52
Sotva povstalecké setniny vtáhly do Usť-Choperské a obklopily schůzující serdobce, velitel 6. brigády Bogatyrjov odešel s Voronovským a Volkovem na poradu. Konala se v jenom kupeckém domě u náměstí a byla krátká. Bogatyrjov s bičíkem v ruce pozdravil se s Voronovským a řekl:
„Všechno je v pořádku. Bude vám to připočteno k dobru. A jak to, že jste nezachránili děla?“
„Náhoda! Čistá náhoda, pane chorunží! Dělostřelci byli skoro vesměs komunisté, a když je naši začínali odzbrojovat, kladli zuřivý odpor; dva naše zabili, sundali závěry a utekli.“
„Škoda!“ Bogatyrjov hodil na stůl polní čepici, jejíž okolek nesl ještě zřejmou stopu po nedávno stržené důstojnické kokardě, otřel si špinavým kapesníkem dohola ostříhanou hlavu a červený zpocený obličej a skoupě se usmál: „No, i tak je to dobré. Teď jděte a řekněte svým vojákům... Rozumně si s nimi promluvte, aby... jako... tento... vydali všechny zbraně.“
Voronovskij, dotčen velitelským tónem kozáckého důstojníka, zeptal se zajíkavě:
„Všechny zbraně?“
„Ano, mám vám to říkat dvakrát? Řekl jsem všechny, tedy všechny.“
„Vždyť vy, pane chorunží, i vaše velitelství jste přistoupili na podmínku, že pluk nebude odzbrojen? Jak to tedy, že...? Chápu, to se ví, že kulomety, děla a ruční granáty, to jsme povinni vydat, ale pokud jde o odzbrojení krasnoarmejců...“
„Teď už to nejsou žádní krasnoarmejci!“ zvýšeným hlasem řekl Bogatyrjov, zlostně zvedaje oholené rty, a švihl si pleteným bičíkem po holínkách postříkaných blátem. „Teď už to nejsou krasnoarmejci, ale vojáci, kteří budou bránit donskou zem. Ro-zu-mí-me...? A nebudou-li chtít, dovedeme je donutit! Nebudeme si hrát na schovávanou. Provinili se na naší zemi a ještě si budou vymýšlet nějaké podmínky! Mezi námi není žádných podmínek! Ro-zu-mí-me?“
Náčelník serdobského štábu, mladičký poručík Volkov, se urazil. Rozčileně jezdil prsty po knoflících stojatého límce své černé soukenné blůzy, zcuchal si kudrnatou černou čupřinu a ostře se zeptal:
„Považujete nás tedy za zajatce? Je to tak?“
„To jsem ti neřekl a nech si tedy ty své dohady!“ přerušil ho hrubě velitel kozácké brigády; začal mu tykat a dával tak už nepokrytě najevo, že jeho společníci jsou mu úplně vydáni na milost i nemilost.
Na chvíli se v pokoji rozhostilo ticho. Z náměstí sem doléhal tlumený šum. Voronovskij se několikrát prošel po pokoji, praskal klouby prstů, pak si zapjal teplý frenč barvy khaki na všechny knoflíky, a nervózně pomrkávaje, obrátil se k Bogatyrjovovi:
„Tón vaší řeči je pro nás urážlivý a vás, ruského důstojníka, nedůstojný! Říkám vám to přímo. To se ještě na to podíváme, když už jste nás k tomu přiměl... to se ještě na to podíváme, co máme dělat... Poručíku Volkove! Nařizuji vám: jděte na náměstí a řekněte staršinům, aby rozhodně nevydávali kozákům zbraně! Rozkažte pluku, aby stál pohotově ve zbrani. Hned skončím rozhovor tady s tímhle... s tímhle panem Bogatyrjovem a přijdu na náměstí.“
Temný spár hněvu se zaťal do Bogatyrjovova obličeje. Velitel brigády chtěl něco říci, ale uvědomil si, že přestřelil, zdržel se tedy a hned otočil. Škubl sebou a narazil si čepici, pořád ještě si zlostně pohrávaje bičíkem se střapečkem, ale řekl již neočekávaně vlídně a laskavě:
„Pánové, neráčili jste mi rozumět. To víte, já žádné vysoké školy nemám, do kadetky jsem taky nechodil, dost možná, že jsem se nevyjádřil jasně, ale přece nebudeme z každého slova hned střílet. Vždyť jsme mezi sebou! Nesmíme se hned urážet. Copak jsem něco řekl? Povídal jsem jen, že je třeba vaše krasnoarmejce hned odzbrojit, hlavně ty, kteří jsou pro nás i pro vás nespolehliví... O těch jsem mluvil!“
„Promiňte tedy! Měl jste se vyjádřit jasněji, pane chorunží! Uznáte, že váš provokující tón, celé vaše chování ...” Voronovskij pokrčil rameny a již mírněji, ale stále ještě s odstínem rozhořčení pokračoval: „Sami jsme pomýšleli na to, odzbrojit nerozhodné a nespolehlivé živly a dát vám je k dispozici...“
„Tak vidíte! To právě jsem chtěl!“
„Vždyť přece říkám, že jsme je sami cht…
