Oceánem na kře ledové

XI
POHOŘÍ URAL

Pohoří Ural si zaslouží pozornosti turistů nejméně tolik jako Pyreneje a Alpy. Slovo „ural“ znamená v tatarštině „pás“. A toto pohoří se táhne skutečně jako pás od Kaspického moře až k Severnímu ledovému oceánu v délce dvou tisíc devíti set kilometrů, jako pás ozdobený drahokamy a vyložený drahými kovy, zlatem, stříbrem a platinou, jako pás, který obepíná starou pevninu na hranicích Evropy a Asie. Je to rozlehlý horský masiv, který vysílá své vody do povodí řek Uralu, Kary a Pečory i do povodí řeky Kamy a mnoha jejích přítoků, napájených tajícími sněhy. Je to nádherná žulová a rulová hradba, z které vyčnívají vrcholky hor do průměrné výše dva tisíce tři sta metrů nad mořem.

Při přechodu tohoto horského řetězu bude ovšem těžké vyhnout se všem městům, továrnám a četným vesnicím, jejichž obyvatelé byli potomci prvních dělníků, kteří sem přicházeli pracovat do dolů. Až bude Cascabelova rodina projíždět tímto úžasným horstvem, nebude se však už bát vojenských stanic, protože její doklady jsou v pořádku. Kdyby byla projížděla střední částí Uralu, nebyla by váhala pustit se krásnou silnicí do Jekatěrinburgu (Dnešního Sverdlovska.), jednou z nejživějších silnic v celém pohoří, po které by se dostala do Jekatěrinburské gubernie. Ale protože Ortikův cestovní plán je vedl severněji, bylo pro ně lepší projet Pečorským průsmykem a sestoupit pak až do Permi.

A přechod měl začít už zítra.

Když se ráno rozednilo, přesvědčili se všichni, jak velké bylo množství útočníků. Kdyby se bylo vlkům podařilo vniknout do Krásky, nebyl by krveprolití přežil ani jeden z obránců.

Na zemi leželo asi padesát vlků. Byly to obrovské šelmy, tak nebezpečné všem cestujícím ve stepi. Ostatní vlci utekli, jako by byli měli v těle ďábla – a tentokrát je to přirovnání zcela oprávněné. Oba spálené vlky našli cestující několik set kroků od paseky.

Ale co teď? Vchod do Pečorského průsmyku je daleko od všech továren, kterých je na východních svazích Uralu velmi málo.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Jan. „Naše sobí spřežení se rozprchlo.“

„Kdyby se jen rozprchlo, mohli bychom je najít,“ řekl pan Cascabel. „Ale vlci pravděpodobně naše soby sežrali!“

„Ubohá zvířata!“ vzdychla Napoleona. „Měla jsem ty soby stejně ráda jako Vermouta a Gladiatora.“

„Kteří by dnes byli zahynuli pod vlčími zuby, kdyby se byli neutopili v moři…“ dodal Sander.

„Ano… To by se jim bylo jistě stalo…“ řekl pan Cascabel s těžkým povzdechem. „Ale čím teď své spřežení nahradíme?“

„Půjdu do nejbližší vesnice a koupím tam za slušnou cenu koně,“ odpověděl Sergej. „Chce-li jít Ortik se mnou…“

„Půjdu, kdy budete chtít, pane Sergeji,“ souhlasil Ortik.

„Nemůžeme opravdu udělat nic jiného,“ dodal César Cascabel.

Mělo to být provedeno ještě téhož dne. Ale v osm hodin ráno se k všeobecnému údivu objevili na kraji paseky dva sobi.

První je spatřil Sander.

„Otče…! Otče…!“ vykřikl. „Tamhle jsou! Vracejí se!“

„Živí?“

„Nu, ti dva rozhodně nevypadají, že by byli moc sežráni, protože jdou…“

„Ledaže jim zůstaly jen nohy!“ podotkl Hřebíček.

„To jsou hodná zvířata!“ zvolala Napoleona. „Musím je políbit.“

A rozběhla se k oběma sobům, objala je kolem krku a upřímně je políbila.

Ale dva sobi nemohli Krásku utáhnout! Na štěstí se jich na kraji paseky objevilo víc. Za hodinu jich tu bylo čtrnáct z oněch dvaceti, kteří sem přišli z Ljachovských ostrovů.

