Lord John a skotský vězeň (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

3

Ir, gentleman

Helwater

2. dubna

Jamie se oblékl a slezl, aby naházel koním seno, bez ohledu na tmu i chlad, který cítil v rukou i nohou. Ir. Gentleman.

Kdo to, k čertu, mohl být? A – pokud ten Ir existoval – co měl společného s Betty? Pár Irů znal. Ovšem ti irští gentlemani, které znal, byli jakobité, kteří do Skotska přišli s Karlem Stuartem. Při té myšlence polil mráz i ty kousíčky jeho těla, které ještě zmrzlé nebyly.

Jakobitský záměr byl mrtvý a stejně tak i část jeho života, která s ním byla spojena.

Ale rozum do hrsti. Co by mu takový muž mohl chtít? Byl podmínečně propuštěný válečný zajatec, držený na podřadnou práci, dokonce ani nesměl používat vlastní nechvalně proslulé jméno. Nebyl na tom o moc lépe než černý otrok, krom toho, že ho nemohli prodat a nikdo ho nebil. Občas si přál, aby to někdo zkusil a dal mu záminku použít násilí, ale poznal v té touze jen zahálčivou fantazii a tu myšlenku odsunul stranou.

Krom toho…, jak by kdokoli, jakobita, Ir nebo třeba hotentot, věděl, kde je? Jen před týdnem dostal dopis od své sestry z Vysočiny a ta by určitě zmínila, kdyby se po něm kdokoli ptal, natožpak kdyby to byl Ir.

Vzduch ve stáji se měnil a otvory ve zdech dovnitř pronikalo šedé světlo. Temnota řídla a s ní i noční iluze prostoru a svobody, když se začala vynořovat špinavá prkna jeho vězení.

Na konci řady položil vidle a se spěšným pohledem přes rameno, aby se ujistil, že Hanks ani Crusoe ještě neslezli, vešel do prázdného boxu.

Zvolna vydechl, jako by byl na lovu, a ještě pomaleji se znovu nadechl. Nosní dírky se mu při hledání pachu rozšířily.

Ve stání nebylo cítit nic než suchá vůně sena z loňského srpna.

Za Jamiem zase ostrý pach čerstvého hnoje a sladkost otrub a koňského dechu. Seno bylo zmuchlané, místy poválené.

Viděl, kde v noci ležel – a tváře mu zvolna zčervenaly –, a ve druhém rohu možná další místo, kde by mohl někdo stát.

Nebylo s podivem, že k němu ten muž za daných okolností nepromluvil. Zakašlal. Pokud tam byl, ale Jamie skutečně doufal, že nebyl.

Ir. Irský gentleman. Jediná spojitost, která ho napadala…

Pěsti se mu při té myšlence pevně sevřely a on v kloubech prstů ucítil ozvěnu nárazu. Lord John Grey. Našel jednoho Ira – nebo stopu po něm – pro lorda Johna Greye, ale tohle určitě nemohlo mít s tou Greyovou záležitostí nic společného.

Greye neviděl už přes rok a s trochou štěstí ho už neuvidí nikdy. Grey byl během Jamieho uvěznění velitelem ardsmuirského vězení a zařídil mu propuštění do Helwateru, protože Dunsanyovi byli jeho dlouholetí přátelé. Grey měl ve zvyku jezdit každého čtvrtroku na návštěvu, aby svého vězně zkontroloval, a vztahy mezi nimi postupně začaly být civilizované, když už nic jiného.

Pak mu Grey nabídl obchod: pokud se Jamie v dopisech poptá mezi jakobity, o nichž věděl, že žijí v zahraničí, na záležitost pro Greye důležitou, lord John dá lordu Dunsanymu instrukce, aby Jamiemu také dovolil otevřeně psát své rodině na Vysočině a dostávat od nich dopisy. Jamie tu nabídku přijal, provedl požadované šetření a obdržel jisté informace, obezřetně formulované, které naznačovaly, že muž, kterého lord John hledal, by mohl být irský jakobita – jeden ze stoupenců Stuartovců, kteří si říkali Divoké husy.

