31
Pátek, 21. listopadu
Po celý den ovládalo stanici na Tókaidó, vesničku Ocu, stále napjatější očekávání spojené s obavami. Dokončovaly se poslední přípravy na večerní návštěvu vznešených návštěvníků - šóguna Nobusady a princezny Jasu. Již celé týdny místní lidé zametali ulice, čistili všechny domy, chatrče i kůlny, střechy, zdi a studny, upravovali zahrady, vyměňovali dlaždice, posuvná okna, tatami, verandy, ale přesto v hostinci U Mnoha květů, nejlepším a největším v celém Ocu, vládl téměř panický strach.
Vypukl v okamžiku, kdy se proslechlo, že blahoslavení poutníci odmítli přespat v nedalekém hradu Sakamoto krášlícím okolí již od dob dávno před bitvou u Sekigahary a místo toho si zvolili tento hostinec. “Všechno musí být dokonalé,” kvílel majitel a v jeho slovech se ozývala úcta smíšená s děsem. “Nebude-li všechno naprosto dokonalé, useknou nám hlavu, nebo nás přinejmenším dají zbičovat, muže, ženy i děti. Po celé věky se bude vyprávět o cti, které se nám dostalo na jedinou noc, o našich přednostech i nedostatcích. Sám nejurozenější pán šógun. Ve vší své slávě! A jeho žena, sestra Božstva! Ó ko…”
Pozdě večer, zahalený rouškou a zakrytý skupinou strážců a rádců tak, aby ho nikdo nemohl spatřit na vlastní oči, vystoupil šógun Nobusada z nosítek a spěchal do uzavřeného areálu, který vyhradili pro něho, princeznu a nejbližší doprovod, osobní strážce, sluhy, její dvorní dámy a komorné. Stálo v něm čtyřicet tradičních bungalovů, každý o čtyřech místnostech, a v jejich středu příbytek šóguna s ložnicí a lázní. Početné zastřešené cestičky se proplétaly s chodníčky a můstky vedoucími přes nádherná jezírka a potůčky pramenícími v nedalekém nevysokém pohoří a vše obklopoval vysoký, hustý a pečlivě zastřižený živý plot z okrasných dřevin.
Místnost byla teplá a naprosto čistá, v ní nová tatami a pícky na dřevěné uhlí. Unavený a podrážděný Nobusada odhodil klobouk s rouškou a svrchní šaty. Jako obvykle mu nosítka připadala nepohodlná a cesta úmorná. “Nesnesu to tady,” stěžoval si svému komořímu, jehož hlava se dotýkala podlahy vedle klečící řady služek. “Je to tady malé, smrdí to tu a mě bolí celé tělo! Je připravená koupel?”
“Ale ano, pane, vše je, jak požadujete.”
“Konečně jsme v Ocu, Výsosti,” jásala princezna Jasu, která vesele vtrhla dovnitř s několika dvorními dámami. “Zítra dorazíme domů a všechno bude nádherné.” Odhodila velký klobouk, také s rouškou, a plášť. Služky se vrhly, aby je sebraly. “Zítra budeme doma. Doma, Výsosti! Myslím, že to stálo za to obejít pár stanic, ne?”
“Ale ano, Jasu-čan, když říkáš.” Usmál se a rychle se nechal nakazit její spokojeností.
“Setkáme se všemi mými přáteli, bratranci, tetami, strýčky, starší sestrou i maličkou sestřičkou, s mým drahým nevlastním bratrem Sačim, tomu je teď devět let…” Rozzářila se nadšením. “…a se stovkami vzdálenějších příbuzných a za pár dní se setkáte s císařem a ten vás pozdraví jako bratra, vyřeší všechny naše problémy a potom budeme žít navěky šťastně. Je tu chladno. Proč už není všechno připravené? Kde je lázeň?”
Komoří, tělnatý prošedivělý padesátník s několika zbylými zuby a tučným podbradkem, sem dorazil den předem se skupinou vybraných sluhů a kuchařů, kteří připravili pokoje, nejchutnější pokrmy a ovoce, k tomu dostatek nejkvalitnější rýže, jak vyžadoval šógunův choulostivý žaludek a princeznin rozmar. Všude kolem kytice naaranžované mistrem ikebany. Komoří se znovu uklonil a v duchu ji proklel. “Další pícky na dřevěné uhlí jsou připraveny, císařská Výsosti. Koupel je připravená, přesnídávka hotová přesně tak, jak jste vy a šógun Nobusada nařídili, večeře také. Bude nejskvostnější…”
“Emiko! Naši lázeň!”
Okamžitě ji vrchní dvorní dáma vyvedla na chodbu. Kolem ní jako kolem včelí královny se seskupily další dámy a služky. Nobusada se vztekle obrátil na komořího a dupl svou malou nohou. “A já tu mám čekat? Doveď mě do lázně a pošli pro masérku! Chci pořádně napravit záda! A dohlédni na to, aby tu nebyl žádný hluk. Zakazuji hluk!”
“Ano, Výsosti, v…