„Ať žijí sobi!“ vykřikl uličník Sander.

Chybělo jim jen šest zvířat. Byla to ona, která vlci napadli dříve, než mohla přervat pouta, a jejichž zbytky našli cestující na pokraji paseky. Čtrnáct sobů uteklo hned na počátku útoku a pud je přivedl zpět k tábořišti.

Lze si snadno představit, jak byla tato báječná zvířata přivítána! S nimi se už mohl vůz vydat na cestu uralským průsmykem. Bude-li cesta příliš stoupat, opřou se cestující do kol a pan Cascabel bude moci uskutečnit svůj triumfální vjezd do Permi.

Přesto ho však rmoutilo, že Kráska ztratila hodně ze svého bývalého lesku. Boky měla rozdrásané od vlčích zubů a stěny poškrábané drápy těchto zuřivých šelem. Ale už před útokem vlků byla ošlehána bouřemi, vybledlá nečasem, zchátralá po namáhavé cestě, prostě nebyla skoro ani k poznání. Cascabelův štít byl sněhovými vichřicemi napolo vymazán. Kolik práce s kartáčem a se štětcem bude třeba, aby Kráska nabyla bývalého lesku? Prozatím by jí Kornelie s Hřebíčkem nepomohli, ani kdyby ji čistili co nejdůkladněji.

V deset hodin byli sobi zapřaženi a vůz se vydal na cestu. Protože půda značně stoupala, šli muži pěšky za vozem.

Bylo krásně; horko v této vyvýšené části pohoří už bylo docela snesitelné. Ale cestující museli častokrát sobům pomáhat a vyprošťovat kola až po osy zapadlá do rozbředlé cesty. Při každé prudší zatáčce museli Krásku podpírat, aby přídí nebo zádí nenarazila na skálu.

Uralské průsmyky nejsou dílem lidských rukou. Vytvořila je příroda, která zde v klikatých rozsedlinách uvolnila cestu horským řekám. Na západ tekla říčka, která se vlévá do Sosvy. Její řečiště se místy rozšiřovalo tak, že se podle něho vinula jen úzká klikatá stezka. Někde se téměř kolmo zvedaly svahy, na nichž zpod vrstvy mechu a skalních rostlin vyčnívaly holé skály. Jinde se úbočí svažovala mírněji a byla porostlá borovicemi, jedlemi, břízami, modříny a jinými severoevropskými stromy. V dáli, ztraceny v oblacích, jiskřily zasněžené hřebeny, které zásobují bystřiny tohoto horského masivu.

Za první den jízdy tímto průsmykem, jistě málo navštěvovaným, nepotkala malá výprava nikoho. Ortik a Kiršev průsmyk zřejmě dobře znali. Jen dvakrát nebo třikrát trochu zaváhali tam, kde se údolí v horském masivu větvilo. Zastavili se a tiše o něčem hovořili, což nemohlo být nikomu podezřelé, protože nikdo neměl nejmenší důvod, aby pochyboval o jejich poctivosti.

Ale Kayetta je neustále nepozorovaně sledovala. Jejich tajné rozhovory a zvláštní pohledy, které spolu vyměňovali, budily stále víc a více její nedůvěru. Oni sami však neměli ani tušení, že má mladá Indiánka nějaký důvod k podezírání.

Večer vybral Sergej místo k odpočinku na břehu malé říčky. Po večeři se pan Cascabel, Kiršev a Hřebíček rozhodli držet z opatrnosti střídavě hlídky. A bylo opravdu namáhavé neusnout po únavě dnešního dne a po probdělé předešlé noci.

Nazítří se vydali na cestu průsmykem, který stále stoupal a stále se zužoval. Čekaly je stejné potíže a stejná námaha jako předešlého dne. Výsledkem bylo jen devět až třináct kilometrů za čtyřiadvacet hodin. Ale to při přejezdu Uralu předvídali a se zpožděním v cestovním plánu počítali.

