11
Kolem poledne se mi zdařilo telefonicky dohonit milou rozcuchanou Melanii. Poprosil jsem ji, aby mne spojila s mým literárním spolupracovníkem na knize o bouřích. „Samozřejmě," ubezpečila mne. Za okamžik už se mi ozval Koncipient. „Já myslel, že máte spalničky."
„Vyrážka člověku v řeči nebrání."
„Z toho soudím, že chcete mluvit."
„Bouře byly a bouře budou. Jsou však skutečnosti, které byste se měli dozvědět teď hned."
„Už jedeme."
Přišli oba, dlouhý John Rupert a drobný, nenápadný Koncipient.
Vyzval jsem je, aby se posadili, a omluvil se za to, že opravdu vypadám na spalničky a nemám z toho žádnou radost. Ravi Chand mi slíbil, že vyrážka do neděle zmizí, ale neděle byla ještě hodně daleko. Vypadal jsem hrozně.
„Co vám vlastně je?" zeptal se John Rupert.
„Mycobacterium paratuberculosis, varianta X."
„Ach tak," řekl jeden. Druhý přikývl: „Pochopitelně." Ani jeden takové onemocnění dosud neviděl a nebylo divu, nesetkal se s ním nikdo.
Snažil jsem se mluvit pokud možno věcné. „Loricroftova žena Glenda skočila včera v noci pod vlak podzemní dráhy." Oněměli a zatajili dech. „Jak se zdá, roztříštila svému muži hlavu ve středu dopoledne. Ležel mrtvý ve svém pokoji, aniž o tom kdo věděl, až do dnešního rána, kdy tam přišli policisté, aby mu oznámili, že jeho žena spáchala sebevraždu."
John Rupert a Koncipient začali znovu dýchat. Pokračoval jsem: „Pokud byste snad chtěli vědět, jestli se po něm nesháněl jeho personál, pak ne, nesháněli se po něm, byli zvyklí, že často odjížděl a nikomu se nesvěřoval, kam jede. Ve středu brzo ráno se byl dívat na práci - byl jsem tou dobou v jeho domě. Byla tam taky Belladona Harveyová, Loricroftova asistentka. Když se včera a dnes ve stájích Loricroft ani jeho žena neukázali, hlavní stájník jednoduše všechno řídil sám, jako už mnohokrát."
Napjatě poslouchali, když jsem jim vyprávěl o Glendě a o tom, co se stalo klisně, o alfa částicích v olověné krabici. Pak jsem se obou zeptal, jestli je či není v jejich moci zařídit prohlídku Loricroftova
majetku. Nedostal jsem jasnou odpověď. „Ne," „Přijde na to," a: „To záleží na newmarketské policii." Prosté „ano" nezaznělo.
„Ze všech možných společníků to byl právě George Loricroft, kdo měl nejspíš na starosti styk se zahraničím, nabídky a objednávky. Dva dny už nežije..."
John Rupert přikývl. „Jeho společníci se jistě postarali, aby se u něj nic nenašlo. Co jste doufal, že by se mohlo najít? Byl jistě opatrný, takoví lidé jsou vždy obezřelí. Otázka zní, kdo zaujme jeho místo?"
Nastalo hloubavé ticho. Koncipient prohlásil, že Glendiny pochyby o sněhopádech nevyřadily ze hry jen jejího manžela. Nastane přestávka, společníci se musejí přeskupit. Prý to bude období nečinnosti, kdy budou zvlášť zranitelní.
John Rupert se mne znovu zeptal: „Co jste myslel, že by se mohlo u Loricroftových najít?"
„Nedoufal jsem, že by se našla jména a adresy, to ne. Glenda mohla sama zlikvidovat cokoli, čas na to měla. Co však kdyby se v kufru vozu našla měrka na olej? Taková, co chyběla v havarovaném letadle? Co kdyby se našly nějaké doklady, bankovní přehledy, telefonní účty..., papírové stopy?"
Zavrtěli hlavou. Oba se tvářili ustaraně a zasmušile. John Rupert pak řekl: „Společníci sice nejsou stoprocentní profesionálové, ale Loricroft jistě měl aspoň tolik rozumu, aby doma nepřechovával žádné usvědčující dokumenty."
Koncipient se mnou souhlasil. Řekl: „Víte, co si myslím? Řekl bych, že jsou teď zmatení a nerozhodní..., tohle stadium však dlouho nepotrvá. Potřebujeme nápad, teď hned, rozumný, účinný nápad. Něco tvůrčího, geniálního."
John Rupert se ušklíbl. „Potřebujeme někoho, s kým nepočítají, koho jako protivníka neočekávají."
Oba se otočili a zadívali se na mne. Pomyslel jsem si, že jestli očekávají něco tvůrčího a geniálního ode mne, narazili bohužel na vyschlý pramen.
„Poslyšte," vzepřel jsem se. „Já se k vám obrátil o pomoc! Můj obor jsou předpovědi počasí, větru, slunce, deště, můj obor není anti-teroristická činnost. Vy musíte vědět mnohem …
