitán se se svými námořníky potichu domlouval a člun se zatím pomalu otáčel, takže mířil přídí přímo od pobřeží. Jeden z mužů na chvilku zmizel v podpalubí. Za chvilku se objevil a měl přes rameno nábojový pás a v ruce držel automatickou pušku AK 47. V dálce se ozval hlas nějakého exotického ptáka a zahalil celou scénu podivným kouzlem. „Bojí se pirátů,“ zašeptal Bentley Marisse a Tristanovi. „Oni tu jsou ještě piráti?“ zašeptala Marissa. „Na Perlové řece vždycky piráti byli,“ zašeptal zase Bentley. „Vždycky byli a vždycky budou.“ Uběhlo asi pět minut, během nichž rušilo ticho jen bzučení komárů a pleskání vln.
Pak se z mlhy vynořil malý dřevěný člun se dvěma postavami.
Jeden z n…
