Celá e-kniha Maigret v New Yorku ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
V.
Mezi druhým a třetím poschodím si Maigret pomyslel, aniž by tomu jinak připisoval zvláštní důležitost, že by nebyl rád, kdyby jej někdo – jako například kapitán O’ Brien – viděl při jeho ranním zaměstnání.
Mnozí lidé, kteří s ním pracovali během dlouhých let, jako například Lucas, ho často nechápali, když byl v podobném stavu.
A věděl snad on sám, co přesně hledat? Například ve chvíli, kdy se bezdůvodně zastavil na schodišti mezi dvěma patry, dívaje se před sebe široce rozevřenýma očima bez výrazu, musel vypadat jako pán se srdeční chorobou, který se musí kdekoliv náhle zastavit a snaží se udržet nevinný výraz, aby nebudil soucit kolemjdoucích.
Soudě podle počtu dětí mladších sedmi let, které viděl na schodištích, na odpočívadlech schodů, v kuchyních a pokojích, v mimoškolní době tu muselo být doslova hemžení dětí. Ostatně hračky byly roztahané po všech koutech, rozbitá autíčka – to byla stará bedna od mýdla, na které byla dobře či špatně připevněná kolečka –, seskupení podivných předmětů, které nedávalo dospělým žádný smysl, ale pro autory mohlo představovat třebas poklady.
V domě nebyla domovnice jako ve francouzských domech a to komisařovi znesnadňovalo práci. Nic než schránky na dopisy v chodbě v přízemí, natřené na hnědo a s číslem, některé ještě se zažloutlou vizitkou nebo se jménem špatně vyrytým do kovového pásku. Bylo po ránu, deset hodin, a v této době bezpochyby žil tento kasárenský dům svým nejcharakterističtějším životem. Dveře některých bytů byly otevřené. Bylo vidět ještě neučesané ženy pečovat o domácnost, mýt škvrňatům obličeje, vytřásat pochybné koberce z okna.
„Promiňte, paní…“
Dívali se na něj s podezřením. Za koho ho mohli mít s jeho vysokou postavou, tlustým převlečníkem a s kloboukem, který pokaždé smekal, když hovořil se ženou, ať jakoukoliv?
Bezpochyby za někoho, kdo jim přichází nabídnout pojistku nebo nový model elektrického vysavače.
Měl navíc přízvuk, ale tady to nikomu nevadilo, protože se mu zdálo, že se tu nacházejí nejen Italové, ale i Poláci a Češi. „Nevíte, prosím, jestli je v domě ještě nějaký nájemník, který tu bydlí již třicet let?“
Svraštili vždy obočí, protože to byla otázka, jakou čekali ze všeho nejméně. V Paříži, například na Montmartru nebo ve čtvrti mezi náměstím Republiky a Bastil ou, neexistoval možná významnější dům, kde by se nenašla stará žena, starý muž nebo dvojice, která bydlí v domě již třicet nebo čtyřicet let.
Tady mu odpověděli:
„Přišli jsme sem teprve před šesti měsíci…“
Nebo rok. Nebo dva. Maximum bylo šest let.
Instinktivně, aniž by si to uvědomoval, zůstával stát hezkou chvíli před otevřenými dveřmi, aby si prohlédl ubohou kuchyň s postelí nebo pokoj, kde bydlelo pět nebo šest osob. Lidé, kteří se znali mezi poschodími, byli vzácní. Tři děti, z nichž nejstarší chlapec mohl mít asi osm let a měl patrně příušnice, protože měl hlavu celou zavázanou, ho začaly následovat. Potom se klouček osmělil a chodil před Maigretem.
„Ten pán chce vědět, jestli jste tu bydleli před třiceti lety.“
Několik starých lidí v křeslech u oken a často u klece s kanárkem, kteří přišli kdysi z Evropy a našli džob. A mezi nimi někteří neuměli ani slovíčko anglicky.
„Chtěl bych vědět…“
Odpočívadla byla prostorná a svým způsobem představovala neutrální území, kde se nahromadilo všechno, co již v bytech nesloužilo; ve druhém poschodí tu myla hubená žena se žlutými vlasy nádobí.
Bylo to tady. V jedné z těchto buněk se usídlil po svém příjezdu do New Yorku i J a J. Tady Little John, který nyní bydlel v nádherném apartmá v Saint Regisu, trávil měsíce a možná i roky. Bylo skoro nemožné směstnat více lidských bytostí na tak malém prostoru, a přece nebylo cítit žádný žár, spíše vnímal jako nikde jinde pocit naprosté izolace. Dokazovaly to láhve s mlékem. Při zastávce ve třetím poschodí narazil Maigret u jedněch dveří na odpočívadle do osmi netknutých láhví s mlékem.
Chtěl se zeptat chlapce, který byl jeho dobrovolným průvodcem, ale asi padesátiletý muž právě vyšel ze soused…
