7
Zatímco Šakal v Bruselu nakupoval, Viktor Kowalski se s velkými obtížemi vyptával na možnost mezinárodního telefonického hovoru z hlavní římské pošty.
Protože neuměl italsky, hledal mezi úředníky za přepážkou někoho, kdo by mu pomohl, a když nakonec jeden řekl, že trochu francouzsky rozumí, Kowalski mu pracně vyložil, že chce telefonovat do Marseille ve Francii, ale nezná telefonní číslo volaného.
Ano, jméno a adresu má. Jmenuje se Grzybowski. Tomu Ital nerozuměl a požádal Kowalského, aby to napsal. Kowalski poslechl, ale Ital nechtěl věřit, že nějaké jméno může začínat „Grzyb…“ a hláskoval to telefonistce v mezinárodní ústředně jako „Grib…“, v domnění, že Kowalski píše „z“ jako „i“. Telefonistka Italovi odpověděla, že v marseillském telefonním seznamu žádný Josef Gribowski není. Úředník se obrátil ke Kowalskému a řekl mu, že člověk toho jména neexistuje.
Čirou náhodou, protože to byl svědomitý pracovník, který chtěl vyjít cizinci vstříc, mu jméno začal znovu hláskovat, aby se přesvědčil, že je přečetl správně.
„Il n’exite pas, monsieur, Voyons… G… R… I…“
„Non, G… R… Z…“ přerušil ho Kowalski.
Úředník se zatvářil zmateně.
„Excusez moi, monsieur. G… R… Z? G, R, Z, Y, B?“
„Oui,“ trval na svém Kowalski. „G, R, Z, Y, B, O, W, S, K, I.“
Ital pokrčil rameny a znovu zavolal ústřednu.
„Prosím mezinárodní informace.“
Za deset minut měl Kowalski Jožovo telefonní číslo a za půl hodiny ho s ním spojili. Na druhém konci linky se ozval vysloužilcův hlas, změněný praskáním ve sluchátku, a Jožo váhavě potvrdil špatnou zprávu z Kovacsova dopisu. Ano, je rád, že Kowalski volá, už tři měsíce ho marně hledá.
Ano, bohužel. Sylvinka je nemocná. Slábla a hubla, a když doktor konečně přišel na to, co jí je, musela už zůstat ležet. Je ve vedlejším pokoji. Ne, není to jejich starý byt, přestěhovali se do novějšího a většího. Co? Adresu? Jožo ji pomalu nadiktoval a Kowalski si ji s jazykem mezi našpulenými rty zapsal.
„Kolik jí ti šarlatáni dávají?“ zařval do telefonu. Ale Jožovi to došlo, teprve když to počtvrté opakoval. Pak nastalo ticho.
„Alló? Alló?“ křičel Kowalski, když nic neslyšel. Jožo se znovu ozval.
„Možná týden, možná dva tři,“ řekl.
Kowalski nevěřícně vytřeštil oči na telefon. Beze slova zavěsil a vyklopýtal z budky. Zaplatil hovor, vyzvedl poštu, zaklapl ocelovou kazetu na svém zápěstí a vracel se do hotelu. Poprvé za mnoho let si nevěděl rady a nemohl čekat, že mu někdo dá rozkaz, jak celý problém vyřešit násilím.
V Marseille, v bytě, kde vždycky bydlel, zavěsil i Jožo, protože pochopil, že Kowalski domluvil. Obrátil se a viděl, že muži z akčního oddělení, každý se speciálním policejním koltem .45 v ruce, se nehnuli z místa. Jeden mířil na Joža, druhý na jeho ženu, která seděla na okraji otomanu, bledá jako stěna. „Krysy,“ řekl nenávistně Jožo. „Svině.“
„Přijede?“ zeptal se jeden.
„To nevím. Zavěsil,“ řekl Polák.
Korsičan z něho nespouštěl chladné černé oči.
„Musí přijet. To je rozkaz.“
„Řek jsem mu, co jste chtěli. Přece jste mě slyšeli. Asi ho to vzalo. Prostě zavěsil. V tom jsem mu nemoh zabránit.“
„Ale měl by přijet,“ opakoval Korsičan. „Kvůli tobě, Jožo.“
„Přijede,“ řekl Jožo rezignovaně. „Když to půjde, přijede. Kvůli děvčeti.“
„Dobrá. Pak jsi udělal, cos měl.“
„Tak už vypadněte!“ rozkřikl se Jožo. „Co po nás ještě chcete?“
Korsičan se zvedl, ale pistoli neschoval. Druhý muž zůstal sedět a hleděl na Jožovu ženu.
„Půjdeme,“ řekl Korsičan, „ale vy dva s námi. Teď si nemůžeme dovolit, abyste to roznesli po městě anebo zavolali do Říma. Jasné, Jožo?“
„Kam máme jít?“
„Na malou dovolenou. Do hezkého horského hotelu. Sluníčko a zdravý vzduch vám prospějí.“
„Na jak dlouho?“ zeptal se Polák sklesle.
„Na tak dlouho, jak bude potřeba.“
Polák se podíval z okna na změť uliček a rybářských stánků, schovanou za pohlednicovou fasádou starého přístavu.
„Sezona je v plném proudu. Vlaky jsou plné turistů. Za srpen vyděláme víc než za celou zimu. Tohle nás na kolik roků vodrovná.“
Korsičan se zasmál, jak…
