4
Proč se tento nesporně talentovaný muž, Paul Goosens, po čtyřicítce dal na špatnou cestu, nechápali ani jeho nemnozí přátelé, ani jeho daleko početnější zákazníci, ani belgická policie. Po třicítce si jako spolehlivý zaměstnanec Fabrique Nationale v Liege udělal dobré jméno absolutně přesnou prací v oddělení, kde je přesnost bezpodmínečně nutná. O jeho poctivosti nikdo nepochyboval. V té době se z něho také stal jeden z předních firemních expertů na značně široký rejstřík zbraní, které tato vynikající firma vyrábí, od nejmenších dámských automatických pistolí až po nejtěžší kulomety.
Goosensova válečná minulost byla pozoruhodná. Ačkoli po okupaci zůstal zaměstnán ve zbrojovce, kterou nacisté zabrali a využívali pro válečné účely, pozdější vyšetřování jednoznačně dokázalo, že tajně spolupracoval s odbojem, že se podílel na budování sítě úkrytů pro sestřelené a prchající spojenecké letce a že v zaměstnání vedl sabotážní skupinu, jejíž zásluhou značná část zbraní expedovaných z Liege buď nikdy nevystřelila, anebo po pátém výstřelu vybuchla a způsobila Němcům ztráty na životech. Byl tak skromný a plachý, že to všechno z něho museli jeho obhájci po válce vydolovat, aby to mohli vítězoslavně předložit soudu jako fakta svědčící v jeho prospěch. Rozsudek se tak podstatně zmírnil; na porotu zapůsobilo také jeho překvapující přiznání, že se ke své odbojové činnosti nikdy nehlásil proto, že by ho válečné pocty a řády přivedly do rozpaků.
Počátkem padesátých let byla při výnosném prodeji zbraní jednomu zahraničnímu zákazníkovi zpronevěřena větší částka peněz a podezření padlo na něho jako na vedoucího oddělení, ale jeho představení policii důrazně odpověděli, že takové podezření je vzhledem k důvěryhodnosti pana Goosense směšné.
Ředitel ho hájil i před soudem. Ale předseda soudu zastával názor, že zneužít takto zaměstnavatelovy důvěry je tím trestuhodnější, a Goosens dostal deset let. Po odvolání mu byl trest snížen na polovinu. Pro dobré chování byl po třech a půl letech propuštěn.
Žena se s ním rozvedla a děti si nechala. Někdejší život dobře postaveného občana v pěkné zahradní vilce na jednom z hezkých předměstí Liege (mnoho jich tam není), zmizel v nenávratnu. A právě tak jeho místo u Fabrique Nationale. Najal si malý byt v Bruselu a později dům na předměstí; to když zbohatl jako obchodník dodávající ilegálně zbraně polovině západoevropského podsvětí.
Na začátku šedesátých let se mu říkalo L’Armurier neboli Zbrojíř. Každý belgický občan, který předloží doklad o své státní příslušnosti, si může v kterémkoli obchodě se sportovními nebo loveckými potřebami koupit smrtící zbraň, revolver, automatickou pistoli či pušku. Goosens svůj občanský průkaz nikdy nepředkládal, protože prodej každé zbraně a příslušné munice se v obchodech zapisuje do denních záznamů i se jménem kupujícího a číslem jeho průkazu. Goosens předkládal průkazy jiných lidí, buď ukradené, nebo padělané.
Úzce spolupracoval s jedním z nejlepších bruselských kapsářů, s člověkem, který pokud netrávil čas ve vězení, dokázal bez potíží vytáhnout z číkoli kapsy tašku s osobními doklady. A Goosens je od něho za hotové kupoval. Měl také k ruce profesionálního padělatele, který koncem čtyřicátých let těžce doplatil na výrobu většího množství francouzských franků, na nichž nedopatřením vynechal „u“ v nápise „Banque de France“ (byl tenkrát ještě mladý), a pak už se s mnohem větším úspěchem věnoval jen padělání pasů. Ostatně, když potřeboval opatřit zákazníkovi zbraň, nešel s pečlivě padělaným pasem do obchodu sám, ale vždycky místo sebe poslal nějakého „nezaměstnaného“ a „nesedícího“ zlodějíčka nebo herce, který odpočíval mezi dvěma útoky na uměleckou slávu.
Z jeho „štábu“ znali jeho pravé jméno jen kapsář a padělatel. A ze zákazníků jen někteří, zejména kápové belgického podsvětí, kteří se mu nejen nepletli do kšeftu, ale také ho do jisté míry chránili tím, že při zatčení odmítali prozradit, odkud zbraně mají; prostě ho potřebovali.
Belgické policii to sice nezab…
