PRVNÍ KAPITOLA
Mladí dobrodruzi, s, r. o.
„Tommy, starouši!“
„Pentličko, starucho!“
Oba mladí lidé se nadšeně pozdravili a na chvíli přitom zablokovali východ z metra na Dover street. Oslovení „starouši“ a „starucho“ byla značně zavádějící. Kdyby se sečetl věk obou dvou, nevyšlo by víc než pětačtyřicet.
„Už jsem tě neviděl celé věky,“ pokračoval mladík. „Co pořád děláš? Pojď, někde něco slupneme. Tady už po nás začínají zle koukat, stojíme jim v cestě. Tak jdeme.“
Dívka souhlasila a oba vykročili po Dover street směrem k Picadilly.
„Tak co,“ řekl Tommy, „kam půjdeme?“
Slaboučký podtón obav v jeho hlase neunikl bystrým uším slečny Prudence Cowleyové, kterou její blízcí přátelé z nějakého záhadného důvodu oslovovali Pentlička. Okamžitě pochopila.
„Tommy, ty jsi švorc!“
„Ale kdepak,“ prohlásil Tommy nepřesvědčivě. „Válím se v penězích.“
„Tys nikdy neuměl lhát,“ pokárala ho přísně Pentlička, „i když je fakt, že se ti jednou povedlo přesvědčit sestru Greenbankovou, že ti doktor předepsal pivo jako posilující lék, ale zapomněl to zapsat do karty. Vzpomínáš?“
Tommy se zasmál.
„To si piš! Ta zuřila, když na to přišla! Ale ona nebyla tak špatná, stará Greenbanková. Starý dobrý špitál – předpokládám, že vás demobilizovali jako všechno ostatní, co?“
Pentlička povzdechla.
„Ano. Tebe taky?“
Tommy kývl.
„Před deseti měsíci.“
„Co odstupné?“ naznačila Pentlička.
„Už je pryč.“
„Ale Tommy!“
„Ne, holka, žádné rozhazování! Takové štěstí nemám. Prostě životní náklady – ujišťuji tě, že obyčejný obecný neboli domácí život je dneska, jestli to nevíš –“
„Mé drahé dítě,“ přerušila ho Pentlička, „není nic, co bych nevěděla o životních nákladech. Stavíme se tady u Lyonsů a každý zaplatíme za sebe. A nic nechci slyšet!“ Pentlička vyrazila první po schodech do patra.
V čajovně bylo plno a oni chvilku hledali stůl. Přitom tu a tam zachytili útržek konverzace.
„No a představ si, ona si sedla a rozplakala se, když jsem jí řekla, že jí ten byt přece jenom nepřenechám.“
„Tak výhodná koupě se hned tak nevidí, to mi věř. A vypadá úplně jako ten, co si Mabel Lewisová přivezla z Paříže –“
„Je to zvláštní, co takhle člověk zaslechne,“ podotkl tiše Tommy. „Dneska jsem na ulici potkal nějaké dva chlápky a ti si povídali o ženské jménem Jane Finnová. No slyšelas někdy takové jméno?“
Ale právě v té chvíli se zvedly dvě postarší dámy a posbíraly své balíčky a Pentlička se obratně protáhla na jednu z uprázdněných židlí.
Tommy si objednal čaj a loupáky. Pentlička si objednala čaj a toast s máslem.
„A ty čaje nám doneste každý zvlášť v konvici,“ přikázala přísně.
Tommy se posadil proti ní. Když si sundal klobouk, objevila se hříva zrzavých vlasů, pečlivě uhlazených a sčesaných dozadu. Tvář měl příjemně ošklivou – nedala se dost dobře popsat, ale nepochybně šlo o tvář sportovce a gentlemana. Hnědý oblek byl dobře střižený, ale nebezpečně se přiblížil konci své životnosti.
Jak tam tak seděli, byli v podstatě ztělesněním moderního páru. Pentlička si nemohla dělat nárok na označení krasavice, ale v jemných rysech drobné tváře, v pevné bradě a velkých, široce posazených šedých očích, hledících zasněně zpod rovného tmavého obočí, se zračila osobitost a šarm. Na černých, rovně střižených vlasech měla malý zelený klobouček a velice krátká a poněkud obnošená sukně odhalovala neobvykle štíhlé kotníky. Celkově se dalo říci, že se statečně snažila vypadat elegantně.
Konečně přinesli čaj, Pentlička se probrala z úvah a nalila ho.
Tommy si pořádně ukousl z loupáku a řekl: „Tak co jsi celou tu dobu dělala? Naposledy jsem tě viděl tenkrát v nemocnici v roce 1916.“
„Tak dobře, nejdřív já.“ Pentlička polkla štědré sousto toastu s máslem. „Zkrácená biografie slečny Prudence Cowleyové, páté dcery arciděkana Cowleyho z Little Missendellu, hrabství Suffolk. Slečna Cowleyová opustila radosti (a nudu) rodinného života hned na počátku války a odjela do Londýna, kde nastoupila v nemocnici pro důstojníky. První měsíc: Každý den umyla šest set čtyřicet osm tal…
