IV.
Ono ráno stačilo jen málo, aby jeden člověk žil, nebo zemřel, aby se nestal odporný zločin, a to málo bylo otázkou několika minut ve využití Maigretova času.
Bohužel o tom nevěděl. Během třiceti let strávených u kriminální policie měl ve zvyku vstávat v sedm hodin ráno – to pokud ho nějaké pátrání nezdrželo v noci venku – a rád proběhl pěšky dost dlouhou cestu mezi bulvárem Richarda Lenoira, kde bydlel, a Zlatnickým nábřežím. Ale přes svou aktivitu byl v jádru milovníkem toulek a flákání. A když už byl na odpočinku v Meungsur-Loire, vstával ještě dříve, v létě často před východem slunce, dříve než se slunce objevilo nad jeho zahradou.
Na palubě lodi byl téměř vždycky první na můstku, ještě když námořníci splachovali loď vodou a cídili měděné části zábradlí.
Jenže první ráno v New Yorku vstával až v jedenáct hodin, protože příliš pil s kapitánem O’Brienem. Druhý den se ve svém pokoji v Berwicku probudil časně, protože to byl jeho zvyk. Ale právě proto, že bylo příliš brzo, protože viděl, že ulice je ještě prázdná, rolety ještě stažené, rozhodl se, že znovu usne.
A usnul znovu a těžce. Když opět otevřel oči, bylo již po desáté. Proč jen se nacházel v tomtéž stavu jako lidé, kteří pracují celý týden a pro které je velkým štěstím neděle, kdy si mohou pospat?
Loudal se. Celou věčnost vychutnával svoji snídani. Šel v županu vykouřit svou první dýmku k oknu a byl překvapen, když v ulici neviděl Bil a.
Je pravda, že i detektiv-boxer musí spát. Nahrazuje ho někdo během těch hodin? Byli dva, aby se vystřídali?
Pečlivě se oholil a ještě kus času obětoval uspořádání věcí v zavazadle. Tak byly všechny tyto minuty, na kterých závisel život jednoho muže, banálně vyplýtvané. Přesně vzata, ve chvíli, kdy Maigret sestupoval do ulice, byl ještě čas. Bil nebyl rozhodně na svém místě a komisař nespatřil nikoho jiného, kdo by vypadal, že je pověřen jeho sledováním. Kolem jel prázdný taxík. Mechanicky zdvihl ruku. Šofér ho neviděl a Maigret, místo aby hledal jiné taxi, se rozhodl jít kus pěšky.
Tak se stalo, že objevil Pátou avenue a její luxusní obchody s výlohami, u kterých se zastavoval. Dlouho si prohlížel dýmky a rozhodl se jednu si koupit, ačkoliv jinak to byl obvyklý dárek paní Maigretové ke každému svátku a narozeninám.
Ještě jeden směšný detail, nečekaný. Dýmka byla velice drahá. Když vycházel z obchodu, vzpomněl si na cenu, kterou zaplatil včera za taxi, a slíbil si ušetřit tu sumu dnes ráno. Proto tedy jel podzemní dráhou, kde ztratil další významný čas, než našel křižovatku na Findlay. Nebe bylo tvrdě šedé, zářivé. Vítr ještě foukal, ale ne tak bouřlivě. Maigret se otočil kolem rohu 169. ulice a měl ihned pocit katastrofy.
Tam, přibližně dvě stě kroků od něho, byl před dveřmi shluk lidí, a třebaže znal to místo špatně a viděl ho jenom v nocí, měl téměř jistotu, že to bylo u krámu italského krejčího. Všechno, nebo skoro všechno v ulici a ostatně v celé čtvrti bylo italské. Děti, které viděl hrát si na ulici, měly černé vlasy, nápadné tváře a do bronzova opálené dlouhé nohy chlapců z Neapole nebo Florencie.
