Den pro Šakala (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Anatomie zabití

 

19

 

Claude Lebel měl špatnou noc. Sotva usnul, Caron jím zalomcoval. Bylo půl jedné.

„Šéfe, nezlobte se, ale něco mi napadlo. Ten chlap, myslím Šakal, má dánský pas, že?“

Lebel sebou zatřásl, aby se probral.

„Pokračujte.“

„Odněkud jej přece musí mít. Buď jej padělal, nebo ukradl. Ale asi ukradl, když si kvůli němu změnil barvu vlasů.“

„Asi jo. A co dál?“

„Víme, že byl na průzkumné cestě v Paříži a že má základnu v Londýně. Takže nejspíš pas ukradl v některém z těchto dvou měst. A co udělá Dán, když se mu ztratí pas? Jde na konzulát.“

Lebel vyskočil z polního lůžka.

„Tedy, Luciene, vy to jednou někam dotáhnete. Zavolejte mi vrchního inspektora Thomase do bytu a potom dánského konzula v Paříži.“

Celou hodinu pak telefonoval, dokud oba nepřesvědčil, aby vylezli z postele a šli do svých kanceláří. Znovu si lehl až ve tři ráno. Ve čtyři ho probudila telefonem policejní prefektura, která hlásila, že ve dvanáct a ve dvě vyzvedli její lidé z pařížských hotelů celkem devět set osmdesát přihlášek ubytovaných Dánů a že je začali třídit do tří kategorií, na „pravděpodobné“, „možné“ a „ostatní“.

V šest ještě nespal, a zrovna když pil kávu, volala státní bezpečnost, které dal hned po půlnoci příkaz. Něco mají. Vzal si auto a jel s Caronem ranními ulicemi na jejich velitelství. V suterénní spojařské laboratoři si pak poslechli magnetofonový záznam.

Začal silným cvaknutím a několikerým zabzučením, jako by někdo vytáčel sedmimístné číslo. Pak se ozval vyzváněcí tón a znovu cvaknutí, jak někdo zvedl sluchátko.

„Alló?“ řekl zastřený hlas.

„Ici Jacqueline,“ ozval se ženský hlas.

„Ici Valmy,“ odpověděl mužský hlas.

Žena rychle řekla: „Vědí, že je to dánský kněz. Celou noc budou prohlížet hotelové přihlášky všech Dánů v Paříži vybrané ve dvanáct, ve dvě a ve čtyři. Potom za každým půjdou.“

Bylo ticho a mužský hlas řekl: „Merci.“ Zavěsil a žena také.

Lebel zamyšleně hleděl na pomalu se otáčející cívku.

„Znáte číslo, na které volala?“ zeptal se technika.

„Jistě. Dá se vypočítat z toho, v jakých intervalech se vytáčecí kotouč vrací k nule. Je to MOLITOR 5901.“

„A adresa?“

Technik mu podal kousek papíru. Lebel si jej přečetl.

„Pojďte, Luciene. Jdeme navštívit pana Valmyho.“

„A co s tou dívkou?“

„Ta půjde před prokurátora.“

 

V sedm někdo zaklepal. Učitel si právě vařil na plynu snídani. Rozmrzele zavřel plyn a šel otevřít. Za dveřmi stáli čtyři muži. Věděl hned, kolik uhodilo. Dva v uniformě vypadali, jako by se na něho chtěli vrhnout, ale malý, slušně vypadající civil pokynul, aby počkali.

„Napojili jsme se vám na telefon,“ řekl tiše. „Jste Valmy?“

Učitel zachoval naprostý klid. Ustoupil a nechal je vejít.

„Mohu se obléct?“ zeptal se.

„Jistě.“

Pod dohledem obou uniformovaných policistů si přetáhl přes pyžamo košili a kalhoty. Mladší muž v civilu stál u dveří. Starší obcházel byt a prohlížel si haldy knih a papírů.

„Tohle se, Luciene, bude zpracovávat sto let,“ řekl a mladík u dveří si vzdychl.

