kapitola 29
Než jsem odjel ze Santa Teresy, zavolal jsem z telefonní budky u čerpací stanice Henrymu Langstonovi. Telefon zvedla jeho žena a formálně se představila: Byt Langstonů.
„Je váš manžel doma?“
„Kdo, prosím, volá?“ Ale pravděpodobně poznala můj hlas. Její hlas zněl nepřátelsky.
„Lew Archer.“
„Ne, není tady a můžete za to vy. Je pořád v severním okrese a snaží se zachránit toho svého drahého vraha. Nakonec se nechá zastřelit sám.“
Byla napůl hysterická; pokusil jsem se ji utěšit. „Paní Langstonová, to není moc pravděpodobné.“
„To nemůžete vědět,“ řekla. „Mám hrozný pocit osudovosti. Už se nám nikdy nepovede dobře. A to je vaše vina, vy jste ho do toho dostal.“
„To není tak docela pravda. Už léta se v případu Davyho Spannera angažoval. Předsevzal si, že mu pomůže a snaží se tomu dostát.“
„A co já?“ zvolala.
„Trápí vás něco konkrétního?“
„Vám to nemá cenu vykládat,“ řekla naštvaně. „Vy nejste doktor.“
„Je vám špatně, paní Langstonová?“
Zavěsila. Byl jsem v pokušení se rozjet k ní domů, ale to by vedlo jenom k dalším potížím a ztrátě času. Cítil jsem s ní, ale nemohl jsem jí pomoct. To mohl pouze její manžel.
Najel jsem na dálnici směřující na sever. Tělo mi začínalo protestovat proti ustavičné činnosti a nedostatku odpočinku. Měl jsem pocit, že pravou nohou na plynu tlačím auto celou cestu do Rodeo City.
Zástupce Pennell byl v kanceláři v radní místnosti a poslouchal dispečerskou vysílačku. Domyslel jsem si, že tam seděl od našeho rozhovoru o půlnoci. Knír a oči působily dojmem, že mu zabírají celý obličej, který byl bledší a pohublejší a potřeboval oholit.
„Co je nového?“
„Ztratili ho.“ V hlase se mu ozývalo znechucení.
„Kde?“
„Těžko říct. Déšť smazal stopy. V severním průsmyku pořád leje.“
„Co z toho plyne?“
„Bude se muset vrátit na pobřeží. Ve vnitrozemí jsou už jenom další horské hřebeny. Od šestnácti set metrů sněží.“
„Takže?“
„Dostaneme ho, až se objeví dole u silnice. Nařídil jsem, aby silniční kontroly postavily zátarasy.“
„Je nějaká možnost, že by byl ještě v údolí?“
„Možná. Ten p-profesor si to aspoň myslí.“
„Myslíte Henryho Langstona?“
„Jo. Pořád vyčkává u Krugova starého ranče. Podle jeho teorie je Spanner tím místem tak trochu posedlý a zamíří tam zpátky.“
„Ale vy té teorii nevěříte?“
„Ne. Ještě nikdy jsem nezažil p-profesora, který by věděl, o čem mluví. Od toho věčného čtení knih jim měkne mozek.“
Nepřel jsem se a Pennellovi to dodalo kuráž, takže pokračoval. Vypadalo to, že ho Langston rozčilil, a potřeboval oporu.
„Víte, co se mi ten profesor snažil říct? Že Spanner měl o-o-omluvu pro to, co udělal chudákovi Jackovi. Protože ho dal do sirotčince.“
„A nestalo se to?“
„Jistě, ale co jiného měl Jack s tím dítětem dělat? Jeho otec zahynul pod vlakem. Jack za něho nebyl zodpovědný.“
Postřehl jsem malé zaváhání, náznak vyhýbavé řeči. „Za co nebyl Jack zodpovědný?“
„Za nikoho, ani za otce, ani za syna. Vím, že jednu dobu ve městě kolovaly špinavé pomluvy, a Langston se je teď snaží znovu oživit, ještě než vůbec je starý Jack v hrobě.“
„Jaké pomluvy?“
Pozvedl horké lítostivé oči. „Vůbec se mi je nechce vyslovit, jsou šílené.“
„Jako, že Jack toho muže zabil sám?“
„Jo. Je to všechno jenom snůška nesmyslů.“
„Přísahal byste na to?“
„Samozřejmě,“ řekl chvástavě. „Přísahal bych na několik biblí. Řekl jsem to p-profesorovi, ale nestačilo mu to.“
Mně taky ne. „Podstoupil byste zkoušku na detektoru lži?“
Pennell se ve mně zklamal. „Tak vy si myslíte, že lžu. A že chudák starej Jack byl vrah.“
„Kdo zabil Jaspera Blevinse, jestli ne on?“
„To mohlo udělat spoustu lidí.“
„Kdo byl podezřelý?“
„Kolem ranče se potloukal nějaký vousatý liberál. Slyšel jsem, že vypadal jako Rus.“
„No tak. Nechoďte na mě s žádnými vousatými anarchisty. Vím, že kolem ranče se potloukal Jack. Někdo mi řekl, že později tu ženu schoval u mamá Hagedornové.“
„A i kdyby? Blevins svou ženu nechtěl; to dal jasně najevo.“
„Znal jste Blevinse?“
„Viděl jsem ho jednou nebo dvakrát.“
„Viděl jste ho po …
