19. března 1990 7:40
Marissa se náhle zastavila uprostřed elegantního orientálního koberce, který vévodil velké ložnici. Byla na cestě do vestavěné šatny, aby si odtud přinesla šaty, které si už večer předtím vybrala. V masívní francouzské skříňce, jejíž dveře byly podepřené knihami, aby držely otevřené, hrála televize.
Skříňka stála u zdi naproti obrovské posteli. Televize byla naladěna na „Dobré ráno, Ameriko“. Charlie Gibson právě žertoval se Spencerem Christianem o jarním tréninku baseballu.
Slabé zimní slunce se do místnosti prodíralo napůl roztaženými záclonami. Taffy Dvě, Marissin a Robertův kokršpaněl, kňučel, aby ho pustili ven. „Co jsi říkal?“ zavolala Marissa na svého manžela, který byl právě v koupelně. Slyšela, jak teče sprcha.
„Řekl jsem, že dneska ráno nechci jít na tu zatracenou ženskou kliniku,“ zakřičel. Jeho obličej byl napůl pokrytý holicím krémem, když se objevil v pootevřených dveřích. Robert trochu ztlumil hlas, jen aby přehlušil televizi: „Necítím se na to; abych dneska ráno dával vzorek spermatu. Prostě ne, no. Dneska ne.“ Pokrčil rameny a zase zmizel zpátky v koupelně. Marissa se asi minutu ani nepohnula. Pak si prohrábla rukou vlasy a snažila se ovládnout. V uších jí hučela krev, když si znovu připomněla, jak samozřejmě Robert odmítl jít na kliniku. Jak jen může z toho takhle vycouvat v poslední minutě. Všimla si rádia s budíkem, které je před půl hodinou vzbudilo, a ucítila neodolatelné nutkání dojít k nočnímu stolku, vyrvat šňůru rádia ze zásuvky a rozbít to celé o krb, jaký měla vztek. Ale přemohla se. Z koupelny slyšela, jak se dveře sprchy otevřely a zase zavřely. Šumění padající vody se změnilo, jak Robert vlezl pod sprchu. „To se mi snad jenom zdá,“ zamumlala Marissa. Rázně došla ke koupelně a otevřela dveře dokořán, až práskly. Pes šel za ní až na práh. Pára už se valila horem ze sprchového koutu. Robert se rád sprchoval v hodně horké vodě.
Marissa viděla nahé atletické tělo svého muže skrz kouřové sklo sprchového koutu. „Zopakuj mi to ještě jednou,“ zavolala Marissa na Roberta. „Myslím, že jsem ti špatně rozuměla.“
„Je to jednoduchý,“ řekl. „Dneska ráno na kliniku nejdu. Necítím se na to. Nejsem žádnej dodavatel spermií.“ Navzdory všem nepříjemnostem, které přinesla léčba neplodnosti, Marissa neočekávala podobnou reakci. Sotva se udržela, aby nekopla do dveří sprchového koutu, kde se Robert myl. Pes, který cítil její duševní rozpoložení, zalezl pod postel. Konečně Robert zavřel vodu a vyšel ze sprchy. Kapky vody stékaly po jeho svalnatém těle. Přestože jeho práce byla časově dost náročná, třikrát nebo čtyřikrát týdně si přece jen udělal čas na cvičení. Ale v téhle chvíli Marissu rozčilovala i jeho štíhlost. Byla si nepříjemně vědoma těch pěti kil navíc, které nabrala během léčení.
Vypadalo to, že je Robert překvapen, když ji tam vidí stát.
„Opravdu mi chceš říct, že dneska ráno se mnou nepůjdeš dávat vzorek spermatu?“ zeptala se, když si byla jista, že ji Robert vnímá. „To nepůjdu,“ řekl Robert. „Chtěl jsem ti to říct už včera večer, ale bolela tě hlava. Nic zvláštního, poslední dobou tě pořád bolí hlava nebo žaludek nebo něco. Tak jsem ti nechtěl ještě dělat nepříjemnosti. Ale teď ti to říkám. Můžou přece rozmrazit nějaké sperma od minule. Řekli mi, že ho část zmrazili. Tak ať ho tedy použijou.“
„Po tom všem, co jsem prodělala, ty ani nepůjdeš se mnou na kliniku, abys neztratil ani pět minut ze svého vzácného času?“
„Hele, Marisso,“ řekl Robert a utíral se. „Oba dobře víme, že jde o víc než o pět minut.“ Marissa začala být víc znechucena Robertem než svou vlastní neplodností. „To já jsem musela obětovat svůj důležitý čas,“ vybuchla. „A jsem to já, kdo je nacpanej hormonama. To víš, že mě bolí hlava, když jsem stále pod vlivem hormonů. A podívej, celé ruce a nohy mám rozpíchané.“ Marissa ukázala to množství moďřin. „Už jsem je viděl,“ řekl Robert, aniž by se podíval. „To jsem byla já, kdo musel prodělat celkovou anestezii a laparoskopii a biopsii vaječníků,“ křičela Marissa…
