KAPITOLA 5
PRAŠTILI JSME ZÁDY o zábradlí a sjeli dolů, kde jsme zůstali sedět na zemi jeden vedle druhého, vyčerpaní a omámení. Utekli jsme Temnyjovi a byli na neznámé lodi obklopení hordou bláznivých grišů převlečených za námořníky, kteří vyli jako smečka divokých psů.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Mal.
Přikývla jsem. Ránu na rameni jsem měla v jednom ohni, ale zraněná jsem nebyla, a co víc – celé mé tělo pulzovalo energií, protože jsem znovu mohla použít svou sílu.
„Ty?“ starala jsem se.
„Ani škrábnutí,“ prohlížel se Mal nevěřícně.
Loď se hnala po vlnách neuvěřitelnou rychlostí poháněna vpřed větrostrůjci, a jak jsem si později všimla, také vlnostrůjci. Když vzrušení a hrůza z bitvy ustoupily, uvědomila jsem si, že jsem promáčená na kost. Zuby mi drkotaly. Mal mi dal ruku kolem ramen a jeden z námořníků přes nás přehodil deku.
Konečně Sturmhond zpomalil a rozkázal skasat plachty. Větrostrůjci i vlnostrůjci svorně svěsili ruce a vyčerpaní se svalili jeden na druhého. Díky vynaložené síle jim však tváře spokojeně žhnuly a oči měli plné života.
Škuner zpomaloval, až se konečně pohupoval jemně na vlnách, v tichu, které mi najednou připadalo nepatřičné.
„Postavte hlídku,“ rozkázal Strumhond, načež Privjet poslal jednoho z námořníků s dlouhým dalekohledem nahoru do ráhnoví. Pomalu jsme se s Malem zvedli na nohy.
Sturmhond prošel řadu eterálčiků, poplácával větrostrůjce i vlnostrůjce po ramenou, občas s některým prohodil pár slov. Zraněné námořníky poslal do podpalubí, kde, jak jsem předpokládala, je ošetřil doktor, nebo dokonce hojič z řádu korporálčiků. Tenhle korzár, jak se zdálo, zaměstnával všechny druhy grišů.
Strumhond se vrhl ke mně a ještě za chůze vytasil nůž zastrčený za pasem. Ruce mi vylétly nahoru a Mal s puškou namířenou na Sturmhondovu hruď se postavil přede mě. V tu ránu začaly cvakat kohoutky a svištět šavle, jak se celá posádka bleskurychle chopila zbraní.
„Jen klid, Oretseve,“ promluvil Sturmhond a zvolnil krok. „Měl jsem dost problémů dostat tě na svoji loď a také mě to stálo dost peněz. Nerad bych, aby tě teď proděravěli jako řešeto.“ Otočil nůž rukojetí ke mně a podal mi ho. „To je na tu bestii.“
Mořský bič. V té bitvě jsem na něj pro všechno rozrušení úplně zapomněla.
Mal dal po chvilce váhání pušku dolů.
„Pohov,“ nařídil Sturmhond posádce. Námořníci schovali pistole a zastrčili meče.
Sturmhond kývl na Tamaru. „Vytáhněte ho nahoru.“
Na Tamařin pokyn se skupina námořníků naklonila přes zábradlí na pravoboku a odvázali složitý spletenec provazů. S funěním pomalu vytáhli tělo mořského draka přes zábradlí nahoru. Vyklopili ho na palubu; z posledních sil unaveně bojoval ve stříbrné pasti sítě. S vyceněnými tesáky sebou zlověstně máchl. Všichni jsme uskočili dozadu.
„Pokud vím, musíš to být ty,“ podával mi Sturmhond znovu nůž. Měřila jsem si ho pohledem a snažila se uhádnout, kolik toho ví o umocňovačích a o tomhle zvlášť.
„Tak do toho,“ povzbuzoval mě. „Potřebujeme vyrazit. Temnyjova loď je sice rozbitá, ale tak to nezůstane napořád.“
Nůž ve Sturmhondově ruce se na slunci netečně blýskal. Grišovská ocel. Vlastně mě to nepřekvapovalo.
Pořád jsem váhala.
„Právě jsem ztratil třináct vynikajících mužů,“ pronesl Sturmhond klidně. „Neříkej mi, že zbytečně.“
Podívala jsem se na mořského draka. Svíjel se na zemi, chřípí se mu třáslo a rudé oči měl zamžené, přesto byl pořád plný hněvu. Vzpomněla jsem si na bílého jelena, na odevzdaný pohled jeho tmavých očí a tichý strach v posledních vteřinách života.
Bílý jelen žil dlouho v mých představách, takže když jsem ho konečně uviděla mezi stromy přicházet na zasněženou planinu, měla jsem pocit, že ho už dávno znám. Mořský drak mi byl cizí – navzdory smutné skutečnosti, že jsem hleděla na jeho nevratně zbídačené tělo, mi stále připadal mnohem víc jako mytická postava než opravdové stvoření.
„Tak či tak to nepřežije,“ přerušil mé úvahy korzár.
Sevřela jsem rukojeť nože. Byl těžký. Je to milost? Rozhodně to není stejná milost, jakou jsem prokázala…
