Oceánem na kře ledové

VII
POVEDENÝ KOUSEK PANA CASCABELA

Počátek února byl velmi krutý. V tomto měsíci a v těchto šířkách mrzne často i rtuť v teploměru! Není to ovšem ani zdaleka mráz jako v mezihvězdných prostorách, kde za teploty dvou set sedmdesáti tří stupňů pod nulou mrznou molekuly všech hmot do stavu naprosté ztuhlosti. A přece se zdálo, že se i molekuly vzduchu přestaly pohybovat a že i vzduch zmrzl. Vdechovaný vzduch pálil jako oheň. Teploměr klesl tak hluboko, že obyvatelé Krásky se museli zříci vycházek. Nebe bylo dokonale čisté a souhvězdí na něm zářila tak jasně, že se zdálo, jako by zrak pronikal až do největších hloubek nebeské klenby. Ale denní světlo i v poledne bylo jen směsí bledého svítání a večerního šera.

Domorodci však jako vždy vzdorovali krutým klimatickým podmínkám. Učinili jen opatření proti tomu, aby jim ruce, nohy a nos náhle neomrzly. Byli zahaleni do sobí kůže a hlavy měli pokryty kápěmi, takže z jejich těl nebylo nic vidět. Byly to jen pohyblivé balíky kožešin. A proč vůbec vycházeli ze svých příbytků? To byl Ču Čukův rozkaz. Musel přece vědět, zda jeho vězňové, kteří ho teď nemohli denně navštěvovat, nevzali do zaječích. V takovém mrazu to však bylo opatření zcela zbytečné.

„Dobrý večer, ploutvonožci!“ volal na ně pan Cascabel, když je viděl malými okénky, na nichž zevnitř odstranil vrstvu ledu. „Ta zvířata musí mít v žilách tulení krev! Procházejí se v mrazu, v kterém by počestný člověk za pět minut zmrzl!“

V neprodyšně uzavřených místnostech Krásky se udržovala teplota na celkem snesitelné výši. Teplo kuchyňských kamen, vytápěných fosilním dřívím – Cascabelovi mohli aspoň šetřit svou zásobu petroleje – šířilo se do všech místností tak, že je bylo nutno občas vyvětrat. Jakmile však byly přední dveře otevřeny, všechny tekutiny ve voze okamžitě zmrzly. Mezi vnější a vnitřní teplotou byl rozdíl čtyřiceti stupňů, což by byl mohl Sergej snadno zjistit, kdyby mu domorodci nebyli ukradli teploměr.

Koncem druhého únorového týdne teplota poněkud stoupla. Vítr se stočil k jihu a Novosibiřské ostrovy byly znova bičovány zuřivými sněhovými bouřemi. Kdyby nebyla bývala Kráska chráněna vysokými krami, nebyla by mohla vichřici vzdorovat. Zahrabána do sněhu až nad kola, nemusela se však o svou bezpečnost strachovat.

Přišly sice ještě tuhé mrazy, za kterých se počasí náhle změnilo, ale v polovině měsíce byla průměrná teplota jen dvacet stupňů pod nulou.

Sergej, pan Cascabel, Jan, Sander a Hřebíček se odvážili zase ven, ale dbali úzkostlivě na to, aby přechod nebyl příliš náhlý. Ze zdravotního hlediska v tom bylo pro ně největší nebezpečí.

Okolí tábořiště úplně zmizelo pod bílým kobercem, takže nebylo možné rozeznat nerovnosti půdy. Ani světlo už nechybělo, takže po dvě hodiny denně byl jižní obzor ozářen matným svitem, odrazem studených paprsků, který s blížící se jarní rovnodenností stále sílil. Vězňové se už mohli vydávat na procházky; především museli na výslovný Ču Čukův příkaz navštívit náčelníka v jeho obydlí.

Paličatý domorodec své úmysly nijak nezměnil. Upozornil dokonce své vězně na to, že nedají-li mu co nejdříve výkupné ve výši tří tisíc rublů, bude musit vyřešit vše jinak.

„Odporný žebráku!“ odpověděl mu pan Cascabel nejčistší francouzštinou, které Jeho Veličenstvo nemohlo rozumět. „Ano, trojnásobný pitomče…! Čtyřnásobný hňupe…! Králi všech idiotů…!“

Tyto tituly se sice na náčelníka Ljachovských ostrovů přesně hodily, ale věci nijak neprospěly. A nejhorší bylo, že Ču Čuk vyhrožoval nejtvrdším opatřením.

A tehdy pan Cascabel v návalu zuřivého vzteku dostal geniální nápad, což u tak neobyčejně chytrého člověka nemohlo nijak překvapit.

„U všech tuleňů!“ zvolal jednoho rána. „Tenhle žert, tenhle krásný žert by mohl mít úspěch! A proč ne…? U takových tupců!“

I když panu Cascabelovi těchto pár vět uniklo, pokládal za nutné nechat si celé tajemství pro sebe. Nechtěl je nikomu prozradit – dokonce ani Sergejovi, ani Kornelii!

Zdálo se jen, že pro zdar jeho záměru je nezbytně nutné, aby pan Cascabel hovořil zřetelně ruským jazykem, kterým mluví všechny národy v severní Sibiři. A tak zatím co Kayetta se zdokonalovala ve francouzštině pod vedením svého přítele Jana, začal se pan Cascabel zdokonalovat v ruštině pod vedením svého přítele Sergeje. A mohl snad najít učitele obětavějšího?

Se svým přáním zdokonalit se v ruštině svěřil se Sergejovi 16. února, když se spolu procházeli kolem Krásky.

„Protože jedeme do Ruska,“ řekl mu, „bude pro mne velmi užitečné, když budu umět rusky. Za pobytu v Permi a v Nižním Novgorodě nebudu aspoň přiveden do rozpaků.“

„Souhlasím, pane Cascabele,“ odpověděl Sergej. „Ale i s tím, co už umíte, dohovořil byste se všude.“

„Ne, pane Sergeji, ne! Rozumím sice skoro všemu, co mi kdo říká, ale mně by lidé nerozuměli. A já bych se právě chtěl dorozumět.“

„Dobrá, jak chcete.“

„Uběhne nám při tom lépe čas, pane Sergeji!“

Žádost pana Cascabela nebyla nijak podivná, a proto nikoho nepřekvapila.

A tak pan Cascabel pilně pracoval dvě až tři hodiny denně – učil se spíše ruské výslovnosti než mluvnici. Na výslovnosti si zřejmě nejvíc zakládal.

Jestliže Rusové mluví francouzsky velmi snadno a bez ruského přízvuku, jde Francouzům ruština už mnohem hůř. Jen těžko byste si představili péči, jakou tomu věnoval pan Cascabel, úsilí, s jakým cvičil výslovnost, a hlahol, kterým plnil celou Krásku, aby dosáhl dokonalosti.

Ale při svém vrozeném nadání pro cizí řeči dělal takové pokroky, že všechny udivoval.

Po každé lekci odcházel na pobřeží a tam, kde ho nemohl nikdo slyšet, cvičil se vyslovovat nejrůznější věty, které pronášel zvučným hlasem; měnil při tom intonaci a cvičil vibraci r po ruském způsobu. A my víme, že onu vibraci si osvojil už při provádění svého kejklířského řemesla.

Někdy se setkával s Ortikem a s Kirševem, kteří neuměli ani slova francouzsky, a hovořil s nimi jejich mateřštinou, aby si ověřil, že mu už začínají dobře rozumět.

Oba ruští námořníci chodili teď do Krásky ostatně častěji. Kayetta, vždy znovu překvapená Kirševovým hlase…