KAPITOLA 19
DRUHÝ DEN ČASNĚ ráno jsem odchytla Davida na střeše Malého paláce, kde začal stavět svůj gigantický zrcadlový talíř. Ve stínu jedné z kopulí si zařídil provizorní dílnu, kde už byly poházené blyštivé úlomky a zmačkané nákresy. Slabý vánek si s nimi pohrával. Na okraji jednoho z nich jsem poznala Nikolajův rukopis.
„Jak vám to jde?“ pozdravila jsem Davida.
„Už líp,“ zamumlal a dál studoval hladce vybroušený povrch nejbližšího talíře. „Myslím, že jsem přišel na správné zakřivení. Brzy je budeme moct vyzkoušet.“
„Jak brzy?“ Stále k nám přicházely rozporuplné zprávy o Temnyjově pozici, ale pokud ještě nestihl armádu stvořit, nebude mu to dlouho trvat.
„Za pár týdnů,“ mínil David.
„Tak dlouho?“
„Buď to bude brzo, nebo pořádně,“ zavrčel.
„Davide, potřebovala bych vědět –“
„Už jsem ti o Morozovovi řekl všechno, co vím.“
„Ne o něm,“ opáčila jsem. „Ne tak úplně o něm. Kdybych… kdybych chtěla dát pryč ten náhrdelník, jak bych to musela udělat?“
„Nemůžeš ho dát pryč.“
„Ne teď. Ale potom, co…“
„Ne,“ vpadl mi do řeči, aniž by se na mě podíval. „Není jako jiné umocňovače. Nemůžeš ho jen tak sundat. Musela bys ho rozbít, porušit jeho strukturu. Následky by byly katastrofické.“
„Jak katastrofické?“
„Nevím přesně,“ zdráhal se. „Ale jsem si jistý, že Vrása by vedle toho vypadala jako škrábnutí.“
„Aha,“ klesla jsem na duchu. Pak to s náramkem bude úplně stejné. Ať se měním v cokoliv, není cesta zpátky. Doufala jsem, že mé přeludy souvisely s kousnutím ničevojů, a jak se rána bude pomalu zacelovat, vidiny budou mizet. Podle všeho se to však nedělo. A kdybych se jich nakrásně zbavila, budu náhrdelníkem napořád k Temnyjovi připoutaná. Znovu mi vrtalo hlavou, proč se nepokusil zabít mořského draka sám a ještě víc tak upevnit naše pouto.
David vzal do ruky kalamář a obracel ho mezi prsty. Vypadal zmučeně. Nejen zmučeně, napadlo mě. Provinile. To on ukul náhrdelník a navěky mi nasadil kolem krku obojek.
Jemně jsem mu vzala kalamář z ruky. „Kdybys to neudělal ty, Temnyj by si našel někoho jiného.“
Škubl sebou, bylo to něco mezi přikývnutím a pokrčením rameny. Postavila jsem inkoust na kraj stolu, kam na něj jeho nenechavé prsty nedosáhly, a otočila se k odchodu.
„Alino…?“
Zarazila jsem se a otočila zpátky na něj. Tváře mu hořely jasným ruměncem. Teplý vánek mu po stranách čechral rozcuchané vlasy. Aspoň že ten příšerný účes mu trochu odrostl.
„Slyšel jsem… slyšel jsem, že Žeňa byla s vámi na té lodi. S Temnyjem.“
Sevřelo se mi srdce lítostí, kvůli Ženě. Takže David nebyl tak úplně netečný.
„Ano,“ přisvědčila jsem.
„Je v pořádku?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„To nevím,“ přiznala jsem. „Než jsme utekli, byla v pořádku.“ Pokud ovšem Temnyj věděl, že nás nechala jít, nevěděla jsem, jak s ní naloží. Váhala jsem. „Prosila jsem jí, aby šla s námi.“
Tvář mu zesmutněla. „Ale zůstala?“
„Myslím, že měla pocit, že nemá na výběr,“ vysvětlovala jsem. Nemohla jsem uvěřit, že omlouvám Žeňu, ovšem nemohla jsem snést pomyšlení, že by v jeho očích klesla.
„Měl jsem…“ Zdálo se, že neví, jak dál.
Chtěla jsem říct něco uklidňujícího, povzbudivého. Tolikrát jsem však už šlápla vedle, že jsem nevěděla, co říct, aby to nevyznělo falešně.
„Uděláme, co budeme moct,“ prohlásila jsem nepřesvědčivě.
David se na mě podíval a v jeho tváři se zračil čirý žal. Oba jsme znali krutou pravdu, bez ohledu na to, co jsem právě řekla. Uděláme, co budeme moct. Pokusíme se. Většinou v tom není žádný rozdíl.
S ČERNOU NÁLADOU jsem dorazila na další poradu ve Velkém paláci. Zdálo se, že Nikolajův plán vychází. I když se Vasilij na naše setkání s ministry do zasedacího sálu vždycky dovlekl, přicházel stále později a čas od času jsem ho přistihla při jednání klimbat. Když se jednou neukázal vůbec, vytáhl ho Nikolaj z postele a vesele naléhal, ať se oblékne, protože bez něj prostě nemůžeme pokračovat. Vasilij, který měl evidentně kocovinu, se půlku zasedání kymácel v čele stolu, načež z ničeho nic vyrazil ze dveří a na chodbě se hlasitě vyzvra…
