Griša 2: Bouře a vzdor (Leigh Bardugová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 11

JAK DAVY POUTNÍKŮ rostly, bylo stále obtížnější držet je pod kontrolou, takže jsem brzy byla donucena cestovat v kočáře. Některé dny mi dělal Mal společnost, většinou však jel radši na koni a spolu s Tamarou a Toljou střežili vůz zvenku. I když jsem toužila po jeho přítomnosti, věděla jsem, že je to tak lepší. Sedět zavřený v nalakované zlaté kleci ho vždycky naplňovalo chmury.

Nikolaj mě doprovázel jen ve městě, když jsme přijížděli a odjížděli, aby nás lidé viděli spolu. Bez přestání mluvil. Vždycky měl v hlavě nějaký vynález, který chtěl sestrojit – stroj na dláždění silnic, nový zavlažovací systém, loď, co by sama veslovala. Na každý útržek papíru, co kde našel, čmáral plány a denně přicházel s dalším způsobem, jak vylepšit novou verzi Bzučáka.

S nesmírnou dychtivostí se pouštěl do hovorů o Temnyjovi a třetím umocňovači, bez ohledu na to, že tím ve mně vzbuzoval očividný neklid. Také nepoznal kamenný oblouk na obrázku, a ať jsme na tu stránku zírali, jak jsme chtěli dlouho, svatý Ilja nám odmítal vydat své tajemství. To ovšem Nikolaje nijak neodradilo; donekonečna spekuloval o tom, kde bychom mohli ohnivého ptáka ulovit, a vyzvídal na mně, co všechno vím o Temnyjově moci.

„Chystáme se jít do války,“ vysvětloval. „Jestli jsi zapomněla, Temnyj mě nemá zrovna v lásce. Chci, abychom využili všechny výhody, které proti němu máme.“

Vlastně jsem mu neměla co říct. Sama jsem nerozuměla tomu, co Temnyj provádí.

„Grišové můžou využívat a měnit to, co existuje. Něco stvořit je úplně jiný druh moci. Baghra tomu říkala ‚rození v srdci světa‘.“

„A ty myslíš, že o tohle se Temnyj pokouší?“

„Možná. Nevím. Všichni máme své hranice, a když je překročíme, vyčerpáme se. Používání naší síly nás dlouhodobě posiluje. Když Temnyj přivolává ničevoje, je to jiné. Myslím, že za to hodně platí.“ Vylíčila jsem napětí, které jsem postřehla v Temnyjově tváři, únavu, jež na něm byla patrná.

„Tahle síla ho nevyživuje. Živí se na něm.“

„Tak tím se to vysvětluje,“ dumal Nikolaj, a zatímco si vybubnovával prsty do stehen vojenský pochod, jeho mysl divoce vířila možnostmi.

„Co se vysvětluje?“

„Že jsme pořád naživu a že otec pořád ještě sedí na trůně. Kdyby si Temnyj mohl přivolat armádu stínů, dávno by ji na nás poslal. Takhle je to dobré,“ prohlásil rozhodně. „Máme čas.“

Otázkou bylo, kolik času. Vzpomněla jsem si na touhu, jež se mě zmocnila na palubě Volkvolnyho při pohledu na hvězdnou oblohu. Hlad po moci Temnyje zkazil. Co já vím, třeba zkazil i Morozova. Spojení umocňovačů by mohlo rozpoutat neštěstí, jaké svět neviděl.

Protřela jsem si zkřehlé paže, abych zahnala chlad, jenž mě náhle přepadl. Tyhle pochybnosti jsem si musela nechat sama pro sebe; Nikolajovi jsem o nich říct nemohla a Mal už byl beztak dost podezíravý k tomu, jakým směrem jsme se vydali.

„Víš, proti čemu stojíme,“ řekla jsem tedy jen. „Čas nám možná stačit nebude.“

„Os Alta je výborně opevněná. Je blízko vojenské základny v Poliznaji, a co je nejdůležitější, je daleko od severních i jižních hranic.“

„A to nám nějak pomůže?“

„Dosah Temnyjovy moci je omezený. Když jsme mu zničili loď, nedokázal za námi ničevoje poslat. To znamená, že bude se svými netvory muset vstoupit do Ravky. Hory na východě jsou neschůdné a bez tebe nedokáže přejít přes Vrásu, takže se k nám bude muset dostat buď z Fjerdy, nebo ze Šu Hanu. Ať tak či tak, dozvíme se to včas.“

„A král s královnou zůstanou?“

„Kdyby otec opustil hlavní město, bylo by to stejné, jako kdyby zemi odevzdal do rukou Temnyje. A kromě toho si myslím, že na to, aby někam jel, je slabý.“

Vzpomněla jsem si na Ženinu rudou keftu. „Neuzdravil se?“

„Snažili se, aby se nejhorší zprávy o jeho stavu nevynesly na veřejnost, ale ne, neuzdravil se a pochybuju, že se ještě někdy uzdraví.“ Zkřížil ruce na prsou a hlavu naklonil na stranu. „Tvá přítelkyně je nádherná. Na travičku.“

