19
Thomas Robinson sáhl pravou rukou po své levé paži, podebral ji prsty a nadzdvihl. Zavedl paži k bibli a jeho jakoby gumová levá ruka se pokusila spočinout na černých deskách. Když však pozvedl pravou ruku, sklouzla jeho chromá levice s bible a udeřila o písařův stolek. Zkusil to znovu, ale soudce Taylor zavrčel: „To je dobrý, Tome." Tom složil přísahu a pokročil ke svědeckému křeslu. Atikus z něho v krátkosti dostal tyto údaje:
Tomovi je dvacet pět let; je ženatý a má tři děti; dostal se už do křížku se zákonem: bylo mu vyměřeno třicet dní za výtržnost.
„To už musela být výtržnost," řekl Atikus. „Copak jste to provedl?"
„Popral jsem se s jedním chlapem, šel na mě s nožem." „Udělal vám něco?"
„Ano prosím, ale ne moc, dohromady mi neublížil. To víte, já —" Tom pohnul levým ramenem.
„Ano," řekl Atikus. „Byli jste oba odsouzeni?"
„Ano, já musel jít sedět, poněvadž jsem neměl na pokutu. Ten druhej se z toho vyplatil."
Dill se přese mne nahnul a ptal se Jema, oč Atikovi jde. Jem mu odpověděl, že Atikus předvádí porotě, že Tom nemá co tajit.
„Znal jste Mayellu Violetu Ewellovou?" tázal se Atikus.
„Ano, musel jsem chodit kolem Ewellů každej den, když jsem šel na pole i z pole."
„Na čí pole?"
„Já sbírám bavlnu u pana Linka Dease." „To jste sbíral v listopadu bavlnu?"
„Ne prosím, na podzim a v zimě pracuju u něho na dvoře. Dělám u něho skoro pořád, jak je rok dlouhej, on má hodně pekanovejch ořešáků a tak."
„Říkáte, že jste musel chodit kolem Ewellova domku cestou do práce a z práce. Dá se jít jinudy?"
„Ne prosím, o jiný cestě nevím."
„Oslovila vás někdy, Tome?"
„Ale to se ví, prosím, já jsem vždycky pozdravil, když jsem šel kolem, a jednou mě pozvala dovnitř do dvorka, abych jí prej rozštípal šifonér."
„Kdy vás požádala, abyste jí rozsekal ten — ten šifonér?"
„Pane Finch, to bylo už dávno, loni na jaře. Pamatuju se na to, poněvadž se zrovna chodilo okopávat a měl jsem s sebou motyku. Rek jsem, že nemám nic než tu motyku, ale ona, že prej má sekeru. Dala mi tu sekeru a já jí ten šifonér rozsekal. Řekla: ,To abych vám asi dala pěťák, že jo?' a já povídám: ,Kdepak, slečno, za to já nic nechci.' Potom jsem šel domů. To bylo dávno, dávno loni na jaře, pane Finch, dávno, dýl jak rok."
„Zašel jste k nim ještě někdy?"
„Ano."
„Kdy?"
„Byl jsem tam mockrát."
Soudce Taylor instinktivně sáhl po kladívku, ale nechal ruku sklesnout. Zašumění pod námi utichlo bez jeho zákroku. „Za jakých okolností?"
„Prosím?"
„Proč jste mnohokrát zašel do dvorka?"
Tomu Robinsonovi se vyjasnilo čelo. „Ona si mě vždycky zavolala, prosím. Vypadalo to, že pokaždý, když jsem tam šel okolo, našla pro mě nějakou tu maličkost na práci — naštípat dříví na podpal, donýst jí vodu. Zalívala ty červený kytky každej den —"
„Byl jste placen za své služby?"
„Ne prosím, od tý doby, co mi prvně chtěla dát pěťák, už ne. Rád jsem to pro ni dělal, jak to vypadalo, pan Ewell jí v ničem nepomoh a děcka taky ne a to jsem věděl, že pěťáků nazbyt nemá."