Sergej a Jan měli mnohokrát chuť pustit se za nějakou dobrou zvěří do zalesněných údolí, která z průsmyku vybíhala. Viděli, jak v houští přebíhají losi, daňci a zajíci. Kornelie by byla čerstvou zvěřinou nepohrdla. Ale bylo-li dost zvěřiny, víme také, že se nedostávalo střeliva, které úplně vyčerpali za útoku vlků a které mohli nakoupit až v nejbližší osadě. Tak se musely pušky odmlčet, a když se Wagram díval na svého mladého velitele, vypadal právě tak, jako by říkal:

„Nu co…? Už se neloví?“

A přece se naskytla příležitost, kdy by byl býval zásah střelnou zbraní zcela oprávněný.

Byly tři hodiny odpoledne a Kráska jela právě po kamenitém břehu řeky, když se náhle na druhém břehu objevil medvěd. Bylo to obrovské zvíře, na které upozornili oba psi významným štěkáním. Stálo na zadních nohou, kývalo obrovskou hlavou, potřásalo hnědou srstí a sledovalo při tom malou karavanu.

Měl snad medvěd útočné úmysly? Vrhal na spřežení i na jeho průvodce pohled zvědavý nebo chtivý?

Jan okřikl Wagrama a Marenga, protože neměl zbraň a pokládal za zbytečné dráždit zvíře tak nebezpečné. Proč také měnit jeho snad mírové úmysly v úmysly nepřátelské, když se mohl medvěd lehce dostat na druhý břeh?

A tak se jen navzájem klidně prohlíželi jako poutníci při náhodném setkání. Pan Cascabel se spokojil s poznámkou:

„Jaká škoda, že se nemůžeme toho nádherného Míši zmocnit! Ten by se v naší skupině vyjímal!“

Bylo však těžké nabízet medvědu členství v umělecké skupině. Ostatně ten dával bezpochyby přednost životu v lesích před potulným životem kejklířů, protože vstal, zakýval naposled obrovskou hlavou a drobným klusem odběhl.

Poněvadž na pozdrav nutno odpovědět pozdravem, uctil Sander medvěda tím, že smekl klobouk, ale Jan by byl raději nahradil tento pozdrav výstřelem.

V šest hodin večer se skupina utábořila skoro za stejných podmínek jako včera. Druhý den je čekal odjezd v pět hodin a celodenní namáhavý pochod. Únavy zažili dost, ale nehodu žádnou.

Teď už měli nejhorší část cesty za sebou, protože Kráska dosáhla nejvyššího bodu průsmyku. Teď už budou jen sjíždět po západních svazích do Evropy.

Toho dne večer, 6. července, zastavilo se velmi unavené spřežení u vstupu do křivolaké soutěsky, na jejímž pravém svahu byl hustý les.

Po celý den bylo dusné horko. Na východě se oddělily od bledých par nad obzorem velké mraky s dlouhým rovným spodním okrajem.

„Přijde bouřka,“ řekl Jan.

„To je mrzuté,“ odtušil Ortik, „protože na Urale bývají bouřky strašné.“

„Schováme se před ní,“ odpověděl pan Cascabel. „Mám raději bouřku než vlky!“

„Bojíš se hromů, Kayetto?“ ptala se mladé Indiánky Napoleona.

„Ne, drahoušku,“ odpověděla Kayetta.

„Správně, Kayettko!“ řekl Jan. „Není se přece čeho bát.“

„Ale když se člověk nemůže ubránit strachu,“ pokrčila rameny Napoleona.

„Jsi zbabělec!“ pokračoval Sander. „Bouřka je, ty hloupá, jen takový velký kuželník.“

„Ano, ohnivý kuželník, který spadne člověku někdy na hlavu,“ odsekla mu dívka a zavřela při prudkém zablesknutí oči.

Všichni si pospíšili s přípravou tábořiště, aby se mohli před bouří schovat. Po večeři se muži rozhodli střídavě v noci hlídat jako za nocí předešlých.

Sergej chtěl hlídat první, ale Ortik ho předešel:

„Nechcete, abych začal hlídku já s Kirševem?“

„Jak si přejete,“ odpověděl Sergej. „O půlnoci vás s Janem vystřídáme.“

„Dobrá, pane Sergeji,“ odvětil Ortik.

Tento zcela přirozený návrh se zdál Kayettě podezřelý. Nedovedla si to vysvětlit, ale měla pocit, že tu jde o něco nekalého.

