Vražda v Orient expresu (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

PÁTÁ KAPITOLA
Zločin

Nemohl hned usnout. Předně mu chyběl pohyb vlaku. Jestli skutečně stojí ve stanici, pak venku vládne zvláštní ticho. Proti tomu se zdál každý šramot ve vlaku nezvykle hlučný. Slyšel, co dělá Ratchett vedle — cvaklo to, jak vytáhl umyvadlo, pak se ozvala voda vytékající z kohoutku, šplouchání a pak to zase cvaklo, když umyvadlo zasouval. Venku přešly kroky — šouravé kroky člověka v pantoflích.

Herculovi Poirotovi se nechtělo spát a upíral oči na strop. Proč jen je na tom nádraží takové ticho? Měl vyschlo v krku. Zapomněl si objednat obvyklou láhev minerálky. Znovu se podíval na hodinky. Čtvrt na dvě a nějaká minuta. Zazvoní na průvodčího a řekne si o minerálku. Natáhl prst po zvonku, ale zarazil se, protože uslyšel v tichu jiné zazvonění. Ten člověk přece nemůže obsloužit všechny najednou.

Drrr… drrr… drrr…

Zvonek řinčel nepřetržitě. Kde jen může průvodčí být? Někdo zřejmě ztrácí trpělivost.

Drrrrr…

Ať už je to, kdo je, prst ze zvonku nespouští.

Pak se náhle rozlehly chodbičkou spěšné kroky průvodčího. Zaklepal na dveře nedaleko Poirotových.

Ozvaly se hlasy — uctivý a omlouvavý hlas průvodčího a neodbytná ženská vyřídilka.

Paní Hubbardová!

Poirot se musel usmát.

Nedorozumění — bylo-li to vůbec nedorozumění — trvalo hezkou chvíli. Z devadesáti procent na něm měla podíl paní Hubbardová a deset procent zabralo konejšení průvodčího. Konečně se zřejmě podařilo záležitost urovnat. Poirot zaslechl zřetelně: „Bonne nuit, madame,“ a zavírání dveří.

Stiskl sám zvonek.

Průvodčí se objevil okamžitě. Vypadal uříceně a ustaraně.

De l’eau minerále, s’il vous plaît.“

Bien, monsieur.“ Snad ho záblesk v Poirotových očích zlákal, aby si ulevil.

La dame americaine —“

„Ano?“

Utřel si čelo.

„Ta mi dala! Představte si, že tvrdí — a nenechá si to vymluvit — že je u ní v kupé muž! No řekněte, monsieur! V kupé takovýchhle rozměrů.“ Rozmáchl se rukou kolem sebe. „‚Kam by se schoval?‘ říkám jí. Vysvětluju, že je to nemožné. Ona trvá na svém. Probudila se a byl tam muž. A jak by se, prosím vás, dostal zamčenými dveřmi ven? ptám se jí. Jenže ona rozumné důvody vůbec neposlouchá. Jako bychom teď neměli jiných starostí až nad hlavu. Ty závěje —“

„Závěje?“

„Ano, závěje, monsieur. Monsieur si toho ještě nevšiml? Vlak stojí. Zapadli jsme. Bůhvíjak dlouho tu zůstaneme trčet. Pamatuji se, jak jsme jednou byli zaváti sedm dní.“

„Kde to jsme?“

„Mezi Vinkovci a Brodem.“

Là, là, „ udělal Poirot rozmrzele.

Průvodčí se vzdálil a vrátil se s lahví.

Bon soir, monsieur.“

Poirot vypil skleničku minerálky a hotovil se ke spánku.

Zrovna usínal, když tu byl opět vyburcován. Tentokrát něco těžkého upadlo a narazilo přitom o dveře. Vyskočil, otevřel dveře a vykoukl ven. Nic. Jen vpravo o kousek dál se vzdalovala žena v rudém kimonu. Na druhé straně seděl průvodčí na svém sedátku a zapisoval něco na velký arch papíru. Všude vládlo hrobové ticho.

„Jsem už z toho sám celý nervózní,“ řekl si Poirot a zase si lehl. Tentokrát usnul a spal tvrdě až do rána.

Když se probudil, vlak dosud nehybně stál. Vytáhl záclonku a vykoukl ven. Vlak obklopovaly vysoké sněhové břehy.

