DVANÁCTÁ KAPITOLA
Muž v mlze (pokračování)
Tommy a Pentlička na sebe užasle hleděli.
„No,“ pronesl konečně Tommy, „v domě se stalo něco, co našeho přítele Reillyho pořádně vyděsilo.“
Pentlička nepřítomně přejela prstem po sloupku u vrat,
„Asi si někde sáhl do mokré červené barvy,“ řekla bezmyšlenkovitě.
„Hm,“ řekl Tommy. „Myslím, že bychom měli jít honem dovnitř. Já tomu nějak nerozumím.“
Ve dveřích domu stála služebná v bílém čepečku, která rozhořčením téměř nebyla schopná slova.
„No viděl jste někdy něco takového, otče?“ vyhrkla, když Tommy vystoupil po schodech. „Ten člověk sem přijde, ptá se po slečně, vyběhne nahoru a neřekne ani s dovolením. Ona zaječí jako divoká kočka – a není divu, chudinka malá, a on se zase hned žene dolů, úplně bílý, jako kdyby viděl ducha. No co to má znamenat?“
„S kým to mluvíte u těch dveří, Ellen?“ zeptal se přísný hlas z haly.
„To je paní,“ vysvětlovala Ellen celkem zbytečně. ]
Ustoupila stranou a Tommy stál před šedovlasou ženou středního věku, s ledově modrýma očima, které jen částečně skrýval skřipec, a s hubenou postavou oblečenou v černých šatech pošitých dlouhými černými korálky.
„Paní Honeycottová?“ zeptal se Tommy. „Přišel jsem za slečnou Glenovou.“
Paní Honeycottová si ho přísně změřila, pak se podívala na Pentličku a prohlédla si dopodrobna i ji.
Tak za slečnou Členovou?“ řekla. „No, pojďte dovnitř.“
Vedla je halou do místnosti v zadní části domu s okny do zahrady. Byl to poměrně velký pokoj, ale vypadal menší, než byl, protože do něj byla nacpána spousta stolů a židlí. V krbu hořel vysokým plamenem oheň a u něj po straně stála pohovka s kartounovým potahem. Na stěnách byly tapety s úzkým šedým proužkem nahoře zdobené girlandou z růží kolem dokola. Po stěnách bylo rozvěšeno velké množství rytin i olejomaleb.
Byl to pokoj, který téměř nebylo možné jakkoli spojit s rozmáchlou osobností slečny Gildy Členové.
„Sedněte si,“ řekla paní Honeycottová. „Hned na začátku musím říct jedno. Promiňte, ale neuznávám katolickou víru. Nikdy mě nenapadlo, že ve svém domě uvidím římskokatolického kněze. Ale pokud Gilda konvertovala k papežencům… při jejím způsobu života se něco takového dalo čekat – a troufám si tvrdit, že to mohlo skončit i hůř. Taky by nemusela věřit vůbec v nic. Vážila bych si katolické víry víc, kdyby její knězi byli ženatí – já vždycky říkám, co si myslím. A když si představím ty kláštery – spousta krásných mladých dívek je tam zavřená a nikdo neví, co se s nimi stane – no, na to snad ani nechci myslet.“
Paní Honeycottová se odmlčela a zhluboka se nadechla.
Tommy nezačal obhajovat ani celibát kněžstva, ani jiný ze sporných bodů, na něž paní Honeycottová poukázala. Místo toho šel rovnou k věci.
„Jestli jsem to správně pochopil, paní Honeycottová, slečna Glenová je v tomto domě.“
„To je. Ale říkám vám, že já s tím nesouhlasím. Manželství je manželství a manžel je manžel. Jak si kdo ustele, tak si lehne.“
„Já docela přesně nechápu –“ začal zmateně Tommy. , Já jsem si to myslela. Právě proto jsem vás vzala sem. Můžete jít nahoru za Gildou, až vám řeknu, co vám říct chci. Přišla za mnou – po takových letech! – a chtěla na mně, abych jí pomohla. Prý abych za tím člověkem zašla a přesvědčila ho, aby souhlasil s rozvodem. Řekla jsem jí rovnou, že s tím nechci nic mít. Rozvod je hřích. Ale nemůžu přece vlastní sestře odepřít přístřeší ve svém domě, ne?“
„Sestře?“ vykřikl Tommy. „Ano, Gilda je moje sestra. To vám neřekla?“ Tommy na ni zíral s otevřenými ústy. Připadalo mu to absolutně nemožné. Pak si vzpomněl, že andělskou krásu Gildy Členové už je vidět mnoho let. Ještě když byl malý chlapec, vzali ho rodiče na její představení. Ano, přece jen to bylo možné. Ale byl to pikantní kontrast. Tak z takovéhle středostavovské důstojnosti Gilda vzešla! Jak dobře své tajemství střežila!
„Mně to ještě není docela jasné,“ řekl. „Vaše sestra je vdaná?“
„Když jí bylo sedmnáct, utekla z domova a vdala se,“ vysvětlila paní Honeycottová úsečně. „Za nějakého člověka hlub…