Nevěděl, k čemu – pokud vůbec k něčemu – Grey ty informace využil. Během posledního setkání si řekli věci, které…

Při té vzpomínce se zakuckal, zvedl vidle a s jistou silou je vrazil do kupy sena. Cokoli byl ten Bettyin Ir zač, nemohl mít nic společného s Johnem Greyem.

Jak bylo během vrtošivého jara obvyklé, ani se moc nerozednilo, jako spíš jen přestala být noc. V kopcích kolem Helwateru ležely obrovské špinavé valy mlhy a chladná obloha měla barvu olova. Jamieho bolela pravá ruka. Kdysi ji měl zlomenou hned na tuctu míst a každé z nich ho teď s bodavým naříkáním informovalo, že bude pršet.

Ne že by potřeboval, aby mu to někdo říkal. I když pominul ocelově šedé světlo, tak v plicích cítil velkou vlhkost a vlastní pot ho mrazil, aniž by někdy uschl. Pracoval jako automat.

Jeho mysl byla na dvou místech, ale ani jedno nebylo tam, kde se nacházelo jeho tělo. Část jeho myšlenek dlela u Betty.

Potřeboval si s tou malou cuchtou promluvit, ideálně na místě, kde by mu nemohla snadno utéct.

Komorné dam obvykle jedly s hospodyní v jejím salonku, místo toho, aby se připojily k níže postaveným služebným v kuchyni. On nemohl z kuchyně dál do domu – ne otevřeně.

Na okamžik se zarazil, vidle v ruce, aby se zamyslel nad tím, co by se přesně stalo, kdyby tam potají proklouzl a chytili ho? Co by mu lord Dunsany udělal? Koneckonců propustit ho nemohl.

Ta absurdní myšlenka ho rozesmála. Vrátil se zpět k práci a jeho mozek zase k lepšímu rozpoložení.

Inu, byl tu kostel. Dunsanyovi byli anglikáni a obvykle chodívali do vesnického kostela svaté Markéty v Ellesmere. Jezdívali kočárem a Betty obvykle doprovázela lady Dunsanyovou a lady Isobel, svou paní. On byl jakožto vojenský zajatec v podmínce. Nemohl vytáhnout paty z panství v Helwateru bez svolení lorda Dunsanyho – ale velký kočár muselo táhnout čtyřspřeží, což znamenalo dva kočí, a Jamie byl z podkoních jediný, kdo uměl řídit něco víc než kolesu.

Jo, to by mohlo fungovat. Uvidí se. Kdyby se dostal na dosah k Betty, možná by se mu podařilo podstrčit jí vzkaz, který by ji přiměl vyjít ven a promluvit si s ním. Bůhví, co by jí řekl, ale na něco přijde.

Samozřejmě že by takový vzkaz mohl svěřit jednomu z kuchyňských děvčat, až půjde na snídani, ale čím méně lidí se do téhle záležitosti zaplete, tím líp. Nejdřív to zkusí sám.

Když se takto předběžně rozhodl, přestal pracovat, aby si otřel obličej do hrubého ručníku visícího na háčku nad škopkem s otrubami, a znovu stočil myšlenky k Bettyinu irskému gentlemanovi.

Existoval vůbec? Pokud ano, co k čertu chtěl Alexi MacKenziemu? Pokud tedy, samozřejmě, to nebyl Alex MacKenzie, ale Jamie Fraser, s kým chtěl…

Tento zárodek myšlenkového pochodu přerušilo táhlé žuchnutí a zjevení Hankse u paty žebříku. Čelist měl žlutou a žlukle smrděl.

„Hej, Macu,“ řekl a pokoušel se znít žoviálně. „Uděláš pro mě něco?“

„Jo. Co?“

Hanksovi se podařilo vykouzlit děsivý poloviční úsměv.

