Bodří Pražané

Noční uzenkář

(„Švanda Dudák“ 1887)

Člen řádu živočichů nočních, k níž náleží i pražský cedulář. Ale kdežto lepič cedulí je tvorem naprosto mírumilovným a užitečným, lze nočního uzenkáře počítati spíše k šelmám. Čtemeť ve výborném na onen čas a tehdy tak oblíbeném „Vypsání živočichův“ od Dr. Josefa Pečírky (1849) o hyeně ‚prouhované čili žíhané‘: „Aby hltavosti své zadost učinila, loudá se v noci, v doupěti celý den strávivši, do měst a vesnic…“ A dále: „Ve dne se neopováží jít na lidi, ale že to v noci činívá, o tom svědčí následující příklad…“

Nuže, také noční uzenkář, aby hltavosti (čí?) zadost učinil, loudá se v noci, v doupěti celý den stráviv… Položte jenom na místo: do měst a vesnic – do pražských ulic – a máte ho, netvora nočního, jako vyfotografovaného. A jisto jest, že se „ve dne neopováží jít na lidi, ale že to v noci činívá… –“ kolik o tom chcete příkladů?

Jako o pražském lepiči plakátů, tak ani o nočním uzenkáři není vyzkoumáno, jak tráví den. Neboť uzenkáři, kteří za dne chodí se svým zbožím do budovy zemského soudu v Celetné ulici, do hlavní celnice v Hyberňácké^[50] ulici, do jiných úřadů a rozsáhlých závodů, do některých velkých tiskáren, do nákladnických domů atd. – tito uzenkáři, jak se zdá, náležejí k jinému rodu a druhu – ač ani jejich ostatní způsob života není posud dostatečně prozkoumán.

Noční uzenkář opouští doupě svoje pravidelně pozdě večer, o desáté nebo jedenácté hodině, obyčejně však, když lampáři zhášejí první plameny plynové. Potichu, beze šustu usazuje se ponejvíce na křižovatkách a zařizuje se tu zcela po domácku. A jako lev, který „žije v horkých krajinách“ a ovládá samojediný vždy značný okrsek, v němž výhradně provozuje lov, tak také uzenkář netrpí v rajónu svém jiného svého druhu, uzenkáře konkurenta. Pravidelně přináší s sebou malou podnožku, aby nemusil dřepět přímo na studené dlažbě. Neomylným příznakem jeho jsou malá, plechová kamínka s kotlíkem, v němž bublá tajemná, neurčitá a neprozpytovaná tekutina. Někteří povrchní pozorovatelé domnívají se, že to voda. Ale mezi učenci a odborníky je věc ta sporná. Je-li to však voda, pak je to jistě voda mořská, neboť je pekelně slaná, jak jsem při několika zkouškách seznal, když jsem si lízl.

V této husté, mastné, hnědé, nahořkle slané tekutině plavou krátké, válcovité, nabubřelé předměty, jakási dvojčata nejasného původu a neurčitého obsahu vnitřního, jimž dáno jméno uzenky (přesně vědecky: viřklata). Jsou to výrobky neznámých, anonymních uzenářů, nemající ani továrního znaku, ani ochranné známky.

Tyto uzenky mají býti vnadidlem pro noční chodce, jejichž žaludky dávno strávily večeři a kteří po nemírném požitku piva dostali nový hlad nebo aspoň chuť. Že se noční uzenky požívají z hladu, pochopuji; že by byly pro chuť, není mi zcela jasno.

Šelma noční uzenkář, na pohled tvor prostý, mírný a nevšímavý, dobromyslný, nadán je řádnou porcí lsti, již užívá, aby vlákal do svých tenat potácejícího se „nočního ptáka“. Jako sumec hraje svými dlouhými vousy, aby přivábil menší ryby na dochňapnutí, jako naříká krokodýl lidským hlasem, aby ubohého vandrovníka k sobě přilákal a pak v půli překousl, tak také uzenkář dopouští se úskoku, nevím, zdali z přirozeného pudu nebo z naučení.

A jako čteme o lvu ve zmíněném již „Vypsání živočichův“ Pečírkově: „Aby ji ale (zvěř) z doupěte jejího vyloudil, počne strašlivě řváti, a když se mu zvíře přiblíží, udělá strašlivý skok a zatne se mu silnými zuby a drápy do těla…“ – tak anebo trochu podobně počíná si uzenkář, když zvětří blížící se oběť. Neřve sice strašlivě – to by ho sebral policajt – také neudělá onen hrozný skok – býváť pravidelně již na nohy chatrný, – ani se nezatne silnými zuby a drápy do těla zvířeti – jakési to zvíře je dávno již rozsekáno v jeho uzenkách. Ale blíží-li se nejistým krokem nešťastník, kterýž se zapomněl přes půlnoc v hospodě, nadzvedne noční uzenkář pokličku, z tajemného kotlíku vyrazí oblak bílé páry a noční temnotou ozve se něco jako úpění a zase lákání, něco, co vypadá jako úpěnlivá prosba a zase jako výhrůžka:

„Tepléé – tepléé – teplééé…!“

A aby svou oběť jistěji zadávil, přidává šelma noční uzenkář k prvnímu svému provolání jakýsi popěvek:

„Friše frišéé – ať jsou v břišééé…“

A slova ta rozplývají se pak v podivné, dlouhé vrčení, že až krev v těle stydne…

Není známo, zdali nočního, nevinného, nic netušícího chodce zbavuje smyslu a rozvahy ona horká, kořenitá, perná, v nozdry zarážející a šimrající pára, či je-li zmámen omračujícím zvukem hlasu uzenkářova, ale bývá ztracen. Neodolatelný hlas noční šelmy vábí ho blíže, nejistými kroky – ještě jako v zápase s neznámou silou – přistupuje ke kotlíku, a ústa nešťastníkova otevřou se a s námahou blábolí:

„Tak tedy jeden…!“

Uzenkář ponoří v…