11. V cizím rajónu
„Už bude nejméně osm,“ pomyslel si Bond. Bylo ticho jako v hrobě, jen žabí skřehotání nepřestávalo. Na druhém konci mýtinky rozeznal tmavou Quarrelovu postavu. Zazníval odtamtud tichý cinkot kovu. Quarrel patrně rozebíral a čistil remingtonku.
Nad tenkou hladinou jezera se křovím prodírala vzdálená žlutá světélka z guanéry. Nepříjemný vítr ustal, nevzhledné okolí se skrylo ve tmě. Ochladilo se. Bondovi dokonce už uschly i šaty. A pořádné hrsti fazolí ho hřály v žaludku. Postupně se ho zmocňoval pocit uvolnění, přemáhala ho dřímota, už ho nic neznepokojovalo. Zítra je čeká dlouhá cesta, ale ta si vyžádá jen velké fyzické vypětí. Najednou se mu zdál život lehký, přívětivý.
Vedle něho ve spacím pytli ležela dívka. Byla natažena na zádech, hlavu si podpírala dlaněmi, dívala se vzhůru k hvězdné obloze. Bond rozeznával jen bledý ovál její tváře. „Jamesi,“ přepadla ho náhle otázkou, „slíbil jsi mi, že mi všechno vysvětlíš. Tak začni. Dřív se mi nepodaří usnout.“
Bond se zasmál. „Vysvětlím, vysvětlím, ale mluvit musíš i ty. Chci se dovědět něco i tobě.“
„Pro mne za mne… nemám žádné tajnosti. Ale začni ty.“
„Ať je tedy po tvém.“ Bond si přitáhl kolena k bradě a objal děvče kolem ramen. „Krátce a jasně: patřím k policii. Posílají mne z Londýna do všech koutů světa, na které by se mohl pánbůh zlobit. Není to dávno, co z úřadu kingstonského guvernéra zmizel jeden chlapík, jmenoval se Strangways. Byl to můj kamarád. Spolu s ním zmizela i jeho sekretářka, děvče jako lusk. Téměř každý si myslel, že jednoduše zdrhli. Jenomže já jsem měl jiný názor, já…“
Bond jí to vyprávěl prostými slovy, tak jak se na pravý dobrodružný příběh patří, ostře odlišoval dobré a zlé. A nakonec dodal: „Tak vidíš, Zlato, už mi zůstává jen přeplavit se zítra v noci na Jamajku – poplujeme všichni tři – a když nás guvernér vyslechne, hned sem pošle fůru vojáků a dá toho Číňana zatknout. Čeká ho basa. A protože to náš Číňan ví, všemožně se nás pokouší zadržet. A to je všechno. Teď jsi na řadě ty.“
Začala však jinak; tak to nečekal: „Tvůj život je jistě plný vzrušení. Tvé ženě se však asi sotva zamlouvá, že jsi tak často od ní – a tak daleko. Nebojí se, že přijdeš o krk?“
„Nejsem ženatý. A o můj krk se bojí jen pojišťovna.“
Nenechala se odbýt: „Neříkej mi, že nemáš své děvče.“
„Jen chvilkové známosti.“
„Aha.“
Chvíli mlčeli. Přišel k nim Quarrel. „Kapitáne! Jestli se vám to hodí, vezmu si prvou stráž. Zalezu si až někam na okraj té písčiny. Okolo půlnoci vás vzbudím. Vy budete hlídat tak do páté a pak všichni vyrazíme. Až se rozední, musíme být už pořádný kus odtud.“
„Souhlasím,“ odpověděl Bond. „Kdybyste něco zpozoroval, tak mě vzbuďte. Ta bouchačka funguje?“
„Jako hodinky,“ říkal Quarrel rozradostněně. „Dobrou noc, slečno,“ dodal s jakousi skrytou narážkou v hlase a nehlučně se rozplynul mezi stromy.
„Quarrel je fajn chlap,“ poznamenalo děvče. Chvíli mlčelo a pak začalo znovu otázkou: „Opravdu chceš o mně něco vědět? Nedozvíš se nic zajímavého…“
„Opravdu chci. A nic nevynechej.“
„Vždyť ani nemám co vynechat. Můj životopis by se vešel na korespondenční lístek. Co živa jsem z Jamajky nevytáhla paty. Celý ten čas jsem se zdržovala v okolí Beau Desert na severním pobřeží při Morgan's Harbour.“
Bond se zasmál: „To je zvláštní. I já jsem se tam ubytoval. Alespoň dočasně. Ale ani jednou jsem tě neviděl. Nežiješ ty na stromě?“
„Podle všeho sis pronajal chatu na pláži a tam já nechodívám. Bydlím v panském sídle.“
„Ale vždyť už z něho nic nezůstalo. Je to jen zřícenina uprostřed třtinových polí.“
„Žiji ve sklepě. Už od pěti let. Od té doby, co nám podpálili dům a zabili mé rodiče. Na své rodiče se už nepamatuji, takže mi nemusíš projevovat soustrast. Nejdřív tam se mnou žila černá pěstounka. Zemřela, když mi bylo patnáct. Posledních pět let tam žiji sama.“
„Pane bože,“ zhrozil se Bond. „A nikdo jiný se o tebe nemohl postarat? Rodiče ti nenechali žádný majetek?“
„Ani vindru.“ Děvče to řeklo bez nejmenší trpkostí, v jejím hlase spí…