„Ještě že ne v našem oddělení.“

„Jste hotov?“ zeptal se malý civil učitele.

„Ano.“

„Odveďte ho do vozu.“

Ostatní tři s ním odešli, ale komisař zůstal. Prohrábl papíry, na kterých učitel zřejmě v noci pracoval. Ale byly to všechno školní písemky s červeně zatrženými chybami. Asi vůbec nevycházel z domu; musel být celý den na telefonu pro případ, že by Šakal volal. V 7.10 telefon zazvonil. Lebel se na něj několik vteřin díval. Pak natáhl ruku a zvedl jej.

„Alló?“

Hlas ve sluchátku zněl suše, nevýrazně.

„Ici Chacal.“

Lebel horečně přemýšlel.

„Ici Valmy,“ řekl. A odmlčel se. Nevěděl, co říct.

„Co je nového?“ zeptal se hlas v telefonu.

„Nic. Ztratili stopu v Correse.“

Čelo měl zbroceno potem. Všechno záviselo na tom, aby Šakal zůstal nějakou dobu tam, odkud volal. Ve sluchátku to cvaklo a telefon oněměl. Lebel zavěsil a utíkal po schodech k autu, které čekalo u chodníku.

„Ke mně do kanceláře!“ zařval na řidiče.

 

V telefonní kabině malého hotelu na nábřeží Seiny hleděl Šakal překvapeně přes skleněné dveře. Nic? Něco nového přece musí být. Komisař Lebel není hlupák. Jistě už vypátral taxíkáře v Egletonsu a dostali se do Haule Chalonniere. Našli mrtvolu na zámku. Prázdnou garáž. Renaulta v Tulle. Hlídku na nádraží. A jistě už…

Rychle vyšel z kabiny a prošel vestibulem.

„Prosím účet,“ řekl recepčnímu. „Ještě jdu do pokoje, ale za pět minut budu dole.“

Vrchní inspektor Thomas volal v 7.30, zrovna když Lebel otvíral dveře své kanceláře.

„Sorry,“ řekl britský detektiv, „volám dost pozdě, ale vzbudit dánské úředníky a dostat je na konzulát nebylo tak snadné. Měl jste pravdu. 14. července hlásil jistý dánský pastor ztrátu pasu. Měl podezření, že mu jej někdo ukradl z pokoje v jednom lepším hotelu, ale dokázat to nemohl. Ke správcově radosti nevolal policii. Je to pastor Per Jensen z Kodaně. Sto osmdesát centimetrů vysoký, modré oči, šedé vlasy.“

„To je on, díky, inspektore.“ Lebel zavěsil a řekl Caronovi. „Dejte mi prefekturu.“

V 8.30 zastavily před hotelem na Quai des Grands-Augustins čtyři černé antony.

Policisté prohledali pokoj číslo 37 tak, že vypadal jako zpustošený tornádem.

„Je mi líto, pane komisaři,“ řekl hoteliér utahanému detektivovi, který razii vedl, „ale pastor Jensen se před hodinou odhlásil.“

 

Šakal zastavil projíždějící taxík a dal se zavézt na Slavkovské nádraží, kam večer přijel; předpokládal, že tam už pátrat nebudou. Kufr s puškou, vojenským pláštěm a oblečením vymyšleného André Martina dal do úschovny a nechal si jen kufr s oblečením a doklady amerického studenta Martyho Schulberga a kufřík s maskérskými potřebami.

S těmi se ubytoval (pořád ještě v černých kalhotách a ve svetru zakrývajícím kolárek) v jednom hotýlku poblíž nádraží. Recepční mu dal vyplnit přihlášku, ale neobtěžoval se dodržet předpisy a srovnat ji s hostovým pasem. Proto na ní nebylo už ani pastorovo jméno.

