Povídky malostranské

Jan Neruda
(Hodnocení: 4)

69 

Elektronická kniha: Jan Neruda – Povídky malostranské (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: neruda09 Kategorie:

Popis

Jan Neruda: Povídky malostranské

Anotace

Jan Neruda – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

4 recenze Povídky malostranské

  1. Patrik Zacharovský

    Klasika, ke které jsem se dostal kupodivu až v dospělosti. Ale asi to tak bylo dobře, protože jako dítě bych všechno asi nepobral. Dýchne z ní na vás půvab staré Prahy a po tím vším laskavý pohled na rozličné charaktery.

  2. Gusta Jindrák

    Třináct povídek, které Neruda původně vydával časopisecky. Děj všech povídek se odehrává na Malé Straně, kde jsem také vyrůstal (sice ne v 1. polovině 19. století, ale o století let později), takže to má pro mě kouzlo navíc. Ale poetiku i atmosféru těchto dnes už klasických příběhů rozhodně ocení i nepražák.

  3. Honza Drábek

    Do téhle milé povídkové knížky se vždycky rád začtu. Plejáda situací, charaktrů, malých krás i tragédií života… Povinná součást každé domácí knihovničky.

  4. Vendula P.

    Malostranské povídky….čtené po několikáté a vždy mě ohromí… krásou českého jazyka, milým povídáním o mém milovaném kousku matičky měst, kdy stojíc nad Malou Stranou a pod sebou červené střechy malostranské a pod jednou tou střechou vidím Nerudu, jak sedí nad čistým listem papíru a perem začíná tvořit své tak milé a nesporně své nejčtenější dílo. Některé povídky ukazují tragičnost lidského bytí, jiné zase jeho lehkost a snad i veselost, na další se zasměje čtenář sám sobě, protože Neruda tak krásně popsal nejen lidský život se všemi jeho krásami a trablemi, ale i lidské charaktery…
    Za mě tedy dílko malebné, jak sama zákoutí malostranská, kam se vždy náramně těším a už se vidím, jak si vyšlaou Nerudovkou a cestou se vrátím do let minulých a budu vnímat génius loci… rozhodně čtenářům povídek doporučuji. Pak mnohé z povídek pochopíte.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

JAK SI PAN VOREL NAKOUŘIL PĚNOVKU

1876

Dne 6. února roku tisíc osm set čtyřicet a ještě několik otevřel pan Vorel svůj krupařský krám u Zeleného anděla. „Du Poldi, hórst,“ pravila paní setníkova v patře nad námi ke své slečně dceři, která šla právě do trhu a byla již venku na chodbě, „krupici kup tady u toho nového, mužem to zkusit.“

Mnohý lehkovážný si snad pomyslí, že otevření nového krupařského krámu nebylo ani tak zvláštní událostí. Ale takovému bych řekl jen: „Ty nebohý!“ nebo bych docela jen pokrčil rameny a neřekl nic. Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou branou přišel až do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod týmž štítem a hokynář v tomtéž domě. Tenkrát mělo vše svoje místo určené, zařídit najednou krupařství tam, kde bylo například dřív kupectví, patřilo mezi věci tak hloupé, že na to nikdo ani nepomyslil. Krám se dědil z otce na syna, a přešel-li někdy přece na nějakého přistěhovalce z Prahy neb z venkova, nedívali se domorodci na tohoto příliš cize, nebo se byl jaksi podrobil navyklému pořádku jejich a nepletl je novotami. Ale on pan Vorel byl nejen člověk naprosto cizí, nýbrž zřídil si krupařský krám v domě U zeleného anděla, kde předtím přece jaktěživ nebyl krám žádný, a dal kvůli tomu také prolomit zeď přízemního bytu ven do ulice! Tam bývalo vždy jen obloukové okno a u toho sedala od rána do večera paní Staňková před modlitební knihou se zeleným stínidlem na očích, a každý, kdo šel kolem, mohl ji vidět. Stařičkou vdovu odvezli před čtvrtrokem do Košíř a teď - nač jen ten krám! Krupař v Ostruhové ulici byl již jeden, arci až zcela dole, ale nač druhého? Tenkráte měli lidé ještě peníze a kupovali si většinou zásoby přímo z mlýna. Snad si myslil pan Vorel: „Však ono to půjde!“ Snad si také myslil samolibě, zeje mladý, pěkný chlapík, kulatých tváří, snivě modrých očí, štíhlý jako panna, k tomu svobodný, kuchařičky že tedy přijdou. Ale to jsou samé divné věci.

Bylo tomu právě také tak asi čtvrt roku, co se pan Vorel byl přistěhoval do Ostruhové ulice; přicházel odněkud z venkova. Nevěděli o něm nic, než že je synem mlynáře; snad by jím byl sám pověděl víc, a to ochotně, ale neptali se ho. Jevili naproti němu veškerou pýchu domorodců, byl jim cizí. Večer sedal v Žlutém domku při džbánku piva, na rohu stolku vedle kamen sám a sám. Ostatní si ho ani nevšímali, ledaže kývli hlavou, když pozdravil. Kdo přišel pozděj než on, podíval se něj, jako by tu ten cizí člověk seděl dnes po prvé; přišel-li on později, stalo se, že hovor utichl. Ba ani včera si ho nikdo nevšiml, a byla tu přec tak srdečná slavnost! Slavili pan Jarmárka, poštovní úředník, stříbrnou svou svatbu. On byl sice pan Jarmárka posud jen starý mládenec, ale zrovna dne 18. února bylo tomu pětmecítma let, co by se byl bezmála oženil. Nevěsta mu zemřela den před svatbou, pan Jarmárka víc už pak na žádnou ženitbu nemyslel, zůstal své nevěstě věren a mínil to včera s tou stříbrnou svatbou zcela doopravdy. Také ostatní sousedé, samí dobří lidé, neviděli v tom pranic zvláštního, a když pak na konec obyčejné denní pitky vyndal pan Jarmárka tři láhve mělnického, připíjeli si upřímně. Sklenky kolovaly - paní hospodská měla v celé zásobě své jen dvě sklenky vinné - ale žádná nezavadila o pana Vorla. A přec měl pan Vorel dnes zcela novou pěnovku, kovanou stříbrem, a byl si ji pořídil jen proto, aby vypadal jako soused.

Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám u Zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se leskl bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a leskl se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.

„Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé.

„Jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.

O deváté hodině pak vstoupil skoro až mezi dvéře a vyhlídl netrpělivě do ulice, nejde-li konečně počinek ten první. Tu šla ulicí vzhůru setníkovic slečna Poldýnka. Slečna Poldýnka byla dámička buclatá, nevysoká, ale silných ramen a boků, tak něco přes dvacet let stará. Vypravovalo se o ní již asi čtyřikráte, že se bude vdávat, a světlé oči její měly onen výraz lhostejnosti, vlastně unavenosti, jaký se vkrade do oč…