Bodří Pražané

Nový pan domácí

(Psáno pro knižní vydání Bodrých Pražanů 1892)

Nejčastěji představí vám Osud nového pana domácího na Královských Vinohradech. Oznamují se ovšem dosti zhusta „změny držebnosti“ i ve staré Praze, ale jak řečeno, Vinohrady jsou eldorádem nových domácích. Pan stavitel postavil dům, ještě se v jeho rukou ani „neohřáli“ – k tomu je třeba aspoň dvou, tří zim, – naplnil jej nájemníky, a jednoho dne jste prodáni i s domem.

Najali jste si byt v takovém novém domě, o němž vám domácí – a prvním domácím na Vinohradech nebo třeba v Karlíně a na Smíchově je pravidelně stavitel sám – s jistým nádechem uspokojení a sebevědomí pověděl, že „si ho vystavěl pro sebe“. Zdá se vám, že učinil snesitelné podmínky. Vždyť měl pořád na jazyku:

„Já chci jen solidní nájemníky! Nekoukám, abych vydřel o desítku o dvě víc – rád bych měl kolem sebe příjemné sousedstvo!“

Skoro vám lichotí, že vás pokládá za solidní nájemníky a příjemné sousedstvo, vždyť to řekl tak jako mimochodem, jako by na věc ani nemyslil, nepostihujete pražádný úmysl, dokonce již netušíte úskok.

Najali jste byt, přistěhovali se.

Byl započat na jaře ten dům a dodělán koncem léta – najímáte ho za krásného dne srpnového, vše se blyští novotou, nátěry dveří a oken páchnou lakem, frýzková podlaha vypařuje pod paprsky slunečnými čerstvou, jako kořenitou vůni dřeva. Okna zotvírána, každá prostora naplněna vyhřátým letním vzduchem. Líbí se vám tu a tážete se jen jaksi nesměle:

„Jen bude-li tu v zimě teplo, sucho…?“

„Teplo? Sucho?“ Pan stavitel se usměje takovým způsobem, jakoby pochybnost o teple a suchu náležela v říši nemožností a šílenství. „Sucho? Je to z cihel – ty jsou jako troud! Teď už se staví jinak – ne z opuky až ke střeše, jako jindy – ne ze syrového. Teď jsou cihly jako zvon. Horko vám tu bude – horko! Já vám to povídám! Vím, z čeho jsem ten dům postavil! Postavil jsem si ho pro sebe!“

Tolik slov a takových a z úst samého stavitele musilo vás přesvědčit – vzali jste byt. A jednoho mlhavého dne listopadového jste se do něho vestěhovali. Okna jeho byla posud každodenně domovníkem otevírána – byt se větral. Zavřeli jste je a po prvé v novém zatopili. A těšili jste se, jak vám bude horko. Již kvůli dětem jste se těšili, měli-li jste jakých.

Ale když v kamnech vyhaslo, počal byt nápadně brzy vychládati, a když jste uložili do postýlek děti a uspali je a než jste sami na lůžko se uložili, zdálo se vám, jako by ty listopadové mlhy i zavřenými okny se vtahovaly dovnitř, a náhle na vás padl neurčitý strach, studený a vlhký jako ta mlha:

„Mluvil pan stavitel pravdu? Bude tu teplo a sucho…?“

A ráno vás probouzel pocit, jako by vám na obličeji a na rukách seděla žába, studená, slizká… Dotkli jste se peřiny, byla jako jinovatkou pokryta.

Vlhké byly vaše šaty na židli, zvlhly a slepy byly botky, večer do horka a zrcadlova vyleštěné, zvlhlý byl ručník, jímž jste se chtěli utříti, a když jste sáhli do prádelníku pro čerstvou košili, bylo tam všechno prádlo – včera tuhé jako prkno – nyní plihé jako hadr. Pokojem jako by táhla šedivina, nozdry vdychují vzduch těžký, čpavý, jsou podrážděné jako při rýmě.

Nač sáhnete, vše vlhce studené, leštěný nábytek je zakalený, zadýchaný, na zrcadlech stojí drobounké krůpěje. První vaše pomyšlení platí malým dětem a skoro se vám ježí vlasy. Osutiny, neštovice, záškrt vystupují před vámi jako hrozná strašidla.

Vzpomínáte na slova páně stavitelova, pana domácího, pronesená za horkého dne srpnového: Horko vám tu bude, horko!

Je vám horko, ale z příčin docela jiných.

Zastavuje vás domácí při nejbližší setkané a ptá se s lidumilným, dobráckým úsměvem:

„Nu, jak se spalo pod novou střechou?“

Vypravujete mu, co jste zpozorovali za jitra, z počátku ostýchavě sice, abyste ho neurazili, ale znenáhla přicházíte do ohně a konec řeči vaší vyznívá již jako výčitka. Proč vám sliboval horko?

„Inu ano, pane, topit se musí! V nové stavbě vždycky. Prosím vás, do malty se naleje něco vody a cihly se také musí polévat – ty by vypily vápna! Ale za týden to máte dole…!“

A již vám to neřekl tak milostně sladce, jak se vás ptal na první vyspání, již se ve zvuku jeho hlasu ozýval jenom váš „domácí“.

Nebylo to „dole“ za týden. Topili jste celou zimu jako v pekárně, a nebyla vám dosud nikdy tak dlouhá jako v tomto novém, syrovém bytě. A s radostí nesmírnou jste vítali první zábřesky jara, první hřející paprsky slunce březnového. Těšili jste se na léto, které vám vysuší zdi bytu jinak příjemného. Vzpomínali jste, že jste kdysi slýchali: První rok nechá domácí v novém domě bydlet nepřítele, druhý rok přítele, třetí rok ubytuje se v něm sám.

Ještě jste vroucně děkovali bohu, že se vám nikdo nerozstonal. Neměli jste o jiného starosti, než o tu drobotinu.

Tou dobou – když bylo přečkáno nejhorší a když jste – hledíce vstříc teplým měsícům letním – volněji oddychali, setkávali jste se nápadně často s panem domácím, jehož v zimních měsících nebylo vidět. Zaskočil vás tu před domem, tu v průjezde, utkal se s vámi v hovoru a vždy dovedl – jako náhodou – odbočiti s původního předmětu na „své byty“, na „své nájemníky“, poznamenávaje, jak prý se při stanovení nájemného přepočítal, jak mu skoro celý výnos domu pohltí daně a banka – (stavěl ovšem na dluh!) – a pomalu že bude na dům připlácet.

„Stavěl jsem moc solidně – no jo, stavěl jsem to pro sebe!“

Vše to povídal vždy jako mimochodem, jako by mu to maně připadalo, ale cítili jste úmyslnost. Hádali jste, není-li to předmluva k nějakému zvýšení, a v duchu strojili jste se již k obraně, až rozhodné slovo padne.

Ani jste si nepovšimli, že touž dobou setkali jste se několikráte v průjezdě nebo před domem s cizím pánem. Ne docela cizím. Znali jste ho z ulice, nevědouce kdo to, čím je. Někdy nebyl sám. Provázel ho nějaký jiný, mnohem ošumělejší muž. Toho jste znali také z ulice jako falešný groš, ale nevěděli jste, že je to „agent v realitách“ – po česku dohazovač. A někdy se vám ten první pán kmitl ulicí s vaším domácím. Později jste se s ním setkali v samých útrobách domu…