„Kde byly ostatní děti?"
„Vždycky běhaly kolem, plno jich tam všude bylo. Dívaly se, jak něco dělám, některý z nich, některý seděly na okně." „Bavila se s vámi slečna Mayella?" „Ano prosím, bavila se se mnou."
Jak Tom Robinson vypovídal, uvědomila jsem si, že Mayella Ewellová musí být nejosamělejší člověk na světě. Musela být ještě osamělejší než Bubu Radley, který nevyšel z domu pětadvacet let. Když se jí Atikus zeptal, zda má nějaké přátele, zdálo se, že nechápe, co tím Atikus myslí, a pak se domnívala, že si z ní dělá legraci. Říkala jsem si, že je takový chudák jako ti, jak říkal Jem, smíšenci: běloši s ní nechtějí nic mít, protože žije mezi vepři; černoši s ní nechtějí nic mít, protože je bílá. Nemohla si žít jako pan Dolphus Raymond, kterému byla milejší společnost černochů, protože jí nepatřil pruh pozemků u řeky a nepocházela ze vznešené staré rodiny. O Ewellových nikdo neříkal: „Oni už jsou takoví podivíni." Od Maycombu se jim dostávalo vánočních dárkových košů, sociální podpory a opovržení. Tom Robinson byl pravděpodobně jediný člověk, který se k ní kdy choval slušně. Ale ona prohlásila, že ji znásilnil, a když vstala, dívala se na něj, jako by to byl pouhý prach pod jejíma nohama.
„Vešel jste někdy," přerušil Atikus mé úvahy, „vůbec někdy na Ewellův pozemek — vstoupil jste někdy na Ewellův pozemek, aniž jste byl někým od Ewellů výslovně pozván?"
„Ne prosím, pane Finch, to nikdy. To bych neudělal, prosím."
Atikus někdy říkával, že zaručený způsob, jak poznat, zda svědek lže či říká pravdu, je víc ho poslouchat než pozorovat: uplatnila jsem jeho zkušební metodu — Tom to jedním dechem třikrát popřel, ale řekl to klidně, bez žádného naříkání, a shledala jsem, že mu věřím vzdor tomu, že se příliš ohrazoval. Vypadal jako slušný černoch a slušný černoch by nikdy o své vůli nevkročil do cizího dvora.
„Tome, co se vám přihodilo večer dne dvacátého prvního listopadu minulého roku?"
Diváci pod námi sborově nadechli a nahnuli se dopředu. Za námi učinili černoši totéž.
Tom byl černě sametový černoch, nikoli lesklý, ale měkce
černě sametový. Bělma mu svítila v obličeji, a když mluvil, viděli jsme, jak mu blýskají zuby. Kdyby nebyl zmrzačený, byl by to krásný člověk.
Rekl: „Šel jsem ten večír domů jako obvykle, pane Finch, a když jsem šel kolem Ewellů, slečna Mayella byla na verandě, jak sama říkala. Připadalo mi, že je tam nějak moc ticho, ani jsem nevěděl vlastně proč. Šel jsem jen tak okolo a přemejšlel jsem o tom a vtom ona volá, abych jí šel na chvilku pomoct. Tak jsem vešel do dvorka a koukám po nějakým dřevu na štípání, ale nic jsem neviděl a ona povídá: ,Né, já mám pro vás nějakou práci v domě. Ty starý dveře vypadávají z pantů a podzim je na krku.' Já povídám, máte šroubovák, slečno Mayello? Ona prej, samo sebou, že má. Tak jsem vyšel po schodech a ona mi ukazovala, ať jdu dál, a vešel jsem do přední světnice a podíval jsem se na dveře. Povídám, slečno Mayello, těmhle dveřím nic nechybí. Zahejbal jsem s nima a ty panty držely. Potom mi ty dveře před nosem zavřela. Mně pořád vrtalo hlavou, pane Finch, proč je tam tak nějak ticho, a došlo mi, že tam v celým domě není žádný děcko, ani jediný, a zeptal jsem se, slečno Mayello, kdepak jsou děti?"
