15. Pandořina skříňka
James Bond zdvihl pohár a zamyšleně se napil. Nemá význam, aby dále klamal. Historka o tom, že ho sem poslala Audubonova společnost, byla ze všech stran napadnutelná a každý, kdo se trochu vyznal v ptácích, ji mohl rozdrtit. Bylo zřejmé, že mu již maska spadla s tváře. Musí se soustředit na ochranu své dívky. Především jí musí dodat nových sil.
Bond se usmál na doktora No a řekl mu: „Vím o vašich stycích s guvernérovým palácem a o slečně Taro. Je to vaše agentka. Tyto skutečnosti jsem uvedl ve zprávě, která za vhodných okolností bude uveřejněna.“ Výraz doktora No se vůbec nezměnil. „Stejným způsobem budou uveřejněny i jiné skutečnosti. Máme-li však spolu hovořit, hovořme bez dalších divadelních efektů. Jste zajímavý člověk, ale proč se děláte ještě zajímavějším? Nešťastně jste přišel o ruce, nosíte protézy, ale protézy nosí mnoho lidí, kteří utrpěli za války zranění. Namísto brýlí máte kontaktní čočky. Místo zvonku používáte na přivolání sluhy přenosné vysílačky. Není pochyby, že ovládáte i jiné triky. Ale přesto jste stále člověk, který spí a jí, chodí na záchod jako všichni ostatní smrtelníci. Ale teď už račte přestat se svými kouzelnickými triky. Nemáte co činit s kopáčem guána, na mne to vůbec nepůsobí.“
Doktor No se nepatrně naklonil. „Mluvíte odvážně, pane Bonde. Výtku přijímám. Není pochyby, že jsem si osvojil protivné způsoby, jenže žiji už velmi dlouho ve společnosti opic. Ale nezaměňujte to za snahu klamat. Jsem technik a přizpůsobuji si nástroje podle materiálu, ba mám celou řadu nástrojů pro práci s tvrdými materiály. Jenže,“ doktor No zdvihl rukávy a opět je nechal padnout na kolena, „pokračujme raději v rozhovoru. Málokdy mám před sebou inteligentního posluchače a rád vám vypovím příběh člověka, který patřil mezi nejpozoruhodnější na světě. Jste první, komu se s tím svěřuji. Ještě jsem to nikomu nevypravoval. Jste jedinou osobou v mém životě, které budu vyprávět tento příběh, a proto“ – doktor No se zamlčel, aby zdůraznil poslední slova, „nechte si ho pro sebe.“ K tomu ještě dodal: „Toto upozornění platí i pro vaši dívku.“
Nic jiného Bond nemohl čekat. A od té doby, co je počal pronásledovat, vlastně ještě dříve, než atentáty proti němu nabyly smrtelně vážného charakteru, téměř o tom nepochyboval. Od prvé chvíle usuzoval, že má co činit se zabijákem a že půjde o souboj na život a na smrt. A jako vždy slepě věřil, že z toho souboje vyjde vítězně – věřil až do chvíle, kdy proti němu zamířil plamenomet. Potom ho přepadly pochybnosti. Nyní už měl jistotu: tento člověk je silnější než on, neboť je lépe vyzbrojený.
Bond řekl: „Na tom vůbec nezáleží, co ta dívka uslyší. Nemá se mnou nic společného. Setkal jsem se s ní včera na pláži. Je to Jamajčanka z Morgan's Harbour. Sbírá mušle. Vaši lidé jí zničili kanoi, a proto jsem ji musel vzít s sebou. Propusťte ji domů, nikomu o tom ani necekne, může vám to odpřisáhnout.“
Dívka ho rozzlobeně přerušila. „Ne, ne, budu o tom vypravovat! Řeknu o všem. Nehnu se odsud, zůstanu s tebou.“
Bond se na ni podíval a řekl s ledovým klidem: „Nepotřebuji tě.“
Doktor No nato potichu prohlásil: „Neplýtvejte silami na takové hrdinství. Ještě nikdo, kdo přišel na tento ostrov, ho neopustil. Jasné? Nikdo – ani ten nejjednodušší rybář. Taková je moje politika. Neodporujte mi, ani se nesnažte mne oklamat, je to úplně zbytečné.“
Bond zkoumal výraz jeho obličeje. V jeho obličeji nebyl ani hněv, ani neústupnost – nic, jen naprostá lhostejnost. Pokrčil rameny, podíval se na dívku, usmál se a řekl: „Nuže dobře, Zlato, vždyť jsem to nemyslel vážně. Nesmířil bych se s tvým odchodem. Zůstaneme spolu a vyslechneme, co nám chce tento šílenec vypravovat.“
Dívka šťastně přikývla. Jako by jí vyhrožoval milenec, že ji pošle z kina domů, a teď se dal obměkčit.
Stejně tichým, ale zvučným hlasem prohlásil doktor No: „Máte pravdu, pane Bonde. Jsem opravdu šílenec. Všichni velikáni jsou šílenci, neboť jsou posedlí šílenstvím, které je žene neodvratně k cíli. Velcí vědci, filo…