Oceánem na kře ledové

DRUHÁ ČÁST

I
BERINGŮV PRŮLIV

Beringův průliv je poměrně úzký kanál, který spojuje Beringovo moře se Severním ledovým oceánem. Podobá se Calaiské úžině mezi průlivem La Manche a Severním mořem, ale má při stejné poloze trojnásobnou šířku. Mezi mysem Gris-Nez na francouzském pobřeží a South Forelandem na břehu anglickém je vzdálenost pouhých třiceti kilometrů, kdežto Numana je od Port Clarence vzdálena osmdesát kilometrů.

Když Kráska opustila poslední místo svého pobytu v Americe, zamířila k přístavu Numaně, nejbližšímu to bodu na asijském pobřeží.

Směr, který by byl vedl vůz přes Beringův průliv šikměji, byl by přivedl Césara Cascabela mnohem jižněji od polárního kruhu. Ale to by byl musel zamířit na jihozápad k důležitému ostrovu sv. Vavřince, na kterém bydlí Eskymáci stejně pohostinní jako obyvatelé Port Clarence. Odtud by byla mohla malá skupina jet přes Anadyrský záliv přímo k mysu Navarinu a pustit se pak napříč jižní Sibiří. Ale to by bylo velmi prodloužilo cestu přes moře, nebo spíš po povrchu ledového pole, a rodina by byla bývala za takové delší jízdy vystavena všem nebezpečím, která se skrývají v ledových polích. A Cascabelova rodina chtěla být co nejdříve zas na pevné zemi. Nesměli tedy už měnit původní plán, podle něhož měli jet do Numany, počítajíce s odpočinkem na Diomedově ostrůvku, který leží uprostřed průlivu a jehož skalnatý podklad je stejně pevný jako kterákoli část pevniny.

Kdyby byl měl Sergej k disposici loď, na kterou by se mohla nalodit celá výprava i se všemi věcmi, byl by zvolil jistě jiný směr. Loď by plula z Port Clarence ještě jižněji až k Beringovu ostrovu, na kterém přezimuje mnoho tuleňů a jiných mořských ploutvonožců. Odtamtud by zamířila k některému přístavu na Kamčatce a snad i do Petropavlovska, hlavního města této gubernie. Ale protože loď neměl, musel volit nejkratší cestu, aby se dostal na asijskou pevninu.

Beringův průliv není příliš hluboký. Dokonce vlivem geologického zdvihání dna, které podle pozorování trvá od doby ledové, může se v daleké budoucnosti stát, že se v těchto místech spojí Asie s Amerikou. Pak by tu vznikl most, o kterém snil pan Cascabel, nebo přesněji cesta sjízdná pro cestující. I kdyby prospěla cestujícím, byla by krajně škodlivá pro mořeplavce, především pro velrybáře, protože by jim uzavřela přístup do polárních moří. Pak by musel přijít nový Lesseps (Ferdinand de Lesseps (1804-1894) byl francouzský inženýr, který projektoval a stavěl Suezský průplav a založil Společnost pro stavbu Panamského průplavu.), aby tuto šíji prorazil a uvedl tak věci do původního stavu. Ale tím se budou zabývat až potomci našich pravnuků.

Hydrologové (Hydrologie je věda zabývající se zkoumáním vodstva a jeho hospodářským významem.) při průzkumu různých částí průlivu zjistili, že největší hloubka je při asijském pobřeží u Čukotského poloostrova. Tudy také prochází studený proud od severu, kdežto od jihu proudí teplý proud mělčí částí průlivu při amerických březích.

Severně od Čukotského poloostrova u Koljučinova ostrova v zátoce stejného jména přistála o dvanáct let později Nordenskiöldova loď Vega, na které švédský badatel objevil severovýchodní cestu. Nordenskiöld zamrzl s lodí do ledu na celých devět měsíců, od 25. září 1878 do 15. července 1879.

Cascabelova rodina tedy odjela 21. října za dosti příznivých podmínek. Byl ostrý a suchý mráz. Sněhová vánice přestala, vítr se uklidnil a stočil se o čtyřicet pět stupňů k severu. Nebe bylo stejnoměrně zataženo těžkými šedivými mraky. Za mlžnou clonou bylo sotva možno tušit slunce, protože jeho paprsky, velmi zeslabené šikmým dopadem, nemohly mlhou proniknout. V poledne, kdy stálo nejvýše, bylo jen tři až čtyři stupně nad jižním obzorem.

Před odjezdem z Port Clarence udělali všichni členové skupiny velmi moudré rozhodnutí. Za tmy se nikdy nepojede! V ledovém poli byly místy široké trhliny. Kdyby se jim vůz při špatné viditelnosti nemohl vyhnout, mohlo by dojít ke katastrofě. Bylo proto smluveno, že jakmile klesne viditelnost jen asi na sto kroků, Kráska se zastaví. Bylo lepší ujet osmdesát kilometrů přes průliv za patnáct dní než jet při nedostatečném osvětlení naslepo.

Sníh padal plných čtyřiadvacet hodin a vytvořil dosti silnou pokrývku; protože mrzlo, zkrystalisoval. Jeho vrstva na povrchu ledového pole jízdu jen usnadňovala. Nebude-li už sněžit, přejede vůz přes průliv snadno. Cestující se báli jen jedné věci: aby na rozhraní obou proudů, teplého a studeného, které plynuly průlivem protisměrně, nenarazily ledové kry na sebe a nenakupily se. To by znamenalo, že se cesta četnými objížďkami prodlouží.

Víme už, že Kornelie, Kayetta a Napoleona zaujaly svá místa ve voze. Muži, aby Krásce ulehčili, musili jít pěšky.

Podle přijatého plánu měl Jan jako pátrač zjišťovat stav ledového pole. Mohli se na něho spolehnout. Byl vyzbrojen kompasem, a ačkoli neměl přesné orientační body, řídil výpravu dost přesně k západu.

V čele spřežení kráčel Hřebíček, který měl zadržet nebo podepřít Vermouta a Gladiatora, kdyby klopýtli. Koně však byli v nohách pevní, protože měli kopyta zajištěna zimním kováním. Na ledové ploše nebyly ostatně žádné hrbolky, o něž by mohli klopýtnout.

Podle vozu kráčeli a hovořili spolu pan Cascabel a Sergej. Měli brýle na očích a kápě na hlavách jako všichni ostatní.

Malému Sandrovi bylo obtížné vykázat nějaké místo a udržet ho na něm. Pobíhal, přecházel a poskakoval kolem vozu s oběma psy a dopřál si i radosti jezdit na dlouhých klouzačkách. Otec mu však nedovolil použít eskymáckých sněžnic, což chlapce velmi rmoutilo.

„S těmi bych průliv přešel za několik hodin,“ říkal.

„A k čemu by to bylo,“ ptal se pan Cascabel, „když naši koně na nich chodit neumějí?“

„Měl bych je tomu naučit,“ odpověděl uličník a udělal kotrmelec.

Kornelie, Kayetta a Napoleona se zatím zabývaly vařením. Z komínku na střeše lehce stoupal kouř, který jim mnoho sliboval. I když ženy ve voze neprodyšně uzavřeném nijak netrpěly zimou, musely neustále myslet na ty, kdož byli venku. A také to dělaly…