kapitola 19
Se svolením Bernice Sebastianové jsem se zavřel v pracovně a zavolal jsem Albertu Blevinsovi do hotelu Bowman. Dlouhé ticho na lince bylo náhle přerušeno. Albert hned přijde. Albert nebyl v pokoji, ale šli se po něm podívat. Podle všeho šel Albert ven, ale nikdo nevěděl, kdy se vrátí. Údajně šel do kina na Market Street.
Nechal jsem Albertovi vzkaz, aby zavolal na můj účet zpátky, ale pochyboval jsem, že ho ještě dnes večer uslyším.
Připadal v úvahu ještě jeden zdroj informací. Vytáhl jsem noviny, které jsem získal od Alberta Blevinse a rozložil je na Sebastianově stole. Znovu jsem si přečetl dopis, který v roce 1948 poslala Albertovi jeho tchyně, Alma Krugová, ze svého bydliště v ulici West Capo 209 v Santa Monice.
„Jasper s Laurel a miminkem s námi nějakou dobu zůstanou,“ psala paní Krugová, „potom chce Jasper zkusit žít na ranči.“
Hledal jsem jméno Almy Krugové v telefonním seznamu a volal i na informace, ale marně. Dopis paní Krugové byl napsán téměř před dvaceti lety. Ta paní musí být teď už velmi stará nebo mrtvá.
Napadlo mě, jak bych mohl zjistit co a jak. Popřál jsem Sebastianovým dobrou noc a namířil si to zpátky k Santa Monice. Provoz na dálnici byl stále velký, ale aspoň plynulý. Přední světla automobilů se oslňujícím proudem valila dolů po Sepulvedě.
Cítil jsem se překvapivě dobře. Kdyby byla paní Krugová naživu a mohla mi říct, kde najdu ten ranč, mohl bych případ vyřešit před rozedněním. Dokonce jsem si dovolil ve skrytu duše zauvažovat, co udělám se sto tisíci dolary.
To bych mohl jít i do penze. Ta myšlenka mě rozrušila. Musel jsem si přiznat, že jsem žil pro tyhle noci. Pro noci, kdy jsem jezdil velkým rozbitým tělem města a spojoval milióny jeho buněk. Měl jsem bláznivé přání nebo spíš představu, že jednoho dne, ještě než umřu a podaří se mi provést všechna neuralgická spojení správně, ožije celé město. Jako Frankensteinova nevěsta.
U Wilshire jsem odbočil ze Sepulvedy a jel po San Vicente na Capo Street. West Capo 209 byl dvoupatrový činžovní dům. Roubované palmy osvětlené zelenými venkovními světly se nakláněly k nově vyhlížející omítnuté přední straně.
Správce jsem našel v bytě číslo jedna. Byl to muž ve středním věku v košili s krátkými rukávy, prst měl založený v knize jako záložku. Představil jsem se. Jmenoval se Ralph Cuddy.
Cuddy měl jižanský přízvuk, zřejmě z Texasu. Nad krbovou římsou visely zkřížené pistole a několik morálních ponaučení. Řekl jsem: „Někde tady kdysi bydlela jistá paní Alma Krugová.“
„Máte pravdu.“
„Víte, kde bydlí teď?“
„V domově.“
„V jakém domově?“
„V sanatoriu. Před několika lety si zlomila kyčel.“
„To je špatné. Rád bych s ní mluvil.“
„O čem?“
„O rodinných záležitostech.“
„Paní Krugová už žádnou rodinu nemá.“ Se sebevědomým, samolibým úsměvem dodal: „Pokud nepočítáte mě.“
„V San Francisku má zetě.“ A pravnuka jménem Davy bůhvíkde. „Zmínila se někdy o ranči v okrese Santa Teresy, který vlastní?“
„Slyšel jsem o něm.“
„Mohl byste mi říct, kde je?“
„Nikdy jsem tam nebyl. Zbavili se ho před lety kvůli daním.“
„Vy jste příbuzný paní Krugové?“
„To ne. Ale měl jsem s rodinou blízký vztah. A stále mám.“
„Mohl byste mi dát adresu toho sanatoria?“
„Možná. Kvůli čemu ji chcete navštívit?“
„Narazil jsem dneska na jejího zetě Alberta Blevinse.“
Cuddy se na mě soustředěně podíval. „To musí být Ettin první manžel.“
„Správně.“
„A co s tím má společného ranč?“
„Albert o něm mluvil. Kdysi tam žil.“
„Aha.“
Ralph Cuddy odložil pootevřenou knihu, jmenovala se Role bezpečnostního technika v podniku, a popošel ke stolu na druhé straně pokoje. Vrátil se s adresou sanatoria v Oakwoodu, úhledně napsanou na kousku papíru.
Sanatorium sídlilo ve velkém domě postaveném ve dvacátých letech ve španělském slohu. Stálo na vlastním pozemku v Santa Monice a obklopoval ho zděný plot. Příjezdovou cestu lemovala alej pinií. Na osvětleném parkovišti stálo asi deset aut. Z hlavní budovy sem doléhala hudba. Mohli jste si téměř představit, že se změnil čas a že tam m…