„Není to moje přítelkyně,“ vyhrkla jsem, znělo to dětinsky a měla jsem pocit, jako bych ji tím zradila. Dávala jsem jí za vinu spoustu věcí, ale to, co udělala králi, ne. Nikolaj měl zřejmě špehy všude. Říkala jsem si, jestli ví, co je jeho otec ve skutečnosti zač. „A pochybuju, že použila jed.“

„Něco mu provedla. Doktoři ho nedokáží vyléčit a žádného korporálčika k němu matka nepustí.“ Po chvilce mlčení Nikolaj dodal: „Byl to skutečně chytrý tah.“

Obočí mi vylétlo nahoru. „Zabít tvého otce?“

„Temnyj mohl otce bez problémů zavraždit, jenže tím by riskoval povstání lidu a nepokoje v První armádě. Takhle byl král sice naživu, ovšem v úplné izolaci, takže nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Aparátus hrál roli spolehlivého rádce a vydával nezbytné rozkazy. Vasilij se bůhvíkde nerušeně sháněl po koních a nevěstkách.“ Odmlčel se a s pohledem upřeným z okna přejel prsty po jeho zlatém rámu. „Já byl na moři. O tom, co se stalo, jsem se dozvěděl, až když bylo po všem.“

Mlčky jsem vyčkávala, nejistá, jestli se hodí teď mluvit. S nepřítomným výrazem sledoval ubíhající krajinu.

„Když se zprávy o masakru v Novokribrisku a Temnyjově zmizení roznesly, rozpoutalo se učiněné peklo. Královi ministři a palácová stráž se násilím dobili do Velkého paláce a dožadovali se krále. Víš, co našli? Matka se krčila s tím svým ukňouraným psem ve svých komnatách. A Alexandr Třetí, král Ravky, ve své ložnici úplně opuštěný sotva dýchal v posteli plné vlastní špíny. A já dovolil, aby se to stalo.“

„Nemohl jsi vědět, co Temnyj plánuje, Nikolaji. Nikdo to nevěděl.“

Jako by mě vůbec neslyšel. „Griši a opričníky, kteří drželi palác na Temnyjův příkaz, chytli dole ve městě na útěku. Popravili je.“

Snažila jsem se ovládnout své rozechvění. „Co se stalo s Aparátusem?“ Byl tajně spolčený s Temnyjem a možná pro něj pořád pracuje. I když je pravda, že se před převratem pokoušel se mnou spojit. Vždycky jsem měla pocit, že tenhle kněz hraje dvojí hru.

„Utekl. Nikdo neví jak.“ Nikolajův hlas ztvrdl. „Ale až přijde čas, bude se ze všeho zodpovídat.“

Znovu jsem pod maskou uhlazeného vystupování zahlédla jeho nemilosrdnou tvář. Tak tohle je skutečný Nikolaj Larsov? Nebo je to jen další z jeho převleků?

„Nechal jsi Žeňu jít,“ nadhodila jsem.

„Byla jen obyčejný pěšák. Ty jsi byla královna. Musel jsem se soustředit na podstatné.“ Pak se zazubil a jeho chmurná nálada se rozplynula jako pára nad hrncem. „Kromě toho,“ mrknul na mě, „na to, abych ji hodil žralokům, byla moc hezká.“

NEMOHLA JSEM už v kočáře vydržet; byla jsem jako na trní, zneklidňovalo mě pomalé tempo, kterým jsme kvůli Nikolajovi jeli, a nemohla jsem se dočkat, až budeme v Malém paláci. Nikolajovi to však poskytlo čas, aby mě na příjezd do Os Alty připravil. Měl pochopitelně značný zájem na tom, abych jako velitelka Druhé armády uspěla, a vždycky měl po ruce moudrost, kterou považoval za nutné mi vštěpit. Už jsem byla jeho radami zahlcená, měla jsem však pocit, že si nemůžu dovolit jeho zkušenostmi opovrhovat; a tak jsem si připadala, jako bych se znovu ocitla v knihovně Malého paláce a vtloukala si do hlavy teorii Malé vědy.

Čím míň budeš mluvit, tím větší budou mít tvá slova váhu.

Nehádej se. Nikdy se neospravedlňuj. Na urážky odpovídej úsměvem.

„Na kapitána té fjerdské lodi ses nesmál,“ vzpomněla jsem si.

„To nebyla urážka. To byla výzva na souboj,“ vysvětlil. „Musíš to umět rozlišovat.“

Slabost je maska. Nos ji, když chceš ukázat svoji lidskost, ale nikdy, když se skutečně cítíš slabá.

Nechtěj cihly, když máš před sebou hromadu kamenů. Pracuj s tím, co máš.

