13
Neděle, 28. září
Malcolm Struan se pomalu probíral ze spánku. Jeho smysly opatrně zkoumaly vlastní tělo i okolí. Co je bolest v duši, dobře věděl už dávno, ztratil totiž dva bratry a sestru, poznal i trápení způsobené otcovým opilectvím a stále se stupňujícími záchvaty vzteku, pocítit mu ji dali netrpěliví učitelé i jeho vlastní posedlost po výjimečnosti, protože on se přece měl jednoho dne stát tchaj-panem. Působil mu ji i jeho vlastní strach, že svou práci nezvládne, i kdyby se připravoval, cvičil, doufal, modlil a pracoval celý den a celou noc, každý den a každou noc svého života. Neprožil opravdové dětství ani mládí jako ostatní.
Dosud však nikdy nemusel poznat takové probouzení, hloubku tělesného každodenního utrpení, náhlých oslepujících křečí přicházejících bez varování a jakékoli logiky.
Dnes cítil cukavou bolest, ale bylo to přece jen lepší než včera. Kolik dní vlastně uplynulo od událostí na Tókaidó? Šestnáct.
Probudil se o něco dřív. Ano, rozhodně je to lepší než včera. Teď se pozorně kolem sebe rozhlédni a zaposlouchej. Pokoj vypadá v ranním světle klidně. Jasná obloha, mírný vítr a po bouři ani památky.
Ta ustala před dvěma dny. Honila se po okolí celých osm dní, měla sílu tajfunu, ale najednou zmizela stejně rychle, jako přišla. Lodě zakotvené u Eda hned první den opustily přístav a vyhledaly bezpečí na širém moři. Francouzská vlajková loď se jediná vydala na cestu včas a bezpečně dorazila do Jokohamy. Žádná jiná se dosud nevrátila. Zatím nebylo proč se znepokojovat, ale přesto si všichni neklidně prohlíželi obzor, doufali a modlili se.
Tady v Jokohamě vichřice vyvrhla na břeh jednu obchodní plachetnici, poškodila několik budov, zničila mnoho kutrů a rybářských člunů, nadělala spoušť ve vesnici i v Jošiwaře a strhla mnoho stanů ve vojenském ležení, ale ani tam, ani v cizinecké čtvrti si žádné lidské oběti nevyžádala.
Měli jsme veliké štěstí, pomyslel si Struan a soustředil se na otázku, která pro něj hýbala vesmírem. Dokážu se posadit?
Opatrný, nejistý pokus. Aj-je-ja! Bolí to, ale dá se to vydržet. Oběma rukama se vzepřel, poposunul se o kousek dál a posadil se vzpřímeně s oběma rukama za zády.
Dá se to snést. Cítím se líp než včera. Chvilku odpočíval, potom se naklonil dopředu a pomalu uvolnil jednu ruku. Stále ještě snesitelné. Přestal se opírat o ruce vůbec. I to se dá vydržet. Opatrně odsunul pokrývku a pokoušel se pomalu sesunout nohy z postele, jenže to již pro nápor bodavé bolesti nedokázal. Druhý pokus, opět neúspěšný.
Nevadí, zopakuji si to později. Zase se co nejopatrněji položil na záda. Když jeho váha přestala spočívat na bedrech a přemístila se na záda, vydechl úlevou. “Aj-je-ja.”
“Trpělivost, Malcolme,” říkával mu Babcott při každé návštěvě - třikrát až čtyřikrát denně.
“K čertu s trpělivostí!”
“Chápu tě, ale děláš pokroky.”
“A kdy budu moct vstát?”
“Jestli chceš, hned teď, ale neradil bych ti to.”
“Jak dlouho ještě?”
“Pár týdnů.”
Nahlas zaklel, ale v mnoha ohledech byl rád, že dostal odklad. Zůstalo mu tak víc času na rozmýšlení, co podnikne jako tchaj-pan, jak má postupovat vůči své matce, Angelique a McFayovi i jak řešit naléhavé obchodní problémy.
“Co podnikneme se zbraněmi pro Čóšú?” zeptal se ho před několika dny McFay. “Byla by to velká zakázka a po ní by následovaly další.”
“Mám nápad. Nech to na mně.”
“Norbert určitě už dávno vyčenichal ty lidi z Čóšú a určitě jim učiní nabídku, která srazí naše ceny.”
“K čertu s Norbertem a Brockem! Nemají tak dobré styky jako my a Dmitri, Cooper-Tillman i většina amerických obchodníků je na naší straně.”
“Na Havaji to ale neplatí,” poznamenal McFay kysele.
Poslední poštou před deseti dny - od té doby nedošly žádné zprávy a parník se čekal až za pět dní - mu Tess Struanová oznámila:
Banka Victoria nás zradila. Myslím, že tajně podporovali Morgana Brocka v Londýně štědrými úvěry. Jejich pomocí si tajně koupil nebo jinak uplatil všechny naše agenty na Havaji a úplně nás vytlačil z trhu s cukrem. Ještě horší jsou pověsti,…
