kapitola 28
Do Santa Teresy jsem se dostal krátce po jedné hodině. Dal jsem si sendvič v restauraci blízko soudu a odtamtud jsem se pomalou chůzí vypravil k Fleischerově domu. Netěšil jsem se na další rozhovor s vdovou po Fleischerovi.
Dům vypadal zavřeně a opuštěně díky staženým roletám na předních oknech. Ale uvnitř byl pohyb. Paní Fleischerová přišla ke dveřím.
Opět pila, nebo ještě stále pila a prošla různými stupni opilosti až do určitého druhu falešného vystřízlivění. Byla slušně oblečená do černých šatů. Vlasy měla učesané a upravené. Ruce se jí netřásly tak nápadně.
Ale vypadalo to, že si mě vůbec nepamatuje. Očima se zadívala skrze mě, jako kdyby za mnou někdo stál a já byl pouze duch.
Začal jsem mluvit. „Možná že si mě nepamatujete. Pracoval jsem s vaším mužem na případu Davyho Spannera.“
„Zabil Jacka,“ řekla. „Víte o tom? Zabil mého muže.“
„Ano. Je mi to líto.“
Podívala se letmo na sousední dům, spiklenecky se ke mně naklonila a zatahala mě za rukáv. „Nemluvili jsme spolu tuhle v noci? Pojďte dál. Naleju vám něco k pití.“
Bez radosti jsem ji následoval do domu. V obývacím pokoji se svítilo, jako kdyby dávala přednost životu ve věčné noci. Přinesla džin slabě stříknutý tonikem. Vypadalo to, že začneme tam, kde jsme skončili.
Svou sklenku vypila téměř do dna. „Jsem ráda, že je mrtvý,“ řekla neradostně. „Myslím to vážně. Jack dostal jenom to, co si zasloužil.“
„Jak to?“
„Víte to zrovna tak dobře jako já. No tak, vypijte toho panáka.“
Vysrkla zbytek ze své sklenice. Trochu jsem se napil té olejové míchanice. Rád se napiju, ale konkrétně tenhle drink v domě Jacka Fleischera a ve společnosti jeho ženy mi připomínal ricinový olej.
„Říkáte, že jste s Jackem pracoval,“ řekla. „Pomáhal jste mu natočit ty pásky?“
„Pásky?“
„Nevěšte mi bulíky na nos. Dneska ráno volal z Los Angeles policajt. Měl takové legrační jméno, polské jméno Junkowski, tak nějak. Znáte ho?“
„Znám seržanta Janowského.“
„To je on. Chtěl vědět, jestli Jack nechal někde doma nějaké pásky. Řekl, že by mohly být důležité ve vyšetřování vraždy. Laurel to taky dostala.“ Kývla hlavou směrem ke mně, jako by chtěla potvrdit, že ona bude žít dál. „Věděl jste o tom?“
„Zjistil jsem to.“
„Jack ji utloukl k smrti, co?“
„Nevím.“
„Samozřejmě že víte. Vidím vám to ve tváři. Se mnou nemusíte být tak skoupý na slovo. Nezapomeňte, že jsem za Jacka byla vdaná. Žila jsem s ním a s jeho zběsilostmi třicet let. Proč myslíte, že jsem se dala na pití? Když jsme se vzali, byla jsem abstinent. Začala jsem pít, protože jsem se nedokázala vyrovnat s věcmi, které páchal.“
Naklonila se velmi blízko s očima zavřenýma. Nesnesitelné věci říkala chladně, ale její verze byla příliš subjektivní, aby byla úplně pravdivá. Přesto jsem od ní chtěl slyšet víc, a když mě pobídla, abych dopil skleničku, udělal jsem to.
Odešla do kuchyně a vrátila se s dalšími skleničkami.
„A co ty pásky?“ zeptala se. „Stojí za nějaké peníze?“
Rychle jsem se rozhodl. „Pro mě ano.“
„Kolik?“
„Tisíc dolarů.“
„To není moc.“
„Policie vám za ně nezaplatí nic. Mohl bych zvýšit nabídku, podle toho, co na nich je. Přehrála jste si je?“
„Ne.“
„Kde jsou?“
„Neřeknu. Potřebuju mnohem víc než tisíc. Teď, když je Jack mrtvý, mám v úmyslu trochu cestovat. Nikdy mě nikam nevzal, za posledních patnáct let ani jednou. A víte proč? Kdykoliv někam jel, ona tam na něj čekala. Tak, teď už nečeká.“ Po chvilce dodala mírně překvapená: „Jack už taky nečeká. Jsou oba mrtví, že? Tak často jsem si přála, aby se to stalo, že tomu nemohu uvěřit.“
„Opravdu to tak je.“
„Fajn.“
Naznačila gestem přípitek, stoupla si a poražená silným lomcovákem se kymácela ze strany na stranu. Vzal jsem jí z ruky skleničku a položil ji na stůl vykládaný kameny.
„Veliké díky.“
Pokusila se o malý taneční krok do rytmu neslyšitelné hudby. Vypadala, že se usilovně snaží najít nějakou činnost, která by jí zase vrátila pocit lidskosti.
„Nikdy mě nenapadlo, že mi jí bude líto,“ řekla. „Ale je mi jí tak trochu líto. Byla mi podobná.…
