Kapitola 55
RICH CONKLIN toho dne povečeřel se Cindy v thajské restauraci naproti jejímu domu.
Nebylo to rande, to bylo oběma jasné, ale ona se na něho culila, když mu podávala vytištěné reportáže „o vraždách mezi smetánkou z roku osmdesát dva“, které vyšly v Chroniclu ještě předtím, než začal být osobní počítač stejně běžný jako telefon.
„Důvěřuji ti,“ řekla. „Jestli někomu povíš, že jsem ti dala tenhle materiál z naší ‚márnice‘, budu v maléru.“
„Nic takového bych ti neudělal,“ ujistil ji Conklin.
„A něco za něco, nezapomeň,“ řekla Cindy.
Cindy měla ve vlasech sponu s umělými diamanty. Jen málo děvčat přes osm let si může dovolit štrasovou vlásenku k růžovému oblečení, ale Cindy vypadala prostě rozkošně.
A Conklin fascinovaně sledoval, jak obírá rty maso z kuřecích křídel, delikátně a s rozkoší zároveň.
„Richi,“ řekla, „něco za něco. Je jasné, že vidíte nějakou souvislost mezi Baileyovými a Sarou Needlemanovou a těmi vraždami z dvaaosmdesátého. Ale opravdu si myslíte, že se vrah z té doby vrátil ke své profesi?“
„Víš, teď jde o to, jestli já můžu důvěřovat tobě, Cindy. Protože, upřímně řečeno, ty moc důvěryhodná nejsi.“
„Ale no tak. Stačí pronést kouzelné slovíčko.“
„Prosím, Cindy.“
„Richi. To, co mi povíš, bude mimo záznam. Radši bych šla do basy, než abych to pustila ven.“
Rich se zasmál, opřel se, nechal číšníka odnést zbytky po jeho mořském okounovi, a řekl: „Díky. Nechci, abys šla do vězení. Ale určitě si uvědomuješ, v jakém maléru bych byl já, kdyby se tohle objevilo v tisku.“
„Zaprvé, nemusíš si dělat starosti, slibuji.“ Zvedla ruku ve skautské přísaze, tři prsty vztyčené, palec přes malíček. „Zadruhé, mluvíš mimo záznam. A zatřetí, tohle není moje reportáž,“ řekla. „Pracuji na případu Cesťáka Bookera, pamatuješ?“
„Dobře, tak mimo záznam, Cindy. Četla jsi ty články, cos mi dala? V dvaaosmdesátém zemřelo několik boháčů na uštknutí hadem a je možné, že se vrah pustil znovu do práce. Třeba se nudí. Nebylo by to poprvé. Vezmi si třeba BTK.“
„No jo, tenhle chlap,“ řekla Cindy a potřásla hlavou a ve vlasech se jí zablýskaly broušené kamínky. „‚Spoutat, mučit, zabít.‘ Dodneška mi z něho naskakuje husí kůže. Pracoval pro nějakou bezpečnostní agenturu, jestli se nepletu. Vzorný táta, počestný občan.“
„Jo. Po své poslední vraždě se asi pětadvacet let držel doma. Pak si najednou uvědomil, že ho život bavil víc, když vodil policii za nos a objevoval se na titulních stránkách, tak začal posílat dopisy do novin a televizních stanic. Zakopl o své ego a byl dopaden.“
„Takže ty si myslíš, že ten vrah z dvaaosmdesátého je stejný člověk, který zabil Baileyovy a Saru Needlemanovou?“ Conklin mávl na číšníka, aby mu přinesl účet. „Je to možné.“
„Nebyla by to bomba?“ poznamenala Cindy.
Dívala se na něho, jako by udělal něco špatně, takže řekl: „Promiň, dala by sis ještě něco? Zmrzlinu – nebo tak něco?“
„Přemýšlela jsem. Ráda bych tohle téma ještě trochu probrala. Konečně jsem vybalila kávovar na kapucino, Richi.“ Conklin se díval, jak si namotává kudrlinu na prst. Usmál se a řekl: „Chceš mě pozvat k sobě na kafe?“
