48
Washington
Obavy, očekávání, nuda, bázeň, vzrušení a teď navíc euforie, ze které šel strach. Když mikrobus vystoupal do mírného kopce, Karím se rozhlédl po obrovském prostranství světel, mostů a památníků a zachvělo se mu srdce. Nalevo spatřil nápadný bílý vrchol Lincolnova památníku. Téměř přímo před ním se nacházel dóm Jeffersonova památníku, zpoza něhož jako gigantický meč vyčnívala špička Washingtonova památníku. Mírně vpravo stál na nevelkém kopečku impozantní Kapitol. Velikost této budovy dokonale symbolizovala americký sklon k přehánění, sklon vyplývající z přílišného sebevědomí, arogance a koloniálních choutek.
Karím cestou zakusil mnoho emocí, zejména nudu během dlouhých měsíců v Jižní Americe. Musel se s nimi vyrovnat, chtěl-li dosáhnout svého konečného cíle. Byla to oběť, jaké velcí muži přinášejí, aby dokázali, že své úkoly zvládnou. S nudou byl teď konec. Ve světlech nepřátelského hlavního města mu připadala jako malichernost. Napadlo ho, jak se asi cítili význační bojovníci islámu, když v noci před bitvou sledovali táborové ohně nepřátel. Přemáhaly ho hrdost, radost a vědomí, že ve jménu Alláha podnikne smrtící útok.
Karím dojatě vydechl. Čím si zasloužil takové štěstí? Proč právě jeho Alláh vyvolil pro tento mocný úder? Kdysi velká a obávaná al-Káida se díky němu znovu stane silnou a vlivnou skupinou ve světě islámu. Karím tomu věřil víc než kdy dřív. Byl připravený zapsat se mezi nejlegendárnější generály islámu. Tohle bude jen začátek, první z mnoha měst, která uvrhne do chaosu a v nichž bude šířit strach a hrůzu mezi slabými a bezbožnými Američany.
Vše, co se doposud odehrálo, bylo jen únavnou předehrou jeho cesty k věhlasu, aby jako Mohamed podnítil miliony lidí bojovat za islám. Aby jednou provždy vyhnal nevěřící a špinavé Židy z kolébky islámu a obnovil kalifát. Aby nastolil mír a spravedlnost. Ne tu hloupost jménem demokracie, ve které se zhlédli Američané. Ne tu nesmyslnou vládu lidí v bezbožné zemi plné chtíče a touhy po majetku. Tady se vystřídalo několik prohnilých generací a uzrál čas na změnu. Karím všechno viděl před sebou, jako kdyby od Alláha dostal mapu. Američanům zbývaly poslední dny jejich experimentu a Karím hodlal uspíšit jejich pád.
Ta čest možná byla až příliš veliká. Jen na něm záleželo, zda se budou ubírat správným směrem. Islám znovu zaujme odpovídající místo na světové scéně a jejich země bude očištěna od nevěřících. Karímovy oči se pomalu zalily slzami a on si zakryl obličej, aby ho v tomto stavu neviděli ostatní.
Všiml si toho Hakím a zeptal se: „Je ti něco?“
Podal Karímovi ubrousek, který jim zbyl po zastávce v rychlém občerstvení. Karím si otřel oči a vysmrkal se a pokoušel se Hakíma ubezpečit, že se nic neděje. Po odjezdu z parku v Georgii spolu mluvili jen velmi málo. Karím nedokázal pochopit, proč přítele tak zasáhla řidičova smrt. V poslední svaté válce už zahynuly statisíce lidí. Nikdo nebyl důležitější než tato mise. Co záleželo na jednom mučedníkovi navíc?
„Je čas zavolat,“ připomněl Hakím, podíval se do postranního zrcátka a přejel do vedlejšího pruhu.
Karím zkontroloval hodiny na palubní desce. Zelené číslice ukazovaly 10.27. Jeli už bezmála sedmnáct hodin, většinou po mezistátní silnici číslo 95. Stejně jako řada událostí loňského roku byla tato cesta krokem víry na neznámé území. Karím z přihrádky vytáhl mobil a pravou rukou jej podržel nad volantem. Když na neznámém přístroji objevil červené tlačítko, chtěl přístroj zapnout, ale pak zaváhal. Většina lidí vidí jen mobilní telefon a neuvědomuje si, co všechno jeho pohodlné používání obnáší. To ovšem neplatí o lidech, kteří v Afghánistánu a Iráku bojují s Američany. Pro ty je telefonování cosi jako ruská ruleta. Kdykoli přístroj zapnou, pokoušejí osud. Zavahrí a bin Ládin si nezavolali již celé roky a ostatní šéfové al-Káidy a Tálibánu mobily používají jen zřídka. Přibližně deset jich bylo po telefonních hovorech zabito nebo zajato. S někým si popovídali a vzápětí se z nebe přiřítila řízená stře…
