IX.
Když vyšel v půl dvanácté z kina, byl klidný, trochu těžký, bez nervozity, bez napjatosti a to mu silně připomnělo dávná pátrání, kdy v určité přesné chvíli měl pocit klidné síly, ale s malým nepokojem dole v krku – vlastně trémou – , takže v určitých chvílích také zapomínal, že je na Broadwayi a ne na Italském bulváru, a uvažoval, kterou třídou se dát ke Zlatnickému nábřeží. Začal tím, že si dal u pultu sklenici piva, ani ne proto, že by měl žízeň, jako spíš z určité pověrčivosti, protože vždycky, když začínal nesnadné výslechy a během nich, pil pivo. Vzpomínal na půlčíky, které Joseph, číšník z pivnice Dauphine, nosil do jeho kanceláře na nábřeží, pro něho a někdy také pro nějakého chudáka, který celý bledý proti němu čekal na otázky s poloviční jistotou, že odtud odejde s náramky na rukou.
Proč si zrovna dnes večer vzpomněl na nejdelší a nejtvrdší výslechy, které se staly klasikou v análech justiční policie, jako například výslech Mestorina, který trval dvacet šest hodin?
Nakonec byla kancelář plná kouře z dýmky, nedýchatelné ovzduší, všude popel, prázdné sklenice a zbytky sendvičů. Oba muži si sundali kravaty a vesty; jejich obličeje byly stejně sedřené, že by bylo pro někoho neznámého těžké určit, kdo z těch dvou je vrahem.
Vstoupil do telefonní budky trochu před půlnocí, vytočil číslo Saint Regisu a požádal o spojení s apartmá Little Johna. Poznal na druhém konci hlas Mac Gil a.
„Haló! Tady Maigret… Chtěl bych mluvit s panem Maurou.“
Byla v jeho hlase nějaká naléhavost, která dávala tušit, že se nyní nedá chytračit? Sekretář odpověděl prostě, bez oklik, se zjevnou srdečností, že Little John je nyní na večírku ve Waldorfu a že se pravděpodobně nevrátí před druhou hodinou.
„Chcete mu zatelefonovat a nebo, což by bylo lepší, se s ním setkat?“ odpověděl Maigret.
„Nejsem tady sám. Je tu se mnou přítelkyně a…“
„Pošlete ji tedy pryč a udělejte, co vám říkám. Je absolutně nezbytné, rozumíte, je naprosto nutné, jestli tomu dáváte přednost, abyste vy a Little John byli v mém pokoji v Brewicku nejpozději za deset minut jedna. Ne později. Naléhám. Ne, není možné stanovit setkání jinak. Kdyby Little John váhal, řekněte mu, že chci, aby se zúčastnil rozhovoru s někým, koho kdysi znal. Ne, lituji, teď nemohu nic jiného dodat. Za deset minut jedna!“
Požádal o spojení do La Bourboule na jednu hodinu a ještě mu zbyl čas. Neklidný, s dýmkou mezí zuby, zašel do Donkey Baru, kde u barového pultu bylo plno lidí, ale kde k svému velikému překvapení nespatřil Parsona.
Vypil tedy novou sklenici piva a všiml si, že je tu několik malých odpočinkových salonků na konci místnosti. Zamířil na tu stranu. V rohu byla dvojice zamilovaných. V jiném, na lavici potažené černou kůží, napůl spal novinář s nataženýma nohama a s prázdnýma očima. Převržená sklenice před ním.
Přesto poznal komisaře, ale nenamáhal se pohnout.
„Jste ještě schopen mi rozumět, Parsone?“ zabručel a posadil se s lítostí i pohrdáním před něj. A ten druhý zabreptal, aniž by se pohnul:
„How do you do?“
„Dnes odpoledne jste mi říkal, že se mnou chcete udělat senzační interview, pravda? Dobře, jestli máte odvahu mne následovat, myslím, že tentokrát budete mít materiál na nejlepší článek své kariéry.“
„Kam mne chcete odvést?“
Mluvil s potížemi. Hlásky se mu špatně jeho těžkým jazykem formovaly; bylo cítit, že v hloubi jeho opilosti se udržuje určitá jasnost, možná úplná. V jeho očích se objevilo podezření, možná strach. Ale jeho hrdost byla větší než jeho strach.
„Třetí stupeň výslechu?“ zeptal se a jeho odulý spodní pysk jako by připomínal tvrdé výslechy americké policie.
„Vůbec vás nebudu vyslýchat. Už to není třeba.“
Parson se pokusil zdvihnout a dříve, než se mu to podařilo, spadl ještě dvakrát znovu na lavici.
„Okamžik,“ zasáhl Maigret. „Jsou v baru v této chvíli vaši přátelé? Mluvím o těch, na které nyní myslíte. Ptám se na to kvůli vám. Jsou-li tady, bylo by možná pro vás lepší, kdybych odešel první a počkal na vás v taxi asi sto metrů odtud, na levé s…
