13. Kriminál první cenové skupiny
Byla to recepční místnost, jaké mívají největší americké firmy ve svých newyorských mrakodrapech na tom poschodí, kde úřaduje hlavní ředitel. Měřila asi dvacet čtverečních metrů. Podlahu pokrýval hustý vínově červený wilton, stěny a strop byly pomalovány měkkou červenou barvou. Na stěnách visely barevné reprodukce Degasových baletních skic, o osvětlení se staraly vysoké moderní stojanové lampy s tmavězelenými lesklými stínidly v moderních soudkovitých tvarech.
Napravo stál široký mahagonový psací stůl se zeleným koženým potahem, nádherně a prakticky vybavený, s luxusním selektorem. Na návštěvy tu čekaly dvě vysoké staromódní židle. Na druhém konci místnosti stál lesklý mahagonový konferenční stolek s dalšími dvěma židlemi. Na psacím i konferenčním stole byly vysoké vázy s čerstvě nařezaným slézem. Vzduch byl svěží, chladný, s jemnou přepychovou vůní.
V místnosti byly dvě ženy. Za psacím stolem seděla půvabná čínská dívka, pod ofinou krátce ostříhaných černých vlasů měla brýle v kostěných obroučkách, pero připravené nad dotazníkem. Z očí i úst jí zářil řemeslný úsměv recepční úřednice – bodrý, nápomocný, zvědavý.
Když vstoupili, dveře jim podržela starší žena, asi čtyřiapadesátiletá matróna. Také v jejích žilách kolovala čínská krev. Její zdravý, tělnatý, nenasytný zevnějšek působil výjimečnou atraktivností. Z pohledu za čtyřhranným cvikrem sálala hostitelská touha, aby se tu hosté cítili jako doma.
Obě ženy byly od hlavy až po paty v bílém, měly na sobě bílé punčochy a bílé semišové střevíce, připomínaly zaměstnankyně nejpřepychovějšího amerického salónu krásy. Na jejich pokožce však bylo cosi bezbarvého, jako by téměř nepoznala čerstvého vzduchu.
Než si Bond uvědomil své postavení, žena u dveří zaštěbetala konvenční uvítací frázi, jako kdyby je byla zastihla bouřka a kvůli ní se zdržel jejich příchod na večírek.
„Chudáčci moji. Už jsme se vás nemohli dočkat. Stále nám předstírali, že tu budete každou chvíli. Nejdříve jsme vás čekali včera na svačinu, pak na večeři a teprve před půl hodinou jsme se dozvěděli, že se u nás objevíte až k snídani. Musíte být hladoví jako vlci. Pojďte – sestra Rose vyplní vaše dotazníky a potom rovnou do postele. Jistě jste unaveni.“
Zavřela dveře a stále ještě kvákajíc je zavedla ke stolu. Posadila je na židle a mlela svou: „Já jsem sestra Lily, zde je sestra Rose. Nezapálíte si?“ Vyňala ozdobnou koženou tabatěrku, otevřela ji a položila na stůl. Tabatěrka byla rozdělena na tři části. Ukázala malíčkem: „Zde jsou americké, tady playerky a turecké hentie.“ Vytáhla drahý zapalovač a čekala. Bond zdvihl spoutané ruce a chtěl si vzít tureckou cigaretu.
Sestra Lily překvapeně vzkřikla: „Ale to snad ne?“ Vzbuzovala dojem, že ji to opravdu přivedlo do rozpaků. „Sestro Rose, rychle klíč. Neustále to opakuji, že nám pacienty nesmějí vodit v takovém stavu.“ Její hlas byl netrpělivý, zhnusený. „Panebože, ten personál z venku! Nejvyšší čas, aby jim někdo promluvil do duše.“
Také sestru Rose to vyvedlo z rovnováhy. Chvatně hledala v zásuvce a pak přes stůl podala klíč sestře Lily, která s velkým chlácholením a rozčileným mlaskáním odemkla oba páry pout, obešla okolo stolu a hodila je jako špinavé obvazy do koše na odpadky.
„Děkuji.“ Bonda nenapadlo nic lepšího, jak by se vyrovnal se situací a jak by se přizpůsobil tomu, co se odehrává na jevišti. Natáhl se, vzal si cigaretu a zapálil si ji. Podíval se na Zlatu Riderovou, která tu seděla ohromena a nervózně svírala opěradla židle, a povzbudivě se na ni usmál.
„Kdybyste dovolil…“ Sestra Rose se sklonila nad dlouhatánský dotazník, vytištěný na drahém papíře. „Slibuji vám, že to bude co nejrychlejší. Vaše jméno, prosím, pan – hm…“
„Bryce, John Bryce.“
Pozorně si to zapsala.
„Trvalé bydliště?“
„Královská zoologická společnost, Regents Park, Londýn, Velká Británie.“
„Zaměstnání?“
„Ornitolog.“
„Ježíšmarjá,“ vytřeštila naň oči, „jak se to píše?“
Bond slovo hláskoval.
„Vroucí dík. A kdybyste teď ráčil uvést …