Bouře se teď rozpoutala s nesmírnou prudkostí. Korunami stromů pronikaly velké a rychlé zášlehy blesků a v prostoru rachotily hromy, zesílené ještě horskou ozvěnou.

Napoleona se schoulila na svém lůžku, aby si mohla lépe zakrýt oči a uši. Všichni spěšně ulehli a v devět hodin v Krásce už všechno spalo, ačkoli rachotil hrom a burácela vichřice.

Jen Kayetta nespala. Nebyla ještě ani svlečena a přes velkou únavu nemohla ani na chvíli usnout. Ovládl ji zvláštní nepokoj, když si pomyslila, že bezpečnost jejích přátel byla svěřena hlídce obou ruských námořníků. Asi za hodinu se chtěla přesvědčit, co dělají. Odhrnula proto záclonku u okénka nad svým lůžkem a podívala se ve světle blesků ven.

Ortik a Kiršev právě přestali spolu hovořit a zamířili k ústí soutěsky, kde se v té chvíli objevil nějaký člověk.

Ortik, který měl strach ze psů, dal neznámému znamení, aby dál nechodil. Wagram a Marengo jeho příchod neprozradili jen proto, že zalezli v dusném bouřkovém ovzduší pod Krásku.

Když se Ortik a Kiršev s neznámým setkali, vyměnili s ním několik slov. V záři blesku pak Kayetta viděla, že s ním odcházejí pod stromy.

Co to bylo za člověka a proč se s ním oba námořníci setkali? To se musela stůj co stůj dovědět.

Vyklouzla proto z lůžka, a to tak tiše, že nikoho neprobudila. Když šla kolem Jana, zaslechla z jeho úst své jméno…

Viděl ji snad?

Ne! Spal… a zdálo se mu o ní!

Když došla Kayetta ke dveřím, opatrně je otevřela a tiše za sebou zas zavřela.

Jakmile byla venku, řekla si:

„Za nimi…!“

Vůbec neváhala a necítila žádný strach, přestože jí mohlo jít o život, kdyby byla prozrazena!

Pustila se lesem, který byl prosvětlen jako při požáru po každé, když mračny projel široký blesk. Plížila se podle křovin vysokou trávou, až došla ke kmeni obrovského modřínu. Zastavil ji šepot, který zaslechla ve vzdálenosti asi dvaceti kroků.

Bylo tam sedm mužů. Ortik a Kiršev k nim právě došli a sedli si mezi ně pod stromy.

Tak mohla Kayetta vyslechnout rozhovor těchto podezřelých mužů, kteří hovořili rusky.

„Udělal jsem opravdu dobře,“ řekl Ortik, „že jsem je vedl Pečorským průsmykem! Člověk je si vždycky jist, že se tu setká se starými kamarády! Viď, Rostove?“

Rostov byl onen muž, kterého Ortik a Kiršev spatřili na kraji lesa.

„Sledujeme ten vůz už dva dny,“ odpověděl Rostov, „a dáváme si pozor, aby nás nikdo nezahlédl. Jakmile jsme tebe a Kirševa poznali, hned nás napadlo, že tu půjde o nějaký pěkný kousek.“

„Možná že o dva,“ ozval se Ortik.

„Ale odkud to jdete?“ zeptal se Rostov.

„Z Ameriky! Přidali jsme se tam ke Karnovově bandě.“

„A co ti, kteří jedou s vámi?“

„To jsou francouzští komedianti, Cascabelova rodina, která se vrací do Evropy… Později vám vylíčíme všechna svá dobrodružství. Teď máme naléhavější věci!“

„Jsou v tom voze nějaké peníze, Ortiku?“ optal se jeden z Rostovových společníků.

„Ještě dva nebo tři tisíce rublů.“

„A vy jste se těm hodným lidem ještě neporoučeli?“ podotkl ironicky Rostov.

