1
Zpočátku to byla zábava.
Oba, Křis Ironside i já jsme byli svobodní, oba staří třicet a jeden rok, oba meteorologové, oba z povolání vykladači globální cirkulace atmosféry, televizní a rozhlasoví „obchodníci s deštěm a mraky". Oba jsme bez velkého vzrušení zjistili, že se naše řádné dovolené částečně překrývají.
Oba jsme byli zaměstnaní v Meteorologickém středisku Britské televizní a rozhlasové korporace a střídali se s dalšími kolegy v prorokování horšího či lepšího počasí pro celý národ. Naše obecně známé hlasy a usměvavé či zachmuřené tváře pronikaly od snídaně do půlnoci do milionů domácností a oba nás lidé poznávali, ať jsme šli kam jsme šli.
Krisovi to dělalo dobře, mně zpočátku taky, ale už dávno mě to bavit přestalo. Když mne všude poznávali, už mě to netěšilo, naopak, někdy to bylo vysloveně nepříjemné.
„Nejste vy..."
„ Už to tak bude."
Jezdíval jsem na dovolenou do zemí, kde mne nikdo neznal. Týden v Řecku. Sloni v Serengeti. Z kmene vydlabaná kánoe na Orinoku. Drobná dobrodružství, nic světaborného a nebezpečného. Žil jsem spořádaný život.
Křis bodl palcem do rozpisu, vyvěšeného na nástěnce v našem oddělení. Ruka se mu třásla rozhořčením.
„Říjen a listopad!" zlobil se. „A to jsem si zažádal o srpen!"
Byl leden. V srpnu zpravidla dostávali dovolenou zaměstnanci s dětmi školou povinnými a Křis nikdy neměl na srpnovou dovolenou sebemenší šanci, jenže u Krise naděje často zastínila zdravý rozum.
Díky své bláznivé, maniakální, nevypočitatelné povaze byl Křis skvělý společník v hospodě u piva. Po týdnu, který jsem s ním strávil v předhůří Himaláje, jsem se však vskutku rád vracel na své domovské hřiště.
Svoje jméno Perry Stuart jsem našel až skoro na konci seznamu, za mnou byli jen Williams a Yatesová. Přečetl jsem si, že mi zbývá deset dní dovolené a že šije můžu vybrat v druhé polovině října. Večer před pátým listopadem, před velkými ohňostroji, se musím vrátit na obrazovku. Pokrčil jsem rameny a povzdechl si. Rok co rok se mi dostávalo té cti, že mě zvlášť vybrali, abych si poradil s rozhodující sázkou
do loterie, tedy zda bude či nebude pršet v klíčový večer, kdy se v upomínku na Guy Fawkese a jeho pokus vyhodit střelným prachem do povětří parlament, celé nebe rozzáří pestrobarevnými hvězdnými sprchami rachejtlí. Rok co rok, pokud se mi zdařilo správně předpovědět, že pršet bude, jsem dostával pytle vyčítavých dopisů od malých dětí, jako bych za jejich velké zklamání mohl já osobně.
Křis se podíval, kam se dívám já, a poklepal na moje jméno prstem.
„Říjen, listopad," konstatoval věcně. „To se na to podívejme! Stejně jako obvykle promrháš polovičku volna na svoji babičku."
„Patrně ano."
Namítl: „Přece se s ní vidíš každý týden!"
„Hm."
Křis měl rodiče, bratry a celé stádo bratranců a sestřenic, já měl jen babičku. Vyprostila mne do slova a do písmene z trosek domu po výbuchu plynu. Usušila slzy a potlačila zármutek, aby si mne vzala do péče a vychovala.
Moji kolegové a kolegyně měli manželky, muže, s někým žili nebo to střídali, já měl jen občas některou z babiččiných ošetřovatelek. Ne že bych se záměrně neženil, jen jsem se do toho nehnal a taky jsem ještě nepotkal svoji Popelku.
Jak se blížil podzim, Krisovy maniakálně-depresivní chmury se citelně prohlubovaly. Poslední Krisova slečna ho opustila a Křis, vinou norského sklonu k chandrám, zděděného po matce, po níž zdědil i postavu, bledou pleť a dlouhou bradu, jevil tendenci předpovídat cyklony častěji než obvykle, při sebemenším poklesu tlaku, stačil jeden milibar.
Určité skupiny široké veřejnosti se zvláštním způsobem soustřeďovaly na určité rosničkáře. Z jedné z mých kolegyň, z Beryl Yatesové, se stala specialistka na svatby, zatímco Sonny Rae trávil svůj volný čas poskytováním rad stavbařům a natěračům, zatímco pan Důležitý, starý George, radil obecním zastupitelům, jestli se mají či nemají pustit do výkopů na vodovod.
Farmáři, velcí i malí, se zhusta obraceli na Krise, důvěřovali mu a vrhali se na sena přesně na hodinu podle jeho …
