17
EDO
Toho večera Hiraga zavedl tichou skupinku do knížecího paláce v druhém prstenci kolem hradních zdí. Ve slabém měsíčním svitu spěchal přes zahrady k zadnímu vchodu do paláce. Všech šest mužů bylo oblečeno do stejných krátkých, přiléhavých kimon určených pro noční boj. Aby se mohli pohybovat rychle a tiše, žádný z nich neměl brnění. Byli vyzbrojeni meči, noži a garrotami. Všichni tito róninové pocházeli z Čóšú a pro noční útok je Hiraga narychlo povolal z Kanagawy.
Kolem paláce se rozkládaly nízké budovy kasáren, stáje a domky pro služebnictvo, kde by se mohlo ubytovat až pět set bojovníků, sluhů a knížecích příbuzných. Teď však tyto domy zůstávaly až strašidelně prázdné. Zadní vrátka hlídali jen dva ospalí strážní. Útočníky zahlédli příliš pozdě, a tak zemřeli dříve, než stačili vyvolat poplach. Akimoto vysvlékl jednoho z nich z uniformy a převlékl se do ní, odtáhl mrtvoly do křoví a přidal se k ostatním na verandě. Ti nehybně čekali a pozorně naslouchali. Žádné varovné výkřiky neslyšeli, a proto se rozhodli pokračovat v útoku.
“Nic se nestane, jestli budeme muset ustoupit,” zdůrazňoval Hiraga za soumraku, když dorazili do Eda. “Naprosto postačí, že pronikneme takhle blízko k hradu. Dnes nám jde o to, abychom všem nahnali hrůzu, zabíjeli a šířili strach, abychom všem ukázali, že nemohou nikomu věřit a že máme zvědy všude. Hrůza, rychle dovnitř a zase ven, co největší překvapení a žádné ztráty. Dnes máme mimořádnou příležitost.” Usmál se. “Když Andžó a rada zrušili sankin-totai, vykopali tím šógunátu hrob.”
“Zapálíme to tam, bratranče?” zeptal se šťastně usmívající se Akimoto.
“Až ho zabijeme.”
“A kdo to bude?”
“Stařík, má jen pár šedých vlasů, je hubený a drobný. Jmenuje se Utani a je členem rady starších.”
Všichni zalapali po dechu. “Kníže z Watasy?”
“Ano. Bohužel jsem ho ještě nikdy neviděl. Někdo z vás ano?”
“Myslím, že bych ho poznal,” přihlásil se osmnáctiletý mladík s ošklivou jizvou přes celou tvář. “Je vychrtlý a vypadá jako nemocné kuře. Jednou jsem ho zahlédl v Kjótu. Takže dnes pošleme na onen svět člena rady starších? Knížete? To je skvělé.” Ušklíbl se a podrbal si jizvu, pozůstatek neúspěšné akce vojáků z Čóšú, kteří se loni na jaře pokusili ovládnout brány paláce. “Utani dnes nebude nikde pobíhat. Strašně rád chodí spát mimo palác, tak ať se to všichni dozvědí. A bez stráží. Jak může být tak hloupý!”
Džóun, sedmnáctiletý, vždy opatrný mladík se zeptal: “Promiňte, Hiraga-san, ale jste si jistý, že to není na nás léčka? Podstrčená informace? Jošimu říkají lišák. Andžó je ještě horší. Na naše hlavy jsou vypsány vysoké odměny, ne? Souhlasím s bratrem. Jak může být Utani tak hloupý? Není to divné?”
“Protože má tajnou slabost. Je to pederast.”
Nevěřícně se na něj podívali. “A proč by se s tím tajil?”
“Patří mezi Andžóovy důvěrné přátele.”
“Só ka.” Džóunovi zazářily oči. “V takovém případě bych si to také nechal pro sebe. Ale proč by se měl nějaký hezký chlapec zahazovat s Utanim, když má tak mocného ochránce?”
Hiraga pokrčil rameny. “Kvůli penězům, pro co jiného? Nori je skrblík, Utani zase žádný šetřílek. Copak jeho rolníci neplatí nejvyšší daně v celém Nipponu? Nesahají jeho dluhy až do nebe? Copak se o něm nepovídá, že u něj mizí zlaté obany jako u jiných zrnka rýže? Andžó už brzy - tak či onak - opustí tento svět. Možná ten pěkný chlapeček doufá, že Utani vydrží déle a to riziko mu za to stojí - Utani má velký vliv u dvora, ne? Koku? Proč ne? Jeho rodina je zřejmě chudá a topí se v dluzích. Copak nejsou skoro všichni samurajové pod úrovní hirazamurai chudáci?”
“To je pravda,” souhlasili všichni.
“Je to pravda od dob čtvrtého šóguna,” postěžoval si osmnáctiletý mladík. “Skoro už dvě stovky let. Knížata shrábnou všechny daně, prodávají samurajská práva smradlavým kupčíkům, rok od roku častěji, a nám snižují služné. Knížata nás zradila, nás, věrné poddané.”
“Máš pravdu,” připojil se rozzlobeně Akimoto. “Můj otec se musí dávat najímat na polní práce, aby uživil mé bratry a sestry.”
…