Sotva se v pokoji zavřel, začal pracovat na nové masce. Rozpouštědlem si smyl ze světlých vlasů šedou barvu a obarvil si je na kaštanovo podle Martyho Schulberga. Modré kontaktní čočky si nechal v očích, ale brýle se zlatými obroučkami vyměnil za americké brýle s tlustou obrubou. Černé vycházkové střevíce, ponožky, košili, náprsenku a kněžský oblek nacpal s pastorovým pasem do kufru. Místo nich si vzal mokasíny, ponožky, džínsy, tričko a bundu amerického vysokoškoláka ze Syracuse ve státě New York.

Kolem desáté byl s americkým pasem v jedné náprsní kapse a se svitkem francouzských franků v druhé připraven k odchodu. Kufr s pozůstatky pastora Jensena zamkl do skříně a klíč spláchl do bidetu. Slezl po požárním žebříku a víckrát o něm v hotýlku neslyšeli. Za několik minut uložil příruční zavazadlo do úschovny na Slavkovském nádraží, zastrčil nový úschovní lístek do zadní kapsy k prvnímu, a vyšel do ulic. Taxíkem se vrátil na levý břeh Seiny, na rohu bulváru Saint-Michel a rue de la Hachette vystoupil a zmizel ve víru studentů a mladých lidí, kteří bydlí v labyrintu Latinské čtvrti.

V zakouřeném bistru, kam si zašel na laciný oběd, začal přemýšlet, kde by přespal. Nepochyboval, že Lebel už o pastoru Jensenovi ví, a Martymu Schulbergovi nedával víc než čtyřiadvacet hodin. V duchu Lebela sprostě proklel, ale zároveň se široce usmál na číšníci a řekl: „Thanks, honey.“

 

V deset volal Lebel do Londýna znovu. Tentokrát Thomas nad jeho žádostí tiše zasténal, ale zdvořile odpověděl, že udělá, co bude v jeho silách. Když zavěsil, zavolal si jednoho z detektivů, s nimiž na případu minulý týden pracoval.

„Posaďte se,“ řekl mu. „Zase volali Francouzi. Zřejmě jim znovu upláchl. Teď je v centru Paříže a mají podezření, že má další falešný pas. Takže vám nezbývá, než obtelefonovat všechny londýnské konzuláty a vyžádat si seznam pasů, ztracených od počátku července. Černochy a Asiaty vynechat. Zaměřit se čistě na bělochy. A u každého zjistit výšku. Každý nad sto sedmdesát centimetrů je podezřelý. Dejte se do toho.“

 

Pravidelná porada na pařížském ministerstvu vnitra byla přeložena na čtrnáct hodin.

Jako obvykle podával Lebel hlášení klidně a zdvořile, ale odezva byla mrazivá.

„Ten lotr má z pekla štěstí!“ vpadl mu do řeči ministr.

„Ne, pane ministře, to není jen štěstí. Byl soustavně informován o každé fázi našeho pátrání. Proto tak náhle odjel z Gapu, proto zabil tu ženu v Haule Chalonniere a odjel dřív, než se síť stáhla. Večer co večer jsem podával hlášení na těchto poradách. Třikrát nám scházelo jen několik hodin, abychom ho dopadli. Dnes ráno zmizel z hotelu a začal se vydávat za někoho jiného jen proto, že jsem do telefonu nedokázal věrohodně napodobit zatčeného Valmyho. Ale v obou předešlých případech byl varován hned ráno poté, co jsem zde večer podal hlášení.“

Kolem stolu se rozhostilo ledové ticho.

„Pokud se pamatuji, pane komisaři,“ řekl ministr chladně, „už jednou jste zde něco takového naznačoval. Doufám, že své tvrzení můžete doložit.“

Místo odpovědi položil Lebel na stůl malý přenosný magnetofon a stiskl přehrávací knoflík. Do ticha konferenčního salonu zazněl drsný kovový zvuk odposlechnutého telefonického rozhovoru. Plukovník Saint-Clair zbledl jako stěna a roztřesenýma rukama si schoval své papíry do složky.

„Čí to byl hlas?“ zeptal se ministr.

Lebel mlčel. Saint-Clair se pomalu zvedl a všechny oči se k němu stočily.

