Past na kočku (Lenka Lanczová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Před nemocnicí na mě čeká Eliška. Její soudržnost mě vyloženě dojme, rázem potřebuji kapesník.

"Všechno bude dobrý," konejší mě, ač sama nemá k slzám daleko. "Říkej si, že všechno bude fajn. Opakuj to po mně..."

"Díky, Eli. Díky moc...," popotáhnu. "Jsi tu sama?"

Přikývne. "Nikdy bych tomu nevěřila, ale vybodl se na mě. Poslechl maminku, ty její řeči, jak moc se k sobě nehodíme, on, vysokoškolák, a já, obyčejná prodavačka..."

Role utěšitele se vyměnily. "Nebreč," prosím ji. "Prosím tě, aspoň kvůli mně. Mám toho i takhle nad hlavu!"

"Já vím," vzchopí se. "Promiň."

Vlastně jsem se neptala na Igora. myslela jsem, jestli s ní nepřišla mamka. Uvádět otázku na pravou míru by bylo zbytečným plýtvaním slov a energie!

"A co Patrik?"

"Ten...?" Hryzne se do rtu. "Je skvělej. Pravej přitel."

"Jenom přítel?"

Smutně se pousměje. "Tváří se tak, ale vidím na něm, že kdybych naznačila, strašně rád by něco víc... Jenže..."

"Jenže má smůlu," doplním ji. Znám svou sestru!

"Třeba ti připadám blbá," obává se.

"Normální, Eliško," ujistím ji. "Bohužel je asi normální, když člověk od sebe ty, kteří o něho stojí, odhání. Pojď, ať stihneme autobus."

"Mělaj pravdu, Johano. Je prima mít nové přátele, ale kvůli tomu se nemá zapomínat na ty staré. Nezaslouží si to."

Ušklíbnu se. "Hlavně, že jsem tahle moudra hlasala, co, Líp bych udělala, kdybych se jimi řídila!"

Povzbudivě se usměje. "Sama říkáš: pochybovat je normální!"

Nechápu, proč jsem se domů tolik těšila. Přivítal nás domek sice v rozkladu, leč s nádherně upravenou kvetoucí zahrádkou. Prázdný jak bublinka ve vodováze. Jedinou výhodu to má, Eliška nemusí ihned po příjezdu do voliéry, do večera může zůstat se mnou, aniž by se obávala rodičů.

"Takhle je to tu teď pořád," vysvětlí mi tiše. "Máma je v tahu a táta je v hospodě. Jestliže před tím chodíval často opilej, tak tyhle poslední dny je namol každej večer."

"A Ferda?"

"Různě... Lítá s klukama... Tomu je asi nejlíp."

Ztěžka usednu na rozviklanou kuchyňskou židli. Prázdnota, která se zabydlela v mém těle, na mě útočí i zvenčí.

"Teda," vydechnu užasle. "To jsme dopadly, co?"

Eliška už nevydrží hrát si na statečnou, rozpláče se a samozřejmě mě nakazí. Podobny dvěma vdovám si ulevíme a světe div se, vážně to trošičku pomůže, zbavíme se tlaku sídlícího kdesi pod klíční kostí.

"My dvě spolu zůstaneme navždy," řekne Eliška a zní to jako slavnostní přísaha. "Pojď, uděláme si nějakou baštu, sedneme si do stínu a oslavíme to, jo?"

Nevím, jestli lze považovat za baštu bramborovou kaši s opečeným lanšmítem, ale je fakt, že nám i Ferdovi, když ji konzumujeme na zahradní lavičce, připadá jako pochoutka.

"Dej králíkům vodu," pobídne Eliška brášku. "Je strašný horko a ta tráva, cos jim přines, by se mohlo rovnou sklízet z louky do stodoly jako seno."

"Jo, já vím," zahučí, vylíže talíř a odběhne. Neřekla bych, že se má nejlíp, je zamlklý a jako by nesvůj. Je mi naprosto jasné, kdo ho má na svědomí!

Ten, kdo udělal trosku ze mne, se objeví vzápětí.

"Někdo sem jede," všimně si Eliška blížícího se bílého karavanu. Srdce se mi rozbuší, nervy vysloveně na pochodu. Co mi ještě může chtít?! Že by mu došlo...

"Dominik!" vydechne při pohledu na krásného štíhlého kluka s blond hřívou po ramena, jak elegantně vyskočí z vozu a suverénně se hrne do naší branky. Ani mě nehne, abych vstala a šla mu naproti, natož abych ho zdravila!

"Měl jsem pravdu, co?" zeptá se bez jakéhokoliv úvodu. Nenechá mě dlouho tápat, okamžitě pokračuje: "Takže to bylo nějakýho vesnickýho burana..."

Vyrazí mi tím dech.

Eliška reaguje rychleji. "Ty jseš ale... sprostej!"

"Máti tě informovala?" ušklíbnu se. "Se jí ulevilo co?"

"Ta?" odfrkne opovržlivě. "Nalítla ti na tu pitomou písničku jak vořech. Neslyším nic jinýho, dokonce by chtěla, abych ti zacvakl potrat... Mockrát jsem ti řekl, že nejsem vůl, natož paroháč, abych doplásel za jiný."

"Dominiku, že ti není trapně takhle žvanit!"

"Ty se do toho nepleť," setře sestru nakvašeně.

"To je všechno proč jsi přijel?" otáži se.

"Jo. Poděkovat ti za popularitu," zašklebí se. "Přes rádio jsi ze mě udělala úplnýho blba! Kluci ze mě mají psinu, měla bys je vidět, jaký hlody musím poslouchat!"

Podívám se na něho s ledovým klidem. Vzrušení, které jeho příjezd vyvolal, je nenávratně v tahu. Jak jsem mohla být tak pitomá! Ten kluk si nevidí na špičku nosu!

"Chudinko," polituji ho srdečně. "To víš, každej musíme snášet něco. Hloupý řeči, no to teda musí bejt opravdu strašný..."

Pochopí, že se mu vysmívám, smrtelně se urazí. Dodal by nejspíš něco ostřejšího, kdyby se neotevřely dveře karavanu, nevykoukla z nich ta holka a nezavolala: "Dome! Chvátej!"

"Fofruj," poradí mu Eliška znechuceně. "Co by si na Pernštejně počali bez hvězdy Zlatýho kordu!"

"Dome!" opakuje se Livie. "Nezdržuj se s ní..."

Stoupnu si, aby mě lépa slyšela. "I když jseš husa, přesto ti poradím. Nenech se od Dominika ukecat o zbytečnosti kondomu. Není takovej borec, za jakýho se vydává, mohla bys na to šeredně doplatit!"

Zlatovlásku moje otevřenost zaskočí, Dom zasyčí: "Johano!"

Cítím se strašně unavená. "Prosím tě, vypadni. Ty by ses omluvit nedokázal, takže je to na mně. Odpusť, vážně jsem z tebe blba dělat nemusela. Ty totiž blb jseš.

Mohlo by mě těšit, že mám v tomhle pokaňkaném příběhu poslední slovo. Mohlo, ale netěší. Je mi prázdně.

Informace

Bibliografické údaje

  • Autor: Lenka Lanczová
  • Jazyk: Čeština
  • Rok vydání: 1996
  • Žánr(y): detektivka
  • 13. 5. 2023