Legenda o svatém pijanovi a jiné prózy

XXIV.

Přijel do Paříže 16. května v 7 hodin ráno.

Viděl východ slunce. Nad krajinu, v níž obyčejné listnaté lesy vypadaly jako cypřišové háje, se jako ve zpomaleném filmu vykutálel z temné zeleně žhnoucí míč a vůčihledně bledl.

Tunda měl dojem, že vidí východ slunce poprvé v životě. Dřív vždycky vystupovalo z mlh, zahalujících přechod z noci do dne, a dělalo z rána tajemství. Tentokrát však od sebe byly noc a den výrazně odděleny několika čistými čarami mraků, po nichž ráno stoupalo jako po schodech.

V Paříži očekával jasné modré ranní nebe. Ale ráno v Paříži je načrtnuto měkkou tužkou. Rozptýlený kouř továren se mísí s neviditelnými zbytky stříbrných plynových lamp a visí na domovních průčelích.

Ve všech městech světa vycházejí z domů v sedm hodin ráno jako první ženy. Služebné a stenotypistky. Ve všech městech, která Tunda až dosud viděl, si ženy na ulici odnášejí ještě vzpomínku na lásku, noc, postel a sny. Když však Pařížanky ráno vstupují na chodník, zdá se, že na noc zapomněly. Na rtech a tvářích mají čerstvou, novou rtěnku zázračně připomínající druh ranní rosy. Jsou dokonale oblečené, jako by šly do divadla. Ony však s jasnýma střízlivýma očima kráčejí do jasného střízlivého dne. Jdou rychle, se silnými lýtky na jistých nohou, které vědí, jak si poradit s dlažebními kostkami. Když je Tunda spatřil, měl dojem, že nikdy neochodí podpatky a podrážky.

Šel starými ošklivými ulicemi s vytrhanou dlažbou a lacinými obchody. Když ale zdvihl pohled na vývěsní štíty, byly to paláce, které s povýšenou lhostejností trpěly u svých nohou obchodníky. Byly to pořád ty samé okenní tabule rozdělené do osmi rovnoběžníků, se stejnými, šedými, lehce žebrovanými, do poloviny spuštěnými žaluziemi. Jen málokdy bylo nějaké okno otevřené a málokdy u něj stál neoblečený člověk.

Před obchody seděly kočky, mávaly ocasy jako vlajkami. S pozornýma očima seděly jako hlídací psi před koši se zeleným salátem a žlutými mrkvemi, namodrale se lesknoucím zelím a červenorůžovými ředkvičkami. Obchody vypadaly jako zeleninové zahrady, a i přes němý, jako olovo zbarvený opar zahalující slunce, přes kouř, a zničehonic z asfaltu stoupající horko Tundovi připadalo, že putuje volnou krajinou a cítí vůni stoupající ze země.

Došel na malé kulaté náměstíčko se směšným pomníkem uprostřed. Ano, když ten pomník uviděl, hlasitě se rozesmál, až si pomyslel, že z domů vyhlédnou lidé. Ale nevšímali si ho ani ti, co byli venku. Byla tu tlustá černá žena před prádelnou a velký muž s černým, do dáli se lesknoucím knírem, který zrovna otevíral svůj obchůdek s cukrovinkami. Rozmlouvali spolu, zdálo se, že Tundu vidí, ale schválně si ho nevšímali. Časně zrána vtipkovali. A Tunda se smál před pomníkem.

Byl to hladce vyholený pán v rozevlátém kabátě v životní velikosti na podstavci. Bylo jasné, že smrt nepřervala jeho všední den. Drobné vyrušení, nic víc. Místo, aby se vydal na dalekou cestu na onen svět, pohodlně se postavil doprostřed kulatého náměstí, divadélko s klasickým sloupovím v pozadí, a dál se oddával svému zaměstnání, totiž básnění.

Náměstí, s výjimkou dvou obchůdků, ještě spalo. Kolem dokola se v mírných jemných obloucích rozložily domy jako prsten kolem prstu. Z několika proluk vybíhaly paprskovitě uličky do všech stran a z jedné zářila temná zeleň dozajista hustého parku, v němž rámusili ptáci.

Na rohu byl hotel, hotel jako obchod.

Tunda vešel, byla tam tma, zanaříkal zvonek a zpoza levného, jemně květovaného závěsu vyšla mladá nalíčená žena. Vypadala velmi směle a obdivuhodně, protože měla odvahu žít v té temnotě, za závěsem, protože se Tundy zeptala bezohledným, takřka agresívním, ale přece jen přátelským hlasem na jeho přání. Připadala mu velmi smělá, měl dojem, že má velkolepou schopnost procházet jako člověk z masa a krve sny a být uprostřed zázraků sama zázrakem.

V tom hotelu, kvůli té ženě, si Tunda najal pokoj, v šestém poschodí. Z okna viděl měkký klobouk kamenného básníka, špačky tancující mu po hlavě, střechu s trojúhelníkovým lomenicovým výstupkem divadla, všechny paprskovité ulice, vpravo temnou zeleň zahrady a široko daleko poskakující komíny, jako děti v modrém oparu.

Odpoledne procházel malými a velkými, úzkými a širokými ulicemi, v nichž kvetly terasy kaváren s kulatými stolky na tenkých nohách, číšníci si vykračovali jako zahradníci, a když nalévali do šálků kávu a mléko, bylo to, jako by zalévali bílé záhony. Na okrajích chodníků stály stromy a kiosky, zdálo se, že stromy prodávají noviny. Ve výkladních skříních – myslel na pošetilé výklady rue de la Paix – spolu tančilo nejrůznější zboží, avšak ve zcela jistém a stále přehledném pořádku. Policisté v ulicích se procházeli s radostí, ano, s radostí, s malou pelerínkou na pravém nebo na levém rameni – bylo skutečně pozoruhodné, že je tato část oděvu má chránit před kroupy či průtrží mračen. Avšak nosili ji s neochvějnou důvěrou v kvalitu látky či v dobrotivost nebes – kdo ví? Nechodili na obchůzku jako policisté, nýbrž jako povaleči, co mají čas rozhlížet se po světě.

Tundu napadlo, že by se jich měl zeptat, kde je Irena, určitě by dostal odpověď anebo přinejmenším dobrou radu. V tomhle městě žila tedy Irena. V tomhle městě žila paní G. Od okamžiku, kdy vstoupil do Paříže, mu obě ženy splynuly. Staly se jednou ženou a on ji miloval. Rozhodl se, že napíše paní G.

Znal její adresu. Desetkrát si ji opisoval, a kromě toho měl v náprsní tašce onen osudový lístek, jímž se prozradila.

Koupil si nový, měkký hladký kvartový papír, měl pocit, že s tímto papírem začíná nový úsek jeho života. Na takových věcech hrozně záleží, rozhodující dopisy, osudové dopisy se musejí psát na líbivý, zvoucí, povzbudivý, veselý, slavnostní papír. Psal ten dopis fialovým inkoustem, aby ho odlišil ode všech jiných obyčejných dopisů. Musel se paní G. především přiznat a možná, že jí to připraví zklamání.

Když však …