KAPITOLA 3
ANI NE ZA TÝDEN jsem na hladině spatřila plout první kry. Byli jsme daleko na severu, kde moře potemnělo a z jeho hlubin vyrůstaly nebezpečné hroty. I když byl začátek léta, vítr se nám zadíral pod kůži a lana byla po ránu ztvrdlá mrazem.
Hodiny a hodiny jsem chodila sem a tam po kajutě se zrakem upřeným na nekonečné moře. Každé ráno mě dovedli na palubu, abych si protáhla nohy a zdálky jsem mohla zahlédnout Mala. Temnyj stál vždycky u zábradlí, sledoval horizont, jako by něco vyhlížel. Sturmhond a jeho posádka se drželi opodál.
Sedmého dne jsme projeli mezi dvěma kamenitými ostrovy, které jsem znala z dob, kdy jsem pracovala jako kreslička map: Jelka a Vilka, tedy vidlička a nůž. Vpluli jsme na Stezku smrti, dlouhý pás temné vody, v níž ztroskotalo bezpočet lodí, když narazily na bezejmenné ostrovy, které se tu objevovaly a zase mizely v mlze. Na mapě se označovala lebkami námořníků, příšerami s dokořán otevřenou tlamou, mořskými pannami se sněhobílými vlasy a hlubokýma, temnýma tuleníma očima. Sem jezdili jen nejzkušenější fjerdští rybáři kvůli kožešinám, pokud byli ochotní pro tučnou kořist riskovat svůj život. Ale za jakou kořistí jsme sem vyrazili my?
Sturmhond nařídil svinout plachty; zpomalili jsme a zvolna pluli mlhou. Loď přikrylo zvláštní ticho. Rozhlédla jsem se kolem, harpuny s hroty z grišovské ocele stály vyrovnané v řadě. Nebylo těžké uhodnout, k čemu tu jsou. Temnyj chce získat další umocňovač. Prohlížela jsem si zástup grišů a přemítala, kdo bude tím „šťastlivcem“, kterého Temnyj obdaří svým „darem“. Strašlivý neklid do mě zaťal svůj dráp.
To by bylo přece šílenství, říkala jsem si. Něčeho takového se neodváží. Tato myšlenka mě ovšem moc neuklidnila. Vždycky se odvážil.
PŘÍŠTÍHO DNE si mě Temnyj nechal předvést. „Pro koho je?“ vyhrkla jsem, sotva mě Ivan postavil k zábradlí na pravoboku.
Temnyj beze slova zíral do vln před sebou a mně blesklo hlavou, že ho prostě shodím přes palubu. Sice jsou mu stovky let, ale co když vůbec neumí plavat?
„Řekni mi, že to není pravda. Řekni mi, že nechceš udělat, co si myslím,“ dotírala jsem. „Řekni mi, že je ten umocňovač pro nějakou jinou hloupou důvěřivou holku.“
„Pro nějakou, která není tak paličatá? Tak sobecká? Tak dychtivá prožít život jako šedivá myš? Věř mi,“ pronesl, „přál bych si, aby to bylo možné.“
Udělalo se mi mdlo. „Každý griša může mít jen jeden umocňovač, sám jsi mi to řekl.“
„Morozovovy umocňovače jsou jiné.“
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „Je ještě nějaký kromě toho z bílého jelena?“
„Mají se nosit dohromady, Alino. Jsou výjimečné, jako my dva.“
V hlavě jsem si přebírala, co jsem četla v knihách o vědění grišů. Ve všech do jedné se říkalo totéž: moc grišů nesmí být nikdy neomezená, musí být pod kontrolou.
„Ne,“ pronesla jsem rozhodně. „Tohle já nechci. Já chci – “
„Ty chceš,“ ušklíbl se Temnyj posměšně. „Já chci vrazit nůž do srdce toho tvého stopaře a dívat se, jak pomalu umírá. Chci, aby vás oba spolklo moře. Jenže naše osudy jsou teď spojené, Alino, a ani jeden z nás s tím nic nenadělá.“
„Jsi blázen.“
„Vím, že ti dělá dobře si to myslet,“ řekl nevzrušeně. „Tyhle umocňovače se ale musí dostat k sobě. Pokud chceme doufat, že dokážeme ovládnout Vrásu –“
„Nemůžeš ovládnout Vrásu. Vrása se musí zničit.“
„Opatrně, Alino,“ na tváři mu zahrál nepatrný úsměv. „O tobě jsem si myslel totéž.“ Mávl na Ivana, který stál v uctivé vzdálenosti opodál. „Přiveďte toho kluka.“
Srdce jsem měla až v krku. „Počkej,“ zavolala jsem. „Řekl jsi, že mu neublížíš.“
Vůbec si mě nevšímal. V zoufalství jsem se rozhlédla kolem. Jako by někdo na téhle bohem zapomenuté lodi mohl vyslyšet mé naléhání. Sturmhond stál u kormidla a nezúčastněně nás pozoroval.
Zatahala jsem Temnyje za rukáv. „Měli jsme dohodu. Nic jsem neudělala. Slíbil jsi –“
Temnyj mě probodl kamenným pohledem svých ledových očí a mně všechna slova uvízla na jazyku.
Za chvilku se objevil Ivan, za sebou táhl Mala, smýkl s ním k zábradlí. Se svázanýma rukama a očima mžourající…
