Legenda o svatém pijanovi a jiné prózy

VII.

Uspořádali cvičení ve volné přírodě ve Weißensee, za velení poručíka Wachtla. Sto kroků od ostatních kráčeli Klitsche, Theodor a Günther. Günther byl hostem, srdečně ho uvítali a teď vyprávěli vtipy. Široko daleko se rozléhal Klitscheho mohutný smích.

Zastavili se, že si odpočinou, neúnavně ťuká datel, nesměle zpívá nějaký pták. Stovky much tancují v nezvykle teplém dubnovém slunci, čerstvě a omamně voní lesní půda.

Theodor by rád viděl konec lesa. Ach! Les je bez konce, Theodor žhne, na temeni lebky cítí tlak, jako by mu na hlavě ležely spousty, spousty stromů. Oko mu přetéká slzami, nic už nevidí, sedá si vedle Günthera.

Teď čeká, jako na svou vlastní smrt. Přišlo to rychle. Příliš rychle. Theodor před sebou vidí nespočet stromů, lámou sluneční světlo a tlumí ho. Ale ty stromy jsou bez těl, stínové stromy, nestojí pevně, jsou v neustálém neznatelném pohybu, jako by celý les byl kulisou z jemné závojoviny čeřené lehounkým větříkem. Zřetelněji než kmeny před sebou vidí Theodor detektiva Klitscheho za sebou; vidí, jak oběma rukama zdvihá topůrko sekyrky, jak se natahuje, cítí, jak Klitsche zadržel dech, a pak Theodor zavřel oči. Když je zas otevřel, spatřil vedle sebe sesutého Günthera, viděl pootevřená ústa ležícího, tlumený výkřik uvízlý v hrdle, pocítil tíživé ticho. Tak klidno bylo v lese, jako by všechno čekalo na smrtelný výkřik, který nepřicházel.

Mezi Güntherovým obočím, u kořene nosu, vězelo ostří sekyrky. Jeho tvář byla bílá, pod očima se fialově třpytila. Ještě dýchal. Palec levé ruky ležící na prsou se pohyboval jako malé, masité, umírající kyvadlo. S posledním zachroptěním zkřivil horní ret, obnažil zuby a část bílošedé dásně.

Klitsche hodil přes Günthera pytel, sekyrku nevytáhl. Vlekl ho po bo…