Nad většinou obchodů byla italská jména a výlohy byly naplněné mortadelou, paštikami a nasoleným vepřovým, které pocházelo od Středozemního moře.
Prodloužil krok. Dvacet nebo třicet osob tvořilo chumel u prahu dílny krejčího – vchod chránil před pronikáním dovnitř konstábl a všechna drobotina, více či méně otrhaná, se kolem jen hemžila. Vypadalo to na nehodu či odporné drama, které náhle propuklo v ulici a vrývalo se do tváří zevlounů.
„Co se stalo?“ zeptal se tlustého muže s tvrdým kloboukem, který se držel v poslední řadě a stoupal si na špičky.
Dobře, že použil angličtiny. Muž se na něj zvědavě podíval a s pokrčením ramen se opět odvrátil. Bylo slyšet útržky vět, jedny v italštině, jiné v angličtině:
…zrovna když přecházel ulici…
…každé ráno ve stejnou hodinu… už odedávna dělal procházku…
… jsem již patnáct let ve čtvrti a pokaždé jsem ho viděl…… jeho židle tam ještě stojí…
Skrze výlohu bylo vidět žehlicí stroj a na něm ještě natažený oblek a ještě blíž k výloze stála židle se slaměným výpletem na dosti nízkém sedátku, která patřila starému Angelinovi. Maigret tomu začal rozumět. Trpělivě, s obratností tlouštíků vklouzával do davu stále blíže ke středu chumlu a dával si dohromady útržky vět, které pochytil. Bylo to před padesáti lety a možná ještě dříve, co Angelino Giacomi připlul z Neapole a zařídil se v tomhle krámě, jistě ještě před vynálezem parního žehlicího lisu. Byl to skoro praotec ulice i čtvrti a během obecních voleb nebyl kandidát, který by ho nenavštívil.
Jeho syn Arturo nyní převzal jeho práci, a to mu již bylo šedesát let a byl otcem sedmi nebo osmi dětí, z nichž většina již měla svá vlastní manželství.
V zimě trávil Angelino svůj čas na oné židli se slaměným sedátkem ve výloze, aby měl dojem, že je součástí života ulice, kde kouřil od rána do večera své italské cigarety, špatně vytvarované, z černého tabáku, které vydávaly štiplavou vůni.
Od jara, jakmile se vrátily vlaštovky, bylo vidět z obou konců ulice Angelina, jak se usadil na židli na chodníku vedle dveří.
Nyní byl mrtvý nebo umíral. Maigret to ještě nevěděl jistě. Kolem něho kolovaly různé zvěsti, ale brzy bylo slyšet charakteristickou sirénu a auto s červeným křížem zastavilo u chodníku. V davu to zahučelo a dva muži v bílých blůzách si pomalu razili cestu ke dveřím dílny. O chvíli později vyšli a nesli nosítka s tělem již zahaleným látkou.
Potom se zadní dvířka sanitky zavřela. Muž bez límce, bezpochyby Giacomiho syn, který se spokojil s tím, že si oblékl sako na svůj pracovní oděv, si sedl vedle šoféra a ambulance se vzdálila.
„Je mrtvý?“ ptali se konstábla, který zůstal na stráži.
Nic nevěděl. Bylo mu to jedno. Nebyla to jeho práce zabývat se detaily. V krejčovské dílně jedna žena plakala, rozpletené šedé vlasy jí padaly přes oči a někdy vydávala takové sténání, že to bylo slyšet až na ulici.
Jedna osoba, dvě, tři se rozhodly odejít. Hospodyňky shledávaly svou drobotinu, aby mohly pokračovat ve svých pochůzkách po obchodech ve čtvrti.
Skupina se pomalu zmenšovala, ale zůstávalo jich dost, aby ucpali dveře. Nyní to byl holič se hřebenem za uchem, který se silným janovským přízvukem vysvětloval:
„Všechno jsem viděl, jako vidím vás; teď je doba bez provozu a právě jsem stál na prahu svého salonu.“
Skutečně o několik domů dále bylo vidět holičovo vývěsní znamení.