„Nechceš nejdřívá vědět, co to je?“

„Ne.“ Chtěl jen, aby Hanks odešel, a to hned. Ten chlap páchl, jako by byl uvnitř už mrtvý, a koně poblíž něj znechuceně popotahovali a frkali.

„Á.“ Hanks si roztřesenou rukou promnul tvář. „Neni to moc. Jen… můžeš vzít mý koně ven? Nejsem…“ Ruka mu poklesla jako obšírný názorný příklad všeho, co Hanks není.

Pod dveřmi stáje se protáhl chladný závan vzduchu vonícího po blížícím se dešti a rozvířil plevy a stébla na cihlách mezi boxy. Zaváhal. Do hodiny začne hustě pršet. Cítil, jak se v kopcích, které její vinou ztmavly, líhne bouře.

Déšť koním vadit nebude. Milují ho. A mlha zmizí, až začne pršet. Žádné velké riziko, že se ztratí.

Máte se s ním sejít v kopcích, “ řekla Betty. „ Tam, co je stará pastýřská bouda.

„Jo, dobře.“ Otočil se a začal odměřovat otruby a lněné semínko na kaši. Po chvíli slyšel, jak se Hanks potácí k žebříku, a s banální zvědavostí se napůl ohlédl, aby viděl, jestli Hanks spadne a zlomí si vaz. To se však nestalo.

3. dubna

Při té příležitosti pršelo až příliš silně na to, aby se dokázal dostat do kopců. Jamie nechal svou skupinu koní dusat blátivou cestou po břehu jezera, načež je vzal přes mělčinu řeky Glassmere, aby se z nich smylo to nejhorší bahno, a pak zpět domů, aby je osušil a vykartáčoval. Jednou vzhlédl ke kopcům, ale místo, kde ležely ruiny staré pastýřské boudy, zakrýval déšť.

Dnes bylo v kopcích chladno, ale jasno, a navíc se nemusel starat o žádné stádo. Z Augustovy srsti stoupala námahou z výstupu pára a Jamie na hřebeni kamenité cesty přitáhl otěže, aby provedl průzkum a nechal koně oddechnout. Takhle vysoko byla krajina stále poznamenaná zimou. V závětří kamenů ležela pole starého sněhu a tající rampouchy pořád visely pod skalními římsami. On však na ramenou cítil teplo slunečních paprsků a v dálce pod sebou viděl slabý závoj zeleně na White Mossu.

Přijel tudy, aby se ke zničené pastýřské boudě blížil zezadu a shora a měl příležitost si vše prohlédnout. Neměl důvod očekávat útok či past, ale instinkty ho zatím držely naživu a on jen zřídka ignoroval jejich pochmurné našeptávání.

Nebyl tu nahoře už celé měsíce, ale v kopcích se toho měnilo velice málo, až na počasí. Dole bylo malé pleso lemované půlměsícem tenkého ledu, skrze nějž černě vykukovalo loňské rákosí, které zatím nevytlačil nový porost. Pastýřská bouda byla jen těsně pod plesem. Byla tak zničená, že na úrovni vody by ji člověk nikdy nenašel, protože by si myslel, že je to jen další kupa lišejníkem pokrytých kamenů. Shora však bylo jasně vidět čtvercovou základnu – a v jednom rohu se něco třepotalo ve větru. Možná plátno? Byl tam jakýsi ranec, tím si byl téměř jistý.

Dole se nehýbalo nic až na třepotající se plátno a vítr ve zbytcích zimní trávy. Sklouzl z Augusta a spoutal mu přední nohy, načež valacha nechal v kamení čenichat po čemkoli, co se tam dalo najít. Šel kousek po hřebeni, aby získal lepší výhled, a když vyšel zpoza skalního výčnělku, uviděl třicet stop pod sebou na kameni sedět muže a též pozorovat zničenou boudu.

