DVACÁTÁ KAPITOLA
Dcera duchovního
„Přála bych si,“ podotkla Pentlička, která rozmrzele přecházela po kanceláři, „abychom mohli pomoci nějaké dceři duchovního.“
„Proč?“ zeptal se Tommy.
„Možná jsi na to zapomněl, ale já sama jsem kdysi byla dcerou duchovního. Pamatuju se, jaké to bylo. Proto ty altruistické popudy – ten duch pozorné ohleduplnosti k druhým – ten –“
„Koukám, že se chystáš na roli Rogera Sheringhama,“ podotkl Tommy. „Jestli mi dovolíš kritickou poznámku, mluvíš skutečně tolik jako on, ale ani zdaleka tak dobře.“
„Naopak,“ odsekla Pentlička. „V mém hovoru je ženská jemnost, určité cosi, čemu se pouhý hrubý muž nemůže ani přiblížit. Kromě toho mám schopnosti nedostupné mému prototypu – je to vlastně správný výraz, prototyp? Slova jsou tak nejistá, často znějí dobře, ale znamenají pravý opak toho, co si myslíme, že znamenají.“
„Pokračuj,“ vybídl ji Tommy laskavě.
„To hodlám. Jen jsem se musela nadechnout. A pokud jde o ty schopnosti, přeju si, abychom dnes mohli pomoci dceři duchovního. Uvidíš, Tommy, že první člověk, který si vyžádá pomoc B luntových brilantních detektivů, bude dcera duchovního.“
„Vsadím se s tebou, že nebude,“ řekl Tommy.
„Platí,“ kývla Pentlička. „Sst! K psacím strojům, o dcery izraelské! Někdo jde.“
Kancelář pana Blunta bzučela pracovním ruchem, když Albert otevřel dveře a ohlásil: „Slečna Monica Deanová.“
Štíhlá hnědovlasá dívka, dost ošuntěle oblečená, vešla a váhavě se zastavila. Tommy jí vykročil vstříc.
„Dobrý den, slečno Deanová. Posaďte se, prosím, a povězte nám, co pro vás můžeme udělat. Mimochodem, dovolte, abych vám představil svou osobní sekretářku slečnu Sheringhamovou.“
„Velice ráda vás poznávám, slečno Deanová,“ řekla Pentlička. „Váš otec byl myslím duchovní, že?“
„Ano, byl. Ale jak to můžete vědět?“
„Máme svoje metody,“ mávla rukou Pentlička. „Nesmíte se zlobit, že pořád vykládám. Pan Blunt má rád, když mluvím. Vždycky říká, že ho to přivádí na zajímavé myšlenky.“
Dívka na ni jen zírala. Byla štíhlá, ne krásná, ale jaksi smutně půvabná. Měla velkou spoustu jemných vlasů nevýrazné hnědé barvy, její oči byly tmavé a velmi hezké, ačkoli temné stíny kolem nich vypovídaly o starostech a úzkosti.
„Povíte mi, oč jde, slečno Deanová?“ vybídl ji Tommy.
Dívka se k němu vděčně obrátila.
„Ona je to taková dlouhá historie,“ řekla. „Jmenuji se Monica Deanová. Můj otec byl farářem v Little Hampsley v hrabství Suffolk. Zemřel před třemi lety a moje matka a já jsme zůstaly víceméně bez prostředků. Nechala jsem se zaměstnat jako guvernantka, ale moje matka onemocněla a je nevyléčitelně invalidní, takže jsem se musela vrátit domů a starat se o ni. Byly jsme zoufale chudé, ale jednou jsme dostaly dopis od právníka, který nám sděloval, že zemřela teta mého otce a v závěti odkázala všechno mně. Ta teta se s mým otcem před mnoha lety rozkmotřila, ale často jsem o ní slýchala a věděla jsem, že je dost bohatá, takže se zdálo, že máme po starostech. Jenže to všechno nebylo tak růžové, jak jsme doufaly.
Zdědila jsem dům, ve kterém žila, ale když se vyplatily jeden nebo dva menší odkazy, nezbyly už žádné peníze. Nejspíš o ně musela přijít za války, nebo možná žila z kapitálu. Měly jsme ovšem aspoň dům a skoro okamžitě jsme měly možnost prodat ho za dost výhodnou cenu. Ale já jsem tu nabídku odmítla, i když to možná byla hloupost. Bydlely jsme v malém, ale drahém bytě a já jsem si říkala, že by bylo mnohem hezčí bydlet v Červeném domě, kde by moje matka měla pohodlné pokoje, a brát podnájemníky, abychom pokryly náklady.
Ten plán jsem také uskutečnila, i když ten pán, který chtěl dům koupit, mi udělal ještě jednu lákavou nabídku. Nastěhovaly jsme se tam a já jsem podala inzerát, že pronajímáme pokoje. Nějakou dobu šlo všechno dobře, na inzerát jsme dostaly několik odpovědí; stará služebná mé tety u nás zůstala a ona a já jsme práci kolem domu zvládly. A pak se začaly dít ty nevysvětlitelné věci.“
„Jaké věci?“
„Hrozně divné. Celý ten dům jako by byl začarovaný. Obrazy padaly, t…
