27
Oddanost a povinnost
Mniši Jamieho s obavami přivítali, načež Toma Byrda okamžitě odvedli k bratru ošetřovateli. Jamie nechal Quinna s Greyem u mnichů, aby se najedli, a s rozrušenou myslí šel navštívit otce Michaela.
Opat ho sjel fascinovaným pohledem a nabídl mu křeslo a sklenku whiskey. Jamie oboje přijal s hlubokou vděčností.
„Vedeš nesmírně zajímavý život, drahý Jamie,“ řekl opat, když se mu dostalo letmého vysvětlení nedávných událostí.
„Takže jsi přišel hledat útočiště, ano? A tví přátelé – to budou nepochybně ti dva gentlemani, o nichž jsi mi předtím povídal?“
„Ano, otče. A pokud jde o útočiště…“ Pokusil se usmát, ačkoli únava tížila dokonce i svaly jeho tváře. „Kdybyste mohli ošetřit ruku toho nebohého chlapce, odejdeme, jakmile bude zase ve formě. Nechci vás vystavovat nebezpečí. A myslím, že zástupce justiciáře v Athlone by možná nemusel váš azyl respektovat, kdyby se doslechl o přítomnosti podplukovníka Greye.“
„Myslíš, že podplukovník skutečně zavraždil majora Siverlyho?“ zeptal se zaujatě opat.
„Jsem si jistý, že ne. Myslím, že tím ničemou byl muž jménem Edward Twelvetrees, který je – chci říci, byl – se Siverlym ve spojení.“
„Ve spojení jakého druhu?“
Jamie neurčitě pozvedl ruku. Jeho poraněné pravé rameno pálilo jako ďas, když se pohnul, a bolelo až na kost, když se nehýbal. Jeho zadek nebyl po hodinách veslování na tvrdém sedátku v o moc lepší kondici.
„Nevím přesně. Peníze, to jistě – a možná politika.“ Viděl, jak opat zvedá bílé obočí a jeho zelené oči nabývají soustředěnějšího výrazu. Jamie se unaveně usmál.
„Muž, kterého jsem s sebou přivedl – Tobias Quinn. To o něm jsem vám říkal, když jsem se vám prve zpovídal.“
„Vzpomínám si,“ zamumlal opat. „Ale nemohl jsem samozřejmě té informace využít vzhledem k tomu, že je to zpovědní tajemství.“
Jamieho úsměv začal být o trošku upřímnější.
„Ano, otče. To vím. Takže vám nyní mimo zpověď říkám, že Toby Quinn se hodlá chopit osudu, který já opustil. Možná byste si s ním o tom mohl promluvit? Pomodlit se s ním?“
„To vskutku udělám, mo mhic,“ řekl otec Michael a tvář mu zářila opatrným zájmem. „A říkal jsi, že ví o Cupánu?“
Nečekané zachvění projelo Jamiemu celou páteří odshora až dolů.
„Ví,“ řekl poněkud stroze. „To ponechám mezi vámi dvěma, otče. Mě potěší, když už ho nikdy neuvidím a neuslyším o něm.“
Opat o tom okamžik uvažoval, než zvedl ruku.
„Pak odejdi v pokoji, mo mhic,“ řekl tiše. „A nechť tě provází Bůh, Marie a Padraic.“
Jamie seděl na kamenné lavici před klášterním hřbitovem, když za ním přišel Grey. Vypadal vyčerpaně a neupraveně, tvář měl bílou a v očích nepřítomný výraz, v němž Jamie poznal následky Quinnova tonika.
„Měl jste z toho sny, co?“ zeptal se s jistým soucitem.
Grey přikývl a posadil se vedle něj.
„Nechci vám o nich nic říkat a vy to nechcete vědět,“ řekl. „Věřte mi.“
Jamie měl dojem, že obě stanoviska jsou nejspíše pravdivá, a tak se raději zeptal: „Jak je na tom tedy náš Byrdík?“
Grey začal vypadat o něco lépe, a dokonce se i mdle usmál.
„Bratr ošetřovatel kulku vytáhl. Říkal, že rána je ve svalu, kost není zlomená, chlapec měl mírnou horečku, ale s Božím požehnáním bude za den nebo dva v pořádku. Když jsem ho viděl naposledy, seděl Tom v posteli a jedl ovesnou kaši s mlékem a medem.“
Jamiemu při pomyšlení na jídlo hlasitě zakručelo v žaludku. Nejprve však museli probrat některé věci.
„Myslíte, že to za to stálo?“ zeptal se a pozvedl jedno obočí.
„Co?“ Greyovi mírně klesla ramena a dlaní si promnul svědící strniště na tváři.
„Tom Byrd. Nejspíš bude v pořádku, ale dobře víte, že ho mohli zabít – a stejně tak i vás. Nebo zavřít.“
„A vás a Quinna. Ano. Nás všechny.“ Chvilku seděl a pozoroval, jak se jakási chlupatá zelená housenka šine po okraji lavičky. „Chcete říct, že myslíte, že jsem byl blázen, když jsem vás požádal, abyste mě dostal ven z Athlone.“
„Kdybych si to myslel, tak bych to neudělal,“ řekl bez obalu Jamie. „Ale rád vím, proč riskuji život, když už to dělám.“
„To je spravedlivé.“ Gr…
