6
Pátý den na ostrově jsem se vydal v pozdní odpoledne na vzdálený konec ostrova k malé písečné pláži. Právě jsem plaval, když zazněl hukot motoru a na přistávací dráhu se elegantně sneslo dvoumotorové letadlo. Přistálo od vzdáleného konce, od vesnice, a dorolovalo skoro do poloviny dráhy, než zůstalo stát. Pak se otočilo a zamířilo zpět, k místu, kde před příchodem Odina stávala osada.
Každý den jsem doprostřed dráhy rozkládal oranžovou vestu a zatížil ji kameny v naději, že by ji mohl zahlédnout někdo z letadla, pokud by letělo dostatečně nízko. Krávy sice vestu náležitě pokálely, ale já ji zase omyl do použitelného stavu v jedné ze zabahněných nádrží. Zaradoval jsem se, že vesta konečně splnila svoji úlohu, že na mne upozornila. Rychle jsem vyběhl od pláže nahoru po kamenité cestě. Nedbal jsem na odřené nohy, utíkal jsem, co jsem mohl, aby mne moji zachránci uviděli včas, aby neodletěli v domnění, že je ostrov opuštěný.
Byl jsem tak soustředěný na to, aby mne ti lidé viděli, že mne vůbec nenapadlo, že by to mohli být nepřátelé. Přiletěli letadlem, do kterého by se pohodlně vešlo osmnáct i víc cestujících. Taková letadla běžně lítají na menší ostrovy a nabízí se, že by vyletěla i na průzkumné lety po hurikánu, aby posbírala trosečníky. Obyčejné letadlo, nic mimořádného.
Jak jsem klopýtavě běžel po dráze, překvapilo mne, že z letadla nikdo nevystupuje, ale starost mi to nedělalo. Ten den bylo strašlivé
horko a já myslel jen a jen na to, že na palubě letadla je určitě klimatizace a že tam jistě bude i skvělé, ledové pití. Byl jsem od letadla sotva dva metry, když se otevřela zadní dvířka, spustily schůdky a z nitra letadla se vynořilo pět postav.
Všechny byly oblečené stejně, v lesklých pokovených overalech s velkými kuklami sahajícími všem na ramena, místo obličeje tmavé čtvercové fólie. Ti lidé vypadali, jako by se chystali do vesmíru a ne na malý karibský ostrov. Ty ochranné oděvy jsem znal, chránily před zářením. Viděl jsem taky, co drží v nikách. Smrtonosné samopaly. Všichni mi mířili na hrudník jako popravčí četa.
Zůstal jsem stát. Nepřipadalo mi vůbec žertovné, že se ze mne zase stal terč. Tentokrát mi však nikdo má práva nepřečetl. Nikdo mi neod-říkal, že nemusím vypovídat, a že cokoli řeknu, může být použito proti mně u soudu. Žádná zmínka o nějakém soudu. Hrobové ticho. Taky dobré!
Jeden ze zakuklenců na chvíli pustil zbraň a mávl na mne, abych přikročil blíž. Nemělo smysl utíkat. Zvolna jsem vykročil vpřed a pak na jeho pokyn zůstal stát.
Musel jsem vypadat jako divoch. Měl jsem na sobě jen to, co mi Odin nechal: spodky a roztrhanou košili. Bradu jsem měl ježatou, neoholenou a nohy odřené a oteklé. Vidět mě tak moji diváci doma, zvyklí na úpravného, dobře oblečeného Perryho! Ti by byli pěkně překvapení a pohoršení!
Pět zakuklenců se chvíli radilo, ale neslyšel jsem ani slovo. Začal jsem však věřit a doufat, že jim ani tak nejde o to, aby se chránili před radioaktivitou jako o to, abych je neviděl a v budoucnosti nemohl identifikovat. Z toho ovšem vyplývala naděje, že nějaká budoucnost bude, že mne jen tak nezastřelí a nehodí moji mrtvolu do moře (moře by ji mohlo nevhodně vyplavit). Taky jsem pochopil, že s mojí přítomností na ostrově nepočítali.
Čtyři dlouhé dny a dlouhé noci jsem neměl na práci nic jiného než přemýšlet a všelico se mi během té doby vyjasnilo. Když mi dají šanci, abych dobře sehrál svoji roli, mohli by uvěřit, že nevím vůbec nic, jako jsem nevěděl před odletem.
Tři zakuklenci se odpojili od ostatních a zamířili do vesnice. Zbývající dva zůstali na místě a nepřestávali na mě mířit. Nevypadali vražedně, spíš nejistě, přešlapovali z nohy na nohu. Nejistí, nervózní ozbrojenci mi však naháněli větší strach než profesionálové. Stál jsem jako solný sloup a mlčel. Ještě že jsem se nemusel potit v těžkých overalech jako oni.
Když se ostatní tři vrátili z obhlídky, nesli si zcela otevřeně s sebou jak Geigerův počítač, tak desky s listinami. Jestli našli i můj fotoaparát, schovaný před kr…
