Bodří Pražané

Pražský kentaur

(„Švanda Dudák“ 1886)

Osvědčuje se do nekonečna stará pravda, že člověk touží vždy po tom, co nemá a čeho dosáhnouti již nemůže, a že neváží si toho, co se mu téměř plete pod nohy, čeho je dost – ba že toho ani nevidí. Toužíme po starých, zlatých časech, a za padesát let budou po nich toužit zase a budou tím vyrozumívat naši dobu – z čehož plyne nad slunce jasněji, že vlastně my také žijeme ve starých, zlatých časech.

Náš věk má jednu velikou bolest: v návalech nemocného romantismu vzdycháme do minulosti a závidíme svým praprapratatíkům jejich bohatýry, hrdiny, kteří pobíjeli celá stáda nepřátel jediným prstem, kteří hýbali světem, drtili skály, rostli k nebi, uměli běhati a lítati s větrem o závod, vládli povětřím i spoustami vod. A nevidíme nebo nechceme viděti, že i naše doba plodí takové hrdiny a bude musit uplynouti do věčnosti aspoň sto let, aby potomci naši jasně viděli, jací bohatýři žili dnešního dne. Je známo, že na velikány teprve příští věkové s pravým porozuměním pohlížejí, že dovedou správně měřiti jejich obrovitost a že hrdinům přibývá na velikosti, čím více se od nás oddalují.

Nemáme ani správného ponětí, jaké plemeno báječné, hrdinské, sídlí ve zdech matičky Prahy, a teprve dějepisci, přírodozpytci a jiní badatelé příštích století budou otvírati lidem oči a vykládati jasně, čím se tento věk honosil. Pak teprve zaskvějí se v plném lesku postavy nynějších našich regatistů, – neohrožených to krotitelů vod, příbuzných někdejším Tritonům^[41] – a ještě skvěleji zazáří skálopevné hrdinské zjevy našich výtečníků na kole, velocipedistů, pražských bicyklistů.

Jsme nevděční. Noříce se v bájesloví Reků obdivujeme a zároveň závidíme jim kentaury jejich, a básníci píší hluboké zpěvy o těchto bytostech, napolo mužích, napolo koních. Nepodobá se jim nás bicyklista? Není to rovněž taková bytost báječná, na níž nerozeznáváme dobře, kde přestává člověk a kde počíná mašina? A zadá náš bicyklista v něčem takovému starobylému, těžkopádnému, čtyřnohému kentaurovi? Není on zjevem mnohem půvabnějším, lehčím a vzdušnějším? Představte si jen stádo, nebo kumpanii, nebo švadronu^[42] kentaurů – nevím, v jakém zřízení se objevovali – když úprkem ujížděli po silnici: to bylo asi prachu a dusotu! A pohleďte na četu našich bicyklistů, jak se mihnou střelou kolem vás, bez hluku, jako vítr, jako duchové. Nejsou velebnější, tajemnější?

Ohledně původu, vývoje, výživy a jiných životních podmínek pražského bicyklisty neukončili přírodozpytci svoje badání, ale některé věci jsou přece již docela „na jisto postaveny“, jak učeně říkáme. Nejzajímavějším v té příčině jest dvojaký vývoj bicyklisty. Kdežto lidská jeho polovice rodí se zcela po lidsku z počestných rodičů a se všemi příznaky původu ostatního člověčenstva, probouzí se spodek jeho k životu na místě zcela jiném, v Čechách hlavně v továrně bratří Kohoutů na Smíchově, a trvá mnoho let, než se obě polovice v jedno spojí.

Náš bicyklista jest hlavně a skoro výhradně plemene indoevropského a přichází na svět bez kola a bez koleček, což je nade vší pochybnost zjištěno. První potravou jeho jest mateřské mléko, někdy také Nestlova výživná moučka pro děti, a piškoty. V šesti letech vstupuje mládě do škol a v té době již počíná probouzeti se v něm náklonnost ke drožkám, fiakrům, nejvíce však ke dvoukolým vozíkům a k obruči, neboť tuší již neurčitě jakési příbuzenství s těmito věcmi. Teprve v pozdějších letech cítí neúplnost své bytosti a brzy počíná pod ním vyrůstati kolo, či – abychom mluvili správněji – bicyklista sám přirůstá na kolo. V první době jest ovšem asi tak obratný, jako ptáče, jež poprvé vylétá z hnízda – bicyklista je více na zemi než na kole, a na jeho nose, na hlavě, na kolenou i na loktech lze pozorovati rozličné odřeniny, čemuž se přírodopisně říká: otloukání nešikovného masa. Pomalu však nabývá bicyklista jistoty vždy větší, balancuje na svém kole jako motýl a odlučuje se od svého spodku velmi nerad, ba někteří přírodozpytci se domnívají, že jsou i bicyklisté tak srostlí s kolem, že je berou s sebou do postele, jako drobné děti své zamilované hračky. V tom čase zapřádá se bicyklista jako housenka a vyletí pojednou v úpravě zcela jiné, zcela rozdílné od zevnějšku ostatních lidí. Nosíť bicyklista v naše…