„Skoro každé ráno se u mne zastavil na kus řeči. To já mu upravoval vousy, ve středu a v sobotu…
Já mu vždycky upravoval vousy, ne můj pomocník, ale já sám… Vždycky jsem ho znal takového, jaký byl ještě dnes ráno… Muselo mu být osmdesát čtyři let… Počkejte… Ne… Osmdesát tři… Když se před čtyřmi lety vdávala Maria, jeho nejmladší vnučka, tak si vzpomínám, že mi řekl…“
Holič se dal do počítání, aby stanovil přesný věk Angelina, kterého právě lhostejně odvezli z ulice, kde žil tak dlouho.
„Je jedna věc, kterou by nepřiznal nikomu na světě: Že příliš neviděl… Nosil stále své brýle se silnými skly ve starých stříbrných obroučkách… Strávil plno času jejich čistěním velkým červeným kapesníkem a nasazováním znovu na oči. Ale pravda byla, že mu moc nepomáhaly… Proto, a ne proto, že měl špatné nohy, protože své nohy si šetřil již od dvaceti let, vypadal, jako by kráčel o holi.
Každé ráno přesně v půl jedenácté…“
Takže logicky v tu dobu měl být Maigret tady. Včera si to slíbil. Byl to starý Angelino, kterého chtěl vidět a ptát se ho.
Co by se bylo stalo, kdyby Maigret přišel včas, kdyby si nepřiležel, nekoukal z okna, kdyby taxi zastavilo a kdyby si nekupoval dýmku na Páté avenue?
„Uvazovali mu kolem krku velikánskou červenou šálu pletenou z vlny… Právě před chvílí jsem viděl zelinářova chlapce, jak ji přinesl… Nenosil nikdy svrchník a já jsem věděl, že hůl mu pomáhala řídit jeho chůzi…“
Kolem holiče už zůstalo jenom pět nebo šest lidí, a protože Maigret vypadal nejvážněji a nejzainteresovaněji z celé skupiny, obracel se nakonec holič k němu:
„Před každým obchodem pozdravil pohybem ruky, protože všechny znal. Na rohu ulice se na okamžik zastavil na kraji chodníku, než přešel. Jeho procházka vedla neměnně kolem tří bloků domů…
Dnes ráno to udělal jako jindy… Viděl jsem ho… Viděl jsem ho udělat první krůčky na vozovce…
Proč jsem se obrátil v té chvíli? Nevím… Snad mi můj pomocník v salonu otevřenými dveřmi něco řekl… Musím se ho zeptat, protože mě to zneklidňuje…
Slyšel jsem přijíždět auto… To se přihodilo asi sto metrů ode mě… Zvláštní zvuk… Mírný zvuk… Je to těžké popsat… Každopádně to byl zvuk, při kterém jsem okamžitě pochopil, že se stala nehoda. Otočil jsem se a viděl jsem auto, které pokračovalo v jízdě plnou rychlostí… Již jelo kolem mě… A současně jsem viděl na zemi tělo.
Kdybych se nezabýval obojím najednou, mohl jsem si lépe prohlédnout ty dva muže, kteří seděli vpředu ve voze… Velké šedé auto… Spíše tmavošedé… Skoro bych řekl že černé, ale myslím, že bylo šedé… Nebo pokryté prachem…
Lidé tam již spěchali… Šel jsem nejprve sem, abych uvědomil Artura… Zrovna žehlil kalhoty. Přinesli sem starého Angelina. Z úst mu vytékal proužek krve a ruka mu bezvládně visela, na rameni měl roztržené sako.… Nic jiného nebylo na první pohled vidět, ale já jsem hned pochopil, že je mrtev.“
Bylo to v O’Brienově kanceláři. Ten se kvůli svým dlouhým nohám zaklonil se židlí dozadu, kouřil pomaličku dýmku a laskal rty její troubel. S přivřenými víčky pozoroval Maigreta, který hovořil.