Když jsi vůdce, pořád tě někdo sleduje.

Přinuť je plnit maličkosti a budou tě poslouchat i v důležitých věcech.

Je v pořádku vysmívat se nadějným vyhlídkám, nikdy je však nesmíš zklamat.

„Jak si mám všechno tohle zapamatovat?“ vztekala jsem se.

„Moc o tom nepřemýšlej, prostě to dělej.“

„To se ti lehko řekne. Tebe k tomu vedli od narození.“

„Mě vedli ke společenským hrám a pití šampaňského,“ oponoval Nikolaj. „Všechno ostatní jsem se naučil vlastní zkušeností.“

„Já nemám čas sbírat zkušenosti!“

„Povedeš si dobře,“ chlácholil mě. „Jenom se uklidni.“

Vypustila jsem ze sebe zoufalý skřek, měla jsem sto chutí ho zaškrtit.

„Ech, nejjistější způsob, jak někoho rozzuřit, je říct mu, aby se uklidnil.“

Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo po něm hodit botou.

Nikolajovo chování mimo kočár bylo čím dál nesnesitelnější. Na to, aby mi znovu nabízel sňatek, byl dost chytrý, ale bylo očividné, že chce, aby si lidi mysleli, že je mezi námi něco víc. S každým dalším zastavením byl drzejší, stoupal si ke mně přespříliš blízko, líbal mi ruku, větrem zatoulané pramínky vlasů mi odhrnoval z čela a dával za ucho.

V Taště se Nikolaj zdravil s obrovským zástupem měšťanů a poutníků, jenž se shromáždil před sochou zakladatele města. Když mi pak pomáhal do kočáru, sjel rukou k mému pasu.

„Prosím, nevzpírej se,“ zašeptal. Pak mě prudce přivinul na hruď a přitiskl své rty k mým.

Dav vybuchl divokým jásotem a jejich hlasy nad námi hřměly ohlušující radostí. Dřív než jsem se na cokoliv zmohla, strčil mě Nikolaj do přítmí vozu a vklouzl za mnou. Zabouchl za námi dveře, ale i přes ně k nám zvenku doléhalo burácení davu. Do výkřiků „Nikolaj“ a „Sankta Alina“ se ozývalo nové volání: Sol Koroleva, Sluneční královna.

Okénkem jsem viděla na Mala. Seděl na koni a odstrkoval nejbližší řady dopředu se deroucích lidí, měl co dělat, aby je udržel mimo cestu. Z jeho divokého výrazu bylo jasné, že všechno viděl.

Obrátila jsem se k Nikolajovi a vší silou ho kopla do holeně. Vyjekl, což mě ani trochu neuspokojilo. Nakopla jsem ho znovu.

„Už se cítíš líp?“

„Ještě jednou něco podobného zkusíš, tak tě nekopnu,“ zuřila jsem, „ale na místě rozpůlím.“

Oprášil si smítko z kalhot. „To by, myslím, nebylo moudré. Obávám se, že lid nemá královraždy rád.“

„Ještě nejsi král, Sabáško,“ procedila jsem chladně skrze zuby. „Tak si se mnou nehraj.“

„Nechápu, proč jsi tak naštvaná. Lidem se to líbilo.“

„Mně se to nelíbilo.“

Nadzdvihl obočí. „Nevadilo ti to.“

Znovu jsem ho nakopla. Tentokrát jeho ruka vyletěla jako blesk a chytila mě za kotník. Kdyby byla zima, měla bych na sobě pevné boty, jenže já byla v letních střevících a jeho prsty pevně svíraly mou holou nohu. Do tváří se mi nahnala krev.

„Slib mi, že už mě nebudeš kopat, a já ti slíbím, že už tě nebudu líbat.“

„Kdybys mě nelíbal, nekopala bych tě!“

Snažila jsem se nohu vyškubnout, ale držel mě pevně.

„Slib to,“ neustoupil.

„Dobře,“ vyštěkla jsem. „Slibuju.“

„Tak jsme se dohodli.“

Pustil mi nohu a já ji rychle schovala pod keftu a doufala, že nevidí, jak se proti své vůli červenám jako hlupačka.

„Skvěle,“ řekla jsem. „A teď vypadni.“

„Jsem ve svém kočáře.“

„Dohoda zněla nekopat. Nezakazuje mi bouchat, fackovat, kousat ani rozseknout tě napůl.“

Zazubil se. „Nebohý Oretsev se teď užírá strachy, co tu provádíme.“

To bylo přesně to, čeho jsem se bála. „Obávám se, že jestli s tebou budu muset strávit ještě jednu minutu, pozvracím si keftu.“

„Je to divadlo, Alino. Čím pevnější je náš svazek, tím líp pro nás pro oba. Je mi líto, jestli z toho má Mal těžkou hlavu, ale je to nutnost.“

„Líbat mě nebyla žádná nutnost.“

„Improvizoval jsem,“ tvrdil. „Nechal jsem se unést.“

„Ty nikdy neimprovizuješ,“ nedala jsem se obalamutit. „Všechno, co děláš, máš předem promyšlené. Měníš osobnost jako ponožky. A víš co? Naskakuje mi z toho husí kůže. To nikdy nejsi sám sebou?“

„Jsem princ, Alino. Nemůžu si dovolit být sám sebou.“

Otráveně jsem si odfrkla.

