Kritický realismus jakožto literární směr využívá prostředků tradičního realismu, ale zásadně je obohacuje o ostrou sociální diagózu, analytický odstup a motivaci k zamyšlení nad tím, jak by společnost mohla či měla fungovat spravedlivěji. Vynáší explicitní sociálně-kritické soudy a klade důraz na nerovnosti a morální problémy ve společnosti. Narozdíl od „klasického“ realismu přichází s úmyslem kritizovat, nikoli pouze věrně popsat.
Charakteristika směru
Kritický realismus se formuje v druhé polovině 19. století coby přirozené rozšíření (resp. „ostřejší fáze“) širšího realistického proudu. Zatímco tradiční realismus kladl důraz především na co nejpřesnější, objektivní zachycení každodenního života bez idealizace, kritický realismus jde o krok dál a snaží se uvést čtenáře k reflexi o příčinách a důsledcích společenských poměrů. Mezi podstatné rysy tohoto směru patří:
Sociální angažovanost: Autoři se zaměřují na otázky chudoby, nerovnosti, vykořisťování dělníků, postavení žen či dětí, a poukazují na nespravedlnosti feudalismu i rané fáze industrializace.
Psychologická hloubka postav: Místo „rodinných typů“ či karikatur se postavy stávají nosiči konkrétních životních dilemat. Jejich vnitřní konflikty jsou přitom přímo svázány s okolními sociálními podmínkami.
Moralizující, avšak nepatetický tón: Spisovatelé neudávají pouze reportážní popis okolí, ale v textech se objevují naznačené či přímo vyslovené soudy – volání po změně, solidaritě či spravedlivějším uspořádání společnosti. Přitom se vyvarují romantické sentimentality či nadměrného moralizování.
Konflikty a střet hodnot: Díla často ukazují střet tradičních (např. venkovských) a moderních (městských, průmyslových) hodnot. Postavy jsou často postaveny před nutnost vyrovnat osobní touhy s tlakem rodiny, komunity či společnosti.
V českém prostředí byl zásadním představitelem Jan Neruda, jehož Povídky malostranské zachycují drobné i dramatické osudy obyvatel Malé Strany. Karolína Světlá ve svých venkovských románech rozebírá postavení ženy ve vesnické komunitě, a Gabriela Preissová řeší etnické a sociální rozpory na slovenském a slezském venkově.
Pozdnější kritický realismus spojený s marxismem vzniká až v 1. polovině 20. století jako pokračování tohoto původního kritického realismu, ale s daleko silnějším teoretickým zakotvením v dialektickém materialismu a třídní analýze. Rozšířil se od 30. let 20. st. především v Sovětském svazu. Tato angažovaná a ideologicky i metodologicky podložená forma kritického realismu sice zůstává věrná tradici odhalování sociální nespravedlnosti, ale staví na jednotné marxistické teorii, která dává literatuře jasnější politický záměr a analytické vymezení třídního boje. Realtivně neutrální jazyk nahrazuje ostřejším, často vede k jasnému odsouzení poměrů a k výzvě k akci (revoluce, občanské povstání).
Jazyk a stylistické prostředky
V kritickém realismu se jazyk opírá o konkrétní, dílčí reálie tak, aby popis prostředí nezněl jen ilustračním způsobem, ale poskytoval náznaky sociálního útlaku či ekonomických potíží. Detailní líčení ulice, chalupy nebo továrny často implicitně odhaluje dluhy, vykořisťování či beznaděj postav, které se v daných kulisách pohybují. Psychologické ztvárnění hrdinů je pak vedeno spíše vnitřními monology a úvahami než vnějšími charakteristikami – jejich obavy z chudoby, stud či dilemata plynou přímo z okolních tlaků a spoluvytvářejí intenzivní vnitřní konflikt. Autoři se neostýchají použít ironii či sarkasmus, aby upozornili na pokrytectví vyšších vrstev či marnost dobročinných institucí, čímž vyvolávají v čtenáři kritický odstup.
Důležitou roli hraje také autentická mluva postav, v níž se odráží jejich společenské postavení: hovorová slova vesničana či továrníka stojí v kontrastu s jazykem vzdělanějších měšťanů, což kromě věrnosti prostředí zdůrazňuje i propast mezi světy. Klíčový je rovněž kontrast naděje a beznaděje – autor uvádí okamžiky úlevy či rodinné pohody vedle scén, v nichž se dluhy nebo nemoc promění v zoufalství. Výsledkem je jazyk, který se vyhýbá romantické idealizaci, ale zároveň nabízí analytický odstup a motivaci k zamyšlení nad sociálními nerovnostmi.
Etymologie pojmu kritický realismus
V sousloví termínu „kritický realismus“ pochází slovo „kritický“ z řeckého kritikós (= schopný posuzovat) zdůrazňuje analytický, hodnotící přístup ke společnosti a jejím nerovnostem. „Realismus“ je pak z latinského realis = věcný, skutečný (od res = věc), resp. realitas, což znamená „skutečnost“ nebo „reálný stav“.
Zpět na přehled Literárních směrů, epoch, skupin a hnutí
