8
Na samém konci únavného večera se konečně vyjasnilo, přestalo pršet a vášniví ohňostrůjci vysílali k nebi tisíce vybuchujících hvězd, spadajících do mokrých zahrad ve sprškách všech barev duhy.
Když jsem se konečně dostal z práce, spočítal jsem si, že babička i Jett už dávno spí. Ucházet se o další noc na gauči se neslušelo. Jedna noc azylu je v pořádku, druhá noc už by byla rozmazlování. Babička nikdy nevěřila na příliš dlouhá období nářků.
Sel jsem kus cesty z BBC domů pěšky, ke svému podkroví, svému teleskopu, chronometru a futonu. Vdechoval jsem velké doušky vlhkého nočního vzduchu a sliboval si, že večer pátého listopadu se už v mém kalendáři nikdy neobjeví.
Když jsem docházel ke svým dveřím, ozval se mi v kapse operátor, přestože už byla půlnoc. Měl jsem malý přistroj nastavený na tiché bzučení, protože jsem se většinou vyskytoval na místech, kde muselo být ticho. Poslušně jsem Belladoně zavolal navzdory pozdní hodině. Vydechla úlevou, a když jsem se zeptal, kde je, dala se do smíchu.
„V ložnici u Loricrofta. Krisovi to neříkejte."
„Není s vámi náhodou paní Loricroftová?"
„Vy zkazíte každou legraci, Perry," zlobila se Bell. „Jo, jmenuje se Glenda a chce s vámi mluvit."
Pamatoval jsem si Glendu Loricroftovou z památného oběda jen matně jako odbarvenou blondýnku ve světle modrém svetru, poněkud malém přes prsa, s hlasem, za který by se nemusela stydět žádná lan-cashirská venkovská děvečka. Sdělila mi, že její George odjel do Baden-Badenu, tedy aspoň to tvrdil, a ona si jen chce ověřit, jaké tam je počasí, kdybych byl tak hodný.
„Dejte mi k telefonu Bell, prosím," požádal jsem ji. Chtěl jsem
vědět, proč se ode mne chce, abych se vrátil do redakce z takového absurdního důvodu v tak absurdní hodinu v takové noci.
„Perry, používejte hlavu!" řekla Bell. „Glenda si myslí, že si tam George užívá s nějakou dobře utajenou fraulein. Kdybych vám řekla datum, hodinu a čas, mohl byste mi zjistit, jaké kde bylo počasí a jestli odpovídá tomu, co tvrdí její nejmilejší?"
„Ne, Bell, to nepřichází v úvahu. Vyloučeno. Ostatně stačí, když ten její řekne, že si to nepamatuje nebo že právě spal."
„Glenda tvrdí, že nikdy není tam, kde říká, že je. Dnes večer jel údajně do Baden-Badenu na dostihy a zítra určitě nebude vědět, jestli tam sněžilo nebo ne."
Zarazil jsem ji. „Bell, nechte toho. Ať vám to zjistí Křis. Já už spím vestoje."
„Křis neudělá nic. Nemluví o ničem jiném než o vlacích."
Polekal jsem se. „Kde je? Proč mluví o vlacích?"
„Kvůli nějakýmu přepínání paliva," řekla Bell nedbale. „Já mu nerozumím. Vy jste asi jediný, kdo stačí sledovat jeho zvláštní myšlení."
„Najděte ho!"
Slyšela a vnímala naléhavost mého příkazu.
„Neztratil se!" řekla.
„Tak kde je?"
„Tvrdí, že na vaší střeše."
Prošel jsem vystrašeně domem ven, na zadní zahrádku, na kousek zimního trávníku a podíval se vzhůru. Byl tam, seděl rozkročmo nahoře na střeše, opřený o zchátralý cihlový komín.
„Slez dolů!" křikl jsem na něho. „Nechytil bych tě!"
„Odsud je vidět na všechny ohňostroje v celým Londýně," zahalekal. „Vylez nahoru."
„Jdu spát."
Křis prozpěvoval: „George Loricroft není v Baden-Badenu, Oliver Quigley se neobjevil ani v Berlíně, ani v Hamburku, a vsadím se, že můj pan tchán utekl z Kolína."
„O čem to blábolíš?" křikl jsem na něj.
„Robin Darcy je v Newmarketu."
Slyšel jsem ještě vzdálený hlas Bell v telefonu. Dal jsem si přístroj k uchu a zeptal se jí, jestli slyšela, co Křis říká.
„Řekl, že je Robin v Newmarketu, a to taky je, bydlí v hotelu Bedford Arms. A co má být? Když přiletí obchodně do Anglie, jezdí za tátou často. Zítra spolu jedou na dostihy do Doncasteru. Je to
v letošní sezóně poslední rovina, takže se tam sejde dobrá půlka Newmarketu. Můj šéf tam má tátova koně, poběží v hlavním dostihu, v November Handicapu. V Baden-Badenu už sezóna skončila, takže je to všechno nesmysl."
„George se vrátí ráno na snídani," utěšoval jsem ji. Glenda zakví-lela a Bell mne nařkla z cynismu.
Tak, už toho bylo dost, pomyslel jsem si. „…