Oceánem na kře ledové

IV
OD 16. LISTOPADU DO 2. PROSINCE

Sergej dospěl k přesvědčení, že jsou na výši těchto ostrovů, jen podle odhadu. Při svých denních pozorováních propočítával, pokud mohl, rychlost proudu, kterou odhadoval na pětašedesát kilometrů za den.

Novosibiřské ostrovy, které zatím nemohl vidět, leží podle údajů na mapách na 150° východní délky a na 75° severní šířky, tedy asi čtyři sta kilometrů od pevniny.

Sergej se nemýlil. Dne 16. listopadu se kra octla u jižního okraje Novosibiřských ostrovů. Ale v jaké vzdálenosti? I kdyby byli použili přístrojů, kterých obvykle používají mořeplavci, byli by mohli svou polohu určit jen přibližně. Ani slunce, jehož kotouč se ukazoval v mlhách nad obzorem jen na několik minut, nebylo by jim mnoho pomohlo. V polárních krajích začínala už dlouhá polární noc.

Počasí bylo stále mizerné, ačkoli teplota jevila klesající tendenci. Sloupec teploměru se udržoval na několika stupních pod nulou. Nebyla to však teplota tak nízká, při které by mohly zamrznout ledové hory rozptýlené po arktickém moři. A tak pohyb kry nemohla zastavit žádná překážka.

Přesto však v zářezech na okraji kry začínala voda už částečně zamrzat; přezimující lodníci říkají tomuto ledu „zálivový led“, protože se tvoří v úzkých pobřežních zátokách. Sergej s Janem, jenž mu pomáhal, pozorně sledovali tento zjev, který se měl brzy rozšířit na celý mořský povrch. Teď začalo vlastní období zamrzání, které by mohlo změnit situaci trosečníků k lepšímu – jak aspoň doufali.

V druhé půli listopadu padal neustále a neobyčejně hustě sníh. Hnán vichřicí, nakupil se u hradby kolem Krásky a brzy ji o hodně převýšil.

Toto nakupení sněhu neznamenalo celkem žádné nebezpečí. Cascabelova rodina z něho měla dokonce prospěch, protože sníh ji lépe chránil před zimou. Kornelie mohla šetřit petrolejem a nechávat si jej jen na vaření. I o tom museli vážně uvažovat; čím nahradí tuto nerostnou tekutinu, až ji všechnu spotřebují?

Na štěstí byla teplota v místnostech vozu stále snesitelná: tři až čtyři stupně nad nulou. A když byla Kráska zasypána sněhem, teplota ještě stoupla. Za těchto podmínek jim nehrozil nedostatek tepla, nýbrž spíše nedostatek vzduchu, protože vzduch do vozu nemohl.

Trosečníci museli udělat ve sněhu průkop. Této únavné práce se zúčastnili všichni.

Sergej začal tím, že uvolnil ochoz, který nechali za hradbou. Pak prorazil otvor, kterým mohli všichni volně vycházet ven. Dbal na to, aby osa otvoru směřovala k západu. Jinak by byl otvor východními vánicemi ucpán.

Ale uvidíme ještě, že tím všechno nebezpečí odstraněno nebylo.

Je samozřejmé, že trosečníci nevycházeli z Krásky ani ve dne, ani v noci. Nacházeli v ní bezpečné útočiště před každou nepohodou a před mrazem, který začínal přituhovat, jak to dokazovalo pozvolné, ale vytrvalé klesání teploměru.

Sergej a Jan nezapomínali na svá každodenní pozorování ve chvíli, kdy matné světlo zbarvovalo obzor, pod nímž pokračovalo slunce na své dráze až do slunovratu 21. prosince. A stále se opájeli klamnou nadějí, že zahlédnou nějakou velrybářskou loď, která v těchto vodách buď přezimuje, nebo pluje do některého přístavu v Beringově průlivu. A stále se klamali v naději, že se jejich kra konečně spojí s nějakým ledovým polem, které by se táhlo až k sibiřským břehům! Pak se oba muži vraceli do tábořiště a snažili se přenést na mapu předpokládaný směr pohybu kry.

Víme už, že od výjezdu z Port Clarence přestali cestující zásobovat kuchyni Krásky čerstvou zvěřinou. Co by také Kornelie dělala s mořskými ptáky, jejichž maso se tak těžko zbavuje chuti rybího tuku? I přes velké kuchařské umění paní Cascabelové byli by stolovníci přijali alkouny a racky jistě nelibě. Jan proto upustil od lovu, aby neplýtval prachem a olovem na arktické ptactvo. Když však měl venku hlídku, nezapomínal vzít si pušku vždy s sebou. A jednoho dne, 26. listopadu odpoledne, jí také mohl použít. Do tábořiště dolehl zvuk výstřelu a téměř současně i Janův výkřik, kterým volal o pomoc.

Ve všech to vyvolalo údiv smíšený s obavami. Sergej, pan Cascabel, Sander a Hřebíček vyběhli s oběma psy ven.

„Honem…! Honem…!“ volal Jan.

Při tom neustále pobíhal z místa na místo, jako by chtěl přetnout nějakému zvířeti ústupovou cestu,

„Co je?“ zeptal se pan Cascabel.

„Poranil jsem tuleně, ale dostane-li se k moři, uteče nám!“

Byl to velký ploutvonožec, který byl zraněn do prsou a který barvil okolní sníh krví. A byl by býval jistě unikl, kdyby byl nepřišel pan Cascabel se svými druhy. Hřebíček se vrhl statečně na zvíře, které jediným úderem ocasu porazilo Sandra. Když se konečně tuleně po delší námaze zmocnili, přiložil mu Jan hlaveň své pušky k hlavě a prostřelil mu mozek.

Nebyla to ovšem žádná znamenitá zvěřina pro Korneliiny obvyklé strávníky, ale poskytla aspoň významnou zásobu masa pro Wagrama a Marenga. Kdyby byli uměli oba psi mluvit, jistě by byli Janovi poděkovali za to, že jim obstaral nečekaný dar.

„Proč jen zvířata nemluví?“ řekl pan Cascabel, když všichni zasedli k obědu.

„Z toho prostého důvodu, že nejsou dost inteligentní, aby mohla mluvit,“ odpověděl Sergej.

„Myslíte tedy, že nedostatek řeči je dán nedostatkem inteligence?“ ptal se Jan.

„Zajisté, Jene, aspoň u vyšších zvířat. Pes má hrtan uspořádaný stejně jako člověk. Mohl by tedy mluvit; jestliže nemluví, je to proto, že jeho inteligence není rozvinuta tak, aby mohl své city vyjadřovat řečí.“

Sergejův výklad mohl být při nejmenším sporný, ale zastávají jej i někteří moderní psychologové.

Poznamenejme ještě, že pan Cascabel se v nitru pomalu uklidňoval. Ačkoli si stále vyčítal odpovědnost za dnešní situaci, jeho stará povaha nabývala pomalu vrchu. Byl zvyklý dostat se i z nejhorších nesnází a nemohl věřit, že jeho šťastná hvězda už zhasla… Ne, jen se na čas zatemnila! Ostatně Cascabelova rodina nebyla až dosud vystavena fysickému utrpení. Je ovšem pravda, že vzroste-li nebezpečí – a toho se museli obávat – bude snad narušena i jejich duševní síla.

Sergej, předvídaje příští události, neustával všechny povzbuzovat. V dlouhýc…