Legenda o svatém pijanovi a jiné prózy

XIV.

Po válce se Georg oženil se sestřenicí.

Oženil se se sestřenicí z nedostatku fantazie, z pohodlnosti, ze zvyku, dvornosti, ze snášenlivé vlídnosti, z praktických důvodů – neboť byla bohatou dcerou bohatého statkáře. Pouze muž bez fantazie se s ní mohl oženit, neboť byla z žen, jimž se říká „dobří kamarádi“ a které dokáží muže víc podporovat než milovat. Lze je dobře použít, je-li člověk náhodou horolezcem, cyklistou nebo cirkusovým akrobatem, nebo také ochrnutý na kolečkové židli. Co si však má s nimi počít obyčejný smrtelník, to mně navždy zůstane záhadou.

Klára – už to jméno se mi zdá zrádné – byla dobrým kamarádem. Její ruka se podobala jejímu jménu, tak byla jednoduchá, zdravá, tak počestná, tak spolehlivá, tak poctivá, že jí chyběly už jen mozoly, byla to ruka učitele tělocviku. Kdykoli měla Klára pozdravit nějakého muže, obávala se, aby jí nepolíbil ruku. Osvojila si proto zvláštní stisk ruky, rezolutní, počestný, při němž celé mužovo předloktí tlačila dolů – již tento stisk ruky byl sportovním výkonem. Člověk z něj vyšel posílen. V Německu a v Anglii, ve Švédsku, Dánsku, Norsku, v mnoha protestantských zemích existují ženy, které tímto způsobem tisknou mužům ruku. Demonstrují tak za rovnoprávnost obou pohlaví a za hygienu, je to důležitý moment v boji lidstva proti bacilům a dvornosti.

Klára měla věcné rovné nohy, nohy vhodné na turistiku, nikoliv nástroj lásky, nýbrž spíš sportu, bez lýtek. To, že se halily do hedvábných punčoch, bylo neodpustitelným luxusem. Někde musejí mít přece kolena, myslel si vždycky, někde musejí přecházet ve stehna, je přece nemožné, že by punčochy vrůstaly do kalhotek a hotovo?! Bylo to však tak, Klára nebyla bytostí lásky. Měla dokonce něco jako prsa, ale ta se zdála být jen pouzdrem pro její věcnou dobrotu. Zda měla srdce, kdo v…