Pohlédl na hodinky a zjistil, že je devět pryč. Ve tři čtvrtě na deset vkročil do jídelního vozu, vymydlený a nafintěný jako jindy. Tam právě probíhala hromadná lamentace.

Jakékoli přehrady mezi cestujícími načisto zmizely. Společná smůla je všechny spojila. Paní Hubbardová dávala průchod svým pocitům nejhlasitěji.

„Dcera mi povídala, že to bude nejpohodlnější možné cestování. Že budu sedět ve vlaku, až dojedu do Paříže. A teď tu možná uvízneme kdovíkolik dní,“ naříkala. „A mně pozítří odplouvá loď. Jak to jen stihnu? Vždyť ani nemůžu zatelegrafovat a odřeknout to. Mám takovou zlost, že bych se radši neviděla.“

Ital prohlašoval, že má důležité obchodní jednání v Miláně. Statný Američan usoudil: „Máte holt pech, dámo,“ a konejšil ji nadějí, že vlak může něco nadehnat cestou.

„Moje sestra — její děti,“ řekla Švédka a rozplakala se. „Já jim nepošlu zprávu. Co si oni myslí? Řeknou, že mně se staly zlé věci.“

„Jak dlouho tu budeme trčet?“ chtěla vědět Mary Debenhamová. „Tuší to vůbec někdo?“

Její slova zněla netrpělivě, ale nebyla v nich ta horečnatá úzkost, kterou projevila při zpoždění Taurus-expresu.

Paní Hubbardová se zase rozjela.

„V tomhle vlaku nikdo nic neví. A nikdo se ani nesnaží něco udělat. Cizinci jsou nemožní. Kdyby se něco takového stalo u nás doma, někdo by se aspoň snažil něco podniknout.“

Arbuthnot se obrátil k Poirotovi a oslovilho pečlivou britskou francouzštinou:

Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, monsieur. Vous pouvez nous dire —“

Poirot ho s úsměvem přerušil:

„Nikoli, nikoli,“ řekl anglicky. „To nejsem já. Vy mne zaměňujete s mým přítelem monsieur Boucem.“

„Promiňte, prosím.“

„Nic se nestalo. Jest to zcela přirozené. Já teď zaujímám kupé, které bylo původně jeho.“

Monsieur Bouc nebyl v jídelním voze přítomen. Poirot se rozhlížel, kdo ještě chybí.

Neviděl kněžnu Dragomirovovou a maďarský manželský pár. Rovněž tak Ratchetta, jeho komorníka a německou komornou.

Švédská slečna si utírala oči.

„Já bláhová,“ říkala. „Já jsem špatná plakat. Všecko nejlepší, co se děje.“

Tuto křesťanskou odevzdanost však ostatní zdaleka nesdíleli.

„To je všecko moc hezké,“ prohodil MacQueen neklidně. „Jenže tu můžeme zůstat hezky dlouho.“

„Co je to vůbec za zemi?“ vyptávala se paní Hubbardová v slzách.

Když se dozvěděla, že dlí v Jugoslávii, prohlásila:

„Hm! Balkán. To se jeden ani nediví.“

„Vy jste jediná trpělivá, mademoiselle,“ řekl Poirot slečně Debenhamové.

Pokrčila lehce rameny.

„Co se dá dělat?“

„Vy jste filozof svou letorou, mademoiselle.“

„Filozof zastává neosobní stanovisko. Jenže já vycházím ze zásad daleko sobečtějších. Naučila jsem se, že si má člověk ušetřit zbytečné rozčilování.“

„Máte pevnou vůli, mademoiselle,“ řekl Poirot jemně. „Vy máte myslím nejpevnější vůli ze všech.“

„Ach ne, to jistě ne. Sama vím o někom, kdo má daleko silnější vůli než já.“

„A to jest —?“

Jako by se najednou vzpamatovala, jako by si uvědomila, že mluví s neznámým člověkem a nadto s cizincem, s nímž si až dosud vyměnila sotva půl tuctu vět.

Zasmála se zdvořile, ale neosobně.

