8
Ve čtyři jsme byli zpátky na palubě The Busted Flush. Mozek mi pracoval naprázdno. Ne a ne zařadit rychlost.
Meyer si vzal pivo. Já jsem si nalil něco tvrdšího a přecházel se sklenicí v ruce po místnosti. „Nechci, aby to byla neosobní záležitost. Chci, aby vrahem byla jediná osoba s jediným motivem. Nechci, aby šlo o rozhodnutí nějaké organizace, nějakého výboru. Výbor nemůže člověk chytit za krk. Organizaci nemůže člověk omlátit hlavu o zeď.“
„Poslouchej, co ti řeknu, Travisi. Především přestaň chodit jako lev v kleci. Pokud ji někdo zabil proto, že na něco náhodou přišla, stala se náhodnou obětí. Svět je plný takových tragédií. Ostřelovač v Libanonu se netrefí a kulka provrtá hlavu nějakému dítěti. Co může dělat otec toho dítěte? Na koho se má obrátit? Kam má adresovat svou stížnost?“
„Jenže na ni někdo namířil, Meyere, a strefil se.“
„A tvoje šance, že ho najdeš, je nulová.“
„Tak najdu toho, co mu to nařídil.“
„Další nulová šance.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Travisi, prosím tě, sedni si. Nemohu s tebou mluvit, když kolem mne chodíš. No, takhle to je lepší. A jestli se donutíš chvíli mě poslouchat, bude to ještě lepší. Já žiju ve dvojím světě, v tom tvém a ve skutečném.“
„Nepovídej!“
„Poslouchej mě a nepřerušuj. V tvém světě existuje zlo jen v malém měřítku. Je k dobru v poměru jedna ku jedné. Jeden dravec číhá na jednu kořist. Samozřejmě, i to je hrozné. Netvrdím, že je to jednoduché. Někdo tě může vždycky zabít, ale žiješ život, který stojí za to. V několika posledních letech se z tebe stal tak trochu morous, ale to jen proto, že přílišné opakování vede k určité zatvrzelosti srdce. Příliš mnoho postelí a moc umírání. Nenasytnost a láska začnou být k nerozeznání, po čase si nasazují tutéž masku. Gretel byla podle mě tvou velkou nadějí. Začal ses vymaňovat z úskalí stereotypu. Teď vypadáš, jako by tě praštili po hlavě kyjem. V tvém světě ti puklo srdce. Chci ti promluvit do duše, dřív než začneš něco, co ti zlomí srdce víc, než si teď dovedeš představit. Rozumíš mi?“
„Pokračuj!“
„Když se zúčastňuji konferencí o světových finančních záležitostech, když přednáším, nebo když si vydělávám skrovné honoráře za konzultace, dovídám se spoustu věcí. Alarmujících. Ani ti nedovedu říct, jak velice mě zneklidňují. V Íránu podpálí skupina učitelů biograf. Uhoří čtyři sta třicet lidí, většinou dětí. V Guyaně spáchá sebevraždu z dosud nevysvětlených příčin devět set Američanů. Na světě je přes čtyři miliardy lidí a čím dál tím víc jich umírá násilnou smrtí. Hrnec začíná vřít. A přetékat. Násilí se šíří geometrickou řadou a naše moderní civilizace vydatně pomáhá. Jedu všude přibývá. Z výšky padají na zem nemocní ptáci. Zlá znamení, Travisi. My si tady žijeme v ráji, v místě, kam se jezdí na dovolenou, kde na obloze září slunce, na vlnách se houpají luxusní jachty a kde je plno svolných mladých žen. To všechno jsou kulisy. Karneval. Divadýlko. Ten opravdový svět je jinde a prochází pomalým, ale strašným procesem změny. Milióny lidí v něm zažívají poslední agónii a zároveň se do něho rodí každý týden jeden a čtvrt miliónu nových duší. Snažíme se na to nemyslet. Vlastně to nechápeme. Jenže stín toho, co se tam odehrává, se najednou dostane do tohoto našeho světa ve formě nepatrné kuličky ze směsi platiny a iridia, která má v sobě smrtelný jed. Nesnažme se to personifikovat. Skutečný svět je obrovitá kovová ropucha se zkaženým dechem, číhající trpělivě na své oběti.“
„Takže si užívejme, dokud to jde?“
„Tos mě moc nepochopil.“
„To je mi líto.“
„Chovat se jako dospělý člověk v sobě nese i vyrovnat se s danou situací, když se nedá nic jiného dělat.“
„Taky se člověk může stát členem Církve Apokryfů.“
„Zbláznil ses?“
„Bratr Titus ze mne sejme hříchy.“
„To je idiotský nápad.“
„Stejně musím do Kalifornie… s popelem.“
„Kdy odjedeme?“
„Tentokrát ne, Meyere,“ usmál jsem se na něho. „Musím se z toho nějak dostat sám. Tady mě to přestalo bavit. Musím pryč.“
Meyer zůstal sedět s bezvýraznou tváří a dlouze a upřeně na mě zíral …