Po dlouhém mlčení se zeptal: „Hm… vážně ti ze mě naskakuje husí kůže?“

Bylo to vůbec poprvé, co jsem ho viděla o sobě pochybovat. I přesto, co udělal, mi ho bylo najednou trochu líto.

„Občas,“ přiznala jsem.

Přejel si rukou po zátylku, vypadal nesvůj. Pak se vzdychnutím pokrčil rameny. „Jsem mladší syn, pravděpodobně bastard a déle než sedm let jsem nebyl u dvora. Udělám cokoliv, abych se dostal na trůn; a jestli se kvůli tomu budu muset dvořit celému národu a dělat na tebe oči, fajn.“

Vyjeveně jsem na něj zírala. Po slově „bastard“ jsem už skoro nevnímala, co říká. Žeňa naznačovala, že kolují klevety o tom, kdo je vlastně Nikolajův otec, ale šokovalo mě, s jakou otevřeností to přiznal.

Rozesmál se. „Jestli se nenaučíš líp skrývat, co si myslíš, u dvora nepřežiješ. Vypadáš, jako bys rozsedla ošatku vajec. Zavři pusu.“

Rychle jsem secvakla čelisti a pokusila se na tváři vykouzlit příjemný výraz. To Nikolaje pobavilo ještě víc. „Teď vypadáš, jako bys trochu přebrala.“

Vzdala jsem to a praštila sebou do sedadla. „Jak si z toho můžeš dělat legraci?“

„Šušká se o tom, co jsem se narodil. Venku to opakovat nebudu – a pokud ty ano, rozhodně to popřu – ale je mi upřímně jedno, jestli ve mně koluje krev Lantsovů, nebo ne. Ostatně vzhledem k tomu, jak často se v téhle rodině uzavírají sňatky mezi příbuznými, je spíš výhodou být bastard.“

Zakroutila jsem hlavou. Byl tak nevyzpytatelný. Nedokázala jsem poznat, co mám brát vážně, a co ne.

„Proč je pro tebe tak důležité sedět na trůně?“ vrtalo mi hlavou. „Proč to chceš všechno podstupovat?“

„Vážně je tak těžké uvěřit tomu, že mi záleží na tom, co se s touhle zemí stane?“

„Upřímně? Ano.“

Zahleděl se na špičky svých nablýskaných bot. Nechápala jsem, jak je může mít pořád tak vycíděné.

„Nejspíš rád dávám věci do pořádku,“ zadumal se. „Vždycky jsem rád opravoval věci.“

Byla to prapodivná odpověď, ale kupodivu zněla pravdivě.

„Ty si vážně myslíš, že ti tvůj bratr nebude stát v cestě?“

„To doufám. Ví, že První armáda půjde za mnou, a na to, aby šel proti mně do občanské války, nemá žaludek. A Vasilij navíc po otci zdědil averzi k práci. Jakmile zjistí, co všechno představuje vládnutí, vezme nohy na ramena, jen se za ním bude prášit.“

„A jestli se tak snadno nevzdá?“

„Je to jen otázka správně zvolené nabídky. Dítě nebo princ, každého si jde koupit.“

Další moudrost z úst Nikolaje Lantsova. Zašilhala jsem z okna. Mal seděl s rovnými zády v sedle a udržoval krok s kočárem.

„Každého ne,“ zamumlala jsem na půl úst.

Nikolaj následoval můj pohled. „Ale ano, Alino, dokonce i tvůj oddaný šampion má svoji cenu.“ Zadumaně sjel hnědýma očima zpátky ke mně. „A myslím, že se na ni právě teď dívám.“

Nervózně jsem se na sedadle zavrtěla. „Jsi si vším ohromně jistý,“ prohodila jsem kysele. „Možná se rozhodnu, že chci trůn, a zardousím tě ve spánku.“

Nikolaj se zakřenil. „Konečně přemýšlíš jako politik.“

NAKONEC SE NIKOLAJ smiloval a opustil kočár, jenže mě čekalo ještě několik hodiny jízdy, než jsme konečně zastavili na noc. Mala jsem hledat nemusela. Jakmile se otevřely dveře kočáru, stál tam a nabízel mi ruku, aby mi pomohl vystoupit. Náměstí bylo plné poutníků a jiných pocestných, všichni natahovali krky, aby zahlédli světlonošku. Nehodilo se to, jenže já nevěděla, kdy budu mít zase příležitost s ním mluvit.

