13
„Nic.“
Druhý ze dvou mladých inspektorů v kanceláři Bryna Thomase zavřel poslední složku, kterou měl pročíst, a podíval se na svého nadřízeného.
Skončil už i jeho kolega, a s týmž výsledkem. Thomas dočetl před pěti minutami a díval se teď z okna na proudy vozidel projíždějících soumrakem. Neměl výhled na řeku jako Anthony Mallinson a ze svého okna v prvním poschodí viděl jen na Horseferry Road zpěněnou automobily. Bylo mu, jako by na něho sahala smrt. V krku ho všechno pálilo po cigaretách, přestože věděl, že při tak těžkém nachlazení by kouřit neměl, ale poručit si nedokázal, zvláště když byl ve stresu.
Hlava ho bolela od kouře a od ustavičného telefonování, jak celé odpoledne prověřoval osoby, na které v archivu narazili. Vždycky dostal zápornou odpověď. Všichni podezřelí jsou buď pod dohledem, anebo pro tak náročnou práci, jako je atentát na francouzského prezidenta, nepřipadají v úvahu.
„Takže je to vyřízeno,“ řekl rozhodně a obrátil se od okna. „Dělali jsme, co jsme mohli, ale popis se na nikoho nehodí.“
„Možná že se na to nějaký Angličan specializuje,“ ozval se jeden z inspektorů, „a prostě ho nemáme v evidenci.“
„My máme v evidenci každého, pane kolego,“ zavrčel Thomas. Představa, že se tak zajímavý exemplář jako profesionální atentátník vyskytne v jeho revíru a není evidován, ho rozladila ještě víc než rýma a bolení hlavy. Když měl špatnou náladu, bylo mu na řeči poznat, že pochází z Walesu. Už třicet let byl z rodného údolí „ve světě“, ale mateřskou intonaci nikdy zcela neztratil.
„Kromě toho,“ řekl druhý inspektor, „je politický atentátník velká vzácnost. Takový se u nás nenajde. Na tohle Angličané prostě nejsou.“
Thomas se zakabonil. Byl raději, když se obyvatelům Spojeného království říkalo Britové, a za inspektorovou neprozřetelnou zmínkou o Angličanech hned tušil narážku na to, že mezi Walesany, Skoty nebo Iry by se takový člověk klidně našel. Ale inspektor to tak nemyslel.
„Tak to sbalte a zaneste zase do archivu. Ohlásím, že jsme všechno důkladně prošli a nikoho takového nenašli. Víc dělat nemůžeme.“
„Kdo si to vlastně vyžádal, pane inspektore?“ zeptal se jeden.
„To vás nemusí zajímat, mladíku. Někdo má zřejmě starosti, ale my to nejsme.“
Oba mladí muži sebrali dokumentace a vykročili ke dveřím. Oba čekala doma rodina a jeden se měl co nevidět stát poprvé otcem. Ten byl u dveří první. Druhý se ještě zamyšleně otočil.
„Pane inspektore, něco mě při tom hledání napadlo. Jestli někdo takový existuje a má britské občanství, sotva to svoje řemeslo provozuje tady. Někde přece musí mít zázemí. Nějaké útočiště, místo, kam se může vracet. Takový člověk by ve své vlasti žil nejspíš jako naprosto spořádaný občan.“
„A co tím chcete říct? Že je to nějaký Jekyll a Hyde?“
„Něco na ten způsob. Jestli existuje profesionální vrah toho typu, jaký hledáme, a má pro někoho tak velký význam, že se po něm zahájí takovéhle pátrání a svěří se někomu ve vašem postavení, pak to musí být opravdu velký formát. A to znamená, že už za sebou nějakou práci má. Jinak by to přece byl nýmand, ne?“
„Pokračujte,“ řekl Thomas a pozorně se na něho díval.
„Prostě jsem si řekl, že takový člověk by pracoval nejspíš v zahraničí. Aby na sebe doma neupozorňoval policii. Třeba o něm někdy slyšeli zpravodajci…“
Thomas to uvážil a zavrtěl hlavou. „Pusťte to z hlavy a jděte domů, mladíku. Napíšu hlášení. A klidně zapomeňte, že jsme něco takového hledali.“
Ale když inspektor odešel, jeho nápad vrtal Thomasovi hlavou dál. Mohl si sednout a sepsat hlášení. Výsledek naprosto negativní. Nula. Lépe prohledat archiv nemohli. Ale co když na tom dotazu z Francie něco je? Co když to není, jak si napřed myslel, obyčejná panika, které Francouzi propadli nad nějakou povídačkou o jejich drahocenném prezidentovi? Jestli o tom člověku vědí skutečně tak málo, jak tvrdí, a jestli nic nenaznačuje, že je to Angličan, pak se určitě dotazují po celém světě. Atentátník nejspíš vůbec neexistuje, anebo pochází z národa s dlouhou tradicí politických ate…
