15
Na Nový rok jsem odvedl pořádný kus práce. Ve skladě jsem našel velký balík hrubých přikrývek, nylonovou šňůru a ostrý nůž.
Přesvědčil jsem se, že brána dole na silnici je zamčená. Nejprve jsem chtěl do skladu dostat ty mrtvoly, které ležely nejdál od tábora, Chucka a Barryho. Nasedl jsem do dodávky a jel pro ně. Hledal jsem je déle, než mi bylo milé. Po sněhu už ani památky. Rozprostřel jsem přikrývku, překulil na ni mrtvolu Barryho, zabalil ji, ovázal šňůrou a odvlekl ji do auta. Totéž jsem udělal s Chuckem. Pak jsem vyjel do tábora ke skladu. Odemkl jsem ho a oba dva tam uložil. Jednu mrtvolu pěkně vedle druhé.
Pak bratra Tita, bratra Persivala a muže bez jedné paže a s neidentifikovatelnou tváří. Žádná příjemná a snadná práce, tahat mrtvoly po strmém svahu k dodávce. Naložil jsem je, dvě dozadu a třetí na sedadlo vedle řidiče. Odemknout sklad, vyložit, po jednom je natahat do skladu. A už jich tam bylo pět. Prima! Teď ještě najít tu chybějící paži. Nebyla nikde k nalezení! Přistihl jsem se, že po celou dobu nahlas kňourám. Dal jsem si ruku na ústa a silou vůle jsem se donutil zmlknout.
Pak ty dva, Ahmana a Harise. Ty jsem do skladu dotáhl bez auta. Zjistil jsem, že je to vlastně snazší než nakládání a vykládání. Už jich tam vedle sebe leželo sedm. A ta paže stále chyběla. Bez ní to nebylo tak dokonalé, jak bych si přál.
Teď Nenu. To bude horší! Nechci se na ni podívat, natož shledávat kusy její rozbité hlavy a těla! Se Stellou to půjde snadno, tu potáhnu jako nic. S ní jich bude devět. Alvor mi dá naopak zabrat. Je ho kus. Sammy nějak nechtěl na přikrývku, ale pak už to šlo hladce. Jedenáct. Jak to, že ne dvanáct? Stál jsem nad nimi a počítal a říkal si jejich jména. Jedenáct!
Jeden chybí! Přepočítával jsem je znovu a znovu. Aniž jsem si to uvědomil, začal jsem zase nahlas kňourat. A pak mi to konečně došlo. Ten dvanáctý je Nicky! Sám jsem ho přece popravil a bratři ho pohřbili.
Do skladu nepronikalo moc denního světla. Beztak se už začalo stmívat. Sedl jsem si na jednu bednu. Jedenáct sester a bratří, kteří už nikdy nepromluví. Zvláštním způsobem jsem nad nimi pocítil lítost. Leží tu tak klidně a spořádaně vedle sebe. Můj malý soukromý hřbitůvek. Prožili jsme spolu drama s emocionálně vypjatým a tragickým vyvrcholením. Jestlipak se do jejich vymytých mozků aspoň občas vloudily temné stíny pochybností? Zdalipak aspoň v posledním okamžiku před smrtí zapochybovali?
Vstal jsem, dotápal k východu a zamkl je na noc. Ať mají po tom pro ně tak špatném dni aspoň klidnou noc. Opustilo je štěstí. Neměli „kliku Johna Wayna“.
Našel jsem dvě velké baterky. Nechtělo se mi zapínat generátor. Jeho zvuk mi byl nepříjemný. Sešel jsem k potoku s mýdlem a ručníkem. Umístil jsem baterky tak, abych viděl, a v temné ledové vodě jsem ze sebe smyl špínu. Oblékl jsem si čistou kombinézu a vrátil se do maringotky, ve které nikdo nebydlel, ani nezemřel. Zabalil jsem se do tří přikrývek – pod žebra jsem si přiložil pěst, abych potlačil bolest v prázdném žaludku – a spal dvanáct hodin. Beze snů, bez jediného probuzení a – jak si aspoň myslím – téměř bez hnutí.
Ráno jsem už byl schopen jíst. Pak jsem se pustil do prohlídky knih, poznámek, pásek, dopisů, dokumentů, hotovosti atd. Bratr Persival uložil všechny peníze do malého trezoru, který jsem našel v dolní přihrádce jedné skříňky. Téměř třicet šest tisíc. Vešly se dobře mezi dvojitou podšívku mého starého batohu. Vrátil jsem se k místu havárie letadla a našel palubní deník. Byl zvlhlý, páchl benzínovými výpary, ale byl čitelný. Data, letové hodiny, místa určení – většina údajů zakódovaná. Jména cestujících a přepravované náklady. Opět zčásti v kódech. Spotřeba pohonných hmot. Možná, že po rozšifrování by se z palubního deníku dalo zjistit, kde jsou další smečky bratří a sester, chystající se na své krvavé poslání. Palubní deník jsem našel, ale paži ne, ať jsem se sebevíc snažil. Chodil jsem všude okolo, pátral ve větvích a prohledával prohlubně a pukliny ve skalách. Jako by se po …
