Tajemný protivník (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

JEDENÁCTÁ KAPITOLA
Julius vypráví

Pentlička, náležitě oblečena, odkráčela na své „volné odpoledne“. Albert dočasně nebyl v dohledu, ale Pentlička se sama stavila v papírnictví na rohu, aby se ubezpečila, že jí nic nepřišlo. Když se přesvědčila, vypravila se do Ritzu. Zeptala se po Tommym a dozvěděla se, že se ještě nevrátil. Očekávala takovou odpověď, ale přesto to byl další hřebík do rakve jejích nadějí. Rozhodla se obrátit na pana Cartera, říci mu, kdy a kde se Tommy vydal na svou výpravu, a požádat ho, aby udělal něco pro jeho vypátrání. Naděje na jeho pomoc povzbudila v Pentličce bojového ducha, takže se dál zeptala po Juliu Hersheimmerovi. Dostalo se jí odpovědi, že se vrátil před půl hodinou, ale hned zase odešel.

Pentličku to povzbudilo ještě víc. To bude něco, vidět Julia. Možná dokáže vymyslet nějaký plán, jak zjistit, co se stalo s Tommym. Dopis panu Carterovi psala u Julia v obýváku a právě nadepisovala adresu na obálku, když se rozlétly dveře.

„Co se sakra –“ začal Julius, ale zarazil se v půlce věty. „Promiňte, slečno Pentličko. Ti cvoci dole v recepci mi tvrdí, že tu Beresford už není. Že tu nebyl od středy. Je to pravda?“

Pentlička kývla.

„Vy nevíte, kde je?“ zeptala se nešťastně.

„Já? Jak to mám vědět? Neozval se mi ani slovem, i když jsem mu včera ráno telegrafoval.“

„Předpokládám, že váš telegram leží neotevřený dole v recepci.“

„Ale kde je on?“

„To nevím. Doufala jsem, že to třeba víte vy.“

„Říkám vám, že jsem od něj nedostal ani slovo od té doby, co jsme se ve středu rozešli na nástupišti.“

„Na jakém nástupišti?“

„Na Waterloo. Na té vaší jihozápadní dráze.“

„Waterloo?“ zamračila se Pentlička.

„No ano. On vám nic neřekl?“

„Já ho taky neviděla,“ vysvětlovala netrpělivě Pentlička. „Povídejte o Waterloo. Co jste tam dělali?“

„Volal mi. Telefonem. Povídal, ať tam přijdu, a honem. Že sleduje dva zločince.“

„Aha!“ vykulila Pentlička oči. „Chápu. Pokračujte.“

„Hned jsem tam letěl. Beresford tam byl. Ukázal mi ty dva. Ten velký byl můj, ten chlápek, co jste ho převezla. Tommy mi vrazil do ruky lístek a řekl mi, ať nasednu. On se chtěl pověsit na toho druhého.“ Julius se odmlčel. „Myslel jsem, že tohle všechno určitě víte.“

„Julie,“ prohlásila Pentlička rozhodně, „přestaňte chodit tam a zpátky. Motá se mi z toho hlava. Sedněte si do támhletoho křesla a povídejte mi to celé s co nejmenšími odbočkami, ano?“

Pan Hersheimmer poslechl.

„Jasně,“ řekl. „Odkud mám začít?“

„Kde jste skončil. Na Waterloo.“

„No,“ začal Julius, „tak já jsem nastoupil do jednoho z těch vašich starých dobrých vagónů první třídy. Vlak zrovna odjížděl. Jen jsem se otočil, objevil se průvodčí a hrozně zdvořile mě informoval, že jsem v nekuřáckém vagóně. Dal jsem mu půl dolaru a bylo to. Pak jsem se vydal po chodbě na průzkumy do vedlejšího vagónu. Whittington tam byl. Když jsem toho skunka viděl, tu jeho tlustou hladkou vypasenou tvář, a představil jsem si, že chudinka malá Jane je v jeho drápech, tak jsem měl fakt vztek, že s sebou nemám bouchačku. Byl bych ho kapku polechtal.

Do Bournemouthu jsme dojeli v klidu. Whittington si vzal taxík a nechal se odvézt do jednoho hotelu. Udělal jsem totéž a dojeli jsme tam v intervalu tří minut. Najal si pokoj, já taky. Zatím to bylo všechno v pohodě. Neměl nejmenší ponětí, že po něm někdo jde. No, tak tam seděl v hotelové hale, četl noviny a tak, dokud nebyl čas na večeři. A s tou taky nijak nespěchal.

