Celá e-kniha Maigret v New Yorku ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
VIII.
Ještě před rokem se o Maigretovi na Zlatnickém nábřeží v takových chvílích říkalo: Už je to tady. Šéf je v transu.
A neuctivý Torrence, ten, který nejméně pečoval o Maigretův kult, říkal neomaleně: Šéf se v tom koupe.
V transu nebo se v tom koupe byl v každém případě stav, který Maigretovi spolupracovníci viděli přicházet s ulehčením. Snažili se ho předvídat z malých předběžných znamení, ještě před Maigretovou chvílí, předtím, než krize vypukne.
Co by si asi nějaký Lewis myslel o chování svého francouzského kolegy během hodin, které budou následovat? Nepochopil by, to bylo osudové, a asi by se na něj díval s určitou útrpností. Byl by sám kapitán O’Brien, s jemnou ironií pod těžkým zevnějškem, schopen sledovat komisaře až tam?
Odehrálo se to dosti zvláštním způsobem. Maigret neměl nikdy chuť dělat nějaké analýzy, a přece ho nakonec slyšeli vyprávět případ s nesčetnými detaily.
Během dnů a někdy i týdnů se brodil případem, dělal, co měl dělat, nic víc, dával příkazy, informoval se o těch i oněch věcech s výrazem, jako by se jen uboze zajímal o pátrání, a někdy, jako by se o ně nezajímal vůbec.
Trvalo to, dokud se problém v průběhu času jevil jen jako problém teoretický. Ten muž byl zabit za určitých okolností. Ten nebo onen jsou podezřelí.
Ti lidé ho v podstatě nezajímali. Nezajímali ho ještě.
Potom náhle, zpravidla ve chvíli, kdy to bylo nejméně očekáváno, když se zdálo, že jej odrazuje složitost jeho úkolu, došlo k uvolnění.
Kdo to tvrdil, že v této chvíli ztěžkl? Nebyl to bývalý policejní ředitel, který ho léta viděl pracovat?
Byl to jen vtip, ale blížil se pravdě. Maigret najednou vypadal silněji a jako by víc vážil. Měl jiný způsob, jak tiskl dýmku mezi zuby, kouřil ji malými a velmi krátkými tahy, díval se kolem sebe skoro potměšile, ačkoliv ve skutečnosti byl zcela zaujat svou vnitřní aktivitou. V úhrnu to značilo, že osoby dramatu k němu přicházely, procházely jím a přestaly být jenom figurkami na šachovnici, loutkami, a staly se lidmi.
A těm lidem se Maigret dostával pod kůži. Byl tím jako posedlý. Cožpak nebyl schopen myslet, žít a trpět jako ti lidé?
Takový jedinec v určité chvíli svého života, za určitých podmínek, reaguje určitým způsobem a jednalo se pouze o to, proniknout k podstatě a ztotožnit se s ním. Jenomže to nebylo vědomé. Maigret si to někdy ani neuvědomoval. Věřil například, že je stále týmž Maigretem, zatímco zcela sám obědval u stolu. Jenže kdyby se podíval na.svůj obličej v zrcadle, byl by překvapen některými z grimas Little Johna. Mezi jiným tou, kterou měl bývalý houslista ve svém apartmá ve chvíli, kdy přecházeje z té ubohé místnůstky, která byla zařízená jako úkryt, se poprvé podíval pootevřenými dveřmi na komisaře.
Byl to strach? Nebo přijetí osudové nevyhnutelnosti?
Týž Little John, kráčející k oknu v těžkých chvílích, roztahující závěs nervózní rukou, dívající se kolem ve chvíli, kdy Mac Gil přebíral automaticky řízení operací. Nestačilo se rozhodnout: Little John je takový nebo onaký.
Bylo potřebí ho vycítit. Bylo třeba stát se Little Johnem. Proč najednou, když kráčel po ulici a potom když se nechal odvézt taxíkem do doků, pro něj přestal existovat vnější svět?
Byl tady někdejší Little John, ten který přišel z Francie na palubě Aquitanie s houslemi v podpaží, v doprovodu Josepha, klarinetisty. Dále Little John, který se během své ubohé cesty po státech Jihu dělil o svůj oběd s hubenou a neduživou dívkou, s nějakou Jessií, která se živila odběrem částí dvou obědů.
Stěží si všiml dvou policistů, které poznal na přístavní hrázi. Neurčitě se usmál. Bylo zřejmé, že je poslal poručík Lewis, protože Lewis konal své povolání řádně; nedalo se na něj proto zlobit. Pouhou čtvrthodinku před odplutím lodi zastavila dlouhá limuzína naproti celnici a Mac Gil vyskočil ven první, potom Jean Maura, oblečený do světlého tvídového kompletu, který si musel koupit v New Yorku, a konečně Little John, který, jak se zdá, se rozhodl jednou provždy pro námořnickou modř a černou barvu u sv…