„Pane ministře… bohužel vám musím oznámit… že to byl hlas… mé přítelkyně. Momentálně bydlí u mne… Omluvte mne.“

Odešel ze salonu do Elysejského paláce podat demisi. Ostatní kolem stolu mlčky sklopili oči.

„Výborně, pane komisaři,“ řekl ministr tiše. „Můžete pokračovat.“

Lebel se znovu ujal slova a oznámil, že požádal svého londýnského kolegu Thomase o seznam všech pasů ztracených za posledních padesát dní.

„Doufám,“ řekl na závěr, „že do večera budu seznam mít a že osob, jejichž popis je shodný se Šakalovým, nebude mnoho. Snad dvě, snad jen jedna. Hned potom požádám státy, jejichž občané svůj pas v Londýně ztratili, o jejich fotografie, protože Šakal se teď jistě podobá víc tomu, za koho se vydává, než Calthropovi nebo Dugganovi nebo Jensenovi. Půjde-li to hladce, zítra dopoledne bych mohl všechny fotografie mít.“

„Pokud jde o mne,“ řekl ministr, „mohu vás informovat o svém jednání s prezidentem de Gaullem. Rozhodně odmítl přistoupit kvůli atentátníkovi na sebemenší změnu v plánu svých veřejných vystoupení. To se ostatně dalo čekat. Jednoho ústupku jsem však přece jen dosáhl. Do jisté míry lze případ uvolnit pro tisk. Šakal je teď obyčejný vrah. Zavraždil baronku de la Chalonniere na jejím zámku, kam se vloupal, aby odcizil její klenoty. Podle všeho uprchl do Paříže a skrývá se zde. Je to jasné, pánové?

Toto se může v odpoledních novinách nebo aspoň v jejich posledních vydáních objevit. Jakmile budete, pane komisaři, vědět, za koho či za které dvě osoby by se mohl vydávat, nic vám nebrání, abyste jejich jména oznámil redakcím. Zítřejší ranní noviny mohou dnešní zprávu přetisknout s novým titulkem.

Až dostanete ráno fotografii turisty, který v Londýně ztratil pas, můžete ji zveřejnit ve večernících, v rozhlase a televizi s původní zprávou o vraždě a stíhání.

Kromě toho, jakmile budeme znát toto jméno, začnou všichni policisté a bezpečnostní pracovníci v Paříži kontrolovat doklady každému, koho na ulici potkají.“

Policejní prefekt, šéf státní bezpečnosti a ředitel kriminálky si horlivě dělali poznámky. Ministr pokračoval:

„Státní bezpečnost prověří s pomocí ústřední registrace všechny evidované stoupence OAS. Jasné?“

Šéfové jmenovaných složek rezolutně přikývli.

„Kriminální policie odvolá své detektivy ze všech ostatních akcí a každého zapojí do pátrání po pachateli této vraždy.“

Max Fernet kývl.

„Pokud jde o prezidentský palác, budu samozřejmě potřebovat podrobný soupis všech přesunů, které má prezident od této chvíle v plánu. O tomto mimořádném opatření sice nebyl informován, ale v takové situaci musíme v jeho zájmu riskovat i to, že se rozhněvá. A pochopitelně spoléhám, že prezidentova tělesná stráž zvýší svou ostražitost na maximum. Pane komisaři Ducrete?“

Jean Ducret, šéf de Gaullovy ostrahy, mlčky přisvědčil.

„Pátrací oddělení,“ obrátil se ministr ke komisaři Bouvierovi, „má zřejmě spoustu placených informátorů v podsvětí. Okamžitě je všechny zmobilizujte, ať se snaží zjistit, kde tento člověk je, jak se jmenuje a jak vypadá. Jasné?“

Maurice Bouvier nevrle přikývl. Začínalo ho to zneklidňovat. Pamatoval už spoustu stíhání, ale tohle bylo gigantické. Jakmile Lebel dodá jméno a číslo pasu, o popisu nemluvě, vyhrne se do ulic, hotelů, barů a restaurací skoro sto tisíc lidí ze všech bezpečnostních orgánů a budou hledat jediného chlapa.

