Bodří Pražané

»Těžká váha«

(„Švanda Dudák“ 1886)

Jako společnost „vyšší“, vznešenější, těší se i ona nízká, vlastně hluboká vrstva lidí svému škraloupu, svému výkvětu. Najdeme všude tyto výstřelky, tyto bubliny, vyskakující ze dna společnosti, a říká se jim leckde lecjak. Nejplnějším poupatům pražského nárůdku flámského říká se „Pepíci“. Předvádím čtenářům svým postavu takovéhoto Pepíka, jenž se nazývá i těžkost – těžká váha. Dosud žádný přírodozpytec nezjistil, kdy a kým byl objeven pražský Pepík ponejprv. Vlastí jeho jest celá Praha – v době letní i blízké okolí – podnebí všech měst pražských svědčí mu a jeho vývoj podporuje, ale nejkrásnější, nejzdařilejší exempláře vyrůstají přece jen v pařeništi pražského pepictva, v páté čtvrti, v Židovském městě.^[9] V úzkých, špinavých, páchnoucích ulicích této části Prahy,^[10] v oněch strašidelných domech, v jejichž přízemcích kynou flámům všeho druhu hostinné krčmy a dusné kavárničky, odchovává se pokolení Pepíků za pokolením; do bahnité zdejší půdy zasazují se nadějné odnože a odtud vycházejí na světlo; exempláře již docela hotové. Dokonalý Pepík zná také svoji původní vlast a nezapomíná na ni. A když mu připadne, aby chraptivým hrdlem zapěl, spustí vždy nejdříve:

Já jsem Pepík, ze Židů fláma,
každá cihla je mi tam známa…

Pražský Pepík je dítě přírody, ovšem dítě trochu veliké, křiklavé a zanedbané, nevázané, prolhané, časem i „nenechavé“.

Pražský Pepík nemiluje „vědu“ a sotva vyjde ze školy, snaží se, aby zapomněl všecky zbytečnosti, jež mu do hlavy nacpávali. Není tak ctižádostivým, a byv dán do učení, nesnaží se, aby vynikl buď v krejčovině či v rukavičkářství nebo v jiném řemesle, kteréž mu mělo býti zdrojem výživy na další pouti. Jedva že dostal za vyučenou – a někdy i dříve – hodí hlavou, odplivne si a houkne opovržlivě: „Práce nás neživí – na tu nejsem štěnice.“

Tento nedostatek chuti k učení ve škole a k učení v „učení“ měl již u mnohého Pepíka za následek, že byl dán do školy opakovací, do – káznice. Mám za to, že by nebylo ukřivděno ani jedinému, kdyby tam poslali všecky Pepíky z Prahy.

Špatně by se potázal, kdokoli by chtěl zjednávati pravého Pepíka na práci jakoukoli. Když dospěl a ve svém „povolání“ se utužil, nepohne jím nikdo více.

„Dělaj sám,“ odhoukne na vyzvání, „myslej, že jsem na světě proto, abych se rachotou udřel? Tuhle!“

A toto „tuhle“ provází velmi líbezným posunkem, obraceje na ruby nozdry nosu.

Ne, prací se Pepík neudře.

Sama sebe považuje Pepík patrně za nevyhnutelnou součást a ozdobu všech veřejných, hlučných výjevů. Zdobí průvody pohřební, kráčeje před hudbou na rozhraní města s hlavou svislou, s viržinkou vyhaslou. Truchlivá hudba pohřební uvádí ho ve smutný rozmar, aspoň zdánlivě. Ale když se vrací banda s pochodem veselým, tu je Pepík ve svém živlu, tu tvoří „těžká váha“ předvoj, jehož nohama trhá rtuť. Viržinka vyčnívá mu z úst vyzývavě a z koutků vyrážejí oblaky dýmu, jako by udil. Není taky manévru, jehož by se Pepík nezúčastnil, není cvičebného pochodu posádky, aby Pepík chyběl.

Pražský Pepík žije pro vojsko, pro hudbu, pro parádu. Kdyby turecká hudba nebyla už dávno vynalezena, Pepík by ji vynalezl. Kde zahřmí turecký buben – tam také již objeví se tlupa „těžké váhy“; první zařinčení puklic přivábí Pepíka na místo, byť i byl sebevzdálenější. A jakož miluje tento obor umění, jako ctí uměnu hudby, Polyhymniu; tak také ctí a vzývá družku její, Terpsichoru, uměnu tance. Pepík jest náruživým tanečníkem a vynálezcem zvláštního tance „pepického“, jejž provozuje tak, že pravou rukou obejme tanečnici v pasu, levou položí si za krk, jakoby se chtěl poškrabovati za pravým uchem. Ladný tento tanec pozorovati možno „u chytrého zvířete“ (jak přezdívá Pepík hostinci „u lišky“ na Janském náměstí), u Bucků, u Lajblů, u Podušků, u Petráčků a jinde. A ještě na jednu taneční zvláštnost se vzmohl: tančívá totiž náruživě rád i za zvuků pohřebních pochodů. Ke smutečným těm tónům vymyslil i zvláštní druh smutečního valčíku, při němž zkrucuje celé tělo jako vývrtku…