Byl hubený. Jamie pod jeho kabátem jasně viděl kosti v ramenou. Měl na sobě klobouk se širokou krempou, ale zatímco ho Jamie sledoval, muž si klobouk sundal, aby se podrbal na hlavě. Tím odhalil šedě prokvetlé hnědé kudrny. Vypadal povědomě a Jamie zrovna usilovně přemýšlel, aby v paměti našel jeho jméno, když mu noha sklouzla po malém kamínku. Ozval se jen tichý zvuk, ale stačil. Muž se otočil a vstal. Tvář se mu rozzářila. Přišel o horní špičák, jak si Jamie všiml, ale kouzlo jeho úsměvu to nijak neovlivnilo.

„Ale jestli to není sám On? Srdečně zdravím, drahý Jamie, srdečně zdravím!“

„Quinne?“ řekl nevěřícně. „Jsi to ty?“

Ir sjel pobaveným pohledem vlastní tělo, poklepal se po hrudi a znovu vzhlédl.

„No, co ze mě zbylo. Koneckonců nikdo z nás není tak docela tím, čím kdysi – ačkoli musím říct, že ty vypadáš dobře.“ Souhlasně si Jamieho prohlédl od hlavy k patě a zase zpátky. „Ten vzduch tady nahoře ti asi svědčí. A pěkně ses spravil, co jsem tě naposledy viděl.“

„Troufám si říct, že ano,“ odpověděl poněkud suše Jamie. Když Tobiase Quinna viděl naposledy, v roce 1746, bylo mu pětadvacet a hladověl spolu se zbytkem jakobitské armády. Quinn byl o rok mladší než on a Jamie si zděšeně všímal vrásek v Irově tváři a šedin v jeho vlasech. Pokud Quinn při pohledu na Jamieho cítil něco podobného, nechával si to pro sebe.

„Mohl jsi Betty říct svoje jméno,“ řekl cestou dolů Jamie.

Natáhl k Irovi ruku, ale Quinn se postavil a v objetí kolem Jamieho obtočil ruce. Jamieho polekalo a zrozpačitělo, když ucítil, jak se mu při tom doteku hrnou do očí slzy, a pevně Quinna objímal dobrou minutu, aby je mrkáním zahnal.

„Mé jméno zná. Ale nebyl jsem si jistý, jestli bys přišel, kdybys věděl, že jsem to já.“ Quinn odstoupil, beze studu si klouby otřel slzy a zasmál se. „U Požehnané matky, Jamie, tak rád tě vidím!“

„A já tebe.“ To byla pravda. Jamie ponechal stranou otázku, jestli by přišel, kdyby věděl, že na něj v kopcích čeká právě Quinn. Zvolna se posadil na kámen, aby získal chvilku na rozmyšlenou.

Problém nebyl v tom, že by Quinna neměl rád. Právě naopak. Ale vidět, jak se před ním tento kousek minulosti zjevuje jako duch z krví zmáčené země, v něm probudilo pocity, které s velkou námahou ukryl – a rozvířilo vzpomínky, které nechtěl zpět. Krom toho… Do ucha mu začal jasně a zřetelně šeptat instinkt. Quinn byl jedním z důvěrníků Karla Stuarta, ale vojákem nikdy. Po Cullodenu utekl do Francie. Tak to aspoň Jamie slyšel. Tak co tu, k čertu, u teď dělal?

„Ach, jistě, Betty je hezká holka, a co teprv ta její jiskřivá černá očka,“ říkal Quinn. S nakloněnou hlavou Jamieho pozoroval. „Trochu se jí líbíš, hochu, je to znát.“

Jamie potlačil nutkání se při tom pomyšlení pokřižovat.

„Máš volné pole,“ ujistil Quinna. „Nemusíš se bát, že ti polezu do zelí.“

Quinn na něj zamrkal a jeho náhle napadlo, že „lézt do zelí“ je jeden z Claiřiných výrazů. Možná nebyl jen anglický, ale navíc z její doby?

Avšak ať to Quinna zmátlo, nebo ne, zjevně pochopil, co chce Jamie říct.

