Zločiny pro dva (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

TŘINÁCTÁ KAPITOLA
Praskač

 

„Pentličko,“ prohlásil Tommy, „budeme se muset přestěhovat do mnohem větší kanceláře.“

„Nesmysl,“ odsekla Pentlička. „Nesmíš se moc nafukovat a myslet si, že jsi milionář, jen proto, žes vyřešil dva tři bezvýznamné případy, a to ještě s neuvěřitelným štěstím.“

„Někdo tomu říká štěstí, někdo schopnosti.“

„No jistě, jestli si skutečně myslíš, že jsi Sherlock Holmes, Thorndyke, McCarty a bratři Okewoodové v jedné osobě, tak už nemám co dodat. Já osobně bych ale radši měla na své straně štěstí než všechny schopnosti světa.“

„Na tom možná něco je,“ uznal Tommy. „Ale stejně, Pentličko, potřebujeme větší kancelář.“

„Proč?“

„Klasika,“ vysvětlil Tommy. „Budeme potřebovat pár set metrů polic v knihovně navíc, jestli tu máme mít náležitě zastoupeného Edgara Wallace.“

„Žádny wallaceovský případ jsme ještě neměli.“

„A obávám se, že ani nebudeme,“ povzdechl Tommy. „Jestli sis všimla, u něj amatérský detektiv nemá nikdy moc šancí. Všechno je to přísně záležitost pro Scotland Yard – pěkně originál, žádné padělky.“

Ve dveřích se objevil Albert, kancelářský poslíček. „Přišel za vámi inspektor Marriot,“ oznámil. „Záhadný muž ze Scotland Yardu,“ broukl tiše Tommy.

„Nejzaměstnanější ze Šťouralů,“ kývla Pentlička. „Nebo to byli ‚Čmuchalové‘? Já si je vždycky pletu.“

Inspektor k nim mířil se zářivým úsměvem.

„Tak jak se máte,“ zeptal se zvesela. „Nevzalo vás moc to naše malé dobrodružství tuhle?“

„Ale ani ne,“ odpověděla Pentlička. „Bylo to úžasné, nemyslíte?“

„No, já nevím, jestli bych to popsal zrovna takhle,“ odpověděl inspektor opatrně.

„Copak vás sem přivedlo, pane Marriote?“ zeptal se Tommy. „Nepředpokládám, že jen starost o naše nervy, že ne?“

„Ne,“ zavrtěl inspektor hlavou. „Mám práci pro brilantního pana Blunta.“

„Vida!“ zajásal Tommy. „Tak to abych si nasadil svůj brilantní výraz.“

„Přišel jsem vám udělat návrh, pane Beresforde. Co byste řekl tomu, sbalit skutečně velký gang?“

„Ono něco takového existuje?“ zeptal se Tommy.

„Jak to myslíte, jestli existuje?“

„Já jsem se vždycky domníval, že gangy se vyskytují jen v literatuře – stejně jako mistrovští podvodníci a superzločinci.“

„Mistrovský podvodník moc obvyklý není,“ souhlasil inspektor. „Ale gangů, těch se najde spousta.“

„Nevím, jestli jsou gangy zrovna moje silná stránka,“ namítl Tommy. „Amatérský zločin, zločin v běžném rodinném životě – tam vynikám, nebo si to aspoň o sobě rád myslím. Drama, kde jsou ve hře silné domácí zájmy. To je to pravé – a Pentlička mi může pomáhat s těmi drobnými ženskými detaily, které jsou tak důležité a které tupí muži tak snadno přehlédnou.“

Proud jeho výmluvnosti zprudka přerušila Pentlička, která po něm hodila polštářem a vyzvala ho, aby přestal blábolit nesmysly.

„Vy se prostě bez legrace neobejdete, viďte,“ usmál se na oba otcovsky inspektor Marriot. „Doufám, že se neurazíte, když vám řeknu, že je to radost vidět dva mladé lidi, kteří si tolik užívají života jako vy dva.“

„My si užíváme života?“ otevřela Pentlička doširoka oči údivem. „Ale asi ano. Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlela.“

„Abychom se vrátili k tomu gangu, o kterém jste mluvil,“ řekl Tommy. „I přes svou rozsáhlou soukromou praxi – vévodkyně, milionáři a všechny ty dokonalé posluhovačky – bych se možná mohl obětovat a podívat se na to. Nerad vidím Scotland Yard v úzkých. Za chvilku by vám skočil na krk Daily Mail.“

„Vždyť jsem to říkal, legrace prostě musí být, že? Tak tedy, je to takhle.“ Znovu si poposunul židli dopředu. „Teď zrovna je v oběhu velké množství falešných bankovek – doslova stovky! Překvapilo by vás, kolik padělků mezi lidmi je. A jsou velice povedené. Tohle je jeden z nich.“

Vytáhl z kapsy librovou bankovku a podal ji Tommymu. „Vypadá dobře, ne?“

Tommy si prohlížel bankovku s velkým zájmem. „U Joviše, nikdy bych neřekl, že je s ní něco v nepořádku.“

„Ani většina ostatních lidí ne. Takhle vypadá pravá. Ukážu vám rozdíly – jsou hodně drobné, ale brzo se je naučíte rozeznávat. Vezměte si tuhle lupu.“

Po pětiminutovém školení byli z Tommyho i Pentličky odborníci.