Tomova sametová pleť se začala lesknout; přejel si rukou po obličeji.
„Povídám, kdepak jsou děti?" pokračoval, „a ona povídá — tak se přitom jako smála — ona povídá, že prej šly všechny do města na zmrzlinu. Povídá: ,Trvalo mi to celej rok, než jsem ušetřila sedum pětníků, ale povedlo se mi to. Všecky jsou ve městě.' "
Tom byl nesvůj, a nebylo to parnem. „Co jste na to řekl, Tome?" zeptal se Atikus.
„Řek jsem něco jako, ale slečno Mayello, to jste provedla moc šikovně. A ona řekla:,Myslíte?' Asi že nerozuměla, co já jsem tím myslel — chtěl jsem říct, jak byla šikovná, že ušetřila, a hodná, že to dala dětem."
„Já vám rozumím, Tome. Pokračujte," řekl Atikus.
„Tak jsem povídal, že radši půjdu, že jí nemám s čím pomoct, a ona povídá, ale jo, že prej bych moh, tak jsem se zeptal jako s čím, a ona povídá, jenom abych stoupnul támhle na židli a sundal tu krabici s toho šifonéru."
„To nebyl ten šifonér, který jste rozštípal?" zeptal se Atikus.
Svědek se usmál. „Ne, prosím, jinej. Sahal až skoro do stropu. Tak jsem udělal, jak mi říkala, a zrovna když jsem se natáh, ona najednou z ničeho nic — najednou mě chytla za nohy, chytla mě za nohy, pane Finch. Tak mě vylekala, že jsem skočil dolů a převrátil židli — to byla jediná věc, jedinej kus nábytku, kterej v tý světnici po mně zůstal rozházenej, pane Finch. Přisámbohu."
„Co se dělo po tom, co jste převrhl tu židli?"
Tom Robinson se zarazil. Vrhl pohled na Atika, pak na porotu, pak na pana Underwooda, který seděl na druhé straně sálu.
„Tome, přísahal jste, že vypovíte úplnou pravdu. Povíte ji?" Tom si nervózně přejel rukou přes ústa. „Co se dělo potom?"
„Odpovězte na otázku," vybídl ho soudce Taylor. Třetina jeho doutníku už zmizela.
„Pane Finch, já jsem slez z tý židle a otočil jsem se a ona na mě tak jako skočila."
„Skočila na vás? Násilně?"
„To ne prosím, ona — ona mě objala. Objala mě kolem pasu."
Tentokrát kladívko soudce Taylora s bouchnutím dopadlo na stůl a zároveň se rozsvítila v soudní síni stropní světla. Nenastala ještě tma, ale do oken už nepadalo odpolední slunce. Soudce Taylor rychle zase zjednal pořádek.
„Co učinila pak?"
Svědek s obtíží polkl. „Pak se natáhla a políbila mě na tvář. Že prej jakživa předtím nepolíbila mužskýho a že je to jedno, jestli líbá negra. Jak ji líbá tatínek, to prej není ono. Povídala: ,Líbej mě taky, negře.'Já povídám, slečno Mayello, pusťte mě odsaď, a chtěl jsem utýct, ale ona se opřela zádama o dveře a bejval bych ji musel odstrčit. Nechtěl jsem jí ublížit, pane Finch, a povídám, nechte mě odejít, ale zrovna jak to povídám, támhle pan Ewell zahulákal do okna."
„Co říkal?"
Tom znovu polkl a oči se mu rozšířily. „To se nehodí říkat — nehodí se, aby to tady ty lidi a děti slyšeli —"
„Co říkal, Tome? Musíte povědět porotě, co řekl." Tom Robinson pevně zavřel oči. „Povídal ty kurvo zasraná, já tě zabiju."
„Co se dělo pak?"
„Pane Finch, já jsem utíkal tak rychle, že jsem nevěděl, co se děje."
„Tome, znásilnil jste Mayellu Ewellovou?"
