Kapitola 48
CONKLIN A JÁ jsme o půl šesté večer seděli u telefonů, když se u našich stolů zastavil Jacobi, vytáhl z peněženky dvacetidolarovku, položil ji na můj stůl spolu s balíčkem jídelních lístků restaurací s dovážkou a řekl: „Později se vám ozvu.“
„Díky, šéfe.“
Byla to otravná práce.
Stále jsme nevěděli, zda smrt Baileyových byla nehoda, vražda se sebevraždou, nebo dvojnásobná vražda – jenže Claiřini konzultanti na nic nepřišli a veřejnost už byla na mrtvici.
Takže jsme s Conklinem dělali, co jsme mohli. Procházeli jsme nekonečný seznam přátel a spolupracovníků Baileyových a kladli jim následující otázky: Kdy jste se naposledy viděli s Baileyovými? Jak spolu vycházeli? Jakou měli náladu? Víte o někom, kdo by mohl chtít Iše nebo Ethanovi ublížit? Napadá vás někdo, kdo by chtěl, aby zemřeli?
Zrovna jsem vytáčela číslo, když jsem zaslechla své jméno. Vzhlédla jsem a uviděla Cindy, jak proběhla dřevěnou brankou před naší asistentkou Brendou Fregosiovou, která za ní volala „Ne!“, zuřivě mačkala tlačítko interkomu a její hlas chraptěl z reproduktoru na mém stole:
„Cindy je tady.“
Mávajíc novinami proběhla Cindy mezi lidmi z denní směny, kteří si oblékali kabáty, zatímco nastupovala noční směna. Dopadla na druhou židli u mého stolu a natočila ji tak, aby viděla i na Conklina.
Nerada jsem to připouštěla, ale vnesla světlo do našeho šera.
„Chceš vidět, jak budou vypadat zítřejší noviny?“ zeptala se.
„Ne.“
„Je ze mě hvězda, Richie. Podívej,“ řekla a pleskla noviny na můj stůl. Conklin se neúspěšně pokusil potlačit smích.
„Slyšela jsi rčení ‚neštěstí má rádo společnost‘?“
„Ty jsi nešťastná a já jsem společnost. O co ti jde?“
„Neštěstí má rádo nešťastnou společnost.“
Conklin si odfrkl, Cindy se ušklíbla a já už nedokázala zachovat vážnou tvář.
„Tak co, jste naštvaní, že jsem měla pravdu?“ popíchla nás Cindy.
Zamilovaně uhladila noviny, abych dobře viděla fotografii na titulní straně metropolitní sekce, kde byla pod titulkem ODMĚNA 25 000 $. VÍTE, KDO ZABIL TOHOTO MUŽE? fotografie Rodneyho Bookera alias Cesťáka Ježíše.
Takže se to potvrdilo: Rodney Booker byl Cesťák Ježíš.
Rodneyho identifikoval jeho otec podle fotografií z márnice, na kterých byly vidět tři reliéfní čáry na rameni – hrubé tetování vytvořené vetřením popela do jizev, které si nechal udělat, když byl v Africe.
Smrt Rodneyho Bookera byla vražda. A s případem bylo spojené mé jméno. Na mně bylo najít jeho vraha, ale protože jsem na to neměla čas, chopila se příležitosti Cindy Thomasová a pustila se po stopě.
„Něco mě napadlo,“ řekla Cindy. „Budu na tom případu dál pracovat, a když něco zjistím, přijdu s tím za tebou. Co ty na to, Lindsay?“
„Cindy, nemůžeš vyšetřovat vraždu, jasné? Richi, pověz jí to ty.“
„Ale já vaše povolení nepotřebuju, jasný?“ prohlásila Cindy. Pak se jí rozzářily oči. „Poslechněte, co kdybychom zašli k Susii a dohodli se na plánu, který by nám všem vyhovoval.“
Obrátila jsem oči v sloup, ale Conklin potřásl hlavou a usmál se na Cindy. Líbila se mu!
Byla jsem připravená zavolat Jacobimu, aby ji srovnal do latě on, když branku rozrazila Claire a přidusala k nám se zlověstným výrazem ve tváři.
„Přišla doktorka Washburnová,“ ozval se Brendin elektronický hlas z mého interkomu.
Claire měla vždy plné ruce práce a nepřišla by si do oddělení vražd jen tak popovídat. Cindy na to nedbala a zavolala: „Claire! Jdeme k Susii. Pojď s námi.“
Claire na mě upřela oči.
„Já k Susii jít nemůžu,“ řekla, „a vy taky ne. Máme další oběť. Zabitou stejně jako Baileyovi.“
