Legenda o svatém pijanovi a jiné prózy

X.

Jednoho dne se na rakouském konzulátě v Moskvě objevil cizinec v kožené kazajce, v roztrhaných botách, se strniskem v ošlehané, ostře řezané tváři, se starou kožešinovou čepicí, která vypadala ještě starší, než byla, protože venku svítilo první teplé březnové slunce. Dvěma širokými okny dopadalo na hnědou dřevěnou přepážku, za níž seděl úředník, a ozařovalo barevné prospekty lázní Solnohrad a Tyrol. Cizinec mluvil dokonalým erárním dialektem, dialektem lepších rakouských vrstev, který dovoluje i některá spisovná slova, jsou-li vyřčena patřičně melodicky, a který zdálky zní jako druh nasální italštiny. Tento dialekt posiloval a podtrhoval cizincovo vyprávění lépe, než by to dokázal jakýkoliv doklad. Důkaz ovšem toto vyprávění potřebovalo, neboť znělo velice nepravděpodobně.

Cizinec udal, že se roku 1916 dostal jako rakouský nadporučík do sibiřského zajateckého tábora. Odtamtud se mu podařilo uprchnout. Ode dne svého útěku žil v sibiřských lesích, spolu s jedním lovcem, který měl na okraji tajgy dům. Oba se živili lovem. Nakonec se ho zmocnil stesk po domově. Bez peněz se vydal na svou pouť. Šest měsíců byl na cestách. Vlakem mohl urazit jen krátké vzdálenosti. Měl ještě jeden starý dokument, otevřený rozkaz. Z toho bylo patrné, že cizinec se jmenuje Franz Tunda a býval nadporučíkem ve staré rakouské armádě. Rakouskou státní příslušnost neztratil ani po rozpadu monarchie, neboť jeho otec měl domovské právo v Linci, v Horních Rakousích. Telegram do Lince se zaplacenou odpovědí potvrdil výpověď bývalého důstojníka. V archívu válečného ministerstva ve Vídni byly ještě staré třídní knihy z kadetky, které rovněž potvrdily nadporučíkovy údaje. Poslední konzulovy rozpaky rozptýlilo sympatické a upřímné vzezření cizincovo, vypadal, jako by nikdy ve svém životě ještě nezalhal, a také skutečnost, že mazaný úředník nepředpokládal u bývalého důstojníka chytrost, která ke každé lži náleží.

Neexistoval žádný zákon, podle něhož by zpozdilý navrátilec ze Sibiře mohl cestu domů podniknout na náklady šetrného rakouského státu. Existovala však podpůrná pokladna pro „zvláštní případy“ a rakouský vyslanec umožnil po jistém váhání, které byl povinován víc svému úřadu než svému svědomí, Tundovo zařazení mezi „zvláštní případy“.

Tunda dostal rakousk…