„Neznásilnil, prosím."
„Ublížil jste jí nějakým způsobem?"
„Neublížil, prosím."
„Odolal jste jejímu nadbíhání?"
„Pane Finch, snažil jsem se. Bránil jsem se, a přitom jsem se k ní nechtěl zachovat hrubě. Nechtěl jsem se zachovat hrubě, nechtěl jsem do ní nijak strčit nebo tak."
Napadlo mě, že Tom Robinson má svým způsobem stejně dobré chování jako Atikus. Dokud mi to otec později nevysvětlil, nechápala jsem, v jak delikátní byl Tom situaci: za žádných okolností by se nemohl opovážit, aby udeřil bělošku a činil si naději na dlouhý život, a tak se chopil první příležitosti k útěku — který byl neklamnou známkou viny.
„Vraťme se ještě jednou k panu Ewellovi, Tome," pokračoval Atikus. „Říkal něco vám?"
„Ne, vůbec nic. Třeba něco povídal, ale já tam nebyl —"
„To stačí," přerušil jej Atikus ostře. „Co jste slyšel, na koho mluvil?"
„Pane Finch, on mluvil a koukal na slečnu Mayellu."
„Pak jste utekl?"
„To jo, to jsem utekl."
„Proč jste utíkal?"
„Měl jsem strach, prosím."
„Proč jste měl strach?"
„Pane Finch, kdybyste byl negr jako já, taky byste měl strach."
Atikus se posadil. Pan Gilmer zamířil k stanovišti svědků, ale než tam dorazil, vstal v obecenstvu pan Link Deas a oznámil:
„Já bych vám tady chtěl povědět jenom jedno. Ten hoch u mě pracuje osm let a nikdy nezavdal nejmenší příčinu k nepříjemnosti. Ani nejmenší."
„Buďte zticha, pane!" zahřímal soudce Taylor. Rázem z něho spadla dřímota. Také zrůžověl v obličeji. Doutník mu kupodivu vůbec nebránil v řeči. „Linku Deasi," hulákal, „jestli máte něco, co byste rád řekl, můžete to říct pod přísahou a ve vhodnou dobu, ale zatím opusťte tuto místnost, slyšíte? Opusťte tuto místnost, pane, slyšíte? Ať mě čert vezme, jestli budu projednávat tenhle případ znova!"
Soudce Taylor vrhl po Atikovi hrozivý pohled, jako by ho vyzýval, jen ať se opováží něco podotknout, ale Atikus sklopil hlavu a smál se do klína. Vzpomněla jsem si, jak říkal cosi o tom, že ex cathedra pronášenými poznámkami přesahuje soudce Taylor někdy své povinnosti, že prý však kvůli tomu málokterý advokát kdy něco podnikl. Podívala jsem se na Jema, ale Jem zavrtěl hlavou. „To není, jako kdyby vstal někdo z porotců a začal mluvit," řekl. „To by bylo asi něco jinýho. Pan Link jenom rušil klid nebo co."
Soudce Taylor přikázal zapisovateli, aby vyškrtl všechno, co snad zapsal po pane Finch, kdybyste byl negr jako já, taky byste měl strach, a porotě řekl, aby si nevšímala vyrušení. Díval se podezřívavě do prostřední uličky a čekal, jak jsem se domýšlela, až pan Link Deas načisto zmizí. Pak řekl: „Začněte, pane Gilmere."
„Vy jste dostal třicet dní za výtržnost, Robinsone?" zeptal se pan Gilmer.
„Ano prosím."
„Jakpak vypadal ten negr, když jste se s ním vypořádal?"
„On mě přepral, pane Gilmer."
„Ano, ale vy jste byl přece odsouzen?"
Atikus zvedl hlavu. „Byl to přestupek a je to zaznamenáno v rejstříku, pane předsedo." Zdálo se mi, že jeho hlas zní unaveně.
„Svědek však přesto odpoví," řekl soudce Taylor, stejně unaveně.
„Ano prosím, na třicet dní."
