kapitola 26
Zašel jsem si do restaurace na Ventura Boulevardu a objednal si k snídani krvavý steak. Potom jsem si vyzvedl auto a vyjel dlouhý kopec k Sebastianovům.
Byla sobota ráno, a dokonce i touhle dobou se golfové hřiště za ulicí hemžilo hráči. Poštovní schránka se jménem Gensler mě zastavila, než jsem došel k domu Sebastianových. Místo u Sebastianových jsem zaklepal na domovní dveře Genslerových,
Otevřel světlovlasý muž okolo čtyřicítky. Měl úzkostlivý, zranitelný pohled zvýrazněný pronikavě modrýma očima a téměř neviditelným obočím.
Představil jsem se a poprosil ho, zda bych nemohl mluvit s Heidi.
„Moje dcera tu není.“
„Kdy se vrátí?“
„To nevím určitě. Poslal jsem ji z města, aby nějaký čas strávila u příbuzných.“
„To jste neměl dělat, pane Genslere. Sociální kurátor s ní bude chtít mluvit.“
„Nevidím důvod proč.“
„Je svědek.“
Obličej i krk mu zčervenal. „To teda určitě není. Heidi je slušná, spořádaně žijící dívka. Se Sebastianovic holkou ji pojí pouze stejné bydliště.“
„To není žádná hanba být svědkem,“ řekl jsem. „Nebo dokonce znát někoho, kdo se dostal do nesnází.“
Gensler mi prudce přibouchl dveře před nosem. Jel jsem nahoru k Sebastianovům a přemýšlel jsem, že Heidi musela svému otci říct něco, co ho vyplašilo.
Před domem parkoval rover doktora Jeffreyho. Když mě Bernice Sebastianová pouštěla dovnitř, poznal jsem jí ve tváři další pohromu. Obličej měla propadlý, kosti jí výrazněji vystouply a oči vypadaly jako světýlka v kleci.
„Co se stalo?“
„Sandy se pokusila o sebevraždu. Schovala si v pejskovi jednu otcovu žiletku.“
„V pejskovi?“
„V malém plyšovém kokrovi. Musela tu žiletku sebrat, když byla v koupelně. Pokusila si s ní pořezat zápěstí. Naštěstí jsem poslouchala u dveří. Slyšela jsem, jak vykřikla, a zabránila jsem jí, než se stačila příliš zranit.“
„Řekla, proč to udělala?“
„Řekla, že si nezaslouží žít, že je strašný člověk.“
„A je?“
„Ne.“
„Řekla jste jí to?“
„Ne. Nevěděla jsem, co mám říct.“
„Kdy se to stalo?“
„Před chvilkou. Stále je u ní ještě doktor. Omluvte mě, prosím vás.“
Byla to její dcera, ale můj případ. Šel jsem za ní k pokoji Sandy a nahlédl dovnitř. Sandy seděla na kraji postele. Měla zafačované levé zápěstí a vepředu na pyžamu skvrny od krve. Během noci se změnila i jinak. Oči jí potemněly, rty měla hrubší. Nebyla teď moc hezká.
Vedle ní seděl její otec a držel jí tak trochu omráčeně ruku. Doktor Jeffrey stál nad nimi a sděloval jim, že Sandy bude muset být hospitalizována:
„Doporučuji psychiatrické centrum ve Westwoodu.“
„Není to příliš drahé?“ zeptal se Sebastian.
„Ne víc než jiné nemocnice. Dobrá psychiatrická péče je vždycky drahá.“
Sebastian potřásl hlavou: obličej se mu kýval ze strany na stranu. „Nevím, jak to zaplatím. Tou kaucí jsem se naprosto finančně vyčerpal.“
Sandy pozvedla ztěžklá víčka. S téměř nehybnými rty řekla: „Ať mě zavřou. To nestojí nic.“
„Ne.“ řekla její matka. „Prodáme dům.“
„Ne na tomhle trhu,“ řekl Sebastian. „Nedostali bychom ani to, co jsme do něho vložili.“
Jeho dcera od něj odtáhla ruku. „Proč jste mě nenechali umřít? To by vyřešilo všechny problémy.“
„Tak takhle ne,“ poznamenal Jeffrey. „Zavolám sanitku.“
Sebastian se postavil. „Já ji dovezu. Sanitka stojí peníze.“
„Je mi líto. Tohle je případ na sanitku.“
Šel jsem za Jeffrey m do pracovny. Vyřídil telefon a zavěsil.
„Ano?“ Pohled měl tvrdý a tázavý.
„Je na tom moc zle?“
„Nevím. Očividně se zhroutila. Ale já nejsem psychiatr. Proto ji taky chci k nějakému ihned dostat. Potřebuje bezpečný dohled.“
„Myslíte si, že se pokusí znovu?“
„Musíme s tím počítat. Řekl bych, že to pravděpodobně zopakuje. Řekla mi, že to už plánovala měsíce. Minulé léto si dala trochu LSD a měla špatnou reakci. Stále se z toho nedostala.“
„Tohle vám řekla?“
„Ano. To může být důvod, proč se během posledních měsíců změnila. Jedna dávka to může způsobit, když vám nesedne. Tvrdí, že nic víc neměla – jednu dávku v kostce cukru.“
„Řekla vám, kde ji dostala?“
„Ne. Očividně někoho kryje.“
Vytáh…
