Bodří Pražané

Pražský bratr

(Psáno pro knižní vydání Bodrých Pražanů r. 1893)

S každými nastalými velkými prázdninami školními lze pozorovati značné ochabnutí pražského života pouličního. Školní budovy stojí uzavřeny, opuštěny, na jejich okna klade se hustá vrstva prachu, jejž prudké letní deště nesmyjí dokonale, nýbrž rozmazávají ve špinavé rýhy a kola, na něž ukládá se prach nový, z čehož všeho nové deště udělají teničký blátivý povlak. Není ve světnicích třeba plného světla, nikdo tam nesedá. Zmizely z ulic ty denní proudy drobného žactva, zástupy studujících, tlupy univerzitánů. Kdož jsou z venkova, rozjeli se nedočkavě do svých domovů, a také mnoho pražské mládeže mizí odtud na čas docela. Rodičové drobných školáků netrpělivě hledí vstříc poslednímu dni školnímu, aby pak honem nacpali tlumoky nejnutnějšími předměty a vyrazili ven na obvyklé letní byty. Rozumí se, že rodičové, kteří si podobného přepychu mohou dopřáti.

Tak uplynou celé dva měsíce a pak náhle pozorujete mocný příboj. Vracejí se rodiče, učitelé a profesoři, ale hlavně vyrojí se jako kouzlem, jako ze země vydupáno, množství žáčků a žákyň, před očima kmitají se vám samé knihkupecké seznamy školních učebnic a pomůcek, předepsaných v příslušných školách a ústavech, červené, modré, zelené, na ulicích šum a ruch, před školními budovami je jako na letácích před česny úlů, co chvíle klopýtáte přes malé človíčky, nesoucí náručí mluvnic, čítanek a početnic, doprovázené starostlivými tatíky a maminkami – začíná nový školní rok.

Na vysokých školách, na technice a na univerzitě, započíná se nejpozději, a tu nastává Praze nový příliv. Sjíždějí se posluchači vysokého učení.

Všimnete-li si jich bedlivěji, rozeznáte zcela zřetelně dvojí druh těchto zasvěcenců věd. Vracejí se tlupy univerzitánů, kteří poslouchali již loni a předloni, a ti přicházejí do Prahy jako domů. Chodí rychle, nerozhlížejí se po nápisech ulic, vědí dobře, kudy kam, tu i tam pozdravují leckoho jako starého známého z loňska a předloňska. Zkrátka, jsou to hotoví Pražáci. Také jejich zevnějšek, oděv to prozrazuje. Již na ně šije delší čas pražský krejčí.

Vedle těchto postav si všimněte jiných, kráčejících Prahou volně, nejistě, zastavujících se na nárožích, čtoucích názvy ulic, mířících jistými směry a zase vracejících se, když zbloudily.

To je zcela čerstvý přírůstek z venkova. Před dvěma měsíci podepisovali tito jinoši na každý dopis, na každý korespondenční lístek, jejž zasílali, pyšně slovo abiturient, aby bylo zřejmo, že odrostli kázni gymnázia, že opouštějí ústav a že mají čáku na brzké volné občanství akademické… Někteří si honem dali vytisknout i vizitky s tím svým novým, tak dlouho ždaným karakterem. Abiturient! Konec! Je po supernaci! K čertu ať letí zákazy hospod, piva, kouření, návštěvy divadla, a ach, styku s děvčaty! Však hned po maturitě chodili před dosavadními profesory svými s doutníky v ústech a dýmali jim pod nos, vstupovali bez obavy a skoro vzdorovitě do hospod za jasného dne a procházeli se s děvčaty. Později, o prázdninách, provedli páni abiturienti několik zábav a přinesli výtěžkem jejich povinný svůj příspěvek Národnímu divadlu, Ústřední matici školské, pomníku Husovu, Spolku českých žurnalistů, Spolku spisovatelů Máji atd. atd. – vůbec účelu, který se právě těšil největším jejich sympatiím.

Nyní jsou v Praze, obeznamují se s ní, jsou zapsáni na univerzitě, nastává rozkošný, volný život – prostý šosáckého dohledu kaprálských profesorů středních škol (kde takoví jsou!), prostý dozoru přísného tatínka nebo kvartýrského. A v duchu vidí, jak se k nim níž a níže v růžové záři snáší vábný, toužený titul doktora. Nu, v kavárnách a trafikách jim tak budou říkat již za týden, jen co vytuší, že mladí pánové chodí na univerzitu.

Ale než se snese na jejich skráně od pana promotora v promoční síni, zcela zákonně a neodvolatelně – o je, uteče to ještě vody!

Ale pohlédněte ještě pozorněji na tento čerstvý materiál univerzitní a rozeznáte i mezi těmito žíznivci po vědě dvojí druh existencí.

Vidíte pružné, čilé postavy, dobře živené, červených, plných tváří, dobře oděné – třeba s trochou elegance nepopiratelně venkovské – a sebevědomého pohledu. Toto sebevědomí má kořen v náprsní tobolce, rýsující se pod látkou kabátu, dobře naplněné štědrým tatínkem. To jsou synkové bohatých, zámožných otců, jimž na několika stovkách nezáleží a kteří dlouhé studie s konečným doktorským titulem draze zaplatí. Někdy i bez toho titulu.

A vedle nich spatřujete postavičky jiného rázu. Skromné, buď nedorostlé, nebo vytáhlé – ale ať je tělesná fazóna jakákoli – tukem nikdy nepřekypují. Kráčejí také poprvé po pražské dlažbě – však se natoužili po matičce českých měst na Vltavě. Rozhlížejí se ostýchavě, skoro bojácně po tom rušném životě, náhle je obklopujícím, a na mnohé té tváři leží teskná otázka: jak bude dále?

Tato otázka je zdůvodněna celým jejich zjevem. U těchto mladíků shledáte tváře nejoduševnělejší, a ač se blíží teprve prahu opravdového života, oči jejich vám prozrazují, že mají také již své zkušenosti. Z těchto očí hledí na vás ten chudý venkov český.

Mívají vyrudlé, obnošené kabáty různých, podivných, staromódních střihů a látek, těsné, mnohdy spravované; úzké, nakrčené kalhoty z látek, kterých žádný pražský krejčí nemá ve svých nejnovějších vzorkových deskách, ani v loňských; ty spodky mnohdy nedosahují k botám, které sice zhotovil venkovský mistr švec co nejdůkladněji do vody i do mrazů, ale kterých při vší snaze ani za mák nedovedl obdařiti onou elegancí, jaká by jim dodávala „schopnosti společenské“. Tyto boty dusají jako vojenské komisní, předbíhajíce hlukem nositele svého na půl kilometru. Ale lpí na nich pot přičinlivých tatíků, na těchto botách. A vynikne-li jejich majetník podobnou houževnatostí a nepovolností ve svých studiích pražských, předhoní mnoho kolegů v životě.

Z těchto nesmělých, ostýchavých, skoro tesklivě vzhlížejících mladíků vybírám model, pro svého Pražského bratra.

Narodil se kdesi v malém venkovském městě, v městečku, na vesnici; vych…