Celá e-kniha Tichý Don III. ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
60
Cesta Velkým Gromkem šla na jednom místě kolem ohrady z šedých kamenných kvádrů, pak se prudce stáčela k Donu a sestupovala do nehluboké vyschlé strže, přes niž byl zřízen most z klád.
Za suchého počasí svítilo koryto strže žlutým pískem a strakatými oblázky, ale po letních lijácích se s kopce do strže valily kalné potoky dešťové vody, slévaly se v jediný proud a voda se s hukotem řítila do Donu, omílajíc a převracejíc kameny.
V takových dnech býval most zatopen, ale ne nadlouho. Za hodinu nebo dvě zběsilá horská voda, která před chvílí rvala zahrady a strhovala ploty i se sloupy, opadla a na obnaženém dně strže se svěže zaleskly vlhké, křídou a mokrotou páchnoucí omyté oblázky a po krajích hnědě svítil naplavený jíl.
Svahy strže byly hustě zarostlé topoly a vrbami. V jejich stínu byl i za nejteplejšího letního dne chládek.
Zlákána chládkem, rozložila se záštita věšenské nekozácké družiny u mostu. V záštitě bylo jedenáct mužů. Než do chutoru začaly přijíždět povozy uprchlíků, družiníci leželi pod mostem, hráli v karty, pokuřovali, někteří se svlékli a vybírali z košil a spodků nenasytné vojenské vši. Dva se dovolili velitele čety a šli se vykoupat do Donu.
Odpočinek neměl však dlouhého trvání. Brzy se k mostu přikodrcaly povozy. Přijížděly nepřetržitým proudem a zanedlouho v ospalé stinné uličce bylo rušno, hlučno a dusno, jako by se s povozy s podonského kopce přivalilo do chutoru i pichlavé stepní vedro.
Velitel záštity, který byl také velitelem 3. čety družiny, vysoký hubený poddůstojník s přistřiženou hnědou bradkou a velkýma, chlapecky odstávajícíma ušima, stál u mostu s rukou na odřeném pouzdře naganu. Propustil bez překážek asi dvacet povozů, ale když na jedné arbě uzřel mladého, asi pětadvacetiletého kozáka, krátce rozkázal:
„Stát!“
Kozák přitáhl opratě a zamračil se.
„Od kterého pluku?“ otázal se přísně velitel čety a přistoupil až k arbě.
„Co chcete?“
„Od kterého pluku, ptám se? No tak?“
„Od rubežinské setniny. A kdo jste vy?“
„Lez dolů!“
„Co jste zač?“
„Lez, povídám!“
Veliteli čety prudce zrudly kulaté ušní boltce. Otevřel pouzdro, vytáhl nagan a přendal si jej do levé ruky. Kozák podal opratě ženě a seskočil z vozu.
„Proč nejsi u své jednotky? Kam jedeš?“ vyptával se ho velitel čety.
„Stonal jsem. Jedu na Bazky... S rodinou jedu.“
„Dokument o nemoci máš?“ „„Kde bych jej vzal? U setniny jsme neměli felčara...“
„Tak, neměli... Karpenko, odveď ho do školy!“
„Kdo vlastně jste?“
„My ti ukážeme, kdo jsme!“
„Já musím zpátky k setnině! Nemáš právo mě zadržovat!“
„Však my tě tam dopravíme! Zbraň máš?“
„Jen pušku.“
„Vezmi si ji, ale hoď sebou, nebo tě popoženu! Halama, takový mladý a za ženské sukně se schováváš? My máme za tebe bojovat?“ A s opovržením ještě křikl: „Pěkný kozák!“
Kozák vytáhl zpod houně pušku, vzal ženu za ruku — před lidmi ji nechtěl líbat, chvilku podržel její tvrdou ruku ve své, něco ženě pošeptal a šel za družiníkem do chutorské školy.
Povozy, které se nahromadily v uličce, rachotily k mostu.
Za hodinu zadržela záštita na padesát dezertérů. Někteří se při zadržení vzpírali, zvláště jeden s dlouhými kníry, už nemladý, na pohled smělý kozáček z Nižně Krivského Jelanské stanice. Na rozkaz velitele záštity, aby slezl z vozu, švihl do koní. Dva družiníci chytili koně za uzdu, ale zastavili je teprve na druhé straně mostu. A tu se kozáček dlouho nerozmýšlel, vytáhl americkou vinčestrovku a namířil.
„Z cesty...! Pobiju vás, holoto!“
„Lez dolů, lez! Máme rozkaz střílet, když někdo neuposlechne. My tě dostaneme dřív!“
„Mi-ze-ro-vé...! Ještě včera jste byli rudí a dneska chcete poroučet kozákům ? Bando smradlavá...! Uhni, nebo do tebe vpálím...!“
Jeden družiník v zbrusu nových zimních ovinovačkách si stoupl na přední kolo bryčky a po krátké potyčce vyrval kozákovi vinčestrovku z rukou. Kozák se skrčil jako kočka, zajel rukou pod plachtu a vytrhl z pochvy šavli; vkleče se natáhl přes závěsnou malovanou košatinu a špičkou šavle jen taktak, že nezasáhl družiníka, který je…
