30
Výjimeční přátelé
Harold, vévoda z Pardloe, plukovník šestačtyřicátého pěšího, navštívil kancelář justičního důstojníka za doprovodu obou svých plukovníků regimentu a svého bratra, podplukovníka lorda Johna Greye, aby vyplnil dokumenty potřebné ke svolání posmrtného generálního vojenského soudu proti jistému majoru Geraldovi Siverlymu. Obvinění byla různá, od krádeží a korupce až po neschopnost potlačit vzpouru a záměrnou vraždu – a vlastizradu.
Po hodinách diskuse se rozhodli k vojenskému soudu přistoupit ihned a přidat obvinění z velezrady. Vyvolá to řeči – nesmírné množství řečí – a možná že na povrch vyplavou další Siverlyho konexe. Mezitím budou muži, které dokázali ze Siverlyho seznamu Divokého honu identifikovat – zhruba půl tuctu – obezřetně sledováni, jestli je zprávy o vojenském soudu přimějí k útěku, činu nebo vyhledání dalších spiklenců.
Dokonce i s patřičnými dokumenty to potrvá téměř měsíc, než bude vojenský soud svolán. Grey, který nedokázal snést nečinnost při čekání, pozval Jamieho Frasera, aby s ním zajel na dostihy v Newmarketu. Po svém návratu o dva dny později se zastavili v Bifteku, kde si pronajali pokoje a hodlali se navečeřet a převléknout, než si večer zajdou na divadelní hru.
Na základě nevyřčené vzájemné dohody se vyhýbali jakékoli narážce na Irsko, Siverlyho, Twelvetreese, vojenské soudy nebo poezii. Fraser byl tichý, občas odtažitý – ale v přítomnosti koní se uvolnil a Grey cítil, jak jeho vlastní napětí trochu mizí, když to uviděl. Zařídil Jamiemu podmínečné propuštění do Helwateru kvůli koním a relativní svobodě, a ačkoli si nemohl nalhávat, že je Jamie jako vězeň spokojený, měl Grey aspoň jistou naději, že Jamie není úplně nešťastný.
Je správné, že s ním tak jednám? pomyslel si, zatímco sledoval Fraserova široká záda, když před ním Fraser vstupoval do jídelny. Dá mu to něco, co si bude pamatovat, na co si vzpomene s potěšením, až se vrátí – nebo mu jeho postavení o to víc zhořkne? Bože, kéž bych to věděl.
Ale na druhé straně… byla tu možnost svobody. Cítil, jak se mu žaludek při tom pomyšlení stáhl, ale nebyl si jistý, jestli je to obavou, že Fraser svou svobodu získá – nebo že se to nestane. Jistě, Hal to zmínil jako možnost, ale pokud se prokáže, že existovalo další jakobitské spiknutí, zemi znovu pohltí strach a hysterie. Za takových okolností by bylo téměř nemožné získat pro Frasera milost.
Byl tak polapený ve svých myšlenkách, že mu nějakou chvíli trvalo, než si uvědomil, že hlas, který přichází z biliárové místnosti po pravici, zná.
U stolu se zeleným plátnem byl Edward Twelvetrees.
Vzhlédl od úspěšného šťouchu a jeho tvář potěšeně zářila, načež zahlédl v hale Greye, obličej mu ztuhl a úsměv zamrzl do šklebu s odhalenými zuby. Přítel, s nímž hrál, na něj ohromeně zíral, než se zmateně otočil na Greye.
„Podplukovníku Greyi?“ zeptal se nejistě. Byl to major Berkeley Tarleton, otec Richarda Tarletona, který byl u Krefeldu Greyovým podporučíkem. Greye znal samozřejmě, ale zjevně nedokázal pochopit náhlé nepřátelství, které mezi oběma muži vyrostlo jako zeď plná trnů.
„Majore Tarletone,“ řekl Grey, kývl, ale nespustil oči z Twel vetreese. Špička Twelvetreesova nosu zbělela. Takže tedy obdržel své předvolání před vojenský soud.
„Vy nepopsatelné pískle.“ Twelvetreesův tón byl téměř konverzační.
Grey se poklonil.
„Služebník, pane,“ řekl. Cítil, že se Jamie postavil za něj, a viděl, jak se Twelvetreesovy oči při pohledu na Skota zúžily.
„A já váš.“ Twelvetrees zavrtěl hlavou, jako by ho ohromilo, že nedokáže najít slova vhodná pro takovou situaci. Znovu stočil pohled na Greye. „Ohromuje mě to, pane. Ohromuje.
Kdo by přivedl někoho takového, toto zvrácené skotské zvíře, usvědčeného zrádce,“ jeho hlas při tom slovu mírně zesílil, „do posvátných prostor tohoto klubu?“ Stále držel své tágo a svíral ho jako bojovou hůl.
„Kapitán Fraser je můj dobrý přítel, pane,“ řekl chladně Grey. Twelvetrees se velmi nepříjemně zasmál.
„Troufám si říci, že ano. Velmi blízký přítel, s…
