kapitola 22
Do Rodeo City jsme dorazili po jedné v noci. Bylo to přímořské městečko plné motelů, rozložené mezi dálnicí a pobřežím. Sjeli jsme z dálnice na hlavní silnici. Vedla rovnoběžně s dálnicí a těsně pod ní. Tři motocyklisté v buřinkách se přehnali kolem nás prostředkem silnice. Za zády jim seděly holky s rozevlátými vlasy.
Našli jsme odbočku se značkou CENTERVILLE 20 MIL a zahnuli jsme do vnitrozemí. Asfaltová silnice vedla podél hlediště rodea, které se ve tmě tyčilo jako starověký amfiteátr. Postupně se silnice točila nahoru úpatími do prudkého horského průsmyku. Těsně před vrcholem průsmyku jsme se ocitli v hustém mraku. Navalil se jako déšť na přední sklo a přinutil nás zpomalit.
Na druhé straně vrcholu nám začal na střechu bubnovat opravdový déšť. Přední sklo a okna se zamlžila. Přelezl jsem si zase na přední sedadlo a utíral každou chvilku sklo, ale jelo se pěkně pomalu.
Do Centerville celou cestu pršelo. Každou chvíli osvítil zalesněné svahy údolí blesk.
Stejně jako mnoho dalších západních vesniček se Centerville během dvou generací moc nezměnila. Byla to ulice s chudými dřevěnými domy, obchodem a pumpou, která byla přes noc zavřená, školní budovou se zvonem tyčícím se nad střechou a bílým kostelíčkem, jehož věžička se mokře leskla v předních světlech auta.
Jediná svíticí budova byl bufet. Na dveřích měli sice nápis ZAVŘENO, ale uvnitř jsem viděl vytírat muže v bílé zástěře. Proběhl jsem lijákem a zabušil na dveře.
Muž v zástěře zavrtěl hlavou a ukázal na nápis ZAVŘENO. Zabušil jsem znovu. Po chvilce opřel smeták o obslužný pult a přišel mi otevřít.
„Tak co se děje?“ Byl to starší muž s obličejem zbarveným do rezava a žvanivými ústy.
Popošel jsem dovnitř. „Promiňte, že vás obtěžuju. Mohl byste mi říct, jak se dostanu na Krugův ranč?“
„To můžu, ale to neznamená, že se tam dostanete. Touhle dobou bude rozvodněnej potok.“
„Jak teda?“
„Voda přetíná cestu k ranči. Můžete to zkusit, jestli se vám chce. Tomu druhýmu chlapíkovi se to podařilo, aspoň se ještě nevrátil.“
„Myslíte Jacka Fleischera?“
„Vy Jacka znáte, že jo? Co se tam na ranči děje?“ Šťouchl do mě důvěrně. „Má tam Jack ženskou? Nebylo by to poprvé.“
„Dost možná.“
„Na mejdan je to pěkně blbá noc a místo jakbysmet.“
Zavolal jsem na Hanka Langstona. Muž v zástěře se představil. Jmenoval se Al Simmons a dal nám jasně najevo, že zde mu to patří stejně jako vedlejší obchod.
Simmons rozprostřel na pult papírový ubrousek a nakreslil nám jednoduchý plánek. Vjezd na ranč byl dvanáct mil severně od Centerville. Potok cestu přetínal. Za silného deště se velmi rychle rozvodnil. Ale možná že bychom se přes něj dostali, protože nepršelo dlouho.
Při odchodu nám Simmons ještě řekl: „Jestli zapadnete, mám traktor, kterým vás můžu vytáhnout. Samozřejmě vás to bude něco stát.“
„Kolik?“ chtěl vědět Hank.
„To záleží na tom, jak dlouho to bude trvat. Většinou beru deset na hodinu s traktorem. Od vrat zpátky. Ale jestli vám proud vezme auto a odnese ho, nikdo s tím nic nenadělá. Tak si dejte pozor.“
Jeli jsme stále nahoru po štěrkové cestě. Nutně potřebovala nový povrch. Z nebe se snášel příval deště a blesky vytvářely na obloze hrozivá, nepochopitelná znamení.
Přejeli jsme několik malých potůčků, které se valily po spádu cesty. Přesně dvanáct mil od Centerville jsme dorazili k potoku. Valil se přes cestu a ve světlech vypadal kalně, mohutně a byl plný koleček od padajícího deště. Byl minimálně třicet metrů široký.
„Myslíš, že to projedeš, Hanku?“
„Nevím, jak je hluboký. Dost nerad bych přišel o auto.“
„Měli bychom to nejdřív přebrodit. Zkusím to první.“
Vytáhl jsem pistoli a baterku a dal si je do vnitřní náprsní kapsy u bundy. Potom jsem si sundal boty, ponožky a kalhoty a nechal je v autě. Hank se mi hlasitě smál, když jsem vylezl v bundě, ale bez kalhot ven před přední světla.
Voda byla studená a štěrk mě píchal do nohou. Ale přesto jsem cítil jakousi radost. Vracelo mě to do minulých let, kdy jsem se jako dítě brodil na Long Beach a držel se…
