11
Plukovník Raoul Saint-Clair de Villauban přišel domů pár minut před půlnocí. Celé tři hodiny předtím pečlivě sepisoval na stroji zprávu o večerní poradě na ministerstvu vnitra, aby ji první tajemník Elysejského paláce dostal na stůl hned ráno.
Dal si na ní obzvlášť záležet; dvě první verze roztrhal a teprve třetí spokojeně přepsal na čisto, samozřejmě sám. Snížit se k manuální práci u psacího stroje bylo sice trapné a nebyl na to zvyklý, ale mělo to své výhody: jednak se o tajemství nedoví žádná sekretářka, což neváhal v textu zdůraznit, a jednak může být ráno zpráva předložena první ze všech, což, jak doufal, nezůstane bez povšimnutí. Bude-li všechno klapat, dostane ji prezident hodinu poté, co si ji přečte první tajemník, a to mu rovněž nemůže být na škodu.
S mimořádnou péčí vybíral správné obraty, jimiž by jemně naznačil, že osobně neschvaluje, aby se věc tak důležitá, jako je bezpečnost hlavy státu, svěřovala výhradně policejnímu komisaři, školenému a zběhlému spíše v odhalování všedních zločinů, páchaných lidmi nevalného důvtipu a nadání.
Přitom samozřejmě nesměl zajít příliš daleko, protože co kdyby Lebel atentátníka našel? Ale když ho nenajde, bude dobré, že někdo projevil náležitou bdělost a zapochyboval, zda je v dané situaci moudré vybrat právě Lebela.
Kromě toho mu Lebel nebyl sympatický. V duchu si o něm říkal, že je to tuctový, malý člověk. Ve zprávě to vyjádřil slovy: „O jeho kompetentnosti jistě netřeba pochybovat.“
Nad prvními dvěma verzemi psanými rukou dospěl k závěru, že nejvýhodnější pro něho bude nestavět se proti komisařovu jmenování výslovně hned, protože účastníci porady je jednomyslně schválili, a kdyby tuto volbu napadl, byl by požádán, aby uvedl konkrétní důvody; na druhé straně však musí celou operaci bedlivě sledovat jako zástupce prezidentova sekretariátu a první ze všech poukázat s náležitou vážností na nedostatky pátrání, hned jak se naskytnou.
Jeho úvahy o tom, jak by mohl Lebelův postup nejlépe sledovat, byly přerušeny zazvoněním telefonu; volal Sanguinetti a sdělil mu, že ministr právě rozhodl, aby se každý večer v deset hodin konaly za jeho předsednictví porady, kde bude Lebel podávat průběžné zprávy. Saint-Clair se zaradoval. Tím byl jeho problém vyřešen. Přes den se z vlastní píle něčeho dopátrá, takže večer bude moci zasypat detektiva ostrými a věcnými dotazy, a ukázat tak ostatním, že alespoň prezidentův sekretariát si plně uvědomuje vážnost a naléhavost situace.
Sám atentátníkovi valnou šanci nedával, a to ani pro případ, že by pronikl do prezidentovy blízkosti. De Gaullova ostraha byla nejdokonalejší na světě a část Saint-Clairovy práce v sekretariátě spočívala v tom, že plánoval prezidentova veřejná vystoupení a trasy jeho cest. Nepochyboval, že intenzivní a pečlivě uvážená bezpečnostní opatření každého zahraničního banditu zastaví.
Otevřel dveře svého bytu a slyšel, jak na něho z ložnice volá jeho nová milenka.
„To jsi ty, drahoušku?“
„Ano, chérie. Jistěže já. Bylo ti smutno?“
Přiběhla z ložnice v tenounké černé košilce, lemované kolem výstřihu a na spodním okraji krajkou. Nepřímé světlo z noční lampy, které na ni dopadalo otevřenými dveřmi z ložnice, zdůrazňovalo křivky mladého ženského těla. Jako vždycky při pohledu na svou milenku pocítil Raoul Saint-Clair vzrušující uspokojení, že mu patří a že je do něho vášnivě zamilovaná. Ale byl už takový, že to přičítal spíše svým osobním kvalitám než šťastné prozřetelnosti, která je svedla dohromady.
Vrhla se mu nahými pažemi kolem krku a dlouze ho políbila otevřenými ústy. Držel ještě aktovku a večerník, ale oplácel jí polibek, jak nejlépe mohl.
„Pojď,“ řekl, když se přestali objímat, „lehni si zatím a já za tebou přijdu.“ Pleskl ji po zadečku, aby ji popohnal. Dívka odhopsala do ložnice, skočila na postel a roztáhla se na ní s rukama za krkem a s vypnutými ňadry.
Saint-Clair přišel do ložnice bez aktovky a spokojeně na ni pohlédl. Svůdně se na něho usmála.
Za dva týdny, které s ním strávila, poznala, že z toh…
