Anatomie zabití
19
Claude Lebel měl špatnou noc. Sotva usnul, Caron jím zalomcoval. Bylo půl jedné.
„Šéfe, nezlobte se, ale něco mi napadlo. Ten chlap, myslím Šakal, má dánský pas, že?“
Lebel sebou zatřásl, aby se probral.
„Pokračujte.“
„Odněkud jej přece musí mít. Buď jej padělal, nebo ukradl. Ale asi ukradl, když si kvůli němu změnil barvu vlasů.“
„Asi jo. A co dál?“
„Víme, že byl na průzkumné cestě v Paříži a že má základnu v Londýně. Takže nejspíš pas ukradl v některém z těchto dvou měst. A co udělá Dán, když se mu ztratí pas? Jde na konzulát.“
Lebel vyskočil z polního lůžka.
„Tedy, Luciene, vy to jednou někam dotáhnete. Zavolejte mi vrchního inspektora Thomase do bytu a potom dánského konzula v Paříži.“
Celou hodinu pak telefonoval, dokud oba nepřesvědčil, aby vylezli z postele a šli do svých kanceláří. Znovu si lehl až ve tři ráno. Ve čtyři ho probudila telefonem policejní prefektura, která hlásila, že ve dvanáct a ve dvě vyzvedli její lidé z pařížských hotelů celkem devět set osmdesát přihlášek ubytovaných Dánů a že je začali třídit do tří kategorií, na „pravděpodobné“, „možné“ a „ostatní“.
V šest ještě nespal, a zrovna když pil kávu, volala státní bezpečnost, které dal hned po půlnoci příkaz. Něco mají. Vzal si auto a jel s Caronem ranními ulicemi na jejich velitelství. V suterénní spojařské laboratoři si pak poslechli magnetofonový záznam.
Začal silným cvaknutím a několikerým zabzučením, jako by někdo vytáčel sedmimístné číslo. Pak se ozval vyzváněcí tón a znovu cvaknutí, jak někdo zvedl sluchátko.
„Alló?“ řekl zastřený hlas.
„Ici Jacqueline,“ ozval se ženský hlas.
„Ici Valmy,“ odpověděl mužský hlas.
Žena rychle řekla: „Vědí, že je to dánský kněz. Celou noc budou prohlížet hotelové přihlášky všech Dánů v Paříži vybrané ve dvanáct, ve dvě a ve čtyři. Potom za každým půjdou.“
Bylo ticho a mužský hlas řekl: „Merci.“ Zavěsil a žena také.
Lebel zamyšleně hleděl na pomalu se otáčející cívku.
„Znáte číslo, na které volala?“ zeptal se technika.
„Jistě. Dá se vypočítat z toho, v jakých intervalech se vytáčecí kotouč vrací k nule. Je to MOLITOR 5901.“
„A adresa?“
Technik mu podal kousek papíru. Lebel si jej přečetl.
„Pojďte, Luciene. Jdeme navštívit pana Valmyho.“
„A co s tou dívkou?“
„Ta půjde před prokurátora.“
V sedm někdo zaklepal. Učitel si právě vařil na plynu snídani. Rozmrzele zavřel plyn a šel otevřít. Za dveřmi stáli čtyři muži. Věděl hned, kolik uhodilo. Dva v uniformě vypadali, jako by se na něho chtěli vrhnout, ale malý, slušně vypadající civil pokynul, aby počkali.
„Napojili jsme se vám na telefon,“ řekl tiše. „Jste Valmy?“
Učitel zachoval naprostý klid. Ustoupil a nechal je vejít.
„Mohu se obléct?“ zeptal se.
„Jistě.“
Pod dohledem obou uniformovaných policistů si přetáhl přes pyžamo košili a kalhoty. Mladší muž v civilu stál u dveří. Starší obcházel byt a prohlížel si haldy knih a papírů.
„Tohle se, Luciene, bude zpracovávat sto let,“ řekl a mladík u dveří si vzdychl.
„Ještě že ne v našem oddělení.“
„Jste hotov?“ zeptal se malý civil učitele.
„Ano.“
„Odveďte ho do vozu.“
Ostatní tři s ním odešli, ale komisař zůstal. Prohrábl papíry, na kterých učitel zřejmě v noci pracoval. Ale byly to všechno školní písemky s červeně zatrženými chybami. Asi vůbec nevycházel z domu; musel být celý den na telefonu pro případ, že by Šakal volal. V 7.10 telefon zazvonil. Lebel se na něj několik vteřin díval. Pak natáhl ruku a zvedl jej.
„Alló?“
Hlas ve sluchátku zněl suše, nevýrazně.
„Ici Chacal.“
Lebel horečně přemýšlel.
„Ici Valmy,“ řekl. A odmlčel se. Nevěděl, co říct.
„Co je nového?“ zeptal se hlas v telefonu.
„Nic. Ztratili stopu v Correse.“
Čelo měl zbroceno potem. Všechno záviselo na tom, aby Šakal zůstal nějakou dobu tam, odkud volal. Ve sluchátku to cvaklo a telefon oněměl. Lebel zavěsil a utíkal po schodech k autu, které čekalo u chodníku.
„Ke mně do kanceláře!“ zařval na řidiče.
V telefonní kabině malého hotelu na nábřeží Seiny hleděl Šakal překvapeně pře…