„Ne, protože tu jde o něco důležitějšího než o malou krádež. A k tomu potřebujeme pomoc.“

„O co jde?“

„Poslyšte, přátelé,“ pokračoval Ortik, „já a Kiršev můžeme děkovat jen Cascabelově rodině, že jsme se dostali bez nebezpečí přes Sibiř až na ruské hranice. Ale to, co jsme za těchto podmínek udělali, udělal také ještě někdo jiný, doufaje, že nikoho ani nenapadne hledat ho v tlupě komediantů. Je to Rus, který nemá stejně jako my právo vrátit se do Ruska, ovšem z jiných důvodů. Je to politický vyhnanec, urozený a velmi bohatý člověk. A my jsme odhalili jeho tajemství, které zná jen starý Cascabel a jeho žena.“

„A jak?“

„Vyslechli jsme jednou večer v Muži rozhovor Cascabela s tím Rusem.“

„Jak se jmenuje?“

„Pro každého jen Sergej. Ve skutečnosti to je hrabě Narkin. Bude-li na ruském území poznán, půjde mu o život.“

„Počkej!“ přerušil ho Rostov. „Není to syn knížete Narkina, ten, který byl vypovězen na Sibiř a který svým útěkem způsobil před několika lety takový rozruch?“

„To je on,“ odpověděl Ortik. „Nuže, hrabě Narkin má miliony a já myslím, že nebude váhat nám aspoň jeden dát… když mu pohrozíme, že to udáme!“

„Dobře vymyšleno, Ortiku! Ale proč k provedení tohoto plánu potřebuješ nás?“ ptal se Rostov.

„Protože v téhle první záležitosti nesmíme vystupovat já a Kiršev, abychom se mohli v případě nezdaru pustit do té druhé věci. Abychom měli úspěch, abychom se mohli zmocnit peněz i vozu Cascabelových, musíme zůstat dvěma ruskými trosečníky, kteří jsou jim vděčni za svou záchranu a za návrat do vlasti. Až se té rodiny zbavíme, budeme moci jezdit po městech i po venkově. Policii nikdy nenapadne hledat nás v komediantských šatech!“

„Ortiku, chceš, abychom provedli útok ještě dnes v noci, abychom se zmocnili hraběte Narkina a řekli mu, za jakých podmínek neudáme jeho návrat do Ruska?“

„Trpělivost… trpělivost!“ odpověděl Ortik. „Protože se chce hrabě Narkin vrátit do Permi a sejít se tam se svým otcem, bude lepší nechat ho dojít až do tohoto města. Jakmile tam bude, dostane dopis, v němž ho poprosíme, aby se ve velmi naléhavé záležitosti dostavil na schůzku, na které se s ním seznámíte.“

„Teď tedy nemáme dělat nic?“

„Nic,“ odpověděl Ortik. „Jen se hleďte dostat nepozorovaně před nás, abyste byli v Permi o trochu dřív než my.“

„Smluveno,“ odpověděl Rostov.

A zločinci se rozešli, nemajíce ani tušení, že jejich rozhovor vyslechla Kayetta.

Ortik a Kiršev se vrátili do tábora za několik minut po ní. Byli přesvědčeni, že si jejich nepřítomnosti nikdo nevšiml.

Kayetta teď znala plán těch ničemů. Zároveň se dověděla, že Sergej je hrabě Narkin a že jeho život je teď ohrožen stejně jako životy jeho přátel. Nebude-li se chtít vzdát části svého jmění, bude jeho tajemství prozrazeno.

Kayetta byla tím vším, co právě vyslechla, tak vyděšena, že se nemohla dlouho vzpamatovat. Rozhodla se však Ortikův plán zhatit a přemýšlela, jak to udělat, Jakou to strávila noc! Byla velmi vzrušena a ptala se sama sebe, zda to snad nebyl jen zlý sen…

Ne! Byla to bohužel skutečnost!

Nemohla už o tom pochybovat, když ráno Ortik řekl panu Cascabelovi:

„Víte přece, že jsme vás chtěli s Kirševem na druhé straně Uralu opustit a odejít do Rigy. Napadlo nás však, že by bylo pro nás lepší jet s vámi až do Permi a poprosit tam gubernátora, aby se postaral o náš návrat domů. Dovolil byste nám tedy pokračovat v cestě s vámi?“

„S radostí, přátelé!“ odpověděl César Cascabel. „Když spolu cestujeme z takové dálky, rozloučíme se co možná nejpozději; i tak to bude ještě příliš brzy.“