„Předpokládám,“ říkal právě, „že nebudete tvrdit, že ohledy na osobní svobodu vám zabraňují zabývat se těmi ničemy.“
Poněvadž Maigret po více než třiceti letech, během kterých viděl všechnu mrzkost, krutost a lidskou ničemnost, se dovedl nad tím rozhořčit jako poprvé.
Kdyby byl udělal plánovanou návštěvu starého Giacomiho včas, mohl by bezpochyby zachránit jeho život. Koupě té dýmky, kterou nyní nechával v kapse, mu ještě víc zhoršovala náladu.
„Bohužel to není federální policie, které se to týká, ale až do nových příkazů je to věc policie města New Yorku.“
„Zabili ho špinavě, sviňácky…“ bručel bývalý komisař.
A O’Brien zamumlal zasněně:
„Není to ani tak způsob zabití, co mne trápí, jako spíše okolnost, že byl zabit právě včas…“
Maigret na to již také myslel a bylo těžké v tom vidět pouhou náhodu. Po celá dlouhá léta se nikdo nezabýval starým Angelinem, který mohl trávit své dny na židli na očích chodců nebo dělat každé ráno jako velký dobrý pes svou malou procházku po známé stopě. Včera, dokonce v noci, se Maigret zastavil na několik okamžiků před krámkem krejčího. Slíbil si, aniž by o tom s někým mluvil, že se ráno přijde vyptat toho človíčka. Jenže když přišel, byl s mluvením definitivně konec.
„Bylo třeba jednat rychle…“ zabručel a díval se na O’Briena s nedobrovolnou záští.
„Není třeba příliš času k organizování nehody tohoto druhu, když víte dopředu všechny nezbytné detaily… Nepůjdu tak daleko, abych řekl, že jsou dokonce agentury, které se zabývají tímto druhem práce, ale přece… Stačí celkem vědět, na koho se obrátit, spolehnout se na něj a vysadit cenu, rozumíte?… To je to, čemu říkáme nájemní vrazi…“
Jenže vrazi nemohli vědět, že starý Angelino přechází 169. ulici každé ráno ve stejnou hodinu a na stejném místě…
Někdo je musel informovat. Pravděpodobně ten, kdo zabití objednal. A ten někdo byl již dávno informován.
Dívali se vážně, protože dospěli v hodnocení události ke stejným závěrům. Někdo v této chvíli neznámý musel vědět, že Angelino měl co říci a představovalo to hrozbu jeho klidu.
Proti své vůli si Maigret vyvolal nervózní, drobnou postavu Little Johna, jeho jasné a chladné oči, ve kterých nebyl ani plamínek lidskosti.
Nebyl to přesně člověk schopný bez hnutí brvou objednat vrahy a dílo, které ráno udělali?
Little John bydlel na 169. ulici právě proti domu krejčího!
A navíc, pokud se dalo věřit jeho dopisům synovi – ale ty vydávaly vzrušující hlas upřímnosti –, Little John se cítí ohrožený a obával se bezpochyby o svůj život! A byl to jeho syn, který zmizel předtím, než šlápl na americkou půdu!
„Zabíjejí…“ řekl Maigret po dlouhém mlčení, jako by to bylo resumé jeho myšlenek. A bylo to přibližně skoro to. Vyvolával si obraz Jeana Maury a nyní, když věděl, že se jedná o osoby, které neváhají zabíjet, měl i výčitky svědomí.
Neměl vytvořit lepší ochranu mladého muže, když ho požádal o pomoc? Nechybil, když nevzal dost vážně jeho nepokoj, přestože byl podepřen slovy pana d’Hoquéluse?