Věděla jsem, že pan Gilmer bude docela vážně vykládat porotě, že ten, kdo byl odsouzen za výtržnost, se mohl snadno odhodlat k zneužití Mayelly Ewellové: to byl jediný důvod, proč se tím zabýval. Důvody toho druhu se mu hodily.
„Robinsone, vy umíte docela dobře jednou rukou štípat šifonéry a sekat dříví, viďte?" „Ano, prosím, to jo."
„A máte dost síly, abyste mohl škrtit ženu a povalit ji na zem?"
„To jsem nikdy neudělal, prosím." „Ale síly máte na to dost?" „To snad mám, prosím."
„Už jste po ní dlouhou dobu pokukoval, co, chlapče?"
„Ne prosím, nikdy jsem se po ní nepodíval."
„Tak to jste byl náramně dvorný, když jste jí takhle chodil tahat a štípat šifonéry, co, chlapče?"
„Chtěl jsem jí jenom vypomoct, prosím."
„To bylo od vás náramně šlechetné, měl jste přece po práci co dělat i doma, ne?"
„Ano."
„Pročpak jste si místo ke slečně Ewellové nešel obstarat svou práci domů?"
„Dělal jsem obojí, prosím."
„To jste se panečku měl co ohánět. Proč?"
„Proč co, prosím?"
„Proč jste se tak hrnul do práce u téhle slečny?"
Tom Robinson zaváhal, přemýšlel, jak odpovědět. „Zdálo se, že nemá nikoho, kdo by jí pomoh, jak povídám —"
„Přestože měla v domě pana Ewella a sedm dětí, chlapče?"
„No, jak říkám, vypadalo to, že jí nikdy s ničím nepomůžou -"
„To jste pro ni štípal dříví a konal všechny ty úsluhy z čiré dobroty, chlapče?"
„Povídám, že jsem jí chtěl pomoct."
Pan Gilmer se chmurně usmál na porotu. „Vy jste, zdá se, náramný dobrák — to jste za to všechno nevzal ani cent?"
„Nevzal, prosím. Mně jí bylo moc líto, připadalo mi, že se dře víc než ty ostatní —"
„Vám jí bylo líto, vám jí bylo líto?" Pan Gilmer se málem chytal stropu.
Svědek si uvědomil svou chybu a rozpačitě poposedl. Ale
škoda se nedala odčinit. Pod námi se nikomu Tomova odpověď nelíbila. Pan Gilmer se na dlouhou chvíli odmlčel, aby patřičně zapůsobila.
„Tak vy jste šel jako obvykle kolem Ewellů dvacátého prvního listopadu minulého roku," pokračoval pak, „a slečna Mayella vás požádala, abyste jí zašel rozštípat šifonér?"
„Ne, prosím."
„Popíráte, že jste šel okolo Ewellova stavení?" „Ne prosím — řekla, že má pro mě něco na práci vevnitř v domě —"
„Ona říká, že vás požádala, abyste jí rozštípal šifonér, bylo to tak?"
„Ne prosím, nebylo."
„Tak vy tedy tvrdíte, že ona lže, chlapče?"
Atikus vyskočil, ale Tom Robinson jej nepotřeboval. „Já netvrdím, že lže, pane Gilmer, já říkám, že ji klame paměť."
Na následujících deset otázek, jimiž pan Gilmer rozbíral Mayellinu verzi toho, co se událo, odpovídal svědek vytrvale, že ji klame paměť.
„Nevyhnal vás odtamtud pan Ewell, chlapče?"
„Ne prosím, to bych neřekl."
„To byste neřekl, jak tomu mám rozumět?"
„Já jsem tam totiž nezůstal tak dlouho, aby mě stačil vyhnat."
„V tomhle ohledu jste nějak upřímný, pročpak jste tak honem utíkal?"
„Říkám, že jsem měl strach, prosím."
„Když jste měl čisté svědomí, proč jste měl takový strach?"