Začal jsem si myslet, že se nebude nic dít, že si prostě jenom udělal výlet, jenže pak jsem si uvědomil, že se k večeři nepřevlékl, i když to byl hodně nóbl hotel, takže bylo dost pravděpodobné, že to, proč tam skutečně přijel, má ještě v plánu.

No a taky jo, asi kolem deváté šel na to: Jel taxíkem přes město – mimochodem je tam vážně pěkně, uvažuju o tom, že tam Jane na nějakou chvíli vezmu, až ji najdu – pak zaplatil a vypravil se do těch borovicových hájů na útesech. Já samozřejmě za ním. Šli jsme asi půl hodinky. Podél celé té cesty je spousta vil, ale postupně jich bylo míň a míň, a nakonec jsme došli k jedné, která vypadala, že je z nich úplně poslední. Takový veliký dům to byl, s pořádným pozemkem a samé borovice kolem.

Byla dost tmavá noc a na příjezdové cestě k domu byla tma jako v ranci. Slyšel jsem ho před sebou, ale neviděl jsem ho. Musel jsem jít opatrně, aby náhodou nepřišel na to, že ho někdo sleduje. Zahnul jsem za zatáčku a zrovna jsem ho viděl, jak zvoní a jak ho pustili do domu. Já jsem se zastavil na místě. Začínalo pršet a brzo jsem byl pěkně promočený. A taky byla hrozná zima.

Whittington znova ven nevyšel. Nakonec jsem začal být netrpělivý a rozhodl jsem se trochu čenichat kolem. Všechna okna v přízemí měla zavřené okenice, ale nahoře v patře – byl to jednopatrový dům – jsem si všiml okna, kde se svítilo a záclony tam nebyly zatažené.

No a zrovna proti tomu oknu rostl strom. Byl nějakých devět deset metrů od domu a já jsem si vzal do hlavy, že když na ten strom vylezu, tak do toho pokoje nejspíš uvidím. Samozřejmě jsem věděl, že není nejmenší důvod, proč by Whittington měl být zrovna v tom pokoji a ne nikde jinde – vlastně spíš bylo pravděpodobné, že tam není, protože přijímací pokoje bývají dole. Ale nejspíš mě už štvalo, že tak dlouho stojím na dešti, a všechno mi přišlo lepší než tam trčet a nic nedělat. Tak jsem začal šplhat.

Jenomže ono to nebylo tak jednoduché! V tom dešti větve strašně klouzaly a já měl co dělat, abych se udržel, ale kousek po kousku jsem to dokázal, až jsem nakonec byl stejně vysoko jako to okno.

Ale pak přišlo zklamání. Byl jsem moc vlevo a do pokoje jsem viděl jenom šikmo. Kus závěsu a asi metr tapety na zdi, víc vidět nebylo. To mi bylo k ničemu, ale zrovna když jsem to chtěl vzdát a s ostudou zase slézt, někdo vevnitř se pohnul a vrhnul na tu zeď stín – a on to byl Whittington!

No tak to mě rozparádilo. Prostě jsem se musel do toho pokoje podívat. Všiml jsem si, že tím správným směrem vede dlouhá větev. Kdybych po ní přelezl asi tak do poloviny, tak by byl problém vyřešený. Jenže jsem si nebyl jistý, jestli mě unese. Rozhodnul jsem se, že to prostě musím risknout, a vyrazil jsem. Opatrně, centimetr po centimetru, jsem se plazil dopředu. Větev se ošklivě houpala a skřípala, a já jsem radši nemyslel na tu hloubku pod sebou, ale nakonec jsem se bezpečně dostal tam, kde jsem chtěl být.

Pokoj byl středně velký, zařízený v takovém tom jednoduchém hygienickém stylu. Uprostřed pokoje byl stůl s lampou a u toho stolu seděl tváří ke mně Whittington. Mluvil se ženou oblečenou jako ošetřovatelka. Ta seděla zády ke mně, takže jsem jí neviděl do obličeje. I když rolety měli vytažené, okno samo bylo zavřené, takže z jejich rozhovoru jsem neslyšel ani slovo. Zdálo se, že mluví jenom Whittington, sestra poslouchala. Tu a tam kývla a občas zavrtěla hlavou, jako by odpovídala na otázky. Vypadalo to, že to Whittington hodně prožívá – jednou dvakrát uhodil pěstí do stolu. To už přestalo pršet a obloha se najednou jasnila.

