KAPITOLA 17
LÉTO VRCHOLILO A PŘINÁŠELO do Os Alty horko. Jediným útočištěm bylo v těchto dnech jezero a chladné tůňky baňji ležící v příjemném chládku březového hájku vedle Malého Paláce. Ať dvořané cítili ke grišům jakoukoliv zášť, nebránila jim zvát větrostrůjce s vlnostrůjci do Velkého paláce, aby přivolávali vánek a vyráběli obrovské bloky ledu, které zpříjemňovaly dusné parno v pokojích. Stěží jsem to mohla považovat za smysluplné využití jejich potenciálu, ale chtěla jsem, aby byl král s královnou spokojení; stačilo, že už jsem je připravila o několik materiálčiků, jichž si nesmírně považovali a kteří teď museli pracovat s Davidem na jeho záhadných zrcadlových discích.
Každý den jsem se scházela s radou grišů – někdy na pár minut, někdy na celé hodiny – a probírali jsme informace získané od tajných agentů, pohyby vojenských oddílů i zprávy přicházející ze severní a jižní hranice.
Nikolaj stále doufal, že zaútočíme na Temnyje dřív, než stačí dát dohromady celou armádu stínů, jenže síť ravských špehů a informátorů nedokázala dosud zjistit jeho pozici. Začínalo být stále pravděpodobnější, že se budeme muset bránit z Os Alty. Naší jedinou výhodou bylo, že Temnyj na nás nemohl ničevoje jen tak poslat. Musel se držet v blízkosti svých stvůr, což znamenalo, že bude muset vyrazit do Os Alty s nimi. Zásadní otázka byla, jestli překročí hranice Ravky z Fjerdy, nebo ze Šu Hanu.
Nikolaj stál ve válečném kabinetu před radou grišů a ukazoval na velkou mapu na zdi. „Při posledním tažení jsme většinu tohoto území získali zpátky,“ jel prstem po severní hranici mezi Ravkou a Fjerdou. „Jsou tam husté lesy, a pokud nejsou řeky zamrzlé, je hranice takřka nepřekročitelná, navíc jsme všechny přístupové cesty zablokovali.“
„Jsou tam umístění grišové?“ chtěla vědět Zoja.
„Ne,“ odpověděl Nikolaj. „Je tam velké množství průzkumných hlídek, které mají základnu v Ulensku. Jestli půjde tudy, budeme o tom včas vědět.“
„A také mu v cestě stojí Petrazoj,“ připomněla Paja. „Ať už se rozhodne jít přímo přes hory, nebo je bude obcházet, zdrží ho to.“ Za posledních pár týdnů si v radě vydobyla své místo a získala respekt. Zatímco David byl pořád nervózní a spíš se držel zpátky, Paja, jak se zdálo, byla ráda, že může být chvíli jinde než v dílně.
„Víc starostí mi dělá tohle,“ Nikolaj přejel rukou po pásu hranice nad Tsibejí, kde leží Permafrost. „Hranice je tu dobře opevněná. Je to však rozlehlé území, které není snadné celé pokrýt.“
Souhlasně jsem přikývla. Šli jsem přes tyhle zamrzlé pláně s Malem a moc dobře jsem si pamatovala, jak mi tenkrát připadaly nekonečné. Přistihla jsem se, že ho očima hledám po místnosti, i když jsem věděla, že tam není; odjel na další hon, tentokrát se skupinou keršských lovců a ravských diplomatů.
„A když půjde z jihu?“ zeptala se Zoja.
Nikolaj dal znamení Fedjorovi, ten se zvedl a začal griši seznamovat se zranitelnými místy na jižní hranici. Protože sloužil v Sikursku, znal tuhle oblast dobře.
„Je takřka nemožné uhlídat všechny horské průsmyky vedoucí ze Sikurzoje,“ zamračil se. „Z toho těží šuhanští nájezdníci celá léta. Pro Temnyje by nebylo těžké někudy proklouznout.“
„Pak může napochodovat přímo na Os Altu,“ usoudil Sergej.
„Kolem vojenské základny v Poliznaji,“ připomenul Nikolaj. „To je pro nás výhoda. Každopádně až s vojskem přitáhne, budeme připravení.“
„Připravení?“ odfrkl si Pavel. „Na armádu nezničitelných nestvůr?“
„Nejsou nezničitelní,“ namítl Nikolaj, přičemž kývl hlavou směrem ke mně. „Ani Temnyj není nezničitelný. Vím to. Střelil jsem ho.“
Zoja vyvalila oči. „Tys ho střelil?“
„Ano,“ přisvědčil. „Bohužel jsem neodvedl tak dobrou práci, jak bych chtěl, ale jsem si jistý, že se to praxí zlepší.“ Přejel griši očima, každému z nich se podíval do vyděšené tváře, teprve pak pokračoval dál. „Temnyj je mocný, ale my zrovna tak. Nikdy nestál proti spojené síle První a Druhé armády bojujících bok po boku ani proti takovým zbraním, které mám v úmyslu použít. Budeme s ním bojovat. Zaútočíme n…
