37
KJÓTO, Čtvrtek, 4. prosince
Toranaga Joši zesinal. “Kdy bylo jmenování kancléře potvrzeno?”
“Předevčírem, Výsosti, holubí poštou panu Andžóovi do Eda,” odpověděl nevzrušeně kancléř Wakura, nejmocnější z úředníků císařského paláce. Neskrývaný vztek jeho hosta mu ani trochu nevadil, své potěšení však pečlivě tajil. Na tuto schůzku, kterou uspořádal ve svých komnatách uvnitř palácového areálu, se dlouho těšil. “Oficiální svitek, který na žádost Syna nebes podepsal šógun, byl, alespoň pokud se nemýlím, téhož dne spěšně odeslán panu Andžóovi Norimu.”
To rozhněvalo Jošiho ještě víc. Jeho předchůdce, šógun Toranaga rozhodl, že poštovní holubi zůstanou výhradně majetkem šógunátu. Po dvě a půl staletí však tato forma spojení upadala. Nepovažovali ji za potřebnou a nyní se používala výhradně k oznamování životně důležitých zpráv, jako třeba smrti šóguna nebo císaře. Bakufu ani nepovažovalo za nutné vzít na vědomí, že někteří peněžníci z ósackých zaibacu bez povolení tento zákaz porušují - a tím se vystavují případným trestům, mimořádným daním nebo povinnostem, pokud by se úřady rozhodly zákon prosazovat.
“A co to pošetilé ultimátum gaidžinům? Kdy má být předáno?” otázal se Joši.
“Ihned, Výsosti. Císařova žádost byla odeslána po stejném holubovi, Výsosti, potvrzena šógunem Nobusadou a označena ,Okamžitě předat’.”
“Ten příkaz je baka a spěch ještě víc baka.” Joši si přitáhl svůj vatovaný plášť k ramenům. Deštík, který skrápěl zahradu venku, zvyšoval chlad a nepříjemnou vlhkost vzduchu. “Vypravte druhého holuba a příkaz zrušte.”
“Kdyby to záleželo jen na mně, Výsosti, udělal bych to okamžitě, když si to přejete. Ihned po vašem odchodu, Výsosti, požádám o povolení, ale zdá se mi, že jste své přání vyslovil příliš pozdě. Příkaz už určitě doručili vůdci gaidžinů, dokonce snad už včera.”
Wakura se tvářil i choval kajícně, ale byl spokojený. Právě vrcholily dlouholeté intriky, jimiž získával podporu pro císařovo přání, a nyní na jeho straně stála většina knížat a dvořanů, i Ogama, který měl v současnosti v Kjótu hlavní slovo - brány sice alespoň zdánlivě kontroloval nenáviděný šógunát, ovšem pouze s Ogamovým souhlasem - přála si to princezna Jasu a, což bylo nejdůležitější, vyhovovalo to i jemu samému.
Blažilo ho, jak se mu vše před několika dny podařilo umně a prozíravě načasovat. Když si onehdy ráno princezna vyšla na procházku do palácových zahrad, odvedl ji stranou a jedním tahem neutralizoval šógunát, bakufu i Jošiho, své nejnebezpečnější nepřátele. “Císařská princezno, doslechl jsem se, jak si někteří dvořané z okolí Božstva, kterým leží na srdci vaše zájmy, šeptají, že by váš urozený pan manžel měl jmenovat - a to co nejdříve - pana Noriho Andžóa tairóem.”
“Andžóa?” opáčila, protože nemohla uvěřit svým uším.
“Moudří lidé se domnívají, princezno, že by se tak mělo stát potichu a rychle. V Edu dochází často ke spiknutím, a tím by se zabránilo, aby se do nich zapletli… ctižádostiví nepřátelé,” dodal jemně, “nepřátelé, kteří se neustále pokoušejí podkopat postavení vašeho váženého manžela a určitě mají i spojení se šiši. Vzpomeňte si na Ocu!”
“Jako bych na to někdy mohla zapomenout! Jenže Andžó - a sama ani nemám dost vlivu, abych mohla něco takového zařídit - je hlupák a blázen. A jako tairó bude ještě zpupnější.”
“To je pravda, ale kdybychom ho nadřadili ostatním členům rady starších, snadno a levně bychom tím zlepšili bezpečnost vašeho urozeného pana šóguna, dokud není plnoletý… a zacpala by se tím ústa jeho… jeho jediného protivníka, urozeného pana Jošiho.”
“Mohl by ho tairó sesadit z úřadu ochránce?”
“Pravděpodobně ano, princezno. A pro Andžóa hovoří i to, že by se z něj stal skvělý nástroj proti gaidžinům: prosťáček, ale poslušně plnící císařovy žádosti. Božstvu by taková věrnost neušla a určitě by takové služby ocenil. Kdyby se to stalo potichu a rychle, tak by to bylo, alespoň jak říkají moudří, ještě lepší.”
Podařilo se mi zasadit semeno, které vykvetlo jako jedna z mých přehnojených orchidejí ve skleníku…