„No, klidně bych mohl – až na to, že Betty je sestra mojí nebohé ženy. Jsem si jistý, že v Bibli stojí něco o nesmilnění se sestrou vlastní nebohé ženy.“

Jamie přečetl Bibli od začátku dokonce hned několikrát – z nutnosti, neboť v té době jinou knihu neměl – a na žádný takový zákaz si nevzpomínal, ale řekl jen: „Je mi to s tvou ženou líto, chlape. Je to dlouho, co zemřela?“

Quinn našpulil rty a naklonil hlavu ze strany na stranu.

„No, když říkám ‚nebohá‘, nutně tím nemyslím, že zesnula, pokud víš, jak to myslím.“

Jamie pozvedl jedno obočí a Quinn vzdychl.

„Když se to po Cullodenu všechno podělalo a já se musel vypařit do Francie, důkladně zvážila mé vyhlídky do budoucna, abych tak řekl, a rozhodla se najít štěstí jinde. Moje Tess měla v hlavě vždycky rozumu dost,“ řekl a vrtěl uznale hlavou. „Když jsem o ní naposledy slyšel, byla v Leedsu. Po posledním manželovi zdědila hostinec. No, ‚posledním‘ myslím toho nejnovějšího, protože by mě ani na vteřinu nenapadlo, že hodlá přestat.“

„Jó?“

„Ale právě o tom jsem s tebou vlastně chtěl mluvit,“ pokračoval Quinn a bezstarostně mávl rukou, aby vzpomínku na Tess zahnal.

„O Leedsu? Nebo hostincích?“ Jamie se modlil, aby neměl na mysli manželky. Již několik let se o Claire nikomu nezmínil. A raději by si nechal kleštěmi trhat nehty na nohou, než aby o ní musel mluvit.

„O Cullodenu,“ řekl Quinn, čímž v srdci svého posluchače vyvolal stejnou měrou úlevu i zděšení. Cul oden byl zhruba na čtvrtém místě Jamieho seznamu věcí, o kterých nechtěl mluvit. Na předcházejících příčkách byli jen jeho žena Claire, jeho syn William a Jack Randal .

Jamie se zvedl z kamene. Měl podivný pocit, že v tu chvíli chce raději stát na nohou, ačkoli nevěděl, jestli je to z potřeby být připraven ubránit se čemukoli, co přijde, nebo z počínajícího nutkání utéct. Tak či tak, vestoje se cítil lépe.

„Nebo spíš,“ dodal Quinn, „ani tak ne o Cullodenu jako o našem záměru, pokud víš, co myslím.“

„Řekl bych, že jsou na tom oba stejně,“ řekl Jamie a vůbec se nepokoušel neznít ostře. „Mrtvé.“

„No a právě v tom se pleteš,“ řekl Quinn a zakmital na něj kostnatým prstem. „Ale tys samozřejmě nebyl v kontaktu.“

„Jo, to nebyl.“

Quinn i nadále ignoroval napětí v jeho hlase.

„Ve Skotsku možná náš záměr potkaly jisté nezdary…“

„Nezdary!“ vykřikl Jamie. „Tomu, co se stalo u Drumossie, říkáš nezdary?“

„… ale v Irsku je stále živý a prosperuje.“

Jamie na něj chvíli s tupým nepochopením zíral, než mu došlo, co říká.

„Ježíši!“

„Čekal jsem, že tě to potěší, hochu,“ řekl Quinn, který se Jamieho výkřik rozhodl vyložit jako radostný, nikoli zděšený.

Usmál se a jazyk mu letmo vykoukl dírou po špičáku.

„Je nás celá skupina. Nevyřídila ti snad Betty, co jsem říkal o zelené ratolesti?“

„Vyřídila, ale já nevěděl, co tím myslí.“

Quinn mávl rukou.

