Oceánem na kře ledové

II
MEZI DVĚMA PROUDY

Kráska se konečně octla na pevné zemi a nemusela se už bát, že se pod ní ledové pole prolomí. Lze si snadno představit, jak Cascabelova rodina uměla ocenit výhodu, že už má pevnou půdu pod nohama.

Byla už úplná tma. Cascabelovi vykonali stejné přípravy k přenocování jako včera asi pět set kroků od pobřeží Diomedova ostrůvku. Postarali se o zvířata a pak o „rozumné tvory“, jak říkal César Cascabel.

Nebyla ostatně žádná zima. Teploměr ukazoval jen čtyři stupně pod nulou. Ale na tom jim opravdu nezáleželo. Při této zastávce se oteplení bát nemuseli. Počkají zde, až mráz dokončí své dílo a ledové pole úplně ztuhne. Vždyť už konečně musí nastat krutá zima.

Protože byla úplná tma, odložil Sergej zamýšlenou prohlídku ostrůvku na druhý den. Především se všichni co nejlépe postarali o koně, kteří potřebovali vydatnou potravu a řádný odpočinek, poněvadž už byli vysíleni. Když Kornelie připravila večeři, vzal si každý svůj díl a spěchal, aby se po tak těžké námaze natáhl na postel.

Brzy celá Kráska spala. Té noci se Kornelii už nezdálo ani o pohybu ledů, ani o puklinách, do kterých se propadá jejich pojízdné obydlí.

Jakmile se nazítří, 25. října, dostatečně rozednilo, vydali se Sergej, pan Cascabel a Jan na obhlídku ostrůvku.

Především je udivilo neuvěřitelné množství ploutvonožců známých pod jménem tuleni obecní, kteří se na ostrůvek uchýlili.

V této části Beringova moře, ohraničené na jihu padesátou rovnoběžkou severní šířky, vyskytují se tito ploutvonožci snad skutečně ve větším množství.

Podíváme-li se na mapu, musíme si všimnout stejného utváření a především podoby americké i asijské pevniny. Obě mají na pohled stejně výrazné obrysy: země prince Waleského se podobá Čukotskému poloostrovu, Nortonův záliv je protějškem Anadyrského zálivu, jižní výběžek poloostrova Aljašky se stáčí stejně jako poloostrov Kamčatka a obě části pevnin jsou spojeny růžencem Aleutských ostrovů. Přesto však z toho nijak neplyne, že Amerika byla od Asie náhle odtržena nějakým otřesem v prehistorické době, při čemž se mohl otevřít Beringův průliv. Výběžky jedné pevniny neodpovídají totiž mořským zářezům do pevniny druhé.

Ve vodách mezi oběma pevninami je velmi mnoho ostrovů: ostrov sv. Vavřince, o kterém jsme se už zmínili, ostrov Nunivak při americkém pobřeží a ostrov Karagnijskij při pobřeží asijském. Nedaleko pobřeží Kamčatky je Beringův ostrov s malým Měděným ostrovem a nedaleko aljašských břehů jsou Pribylovovy ostrovy. Podobnost obou břehů je zdůrazněna i stejnou polohou ostrovů.

A právě Pribylovovy ostrovy a Beringův ostrov hostí obrovské kolonie ploutvonožců, kteří navštěvují tyto vody. Lze je počítat na miliony. Tam je také dostaveníčko všech lovců tuleňů, lachtanů a mořských vyder, kterých tam v minulém století žilo velmi mnoho, ale které byly nerozumným vybíjením už téměř vyhubeny.

Lachtanovití ploutvonožci, což je řádové jméno lachtanů, tuleňů, rypoušů a mrožů, žijí tam v obrovských stádech. Jejich rod se zdánlivě nedá vůbec vyhubit, přestože se na ně v létě pořádají nemilosrdné lovy. Lovci je nelítostně pronásledují až na místa, kde se shromaždují celé rodiny. Zvláště dospělé kusy jsou pobíjeny tak nemilosrdně, že nebýt úžasné plodnosti těchto zvířat, byla by už dávno vyhynula.

Statistika ukázala, že od roku 1867 do roku 1880 bylo jen na Beringově ostrově uloveno tři sta osmdesát osm tisíc devět set dvaaosmdesát tuleňů. Na Pribylovových ostrovech získali aljašští lovci za jedno století tři miliony pět set tisíc kůží a ročně jich i nadále získávají nejméně sto tisíc.

A kolik tuleňů se uloví na ostatních ostrovech Beringova moře! Sergej a jeho přátelé to mohli posoudit podle toho, co viděli na Diomedově ostrůvku. Celé jeho pobřeží bylo pokryto stády tuleňů, kteří tam byli namačkáni tak hustě, že sníh, na němž odpočívali, nebylo vůbec vidět.

Návštěvníci ostrůvku a tuleni se prohlíželi navzájem. Zcela nehybní tuleni, znepokojení a snad i podráždění tímto vpádem na jejich území, nesnažili se nijak utéci. Občas jen vydávali táhlé bučení, z něhož bylo možno vycítit hněv. Pak se vztyčovali a rychle pohybovali předníma nohama, nebo spíše předními ploutvemi, vějířovitě roztaženými.

Ach, kdyby tak tyto tisíce tuleňů byly podle Sandrova přání nadány darem řeči, jak hromové „táto“ by asi zaznělo z jejich vousatých tlam!

Je pochopitelné, že ani Sergej, ani Jan nepomýšleli na to, lovit v této armádě ploutvonožců. A přece jaké tu bylo bohatství „kožešin na nohy“, jak řekl pan Cascabel. Ale bylo by to krveprolití zbytečné, a dokonce nebezpečné. Tato zvířata jsou ve velkém množství útočná a mohla by situaci Krásky velmi vážně ohrozit. Sergej proto doporučoval krajní opatrnost.

Nebyla však přítomnost tolika tuleňů na ostrůvku znamením, kterého bylo nutno si všimnout? Proč se ta zvířata uchýlila na skaliska, která jim nemohla poskytnout žádnou obživu?

Nad tím se velmi vážně zamyslili Sergej a pan Cascabel se starším synem. Došli až do středu ostrůvku, zatím co ženy se zabývaly domácností a Hřebíček se Sandrem obsluhovali zvířata.

Rozhovor zahájil Sergej.

„Přátelé,“ řekl, „neměli bychom uvážit, zda by nebylo lepší opustit Diomedův ostrůvek, jakmile si spřežení odpočine, a neprodlužovat náš pobyt tady?“

„Pane Sergeji,“ odpověděl César Cascabel, „já si myslím, že bychom se tu na tom skalisku neměli zdržovat hrou na Švýcarské Robinsony (Autor zde dělá narážku na proslulou knihu švýcarského spisovatele Rudolfa Wysse (1781 až 1830) Švýcarský Robinson.)…! Přiznám se vám, že už bych chtěl mít pod nohama kousek sibiřské půdy!“

„Chápu to, otče,“ řekl Jan, „ale neměli bychom se tak vydávat v nebezpečí, jako jsme to už udělali, když jsme se pustili přes průliv. Co by se s námi bylo stalo, nebýt tohoto ostrůvku? A do Numany je to ještě přes padesát kilometrů!“

„Jestliže si trochu přispíšíme, Jene, můžeme tam za dva až tři dny být…“

„To nebude tak snadné,“ namítl Jan. „I kdyby to stav ledového pole dovoloval!“

„Myslím, že Jan má pravdu,“ řekl Sergej. „Je přirozené, že máme tak naspěch…