8
Kowalski měl smůlu, že ve středu dopoledne už nemusel z pošty nikam telefonovat, protože jinak by byl určitě letadlo zmeškal. A v přihrádce čekala pošta pro pana Poitierse. Vyzvedl pět obálek, zamkl je do ocelové schránky na konci svého řetízku a rychle se vrátil do hotelu. V půl desáté od něho podplukovník Rodin poštu převzal a Kowalski mohl jít zase spát do svého pokoje. Další služba mu začínala v sedm večer na střeše.
Do pokoje však zašel už jen pro svůj kolt .45 (Rodin by nikdy nedovolil, aby jej z hotelu vynesl) a zasunul si jej do ramenního pouzdra. Kdyby měl dobře ušité sako, bylo by na sto metrů vidět, jak mu je pouzdro s pistolí vydouvá, ale oblek mu padl tak mizerně, jak od nejhoršího krejčího, a pouzdro nepouzdro, plandal na něm jako pytel. Do kabátu si vecpal náplast a baret, které koupil den předtím, do kapsy strčil svitek italských lir a francouzských franků, ušetřených za posledního půl roku, a zavřel za sebou dveře.
U stolu na chodbě zvedl jeho kolega ve službě hlavu.
„Poslali mě telefonovat,“ řekl Kowalski a ukázal palcem nahoru k devátému poschodí. Strážce nic neřekl, jen se za ním díval, jak přivolává výtah a nastupuje do něho. Za několik vteřin byl Kowalski na ulici a nasadil si velké černé brýle.
Před kavárnou na druhé straně ulice spustil jistý muž časopis Oggi o několik milimetrů níž a přes reflexní sluneční brýle sledoval, jak se Polák rozhlíží po taxíku. Z řady vozů parkujících opodál vyjel malý fiat a zastavil těsně před ním. Muž nastoupil a fiat jel krokem za Kowalským.
Na rohu uviděl Kowalski taxík a zastavil jej. „Fiumicino,“ řekl řidiči.
Na letišti ho francouzský tajný policista nenápadně sledoval, jak se hlásí u přepážky Alitalia, jak platí hotově za letenku, ujišťuje dívku za přepážkou, že nemá žádné kufry ani příruční zavazadlo, a dozvídá se, že cestující do Marseille s odletem v 11.15 budou voláni za hodinu a pět minut.
Protože měl bývalý legionář dost času, zašel do bufetu, koupil si u pultu kávu a odnesl si ji k velkým skleněným oknům, odkud mohl pozorovat přistávající a odlétající letadla. Miloval letiště, i když neměl ponětí, jak se na nich vlastně pracuje. Zvuk leteckého motoru mu odjakživa ohlašoval především německé messerschmitty, ruské šturmoviky nebo americké létající pevnosti. Ve Vietnamu to znamenalo, že přilétají na pomoc B 26 nebo skyraidery, v alžírském vnitrozemí zase letouny Mystere nebo Fouga. Ale na civilním letišti se rád díval, jak se letadla snášejí k zemi jako velicí stříbrní ptáci, s tlumenými motory a jakoby na nitkách. Ačkoli byl mezi lidmi nesvůj, nekonečné hemžení v prostorách letiště sledoval s požitkem. Kdyby jeho život vypadal jinak, možná že by pracoval právě na letišti. Ale je tím, čím je, a vrátit čas nemůže.
Znovu pomyslel na Sylvii a převislé obočí se mu soustředěně stáhlo. To není spravedlivé, řekl si věcně, to není spravedlivé, aby zemřela a všechny ty krysy v Paříži žily dál. Podplukovník Rodin mu o nich vyprávěl, o tom, jak ponížili Francii a zradili armádu a zničili legii a předhodili lidi v Indočíně a Alžírsku teroristům. Podplukovník Rodin má vždycky pravdu.
Cestující do Marseille byli vyzváni, aby se dostavili k odletu. Kowalski prošel v zástupu skleněnými dveřmi na rozžhavený beton rozjezdové plochy a zamířil k letadlu, které stálo o sto metrů dál. Z vyhlídkové terasy se dívali dva agenti plukovníka Rollanda, jak stoupá po schůdcích. Na hlavě teď měl černý baret a na tváři náplast. Jeden agent se obrátil ke kolegovi a unaveně na něho mrkl. Když turbovrtulové letadlo do Marseille vzlétlo, oba z terasy odešli. Cestou přes hlavní halu se zastavili u veřejné budky a jeden z nich vytočil římské číslo. Představil se křestním jménem a pomalu řekl: „Odletěl. Alitalia čtyři pět nula. Přistání v Marseille 12.10. Ciao.“
Za deset minut dorazila tato zpráva do Paříže a za dalších deset do Marseille.
Viscount společnosti Alitalia přeletěl přes záliv s neuvěřitelně modrou vodou a zakroužil, aby přistál na marseillském letišti. Hezká římská…
