Kapitola 93
USADILY JSME SE s paní Friedmanovou v proutěných křeslech na zadní verandě a ona mi začala vyprávět o hadích vraždách, které děsily sanfranciskou smetánku v roce osmdesát dva.
Zamíchala si kávu a řekla: „Musí existovat nějaká souvislost mezi starými vraždami a těmi současnými.“
„My si to také myslíme.“
„Doufám, že vám mohu pomoci,“ pokračovala paní Friedmanová. „Pověděla jsem poručíku McCorklovi, že to bylo příšerné, když v roce osmdesát dva umírali ti významní lidé. Neuvěřitelně děsivé. Mějte na paměti, že jsme nevěděli, proč zemřeli, dokud nebyl Christopher Ross nalezen s tím hadem stočeným v podpaží.“
„A vy jste Christophera Rosse znala?“
„Velmi dobře. Můj první manžel a já jsme si často vyšli do společnosti s ním a jeho manželkou. Byl to velice pohledný muž. Hledač vzrušení s velmi otevřenou povahou – a samozřejmě také značně bohatý. Chris Ross měl všechno. A pak zemřel.
Někteří lidé říkali, že to byl spravedlivý trest,“ řekla paní Friedmanová. „Že byl sám had, a had ho zabil, ale to předbíhám.“
„Nepospíchejte,“ požádala jsem ji. „Chci slyšet všechno.“ Friedmanová přikývla a mluvila dál. „V roce devatenáct set osmdesát dva jsem učila dívky v pátém ročníku ve škole Katherine Delmar Burkové v Sea Cliffu. To místo určitě znáte.“
Samozřejmě. Sea Cliff byla luxusní obec u moře obydlená mimořádně bohatými lidmi.
„Ty mladé dívky nosily zelené kostkované uniformy a každý rok tančily kolem májky. S pentlemi a se vším všudy.
Sara Needlemanová a Isa Boothová chodily ve dvaaosmdesátém obě do mé třídy. Pořád nemohu uvěřit, že jsou mrtvé! Prožily krásné životy. A když jsem je znala, byly obě moc milé. Podívejte se na tohle.“
Paní Friedmanová mi dala malou knihu vázanou v kůži se stránkami plnými fotografií. Našla jednu stránku vzadu a ukázala mi řadu desetiletých děvčat na třídní fotografii.
„Tohle je Isa. Tohle Sara. A tahle dívka, ta chudinka se smutnýma očima, mezi ostatní nikdy nezapadla,“ řekla paní Friedmanová o dívence s tmavými vlasy po ramena. To dítě mi bylo povědomé, ale ať jsem pátrala v paměti sebevíc, nedokázala jsem ho zařadit.
Paní Friedmanová řekla: „Byla to nemanželská dcera Christophera Rosse. Její matka byla Rossova hospodyně a Ross platil své dceři školné. Pomáhala jsem jí, aby ji ostatní vzaly mezi sebe.
Ostatní děvčata samozřejmě znala všechny okolnosti a některá se nechovala hezky. Jednou jsem jí řekla: ‚Zlatíčko, co tě nezabije, to tě posílí‘, a zdálo se, že jí to dodalo kuráž.
Pak Chris zemřel a jeho žena Becky – která se předtím tvářila jako by nic – propustila Norminu matku a nechala ji a to dítě bez peněz. Chris si asi myslel, že bude žít věčně, a nezmínil se o nich ve své závěti. Chudák Norma musela odejít ze školy.
A víte, měla jsem pravdu. Nezabilo ji to – a myslím, že ji to posílilo.“
Dívala jsem se na fotografii dívky se smutnýma očima – a náhle mi jednotlivé dílky skládačky začaly zapadat do sebe s takovou silou, že jsem skoro slyšela, jak o sebe cvakají.
Když jsem se s Normou Johnsonovou setkala, měla vlasy obarvené na karamelově blond a bylo jí třiatřicet.
Paní Friedmanová řekla: „Naposledy jsem s Normou mluvila asi před deseti lety. Využila kontaktů z mládí a začala pracovat jako jakási holka pro všechno.
Vylila si mi srdce u oběda ve Fort Mason – a musím vám říct, seržantko, i když mi to nedělá žádnou radost, že Norma byla velice zahořklá.
Víte, jak ji nazývaly ty bohaté dívky ve škole? Říkaly jí Mazlinka.“
