KAPITOLA 16
PO POSLEDNÍM ZASEDÁNÍ rady se Davidovi znovu podařilo vyklouznout a teprve pozdě večer následujícího dne jsem měla čas odchytit ho v dílně materiálčiků. Našla jsem ho, jak se s prsty ušpiněnými od inkoustu hrbí nad nějakými náčrty.
Posadila jsem se na stoličku vedle něj a odkašlala si. Zvedl ke mně hlavu, přitom očima mžoural jako sova. Byl tak bledý, že mu pod kůží byly vidět modravé mapy žil, a měl příšerný sestřih.
Nejspíš se ostříhal sám, zakroutila jsem v duchu hlavou. Pořád mi nešlo do hlavy, že právě pro tohohle kluka se Žeňa tolik nadchla.
Očima těkal na můj náhrdelník, přitom nervózně přerovnával předměty na svém pracovním stole, posunoval je a pořádal do pečlivě vyrovnaných řad: kompas, tužky, pera, kalamáře s inkoustem různých barev, kusy skla a zrcadel, natvrdo uvařené vejce, což – jak jsem předpokládala – byla jeho večeře, a papíry s nákresy a plány, kterým jsem za mák nerozuměla.
„Na čem pracuješ?“ zeptala jsem se.
Znovu zamžoural. „Na discích.“
„Aha.“
„Na takových odrazových talířích,“ vysvětlil. „Něco jako parabolické zrcadlo.“
„To je… zajímavé?“ Na lepší odpověď jsem se nezmohla.
Poškrábal se na nose, přitom si po něm rozmazal inkoust. „Mohlo by to zvýšit tvou sílu.“
„Jako ta zrcátka, co mám na rukavicích?“ Požádala jsem řemeslníky, aby mi vyrobili nové. Se silou zvýšenou dvěma umocňovači je sice nepotřebuju, přesto mi pomáhají lépe zaměřit světlo a přesně zasáhnout cíl, dávají mi kontrolu, se kterou se cítím líp.
„Něco na ten způsob,“ přitakal David. „Jestli se mi to podaří udělat správně, tvůj řez bude mnohem účinnější.“
„A jestli to uděláš špatně?“
„Tak se nestane buď vůbec nic, nebo ten, kdo to bude obsluhovat, vyletí do povětří.“
„To zní slibně.“
„Také si myslím,“ odpověděl bez náznaku humoru a sklonil se zpátky ke své práci.
„Davide,“ oslovila jsem ho. Zmateně ke mně vzhlédl, jako by úplně zapomněl, že tam jsem. „Potřebuju se tě na něco zeptat.“
Pohled mu znovu sjel na můj náhrdelník, načež ho rychle zapíchl zpátky do pracovního stolu.
„Co víš o Ilju Morozovovi?“
David sebou škubl a neklidně se rozhlédl po takřka prázdné místnosti. Většina materiálčiků byla ještě na večeři. Bylo vidět, že je nervózní, snad měl dokonce strach.
Sklopil hlavu a s pohledem upřeným na stůl vzal do ruky kompas a pak ho zase položil zpátky. Konečně špitl: „Říkalo se mu Kostitepec.“
Přejel mi mráz po zádech. Vzpomněla jsem si na prsty a obratle vyskládané na pouličních stáncích v Kribirsku. „Proč?“ chtěla jsem vědět. „Kvůli umocňovačům, které objevil?“
David překvapeně zvedl hlavu. „On je neobjevil. On je vyrobil.“
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Merzost?“
Přikývl. Tak proto se David podíval na Morozovův náhrdelník, když se Zoja ptala, jestli měl někdy nějaký griša takovou moc. Morozov si zahrával se stejnými silami jako Temnyj. Kouzla. Zvěrstva.
„Jak?“ hořela jsem zvědavostí.
„Nikdo neví,“ odtušil David a znovu se podíval přes rameno. „Potom, co se Černý heretik zabil při neštěstí, které mělo za následek vznik Vrásy, přestal se jeho syn skrývat a převzal kontrolu nad Druhou armádou. Nechal zničit všechny Morozovovy deníky.“
Jeho syn? Znovu jsem se přesvědčila, jak málo lidí ví o Temnyjově tajemství. Černý heretik nikdy neumřel – vždycky byl jen jeden Temnjy, jediný mocný griša, který velel Druhé armádě po celé generace a skrýval svoji identitu. Pokud vím, Temnyj žádného syna nikdy neměl. A nepřipadá v úvahu, že by zničil něco tak cenného jako Morozovovy deníky. Na palubě velrybářské lodi řekl, že ne všechny knihy zakazují nosit víc umocňovačů najednou. Možná měl na mysli deníky samotného Morozova.
„Proč se jeho syn schovával?“ zajímalo mě, jak si tuhle lež Temnyj vymyslel.
Tentokrát se David zamračil, jako by odpověď byla přece jasná. „Temnyj nikdy nežije v Malém paláci dohromady se svým následníkem. Je příliš velké riziko, že by ho zavraždil.“
„Rozumím,“ přikývla jsem. Vcelku uvěřitelné a kdo by po stovkách let takovou historku zpochybňoval. Grišové milují své tradice a&nb…
