kapitola 10
Alex Santee byl muž menší postavy ve středním věku s vyzývavým pohledem maskovaným brýlemi. Právě zavíral svou realitní kancelář, když jsem dorazil, ale rád nechal ještě chvíli otevřeno pro potenciálního zákazníka.
„Bohužel mám ale jenom pár minut. Dělám prohlídku domu se zákazníkem.“
„Mám zájem o dům v ulici Los Baňos 702. Ten s tou lávou vepředu.“
„Je zajímavý, že? Bohužel je ale pronajatý.“
„Od kdy? Je prázdný.“
„Od 15. listopadu tohoto roku. Myslíte, že nájemník se ještě nenastěhoval?“
„Podle sousedů tam byl a už je pryč. Vystěhoval se dneska.“
„To je divný.“ Pokrčil Santee rameny. „Ale je to jeho právo. Jestli se Fleischer vystěhoval, bude dům k pronájmu patnáctého tohoto měsíce. Tři sta padesát za měsíc při ročním pronájmu, první a poslední měsíc je splatný předem.“
„Možná bych si rád nejdřív promluvil s ním. Říkal jste, že se jmenuje Fleischer?“
„Jack Fleischer.“ Santee vyhledal jeho jméno ve svém seznamu a nadiktoval mi ho po hláskách. „Adresa, kterou mi dal, byl hotel Dorinda v Santa Monice.“
„Řekl vám, jaké je jeho povolání?“
„Je v důchodu, je to bývalý šerif odněkud ze severu.“ Podíval se znovu do svého seznamu. „Ze Santa Teresy. Možná že se rozhodl se tam vrátit.“
Recepční v hotelu Dorinda, smutný muž s bujnou, načesanou kšticí, si zpočátku Jacka Fleischera nepamatoval. Zapátral rychle v seznamu hostů a sdělil mi, že Fleischer tam byl ubytovaný asi před měsícem na začátku listopadu, kdy tam strávil dvě noci.
U východu z vestibulu jsem našel telefon a zavolal na telefonní číslo Spannerů. V sluchátku se ozval hluboký mužský hlas: „Tady je dům Edwarda Spannera.“
„Pan Spanner?“
„Ano.“
„Tady je Lew Archer. Pan Jacob Belsize mi dal vaše jméno. Vedu vyšetřování a velice rád bych s vámi mluvil –“
„O Davym?“ Hlas mu zeslábl.
„O Davym a řadě jiných věcí.“
„Už zase něco provedl?“
„Někdo zmlátil jeho zaměstnavatelku. Právě ji odvezli do nemocnice.“
„Myslíte paní Smithovou? Nikdy předtím ženě neublížil.“
„Já neříkám, že to udělal on. Pane Spannere, vy ho znáte lépe než kdokoli jiný. Věnujte mi prosím pár minut.“
„Právě jsme ale chtěli večeřet. Nevím, proč nám nikdo nedá pokoj. Davy s námi už roky nebydlí. Nikdy jsme ho neadoptovali, neneseme za něj právní zodpovědnost.“
Skočil jsem mu do řeči: „Budu tam za půl hodiny.“
Když jsem odjížděl z hotelu, slunce už zapadalo. Západ vypadal jako obrovský požár pohlcující západní okraj města. Noc přichází v Los Angeles rychle. Oheň shořel, než jsem dorazil k Spannerovu domu, a večer visel ve vzduchu jako řídký kouř.
Bydlel v předválečném zděném jednopatrovém domě vmáčklém do řady podobných domků. Zaťukal jsem na přední dveře. Edward Spanner je váhavě otevřel. Byl to vysoký, hubený muž s protáhlým obličejem a vnímavýma očima. Měl spoustu černých vlasů a i paže a hřbety rukou měl porostlé tmavými chlupy. Na sobě měl proužkovanou košili s vyhrnutými rukávy a působil starosvětským dojmem. Byla z něj cítit zatrpklá dobrá vůle.
„Pojďte dál, pane Archere. Vítejte u nás.“ Mluvil jako člověk, který se sám naučil mluvit spisovně čtením knih.
Vedl mě do kuchyně skrovně zařízeným obývacím pokojem, který měl zdi posety zarámovanými citáty. V kuchyni seděla u stolu jeho žena. Měla na sobě jednoduché domácí šaty, pod kterými se rýsovalo kostnaté tělo. Na tváři měla známky utrpení, které zmírňovala jemná pusa a pozorné oči.
Spannerovi si byli navzájem podobní a zdálo se, že jsou na sobě hodně závislí, jak je to běžné u lidí středního věku. Paní Spannerová vypadala, že má strach ze svého manžela, nebo spíše strach o něho.
„Marto, to je pan Archer. Chce mluvit o Davym.“ Svěsila hlavu. Její muž mi vysvětloval: „Poté co jste mi zavolal, se mi žena s něčím svěřila. Davy tu byl dnes odpoledne, zatímco jsem byl v práci. Zřejmě mi to nechtěla říct.“ Mluvil víc k ní než ke mně. „Chodí sem každý den za mými zády.“
Zašel příliš daleko a ona ho zarazila. „Tak to není a ty to víš. A chtěla jsem ti to samozřejmě říct. Jenom jsem nechtěla, aby ti to zkazilo večeři.“ O…
