Celá e-kniha Jako zabít ptáčka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
18
Ale někdo už zase vyvolával. „Mayella Violeta Ewellová —!"
Na stanoviště pro svědky vystoupila mladá dívka. Když se zvednutou rukou přísahala, že bude vypovídat pravdu, úplnou pravdu a nic než pravdu, k tomu ať jí dopomáhá Bůh, vzbuzovala jaksi dojem, že je útlá, ale když usedla čelem k nám do svědeckého křesla, stala se sama sebou, přitloustlým děvčetem, navyklým dřině.
V maycombském okrese bylo snadno poznat, jestli se někdo pravidelně koupal, na rozdíl od výročního omývání: pan Ewell vypadal opařeně; jeho pokožka působila zchoulostivěle, jako by býval byl namočen přes noc a tak připraven o ochranné vrstvy špíny. Mayella vypadala, jako by se snažila zachovávat čistotu, a to mi připomnělo řádku červených pelargónií na Ewellově dvorku.
Pan Gilmer požádal Mayellu, aby svými vlastními slovy porotě pověděla, co se stalo večer dvacátého prvního listopadu minulého roku, docela prostě, prosím, svými vlastními slovy.
Mayella seděla a mlčela.
„Kde jste byla za soumraku toho večera?" začal pan Gilmer trpělivě.„Na verandě."
„Na které verandě?"
„Máme jenom jednu, vpředu."
„Co jste dělala na verandě?"
„Nic."
Soudce Taylor řekl: „Povězte nám prostě, co se stalo. To přece budete umět, ne?"
Mayella se na něho zahleděla a propukla v pláč. Zakryla si ústa rukama a vzlykala. Soudce Taylor ji nechal chvíli vyplakat a pak řekl: „Tak to stačí. Nikoho se tady nemusíte bát, pokud budete mluvit pravdu. Já vím, že je to všechno pro vás nezvyklé, ale nemáte se zač stydět a čeho se bát. Z čeho máte strach?"
Mayella řekla něco do dlaní. „Co říkáte?" zeptal se soudce. „Z něho," vzlykla Mayella a ukázala na Atika. „Z pana Finche?"
Mayella horlivě přikývla a řekla: „Nechci, aby mě zkoupal, jako zkoupal tátu, jak z něho chtěl udělat leváka..."
Soudce Taylor se podrbal v bílých vlasech. Bylo jasné, že se ještě nikdy nestřetl s problémem tohoto druhu. „Jakpak jste stará?" zeptal se.
„Devatenáct a půl," odpověděla Mayella.
Soudce Taylor si odkašlal a bez úspěchu se pokusil nasadit konejšivý tón. „Pan Finch nemá v úmyslu pouštět na vás hrůzu," vrčel, „a kdyby ho to napadlo, jsem tu od toho, abych ho zarazil. Od toho tady sedím. Vždyť jste velké děvče, tak jen hezky zvedněte hlavu a povězte sou — povězte nám, co se vám přihodilo. To přece budete umět, ne?"
Pošeptala jsem Jemovi: „Není ona přihlouplá?"
Jem hleděl přimhouřenýma očima na stanoviště svědků. „To ještě nemůžu říct," odpověděl. „Je dost chytrá na to, aby hrála před soudcem chudinku, ale třeba jenom — no nevím."
Mayella, ukonejšena, vrhla na Atika poslední hrůzyplný pohled a řekla panu Gilmerovi: „No tak já jsem byla na verandě a — von šel kolem a von tam byl na dvoře ten starej šifonér, víte, co ho táta přitáh, aby se rozštípal na topení — táta mi řek, ať ho rozštípu, než se vrátí z lesa, ale já jsem se zrovna na to necejtila, a tak von šel kolem —"
„Kdo je to ,on'?"
Mayella ukázala na Toma Robinsona. „Budu vás muset požádat, abyste se, prosím, vyjádřila určitěji," pravil pan Gilmer. „Zapisovatel nemůže dobře zaznamenat posunky."
„Támhle ten," řekla Mayella. „Robinson."
„Co se dálo pak?"
„Já povídám, pojď sem, negře, a rozštípej mi tu almaru, dostaneš za to pěťák. Pro něho to žádná práce nebyla, to ne. A tak von přišel na dvůr a já zašla do domu donýst mu ten pěťák a votočila jsem se, a než jsem se nadála, von po mně skočil. Rozběh se za mnou takhle zezadu. Chyt mě za krk, nadával a říkal sprostý slova — já se bránila a řvala, ale von mě držel za krk. Mlátil mě jako divej —"
Pan Gilmer počkal, až se Mayella uklidní; zkroutila kapesník do upocené šňůrky; když jej rozbalila, aby si otřela obličej, byl celý zmuchlaný od jejích rozpálených rukou. Čekala, až jí pan Gilmer položí další otázku, ale když se neptal, řekla: „— praštil se mnou na zem a škrtil mě a zneužil mě."
„Křičela jste?" zeptal se pan Gilmer. „Křičela jste a bránila jste se?"
„To asi jo, řvala jsem ze vší síly, kopala jsem a řvala jsem, co mi dech stačil." „Co se dělo dál?"
„Moc dobře se nepamatuju, al…
