Celá e-kniha Osudový nepřítel ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
kapitola 34
Kapitán Aubrey na mě čekal u brány, která vedla na verandu služebny. Hovořili jsme v omšelé staré chodbě mimo doslech policie. Když jsem Aubreyovi načrtl, co jsem věděl a něco z toho, co jsem se domýšlel, chtěl jet se mnou k Hackettovi.
Připomněl jsem mu, že by musel dostat povolení k domovní prohlídce a to by nějakou dobu trvalo. Mezitím by mohl Hackett pásky zničit nebo je vymazat.
„Proč jsou ty pásky tak důležité?“ chtěl Aubrey vědět.
„Kvůli smrti Laurel Smithové. Dnes večer jsem zjistil, že Stephen Hackett s ní měl asi před dvaceti lety poměr. Davy Spanner byl jejich nelegitimní syn.“
„A vy si myslíte, že ji Hackett zabil?“
„Bylo by to předčasné tvrdit. Vím jenom, že za ty pásky zaplatil deset táců.“
„I tak tam ale nemůžete přece jen tak vniknout a zabavit je.“
„Kapitáne, já nemusím. Pracoval jsem pro paní Marburgovou. Můžu se do domu dostat.“
„Můžete se dostat zase ven?“ zeptal se s pochmurným pousmáním.
„Myslím, že ano. Ale možná budu potřebovat nějakého zadáka. Nejdřív mě nechte s nimi chvilku o samotě.“
„Co potom?“
„Spolehneme se na uši. Když budu potřebovat pomoc, budu křičet.“
Aubrey mě doprovodil k autu a naklonil se do okna:
„Dávejte si pozor na paní Marburgovou. Když zemřel její druhý muž –“ odkašlal si a snažil se vyhnout pomluvě ve svém varování – „existovalo určité podezření, že do toho byla ona zapletená.“
„To klidně mohla. Marka Hacketta zabil její syn z prvního manželství – Jasper Blevins.“
„Víte to určitě?“
„Řekl bych, že ano. Dozvěděl jsem se to od babičky Jaspera Blevinse; stálo ji dost bolesti, aby mi to řekla. Zamlčovala to, dokud se nedozvěděla, že Jasper je mrtvý.“
„Zemřelo příliš mnoho lidi,“ řekl Aubrey. „Ať nejste jedním z nich.“
Autem bez značky mě sledoval k Hackettovic bráně. Pokračoval jsem po soukromé cestě k průsmyku a kolem hráze. V domě za jezerem svítilo za zataženými závěsy slabé světlo. Když jsem klepal na dveře, cítil jsem, že tam jdu naposledy.
Dveře otevřela Gerda Hackettová. Vypadala úzkostně a osaměle, jako obrovské strašidlo strašící ve špatném domě. Když mě uviděla, vynervovaně se rozzářila:
„Pane Archere! Kommen Sie nur’rein.“
Vešel jsem dovnitř. „Jak se daří vašemu manželovi?“
„Mnohem lépe, děkuji.“ Dodala zklamaným tónem: „Vy jdete za Stephenem?“
„A paní Marburgovou.“
„Jsou v knihovně. Řeknu jim, že jste tady.“
„Neobtěžujte se. Vím, kde to je.“
Nechal jsem ji stát jako cizince u dveří vlastního domu. Procházel jsem rozlehlou budovou působící ústavním dojmem a už jsem chápal, proč si Hackett vzal ženu z jiné země. Nechtěl, aby ho poznali.
Dveře do knihovny byly zavřené. Za nimi jsem slyšel hlas, ženský hlas, a když jsem přitiskl ucho na dubové dveře, rozeznal jsem hlas Laurel Smithové. Zježily se mi chlupy na zádech. Potom mi začalo bušit srdce s bláznivou nadějí, že Laurel žije.
Málem jsem se zhroutil, jako člověk, který se blíží ke konci dlouhého šplhání: zpětného šplhání dolů do minulosti. Zatajil jsem dech a opřel jsem se o dveře knihovny.
„Děkuju vám, paní Lippertová,“ říkal Laurelin hlas. „Mám vám dát účtenku?“
„Nemusíte,“ řekl jiný ženský hlas. „Dostanu šek zpátky od banky.“
„Nenapijete se se mnou?“
„Ne děkuju. Můj muž nemá rád, když je ze mě cítit alkohol.“
„Vodku neucítíte,“ řekla Laurel.
„On ano. Má nos jako špic. Tak dobrou noc.“
„Nashle.“
Dveře se zavřely. Laurel si začala notovat starou píseň o pískání ve tmě. Musela se pohybovat po bytě, protože hlas slábl a zase se vracel.
Začal jsem otáčet koulí na klice u dveří do knihovny. Ruth Marburgová se zeptala:
„Kdo je tam?“
Musel jsem vejít dovnitř s úsměvem. Paní Marburgová seděla vedle telefonu. V dohledu nebyl žádný revolver.
Hackett seděl u stolu, na kterém stál magnetofon. Jeho zmlácený úsměv vypadal smrtelně bledě asi jako moje vnitřní rozpoložení. Vypnul Laurelino zpívání.
„Paní Hackettová mně řekla, kde vás najdu. Doufám, že z ničeho nevyrušuju.“
Hackett mi chtěl říct, že ne, ale hlas paní Marburgové ho předešel: „Po pravdě řečeno, z něčeho nás vyrušu…
