32
Duel
Ke svému překvapení tu noc spal. Hlubokým spánkem beze snů, ze kterého se zcela náhle vzbudil do temnoty a uvědomil si, že přichází den.
O okamžik později se dveře otevřely a vstoupil Tom Byrd se svíčkou a čajovým podnosem. Na předloktí balancoval nádobu s horkou vodou na holení.
„Budete snídat, m’lorde?“ zeptal se. „Přinesl jsem rohlíky s máslem a džemem, ale kuchařka si myslí, že byste si měl dát pořádnou vařenou snídani. Abyste si udržel sílu, jakože.“
„Poděkuj za mě kuchařce, Tome,“ řekl s úsměvem Grey.
Posadil se na okraj postele a podrbal se. Cítil se překvapivě dobře.
„Ne,“ řekl a vzal si rohlík, na který Tom právě nanesl bohatou vrstvu meruňkové zavařeniny, „tohle bude stačit.“ Kdyby měl před sebou celodenní bitvu, poctivě by se nacpal šunkou s vejci, černým pudinkem a čímkoli dalším v nabídce – ale ať se dnes stane cokoli, nepotrvá to víc než několik minut a on si chtěl uchovat lehkost.
Tom rozložil jeho oblečení a našlehal holicí mýdlo, zatímco Grey jedl. Poté se komorník otočil s břitvou v ruce a odhodlaným výrazem ve tváři.
„Půjdu s vámi, m’lorde. Dneska ráno.“
„Ano?“
Tom se sevřenou čelistí přikývl.
„Ano. Slyšel jsem vás včera v noci s vévodou mluvit. Říkali jste, že on by tam být neměl, a to je úplně v pořádku.
Chápu, že kdyby tam byl, nadělá to jen větší potíže. Já vám sekundovat nemůžu, samozřejmě. Ale někdo by… tam měl aspoň být. Takže jdu.“
Grey se zadíval do svého čaje, silně dojatý.
„Děkuji ti, Tome,“ řekl, když zase mohl důvěřovat vlastnímu hlasu. „Moc rád tě budu mít s sebou.“
Skutečně byl za Tomovu společnost vděčný. Mladík nemluvil, neboť viděl, že Grey nemá na konverzaci náladu, ale seděl v kočáře naproti němu a na kolenou opatrně držel Greyovu nejlepší jezdeckou šavli.
Grey však sekundanta mít bude. Hal požádal Harryho Quarryho, aby se s Greyem na místě souboje setkal.
„Nejen jako morální opora,“ řekl Hal. „Chci, aby tam byl svědek.“ Rty se mu stáhly. „Jen pro jistotu.“
Pro jakou jistotu, pomyslel si Grey. Že Twelvetrees nebude nějak švindlovat? Že se náhle neobjeví arcibiskup z Canterbury, kterého ten hluk vyruší? Ale nezeptal se ze strachu, že to „pro jistotu“, na které Hal myslel, znamenalo mít tam někoho, kdo si zapamatuje Greyova poslední slova. Pokud člověku čepel neprojede okem nebo patrem úst, obvykle má několik okamžiků, než vykrvácí k smrti, aby složil svůj epitaf nebo poslal milované osobě elegantně zformulované sbohem.
Grey na to pomyslel a letmo ho napadlo, co by asi dělal Jamie Fraser, kdyby se stal adresátem nějakého mimořádně květnatého osobního vyznání a Grey byl už bezpečně někde, kde by mu nemohl zlomit vaz. Grey se té myšlence uculil.
Zahlédl Tomův šokovaný výraz a spěšně se svého úsměvu zbavil a nahradil ho zasmušilým výrazem, který byl pro danou příležitost vhodnější.
Možná že jeho epitaf napíše Harry. Ve verších.
Buď pánem mým… K čertu, nikdy k tomu kupletu nenašel pokračování. Nebo žádné další verše nepotřeboval? Mým / tvým – to se rýmovalo. Možná to byly dva verše, ne jeden.
A pokud skutečně měl dva verše, pak zjevně potřeboval dva další, aby vytvořil čtyřverší…
Kočár zastavil.
Vynořil se do svěžího, chladného úsvitu a nehnutě stál a dýchal, zatímco Tom vystupoval a v ruce opatrně držel meč v pochvě. Stály tu i další dva kočáry, čekaly pod stromy, z nichž odkapávala voda. V noci pršelo, ačkoli obloha už se pročistila.
Tráva bude mokrá. Bude to klouzat.
Projížděly jím drobné elektrické záchvěvy a stahovaly mu svaly. Ten pocit mu připomněl – živě – zážitek, když ho o rok dříve zasáhl elektrický úhoř. Zarazil se, aby se protáhl a povolil napětí v hrudi a paži. To ten zatracený úhoř vedl k jeho poslednímu duelu, tomu, při němž zemřel Nichol s.
Aspoň, že pokud dnes ráno zabije Twelvetreese, bude to za nějakým účelem…
Ne pokud.
„Pojďme,“ řekl Tomovi. Prošli kolem ostatních kočárů a kývli na jejich kočí, kteří jim pozdrav střízlivě opětovali.
Koním od nozder stoupala pára.
Když tu byl naposledy, bylo to na zahradní slavnosti, na …
