VII.
Bylo pozdě, bezpochyby skoro deset hodin. Maigretovi se zastavily hodinky a Berwick neprosazoval jako Saint Regis takovou péči o své zákazníky, aby jim zapustil do stěny elektrické hodiny. Ostatně k čemu je dobré vědět, kolik je hodin? Maigret dnes ráno nepospíchal. Po pravdě ani nevěděl, co počít s časem. Poprvé od té doby, co vystoupil z lodi v New Yorku, byl ve spánku přepaden opravdu jarním sluncem: cípkem svítilo do pokoje i do koupelny. Ostatně právě kvůli slunci zavěsil své zrcadlo na olivku okna a bylo to tedy, jako když se holil v Paříži na bulváru Richarda-Lenoira, kde ráno vždycky míval paprsek slunce na tváři, když pečoval o své vousy. Není to chybou věřit, že velká města se liší jedno od druhého, i když se jedná o New York, který literatura prezentuje jako určitý druh monstrózního stroje na hnětení lidí?
Byl v New Yorku, on, Maigret, a měl olivku ve správné výšce, aby se mohl dobře oholit, kosý paprsek slunce jej nutil mžourat očima a naproti, v kanceláři nebo dílně, se mu dvě mladé dívky v bílých pláštích smály.
Jenže tohle ráno se musel holit natřikrát, neboť již dvakrát a nyní znovu ho přerušilo zvonění telefonu. Poprvé se mu hlas zdál vzdálený, hlas, který mu vyvolával dávné vzpomínky, ale který nepoznával.
„Haló! Komisař Maigret.“
„Ano.“
„Je to opravdu komisař Maigret?“
„Ale ano…“
„Je to komisař Maigret, kdo je u aparátu?“
„Ale ano, sakra!“
A ten žalostný hlas, který začínal být skoro tragický, mu řekl:
„Tady je Ronald Dexter.“
„Ano. Nu?“
„Je mi velice líto, že vás ruším, ale je naprosto nutné, abych se s vámi sešel.“
„Máte nějaké novinky?“
„Prosím vás velice, abyste mi povolil setkání v době co nejkratší.“
„Jste odtud daleko?“
„Ne příliš daleko.“
„Je to naléhavé?“
„Velmi naléhavé.“
„V tom případě přijďte ihned do hotelu a vyjděte do mého pokoje.“
„Děkuji vám.“
Maigret se nejprve zasmál. Potom, po chvíli uvažování, našel v klaunově hlase něco znepokojivého. Stěží si začal znovu mydlit tvář, když ho telefon v pokoji volal znovu. Jakž takž si otřel tváře.
„Haló…!“
„Komisař Maigret?“
Tentokrát zřetelný hlas, až příliš, s americkým přízvukem.
„Osobně.“
„Tady poručík Lewis.“
„Poslouchám vás.“
„Můj kolega O’Brien mi řekl, že by mne asi zajímalo se s vámi co nejdříve setkat. Mohu se s vámi sejít dnes dopoledne?“
„Promiňte, poručíku, že vás o to žádám, ale zastavily se mi hodinky. Kolik je hodin?“
„Půl jedenácté.“
„Šel bych docela rád do vaší kanceláře, bohužel právě před chvilkou jsem si dal schůzku ve svém pokoji. Ostatně je možné, že vás to bude zajímat. Nevadilo by vám přijít také do mého pokoje v hotelu Berwick?“
„Budu tam za dvacet minut.“
„Je něco nového?“
Maigret si byl jistý, že poručík byl ještě na konci linky, když tuto otázku položil, ale poručík dělal, že neslyšel, a zavěsil.
A hotovo! Musel dokončit holení a oblékání. Telefonoval službě, aby si objednal snídani, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Byl to Dexter. Dexter, na kterého se Maigret, který již začínal jeho zjev znát, podíval se zděšením. Nikdy ve svém životě neviděl tak bledého člověka. Budil dojem náměsíčníka za plného dne a v New Yorku.
Klaun nebyl opilý. Ostatně ani neměl svůj plačtivý výraz jako ve chvílích opice. Naopak. Vypadal, jako by se plně ovládal, ale zvláštním způsobem.
Velmi přesně se podobal hercům v groteskách, kteří zůstanou stát v obdélníku dveří, dostanou ránu pendrekem do hlavy a stojí ještě pěknou chvíli s prázdným pohledem, než klesnou.
„Pane komisaři…,“ začal s určitou potíží při vyslovování.
„Vstupte a zavřete dveře!“
„Pane komisaři…“
Maigret pochopil, že muž není opilý, ale má pořádnou kocovinu. Držel se zpříma jen zázrakem. Sebemenší pohyb způsobil zakymácení, jeho obličej se křivil bolestí a jeho ruce mechanicky hledaly oporu u stolu.
„Posaďte se!“
Udělal znamení, že ne. Kdyby se posadil, bezpochyby by upadl do komatózního spánku.
„Pane komisaři, jsem darebák.“
Zatímco mluvil, jeho chvějící se ruka prohledávala kapsy u saka a položila na stůl zmačkané bankovky…