Nakonec se zřejmě dostal k závěru toho, co vykládal. Vstal, ona také. Podíval se ven a na něco se zeptal – nejspíš jestli ještě prší. V každém případě ona došla k oknu a vyhlédla z něj. No a zrovna v té chvíli mezi mraky vylezl měsíc. Bál jsem se, že mě ta žena uvidí, protože na mě jasně svítil. Zkusil jsem trochu couvnout. Jenže asi jsem to vzal moc zprudka a ta mizerná větev to nevydržela. Se strašným kraválem sletěla dolů a Julius P. Hersheimmer s ní!“

„Páni, Julie,“ vydechla Pentlička, „To je vzrůšo! Pokračujte!“

„No, měl jsem štěstí a přistál jsem na měkkém kusu země – ale jasně že mě to na chvíli vyřadilo z akce. Když jsem se potom vzbudil, ležel jsem v posteli, vedle mě na jedné straně ošetřovatelka (ne ta Whittingtonova) a na druhé takový malý človíček s černou bradkou a zlatými brejličkami, ze kterého přímo čišelo, že je doktor. Když jsem na něj kouknul, zamnul si ruce a povytáhl obočí. ‚Vida,‘ řekl. ‚Náš mladý přítel se probírá. Výborně. Výborně!‘

Předvedl jsem obvyklý kousek. Povídám: ‚Co se stalo?‘ a ‚Kde to jsem?‘ Ale odpověď na tu druhou otázku jsem znal dost dobře. Mozek mi ještě nezarostl mechem. ‚To bude myslím zatím všechno, sestro,‘ řekl ten mužík a sestra vyšla z pokoje takovým tím rázným dobře cvičeným způsobem. Ale přistihl jsem ji, jak se na mě ve dveřích ještě hodně zvědavě podívala.

Při tom jejím pohledu mě něco napadlo. ‚Tak tedy, pane doktore,‘ řekl jsem a zkusil si sednout, ale v kotníku mě přitom ošklivě píchlo. ‚Drobný výron,‘ vysvětlil doktor. ‚Nic vážného. Za pár dní jste v pořádku.‘“

„Všimla jsem si, že kulháte,“ potvrdila Pentlička.

Julius kývl a pokračoval:

„Jak se to stalo?‘ zeptal jsem se zase. Odpověděl suše: ‚Spadl jste, s podstatnou částí jednoho z mých stromů, do mého čerstvě osázeného záhonku.‘

Ten člověk se mi líbil. Měl zřejmě smysl pro humor. Byl jsem si jistý, že přinejmenším on je rovný chlap. ‚Už vím, doktore,‘ povídám. ‚Za ten strom se omlouvám, a nové cibulky půjdou z mojí kapsy. Ale vy byste asi rád věděl, co jsem dělal ve vaší zahradě?‘ ‚Domnívám se, že fakta si žádají nějaké vysvětlení,‘ na to on. ‚No, tak tedy hned na začátek vám řeknu, že jsem nešel po stříbrných lžičkách.‘

Usmál se. ‚To byla moje první teorie. Ale brzo jsem změnil názor. Mimochodem, vy jste Američan, ne?‘ Řekl jsem mu, jak se jmenuju. , A vy?‘ , Já jsem doktor Halí a tohle, jak jistě víte, je moje soukromé sanatorium.‘

Nevěděl jsem to, ale vykládat jsem mu to nehodlal. Jenom jsem byl za tu informaci vděčný. Ten člověk se mi líbil a cítil jsem, že hraje fér, ale celé jsem mu to vysypat nechtěl. Přinejmenším by tomu nevěřil.

Rychle jsem se rozhodl. ‚Víte, doktore,‘ řekl jsem,,připadám si jako úplný pitomec, ale musím vám vysvětlit, že jsem se vám sem vážně nechtěl vloupat.‘ Pak jsem začal vykládat, že jde o děvče. Odříkal jsem něco o přísném poručníkovi a o nervovém zhroucení, a nakonec jsem vysvětlil, že jsem měl dojem, že jsem ji poznal mezi jeho pacienty a proto jsem se pustil do toho nočního dobrodružství.