„Celkem se nyní nacházíme v přítomnosti lidí, kteří se brání, nebo přesněji, kteří zabíjejí, aby se bránili,“ řekl zase zrzavý muž z federální policie. „Ptám se, milý Maigrete, co budete moct dělat…
Newyorská policie si nebude přát, abyste se míchal do jejího pátrání… Ostatně z jakého titulu byste to dělal? Jedná se o zločin uskutečněný na americké půdě… Angelino je již dlouho americkým občanem… Vrazi bezpochyby také. Maura je naturalizovaný občan. Jak jsem se informoval, Mac Gil se narodil v New Yorku. A ostatně uvidíte, že ti dva nebudou do věci zapleteni… Pokud se týká mladého Maury, nikdo nepřednesl stížnost a ani se nezdá, že by měl jeho otec takové přání.“
S povzdechem se zdvihl.
„To je všechno, co jsem vám mohl říct.“
„Víte, že můj buldok nebyl dnes ráno na svém místě?“
Ten druhý pochopil, že mluví o Bil ovi.
„Ještě jste mi to neřekl, ale byl bych se býval vsadil… Je docela možné, pravda, že mezi včerejším večerem a dnešním ránem se někdo dozvěděl o vaší návštěvě 169. ulice.“
„Zatímco od nynějška se tam mohu vrátit, aniž by nebezpečí hrozilo komukoliv.“
„Víte, že na vašem místě bych si dal pozor při přecházení ulic? Hrome, myslím, že bych se také zejména večer vyhýbal opuštěným místům… Nemusí jít vždycky o sražení autem… Je snadné poslat z jedoucího vozu na někoho dávku ze samopalu.“
„Myslel jsem si, že gangsteři existují jenom v románech a filmech. Neřekl jste mi to vy?“
„Neříkám vám nic o gangsterech. Dávám vám radu. Mimochodem, co jste udělal s mým plačtivým klaunem?“
„Poslal jsem ho do práce a má mi telefonovat nebo za mnou přijít do Berwicku během dne.“
„Pokud se mu také něco nepřihodí.“
„Myslíte?“
„Nic nevím. Nemohu se do ničeho míchat. Mám dokonce chuť vám poradit udělat totéž, ale to by bylo ovšem zbytečné.“
„Ano…“
„Hodně štěstí. Zavolejte mi, když se dozvíte něco nového. Je možné, že docela náhodou potkám svého kolegu z newyorské policie, pověřeného tímto případem. Ještě nevím, koho určili. Je také možné, že mezi řečí mi svěří nějaké věci, které by vás mohly zajímat. Nezvu vás na oběd, protože za chvíli mám lunch se dvěma svými šéfy.“
Podobalo se to trochu jejich prvnímu setkání s trochou dobré nálady a lehkého humoru. Oběma ale bylo těžko u srdce. Ta ulice v Bronxu s italskými krámky, s drobotinou, předměstským životem, kde stařec dělal malými krůčky své procházky a kde ho divoce porazilo auto…
Maigret vstoupil do nějaké kavárny, aby něco snědl, a potom, protože to nebylo daleko od Saint Regisu, ho napadlo zajít do baru. V nic nedoufal, jenom chtěl spatřit Mac Gil a, který měl ve zvyku tam chodit na aperitiv.
A skutečně tam byl, ve společnosti velmi hezké ženy. Spatřil komisaře a napůl se zdvihl, aby jej pozdravil.
Potom o něm musel mluvit se svou společnicí, protože ta si jej začala pozorně prohlížet, kouříc přitom cigaretu poznačenou její rtěnkou.
Buď Mac Gil nic nevěděl, nebo byl obdařen mimořádnou chladnokrevností, protože se tvářil docela spokojeně. Když Maigret zůstával se svým koktejlem stále sám u barového pultu, náhle se rozhodl, omluvil se své přítelkyni a šel ke komisaři s nataženou paží.