„Zlobíš se?“ špitla jsem, když mě vedl po kamenném dláždění. Na druhé straně náměstí jsem už viděla Nikolaje, jak si cosi vykládá s hloučkem místních hodnostářů.

„Na tebe? Ne. Ale s Nikolajem si promluvím, až nebude mít kolem sebe tu svoji ozbrojenou gardu.“

„Jestli tě to potěší, tak jsem ho nakopla.“

Mal se zasmál. „Kopla jsi ho?“

„Dvakrát. Ulevilo se ti trochu?“

„Vlastně jo.“

„Dneska u večeře mu dupnu na nohu.“ To do zákazu kopání také nespadá.

„Takže ses v náručí prince nevznášela v oblacích a nepadala do mdlob?“

Dělal si legraci, v jeho řeči jsem však vycítila nejistotu.

„Vypadá to, že jsem imunní,“ odpověděla jsem. „A naštěstí vím, jaké to je dostat skutečný polibek.“

Nechala jsem ho stát uprostřed náměstí. Začínalo mě bavit, jak se červená.

POSLEDNÍ NOC před příjezdem do Os Alty jsme nocovali v letním šlechtickém sídle, jen pár mil před městskými hradbami. Trochu mi to tam připomínalo Keramzin – velká železná brána a za ní dlouhá, rovná příjezdová cesta vedoucí k honosnému dvoukřídlému domu ze světlých cihel. Hrabě Minkoff byl nepopiratelně milovníkem pěstování zakrslých ovocných stromů, jejichž umně sestřižené koruny zdobily chodby jeho letního sídla a naplňovaly je sladkou vůní švestek a broskví.

Připravili mi přepychovou komnatu ve druhém patře. Tamara obsadila místnost hned vedle a Tolja s Malem se ubytovali naproti. Na posteli na mě čekala krabice, uvnitř které jsem našla novou keftu, již jsem si týden předtím vyžádala. Jakmile jsem se konečně rozhodla, jak by měla vypadat, poslal Nikolaj objednávku do Malého paláce. V tmavě modrém hedvábí protkaném zlatými vlákny jsem okamžitě poznala práci materiálčiků. Tito grišovští řemeslníci dosáhli takové zručnosti, že jsem látku v rukou skoro necítila. Když jsem ji přetáhla přes hlavu, rozzářila se měňavým světlem jako voda na říční hladině. Spony měla ve tvaru drobných zlatých sluncí. Byla nádherná, i když poněkud okázalá. Nikolaj bude jistě spokojený.

Paní domu ke mně poslala děvče, aby mě učesalo. Dívka mě posadila k toaletnímu stolku a s nesmírnou opatrností mi úzkostlivě splétala kadeře do uzlu na temeni. Její ruce byly ve srovnání se Žeňou o poznání jemnější, zato výsledek byl mnohem méně neobvyklý. Hned jsem tu myšlenku zapudila. Nerada jsem vzpomínala na Žeňu, nechtěla jsem myslet na to, co se s ní stalo potom, co jsme opustili velrybářskou loď, ani na to, jak smutné to bez ní v Malém paláci bude.

Poděkovala jsem služce, a než jsem vyšla z komnaty, sebrala jsem černou sametovou tobolku, která ležela v krabici spolu s keftou. Strčila jsem ji do kapsy, ujistila se, že mám náramek schovaný pod rukávem, a teprve pak zamířila dolů.

Hovor u večeře se točil kolem nejnovějších divadelních představení, zpráv o Temnyjově předpokládaném pohybu a událostí v Os Altě. Hlavní město bylo prý přeplněné uprchlíky, další už se nepřijímali a běžence posílali od městských bran zpátky, odkud přišli. Povídalo se také, že v dolním městě propukají pouliční nepokoje kvůli jídlu. Z bezpečné dálky nablýskaného paláce se to zdálo neskutečné.

Hrabě a jeho žena, boubelatá dáma s prošedivělými loknami a povážlivě odhaleným dekoltem, připravili přepychovou tabuli. Jedli jsme studenou polévku servírovanou v šálcích ve tvaru dýní ozdobených drahokamy, jehněčí pečeni marinovanou v džemu z černého rybízu, zapékané žampiony na smetaně a další chod, kterým byly, jak jsem teprve později pochopila, kukačky nakládané v brandy. Porcelán i sklo měly stříbrné lemování s Minkoffovým znakem. Přesto nejokázalejším dílem, které zaujímalo čestné místo ve středu celého dlouhého stolu, byl miniaturní živý les vyrobený s ohromující pečlivostí do nejmenších detailů: hájky maličkatých borovic, popínavé svlačce s kvítky ne většími než nehet a maličký domek ukrývající slánku.

