II
Stalo se něco.
Bylo ve středu před nedělí Jubilate, když přišel a usedl pan Schlegl. Usedl, nacpal si a odfoukl oblak dýmu, valící se jako z výhně. Teď vstoupil hostinský a přímo k němu. Zaklepal na pikslu a podával šňupec. Když pak zase pikslu zavřel a jí zatřás, podotkl hledě přitom ke dveřím: „Dnes pana Ryšánka tedy neuvidíme.“
Pan Schlegl neodpověděl, s kamennou lhostejností hleděl přímo před sebe.
„Povídal tamhle pan štábní lékař,“ vypravoval hostinský dále a stál teď zas ke dveřím zády; při obratu byl zrak jeho přejel přes tvář páně Schleglovu. „Vstával ráno jako jindy z postele, tu ho náhle chytne taková zimnice, musel hned zas do postele, a honem pro doktora, honem. - Zapálení plic. - Už tam byl dnes štábní lékař třikrát u něho - starý člověk, nu ale - je v dobrých rukou. Doufejme!“
Pan Schlegl zachrochtl při zavřených rtech. Nemukl, nepohnul zrakem. Hostinský šel o stůl dále.
Vpil jsem se teď v tvář páně Schleglovu. Dlouho zůstala bez nejmenšího pohnutí, jen rty se otvíraly a vypouštěly kouř a někdy se svezl troubel z koutku do koutku. Pak přistoupil k němu nějaký známý. Rozhovořili se a pan Schlegl se několikráte hlasitě smál. Byl mně protivný ten smích jeho.
Vůbec se dnes choval pan Schlegl rozhodně jinak než jindy. Jindy přibitý k svému místu jako voják ke své strážní budce, dnes toulavý, neposedný. I do kulečníku se dal s panem Kóhlerem, kupcem. Měl štěstí při každé partii až po double, a přiznám se, že jsem mu to skoro přál, že zakončující double nesvedl ani jednou a zde že ho pan Kóhler vždycky pak dohonil.
Pak zas usedl, kouřil a pil. Když někdo k němu přistoupil, mluvil pan Schlegl hlasitěji a v delších větách než kdy jindy. Neušlo mně ani nejmenší jeho hnutí, viděl jsem jasně, že má vnitřní potěšení, že nemá nejobyčejnější soucit s nepřítelem v chorobě, zprotivil se mně.
Několikrát šlehl jeho zrak obloukem ke kredenci, u níž seděl pan štábní lékař. Zajisté že by mu ruku stiskl, jen aby si nedával s tím nemocným příliš mnoho práce. Zlý člověk, rozhodně zlý.
K osmé hodině odcházel pan štábní lékař. Zastavil se u třetího stolku. „Dobrou noc,“ pravil, „musím dnes ještě jednou k Ryšánkovi. Je potřebí opatrnosti.“
„Dobrou noc,“ odtušil pan Schlegl chladně.
Dnes pil pan Schlegl čtyři sklenice a setrval do půl deváté.
Minuly dny, minuly týdny. Po chladném, mhouravém dubnu přišel teplý květen, překrásné jaro měli jsme toho roku. Když je krásný květen, je na Malé Straně ráj. Petřín je obalen bílým květem, jako by všude kypělo z něho mléko, a celá Malá Strana je vhalena ve vůni bezu.
Pan Ryšánek byl již vyvázl z nebezpečí. Jaro působilo teď na něho jako balzám. Již jsem ho potkával procházejícího se v sadech. Kráčel pomalu, opřen o hůl. Dřív suchý, byl teď ještě nepoměrně sušší, spodní jeho čelist byla teď již stále svislá. Podvázat mu bradu šátkem, zatlačit mdlé oči a položit ho do truhly. Ale znenáhla se přece sbíral.
K Štajnicům nechodil. Tam kraloval u třetího stolku pan Schlegl pořád sám a točil se a seděl jak chtěl.
Konečně, byl již konec června a právě den sv. Petra a Pavla, vidím pojednou pa…
Jan Neruda
Patrik Zacharovský –
Klasika, ke které jsem se dostal kupodivu až v dospělosti. Ale asi to tak bylo dobře, protože jako dítě bych všechno asi nepobral. Dýchne z ní na vás půvab staré Prahy a po tím vším laskavý pohled na rozličné charaktery.
Gusta Jindrák –
Třináct povídek, které Neruda původně vydával časopisecky. Děj všech povídek se odehrává na Malé Straně, kde jsem také vyrůstal (sice ne v 1. polovině 19. století, ale o století let později), takže to má pro mě kouzlo navíc. Ale poetiku i atmosféru těchto dnes už klasických příběhů rozhodně ocení i nepražák.
Honza Drábek –
Do téhle milé povídkové knížky se vždycky rád začtu. Plejáda situací, charaktrů, malých krás i tragédií života… Povinná součást každé domácí knihovničky.
Vendula P. –
Malostranské povídky….čtené po několikáté a vždy mě ohromí… krásou českého jazyka, milým povídáním o mém milovaném kousku matičky měst, kdy stojíc nad Malou Stranou a pod sebou červené střechy malostranské a pod jednou tou střechou vidím Nerudu, jak sedí nad čistým listem papíru a perem začíná tvořit své tak milé a nesporně své nejčtenější dílo. Některé povídky ukazují tragičnost lidského bytí, jiné zase jeho lehkost a snad i veselost, na další se zasměje čtenář sám sobě, protože Neruda tak krásně popsal nejen lidský život se všemi jeho krásami a trablemi, ale i lidské charaktery…
Za mě tedy dílko malebné, jak sama zákoutí malostranská, kam se vždy náramně těším a už se vidím, jak si vyšlaou Nerudovkou a cestou se vrátím do let minulých a budu vnímat génius loci… rozhodně čtenářům povídek doporučuji. Pak mnohé z povídek pochopíte.