„Nejsem nerad. Nezlobím se, že vás potkávám, protože po tom, co se včera stalo, mám v úmyslu s vámi promluvit.“
Maigret předstíral, že nabízenou ruku nevidí, a tak ji sekretář nechal sklouznout do kapsy.
„Little John se k vám choval hrubě a navíc ještě nešikovně. Právě to jsem vám chtěl říct, že u něho je to spíše nešikovnost než zlovolnost. Je příliš dlouho zvyklý na to, že ho lidé poslouchají. Sebemenší překážka nebo sebemenší odpor ho rozčilují. A konečně, co se týče jeho syna, má k němu zvláštní vztah. Je to, chcete-li, součást jeho vnitřního života, tajná část, kterou si pro sebe žárlivě chrání. Proto se také zlobí, když vidí, že se tím zabýváte proti jeho vůli. Důvěrně vám mohu říct, že po vašem příchodu se snaží pohnout nebem i zemí, aby Jeana Mauru našel. On ho najde, protože má k tomu prostředky. Bezpochyby ve Franci byste mu mohl poskytnout pomoc, kdyby ji přijal, ale ve městě, které neznáte…“
Maigret zůstal nehybný, navenek citlivý asi jako zeď. „Krátce, já vás žádám…“
„Abych přijal vaši omluvu,“ utrousil.“
„…a jeho.“
„To byl on, kdo vás o to požádal?“
„Totiž…“
„Máte naspěch jeden jako druhý, ze stejných nebo i různých důvodů, vidět mne někde jinde.“
„Když to tak berete…“
A mrzutý Maigret, obraceje se k baru, aby si vzal svoji skleničku:
„Beru to tak, jak se mi to líbí.“
Když se podíval znovu do sálu, Mac Gil již seděl vedle blonďaté Američanky. Kladla mu otázky, na které viditelně neměl chuť odpovídat. Byl zasmušilý a ve chvíli odchodu komisař cítil, že ho provází pohledem, ve kterém byla úzkost i zášť.
Tím líp!
# # #
V Berwicku ho čekal telegram, který za ním přinesli ze Saint Regisu. Byl tam také Ronald Dexter a trpělivě čekal na lavičce v hale.
V depeši stálo:
Obdržel jsem telegramem výtečné nové zprávy od pana Jeana Maury – stop – vysvětlím vám situaci po návratu – stop pátrání od nynějška bezúčelné – stop – počítám s vaším příjezdem příští lodí.
Srdečné pozdravy: François d’Hoquélus.
Maigret složil žlutý papír na malý čtvereček a s povzdechem ho uložil do své náprsní tašky. Potom se obrátil ke smutnému klaunovi. „Jedl jste už?“ zeptal se.
„No, zhltl jsem před chvilkou jeden hot dog. Ale jestli si přejete, abych vás doprovodil…“
To pomohlo Maigretovi odhalit jiný nečekaný charakteristický rys toho podivného detektiva Dextera. Byl tak hubený, že jeho velmi těsné šaty plandaly kolem jeho končetin, ale měl žaludek se zázračnou kapacitou.
Sotva si sedl ke stolku kavárny, jeho oči zářily jako člověku, který zůstal několik dní bez jídla, a ukazuje na sendviče se šunkou a sýrem, řekl:
„Dovolíte?“
Nebyl to jeden sendvič, který si dovolil sníst, ale celá hromada, a zatímco je pohlcoval, vrhal kolem sebe úzkostné pohledy, jako by se obával, že někdo přijde a zabrání mu pokračovat v jídle. Jedl a nepil. Obrovská sousta strkal do svých pružných úst se zázračnou rychlostí a každé další sousto tlačilo to předchozí. Lidmi kolem sebe se nedal sebemíň rušit.
„Již jsem něco našel…“ dokázal přese všechno pronést.
