DESET DNÍ PO DNI ZEMĚ
DÍL IV
POSLEDNÍ PŘÍPAD
„Většina mé fyzické námahy spočívá v celodenním stání a přecházení od jednoho laboratorního stolu ke druhému. Přináší mi to větší užitek a zábavu, než jaké některým mým přátelům a konkurentům přináší hraní her, jako je golf.“
Thomas Alva Edison
86
Amélie Sachsová s Thomem Restonem chvatně vešli do nemocnice. Oba mlčeli.
Ve vestibulu a na chodbách panoval klid, jaký byl na podobných místech v sobotu večer docela nezvyklý. V newyorských nemocničních zařízeních obvykle v sobotu večer vládl chaos – chaos z nehod, otrav alkoholem, předávkování a pochopitelně i z příležitostné střelby nebo pobodání.
Zdejší atmosféra však byla až hrůzyplně klidná.
Zachmuřená Sachsová se zastavila a prohlédla si cedule. Ukázala jedním směrem a oba vyrazili do ještě tmavší chodby ve sklepě nemocnice.
Znovu se zastavili.
„Tudy?“ zašeptala Sachsová.
„Nemají to tu dobře označené. Měli by si to líp označit.“ Sachsová slyšela v Thomově hlase rozhořčení, ale věděla, že jeho zdrojem je výlučně ošetřovatelův strach.
„Tamhle.“
Pokračovali v chůzi a po chvíli prošli kolem sesterny, odkud se ozývalo nenucené klábosení. Nacházelo se v ní mnoho propriet spojených s výkonem zdravotní péče, dokumentů a lékařských karet, ale také kelímky od kávy, líčidla a kniha hlavolamů. A taky spousta sudoku, všimla si Sachsová, kterou vždy udivovalo, z jakého důvodu se tato hra tak rozšířila. Ona na ni neměla trpělivost.
Předpokládala, že tady dole, na tomto oddělení, se od personálu příliš často nevyžadují okamžité nástupy do akce, jaké člověk vídá u zdravotníků v televizních seriálech.
Došla až k přepážce a adresovala sestře středního věku, která za ní osamoceně seděla, jediné slovo: „Rhyme.“
„Á, ano,“ odpověděla sestra a zvedla hlavu. Vůbec se nemusela dívat do seznamu nebo jakéhokoliv jiného dokumentu. „A vy jste…?“
„Jeho partnerka,“ odpověděla Sachsová. Tento výraz použila pro Rhyma v profesním i osobním smyslu v minulosti již mnohokrát, ale teprve nyní si poprvé uvědomila, jak zoufale je nedostatečný. Nelíbil se jí. Přímo ho nesnášela.
Thom se představil jako „poskytovatel péče“.
Což také vyznělo dost plechově,
„Bohužel neznám žádné podrobnosti,“ zodpověděla sestra předem Améliinu otázku. „Pojdte se mnou.“
Odvedla je další chodbou, která byla ještě ponuřejší než ta předchozí. Dokonale uklizená, příjemně vyzdobená, uspořádaná. A ohavná.
Existuje snad pro popis nemocnice přiléhavější výraz?
Když se přiblížili k jednomu pokoji s otevřenými dveřmi, prohlásila sestra s notnou dávkou účasti: „Počkejte uvnitř, prosím. Někdo za vámi brzy přijde.“
Po těchto slovech bleskurychle zmizela, jako by měla strach, že ji Sachsová nebo Thom násilím posadí na židli a začne vyslýchat. Koneckonců měla Amélie sto chutí to opravdu udělat.
Došli až k čekárně a vstoupili do ní. Byla úplně prázdná. Lon Sellitto, Rhymův bratranec Arthur a jeho žena Judy už byli na cestě. Stejně jako Améliina matka Rose – chystala se sem přijet metrem, ale Sachsová trvala na tom, ať si vezme taxíka.
Mlčky se posadili. Sachsová sebrala ze stolku další sešit se sudoku a prolistovala ho. Thom se na ni letmo podíval, pevně jí stiskl paži a svěsil ramena. Bylo zvláštní vidět, jak je jeho obvykle dokonalé držení těla náhle schlíplé.
„Nikdy se o ničem nezmínil,“ řekl. „Ani slůvkem.“
„A tebe to překvapuje?“
Thom se už chystal říct, že ano. Jenže pak svěsil ramena ještě víc. „Ne.“
Do místnosti vstoupil muž v obleku a nakřivo uvázané kravatě, podíval se na obličeje obou přítomných a rozhodl se, že raději počká jinde. Sachsová se mu ani nedivila.
V podobných chvílích člověk nechce sdílet veřejný prostor s neznámými lidmi.
Amélie si položila hlavu na Thomovo rameno a ošetřovatel ji pevně objal. Sachsová už zapomněla, jak je silný.
Dnes večer vyvrcholilo možná nejpodivnějších a nejnapjatějších dvanáct hodin ze všech let, kdy Rhyma znala. Když k němu ráno přijela po noci strávené ve svém bytě v Brooklynu, zastihla u dveří Thoma, kter…