„Nu — například ta stará dáma. Snad jste si jí povšiml. Groteskně ošklivá, ale přitom fascinující. Sotva se koukne a o něco zdvořile požádá, už kolem ní tancuje celý vlak.“

„Oni tancují stejně kolem mého přítele monsieur Bouca, leč to jest proto, že jest ředitel železniční společnosti, nikoli proto, že by měl takový vladařský charakter,“ pravil Poirot.

Mary Debenhamová se usmála.

Čas ubíhal. Několik cestujících — včetně Poirota — setrvávalo v jídelním voze. Měli dojem, že jim ve společnosti nebude tak dlouhá chvíle. Poirot vyslechl ještě další podrobnosti o dceři paní Hubbardové a byl obeznámen s dlouholetými zvyklostmi nebožtíka pana Hubbarda od okamžiku, kdy ráno vstal a zahájil snídani cornflaky s mlékem, až k té chvíli, kdy si večer do postele natáhl ponožky, které mu paní Hubbardová vlastnoručně pletla.

Právě naslouchal zmatenému vylíčení snah a cílů švédské misionářky, když tu vešel do vozu jeden průvodčí ze spacích vozů a přistoupil k němu.

Pardon, monsieur.“

„Ano?“

„Monsieur Bouc se dává poroučet a prosí, abyste byl tak laskav a zašel na chviličku k němu.“

Poirot vstal, omluvil se Švédce a vyšel za tím člověkem z jídelního vozu.

Nebyl to jeho vlastní průvodčí, ale velký blonďák.

Vedl jej chodbičkou jeho vlastního vozu do chodbičky dalšího. Zaklepal tam na jedny dveře a ustoupil, aby Poirot mohl vejít.

Nebylo to kupé, kam se monsieur Bouc přestěhoval. Bylo to kupé druhé třídy a zvolil si je asi proto, že bylo poněkud prostornější. I tak měl však příchozí dojem, že je tu těsno.

Monsieur Bouc sám seděl na malém sedátku v protějším rohu. Naproti němu v rohu u okénka seděl drobný černovlasý muž a pozoroval sníh venku. A pak tam stál Poirotovi v cestě ještě neznámý člověk v modré uniformě (vlakvedoucí) a průvodčí z Poirotova vagónu.

„Ach! Drahý příteli!“ zvolal monsieur Bouc. „Pojďte dál! Vás je tu třeba.“

Mužík u okna se posunul, Poirot se protlačil kolem druhých dvou a posadil se proti svému příteli.

Výraz monsieur Bouca ho přiměl — jak by to byl sám vyjádřil — k zbystření mozkové činnosti. Bylo jasné, že se stalo něco mimořádného.

„Co se přihodilo?“ zeptal se.

„Ještě se ptejte! Nejdřív ten sníh — ty závěje. A k tomu ještě –“ odmlčel se — a průvodčí ze spacího vozu těžce zalapal po dechu.

„A co k tomu ještě?“

A k tomu ještě byl jeden cestující nalezen na lůžku — ubodán k smrti.“

„Jeden cestující? A kterýpak?“

„Ten Američan. Jmenoval se — jmenoval se —“ nakoukl do nějakých poznámek před sebou, „Ratchett — že? Ratchett.“

„Ano, monsieur,“ zajíkl se průvodčí z lůžkového vozu.

Poirot se na něho podíval. Byl bílý jako křída.

„Ten člověk by si měl sednout,“ poznamenal. „Jinak nám tu omdlí.“

Vlakvedoucí ustoupil, průvodčí ze spacího vozu sklesl do rohu a zabořil hlavu do dlaní.

„Brr!“ otřásl se Poirot. „To je vážná věc.“

„Aby ne! Tedy předně vražda — to je vždycky tragická událost. Ale nejen to — jsou tu další politováníhodné okolnosti. Teď tu prosím stojíme. Můžeme tu trčet ještě hodiny — co hodiny! — dny! Další okolnost: Ve většině států, kterými projíždíme, provází vlak policista. Ale v Jugoslávii nikoli. Chápete?“

„Je to velice těžká situace,“ uznal Poirot.

„Nejhorší teprve přijde. Doktore Constantine — promiňte, zapomněl jsem vás představit — doktor Constantine, monsieur Poirot.“

Černovlasý mužík se uklonil a Poirot úklonu opakoval.