Seděla jsem mezi Nikolajem a plukovníkem Rajevským a bez valného zájmu poslouchala, jak se vznešení hosté smějí, klábosí a znovu a znovu připíjejí na návrat mladého prince a zdraví světlonošky. Už předtím jsem se ptala Mala, jestli se k nám nechce připojit, ale odmítl s tím, že radši bude s Tamarou a Toljou hlídat venku. Nutila jsem se sledovat konverzaci u stolu a přitom v jednom kuse šilhala na terasu v naději, že ho tam snad zahlédnu.

Nikolaj si toho musel všimnout, protože zašeptal: „Nemusíš dávat pozor, ale musíš předstírat, že dáváš pozor.“

Snažila jsem se, seč jsem mohla, neměla jsem však co říci. I když jsem seděla v zářivé keftě vedle prince, byla jsem pořád jen venkovská holka z bezejmenné vesnice. Nepatřila jsem mezi tyhle lidi a vlastně jsem ani nechtěla. Přesto jsem v duchu vyslala děkovnou modlitbu za to, že Ana Kuya v sirotčinci naučila své svěřence, jak se chovat u stolu a na co používat kterou vidličku.

Po večeři nás uvedli do salonu, kde hrabě s hraběnkou zazpívali duet, při kterém je na harfu doprovázela jejich dcera. Na stolcích stály připravené dezerty: medová pěna, melounový kompot s vlašskými ořechy a vysoká hora cukroví posypaná závějemi moučkového cukru, jež byla spíše než k jídlu určená k obdivným pohledům. Následovalo další víno a další klevety. Společnost mě požádala, abych přivolala světlo, a tak jsem za nadšeného potlesku vrhla na kazetový strop hřejivý sluneční paprsek. Když se někteří z hostů usadili ke stolku na partičku karet, omluvila jsem se, že mě bolí hlava, a tiše se vzdálila.

Nikolaj mě dohonil u dveří na terasu. „Měla bys ještě zůstat,“ naléhal. „Pro jednotvárný život u dvora je to výborná praxe.“

„I svatí potřebují odpočívat.“

„Máš v plánu dnes v noci spát pod růžovým keřem?“ pohlédl do zahrady.

„Nikolaji, byla jsem poslušný, hodný šašek. Ukázala jsem publiku všechny svoje triky a teď přišel čas rozloučit se na dobrou noc.“

Nikolaj vzdychl. „Asi bych jen hrozně rád šel s tebou. Hraběnka mi celou večeři tiskla pod stolem koleno a z duše nenávidím hrát karty.“

„Myslela jsem, že jsi dokonalý státník.“

„Říkal jsem ti, že nevydržím sedět v klidu.“

„Tak to budeš muset vyzvat hraběnku k tanci,“ zasmála jsem se a vyklouzla do noci.

Na cestě ze schodů jsem se ještě ohlédla. Nikolaj postával ve dveřích. Byl ve vojenské uniformě s bledě modrou šerpou přes prsa. Ve světle dopadajícím ze salonu se vyznamenání na jeho hrudi blýskala a házela odlesky na jeho zlaté vlasy. Dneska hrál roli uhlazeného prince. Jenže jak tam tak stál, připomínal mi spíš opuštěného kluka, kterému se nechce vrátit na večírek samotnému.

Otočila jsem se a seběhla po točitém schodišti do zahrady.

Netrvalo mi dlouho najít Mala. Opíral se o kmen velikého dubu a pohledem přejížděl dokonale uhlazené okolí.

„Nikdo v dohledu?“ oslovila jsem ho.

„Jen já.“

Uvelebila jsem se vedle něj. „Měl jsi jít na tu večeři také.“

Odfoukl si. „Ne, díky. Podle toho, co jsem viděl, ses tam dost trápila a Nikolaj nevypadal o moc spokojenější. A kromě toho,“ sjel pohledem na moji keftu, „co bych si vzal na sebe?“

„Nelíbí se ti?“

„Je překrásná. Skvělé věno.“ Dřív než jsem stihla protočit oči, mě chytl za ruku. „Nemyslel jsem to tak,“ udobřoval si mě. „Vypadáš nádherně. Chtěl jsem ti to říct, hned jak jsem tě večer uviděl.“

Začervenala jsem se. „Díky. Hodně pomáhá, že můžu používat sílu každý den.“

„Byla jsi krásná i v Coftonu se smítky jurdy na obočí.“

V rozpacích jsem si kroutila pramínek vlasů. „Připomíná mi to tady Keramzin,“ řekla jsem.

„Trochu. Je to tu mnohem přeplácanější. K čemu jsou všechny ty ovocné pidi-stromečky?“

„Pro lidičky s pidi-ručičkami. Nepřipadají si pak malí a cítí se lépe.“

Zasmál se, opravdovým, srdečným smíchem. Nahmatala jsem v kapse černý sametový váček a zalovila v něm.

„Něco pro tebe mám,“ pověděla jsem.

„Co je to?“

Ukázala jsem ruku sevřenou pěst.

„Hádej.“ Byla to stará hra, kterou jsme se jako děti bavili.

