18. Mordovna
Bondovo tělo jako bomba rozrazilo zrcadlo ranního moře.
Ještě když se řítil stříbrnou šachtou k vždy širšímu disku světla, řídil se instinktem, vytáhl ze zubů nůž, roztáhl ruce, aby ztlumil pád, zvrátil hlavu a vypjal tělo. V posledním zlomku vteřiny, když již viděl zpěněné moře, podařilo se mu pořádně se nadýchnout. A tak vletěl do moře, jako kdyby skákal hlavou do vody. Roztaženými prsty vyhloubil pro hlavu a ramena díru, a třebaže ve chvíli, kdy se ponořil šest metrů pod hladinu, ztratil vědomí, přece ho náraz do vody šedesátikilometrovou rychlostí nerozdrtil.
Pomalu se tělo vynořilo na hladinu a mírně se kolébalo na vlnách, které rozvířil skok. Plicím, které už voda téměř zadusila, se podařilo vyslat do mozku slabounký signál. Bond nemotorně zatřepetal nohama a rukama. Převrátil hlavu a z otevřených úst se mu vylévala voda. Hlava klesala, nohama opět zahýbal a instinktivně se pokoušel dostat tělo do vodorovné polohy. Tentokrát si Bond silně odkašlal a jeho hlava již zůstala nad hladinou. Slabounce začal pohybovat končetinami, pádloval jako pes a přes červenočerný závoj zkrvavených očí spatřil záchranné lano. Přikázal zlenivělému mozku, aby naň zaútočil.
Mordovna byl úzký hluboký záliv, nad kterým se do výše zvedal útes. Záchranné lano, ke kterému se Bond obtížně přibližoval a byl při tom zdržován oštěpem v kalhotách, byla vlastně strmá drátěná stěna, která se rozprostírala od skalních stěn zálivu a uzavírala ho před otevřeným mořem. Z lana, které bylo téměř dva metry nad hladinou, visely půlmetrové drátěné čtverce: čím níže, tím větší chaluhy je obrůstaly, až se nakonec ztrácely v hlubinách.
Bond se dostal k pletivu a zavěsil se na ně jako ukřižovaný. Celou čtvrthodinu se ani nepohnul; chvílemi se mu pak tělo bolestí kroutilo a napínalo, neboť zvracel. Konečně se trochu vzpamatoval, obrátil hlavu a díval se, kde je. Mlhavě viděl před sebou tyčící se útesy a úzký pruh klidné vody. Zde ještě všude vládlo hluboké šero, svítání zacláněl vrch, ale na širém moři se už duhovitě perlily první ranní paprsky, které již ukazovaly, že ostatnímu světu svítá nový den. Zde však bylo ještě pošmourno a tíživě.
Bondova mysl se těžce upínala na drátěnou stěnu. Jaký je její účel, proč uzavírá tento temný klín moře? Brání před vstupem anebo před odchodem? Bond nepřítomně zíral do okolních černých hlubin. Drátěné pletivo se ztrácelo v nicotě pod jeho roztaženýma nohama. V pásmu pod ním okolo jeho nohou se míhaly drobné rybky. Jako kdyby se krmily, vrhají se proti němu a hned nato couvají, zachycují se jakýchsi černých nitek. Jakých nitek? Z jeho roztrhaného oděvu? Bond zavrtěl hlavou, aby se mu v ní rozjasnilo, a znovu se podíval. Ne, krmí se jeho krví.
Bond se zachvěl. Ano, z rozdrásaných ramen, kolen a chodidel kape do vody krev. Poprvé si uvědomil bolest, kterou mu na ranách a na popáleninách způsobuje mořská voda. Bolest ho vzkřísila, pobídla jeho mysl. Jestliže to chutná těmto rybkám, co potom se žraloky a jinými nebezpečnými tvory? Má snad tato drátěná ohrada zabraňovat dravým rybám, aby neuprchly do moře? Ale proč se už na něho nevrhly? K čertu! Musí přelézt přes drát a dostat se na druhou stranu. Postavit ohradu mezi sebou a tím, co žije v tomto černém akváriu.
Zesláblý Bond se drápal stupínek po stupínku na ohradu, přelezl ji a zase se spustil dolů, nad vodu, kde si chtěl pohodlně odpočinout. Zachytil se v podpaždí za silný drát, takže visel jako prádlo na šňůře, a v mrákotách hleděl na rybky, které se ještě stále krmily krví, kapající mu z nohou. Bondovi již zůstávalo málo sil, rezervy se vyčerpaly. Let rourou, prudký náraz do vody, při kterém se div neutopil, ho vyždímaly jako houbu. Již se chtěl vzdát, již jen slabounce vykřiknout a žbluňknout do měkké náruče vody. Jak by to bylo nádherné – uvolnit se, oddychnout si a pociťovat, jak ho moře bere něžně do své náruče a zhasíná nad ním světlo!
Z předsmrtných úvah ho vytrhl střemhlavý úprk ryb z krmiště. Hluboko pod hladinou se cosi pohnulo. V dálce se něco…