„Zapomněl jsem snad na něco?“ zeptal se ministr.

Plukovník Rolland rychle pohlédl na generála Gibauda a na komisaře Bouviera. Zakašlal.

„Ještě je tu Korsický svaz.“

Generál Gibaud si pečlivě prohlížel nehty. Bouvier nenávistně blýskl očima. Ostatní se tvářili většinou rozpačitě. Korsický svaz, organizace Korsičanů, vzniklá z Ajaccijského bratrstva krevní msty, je největší zločinecký syndikát, jaký ve Francii existuje. Ovládl Marseille a většinu jižního pobřeží. Podle některých odborníků je starší a nebezpečnější než mafie. Na rozdíl od mafiánů neemigrovali jeho členové do Ameriky, takže ušel publicitě, která mafii proslavila po celém světě.

Gaullistické hnutí spolupracovalo s Korsickým svazem už dvakrát, pokaždé ke svému prospěchu, nicméně s nemalými rozpaky. Svaz totiž vždycky žádal protislužbu, která zpravidla spočívala v tom, že policie měla nad jejich nezákonnými rejdy přimhouřit oči. V srpnu 1944 pomáhal spojencům při invazi v jižní Francii a dostal za to Marseille a Toulon. Po dubnu 1961 pomáhal bojovat proti alžírským kolonistům a proti OAS a na oplátku mohl svou síť rozšířit na sever a do Paříže.

Maurice Bouvier tyto Korsičany jako policista z duše nenáviděl, ale věděl, že Rollandovo akční oddělení je s nimi jedna ruka.

„Myslíte, že by nám k něčemu byli?“ zeptal se ministr.

„Je-li Šakal tak mazaný, jak jsme slyšeli,“ odpověděl Rolland, „pak ho mohou v Paříži najít jen oni.“

„Kolik jich v Paříži je?“ zeptal se ministr nedůvěřivě.

„Kolem osmdesáti tisíc. Někteří u policie, jiní u celníků, ve státní bezpečnosti, u tajné služby a samozřejmě v podsvětí. Důležité je, že jsou organizováni.“

„Buďte opatrný,“ řekl ministr.

Další návrhy nebyly.

„Takže to bychom měli. Pane komisaři Lebele, od vás nepotřebujeme nic než jméno, popis a fotografii. Pak dávám Šakalovi nanejvýš šest hodin.“

„Zbývají nám ještě tři dny,“ řekl Lebel, který se zatím díval oknem na oblohu. Ostatní sebou trhli.

„Jak to víte?“ zeptal se Max Fernet.

Lebel zamžikal.

„Musím se vám omluvit. Byl jsem blázen, že jsem na to nepřišel hned. Už týden jsem přesvědčen, že Šakal má pevný plán a že den pro atentát na prezidenta si dávno vybral. Proč se po odjezdu z Gapu neproměnil v pastora Jensena hned? Proč nejel až do Valence a odtud rovnou rychlíkem do Paříže? Proč přijel do Francie a celý týden se jen potloukal?“

„Ano, proč?“ řekl kdosi.

„Protože čeká na stanovený den,“ odpověděl Lebel. „A ví, kdy přijde. Pane komisaři Ducrete, má pan prezident nějaký zástoj mimo Elysejský palác dnes, zítra anebo v sobotu?“

Ducret zavrtěl hlavou.

„A co je v neděli 25. srpna?“ zeptal se Lebel.

Kolem stolu to zašumělo, jako když se vítr prožene suchým listím.

„Máte pravdu,“ vydechl ministr. „Den osvobození. Takhle zapomenout! A to jsme s ním tenkrát skoro všichni byli…“

„Ano,“ řekl Lebel. „Je to dobrý psycholog, ten náš Šakal. Ví, že jistého dne v roce nebude generál de Gaulle nikde jinde než v Paříži. A na ten den čeká.“

„Ale to znamená,“ ožil ministr, „že ho máme. Teď, když přišel o svého informátora, nenajde v Paříži jediné místo, kam by se schoval, jediný dům, kde by mu byť i nevědomky poskytli útočiště. Máme ho! Pane komisaři Lebele, potřebujeme od vás jeho jméno.“

Claude Lebel se zvedl a šel ke dveřím. Vstávali i ostatní a chystali se odejít k obědu.

