15
Třetí porada na ministerstvu vnitra v Paříži začala něco po desáté, protože ministr přišel pozdě; cestou z diplomatické recepce uvízl jeho vůz v dopravní zácpě. Jakmile zaujal své místo, pokynul, že jednání může začít.
Nejdříve přednesl krátkou a věcnou zprávu generál Guibaud ze SDECE. Rezidenti tajné služby v Madridu našli bývalého nacistického vraha Kassela. Žije v ústraní, v nejvyšším poschodí jednoho madridského domu, je společníkem prosperující firmy, která patří dalšímu bývalému veliteli SS-komanda, a pokud se podařilo zjistit, nemá s OAS žádné styky. Madridská kancelář SDECE ho však vede v evidenci už delší dobu a soudí, že s OAS nespolupracoval ani v minulosti.
Vzhledem k svému věku, stále silnějšímu kloubovému revmatismu, který mu znesnadňuje chůzi, a nadměrném požívání alkoholu nepřipadá jako Šakal v úvahu.
Když generál domluvil, všichni obrátili oči ke komisaři Lebelovi. Ale jeho hlášení je nepotěšilo. Během dne dostala kriminální policie další informace ze tří států, které před čtyřiadvaceti hodinami připustily jisté možnosti.
Z Ameriky přišla zpráva, že „Ušák“ Arnold obchoduje se zbraněmi a je právě v Kolumbii, kde se jako zástupce jedné severoamerické firmy pokouší prodat šéfovi štábu vyřazené útočné pušky AR-10, používané kdysi v armádě Spojených států. V Bogotě ho však nepřetržitě sleduje CIA a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by měl v plánu něco jiného než tuto transakci, přestože ji Spojené státy oficiálně neschvalují.
Bližší údaje o Arnoldovi jim nicméně telexem poslali, a právě tak o Marku Vitellinovi. Z těch vyplývalo, že Vitellino, dosud nezvěstný, měří jen 162 cm, má robustní, podsaditou postavu, havraní vlasy a snědou pleť. Protože se podstatně liší od popisu Šakala, který poskytl recepční ve vídeňském penzionu, lze podle Lebelova názoru vyloučit i jeho.
V Jižní Africe bylo zjištěno, že Piet Schuyper je v současné době velitelem soukromé armády, kterou si vydržují majitelé diamantových dolů v jednom západoafrickém státě Britského společenství. Jeho povinností je střežit hranice obrovských území, která společnosti patří, a soustavně odrazovat nelegální hledače diamantů, kteří by je chtěli překročit. Jeho zaměstnavatelé se neptají, jakých metod při tom používá, a jsou s jeho prací spokojení. Potvrdili jeho přítomnost; je prokazatelně v západní Africe.
Belgická policie pátrala po svém žoldnéřovi. V archivu našla zprávu z jednoho belgického vyslanectví v karibské oblasti, podle níž byl někdejší zaměstnanec Katangy před čtvrt rokem zabit v hospodské rvačce v Guatemale.
Lebel dočetl poslední zprávu, kterou měl ve složce před sebou. Když vzhlédl, viděl, že se na něho upírá čtrnáct párů očí, většinou hrozivě a nepřátelsky.
„Alors rien?“ zeptal se za všechny plukovník Rolland.
„Bohužel nic,“ přisvědčil Lebel. „Všechny ty možnosti zřejmě selhaly.“
„Zřejmě selhaly,“ opakoval po něm kysele Saint-Clair. „A na to jsme potřebovali vaši čistě detektivní práci? Aby všechno selhalo?“ Zlostně blýskl očima po obou detektivech, Bouvierovi a Lebelovi, protože rychle vycítil, že atmosféra kolem stolu je mu příznivá.
„Znamená to, pánové,“ vyjádřil se ministr v množném čísle, aby naznačil, že mluví k oběma policejním komisařům, „že jsme tam, kde jsme byli? Prostě na začátku?“
„Bohužel,“ odpověděl Lebel. Bouvier vyrukoval na jeho obranu.
„Můj kolega pátrá prakticky beze všech stop a vodítek po jednom z nejnepolapitelnějších lidí na světě. Takoví o sobě nerozhlašují, co dělají, nebo kde se zdržují.“
„Toho jsme si, pane komisaři, vědomi,“ opáčil chladně ministr. „Jenže…“
Přerušilo ho zaklepání na dveře. Ministr se zamračil; dal příkaz, aby je nikdo nerušil, ledaže by šlo o něco mimořádně naléhavého.
„Vstupte.“
Ve dveřích se nesměle objevil jeden z ministerských vrátných.
„Mes excuses, monsieur le Ministre. Telefonický hovor pro pana komisaře Lebela. Z Londýna.“ Protože cítil, jak všechny rozladil, dodal omluvně: „Prý je to naléhavé…“
Lebel vstal. „Dovolíte, pánové?“
Za pět minut se vrátil. Atmosf…