A volnou rukou šmátral v kapse svého trenčkotu, který neměl čas si svléknout. Položil na stůl list pomačkaného papíru. Zatímco jej komisař narovnával, zeptal se ho:
„Nevadilo by vám, kdybych si objednal něco teplého? Víte, tady to není drahé…“
Papír byl prospekt, jaký kdysi prodávali umělci v sálech, když jejich číslo skončilo. Žádejte fotografi umělce!
Maigret, který byl ve své době vytrvalým návštěvníkem kabaretu Petit Casino u Svatomartinské brány v Paříži, slyšel věčné:
Stojí jen deset centimů.
Nebyla to dokonce ani pohlednice, která se nechávala natisknout pro významná čísla programu, pouze silný papír, nyní již zažloutlý.
J a J – slavní hudební estrádní umělci, kteří měli tu čest hrát před panovníky Evropy a před perským šáhem.
„Chtěl bych vás požádat, abyste to příliš neušpinil,“ řekl klaun, začínající hltat vejce na špeku.
„Mám to jenom vypůjčené.“
Bylo to komické pomyšlení, že někdo půjčoval tento druh papíru, který by nestál ani za sebrání na ulici.
„Je to můj přítel… Člověk, kterého jsem dobře znal, který měl v cirkuse roli Dobrotiska. Je to mnohem těžší, než by se zdálo, víte. Hrál ji čtyřicet let a nyní již nevstává ze svého křesla, je příliš starý. Šel jsem ho minulou noc navštívit, protože skoro vůbec nespí.“
Mluvil pořád s plnou pusou a již šilhal po klobáskách, které si objednal jeho soused. Samozřejmě: také je sní a rovněž obrovské kousky koláče natřené tekutým krémem, ze kterého se Maigretovi od pohledu dělalo špatně.
„Můj přítel neznal osobně J a J. Zabýval se pouze cirkusem, chápete? Ale vlastní jedinečnou sbírku plakátů, programů a novinových článků, pojednávajících o cirkusových nebo musichal ových rodinách. Může vám říct, že ten akrobat, kterému je nyní třicet let, byl synem toho nebo onoho trapézisty, který se sám oženil s vnučkou artistického čísla, které se zabilo v Pal adiu v Londýně v roce 1905.“
Maigret roztržitě poslouchal jedním uchem a díval se na fotografi na zažloutlém lesklém papíru. Dalo se mluvit o fotografi ? Reprodukce, fotorytina s příliš hrubou kresbou, byla tak špatná, že se daly stěží rozeznat obličeje.
Dva muži, oba mladí, oba hubení. Co je nejvíc odlišovalo, bylo, že jeden nosil velmi dlouhé vlasy. Byl to houslista a Maigret byl přesvědčen, že ten se stal Little Johnem. Druhý, s menším množstvím vlasů, ačkoliv byl ještě mladý, měl již známky plešatosti, nosil brýle a koulel při foukání na klarinet očima.
„Ale ano, ale ano. Objednejte si tedy klobásky,“ řekl Maigret, aniž by Ronald Dexter měl čas promluvit.
„Musíte si myslet, že jsem měl celý život hlad, viďte?“
„Proč?“
„Protože je to pravda… Měl jsem stále hlad. Dokonce i když jsem vydělával peníze, protože jsem jich nikdy neměl dost, abych se najedl tak, jak bych chtěl. Je třeba, abyste mi ten papír vrátil, protože jsem slíbil, že mu jej přinesu.“
„Hned ho nechám ofotografovat.“
„Ach! Budu mít ještě další informace, ale ne hned. Již kvůli tomuto prospektu jsem musel naléhat, než mi ho přítel vyhledal. Žije ve svém kolečkovém křesle vytaženém na ulici a sám vyjíždí i vjíždí do svého pokoje, zavaleného papíry. Ujistil mne, že možná zná lidi, kteří by nás mohli informovat, ale nechtěl mi říct, kdo to je… Nevzpomíná si přesně, ale já si tím jsem jist. Potřebuje jenom prozkoumat své hromady… Nemá telefon. A to, že nemůže chodit venku, také věci neusnadňuje.
