TŘINÁCTÁ KAPITOLA
Noční stráž
Sir James se protáhl kolem Julia a spěšně se sklonil k omdlelé ženě.
„Srdce,“ řekl stručně. „Když nás tak najednou viděla, byl to pro ni asi šok. Brandy – a rychle, nebo nám proklouzne mezi prsty.“
Julius se vrhl k toaletnímu stolku.
„Tady ne,“ zarazila ho Pentlička přes rameno. „V likérníku v jídelně. Druhé dveře z předsíně.“
Sir James a Pentlička spolu zvedli paní Vandemeyerovou a odnesli ji na postel. Tam jí cákli do tváře vodu, ale bezvýsledně. Právník jí nahmátl pulz.
„Žádná sláva,“ zabručel. „Ať si ten mladík s brandy pospíší.“
V té chvíli se Julius vrátil se sklenicí zpola plnou destilátu. Podal ji siru Jamesovi. Pentlička zvedla ženě hlavu a právník se pokusil vpravit trochu alkoholu mezi sevřené rty. Konečně žena ochable otevřela oči. Pentlička jí pozvedla sklenici ke rtům.
„Napijte se.“
Paní Vandemeyerová poslechla. Brandy jí vrátilo barvu do bílých tváří a až zázračně ji oživilo. Pokusila se posadit – ale padla zpátky, zasténala a chytila se za bok.
„Srdce,“ zašeptala. „Nesmím mluvit.“
Znovu si lehla a zavřela oči.
Sir James jí ještě chvilku nechal prsty na zápěstí, pak ruku odtáhl a kývl.
„Už to bude dobré.“
Všichni tři odstoupili a tiše se spolu domlouvali. Uvědomovali si určité zklamání. Bylo zjevné, že jakýkoli křížový výslech tady nepřichází v úvahu. V současné chvíli byli v koncích a nemohli nic dělat.
Pentlička vyprávěla, jak paní Vandemeyerová projevila ochotu odhalit identitu pana Browna a zjistit a prozradit, kde je Jane Finnová. Julius byl nadšený.
„To je v pořádku, slečno Pentličko. Báječně! Těch sto tisíc liber se nejspíš bude dámě i ráno líbit stejně jako večer. Nemusíte si s ničím dělat hlavu. Stejně by bez těch peněz nepromluvila, to se vsaďte!“
V tom, co říkal, bylo rozhodně mnoho pravdy a Pentličku to trochu utěšilo.
„To, co říkáte, zní rozumně,“ prohlásil sir James zamyšleně. „Musím ale přiznat, že si přesto přeji, abychom vás nebyli přerušili právě v té chvíli. S tím se ale nedá nic dělat, teď budeme muset prostě počkat do rána.“
Pohlédl na nehybnou postavu na posteli. Paní Vandemeyerová ležela naprosto pasivně, se zavřenýma očima. Zavrtěl hlavou.
„No dobře,“ prohlásila Pentlička a snažila se, aby to znělo vesele. „Musíme počkat do rána, to je všechno. Ale myslím, že bychom neměli odejít z bytu.“
„A nemohl by to tu ohlídat ten váš chytrý chlapec?“
„Albert? A co kdyby se zase probrala a práskla do bot? Albert by ji nezadržel.“
„Od těch dolárků nejspíš neuteče.“
„Co když ano? Vypadalo to, že má z ‚pana Browna‘ strašný strach.“
„Cože? Myslíte, že je z něj vážně vyděšená?“
„Ano. Rozhlížela se kolem a říkala, že i stěny mají uši.“
„Třeba myslela diktafon,“ navrhoval Julius se zájmem.
„Slečna Pentlička má pravdu,“ řekl sir James tiše. „Nesmíme z bytu odejít – už kvůli bezpečí paní Vandemeyerové.“
Julius na něj vytřeštil oči.
„Myslíte, že by po ní šel? Že by to mohl stihnout do rána? Jak by se to vůbec dozvěděl?“
„Zapomínáte, že jste se sám zmiňoval o diktafonu,“ podotkl suše sir James. „Máme velice silného protivníka. Jsem přesvědčený, že když budeme postupovat s náležitou obezřetností, dostane se nám do rukou. Ale nesmíme zapomínat na opatrnost. Máme důležitou svědkyni a musíme ji střežit. Navrhuji, abyste si vy šla lehnout, slečno Pentličko, a my, pane Hersheimmere, abychom spolu drželi stráž.“
Pentlička chtěla protestovat, ale náhodou jí padl zrak na postel. Uviděla, že paní Vandemeyerová má napůl otevřené oči a na tváři takový výraz strachu a zloby zároveň, až Pentličce zamrzla slova na rtech.
Na okamžik ji napadlo, jestli ta mdloba a srdeční záchvat nebyly jen velký podvod, ale zase tu myšlenku zavrhla, když si vzpomněla na její smrtelnou bledost. Obličej se přímo před jejíma očima změnil jako kouzlem a paní Vandemeyerová ležela nehybná a netečná jako předtím. Dívka si na okamžik myslela, že se jí to muselo jen zdát. Ale přesto se rozhodla být ve střehu.
„No,“ řekl Julius, „hlavně by asi bylo lepší z tohohle pokoje vypadnout.…