Nejspíš to byl přesně ten příběh, který čekal. ‚To je ale romantika,‘ prohlásil, když jsem skončil. ‚Poslyšte, pane doktore,‘ pokračoval jsem, ‚budete ke mně upřímný? Máte tady, nebo měl jste někdy, dívku jménem Jane Finnová?‘ Zamyšleně to jméno opakoval. Jane Finnová?‘ řekl. ‚Ne.‘

Vyvedlo mě to z míry a on to asi viděl. ‚Víte to jistě?‘ , Docela jistě, pane Hersheimmere. Je to neobvyklé jméno, to bych nezapomněl.‘

To bylo jasné. Na moment mě to porazilo. Chvíli jsem už doufal, že moje pátrání skončilo. ‚No, to se nedá nic dělat,‘ řekl jsem nakonec. ‚Ale ještě jedna věc. Když jsem visel na té zatracené větvi, měl jsem pocit, že jsem poznal jednoho svého starého přítele, zrovna mluvil s ošetřovatelkou.‘ Schválně jsem neřekl žádné jméno, protože Whittington si tam samozřejmě mohl říkat úplně jinak, ale doktor hned odpověděl: ‚Myslíte pana Whittingtona?‘ ‚To je on,‘ na to já. ‚Co ten tady dělá? Neříkejte mi, že on má v nepořádku nervy?‘

Doktor Halí se zasmál. ‚Ne. Přišel navštívit jednu z mých ošetřovatelek, sestru Edith. Je to jeho neteř.‘ ‚No to mě podržte!‘ vykřikl jsem. Je tu ještě?‘ ‚Ne, skoro okamžitě se vrátil do města.‘ ‚To je škoda!‘ litoval jsem. ‚Ale snad bych mohl mluvit s jeho neteří – sestra Edith jste říkal?‘

Ale doktor zavrtěl hlavou. ‚To bohužel také nejde. Sestra Edith dnes odjela s pacientem.‘ ‚Tak to mám tedy opravdu smůlu,‘ poznamenal jsem. ‚Máte adresu pana Whittingtona? Docela rád bych ho viděl, až se vrátím do města.‘ ‚Neznám jeho adresu. Ale můžu o ni napsat sestře Edith, jestli chcete.‘ Poděkoval jsem mu. ‚A neříkejte, kdo ji chce. Rád bych ho překvapil.‘

Nic víc jsem v tu chvíli dělat nemohl. Samozřejmě, jestli to děvče byla vážně Whittingtonova neteř, tak mohla být moc chytrá na to, aby do mé pasti padla, ale za pokus to stálo. Hned potom jsem telegrafoval Beresfordovi, kde jsem a že mám podvrtnutý kotník, a aby přijel, jestli má čas. Musel jsem si dávat pozor, co píšu. No ale neozval se a noha se mi brzo uzdravila. Byl to jen výron, ne skutečné podvrtnutí, a tak jsem se dneska rozloučil s tím malým doktůrkem, požádal jsem ho, ať mi dá vědět, kdyby se ozvala sestra Edith, a vrátil jsem se rovnou do města. Poslyšte, slečno Pentličko, vy jste hrozně bledá!“

„To kvůli Tommymu,“ řekla Pentlička. „Co se mu mohlo stát?“

„Ale nebojte, nejspíš s ním vůbec nic není. Proč by mělo? Podívejte, ten chlapík, co po něm šel, vypadal cizokrajně. Třeba jeli do ciziny – do Polska nebo tak?“

Pentlička zavrtěla hlavou.

„Bez pasu a bez věcí nemohl jet nikam. A navíc jsem toho člověka, Borise Nevímjak, od té doby viděla. Včera večeřel s paní Vandemeyerovou.“

„S kým?“

„Zapomněla jsem. Tohle samozřejmě nemůžete vědět.“

„Poslouchám,“ prohlásil Julius a doložil to svou oblíbenou frází: „Vyklopte to.“

Pentlička mu pak zrekapitulovala události posledních dvou dnů. Juliovo ohromení a obdiv neznaly mezí.

„Tomu říkám trefa! Tedy vy a služka! Mě klepne!“ Pak dodal vážně. „Ale poslechněte, mně se to nelíbí, slečno Pentličko, vůbec ne. Vy jste kurážná ženská, o to nic, ale já bych radši viděl, abyste se od toho držela stranou. Ti lidi, co proti nim jdeme, klidně odrovnají ženskou stejně jako chlapa.“

„Vy myslíte, že mám strach?“ prohlásila Pentlička uraženě a statečně přitom zahnala vzpomínku na ocelový třpyt v očích paní Vandemeyerové.

