Povídky malostranské

XIII
PO TAHU

Paní Bavorova seděla za pudlem ve všem pohodlí, neboť v pátek odpůldne, než přijde něco těch večeřících kupců, nebývá ani v hokynářském krámě práce. Muž byl někde za obchodem v městě, Václav beztoho jen zřídkakdy trávíval doma a paní Bavorova seděla sama zde a bavila se s rozloženými snáři, archy čísly popsanými atd. Bavila se ale dobře, pozivovala si sice někdy, avšak patrně v plné spokojenosti, tváře její svítily, oko zářilo skly měkce obšitých okulárů.

Náhle pokoukla k vchodu, bylť se tam někdo na prahu objevil. Byla to paní hospodská. Bavorova tvářila se, jako by příchodu jejího nepozorovala, a zabývala se dále se svými numery. Nemůžem ani dost málo pochybovat, že výjev při pohřbu nebožky Žanýnky také ještě na dnešek vrhá temné stíny své.

Paní hospodská pokročila dál dovnitř. „Pochváleno budiž jméno Páně,“ pravila.

„Až na věky,“ odpověděla Bavorova, hlavu ani nezvednuvši.

„Tedy jsme vyhrály něco?“ zapřádala paní hospodská hovor.

„Nu mnoho toho není, co jsme vyhrály spolu,“ odvětila zas chladně Bavorova, kladouc na poslední své slovo okázalý důraz.

„Spolu - hm - je pravda, vždyť mně povídal kupec, že jste vsadila tu řádku ještě jednou, ale tak, jak jste sama mně dřív povídala, než jsme se smluvily, a že jste udělala na to terno.“ Každé slovo bylo ostré, pátravé.

„Ano - když poslechnu vlastní starou hlavu svou, činím vždycky dobře.“

„A mám já jako taky podíl na ternu?“

„Nu to bych nevěděla proč!“

„Ale je to faleš!“

Bavorova zbledla jako stěna. Přec však nepozvedla hlavu, a odpovídala pomalu hlasem ledovým. „Připlatila jste mně něco na mou řádku? Radila jste, abychom numera změnily, přisadila jste si na ta změněná a vyhrála jste půl amba. Jsme spolu hotovy.“

Chladnost Bavorové, ač vynucena, imponovala paní hospodské přec. „Vždyť se nemusíme proto pohněvat,“ pravila s mírností rovněž nucenou, „já přeju každému, co mu bůh nadělí, - proč bych nepřála vám, pan Václav a moje Márinka - má se to rádo -”

„Není naspěch - jsou mladí a nač něco nutit - mimoto, já nemiluju pýchu, můj syn je syn hokynářský, a co z něho bude, to bude. Tak je to!“

„Nu snad nemyslíte, že bych se měla nabízet? Není toho třeba, má dcera je přec jednou dcera měšťanská a to jí nevezme nikdo!“

„Ať se toho nají,“ přála Bavorova jízlivě a sundala skla sočí.

„Čest je čest, a kdo jí nemá, tomu se nedá,“ zasyčelo z úst paní hospodské, „já můžu všudy a mám přístup všudy, z dřevoštěpa ale neuděláš pána, kdybys ho pozlatil. Takové je moje mínění a víc neříkám - poroučím se!“ a paní hospodská vyletěla ven.

„Ponížená služebnice,“ volala Bavorova a pozdvihla teprv nyní hlavu.

Dívala se chvilku ven. Její tváře nabývaly znenáhla zas dřívější své barvy, oko se zase rozzářilo. „Ty si na mne přijdeš!“ promluvila hlasitě; byla patrně sama s sebou spokojena, že se nebyla nechala unést k zbytečné náruživosti.

Pak nasadila zase okuláry a začala se znovu probírat ve svých snářích a numerech, neboť Bavorova byla lutristkou s duší s tělem, lutristkou nejvznešenějšího druhu, jenž již o samu vědu zavazuje, a požívala v oboru svém nechvalnější pověsti po celé čtvrti. Dokonalá lutristka není ale nikdy s prací svou hotova, chce-li se udržet na stejné výši, a musí užít každé prázdné chvíle.

Nikdo by neuvěřil, jak rozsáhlých je třeba příprav, než se jednou jedinkráte může najisto do lutrie vsadit! Dobré numero nevypočteš chladným rozumem svým, aniž se ti zjeví bleskem, ledaže velkou náhodou, jížto nikdo rozvážný dbáti nebude; dobré numero není žádnou matematickou veličinou aniž jakousi netělesnou vidinou, nevyrůstá ani z rozumu, ani z obrazotvornosti a přirovnal bych je květině nebo ještě spíše křišťálu, jenž potřebuje času na rozkvět a dozrání, jenž potřebuje také pevnou půdu pod sebou, a tou půdou je numeru lidské srdce. Ano, srdce je vlastí numera, a jakož srdce lidské souvisí s celým světem ostatním, jakož na srdce to působí i nejvzdálenější hvězda magnetickou silou svou, takž souvisí také numero se světem celým. Pro ten původ svůj je také numero nepopiratelným majetkem pohlaví ženského, a kdykoli se muž do toho vplete, přijde ihned na scestí, zabředne i utone v bahně rozumového vypočítávání.

Všeho toho, třeba by nedovedla se rovněž krásně vysloviti jako my, byla si Bavorova plně vědoma. Pěstovala numera, jako zahradník pěstuje ze semene květiny své, byla stejně vzdálena nahodilé hry s „trhačkami“ u kupců vyvěšenými i výpočtů zapletených, a základem obsáhlých jejích operací byl snář kumbrlík.

Mystické to zajisté jméno, mystické při pouhé své tradicionálnosti jako celý tištěný nápis vzácného toho spisu, jenž zní: „Výklady o důmnělém zdání snů některých přirozeností, které od rozličných příčin snův plémě se vykládají, a numera, která dle vyznamenání snův do loterie sázeti se můžou.“ Úvod cituje některé staré mudrce, mluví o Aristotelu i o manželce Rektorově, o Severovi a matce Virgilově, o žebříku Jakobově i o krávách faraónových, o snu tří králů na Východě i Nabuchodonozora v Babylónu, a o všem tom tímtéž jasným slohem, jaký ve sděleném nápisu, slohem, jehož pouhý rozum nepronikne, jemuž ale cit rozumí.

Správný výklad snů je základem lutrie a výkladu tomu slouží „kumbrlík“. Avšak každý sen se nehodí k výkladu. Jsou zajisté měsícové, kteříž mají jen málo dnů rozhodně šťastných; tyto jsou každé zkušené pěstitelce dobře známy, neboť jsou to „důmněnlivosti od starých hvězdářů vyznamenané, avšak od řiditele nejvyššího všech planet potvrzené“. Mastný den nerodí ale také hned perlu svou, neboť jen nezkušenec neví, že je o…