„No, po Cullodenu trochu trvalo, než jsme dali věci dohromady, ale teď všechno jede jako po másle. Zatím ti neřeknu detaily, pokud ti to nevadí…“

„Ani trošku.“

„… ale řeknu ti, že je v plánu invaze, možná dokonce už příští rok – haha! Kdybys teď viděl, jak se tváříš! Ohromený, co? No, já byl taky, když jsem o tom poprvé slyšel. Ale je toho víc!“

„Ach Bože.“

Quinn se spiklenecky předklonil a ztlumil hlas – ačkoli nikde poblíž nebyl nikdo, kdo by ho snad mohl slyšet, až na sokola poletujícího jim nad hlavami.

„A tady se do toho vložíš ty.“

„Já?!“ Jamie začal klesat zpět na svůj kámen, ale tohle ho okamžitě postavilo na nohy. „Zešílel jsi?“

Nebyla to řečnická otázka, ale ani nečekal kladnou odpověď. Což bylo jen dobře, protože se mu žádné nedostalo.

„Slyšel jsi někdy…,“ Quinn se zarazil, aby očima střelil na obě strany, jako by hledal neviditelné pozorovatele, „… o Cupán Druid riogh?“

„Neslyšel. Kalich…?“

„Kalich krále druidů, přesně ten!“

Jamie si přejel rukou po tváři. Cítil se velice unavený.

„Quinne, vážně tě rád vidím, ale mám práci a…“

„To skutečně máš, hochu!“ Quinn natáhl ruku a s vážností sevřel Jamieho předloktí. „Dovol, abych ti to vysvětlil.“

Nečekal na svolení.

Cupán je odvěkým majetkem irských králů. Králi králů ho věnoval samotný nejvyšší druid, tak dávno, že lid už zapomněl, kdy to bylo.“

„No ne, vážně?“

„Ale lidé ho stále znají. Mluví se o něm v legendách a je to mocný symbol královské moci.“ Ruka na Jamieho předloktí ho sevřela pevněji. „Teď uvažuj. Jaké by to bylo, kdyby princ Tearlach vjel do Dublinu, stanul na nádvoří Dublinského hradu mezi branami Statečnosti a Spravedlnosti, pozvedl Cupán vysoko nad hlavu a jménem svého otce vyhlásil nárok na celé Irsko?“

„No, když se ptáš…“

„Chlape, tisíce lidí by povstaly ze svých baile[3] a z mokřadů! Zabrali bychom Anglii pomocí pár výstřelů, tolik by těch lidí bylo!“

Viděl jsi anglickou armádu…,“ začal Jamie, ale právě tak by se mohl pokoušet zastavit příliv na řece Ness.

„A tady se do toho vložíš ty!“ Quinn konečně pustil jeho ruku, ale jen aby ho mohl nadšeně šťouchnout do hrudi.

Jamie mírně ucukl. „Já?“

„Víš, je to takhle, my jsme Cupán našli – byl ztracený dvě stovky let a legendy říkají, že si ho vzaly víly, druidi ho získali zpátky, všemožné hovadiny, ale my – no, vlastně já,“ neúspěšně se pokusil vypadat skromně, „jsem ho objevil v rukou mnichů z kláštera Inchcleraun.“

„Ale…“

„Jistě, mniši si tu drahocennost drží pěkně tiše u těla.

Ale věc se má tak, že opatem v Inchcleraunu je jistý Michael FitzGibbons.“ Mírně poodstoupil a zdálo se, že na něco čeká.

Jamie znovu pozvedl obočí. Quinn v odpověď na takovou zabedněnost vzdychl, ale nakonec vyhověl a poskytl mu další informace.

„Michael FitzGibbons,“ zopakoval a s každou slabikou Jamieho znovu píchl do hrudi. Jamie ustoupil z dosahu.

„FitzGibbons,“ zopakoval Quinn, „a přímý bratranec tvého kmotra Murtagha FitzGibbonse Frasera, nebo ne?

Nemluvě o tom, že vyrůstal v domě tvého strýce Alexandera Frasera a že ti dva byli, jako když vrána k vráně sedá? Ačkoli není tak docela přirovnání, které by člověk obvykle použil pro dva kněze, ale chci jen říct, že jsou si tak blízcí, že by klidně mohli být bratři, a že si ti dva každý měsíc píší. Takže…“

Quinn se konečně musel nadechnout, což Jamiemu poskytlo šanci dostat se ke slovu.