„Už jsem říkal, že jste hrozně kurážná. Ale to na faktech nic nemění.“

„Ale nemluvme o mně,“ prohlásila Pentlička netrpělivě. „Pojďme přemýšlet, co se mohlo stát Tommymu. Napsala jsem kvůli tomu panu Carterovi,“ dodala a ve zkratce mu tlumočila obsah dopisu.

Julius vážně kývl.

„To je asi dobře. Ale my sebou taky musíme hodit a něco udělat.“

„A co můžeme dělat?“ ptala se Pentlička a znova se jí začala zlepšovat nálada.

„Asi bychom se měli pověsit na Borise. Říkáte, že u vás byl. Myslíte, že zase přijde?“

„Snad ano. To opravdu nevím.“

„Aha. Nejlepší asi bude, když koupím auto, nějaké nóbl, oblíknu se za šoféra a budu se tam motat kolem. Když pak Boris přijde, můžete mi dát nějaký signál a já se na něj pověsím. Co vy na to?“

„Skvěle, ale nemusí se ukázat celé týdny.“

„To budeme muset risknout. Jsem rád, že se vám ten plán líbí.“ Vstal.

„Kam jdete?“

„Koupit to auto přece,“ odpověděl Julius překvapeně. „Která značka se vám líbí? Než tohle skončí, tak se s ním nejspíš taky kapku povozíte.“

„Aha,“ odpověděla Pentlička ohromeně. „No, líbí se mi Rolls-Royce, ale –“

„Jasně,“ souhlasil Julius. „Dám na vás. Jednoho koupím.“

„Ale to tak hned nejde,“ vykřikla Pentlička. „Lidi občas čekají celé věky.“

„Malý Julius ne,“ ujistil ji pan Hersheimmer. „Nebojte se. Za půl hodiny jsem tady i s autem.“

Pentlička vstala.

„Jste ohromný, Julie. Ale nemůžu si pomoct, mám dojem, že to je jenom zoufalý pokus. Skládám naděje hlavně v pana Cartera.“

„Tak to já radši ne.“

„Proč?“

„Jen mě to tak napadlo.“

„Ale on musí něco udělat. Nikoho jiného nemáme. Mimochodem, zapomněla jsem vám říct o jedné divné věci, která se stala dneska ráno.“

A převyprávěla mu setkání se sirem Jamesem Peel Edgertonem. Julia to zaujalo.

„Co myslíte, že tím chtěl říct?“ zeptal se.

„Já moc nevím,“ prohlásila Pentlička zamyšleně. „Ale myslím si, že se mě takovým tím právnickým, dvojznačným, nikoho neusvědčujícím způsobem pokoušel varovat.“

„Proč by měl?“

„Já nevím,“ přiznala Pentlička. „Ale vypadal laskavě a strašně chytře. Neměla bych nic proti tomu zajít za ním a všechno mu říct.“

K jejímu překvapení to Julius ostře zamítl.

„Podívejte,“ řekl, „žádné právníky do toho motat nebudeme. Ten člověk nám nepomůže.“

„No, já myslím, že by mohl,“ trvala na svém Pentlička.

„To si nemyslete. Tak nashle. Jsem za půl hodiny zpátky.“

Uplynulo pětatřicet minut a Julius byl zpátky. Vzal Pentličku za paži a odvedl ji k oknu.

„Támhle je.“

„Páni!“ vydechla Pentlička skoro s posvátnou úctou, když shlížela shora na mohutné auto.

„A umí si to pěkně svištět, to vám povím,“ prohlásil Julius spokojeně.

„Jak jste ho sehnal?“ lapala Pentlička po dechu.

„Zrovna ho posílali nějakému velkému zvířeti.“

„No a?“

„Šel jsem k němu domů,“ řekl Julius. „Řekl jsem, že takovéhle auto podle mě stojí za dobrých dvacet tisíc dolarů. A pak jsem mu řekl, že mně bude stát za padesát tisíc dolarů, když on z něj vystoupí.“

„No a?“ pobízela fascinovaná Pentlička.

„No a on vystoupil,“ odpověděl Julius, „to je všechno.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024