„A co chcete, abychom udělali, inspektore?“ zeptala se Pentlička. „Jenom abychom se po nich dívali?“

„Mnohem víc, paní Beresfordová. Spoléhám na vás, že tomu přijdete na kloub. Víte, zjistili jsme, že ty bankovky distribuuje někdo z West Endu. A je to někdo hodně vysoko společensky postavený. Také je přepravují přes La Manche. A jedna osoba nás obzvlášť zajímá. Jistý major Laidlaw – možná jste to jméno už slyšeli?“

„Já myslím ano,“ kývl Tommy. „Má něco společného s dostihy, ne?“

„Ano. Major Laidlaw je skutečně dost známý ve spojení s turfem. Nic konkrétního proti němu nemáme, ale obecně se má za to, že byl až moc mazaný při jedné nebo dvou pochybných transakcích. Lidé, kteří o tom něco vědí, se tváří při vyslovení jeho jména pochybovačně. Nikdo neví moc o jeho minulosti ani o tom, odkud přišel. Má velice atraktivní manželku, Francouzku, kterou skoro všude sleduje tlupa obdivovatelů. Laidlawovi utrácejí spousty peněz a já bych rád věděl, kde je berou.“

„Třeba právě od té tlupy obdivovatelů,“ napadlo Tommy ho.

„To si myslí víc lidí. Ale já si nejsem tak jistý. Může to být náhoda, ale spousta těch bankovek se objevuje v jisté velmi luxusní malé herně, kam hodně často chodí Laidlawovi a jejich společnost. Jsou to většinou hráči a lidé kolem dostihů a ti mívají u sebe hodně hotových peněz. Nejlepší příležitost, jak dostat falešné bankovky do oběhu.“

„A co s tím máme dělat my?“

„Tohle. Mladý St. Vincent a jeho žena jsou vaši přátelé, že? A s těmi Laidlawovými se hodně kamarádí – i když v poslední době o něco míň. Jejich prostřednictvím do té party snadno proniknete, což je něco, co nemůže udělat nikdo z našich lidí. Není pravděpodobné, že by vás vyhmátli. Budete mít ideální příležitost.“

„A co přesně máme zjistit?“

„Odkud ty peníze berou, jestli je opravdu šíří.“

„Dobře,“ kývl Tommy. „Major Laidlaw jde někam s prázdnou aktovkou. Když se vrátí, aktovka přetéká bankovkami. Jak to dělá? Budu ho stopovat a zjistím to. Tak si to představujete?“

„Víceméně. Ale nezapomínejte na tu dámu a na jejího otce, monsieura Heroulada. Ty bankovky se šíří po obou stranách La Manche.“

‚Můj milý Marriote,“ pronesl Tommy káravě, „Bluntovi brilantní detektivové neznají slovo zapomínat.“ Inspektor vstal. Tak tedy hodně štěstí,“ řekl a odešel. „Bahno,“ pronesla Pentlička procítěně. Cože?“ ptal se ohromeně Tommy. „Padělané peníze,“ vysvětlovala Pentlička. „Vždycky se jim říká bahno. Určitě si to pamatuju správně. Páni, Tommy, máme wallaceovský případ. Konečně jsou z nás

Šťouralové.“

„To jsou,“ kývl Tommy. „A půjdeme Praskačovi po krku a dostaneme ho.“

„Říkal jsi Práskač nebo Praskač?“

„Praskač.“

„A co to je Praskač?“

„Nové slovo, které jsem právě zavedl,“ vysvětloval Tommy. „Znamená člověka, který pouští do oběhu falešné bankovky. Nové bankovky tak jako praskají, když je ohýbáš, a on je tedy praskač. Jednodušší to být nemůže.“

„To není špatný nápad,“ kývla Pentlička. „Vypadá to pak reálnější. Mně by se spíš líbilo Šustil. Takové popisnější a zlověstnější.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Tommy. „Já jsem si první vymyslel Praskače a budu se toho držet.“

„Tenhle případ se mi bude líbit,“ pochvalovala si Pentlička. „Je v něm spousta nočních klubů a koktejlů. Koupím si zítra čerň na řasy.“

„Řasy máš černé už teď!“ namítal její manžel.

„Ale můžou být ještě černější,“ odpověděla Pentlička. „A taky třešňově červená rtěnka by se hodila. Taková ta hodně jasná.“

„Pentličko,“ prohlásil Tommy, „ty jsi v hloubi duše hrozná prostopášnice. Dobře, že sis aspoň vzala takového střízlivého solidního středostavovského chlapíka, jako jsem já.“

„Jen počkej,“ zasmála se Pentlička. „Pár večerů v Klubu Chřestýš a už taky nebudeš tak střízlivý.“

Tommy vylovil ze skříně několik lahví, dvě sklenice a šejkr.

„Tak začneme hned,“ navrhl..Jdeme po tobě, Praskači, a dostaneme tě!“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024