„Ještě maličkost,“ zavolal ministr za Lebelem. „Jak jste věděl, že máte odposlouchávat právě telefon plukovníka Saint-Claira?“

Lebel se ve dveřích otočil a pokrčil rameny.

„Nevěděl,“ řekl. „Prostě jsem vás dnes v noci dal odposlouchávat všechny. Poroučím se, pánové.“

 

V pět odpoledne, když popíjel pivo před kavárnou u Place de l’Odéon, s tváří skrytou za týmiž slunečními brýlemi, jaké měli všichni kolem, dostal Šakal nápad. Dostal jej, když uviděl, jak se spolu po ulici vedou dva muži. Zaplatil, zvedl se a odešel. O sto metrů dál našel, co hledal: obchod s dámskou kosmetikou. Šel dovnitř a koupil několik drobností.

 

V šest vyšly večerníky s novým titulkem na první straně. Poslední vydání křičelo tlustými písmeny: VRAH KRÁSNÉ BARONKY PRCHL DO PAŘÍŽE. Pod tím byla otištěna fotografie baronky de la Chalonniere ve společnosti, stará pět let. Jedna agentura ji našla v archivu a všechny noviny ji převzaly. V 18.30 vešel plukovník Rolland s výtiskem France-Soir pod paží do jedné kavárničky poblíž rue Washington. Snědý barman se po něm pozorně podíval a kývl na chlapíka, který seděl vzadu.

Ten se zvedl a přistoupil k Rollandovi.

„Plukovník Rolland?“

Šéf akční služby kývl.

„Račte se mnou.“

Odvedl ho zadními dveřmi z kavárny a po schodech do malého pokoje v prvním patře, kde zřejmě bydlel majitel. Zaklepal a zevnitř se ozvalo: „Entrez.“

Když se za Rollandem zavřely dveře, stiskl nataženou ruku muže, který vstal z křesla.

„Pan plukovník Rolland: Enchanté. Jsem šéf Korsického svazu. Patrně někoho hledáte…“

 

V osm volal z Londýna vrchní inspektor Thomas. Měl unavený hlas. Prožil perný den. Některé konzuláty spolupracovaly ochotně, jiné dělaly nesmírné těžkosti.

Oznámil, že kromě žen, černochů, Asiatů a menších osob hlásilo v Londýně za posledních padesát dní ztrátu pasu osm turistů. Pečlivě přečetl jejich jména, čísla pasů a stručný popis.

„Některé můžeme hned vyloučit,“ navrhl Lebelovi. „Tři ztratili pas v době, kdy víme, že Šakal alias Duggan nebyl v Londýně. Prošli jsme záznamy v rezervacích a výdejnách letenek od 1. července. 18. července zřejmě odletěl večerní linkou do Kodaně. 6. srpna si podle záznamů BEA koupil letenku v Bruselu a večer letěl zpátky do Londýna.“

„Ano, to souhlasí,“ řekl Lebel. „Zjistili jsme, že v té době byl také v Paříži. Od 22. do 31. července.“

„Takže,“ zapraskal ve sluchátku Thomasův hlas, „ty tři, kteří ztratili pas, když byl pryč, škrtám, ano?“

„Jistě,“ řekl Lebel.

„Ze zbývajících pěti je jeden abnormálně vysoký, přes dva metry. Šakal by musel mít chůdy, aby si francouzští celníci takového rozdílu nevšimli.“

„To je pravda, bude to nějaký obr. Škrtněte ho. A další čtyři?“ zeptal se Lebel.

