Soudce z milosti (Ivan Klíma)

Podpořte LD sdílením:

Share

Anotace

Děj tohoto románu se odehrává v období let 1972 - 1985. Hlavní hrdina Adam Kindl je soudcem a má odsoudit Karla Kozlíka k trestu smrti za vraždu své bytné a její malé vnučky. Tento román má dvě roviny. V první rovině se Adam Kindl vrací do minulosti, do svého dětství, kdy jako chlapec z židovské rodiny musel pobývat s matkou a mladším bratrem v ghetu. Jeho otce odvezli koncentračního tábora. Po osvobození se všichni vrací do svého domu v Praze. Vzpomíná na svůj návrat do školy, kde byl o hodně pozadu od svých spolužáků. V dospělostni vstupuje do strany a přihlašuje se na vysokou školu politických věd. Jeho otce však zavřou do vězení a on musí přestoupit na jinou školu. Rozhodne se pro práva. Po ukončení studia je přeložen jako soudce do malé vesničky, které říkají Díra. Zde poznává strasti svého povolání. Po několika letech je přeložen do Prahy, seznamuje se zde se svou ženou a odjíždí studijně do Ameriky. Po návratu do Čech sem vpadnou vojska Varšavské smlouvy.

V druhé rovině prožívá Adam Kindl současnost. Začíná být nepohodlný pro některé lidi. Ti se ho chtějí zbavit. Dají mu tedy případ, soudit Karla Kozlíka, kterého má odsoudit k smrti. To je však proti Adamovu přesvědčení. Musí se rozhodnout jestli chce přijít o svou práci a postavení nebo jestli dá přednost svému přesvědčení. Adam však v této době prožívá také manželskou krizi. Poznává, že svou ženu už nemiluje a najde si milenku. Rovněž jeho žena si nalézá milence. Manželství se rozpadá. V závěru knihy se Adam rozhodne, že Kozlíka neodsoudí k trestu smrti. Avšak už je pozdě. Kozlíka odsoudí jiný soudce a Adam přichází o místo, avšak konečně nachází to po čem léta toužil - osobní svobodu.

Román Soudce z milosti měl takový ohlas u světové veřejnosti, že je považován nejen za autorovo OPUS MAGNUM, ale za výjímečné dílo celé české poválečné prózy.

První vydání vyšlo v Anglii v roce 1986.

Martina Hamplová, 1999

Ukázky

5

Byt jsme sehnali po dvou letech, pomohl mi Oldřich, mezi jehož známými nemohl chybět ani předseda bytového družstva. Čekal jsem podvědomě, že náš domov se bude aspoň v něčem podobat domovu, na nějž jsem byl zvyklý. Maminka o mě vždy pečovala až přehnaně a byla stále připravena vyslechnout mě, sdílet se mnou události mého života i mé představy o světě. Moje žena se zajímala stejně málo o to, co jím, jako o to, o čem přemýšlím. Připadala mi jako dítě: byla ještě plně soustředěna jen na sebe, svůj svět a svoje potřeby.

Zpočátku jsem si to vykládal jako neochotu, zkoušel jsem být vzdorný, úmyslně jsem mlčel a nevyprávěl jí to, co jsem považoval za důležité anebo zajímavé, ale pak jsem pochopil, že si mého mlčení nepovšimla, stejně jako si nepovšimla toho, že jsem utřel prach, který se usadil na nábytku. Vyžadovala si pouze, abych byl přítomen, abych byl blízko, kdykoliv ochoten vyslechnout ji. Je také možné, že jsem nedokázal odkrýt cestu k její duši; to, s čím jsem se k ní obracel, jí připadalo příliš vzdálené. Čekala ode mě něhu, já jí nabízel zprávy o světě. Neuvědomil jsem si to však, byl jsem příliš stržen vnějšími ději. Potřeboval jsem se jimi zabývat, přemýšlet o opravě společnosti, rozvažovat o nových zákonech. Stále více času jsem trávil s přáteli, kteří cítili stejnou potřebu. Všichni jsme prožili velkou část života v duchovní bídě, v čase, kdy vládly zvůle a násilí, teď nám připadalo, že se nám dostává příležitosti aspoň něco poopravit.

Tak jako osvícence, v jejichž mládí ještě byla nejvyšším soudcem církev, fascinoval rozum a jako revolucionáře, ve společnosti ještě nepřekonatelně rozdělené na stavy, opájela vidina rovnosti, nás přitahovala vidina svobody anebo aspoň svobodného uvažování. Přeli jsme se dlouho do noci. Toužil jsem, abych směl mluvit, sdělit ostatním, k čemu jsem dospěl. Nedovedu posoudit, jestli mi ta touha byla vrozena. Tváří v tvář hloupým vládcům a nerozumným zákonům se téměř každý cítí osvíceným a objevuje v sobě schopnost být užitečným rádcem. Snad kdybych žil v jiných poměrech anebo v jiné zemi, usměrnil bych svůj nepokoj k prostšímu a rozumnějšímu cíli. Snad bych počítal vinutí motorů jako můj otec, snad bych se stal potulným mnichem či rabínem anebo bych důstojně zasedal v soudní síni, nasazoval si paruku a podle nejlepšího svědomí soudil, vědom si toho, že každým rozhodnutím zároveň vytvářím složitou budovu Zákona.

Začal jsem aspoň psát články. Většina z nich souvisela s mým oborem jen vzdáleně – psal jsem o Montesquieuovi proto, abych mohl citovat jeho úvahy o soudcovské neodvislosti, psal jsem o vandalismu mladých provinilců, abych ukázal, jak souvisí jejich otrlost s otrlostí celé společnosti – neřekl jsem v nich jistě nic, co by nevěděli všichni, kteří o podobných otázkách přemýšleli – v temnotách, z nichž jsem se jen pozvolna vynořoval, mohla těžko vzejít opravdová moudrost.

Byl jsem tak zaujat svou činností, že když mi žena oznámila, že čeká dítě, spíš jsem se vylekal, než abych pocítil radost či vděčnost.

Čas jejího těhotenství mi v paměti utkvěl málo. Naříkala si na únavu a vyjednala si v knihovně kratší pracovní dobu. Také si přála, abych s ní pro dítě vybíral oblečení. Titěrné košilky a botičky ji uváděly v nadšení, které jsem nesdílel. Také si večer kladla moji ruku na svůj narostlý život, abych mohl vnímat, jak naše dítě už žije.

Bolesti ji přepadly na rozhraní noci a rána prvního únorového dne. Volal jsem otci, který pro nás přijel stále touž letitou tatrou. Byla ještě mrazivá zima, v noci napadl čerstvý sníh, takže auto se jen pomalu bralo kupředu po liduprázdné ulici. Pak jsme vystoupili před kasárenskou budovou z neomítnutých cihel a zvolna kráčeli sněhem. Podpíral jsem ji jednou rukou, v druhé jsem nesl tašku s jejími věcmi a kojeneckým prádlem. Před zavřenými vraty poskakovalo několik ranních vran, pak se brána zvolna otevírala jako tehdy, jako v té dávné noci, jen ozbrojenec chyběl, a za nosítky jsem kráčel já. V té chvíli jsem si uvědomil, že ji musím opustit, ponechat ji samotnou v bolestech. Objal jsem ji a políbil a řekl, že budu v duchu pořád s ní, a ona řekla mně, abych se ničeho nebál.

Kdosi mi odebral tašku, i ji mi odebrali. Ještě se otočila, zamávala mi, a mě napadlo, že tahle chvíle mě k ní nejspíš navždy připoutá.

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 13. 5. 2023