„Jak už jsem předtím říkal, pro černocha bylo nebezpečný octnout se v takový — v takový bryndě."
„Ale vy jste nebyl v žádný bryndě — vypovídal jste, že jste slečně Ewellové odolával. To jste měl takový strach, že by vám něco udělala, že jste kvůli tomu utekl, vy, takový statný chasník?"
„Ne prosím, měl jsem strach, abych nestál před soudem, jako stojím teďka."
„Měl jste strach, že budete zatčen, strach, že se budete muset odpovídat z toho, co jste spáchal?"
„Ne prosím, strach, že se budu muset odpovídat z toho, co jsem nespáchal."
„Chcete být ke mně drzý, chlapče?" „Ne prosím, to nechci."
To bylo všechno, co jsem slyšela z křížového výslechu pana Gilmera, protože Jem mi nakázal vyvést Dilla. Dill se z nějakého důvodu rozplakal a nemohl se zastavit; zprvu plakal tiše, pak zaslechlo jeho vzlyky několik lidí na galerii. Jem řekl, že jestli Dilla nevyvedu, tak mě k tomu donutí, a reverend Sykes mě vybídl, abych raději šla, tak jsem šla. Dill vypadal ten den docela dobře, nezdálo se, že by mu něco chybělo, ale asi se ještě docela nevzpamatoval ze svého útěku.
„Není ti dobře?" zeptala jsem se, když jsme sešli ze schodiště.
Seběhli jsme schody na jižní straně soudu a Dill se přitom pokusil trochu se vzchopit. Na horním schodě seděla osamělá postava, pan Link Deas. „Děje se něco, Čipero?" zeptal se, když jsme běželi kolem. „Neděje," odpověděla jsem přes rameno. „Tady Dillovi je špatně."
„Pojď ven pod stromy," řekla jsem. „To máš asi z toho vedra." Vybrali jsme si nejrozložitější dub a usadili jsme se pod ním.
„Já už jsem ho nemoh vystát," řekl Dill. „Koho, Toma?"
„Toho starýho Gilmera, jak s ním zacházel, jak s ním tak jedovatě mluvil —"
„To je jeho povolání, Dille. Přece kdyby nebyli žalobci — to by asi nemohli být ani obhájci."
Dill trpělivě vydechl. „To já všechno vím, Čipero. Ale ten tón, jak to říkal, z toho se mi udělalo špatně, úplně špatně."
„On se tak musí chovat, Dille, byl to křížo —"
„Nechoval se tak, když —"
„To byli jeho vlastní svědci, Dille."
„Ale pan Finch se tak nechoval k Mayelle ani k starýmu Ewellovi, když s nima dělal křížový výslech. To, jak mu ten Gilmer pořád říkal ,chlapče' a poškleboval se mu a ohlížel se na porotu pokaždý, když Tom odpovídal —"
„Ale Dille, vždyť je to nakonec jenom černoch."
„To je mi úplně fuk. Není to správný, nějak to není správný, takhle s nima zacházet. Takhle nemá nikdo co mluvit — nad tím se mi obrací žaludek."
„To pan Gilmer má už takový způsob, Dille, se všema takhle jedná. Tos ho ještě nikdy neviděl, když si na někoho pořádně zasedne. Jéje, když — vůbec, dneska se mi zdálo, jako když se panu Gilmerovi do toho ani nechce. Všichni s nima takhle jednají, myslím jako skoro všichni advokáti."
„Pan Finch ne."
„Toho se nehodí brát za příklad, Dille, ten —" Pokoušela jsem se vydolovat v paměti bystrý výrok slečny Maudie Atkinsonové. Vzpomněla jsem si: „On je stejný v soudní síni jako na veřejností."
„To já nemyslím," namítl Dill.
„Já vím, co ty myslíš, chlapče," ozvalo se za námi. Připadalo nám, že hlas vychází ze stromu, ale byl to pan Dolphus Raymond. Vykoukl na nás zpoza kmene. „Ne že bys byl citlivka, prostě se ti z toho dělá nanic, vid?"
