DESÁTÁ KAPITOLA
Italova výpověď
„A nyní,“ prohlásil Poirot a v očích se mu zablýskalo, „potěšíme srdce monsieur Bouca a podíváme se na zoubek Italovi.“
Antonio Foscarelli vešel do jídelního vozu rychlými kočičími kroky, celý rozzářený. Měl typickou italskou tvář, snědou a bezstarostnou.
Mluvil dobře a plynně francouzsky, se sotva znatelným přízvukem.
„Jmenujete se Antonio Foscarelli?“
„Ano, monsieur.“
„Přijal jste, jak vidím, americké občanství?“
Američan se zazubil.
„Ano, monsieur. Má to své obchodní výhody.“
„Jste obchodním cestujícím Fordovy automobilky?“
„Ano; tedy abych vám to vysvětlil —“
Následovalo mnohomluvné expozé. Když je ti tři vyslechli, zdálo se jim, že to, co snad nevědí o Foscarelliho obchodních metodách, o jeho cestách, o jeho příjmech, o jeho názorech na Spojené státy a většinu evropských zemí, mohou být jen bezvýznamné detaily. Z tohoto člověka nebylo třeba páčit, co ví. Ten to ze sebe přímo chrlil.
Jeho dobromyslný chlapecký obličej zářil uspokojením, když se po posledním výmluvném gestu odmlčel a osušil si čelo kapesníkem.
„Tak vidíte,“ pravil. „Dělám ve velkém. Podle posledních metod. Rozumím kšeftu.“
„Pobýval jste tedy posledních deset let s menšími přestávkami ve Spojených státech?“
„Ano, monsieur. Ach, mám ještě v jasné paměti ten den, kdy jsem prvně vstupoval na loď odvážející mě do Ameriky, do takové dálky! Má matička, má malá sestřička —“
Poirot bez okolků přerušil proud vzpomínek.
„Setkal jste se někdy během svého pobytu ve Spojených státech se zesnulým?“
„Ne. Ale tuším, co je to zač, to jo.“ Luskl výmluvně prsty. „Ctihodnost sama, lesklá slupka, ale červivé jádro. Moje zkušenost mi napovídá, že to byl gauner velkého formátu. To je můj soukromý názor, a můžete ho vzít v úvahu, nebo nemusíte.“
„Váš soukromý názor zcela odpovídá skutečnosti,“ řekl Poirot suše. „Ratchett byl Casetti, únosce dětí.“
„No prosím — neříkal jsem vám to? Naučil jsem se lidi přesně odhadnout — číst ve tváři. Je to potřeba. Prodávat se naučíte jedině v Americe.“
„Vzpomínáte si na Armstrongův případ?“
„Nevím honem, jak do toho. To jméno jako by — nebylo v tom nějaké dítě — malá holčička?“
„Ano, velmi tragický případ.“
Ital byl první, který zřejmě nesdílel tento názor.
„Ach jo, na světě se dějou věci,“ mínil filozoficky. „Taková technicky vyspělá země jako Amerika —“
Poirot mu skočil do řeči.
„Setkal jste se někdy s některým členem Armstrongovy rodiny?“
„Ne, nevzpomínám si. Jenže to máte těžké. Řeknu vám pár cifer. Jen za loňský rok jsem prodal —“
„Prosím vás, monsieur, mluvte k věci.“
Ital rozhodil ruce v omluvném gestu.
„Prosím tisíckrát za odpuštění.“
„Řekněte mi laskavě, co přesně jste dělal včera večer po večeři.“
„S radostí. Zůstal jsem tady, dokud to šlo. Je tu příjemněji. Bavil jsem se s tím Američanem od našeho stolu. Prodává pásky do psacích strojů. Pak jsem se vrátil do kupé. Bylo prázdné. Ten John Bull, co je tam se mnou, furt chudák obskakuje svého pána. Konečně přijde — protáhlý ksicht jako obyčejně. Není mu do řeči, odpovídá jen ano nebo ne. To je mi tedy pronárod, tihle Angličani — nic je nezajímá. Sedí v koutě, jako by spolkl pravítko, a čte si. Průvodčí nám přijde ustlat.“
„Lůžka číslo 4 a 5,“ prohodil tiše Poirot.
„Přesně tak — poslední kupé. Já mám horní lůžko. Vylezu tam. Angličánka se mi zdá bolejí zuby. Vytáhne malou lahvičku s něčím, co strašně smrdí. Leží a naříká. Já usnu. Kdykoli se probudím, tak naříká.“
„Můžete říct, zda opustil během noci kupé?“
„Mám dojem, že ne. To bych ho byl slyšel. Světlo z chodby člověka automaticky probudí, protože si myslí, že je celní prohlídka někde na hranici.“
„Mluvil o svém pánu? Dával najevo nějakou zaujatost proti němu?“
„Říkám vám, že se s nikým nebavil. Nesympatický člověk. Studený jak psí čumák.“
„Říkal jste, že kouříte — lulku, cigarety, doutníky?“
„Jen cigarety.“
Poirot mu nabídl a on si vzal.
„Byl jste někdy v Chicagu?“ vyzvídal monsieur Bouc.
„Ano, byl — pěkné město, ale já se pohybuju hlavně v New Yorku, Wa…