„Doktor Constantine je toho názoru, že smrt nastala kolem jedné hodiny po půlnoci.“

„V těchto případech se to dá těžko přesně určit,“ pravil lékař, „ale podle mého názoru můžeme vycházet z předpokladu, že smrt nastala mezi půlnocí a druhou hodinou ranní.“

„Kdy byl monsieur Ratchett naposled spatřen živ?“ zeptal se Poirot.

„Víme, že byl živ asi deset minut po půl jedné, kdy s ním mluvil průvodčí,“ řekl monsieur Bouc.

„To je pravda,“ řekl Poirot. „Sám jsem toho byl svědkem. A to je poslední zpráva?“

„Ano.“

Poirot se obrátil na lékaře a ten se ujal slova:

„V kupé monsieur Ratchetta jsme našli okno otevřené, což mělo zřejmě napovídat, že tudy vrah unikl. Ale podle mého názoru je to klamná stopa. Kdyby tomu tak bylo, zanechal by po sobě zřetelné stopy ve sněhu. A ty tam nejsou.“

„Zločin byl odhalen — kdy?“

„Micheli!“

Průvodčí ze spacího vozu se napřímil. Byl pořád ještě bledý a vyděšený.

„Popište tomu pánovi přesně, jak to bylo,“ poručil monsieur Bouc.

Průvodčí mluvil dost nesouvisle.

„Ten komorník pana Ratchetta klepal ráno kolikrát na dveře. Nikdo se neozýval. No a asi před půlhodinou přišel číšník z jídelního vozu. Chtěl vědět, jestli si pán bude přát snídani. Bylo už jedenáct, víte?

Otevřu mu dveře svým klíčem. Jenže on je tam ještě řetěz a ten byl zadělaný. Nikdo se neozýval a bylo tam hrobové ticho a zima — ale hrozná zima. Protože okno bylo otevřené a dovnitř navál sníh. Povídám si: Snad toho pána neranila mrtvice? Tak jsem šel pro vlakvedoucího. Vypáčili jsme dveře, až jsme se dostali dovnitř. Byl — Ah! C’était terrible!

Zabořil tvář do dlaní.

„Dveře byly zamčeny a zajištěny řetězem zevnitř,“ říkal Poirot zamyšleně. „Nebyla to tedy sebevražda — hm?“

Řecký lékař se sarkasticky zasmál.

„Cožpak se sebevrah bodne desetkrát — dvanáctkrát —patnáctkrát?“

Poirot vyvalil oči.

„Taková zuřivost!“ zvolal.

„Udělala to ženská,“ vložil se vlakvedoucí poprvé do rozhovoru. „Dejte na mě, udělala to ženská. Jedině ženská by takhle bodala.“

Dr. Constantine se zamyšleně mračil.

„To by musela mít neobyčejnou sílu,“ pravil. „Nemám v úmyslu zacházet do technických podrobností — to jen mate — ale pár těch ran bylo zasazeno s takovou vehemencí, že zbraň pronikla svaly až hluboko do kosti.“

„Nejde zřejmě o vědecký zločin,“ řekl Poirot.

„To jistě ne,“ potvrdil dr. Constantine. „Rány byly zasazovány náhodně, bez ladu a skladu. Některé se po těle svezly a skoro mu neublížily. Jako by byl vrah zavřel oči a v afektu naslepo bodal.“

C’est une femme,“ tvrdil znovu vlakvedoucí. „Ženské jsou takové. Když je to chytí, mají velkou sílu.“ Kýval hlavou tak rozšafně, že všem přítomným připadalo, jako by mluvil z vlastní zkušenosti.

„Možná že bych mohl něčím přispět k informacím, které jste nashromáždili,“ řekl Poirot. „Mluvil jsem včera s monsieur Ratchettem. Vykládal mi — pokud jsem mu dobře rozuměl —, že je jeho život ohrožen.“

„Sejmuli ho — tak se to říká v Americe, není-liž pravda?“ řekl monsieur Bouc. „Pak to neudělala ženská, ale gangster — najatý vrah.“

Vlakvedoucí se koukal ztrápeně, že by jeho teorie měla přijít zkrátka.

„V tom případě,“ prohlásil Poirot, „je překvapující, jak amatérsky to bylo provedeno.“

Říkal to s ryze odborným nesouhlasem.

