24
Z hlubokých tichých tůní valí se Don přes písčiny. Kučeravě vine se tam proud. Don do široka rozlévá své vody a plyne rytmickým, tichým tokem. Nad tvrdým písčitým dnem prohánějí se hejna ryb. V noci vychází na písčiny klást jikry jeseter, v zeleném bahně u břehu hází se kapr. Bolen a candát honí se za drobnými rybkami, sumec se ryje v škeblích; chvílemi převalí zelené klubko vody, ukáže se v měsíční záři, zamrská zlatově lesklým ocasem a znovu se jme velikou vousatou hlavou rozhrabávat hromady škeblí, a k ránu pak v polospánku strne v některém černém vyhnilém pařezu na dně řeky.
Ale tam, kde řečiště je úzké, spoutaný Don prohryzává do koryta hlubokou průrvu a s přidušeným řevem střemhlav žene bělohřívé vlny pokryté pěnou. Za stupňovitými ostrohy tvoří proud na hloubkách víry. Jako v začarovaném strašném kruhu točí se tam voda: člověk se dívá, a vynadívat se nemůže.
Z písčin poklidných dní sletěl život do hluboké průrvy. Hornodonský okres se dostal do varu. Dva proudy se srazily, kozáci se rozdvojili, vír se zatočil. Mladí a chudší váhali a mlčeli, pořád ještě doufali v mír se sovětskou vládou, ale starší se chystali k útoku a už otevřeně mluvili o tom, že rudí chtějí kozáctvo úplně vyhubit.
V Tatarském svolal Ivan Alexejevič 4. března schůzi. Lidu se sešlo neobvykle mnoho. Snad proto, že Štokman navrhl revolučnímu výboru, aby na veřejné schůzi byl chudším sedlákům rozdělen majetek zbylý po kupcích, kteří utekli s bílými. Před schůzí byla bouřlivá výměna názorů s jedním okresním pracovníkem. Přijel z Věšenské s pověřením, aby zabral zabavené šatstvo. Štokman mu vysvětlil, že revoluční výbor nemůže teď šatstvo odevzdat, protože teprve včera bylo transportu raněných a nemocných krasnoarmejců vydáno přes třicet teplých oděvů. Mladíček z Věšenské osopil se na Štokmana ostře zvýšeným hlasem:
„Kdo ti dovolil rozdávat zabavené šatstvo?“
„Na dovolení jsme se nikoho neptali.“
„Jaké jsi měl právo rozkrádat majetek lidu?“
„Nekřič, soudruhu, a nemluv hlouposti. Nikdo nic nerozkradl. Kožichy jsme vydali vozkům na potvrzení a s podmínkou, že je přivezou zpátky, až dopraví krasnoarmejce do příští etapní stanice. Krasnoarmejci byli napolo nazí a poslat je jen v kabátkách znamenalo by poslat je na smrt. Jak jsem tedy mohl nevydat? Tím spíše, že šaty ležely ve skladišti zbůhdarma.“
Štokman přemáhal rozčilení a možná, že by rozmluva byla skončila klidně, ale mládeneček ledovým hlasem energicky prohlásil:
„Kdo vlastně jsi? Předseda revolučního výboru? Zatýkám tě! Předej věci svému zástupci! Hned tě dopravím do Věšenské. Možná, že jsi tady už rozkradl polovinu majetku, a já...“
„Jsi komunista?“ zeptal se na smrt zbledlý Štokman, silně šilhaje.
„Do toho ti nic není! Milice! Sebrat ho a dopravit hned do Věšenské! Odevzdat ho na potvrzení u okresní milice.“
Mladíček si změřil Štokmana očima.
„Tam si s tebou pohovoříme. Tam s tebou zatočíme, ty svévolníku!“
„Zbláznil ses, soudruhu? Víš, že...“
„Žádné řeči! Mlčet!“
Dřív než stačil Ivan Alexejevič zasáhnout do hádky, spatřil, jak Štokman pomalým strašným pohybem se natahuje po Mauserově pistoli, visící na zdi. Mládenečkovy oči zalila hrůza. Neuvěřitelně rychle otevřel zadkem dveře, při pádu spočítal zády všechny schůdky na zápraží, skočil do saní a dlouho, dokud se nepřehnal přes náves, šťouchal vozku do zad a stále se ohlížel. Zřejmě se bál pronásledování.
V revolučním výboru se smáli, až se okna otřásala. Smíšek Davydka se zmítal po stole v křečích. Ale Štokmanovi ještě dlouho nervózně poškubávalo víčko a pošilhávaly oči.
„Takový ničema! Darebák!“ opakoval a kroutil si třesoucími se prsty cigaretu.
Na schůzi šel společně s Koševým a Ivanem Alexejevičem. Na majdanu byla hlava na hlavě. Ivanu Alexejevičovi se až srdce nepříjemně sevřelo. „Ti nepřišli jen tak... Je tu celý chutor.“ Jeho obavy se však rozptýlily, když smekl čepici a šel do středu davu. Kozáci se ochotně rozestoupili. Tvářili se zdrženlivě, někteří dokonce měli v očích veselou jiskerku. Štokman přelétl zrake…
