KNIHA PÁTÁ
51
EDO, Čtvrtek, 1. ledna 1863
Toranaga Joši se vrátil z Kjóta na hrad do Eda před osmi dny, unavený a vzteklý. Zbytek cesty ze stanice Hamamacu urazili nejvyšší možnou rychlostí.
Vrásky v jeho obličeji se prohloubily. Jestliže se ho dřív jeho lidé báli, teď kolem sebe šířil hrůzu. Jeho zloba je mohla kdykoli zasáhnout jako rána bičem. Do Eda štval je i sebe, spal vždy jen několik hodin, zuřil kvůli každému zdržení a nikdy nebyl spokojený s hostinci, lázněmi, stravou, službami ani vyhlídkami do budoucna. Kapitán Abe si musel vytrpět nejvíc, ale jako všichni věděl, že to způsobilo zklamání a zármutek nad smrtí milované Koiko.
Než usedli na koně a hnali se míli za mílí, Abe zařídil spálení těl Koiko i Sumomo. Všichni chápali, že tak statečný bojovník si zaslouží, aby se mu vítěz uklonil před hranicí - a zvláště proto, že bojovník byl šiši a žena, o které se brzy začnou skládat písně a šířit legendy, stejně jako o ráně mečem, která ji rozpůlila vedví. A stejná sláva čeká i Lilii Koiko, která se vrhla do dráhy prvního šurikenu, a tak zachránila život svému pánovi, jehož nakonec požádala, aby ji zbavil bolesti.
Jenže Joši, ochránce následníka, říkal chladně: “Báseň na jejich smrt zní takto:
Odnikud nikam
Mrtvola je tělo
a vůbec nic víc.
Moje, tvoje, ba i jejich.
Žily vůbec? Žijem my?
Potom se už hnali až k hradu. Jenže ani tam nenalezli klid. Hrad, Edo a celé Kantó byly vzhůru nohama kvůli přípravám gaidžinů na válku - které, přesně jak očekával, vyvolalo tairóovo ultimatum.
“To je nevyhnutelné,” prohlásil na schůzi rady starších, o jejíž svolání ihned požádal. A dodal, aby Andžóovi umožnil ustoupit: “Dostal jste špatné rady - odstraňte toho blázna, který to navrhl a sepsal tu depeši.”
“To byli císař a šógun, kdo přikázali vyhostit všechny gaidžiny,” namítl Andžó rozhořčeně.
“Přikázali? Příkazy vydává šógunát, a ne nezletilý chlapec, který jen omílá, co mu vloží do úst šógunát. A císař? Ten může nanejvýš o něco požádat!”
“Jako tairó jsem považoval za nezbytné vydat ultimátum.”
“Ptám se znova, co podle vás budeme dělat, až sem připluje flotila?”
“Nepřipluje. My zaútočíme jako první.” Vtom sebou náhle Andžó trhl bolestí a chytil se za bok. “Už jsem vydal rozkaz, aby je obklíčili. Jokohama je jako mrtvá ryba, jen čeká, kdy ji vyvrhnou. Vojsko je už téměř připravené k útoku.”
“A co jejich lodě?” zeptal se plný vzteku, že jeho rady nebyly vzaty vážně, a proto uvízli v pasti, kterou si nastražili sami. Nemá smysl připomínat Andžóovi a ostatním jeho pečlivě vypracovaný plán, který by umožnil používat dlouhé měsíce proti gaidžinům zdržovací taktiku, aby šógunát mohl zatím nabrat sílu a vypořádat se životně důležitým a naléhavým problémem, rozdrcením nepřátelské koalice Tosy, Čóšú a Sacumy, která by, pokud by se jí vše dařilo, nakonec zničila šógunát.
“Nejdřív překvapíme Jokohamu a vypálíme ji, jak jsem navrhoval už před několika měsíci,” horlil dál Tojama a třásl se vzrušením. “Vypalte ji.”
“A jak chcete potopit flotilu?” zavrčel Joši. Neušlo mu, že Andžóa trápí bolesti, a to ho potěšilo. Stále měl na mysli své spojenectví s čóšúským knížetem Ogamou, které musí rychle uvést do života, aby vyvedl nepřítele z míry a zneškodnil je.
Tojama nelítostně pokračoval: “Bohové potopí jejich lodě, Joši-dono, stejně jako nám pomohli proti Kublajchánovi a jeho Mongolům. Tohle je země bohů - a ti nás neopustí.”
“A kdyby bohové zrovna nebyli přítomni, nebo jestli usnou,” vmísil se Andžó, “pošleme na ně zápalné lodě. Už se jich staví stovky, celé stovky. Pokud nepřítel tuto bariéru prolomí a začne ostřelovat Edo, zahynou jen rolníci, obchodníci, řemeslníci a ti příživníci lichváři. Našich vojsk se to nedotkne ani v nejmenším.”
“Ano, nedotkne se jich to,” podpořil ho Tojama nadšeně.
Andžó s vervou pokračoval: “Jakmile bude Jokohama zničená, flotila gaidžinů bude donucena odplout, protože nebude mít základnu, kde by se mohla přeskupit. Nezbude jim než ustoupit do své kolonie v Číně a tady přijdou o nástupiště.…