„Ne,“ řekl rozhodně. „Ani za všechen čaj v Číně.“

Quinnova dlouhá tvář se zmateně svraštila. „Číně? Co s tím má, u všech svatých, co dělat Čína?“

Ach. Takže další z Claiřiných rčení. Zkusil to znovu.

„Chci říct, že se nepokusím svého strýce Alexandera přesvědčit, aby tu věc FitzGibbonsovi vypáčil z rukou.“

„Á ne, to jsem vůbec neměl na mysli.“

„Dobře, protože…“

„Chci, abys ty sám jel do Inchcleraunu. Á, zase máš ten výraz!“ Quinn se pobaveně zasmál a zhoupl se vzad, než se předklonil a položil si dlaně na kolena.

I Jamie se předklonil, aby ho zarazil.

„Quinne, jsem válečný zajatec. Jsem v podmínce. To ti Betty určitě řekla?“

„Jistě, já si taky nemyslel, že jsi tu ze zdravotních důvodů,“ řekl Quinn se zběžným pohledem na neutěšené kopce a rozbité trosky pastýřské boudy. „Ale to není podstatné.“

„Není?“

Quinn mávl rukou, jako by to byla jen malichernost.

„Ne. Musí to být někdo, komu otec Michael věří, a zároveň někdo, o kom je známo, že je pravá ruka Stuartovců, kdo může přísahat, že Cupán nezneužijeme, ale použijeme ho k jeho řádnému a svatému účelu dosazení katolického monarchy na irský trůn. A muže, který dokáže dát dohromady a vést armádu. Lidi ti věří,“ řekl upřímně, zaklonil hlavu a upřeně se zadíval na Jamieho tvář. „Poslouchají, když mluvíš, a budou tě bez debat následovat. Ví se to o tobě.“

„Už ne,“ řekl Jamie a zjistil, že zatíná ruce v pěst. V krku měl vlivem větru sucho, takže mluvil chraplavě. „Ne. Už ne.“

Quinnovo radostné chování se poněkud uklidnilo. Sevřel Jamieho ruku do obou dlaní.

„Chlape drahý,“ řekl téměř něžně, „králové mají své vlastní osudy – ale to i ti, kdo jim slouží. Tenhle je tvůj. Bůh tě pro ten úkol vyvolil.“

Jamie na okamžik zavřel oči, zhluboka se nadechl a vykroutil mu ruku.

„Myslím, že Bůh by se měl radši poohlédnout jinde, Quin ne,“ řekl. „Ať ti žehná Nevěsta Kristova a svatý Michael. Sbohem.“

Otočil se a odešel. Augusta našel tam, kde ho nechal, jak pokojně spásá chuchvalce nepoddajné trávy rostoucí mezi kameny. Rozvázal mu nohy, vyhoupl se do sedla a stočil koně ke stezce. Neměl v plánu se otáčet, ale na poslední chvíli střelil pohledem k pastýřskému domku.

Quinn tam stál jako tmavá silueta na pozadí pozdně odpoledního slunce, prkenná marioneta se svatozáří kudrlin. Zvedl ruku s dlouhými prsty a na rozloučenou zamával.

„Uvidíme se v Dublinu!“ křikl. „Stuartovci go bragh[4]!“ A jeho veselý smích Jamieho následoval po strmé stezce k Helwateru.

Sjížděl z kopců sužovaný znepokojivou směsicí pocitů. Nedůvěra a netrpělivost vůči Quinnovu stupidnímu plánu, unavené zděšení, když si uvědomil, že jakobitský záměr je stále naživu, ačkoli sebou jen mírně cuká, a podrážděnost nad Quinnovým pokusem ho do toho znovu vlákat. Více než jen trocha strachu, pokud měl být upřímný. A bez ohledu na to všechno… radost, že Quinna znovu vidí. Už dlouho nespatřil přátelskou tvář.