„Jeden je abnormálně tlustý, má sto jedenadvacet kilo. Šakal by se musel tak mohutně vycpat, že by snad ani nemohl chodit.“

„Škrtněte ho,“ řekl Lebel. „A dál?“

„Druhý je příliš starý. Výška by odpovídala, ale je mu přes sedmdesát. Šakal by sotva dokázal vypadat tak staře, ledaže by ho nalíčil profesionální divadelní maskér.“

„Škrtněte ho taky,“ řekl Lebel. „A poslední dva?“

„Jeden je Nor, druhý Američan,“ řekl Thomas. „Na oba se popis hodí. Jsou vysocí, ramenatí, ve středních letech. Proti Norovi mluví dvě věci. Za prvé je blondýn, a řekl bych, že když se Šakal prozradil jako Duggan, nebude se ke své původní barvě vlasů vracet, nemyslíte? Příliš by tím Duggana připomínal. Za druhé Nor uvedl, že mu pas uplaval z kapsy, když se v Hyde Parku projížděl se svou dívkou na lodičkách a spadl v šatech do vody. Tvrdil, že před pádem měl pas v náprsní kapse, a když vylezl na břeh, už tam nebyl. Zato Američan přísežně prohlásil před letištní policií, že mu byla brašna s pasem ukradena v hlavní hale, kde ji nechal chvíli bez dozoru. Co vy na to?“

„Pošlete mi všechno o tom Američanovi Martym Schulbergovi,“ řekl Lebel. „Jeho fotografii si opatřím sám přímo z pasového úřadu ve Washingtonu. A ještě jednou vám děkuju. Za všechno.“

 

V deset večer byla na ministerstvu další porada, zatím nejkratší ze všech. Už hodinu před jejím zahájením dostaly všechny bezpečnostní složky rozmnožený podrobný popis Martyho Schulberga, na kterého byl vydán zatykač pro vraždu. Čekalo se, že fotografie přijde do rána, takže první vydání večerníků, které se objeví na ulicích v deset dopoledne, ji stihne otisknout.

Ministr povstal.

„Pánové, když jsme se zde sešli poprvé, řekl nám pan komisař Bouvier, že identifikovat atentátníka s krycím jménem Šakal je čistě detektivní práce, a my jsme jeho návrh přijali. Ohlížím-li se zpět, vidím, že to bylo správné rozhodnutí. V uplynulých deseti dnech jsme měli to štěstí, že s námi spolupracoval pan komisař Lebel. Přestože atentátník třikrát změnil svou totožnost, z Calthropa na Duggana, z Duggana na Jensena a z Jensena na Schulberga, a přestože dostával tajné informace přímo z naší porady, komisaři Lebelovi se podařilo identifikovat ho a vystopovat až do našeho hlavního města. Jménem nás všech mu za to děkuji.“ Uklonil se směrem k Lebelovi, který zrudl rozpaky.

„Ale teď musíme jeho práci převzít my. Máme jméno, popis, číslo pasu, státní příslušnost. Během několika hodin budeme mít fotografii. Věřím, že při prostředcích, jakými disponujeme, budeme mít za několik dalších hodin i toho, po kom pátráme. Každý pařížský strážník, policista a detektiv již dostal instrukce. Do zítřejšího rána nebo nejpozději poledne nebude v tomto městě místo, kam by se Šakal mohl ukrýt.

Dovolte, pane komisaři Lebele, abych vám ještě jednou blahopřál a sňal s vašich beder vyčerpávající břímě tohoto pátrání. Od této chvíle již vaši spolupráci nebudeme potřebovat. Svůj úkol jste splnil, a splnil jste jej dobře. Děkuji vám.“

Zdvořile pak počkal. Lebel zamžikal a vstal ze židle. Neobratně se uklonil shromáždění mocných mužů, kteří vládli tisícům podřízených a milionům franků. Usmáli se na něho. Obrátil se a vyšel na chodbu.

Poprvé za deset dnů se šel komisař Claude Lebel vyspat domů. Když otočil klíčem a zaslechl první vyčítavé lamentace své ženy, hodiny odbíjely půlnoc. Začínal 23. srpen.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024