10
Pět představitelů bakufu se beze spěchu dostavilo před budovu vyslanectví ve svých nosítkách. Opozdili se o hodinu a přicházeli obklopeni osobní ochrankou a za průvodem samurajů nesoucích prapory s jejich úředními znaky. Sir William stál nad širokým schodištěm, vedoucím k impozantnímu vchodu. Vedle něj čekali vyslanci Francie, Ruska a Pruska, jejich pobočníci, Phillip Tyrer a další pracovníci zastupitelského úřadu na jedné straně, čestná stráž pluku z Vysočiny a několik francouzských vojáků, na jejichž přítomnosti trval Seratard, na straně druhé. Admirál Ketterer a generál zůstali v záloze na lodích.
Japonci se slavnostně uklonili a sir William s ostatními smekli klobouky. Přesně podle protokolu odvedli Japonce do velké přijímací síně a snažili se nedat najevo, jak je pobavily jejich nezvyklé oděvy: malé černé lakované klobouky na vyholených hlavách uvázané pod bradou, široké pláště s velkými vycpávkami na ramenou, pestrobarevná slavnostní hedvábná kimona, objemné pantalony, řemínkové sandály a ponožky rozdělené mezi prsty - tabi - za pasem vějíře a samozřejmě dva meče. “Ty klobouky nejsou ani dost velké, aby se do nich člověk vymočil,” prohodil Rus.
Sir William se posadil doprostřed první řady židlí spolu s ostatními vyslanci a na jednom konci pak s Phillipem Tyrerem, aby delegace byly stejně početné. Činitelé bakufu usedli na židle naproti a tlumočníci mezi ně na polštáře. Po dlouhé diskusi se shodli, že každá strana bude mít při sobě pět osobních strážců. Muži stáli za svými pány a vzájemně se podezřívavě sledovali.
Jak vyžadoval přísný protokol, protivníci se představili. Poslední přišel na řadu Toranaga Joši: “Tomo Watanabe, podúředník, druhá třída,” prohlásil s předstíranou pokorou a zaujal nejméně významné místo až na konci řady. I šaty měl prostší než ostatní, kteří podobně jako strážci dostali příkaz provázený hrozbou přísného trestu chovat se k němu jako k nejpodřízenějšímu úředníkovi.
Usadil se a cítil se podivně. Jak ohavní jsou ti nepřátelé, pomyslel si, jak jsou nepřirození a směšní v těch svých vysokých kloboucích, nezvyklých vysokých botách a ohavných těžkých černých oblecích - není divu, že zapáchají.
Sir William začal přímo a s pečlivou výslovností: “Sacumští samurajové zavraždili Angličana…”
V pět hodin už Evropané jen stěží ovládali své nervy, ale Japonci zůstávali stále zdvořilí, usmívali se a jejich tváře zůstávaly neproniknutelné. Deseti různými způsoby jejich mluvčí tvrdil… mrzí nás to, ale nad Sacumou nemáme jurisdikci, neznáme vrahy a nevíme, kde je najít, ale ovšem, považujeme to za politováníhodný incident, ale ne, nevíme, kde sehnat odškodné, ale ano, za určitých okolností by bylo možné odškodné vyplatit, ale ne, šógun bohužel není k zastižení, ale ano, šógun vám ochotně poskytne audienci, až se vrátí, ale ne v dohledné době, ale ano, okamžitě ho požádáme, aby stanovil přesné datum, ale ne, tento měsíc to být nemůže, protože se neví s určitostí, kde se nachází, ale ano, stane to co nejdřív, ale ne, příští schůzka a jednání vůbec by se neměla konat v Edu, ale v Kanagawě, ale bohužel tento týden ne, snad příští ano, ale ne, bohužel nemáme pravomoc…
Každý bod se musel překládat z angličtiny přes holandštinu do japonštiny - a jako obvykle se o všem dlouze diskutovalo - pak byl pedanticky převeden přes holandštinu do angličtiny s obvyklým kázáním a s neustálými přezdvořilými žádostmi o vysvětlení všech, a to i těch nejjednodušších prohlášení.
Jošimu připadalo vyjednávání velice zajímavé. Nikdy se nesetkal s tolika cizinci najednou, ani se nezúčastnil rozhovorů, při nichž dvě nerovné strany diskutovaly o politice, ale jedna neposlouchala druhou a samozřejmě jí nechtěla vyhovět.
Tři ze čtyř byli skuteční, byť bezvýznamní činitelé bakufu. Jeden z nich, který se za hodnostáře jen vydával a seděl vedle Jošiho, nikterak nedával najevo, že angličtině rozumí. Jmenoval se Misamoto. Joši mu nakázal, aby si vše zapamatoval, diskrétně mu sdělil, zda bylo něco důležitého přeloženo nepřesně, ale …