42
Brunswick, Georgia
Hakím zatnul zuby a s rostoucím hněvem shlížel na tělo. V zadní části hlavy byl jasně patrný otvor po střele, úhledná dírka velká nejvýš jako pěticent. Díky Alláhovi, že ten muž dopadl tváří dolů, protože Hakím nechtěl vidět, co těžká kulka napáchala s jeho obličejem. Na opačné straně hlavy došlo k takové explozi, že podle Hakímova odhadu zmizela ústa i nos. Tohle bylo úplně zbytečné, pomyslel si.
Za necelých osm hodin ujeli bezmála osm set kilometrů z jižního výběžku Floridy až do sousedního státu. To měl Hakím v plánu a také toho dosáhl, a tohle byla odměna. Ještě jednou se podíval na tělo a nevěděl, jestli má plakat nebo se smát. Plakat pro chlapce, který se provinil jenom tím, že jim pomohl, nebo se smát proto, že plakat nechtěl. Nejspíš poprvé zapochyboval o srdci svého přítele. Samozřejmě, takový Karím byl. Něco se v něm změnilo.
Hakím si vybavil, co všechno je přes den potkalo. Začalo to úchvatným sestřelením vrtulníku pobřežní stráže a následným šíleným úprkem na pobřeží. Uháněli stošedesátkou mezi hladinou a větrem a věděli, že záleží na každé vteřině. V tu chvíli byl Karím šťastný. Hakím se na něj otočil a spatřil úsměv, jaký u kamaráda nezaznamenal už několik let. Bohužel to netrvalo dlouho. Jakmile se vylodili na travnatý břeh ve státním parku Long Key, Karímova nálada se zas zhoršila. Čekali na ně lidé z drogového kartelu s terénními vozy, do nichž naložili zboží, a Karím se mohl pominout. Představoval si, že čluny zůstanou u břehu a bojovníci se prostě vytratí, aniž je kdokoli spatři. Neustále vykřikoval něco o operační bezpečnosti a podobných věcech, které podle Hakímova názoru vyčetl z příruček americké armády. Stále mu nedocházelo, že americké zvláštní jednotky mají při přesunech k dispozici takřka neomezené zdroje. Letadlové lodě za miliardu dolarů, ponorky za milion, neviditelná letadla a nejlepší vrtulníky a piloty na světě. Na druhé straně, bojovníci z této nepočetné odnože al-Káidy neměli nikoho než sami sebe, a přece si Karím namlouval, že mohou napodobit americký model – v devíti lidech.
Skoro se pohádali a Hakímovi bylo jasné, že kdyby Portorikánci nebyli tak dobře vyzbrojení, Karím by se je pokusil postřílet. Hakím se ujal velení a nařídil bojovníkům, aby pomohli vyložit kokainové cihly. Karím chtěl vydat jiný rozkaz, ale Hakím ho okřikl a zeptal se, jak chce zaplatit všechno, co budou potřebovat. A tišším hlasem se otázal, jak chce zmizet ze země, až splní úkol.
Tohle nebyla Karímova parketa a Hakím ještě zvětšil svou mírnou výhodu s pomocí připomínky, že koupit si bezpečný odchod ze země bude velice drahé. Právě v tu chvíli jeden Portorikánec příhodně dotáhl pytel s milionem dolarů v hotovosti a Karím zmlkl. Zbytek peněz, zhruba osm milionů dolarů, bude převeden na účet v Dubaji. Muži z drogového kartelu se ve svém oboru vyznali. Prvních osm cihel kokainu po vyložení ze člunů putovalo do brašen dvou motocyklů, které okamžitě odjely. Gangsteři tak měli pokryté náklady pro případ zabavení zbytku drog.
Za necelých deset minut byly drogy na břehu a pak Karím zažil další velké překvapení. Po stometrovém přesunu vysokou trávou bojovníci dorazili k připravenému mikrobusu. Hakím Karímovi představil Mohammada, libyjského postgraduálního studenta univerzity v Miami, kterého naverboval před několika měsíci. Karím byl bez sebe zlostí. Zuřil, že jim někdo bude pomáhat bez jeho předchozího schválení. Kdyby v tu chvíli nezaslechli blížící se vrtulník, možná by k tomu incidentu došlo hned u mikrobusu, což by bylo opravdu hloupé.
Taková ztráta, pomyslel si Hakím, když se díval na mrtvé tělo. Promarněný talent a lidský život… a kvůli čemu?
Všech deset se jich naskládalo do mikrobusu pro patnáct cestujících a vyjeli po dálnici číslo 1 na sever. Vozidlo mělo tmavá okna, takže se v něm snadno mohli převléknout. Každý muž dostal pytel, do kterého Hakím a Mohammad připravili trička, ponožky, teplákové soupravy a baseballové čepice. Všechno kromě ponožek bylo v kombinaci modré, …