,Nebojte se! Přijde se na mne podívat… Přijde se na mne podívat…‘ opakoval mi stále. ,Je dost artistů, kteří si vzpomenou na starého Germaina a kteří se rádi spokojí s tím, že si přijdou popovídat do toho brlohu. Mám také starou přítelkyni, která byla tanečnicí na laně, potom médiem v ďábelském čísle a skončila vyprávěním historek. Přichází ke mně každou středu. Ukažte se čas od času. Když budu mít něco pro vás, řeknu vám. Ale musíte mi přiznat pravdu. Jedná se o knihu o koncertních kavárnách, že ano? Byla už napsána kniha o lidech od cirkusu. Vyhledali mne, tahali mne za nos, odnesli si mé dokumenty, a když potom kniha vyšla, nebylo tam ani moje jméno.‘
Maigret pochopil, o jaký druh člověka se jednalo, a věděl, že by k ničemu neposloužilo jej postrkovat.
„Vrátíte se tam každý den…“ řekl.
„Musím navštívit také jiná místa. Uvidíte, že vám najdu všechny informace, které hledáte. Jenom je třeba, abych vás poprosil ještě o malou zálohu. Včera jste mi dal deset dolarů a já je zanesl do našich účtů. Podívejte! Ale ano… Chci, abyste to viděl…“
Chlubivě ukázal zašpiněný zápisník, kde na jedné stránce bylo napsáno tužkou: Obdržel zálohu na pátrání J a J deset dolarů.
„Dnes bych byl rád, kdybyste mi nedával víc než pět, protože beztak všechno utratím, a šlo by to moc rychle. Neodvážil bych se již o nic požádat, ale bez peněz bych vám nemohl pomoct. Je to moc? Myslíte, že by stačily čtyři?“
Maigret mu předal pět a celkem bezdůvodně ve chvíli, kdy mu je podával, spočinul na něm důrazným pohledem.
Muž v trenčkotu, s kysele zelenou stužkou místo kravaty, se nezdál být příliš veselý, ale jeho pohled vyjadřoval nekonečnou vděčnost, nekonečnou poslušnost, ve které ale bylo trochu strachu. Byl jako pes, který konečně najde dobrého pána a žebrá o znamení spokojenosti v jeho obličeji. Jenže v té době si Maigret vzpomněl na slova kapitána O’Briena. Vzpomněl si také na starého Angelina, který ráno odcházel jako jiné dny na procházku a který byl špinavě zabit. Ptal se, zda má právo…
Trvalo to docela krátce, taková chvilková emoce. Užíval starého klauna v sektoru klidného zaměstnání?
Jestli mi ho zabijí, myslel si.
A vybavil si kancelář v St. Regisu, zlomený nůž na dopisy mezi nervózními prsty Little Johna a potom Mac Gil a v baru, který o něm mluvil se svou Američankou. Ještě nikdy nepodnikal pátrání v tak podivných podmínkách, téměř praštěných. Ve skutečnosti nikdy nebyl pověřen žádným pátráním. Až na starého pana d’Hoquéluse, tak naléhavého v jeho domě v Meung-sur-Loire, který nyní zdvořile prosil, aby se vrátil do Francie a míchal se jenom do toho, co se ho týká. Až na O’Briena.
„Přijdu za vámi zítra ve stejnou hodinu,“ řekl Ronald Dexter a vzal si svůj klobouk. „Nezapomeňte, že musím vrátit prospekt!“
J a J.
Maigret zůstal docela sám na chodníku v ulici, kterou neznal, a byla to správná chvíle, aby vrazil ruce do kapes, dýmku mezi zuby, až do chvíle, než spatřil světla kina na Broadwayi, jež poznal a jež mu ukazovala správnou cestu.
Náhle a bezdůvodně dostal chuť napsat paní Maigretové a vrátil se do hotelu.