„Je to samozřejmě svetr.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Poník?“

„Ne.“

Natáhl se a chytil mi ruku, obrátil ji a jemně, jeden po druhém, mi odkrýval prsty.

Hořela jsem nedočkavostí, co řekne.

Se staženými koutky mi sebral z dlaně zlaté slunce. Drsný dotyk jeho prstů na mé kůži vyvolal v mém těle vzrušené chvění.

„Pro kapitána osobní stráže?“ zeptal se.

Nervózně jsem si odkašlala. „Já… nechtěla jsem žádné uniformy. Nechtěla jsem nic, co by připomínalo Temnyjovy opričniky.“

Dlouho jsme mlčky stáli, zatímco Mal upřeně hleděl na slunce ve své dlani. Pak mi ho podal zpátky. Srdce mi pokleslo, ale snažila jsem nedat své zklamání najevo.

„Připneš mi ho?“ zeptal se.

S úlevou jsem vydechla. Chvatně jsem vzala sponu do prstů a prostrčila ji záhybem košile na jeho levé straně. Chvilku mi trvalo, než se mi ji podařilo zapnout na háček. Když jsem byla hotová a ustoupila o krok zpátky, vzal mi ruku do dlaně a přitiskl si ji na zlaté slunce, na své srdce.

„To je všechno?“ divil se naoko.

Stáli jsme teď u sebe, sami v hřejivé tmě zahrady. Bylo to po dlouhých týdnech poprvé, kdy jsme byli spolu sami.

„Všechno,“ potvrdila jsem. Nebylo to víc než vzdychnutí.

„Pokud vím, slibovala jsi mi plášť a nóbl klobouk.“

„Vynahradím ti to,“ špitla jsem.

„Flirtuješ se mnou?“

„Obchoduju.“

„Dobře,“ souhlasil. „Takže si teď vyberu první splátku.“

Jeho hlas zněl ledabyle, když se však jeho rty dotkly mých, v jeho polibku nebyla žádná lehkost. Chutnal po letním horku a zralých hruškách z vévodovy zahrady. V divoké lačnosti jeho úst jsem cítila naléhavost, nezvyklý náboj chtění, z něhož na mě přeskakovaly žhavé jiskry a spalovaly mě neklidem po celém těle.

Vytáhla jsem se na špičky, ovinula mu ruce kolem krku a cítila, jak se celé mé tělo rozpouští v jeho. Měl sílu vojáka – cítila jsem ji v tvrdých svalech na jeho pažích i ve stisku jeho prstů, když se jimi zabořil do hedvábí tam, kde končí záda, a přitáhl si mě k sobě. Ve způsobu, jímž se mě zmocňoval, bylo takřka cosi zoufalého, jako by se ke mně nemohl dostat dost blízko.

Hlava se mi točila. Všechny myšlenky se zpomalily a odplouvaly pryč, když tu jsem zaslechla odněkud se blížit kroky. Od cesty k nám přicházela Tamara.

„Máme společnost,“ oznámila.

Mal se ode mě odtáhl a jediným bleskurychlým pohybem odjistil pušku. „Koho?“

„U brány jsou lidi a chtějí pustit dovnitř. Prý musí mluvit se světlonoškou.“

„Poutníci?“ napadlo mě a snažila jsem se svůj polibky omámený mozek přimět normálně myslet.

Tamara zavrtěla hlavou. „Tvrdí, že jsou grišové.“

„Tady?“

Mal mi položil ruku na rameno. „Alino, počkej vevnitř, aspoň dokud nezjistíme, co se děje.“

Váhala jsem. Naštvalo mě, že po mně chtějí, abych utekla a schovala se jako malé dítě, na druhou stranu jsem se nechtěla zachovat zbrkle. Od brány se ozval výkřik.

„Ne,“ rozhodla jsem se a odstrčila Malovu ruku pryč. „Jestli jsou to opravdu grišové, pak mě můžou potřebovat.“

Mal ani Tamara se netvářili nadšeně, postavili se však vedle mě každý z jedné strany a vyrazili jsme štěrkovou cestou k bráně.

Tam se mezitím už srotil dav lidí. Tolju nešlo přehlédnout, tyčil se nad všemi ostatními. Nikolaj stál vpředu, obklopený ozbrojeným služebnictvem a vojáky s nabitými pistolemi. Na druhé straně mříží stál pomenší hlouček, víc jsem neviděla. Někdo branou zlostně zalomcoval, načež se ozvaly nespokojené hlasy.

„Doveďte mě tam,“ dožadovala jsem se. Tamara s obavami pohlédla na Mala. Vztyčila jsem bradu. Jestli mi mají dělat stráž, musejí plnit mé rozkazy. „Teď hned. Chci vědět, co se tam děje, než se to vymkne kontrole.“

Tamara dala znamení Toljovi, nato si obr stoupl před nás a nedalo mu mnoho práce proklestit nám davem cestu vpřed. Vždycky jsem byla malá. A teď, vmáčknutá mezi dvojčata a Mala, v uličce strkajících se vojáků vybuzených napětím, jsem najednou dostala pocit, že nemůžu dýchat. Rychle jsem zahnala paniku a skrz hradbu těl hledala očima Nikolaje, který se vepředu s někým dohadoval.

