Celá e-kniha Vražda v Orient expresu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
DRUHÁ KAPITOLA
Hotel Tokatlian
V Tokatlianu si Hercule Poirot vyžádal pokoj s koupelnou. Pak přistoupil k pultu v recepci a zeptal se po poště.
Čekaly na něho tři dopisy a telegram. Při pohledu na telegram se mu obočí nepatrně zvedlo. Ten nečekal.
Otevřel jej jako obvykle pomalu a pečlivě. Tiskací písmena mu jasně vyvstala před očima.
NECEKANY OBRAT V PRIPADE KASSNER JAK JSTE PREDVIDAL LASKAVE IHNED PRIJEDTE
„Voilà ce qui est embêtant,“ zahučel Poirot rozmrzele. Pohlédl na hodinky.
„Jsem nucen odcestovat ještě dnes večer,“ řekl vrátnému. „V kolik hodin odjíždí Orient-expres?“
„V devět hodin, monsieur.“
„Dostal bych ještě lůžko?“
„Ale jistěže, monsieur. V této roční době to nebude nic těžkého. Vlaky bývají poloprázdné. První třídou, nebo druhou?“
„První.“
„Très bien, monsieur. Kam račte jet?“
„Do Londýna.“
„Bien, monsieur. Opatřím vám jízdenku do Londýna a budu vám rezervovat lůžko v přímém voze Istanbul-Calais.“
Poirot znovu pohlédl na hodinky. Bylo za deset minut osm.
„Mám ještě čas povečeřet?“
„Ale jistěže, monsieur.“
Malý Belgičan přikývl. Šel odřeknout pokoj a pak se odebral halou do restaurace.
Číšník si právě zaznamenával jeho objednávku, když tu ucítil na rameni něčí ruku.
„Ah, mon vieux, to je ale milé překvapení,“ pronesl hlas za jeho zády.
Patřil pomenšímu obtloustlému staršímu pánovi, který měl vlasy zastřižené en brosse. Radostně se na Poirota usmíval.
Poirot vyskočil.
„Monsieur Bouc!“
„Monsieur Poirot!“
Monsieur Bouc byl také Belgičan, ředitel společnosti Compagnie Internationale des Wagons-Lits, a znal se s bývalým esem belgické policie už hezkou řádku let.
„Potkáváme se daleko od domova, mon cher,“ řekl monsieur Bouc.
„Měl jsem co dělat v Sýrii.“
„Ah! A vracíte se domů — kdypak?“
„Teď večer.“
„To je ohromné! Já také. Totiž — cestuji jenom do Lausanne, musím tam něco zařídit. Pojedete asi Orient-expresem, co?“
„Ano. Právě jsem požádal, aby mi zajistili lůžko. Měl jsem v úmyslu zdržet se tu několik dní, ale dostal jsem telegram a neodkladné záležitosti mě volají do Anglie.“
„Ah!“ povzdechl si monsieur Bouc. „Les affaires — les affaires! A vy jste dnes na vrcholu slávy, mon vieux!“
„No — tu a tam se mi snad něco povedlo.“ Hercule Poirot se snažil tvářit skromně, ale vůbec se mu to nedařilo.
Bouc se zasmál.
„Na shledanou potom!“ řekl.
Hercule Poirot věnoval veškerou pozornost tomu, aby si nenamočil kníry do polévky.
Překonal šťastně toto úskalí, a zatímco čekal na další chod, rozhlížel se kolem sebe. V restauraci sedělo sotva půl tuctu hostů, a z toho půl tuctu zaujali Poirota jen dva.
Oba seděli u blízkého stolku. Mladší byl třicátník s příjemnou tváří, zřejmě Američan. Zájem malého detektiva však nevzbuzoval on, nýbrž jeho společník.
Mohlo mu být něco přes šedesát. Na pár kroků dělal dojem blahovolného lidumila. Prořídlé vlasy, klenuté čelo, úsměv na rtech, který odhaloval běloskvoucí falešný chrup — to všechno jako by patřilo dobráckému starému pánovi. Jen oči takový dojem popíraly. Byla to malá, hluboko zapadlá očka a koukala nesmírně prohnaně. A nejen to. Ten člověk v jedné chvíli řekl něco svému mladému společníkovi, rozhlédl se sálem a přitom spočinul na okamžik na Poirotovi pohledem, v němž se zablýskla podivná zlomyslnost a nepřirozené napětí.
Pak povstal. „Zaplaťte, Hectore,“ nakázal.
Mluvil trochu zastřeným hlasem. I ten hlas měl do sebe něco zvláštního, rozbředlého, nebezpečného.
Ve chvíli, kdy se Poirot setkal se svým přítelem v hale, byli oba muži právě na odchodu. Snášeli jim zavazadla a mladší muž na to dohlížel. Pak podržel skleněné dveře a pravil:
„Prosím, pane Ratchette, můžeme jít.“
Starší bručivě přitakal a vyšel ven.
„Eh bien,“ řekl Poirot. „Co o nich soudíte?“
„To budou Američané,“ odvětil monsieur Bouc.
„Ovšemže to jsou Američané. Měl jsem však na mysli, jaký na vás udělali dojem.“
„Ten mladík se mi zdál docela sympatický.“
„A ten druhý?“
„Mám-li být upřímný, milý příteli, ten se mi moc nezamlouval. Zapůsobil na mne nepříjemně. A…