„Zatracený Irčan,“ zamumlal, ale i přesto se usmál.

Odjede teď Quinn? Ten Ir byl stejně paličatý jako většina jeho rasy a nejspíše své intriky nevzdá jen proto, že mu s nimi Jamie odmítl pomoci. Ale mohl to jít zkusit s nějakým jiným neschopným kandidátem. Polovina Jamieho mysli se modlila, aby to tak bylo. Té druhé by nevadilo s tím mužem znovu mluvit, slyšet, jaké má zprávy o dalších, kteří z Cullodenu vyvázli živí.

Sval na noze se mu náhle stáhl a po kůži mu přeběhl mráz, jako by mu kolem třmenu proletěl duch. Augustus vycítil jeho napjatost a frkl.

Jamie na uklidněnou mlaskl a nechal koně, aby si sám vybíral cestu ošidným terénem stezky. Srdce mu bušilo a on se pokoušel zhluboka a pomalu dýchat, aby ho uklidnil. Zatracený Quinn, že mu to připomněl. Dnes v noci bude snít. Při tom pomyšlení v něm vzrostl pocit hrůzy smíšené s nadějí. Čí tvář uvidí?

Ke své nelibosti snil o Karlu Stuartovi. Opilý jako obvykle a laskavý jako vždy se princ kdesi po Jamieho boku potácel temnou ulicí. Sem tam ho šťouchl, tlachal o tom a zase tamtom, chytal ho za paži a hihňal se, když ukazoval na řadu hlav naražených na kůly podél zdi.

„Coimhead, říkal neustále. „A Dhia coimhead am fear ud’ seall an dealbh a th’air aodann!“ Podívej na tamtoho, Bože, ten jeho výraz.

„Co to meleš?“ zeptal se podrážděně Jamie. „Víš, že gàidhlig neumíš.“

Bheil e gu diofair? “ odvětil princ Tearlach. Sejde na tom?

Quinn, který se náhle odkudsi vynořil, Jamieho velkou silou popadl za ruku, aby ho přiměl zastavit.

„Coimhead nach ann oirre tha a ghruag aluinn?“ Podívej – nemá tahle krásné vlasy?

Jamie se pokoušel nedívat, ale teď to udělal a s překvapením zjistil, že jsou všechny hlavy ženské. Držel v ruce pochodeň a zvedl ji, aby uviděl, jak se na něj dívá tvář Genevy Dunsanyové, bledá a vyrovnaná, s černými, prázdnými očními důlky. Koutkem oka spatřil na další hlavě záplavu kudrnatých světle hnědých vlasů.

Odhodil pochodeň na mokré dlažební kostky u nohou, aby nic neviděl, a s bušícím srdcem se vzbudil ze sna doprovázeného Karlovým opileckým smíchem.

Nebyl to však on. Byl to Hanks, který se ze spánku smál. Nad jeho slamníkem se vznášel ostrý odér piva a moči. Už zase se pochcal. Měsíc už vyšel a myši žijící v podkroví byly v pohybu. Za měsíčního svitu se vždy osmělily. Hanksův smích přešel v těžké dýchání a Jamie slyšel škrábání drobných drápků po podlaze a šustění sena.

Odhodil deku odhodlaný nejít zase spát, dokud ten sen nevybledne. Ale byl to dlouhý den a on i navzdory zimě znovu začal dřímat.

Spaní v chladu u něj vždy vyvolávalo zlé sny. Ten nový měl něco společného s Betty. Vzbudil se z něj zlitý ledovým potem.

Zašmátral v bedně, v níž měl uloženy své cennosti, našel růženec a znovu padl na zcuchaný povrch svého slamníku. Držel se těch dřevěných korálků, jako by to byl vor, který ho může udržet nad vodou.

[3] V irštině to slovo znamená domov nebo sídlo. (poznámka překladatele)

[4] Navždy. (poznámka překladatele)

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024