„Kdybysme chtěli mluvit s královým lokajem, bušili bysme na bránu Velkého paláce,“ rozčiloval se netrpělivý hlas. „Přišli jsme za světlonoškou.“

„Chovej se uctivě, krvelačníku,“ vyštěkl voják, jehož jsem neznala. „Mluvíš s princem Ravky a důstojníkem První armády.“

Tohle se nevyvíjelo dobře. Prodrala jsem se blíž; když jsem uviděla korporálčika stojícího na druhé straně mříže, zbystřila jsem. „Fedjore?“

Jeho protáhlá tvář se rozzářila, načež se mi hluboce uklonil. „Alino Starková,“ pronesl obřadně. „Doufal jsem, že zvěsti nelžou.“

Obezřetně jsem si muže prohlížela. Byl obklopený skupinou grišů v zaprášených keftách, většina z nich měla na sobě rudou barvu korporálčiků, byli však mezi nimi i eterálčici v modrém a pár materiálčiků ve fialovém.

„Ty ho znáš?“ zeptal se Nikolaj.

„Ano,“ přisvědčila jsem. „Zachránil mi život.“ Fedjor se kdysi postavil mezi mě a tlupu fjerdských zabijáků.

Znovu se mi uklonil. „Bylo mi velkou ctí.“

Na Nikolaje se to nezdálo udělat valný dojem. „Můžeme mu věřit?“

„Je to dezertér,“ utrousil voják vedle Nikolaje.

Na obou stranách mříže to zahučelo.

Nikolaj ukázal na Tolju. „Ať se všichni stáhnou. A postarej se o to, aby náhodou někoho ze služebných nenapadlo střílet. Podezřívám je, že uprostřed tohohle zakrslého ovocného sadu prahnou po nějakém povyražení.“ Otočil se zpátky k bráně. „Fedjore, říkám to správně? Dej nám chvilku.“ Odtáhl mě kousek stranou a potichu se zeptal. „Tak co? Můžeme mu důvěřovat?“

„Já nevím.“ Naposledy jsem ho viděla na slavnosti ve Velkém paláci, jen pár hodin předtím, než jsem se dozvěděla, co Temnyj chystá, a pak na korbě kejklířského povozu utekla tajně pryč. Snažila jsem se z paměti vydolovat, co mi tenkrát říkal. „Myslím, že sloužil na jižní hranici. Byl uznávaný smrtič a měl vysokou hodnost, ale nepatřil k Temnyjovým oblíbencům.“

„Něvský má pravdu,“ kývl směrem k rozhorlenému vojákovi. „Ať jsou grišové, nebo ne, měli by být věrní králi. Zběhli z armády. Technicky vzato jsou to dezertéři.“

„To z nich ještě nedělá zrádce.“

„Jde o to, jestli nejsou špehové.“

„Takže co s nimi uděláme?“

„Mohli bychom je zajmout a vyslechnout.“

Pohrávala jsem si s lemem rukávu a přitom přemýšlela.

„Mluv se mnou,“ naléhal Nikolaj.

„Copak nechceme, aby se grišové vrátili zpátky?“ uvažovala jsem. „Jestli zavřeme každého, kdo se vrátí, pak žádnou armádu, které bych mohla velet, mít nebudu.“

„Uvědom si,“ nabádal mě, „že s nimi budeš pod jednou střechou jíst, pracovat i spát.“

„A všichni by klidně mohli pracovat pro Temnyje.“ Ohlédla jsem se dozadu, kde Fedjor trpělivě čekal u brány. „Tak co myslíš?“

„Myslím, že těmhle grišům se nedá věřit ani víc, ani míň než těm, co čekají v Malém paláci.“

„To nezní zrovna povzbudivě.“

„Jakmile budeme za zdmi paláce, veškerou komunikaci budeme přísně sledovat. Dokážu si těžko představit, jak by mohl Temnyj využívat špiony, když se s nimi nebude moct spojit.“

Ovládla jsem nutkání sáhnout si na jizvu nabíhající mi na rameni. Nadechla jsem se.

„Dobře,“ souhlasila jsem. „Otevřete bránu. Promluvím s Fedjorem, ale jen s ním. Ostatní si můžou na noc rozložit tábor za branami hraběcího panství a zítra se k nám připojit na cestu do Os Alty.“

„Jsi si jistá?“

„Pochybuju, že si ještě někdy budu něčím jistá, jenže do své armády potřebuju vojáky.“

„Velmi dobře,“ přikývl prostě Nikolaj. „Jen buď opatrná, komu věříš.“

Střelila jsem po něm pohledem. „Budu.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024