DRUHÁ KAPITOLA
Konvice čaje
Manželé Beresfordovi převzali kanceláře Mezinárodní detektivní agentury o pár dní později. Kanceláře ležely ve druhém patře poněkud omšelé budovy v Bloomsbury. V malé přední kanceláři odložil Albert roli vzorného komorníka a převzal jinou, tentokrát kancelářského poslíčka. Hrál ji dokonale. Papírový sáček s bonbony, ruce od inkoustu a rozcuchaný účes, taková byla jeho představa o postavě.
Z přijímací kanceláře vedly dvoje další dveře. Na jedněch z nich bylo napsáno „Kancelář“, na druhých „Ředitel“. Za těmito druhými dveřmi byla malá pohodlná místnost vybavená obrovským, důstojným psacím stolem, řadou umělecky nadepsaných šanonů, vesměs prázdných, a několika důkladnými židlemi s koženým sedátkem. Za stolem seděl údajný pan Blunt a snažil se tvářit, jako by řídil detektivní agenturu celý život. U lokte měl samozřejmě telefon. S Pentličkou si nacvičili několik efektních telefonních etud, a také Albert dostal své instrukce.
Ve vedlejší místnosti, kde měla své místo a psací stroj Pentlička, byly nezbytné stoly a židle méně přepychové než ty v místnosti velkého šéfa, a navíc plynový vařič, na kterém se dal připravit čaj.
Nechybělo vlastně nic, až na klienty.
Pentlička v počátečním nadšení překypovala nadějemi.
„To bude úžasné,“ jásala. „Budeme chytat vrahy, objevovat ztracené rodinné klenoty, hledat zmizelé lidi a usvědčovat padělatele.“
V té chvíli považoval Tommy za svou povinnost trochu ji usadit.
„Uklidni se. Pentličko, a snaž se zapomenout na ty laciné detektivky, co máš ve zvyku číst. Naše klientela, pokud vůbec nějakou klientelu budeme mít, se bude skládat výhradně z manželů, kteří budou chtít sledovat své ženy, a z manželek, které budou chtít sledovat své muže. Důkazy k rozvodu jsou to jediné, co soukromé detektivní kanceláře drží nad vodou.“
„Br!“ otřásla se Pentlička a nakrčila nos. „Rozvodové případy nesmíme brát. Musíme svou novou profesi provozovat trochu na úrovni.“
„Hmmm,“ kývl Tommy pochybovačně.
Teď, týden po nastěhování, si poněkud posmutněle porovnávali poznámky.
„Tři pitomé ženské, co jim manželé odjíždějí na víkend,“ povzdechl Tommy. „Přišel někdo, když jsem byl na obědě?“
„Tlustý chlap se zalétnou manželkou,“ povzdechla smutně Pentlička. „Už roky čtu v novinách, že rozvodové zlo se šíří, ale nějak jsem si to nikdy pořádně neuvědomila, až do tohohle týdne. Už mě vážně nebaví opakovat pořád dokola,.Rozvodové případy neděláme.“
„Napříště to budeme mít už v inzerátech,“ připomněl jí Tommy. „Takže to už nebude tak zlé.“
„A podle mě jsou ty inzeráty dost lákavé,“ dodala Pentlička melancholickým hlasem. „Ale já se porazit nedám. Když to jinak nepůjde, spáchám nějaký zločin sama a ty ho vyřešíš.“
„A k čemu by nám to bylo? Jen si představ, jak bych se cítil, kdybych se s tebou něžně loučil na Bow Street – nebo je to Vine Street?“
„To ne, to sis zřejmě vzpomněl na své mládenecké doby,“ podotkla ironicky Pentlička.
„Prostě myslím před vězením Old Bailey,“ dodal
Tommy.
„No,“ začala zase Pentlička, „něco se s tím dělat musí. My tady doslova přetékáme talentem a nemáme kde ho uplatnit.“
„Ten tvůj radostný optimismus se mi vždycky líbil, Pentličko. Ty sis zřejmě jistá, že máme nějaký talent, který můžeme uplatňovat.“
„No ovšem,“ odpověděla Pentlička a doširoka otevřela oči.
„Ale přitom nemáš vůbec žádné odborné znalosti.“
„Přečetla jsem všechny detektivky, které vyšly za posledních deset let.“
„Já taky,“ kývl Tommy, „ale mám takový pocit, že to nám moc nepomůže.“
„Tys byl vždycky pesimista, Tommy. Věřit si – to je důležité.“
„No, ty to rozhodně umíš bezvadně,“ podotkl její manžel.
„V detektivkách je to samozřejmě snadné,“ pokračovala zamyšleně Pentlička, „protože člověk pracuje obráceně. Chci říct, že když znáš řešení, tak dáš snadno dohromady důkazy. Tak mě napadá –“
Zarazila se a svraštila čelo.
„Ano?“ pobídl ji Tommy.
„Jen takový nápad,“ odbyla ho Pentlička. „Ještě se docela nevylíhl, ale líhne se.“ Rezolutně se zvedla. „Myslím, že bych si měla jít koup…