„Mezi cestujícími je jeden takový hromotluk, Američan,“ přemýšlel nahlas monsieur Bouc. „Dělá vulgární dojem a ten jeho oblek! Žvýká žvýkací gumu a to se, pokud vím, ve slušné společnosti nedělá. Víte, koho myslím?“

Průvodčí ze spacího vozu, na kterého se obrátil, přikývl.

Oui, monsieur, pán z čísla 16. Ale ten to nemohl být. Byl bych ho musel vidět, jak vchází do kupé nebo vychází.“

„A taky jste nemusel. Taky jste nemusel. Ale k tomu se ještě dostaneme. Teď jde o to, co dělat.“ A hleděl na Poirota.

Poirot hleděl na něj.

„Prosím vás, drahý příteli,“ pravil monsieur Bouc. „Tušíte, oč vás chci požádat. Vím, co dovedete. Ujměte se vyšetřování! Ne, ne, neodmítejte. Podívejte se, pro nás je to vážná situace — mluvím za Compagnie Internationale des Wagons-Lits. Všechno by se tak jednoduše rozřešilo, kdybychom jugoslávské policii předložili rozuzlení případu, až se dostaví. Jinak to bude samé zdržování, obtěžování a tisíce nepříjemností. Nevinní lidé se třeba dostanou do vážných nesnází. Namísto toho — vy to tajemství odhalíte. Řekneme: ‚Člověk byl zavražděn — tady je vrah!

„A co když neodhalím?“

Ah! mon cher!“ Monsieur Bouc mluvil, jako by medu ukrajoval. „Znám přece vaši reputaci. Mám jakous takous představu o vašich metodách. Tohle je ideální případ právě pro vás. Než by se o všech těch lidech něco zjistilo, než by se to ověřilo, uběhlo by mnoho času a bylo by to spojeno s velkými obtížemi. A zdalipak jste neříkal, že má-li člověk rozřešit nějaký případ, stačí, aby si sedl a přemýšlel? Udělejte to tak! Vyslechněte všechny cestující, prohlédněte si mrtvého, prozkoumejte stopy, pokud tam nějaké budou, a pak — já ve vás skládám všechny naděje! Jsem přesvědčen, že jste se planě nechvástal. Sedněte si a přemýšlejte — namáhejte (jak jsem vás často slyšel říkat) šedé závity mozkové — a pravda vyjde najevo!“

Naklonil se kupředu a hleděl oddaně na přítele. „Vaše důvěra mne dojímá, příteli,“ prohlásil Poirot s citem. „Jak správně tušíte, nemůže to být obtížný případ. Sám jsem včera večer — ale na tom teď nesejde. Abych pravdu řekl, ten problém mne láká. Ještě před půlhodinou jsem myslel, že nás čeká spousta nudných hodin, když jsme tu tak uvízli. Ale teď — teď mne čeká problém.“

„Přijímáte tedy?“ ptal se monsieur Bouc dychtivě.

C’est entendu. Svěřte mi tu záležitost.“

„Výborně. Jsme vám všichni k službám.“

„Nejprve bych potřeboval plánek vagónu Instanbul-Calais, na němž by bylo vyznačeno, který cestující má které kupé. Také bych rád viděl pasy a jízdenky.“

„To vám obstará Michel.“

Průvodčí ze spacího vozu opustil kupé.

„Kolik cestujících mám ještě ve vlaku?“

„V tomto vagóně jsme s doktorem Constantinem sami. Ve voze z Bukurešti je nějaký starý pán, ale ten nemůže chodit a průvodčí ho dobře zná. Dál už jsou jen obyčejné vagóny, ale ty nás nemusí zajímat, protože se včera po večeři uzamkly. Před istanbulským vagónem je jenom jídelní vůz.“

„Z toho tedy vyplývá,“ říkal Poirot pomalu, „že vraha bude třeba hledat ve voze z Istanbulu.“ Obrátil se k lékaři. „To jste měl na mysli, viďte?“

Řek přikývl.

„V půl jedné jsme najeli do závěje. Od té doby nemohl nikdo opustit vlak.“

Monsieur Bouc prohlásil slavnostně:

Vrah je mezi námi — ve vlaku…

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024